50 A 49/2017 - 41

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Michala Hájka a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: X, trvale bytem X, zastoupeného advokátem Mgr. Michalem Žibřidem, se sídlem Náměstí T. Bati 424, Sezimovo Ústí, proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem Lannova 193/26, České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2017, čj. ŘKŘ-992/2017, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2017, čj. ŘKŘ-992/2017, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 20. 2. 2016 žalobce podal žádost náměstku ředitele Krajského ředitelství police Jihočeského kraje pro vnější službu ve věcech služebního poměru (dále jen „správní orgán prvního stupně“) o započítání a úhradu přesčasových hodin a skutečně vynaložených cestovních náhrad v době opatření MIGRACE, kterou se konkrétně domáhal: I) započítání a úhrady 28 hodin strávených na cestě na hraniční přechod Halámky a zpět ve čtyřech případech (13. 10. 2015, 16. 10. 2015, 17. 10. 2015 a 21. 10. 2015) a na hraniční přechod České Velenice a zpět ve třech případech (12. 10. 2015, 19. 10. 2015 a 22. 10. 2015) jako 28 hodin výkonu služby přesčas, II) započítání a úhrady 186 hodin strávených na cestě v období od 3. 4. 2014 do 28. 2. 2015 na služební cestě do Chotovin jako 186 hodin výkonu služby a III) úhrady skutečně vynaložených výdajů za užití soukromého motorového vozidla v celkové výši 7 973,80 Kč vyčíslených na formuláři „Náhrady cestovních výdajů sp. zn. 98“ vyplněném žalobcem dne 30. 10. 2015.

2. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 24. 8. 2016, č. NŘVS-596/2016, žádost žalobce zamítl.

3. Žalovaný k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím upřesnil výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o podrobnější popis skutkového stavu věci a doplnil v něm též aplikovaná zákonná ustanovení; v části zamítající žalobcovy žádosti však ponechal výrok prvoinstančního rozhodnutí beze změny.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 6. 6. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobce předně namítá, že žalovaný nesprávně posoudil otázku uznání požadovaných nároků.

6. V první řadě se jedná o nezapočtení a zamítnutí úhrady celkem 28 hodin strávených na cestách z místa bydliště na hraniční přechody s Rakouskem v rámci opatření MIGRACE. Tyto hodiny vyplývají z nutnosti žalobce dopravovat se do místa výkonu práce za použití vlastního motorového vozidla a reálného prodloužení pracovní doby z důvodu času stráveného na cestě. Žalovaný nárok žalobce neuznal s odůvodněním, že se nejednalo o výkon služby přesčas dle § 54 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění do 31. 12. 2017 (dále jen „služební zákon“), ani o služební cestu ve smyslu § 37 téhož zákona, ani jiným způsobem tyto hodiny nezapočítal nad rámec fondu pracovní doby. Dle názoru žalobce se však jedná o práci přesčas ve smyslu ustanovení § 54 služebního zákona a žádosti mělo být v tomto rozsahu vyhověno.

7. Dále žalobce poukazuje na nezapočítání a zamítnutí úhrady 186 hodin strávených na cestě soukromým vozidlem při služební cestě do Chotovin, kam byl nucen v období od 3. 4. 2014 do 28. 2. 2015 dojíždět, z důvodu rekonstrukce budovy Územního odboru Tábor (dále také „ÚO Tábor“) na základě organizačního opatření ředitele areálu ÚO Tábor ze dne 24. 3. 2014, čj. KRPC-2/ČJ-2014-0100UO, kterým bylo dočasně přestěhováno Oddělení pobytových kontrol, pátrání a eskort pracoviště Tábor (dále též jen „OPKPE Tábor“), a to do budovy Dálničního oddělení Chotoviny. Žalovaný nárok neuznal s tím, že se nejedná o práci přesčas dle § 54 služebního zákona, ani o služební cestu ve smyslu § 37 téhož zákona. Podle organizačního opatření ředitele měla být doprava na dočasné pracoviště v Chotovinách zajištěna služebním vozidlem od budovy ÚO Tábor vždy v 7:00 hod. s nástupem v Chotovinách v 7:30 hod. Žalobce zažádal o přidělení vozidla za tímto účelem por. Ing. H., který toto odmítnul a nařídil dopravu soukromým vozidlem s nástupem v Chotovinách v 7:00 hod. Tuto skutečnost chtěl žalobce prokázat pomocí navrhovaných svědeckých výpovědí, které však správní orgán prvního stupně odmítl provést.

8. Správní orgány též chybně nevyhověly žalobcově žádosti o náhradu cestovních výdajů v celkové výši 7 973,80 Kč vyčíslených ve formuláři „Náhrady cestovních výdajů sp. zn.:98“, které žalobci vznikly v důsledku užití soukromého vozidla při opatření MIGRACE. Žádost zamítly s odůvodněním, dle něhož byly předem dohodnuty podmínky poskytnutí náhrad výdajů za použití soukromého vozidla ve výši odpovídající ceně jízdenky hromadného dopravního prostředku. Žalovaný svou argumentaci opřel o § 138 odst. 6 služebního zákona, který stanoví, „že použije-li příslušník se souhlasem služebního funkcionáře při služební cestě jiné než služební silniční motorové vozidlo, lze s ním předem dohodnout poskytnutí náhrady výdajů za použití silničního motorového vozidla ve výši odpovídající ceně jízdenky hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy.“ Žalobce se domnívá, že dle jím doložené e-mailové zprávy nadřízeného ze dne 9. 10. 2015 mu bylo použití soukromého vozidla přikázáno a nebyla dále specifikována možnost odmítnutí a zvolení jiné možnosti dopravy. Nemohlo se tak jednat o dohodu, s níž § 138 odst. 6 služebního zákona počítá. Dle názoru žalobce se jedná v rozsahu určení výše náhrad o neplatné ujednání, neboť tento úkon ze strany žalovaného nesplňuje formální náležitosti dohody. V tomto ohledu dle žalobce tedy nelze na daný případ aplikovat § 138 odst. 6 služebního zákona, ale je nutné aplikovat § 138 odst. 2 až odst. 5 služebního zákona a uhradit náhradu výdajů za použití soukromého vozidla tak, jak ji žalobce vyčíslil ve své žádosti.

9. Žalobce namítnul, že správní orgány obou stupňů řádně nezjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly žalobcovy důkazní návrhy výslechem svědků E. K., D. T., A.K., P.K. a P.K. (všichni policisté, toho času příslušníci z OPKPE Tábor). Žalobce výslechy uvedených svědků navrhl k prokázání jím tvrzených skutečností (například nemožnost využít služebního vozidla a povinnost nástupu v Chotovinách již v 7:00 hod.). Podle žalobce nedodržel správní orgán prvního stupně postup dle § 180 odst. 1 služebního zákona, jelikož nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, a za tímto účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí.

10. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejdříve shrnul chronologický sled jednotlivých procesních kroků od žádosti žalobce až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí.

12. Žalovaný uvedl, že se s odvolacími námitkami řádně vypořádal, a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vytýkané procesní pochybení spočívající v neprovedení výslechů svědků, jejichž práva měla být údajně též zasažena, označil žalovaný za nepřípustnou námitku, neboť práva jiných příslušníků rozhodnutím žalovaného nijak dotčena nebyla. Žalovaný poukázal na fakt, že sám žalobce v odvolání uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v případě opatření MIGRACE se jednalo o mimořádnou situaci, kterou zákon nepokrývá, a proto v době probíhajících opatření věc nerozporoval.

13. Podanou žádost žalobce o náhradu a následnou žalobu proti rozhodnutí žalovaného považuje žalovaný za více než rozporuplné jednání žalobce, neboť byl s řešením situace v souvislost i s opatřeními MIGRACE a dojížděním do Chotovin z důvodu rekonstrukce služebny v Táboře srozuměn. V neposlední řadě žalovaný uvedl, že žádný jiný příslušník v obdobné věci žádost o zaplacení předmětných náhrad nepodal.

14. Žalovaný navrhnul, aby krajský soud žalobu pro nedůvodnost zamítnul.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

16. Krajský soud k tomu dále poznamenává, že žalobce nesprávně jako žalovanou označil Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje; v projednávané věci je totiž žalovaným ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, neboť právě on je služebním funkcionářem, který ve věci rozhodl v posledním stupni (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018, čj. 1 As 110/2018-37). Krajský soud přitom vycházel s judikaturou dovozeného závěru, dle něhož je v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaný správní orgán určený kogentně zákonnou úpravou a nikoli ten, který žalobce za žalovaného mylně uvedl (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS z 12. 10. 2004, sp. zn. 5 Afs 16/2003, č. 534/2005 Sb. NSS).

17. Žaloba je důvodná.

18. Krajský soud se předně zabýval námitkami, dle nichž čas strávený dojížděním do místa výkonu práce na hraničních přechodech Halámky a Velenice v rámci opatření MIGRACE, resp. na služebnu do Chotovin měly správní orgány posoudit jako přesčas ve smyslu § 54 služebního zákona; těmto námitkám nepřisvědčil.

19. Mezi stranami je nesporné, že žalobce využil v sedmi případech (12. 10., 13. 10., 16. 10., 17. 10., 19. 10., 21. 10. a 22. 10. 2015) své osobní vozidlo k dopravě z místa bydliště do místa výkonu služby, kam byl na základě vyhlášení mimořádné akce MIGRACE dočasně přidělen. V období od 3. 4. 2014 do 28. 2. 2015 pak žalobce svým soukromým vozidlem dojížděl z důvodu rekonstrukce budovy ÚO Tábor do pracoviště Dálničního oddělení Chotoviny. Dobu strávenou na cestách z domova do místa výkonu služby považuje žalobce za služby přesčas, které mu nebyly uhrazeny.

20. Ustanovení § 54 služebního zákona stanoví, že „[p]říslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce.“ Dle § 1 odst. 4 služebního zákona se přitom výkonem služby rozumí „a) úkony a činnosti realizující oprávnění a povinnosti stanovené právními předpisy upravujícími působnost bezpečnostních sborů, b) soustřeďování, vyhodnocování a evidování informací a údajů potřebných pro výkon služby, včetně činnosti v operačních a informačních střediscích, c) řízení výkonu služby, d) činnost ve vzdělávacích, technických a účelových zařízeních, která pro výkon služby zabezpečují přípravu příslušníků a výzkumné, technické a další podmínky, a to v rozsahu stanoveném ředitelem bezpečnostního sboru, a e) plnění úkolů Bezpečnostní informační služby a Úřadu pro zahraniční styky a informace“.

21. Na první pohled nelze dojíždění na pracoviště považovat za činnosti uvedené v písm. b) až e) citovaného ustanovení; zbývá tedy posoudit, zda by bylo možné posoudit dojíždění na pracoviště coby „úkony a činnosti realizující oprávnění a povinnosti stanovené právními předpisy upravujícími působnost bezpečnostních sborů“ dle písm. a).

22. Důvodová zpráva k § 1 odst. 4 služebního zákona (sněmovní tisk 256/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny) k tomu uvádí, že „[v] případě Policie České republiky se jedná o plnění úkolů na základě zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, na úseku ochrany bezpečnosti osob a majetku, zajišťování veřejného pořádku, boje proti terorismu, odhalování trestných činů a zjišťování jejich pachatelů, včetně odhalování a prověřování skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, jehož pachatelem je policista, vyšetřování o trestných činech, ochrany státních hranic, ochrany ústavních činitelů České republiky a chráněných osob, ochrany stanovených objektů, dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu a jeho řízení, odhalování a projednávání přestupků a jiných správních deliktů, provádění úkonů souvisejících s bezprostředním pronásledováním osob, které uprchly z výkonu vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody nebo zajišťování pohotovostní ochrany jaderných zařízení a bezprostřední podpora plnění těchto úkolů leteckou službou nebo činnostmi vykonávanými v oblasti informatiky, analytiky, prevence, kontroly a výcviku příslušníků.“ Citovaná důvodová zpráva přitom nepochybně vychází především z dikce § 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, který úkoly policie vymezuje.

23. Z uvedeného je patrno, že zákonodárce v případě policistů zamýšlel pod pojem výkon služby zahrnout pouze takové činnosti, v nichž lze spatřovat přímé plnění úkolů Policie České republiky. Přestože pak součástí služební náplně policisty může být bezesporu též řízení (služebního) vozidla, to je zpravidla spojeno s plněním jiných služebních úkolů (například patrola, eskorta či výjezd k hlášené události apod.) podřaditelných pod okruh činností, na něž poukazuje citovaná důvodová zpráva ke služebnímu zákonu. Nespočívá-li tedy plnění služebních úkolů právě v řízení vozidla, o výkon služby se samo o sobě nejedná.

24. V nyní posuzované věci proto krajský soud na základě shora popsaného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobcovy cesty do místa, kde teprve měla být služba vykonávána, a zpět nepředstavují samotný výkon služby (tj. plnění úkolů policie), neboť se jedná pouze o nutné úkony před počátkem výkonu služby a po jejím skončení. Na okraj k tomu krajský soud poznamenává, že ani z popisu žalobcovy služební činnosti obsaženého ve správním spisu na č. l. 218 až 221 nikterak nevyplývá, že by řízení vozidla mělo být stanovenou služební náplní žalobce. Vzhledem k tomu, že dojíždění do místa výkonu služby nelze v projednávaném případě považovat za výkon služby, není jej pak samozřejmě možné ani posoudit coby přesčas ve smyslu § 54 služebního zákona. Je přitom lhostejno, zda se v nynější věci jednalo o dojíždění do běžného místa výkonu služby či dojíždění v rámci služební cesty, převelení apod., neboť povaha tohoto úkonu zůstává beze změny.

25. Nedůvodnou shledal krajský soud též námitku nedostatečného zjištění skutkového stavu věci související s nevyslechnutím žalobcem navrhovaných svědků. Žalobce uvedl, že navrhoval provést svědecké výpovědi k prokázání svého tvrzení, dle něhož měla být doprava na pracoviště v Chotovinách zajištěna služebním vozidlem od budovy ÚO Tábor vždy v 7:00 s nástupem v Chotovinách v 7:

30. Ani případné prokázání této tvrzené skutečnosti by totiž na shora uvedeném posouzení věci nemohlo ničeho změnit.

26. Krajský soud dále přistoupil k posouzení námitky týkající se k neuhrazení výdajů za užití soukromého vozidla souvisejících se služebními cestami v rámci opatření MIGRACE; tuto námitku shledal krajský soud částečně důvodnou.

27. Dle § 138 odst. 1 služebního zákona platí, že „[p]říslušník má nárok na náhradu jízdních výdajů za použití veřejných dopravních prostředků, jež vynaložil v souladu s podmínkami služební cesty, a to ve výši, kterou prokáže služebnímu funkcionáři.“ Dle odst. 2 citovaného ustanovení pak „[p]oužije-li příslušník se souhlasem služebního funkcionáře při služební cestě jiné než služební silniční motorové vozidlo, náleží mu za každý 1 km jízdy sazba základní náhrady a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu ve výši stanovené zvláštním právním předpisem pro zaměstnance v pracovním poměru.“ Ustanovení § 138 odst. 6 služebního zákona dále stanoví, že „[p]oužije-li příslušník se souhlasem služebního funkcionáře při služební cestě jiné než služební silniční motorové vozidlo, lze s ním předem dohodnout též poskytnutí náhrady výdajů za použití silničního motorového vozidla ve výši odpovídající ceně jízdenky hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy.“ 28. Žalobce byl o podmínkách služební cesty informován e-mailem od svého nadřízeného ze dne 9. 10. 2015, tj. před započetím první služební cesty, v němž bylo uvedeno mimo jiné následující: „- nástup je vždy v 7:00 nebo v 19:00 hodin již na HP, kde budete vykonávat službu - v praxi to znamená, že se sami svým vozidlem přesunete z domu na určený HP - po vykonání služby si budete na cestovní příkaz účtovat stravné a jízdné ve výši veřejné hromadné přepravy“.

29. Krajský soud se neztotožnil s žalobcovým hodnocením, dle něhož obsah citovaného e-mailu – jakkoli nešťastně formulovaný – představuje příkaz k použití soukromého vozidla. Takový příkaz by totiž zcela postrádal oporu ve služebním zákonu a žalobce by se jím tedy nemusel řídit. Uvedený e-mail proto nelze vykládat jinak než coby souhlas služebního funkcionáře s použitím vlastního osobního automobilu ve smyslu § 138 odst. 2 služebního zákona. Žalobce tak nebyl povinen dopravovat se při jednotlivých služebních cestách v rámci opatření MIGRACE na místo výkonu služby vlastním vozem. Pro případ, že se žalobce přesto rozhodl svého osobního automobilu využít (což nakonec učinil), byl e-mailem zároveň informován o úhradě jízdného „ve výši veřejné hromadné přepravy“ podle § 138 odst. 6 služebního zákona. Tím, že žalobce následně dojížděl na jednotlivé hraniční přechody vlastním automobilem, vyjádřil s uvedenými podmínkami služební cesty konkludentní souhlas. Krajský soud nepřisvědčil názoru, dle něhož služební zákon požaduje v této souvislosti jakousi formální dohodu mezi policistou a služebním funkcionářem. Z dikce § 138 odst. 2 služebního zákona totiž plyne pouze tolik, že možnost nárokovat výdaje vzniklé použitím jiného než služebního silničního motorového vozidla je podmíněna souhlasem služebního funkcionáře. Ustanovení § 138 odst. 6 pak hovoří pouze o dohodě, aniž by jakkoli stanovil její formu.

30. Za této situace správní orgány nepochybily, pokud žalobci náhradu cestovních výdajů při použití soukromého vozidla nepřiznali v požadované výši.

31. Nelze však zároveň přehlédnout, že v posuzované věci nebylo sporné, že žalobci určitá náhrada cestovních výdajů náleží. Samy správní orgány obou stupňů pak neměly žádných pochyb o tom, že žalobci konkrétně náleželo právo na náhradu výdajů ve výši odpovídající ceně jízdenek hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy. Tato skutečnost přitom byla správním orgánům zcela jistě zřejmá od počátku řízení a nevyžadovala jakéhokoli dokazování. S ohledem na zásadu procesní ekonomie proto krajský soud nepovažuje za správný postup správních orgánů, které zcela zamítly žádost žalobce o náhradu cestovních výdajů v požadované výši za shora uvedené služební cesty, přičemž jej správní orgán prvního stupně zároveň odkázal na nutnost opětovně uplatnit nárok na náhradu cestovních výdajů za tytéž služební cesty avšak ve výši nižší (viz strana 6 prvoinstančního rozhodnutí). Pokud se tedy správní orgány v daném ohledu neztotožnily s důvody žádosti o přiznání náhrady cestovních výdajů, bylo jejich povinností, aby žalobce v průběhu řízení o žádosti vyzvaly k doložení výdajů, jež by mu při služebních cestách vznikly použitím veřejné hromadné přepravy. Tím, že tak neučinily, zatížily správní řízení vadou způsobující nezákonnost jejich rozhodnutí; uvedený postup totiž ve svém důsledku vedl k tomu, že správní orgány nepřiznaly žalobci žádnou náhradu cestovních výdajů, ačkoli jeho nárok na tuto náhradu (byť v nižší výši) byl zcela nepochybný.

32. Uvedené platí tím spíše za situace, kdy služební zákon v daném ohledu poskytuje správním orgánům další nástroje v podobě možnosti paušalizace náhrady cestovních výdajů (§ 153 odst. 1 služebního zákona) či výjimečného přiznání náhrady ve výši odpovídající podmínkám cesty i tehdy, pokud příslušník cestovní výdaje neprokáže (§ 153 odst. 2 téhož zákona). Správním orgánům tedy nic nebránilo v tom, aby výši cestovních nákladů, na niž měl žalobce nárok, zjistily buďto v součinnosti s ním, popřípadě tuto výši stanovily za použití uvedených institutů. Krajský soud však v žádném případě nepovažuje za udržitelný takový postup, jehož důsledkem je úplné nepřiznání objektivně existujícího majetkoprávního nároku pouze proto, že byl uplatněn v nesprávné výši, resp. že tato výše byla nesprávně zdůvodněna. Úplné zamítnutí žádosti o přiznání náhrady cestovních výdajů by tudíž v posuzované věci přicházelo v úvahu pouze po bezvýsledném vyčerpání shora uvedených možností stanovení výše žalobcova nároku (resp. v případě institutů obsažených v § 153 odst. 1 a 2 služebního zákona alespoň zdůvodnění, proč k jejich využití správní orgány nepřistoupily).

V. Závěr a náklady řízení

33. S ohledem na konstatované vady napadených rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud dle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

35. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

36. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2krát 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 2krát 300 Kč, celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 8 228 Kč. Celkové žalobcovy náklady řízení tedy činí 11 228 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení