50 A 5/2017 - 74

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové, v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Janem Starým, advokátem se sídlem v Písku, U Vodárny 1506, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti: D. K.,; R. P.,; Lesy České republiky, s. p., se sídlem Hradec Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19; Ing. I. B.,; Ing. L. B., a obce Zběšičky, se sídlem Bernartice, Zběšičky 13, zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem Příbram II, Balbínova 384; o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2016, čj. KUJCK/153184/2016/ODSH, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osoby na řízení zúčastněné nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) dne 23. 1. 2017 se žalobce domáhá soudního přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 28. 11. 2016, čj. KUJCK/153184/2016/ODSH (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v účinném znění (dále též „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Obecního úřadu Zběšičky (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 26. 7. 2016, čj. Zbs/206/2016, sp. zn. SZ/Zbs/371/2013 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Žalobce napadl shora označené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou a navrhl napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce tvrdí, že byl postupem žalovaného zkrácen na svých právech, neboť napadené rozhodnutí je opřeno o nesprávný a neúplný výklad provedeného dokazování, resp. o nepřesné informace a tvrzení jsoucí v rozporu s objektivní skutečností, což žalobce konkretizuje v níže uvedených námitkách. Žalobce předně odmítá tvrzení správních orgánů obou stupňů o tom, že na pozemcích v jeho vlastnictví existuje veřejně přístupná účelová komunikace (dále též „účelová komunikace“) od roku 1982. Správní orgány vycházely při rozhodování z geometrického plánu, který není důkazem o existenci takové cesty, neboť byl pořízen za jiným účelem, nikdy nebyl promítnut do evidence nemovitostí a nezachycuje skutečný stav tvrzené veřejně přístupné účelové komunikace. Žalobce poukazuje na nutnost souhlasu vlastníka pozemků, přes něž je veřejně přístupná účelová komunikace vedena, s jejich obecným užíváním. Ten se správním orgánům nepodařilo prokázat, ať již ve vztahu k žalobci či jeho právním předchůdcům. Žalovaný konstatoval existenci konkludentního souhlasu, ačkoli žalobce ani žalobcův právní předchůdce o existenci veřejně přístupné účelová komunikace nevěděli, její zřízení nebylo se žalobcovým právním předchůdcem nikdy projednáno. Dále není prokázáno, kdy by k jejímu zřízení mělo dojít. K pozemkům parc. č. 45 a parc. č. 20 v k. ú. Hanov nelze vydání konkludentního souhlasu dovodit, neboť žalobce je získal v restituci rozhodnutím Okresního úřadu Písek ze dne 9. 5. 1997, čj. PÚ-879/97-K. Žalobce se k této otázce dovolává závěrů Nejvyššího správního soudu vyslovených v rozhodnutí ze dne 16. 5. 2011, čj. 2 As 44/2011-99. Žalobce vyjadřuje pochybnost o existenci konkludentního souhlasu a namítá, že za této situace je třeba rozhodnout ve prospěch žalobce coby vlastníka pozemku. V opačném případě spatřuje ve zřízení veřejně přístupné účelové komunikace nucené omezení svého vlastnického práva bez poskytnutí jakékoli náhrady. Žalobce se rovněž vymezuje proti stanovisku žalovaného o tom, že kaple sv. Františka Serafinského (dále jen „kaple“) svědčí ve prospěch existence veřejné komunikace a shledává je účelovým, zpochybňujícím objektivitu napadeného rozhodnutí. Předmětná kaple je totiž ve vlastnictví žalobce, jedná se o ryze soukromý objekt. K náboženským obřadům měla veřejnost pro přístup ke kapli souhlas vlastníka, ten však nebyl souhlasem obecným k užívání pozemků. Žalobce upozorňuje na hledisko nutné komunikační potřeby. Vymezuje se vůči argumentaci žalovaného, který nevzal v úvahu rozhodné skutečnosti, zejména fakt, že do roku 1960 byla osada Hanov součástí obce Podboří, obyvatelé Hanova proto místní komunikaci IV. třídy používali pro své cesty. Tvrzení o její obtížné sjízdnosti žalobce odmítá. Celá tato komunikace je ve vlastnictví obce Opařany, jedná se o hlavní přístupovou komunikaci využívanou v minulosti i dnes. Z obce Zběšičky do osady Hanov vede pouze účelová komunikace přes řadu pozemků soukromých vlastníků, která nikdy nebyla hlavní přístupovou komunikací. Nezbytný znak existence veřejně přístupné účelové komunikace - nutnost komunikační potřeby - zde není naplněn, vlastníkům nemovitostí v k. ú. Hanov zůstává zachována možnost přístupu od Opařan. Výpovědi vlastníků nemovitostí v k. ú. Hanov považuje žalobce za irelevantní, vedené snahou o usnadnění si přístupu ke svým nemovitostem. Uvedené demonstruje na příkladu zúčastněné osoby, Lesů České republiky, s. p. V napadeném rozhodnutí se uvádí, že tento subjekt ve správním řízení tvrdil potřebu veřejné účelové komunikace pro nezbytný přístup ke svému majetku. Takovou interpretaci provedených listinných důkazů považuje žalobce za irelevantní, neboť uvedené listiny, přípisy jmenované zúčastněné osoby, pouze deklarují ztížení přístupu, nikoli jeho nezbytnost. K závěru žalovaného, že znalec Ing. F. potvrzuje zákres hranic parcel v prostoru sporné komunikace jako nezměněný od roku 1885, žalobce namítá, že tento není pro dané řízení rozhodující. Objekt v žalobcově vlastnictví byl původně mlýnem na říčce Smutné, přístupný sice pro mleče jak ze strany od Zběšiček, tak i od Opařan, nikdy však nebyl průjezdný. Skutečnost, že nádvoří objektu bydlení nebylo historicky užívanou komunikací, přitom žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyvrátil. Závěrem žalobce odkazuje na Listinu základních práv a svobod, když namítá závažný negativní zásah do svých vlastnických práv, který mu byl způsoben vydáním správních rozhodnutí obou instancí. Dovolává se konstantní judikatury vymezující podmínky vzniku veřejně přístupné účelové komunikace a dodává, že ani jedna ze stanovených podmínek nebyla v tomto konkrétním případě naplněna. Žalovaný je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím bylo prokázáno společné naplnění znaků charakterizujících veřejně přístupnou účelovou komunikaci dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a navrhuje zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní body jsou téměř identické s odvoláním v dané věci, pročež v podrobnostech odkázal na napadené rozhodnutí. K informovanosti žalobce o zřízení veřejně prospěšné účelové komunikace žalovaný uvádí, že tento byl ve vedeném správním řízení poučen prvostupňovým orgánem, který se zákonnými znaky podrobně zabýval a s jehož dokazováním se odvolací správní úřad ztotožnil. Bylo prokázáno užívání uvedené veřejně přístupné účelové komunikace za vlastnictví žalobce i jeho právních předchůdců. Do roku 2013, kdy byl podán návrh na zahájení správního řízení, nebyl s jejím užíváním veřejností problém. Tato komunikace je vyznačena i v turistických mapách, kaple byla využívána i pro geocaching. K žalobcem odkazovanému judikátu žalovaný uvádí, že z provedeného dokazování lze dovodit užívání předmětné komunikace dle § 19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v účinném znění (dále též „zákon o pozemních komunikacích“), tj. se souhlasem vlastníka současného i jeho právních předchůdců, přičemž pohyb veřejnosti byl nepřehlédnutelný. Pro vyznačení účelové komunikace stačí slovní popis jejího umístění, zde je přílohou geometrický plán, jímž je vymezena. K nutné komunikační potřebě žalovaný dodává, že tato musí být srovnatelnou alternativou komunikačního spojení. Tvrzená alternativní cesta je neprůjezdná, neudržovaná, nesloužící svému účelu. Větší délka takového spojení nemusí být vždy zásadním parametrem, v daném případě se však jedná o délku neúměrnou (1,5km vůči 10,5 km). V replice se žalobce ohradil proti odkazu žalovaného na vyznačení komunikace v turistických mapách Klubu českých turistů Milevsko a označení kaple za kulturní památku Zběšiček, neboť ho považuje za neopodstatněný. Kaple byla od svého vzniku ve vlastnictví žalobce, resp. jeho právních předchůdců a nikdy nebyla památkově chráněna. Totožný postoj zastává žalobce ve vztahu k tvrzení žalovaného ohledně užívání lokality, na níž se nachází účelová komunikace, pro geocaching. Geometrický plán, na který žalovaný odkazuje, je nutné hodnotit dle účelu jeho pořízení, nikoli podle účelových potřeb žalovaného. Zaměření nebylo určeno pro vytýčení účelové komunikace na částech soukromých pozemků, už vůbec nelze usuzovat na její plánované napojení na stávající místní komunikaci ve vlastnictví obce. Krajský soud ze správního spisu zjistil následující podstatné skutečnosti. Dne 11. 12. 2013 byl prvostupňovému správnímu orgánu doručen návrh žalobce na zahájení správního řízení na určení neexistence veřejně přístupné účelové komunikace vedoucí přes pozemky žalobce, a to parc. č. 114, parc. č. st. 5 a parc. č. 45 v k. ú. Hanov, obec Zběšičky. Na základě uvedeného prvostupňový správní orgán písemností ze dne 11. 12. 2013 zahájil správní řízení. Dne 23. 1. 2014 obdržel prvostupňový správní orgán návrh účastníků správního řízení na vydání předběžného opatření, jímž by byl umožněn oprávněným osobám a jejich rodinným příslušníkům průchod a průjezd přes shora uvedené pozemky ve vlastnictví žalobce k jejich nemovitostem. Rozhodnutím ze dne 31. 1. 2014 prvostupňový správní orgán návrhu vyhověl. Do protokolu o místním ohledání uskutečněném dne 31. 1. 2014 přítomní účastníci konstatovali, že účelovou komunikaci dlouhodobě pravidelně užívají, aniž by jim v tom bylo až zhruba do roku 2010 jakkoli bráněno. Cestu od obce Opařany shodně označili za nevhodnou pro používání osobního vozidla, neudržovanou, sjízdnou problematicky, po těžbě dřeva nesjízdnou. Přítomný zástupce žalobce zdůraznil potřebu ochrany vlastnických práv žalobce, připomněl možnost přístupu do osady Hanov od obce Opařany po komunikaci, kterou označil za sjízdnou. Provoz na účelové komunikaci by ohrožoval domácí zvířectvo ve vlastnictví žalobce. Zástupkyně obce se vyjádřila v tom smyslu, že účelová komunikace byla užívána odedávna jako přístupová komunikace k nemovitostem v sousedství žalobce. Asfaltovým povrchem ji nechala pokrýt právní předchůdkyně obce v 80. letech. Domácí zvířectvo se na oplocených pozemcích uvedeného dne nepohybuje. Ohledáním lesní cesty navazující na tuto komunikaci a vedoucí směrem k obci Opařany zjištěno, že se jedná o vyježděnou lesní cestu, zamrzlou, pokrytou sněhem, někde je viditelný povrch z hlíny, kamene, rozdrcených střešních tašek. V místě, kde se cesty spojují, byly viditelné koleje vyjeté od automobilu z důvodu nesjízdnosti této cesty způsobené těžkou lesní technikou. Po ohledání místa popsán zjištěný stav; účelová komunikace je značena v pasportu místních komunikací, povrch asfalto-živičný, po obou stranách žalobcem na zabetonovaných kůlech osazená dvoukřídlá ocelová vrata z rámů a pletiva. V době prohlídky byla ve spodní části uzavřena, zajištěna zástrčkou a lanovým zámkem. Na straně za plotem jsou tři nemovitosti, jedna užívána k trvalému pobytu, dvě rekreačně. Komunikace je k vratům asfaltová, pokračuje směrem na Podboří na můstek, za můstkem pokračuje cesta z navážky. Rozhodnutím ze dne 10. 2. 2014, čj. Výst.330-7/2014/Kre prvostupňový správní orgán žalobci nařídil odstranění stavby oplocení pozemku na parc. č. 20, parc. č. 114 a stavební parc. č. 20 v k. ú. Hanov, obec Zběšičky, která byla provedena bez příslušného povolení a projednání. Podáním doručeným dne 12. 2. 2014 se žalobce proti tomuto odvolal, rozhodnutím ze dne 12. 6. 2014 odvolací správní orgán předmětné odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutím ze dne 1. 9. 2014, čj. Zbs/282/2014 prvostupňový správní orgán deklaroval existenci veřejně přístupné účelové komunikace vedoucí přes pozemky parc. č. 114, parc. č. st. 5 a parc. č. 45 v k. ú. Hanov, obec Zběšičky. Svůj závěr odůvodnil naplněním zákonných znaků vymezených v § 2 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Toto rozhodnutí napadl žalobce včas podaným odvoláním, o němž bylo rozhodnuto žalovaným dne 29. 5. 2015 tak, že rozhodnutí prvostupňového správního orgánu bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Odvolací orgán vytkl neurčitost výroku prvostupňového rozhodnutí a označil je za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Pro odstranění pochybností o vymezení účelové komunikace bylo navrženo doplnit rozhodnutí o přílohu s vyznačením trasy tvrzené komunikace, případně o část pasportu obsahující potřebné položky. Dostatečně nebyly vypořádány ani vlastnické vztahy k předmětné části účelové komunikace. Písemností ze dne 29. 6. 2015 prvostupňový správní orgán oznámil nové projednání věci ve správním řízení, usnesením ze dne 17. 7. 2015 pak rozhodl o ustanovení znalce v oboru geodézie a kartografie, Ing. V. F. (dále též „znalec“), pro zaměření průběhu účelové komunikace. Vypracovaný znalecký posudek č. 23/03/2015 dodán dne 3. 9. 2015 (dále též „znalecký posudek“). K dotazu prvostupňového správního orgánu ze dne 20. 7. 2015 sděleno Obecním úřadem Zběšičky, že místní komunikace IV. třídy č. 16d vedoucí od části obce Podboří k části Zběšičky-Hanov je nezpevněnou prašnou cestou s poměrně velkými vymletými výmoly a stružkami od přívalových dešťů, s nízkým podvozkem je prakticky nesjízdná. V zimním období se neudržuje, nelze zajistit průjezd vozidlům integrovaného záchranného systému či České pošty, odvoz komunálního odpadu apod. Podáním ze dne 9. 8. 2015 vyjádřil žalobce opakovaně své stanovisko o neexistenci účelové komunikace vedoucí přes jeho pozemky, resp. vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím o určení právního vztahu a geometrickým zaměřením účelové komunikace, která považuje za hrubý zásah do svých práv. Podáním ze dne 13. 8. 2015 žalobce vyslovil opakovaně své stanovisko k dané věci a mj. poukázal na nutnost ověřit, zda asfaltová cesta podléhající stavebnímu řízení získala vůbec potřebná povolení, či zda se jedná o ilegální stavbu. Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2015, čj. Zbs/428/2015 prvostupňový správní orgán opět deklaroval, že na částech pozemků par. č. 114, par.č.st. 5, a poz. par. č. 45, v k. ú. Hanov obec Zběšičky, existuje, dle § 7 odst. 1. zákona o pozemních komunikacích v platném znění, prokazatelně nejméně od roku 1982, veřejně přístupná účelová komunikace v rozsahu a podobě tak, jak je zakreslená na daných pozemcích v geometrickém plánu č. 920-174-82, ZPMZ 7, vyhotoveném dne 24. 7. 1982 M. H., tvořícím přílohu č. 1 tohoto rozhodnutí, a v rozsahu a podobě, tak, jak je zakreslená v účelové mapě, která je přílohou č. 2 tohoto rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce včas podaným odvoláním, o němž bylo rozhodnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 4. 2016, čj. KUJCK/52712/2016/ODSH tak, že prvostupňové rozhodnutí opětovně zrušil a věc vrátil k novému posouzení z důvodu opomenutí účastníka řízení, Lesů ČR, s. p. a pro procesní pochybení spočívající v opomenutí stanovit lhůtu dle § 36 odst. 3 správního řádu. Po oznámení nového projednání věci v pokračujícím správním řízení prvostupňový správní orgán vyrozuměl opomenutého účastníka řízení, dne 11. 5. 2016 vydal oznámení o vymezení okruhu účastníků řízení. Usnesením ze dne 7. 6. 2016 pak oznámil shromáždění veškerých podkladů pro vydání rozhodnutí a poučil účastníky řízení dle § 36 odst. 3 správního řádu. K uvedenému bylo dne 13. 6. 2016 doručeno stanovisko žalobce, v němž deklaroval svůj postoj k vyjádření účastníka řízení, Lesů ČR, s. p. Dne 11. 7. 2016 vydal prvostupňový správní orgán nové usnesení oznamující shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí a stanovil pětidenní lhůtu k seznámení se s nimi. Rozhodnutím ze dne 26. 7. 2016, čj. Zbs/216/2016 bylo prvostupňovým správním orgánem deklarováno, že „na částech pozemků par. č. 114, par. č. st. 5, a poz. par. č. 45, v k. ú. Hanov obec Zběšičky, existuje, dle § 7 odst. 1. zákona o pozemních komunikacích v platném znění, prokazatelně nejméně od roku 1982, veřejně přístupná účelová komunikace v rozsahu a podobě tak, jak je zakreslená na daných pozemcích v geometrickém plánu č. 920- 174-82, ZPMZ 7, vyhotoveném dne 24. 7. 1982 M. H., tvořícím přílohu č. 1 tohoto rozhodnutí, a v rozsahu a podobě, tak, jak je zakreslená v účelové mapě, příloze č. 2 znaleckého posudku č. 23/03/2015 ze dne 2. 9. 2015, Ing. V. F., která je přílohou č. 2 tohoto rozhodnutí. Jedná se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, která dle GP ze dne 24. 7. 1982, č. 920-174-82, jež nebyl v katastru nemovitostí (dříve v evidenci nemovitostí) u příslušného katastrálního úřadu (dříve u střediska geodézie) proveden, probíhá po par. č. st. 5, v k. ú. Hanov, obec Zběšičky, v délce 37 m, v místě napojení na stávající cestu par. č. 111/9, v k. ú. Hanov má komunikace šířku 4,0m, v místě ohybu má komunikace šíři 7,1m a v místě napojení na mostek přes náhon je široká 3,2 m, dále probíhá po části poz.par. č. 114 a části poz. par. č. 45 o výměře 83 m2, který byl dle GP ze dne 24. 7. 1982, č. 920-174-82 sloučen do poz.par. č. 109 v k. ú. Hanov, obec Zběšičky. Tato veřejně přístupná účelová komunikace má povrch tvořený penetračním makadamem-živicí“. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce do všech jeho výroků odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Dle § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích: „Pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti“; § 7 odst. 1 téhož zákona pak udává, že: „Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena“. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, účelová komunikace nemusí být nutně stavbou ve smyslu stavebního zákona, tedy výsledkem stavební činnosti (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 20/2003). Postačí pouhé koleje vyjeté v trávě nebo zpevněné místy kamením či sutí. O přítomnosti účelové komunikace na určitém pozemku nerozhoduje ani to, jak je pozemek zapsán v katastru nemovitostí, přičemž druh pozemku či způsob využití nejsou závaznými údaji (na rozdíl od parcelního čísla a geometrického určení nemovitosti). O tom, že se určitá cesta stává účelovou komunikací, nemusí být dokonce vydáno ani správní rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ans 2/2007). Účelovou komunikací se určitá „cesta“ stává samovolně ze zákona, a to v okamžiku, kdy splní všechny čtyři znaky, které zákon a judikatura pro vznik účelové komunikace stanovují. Musí tedy jít o (1) stálou a v terénu patrnou dopravní cestu, která (2) naplňuje účel stanovený v zákoně, přičemž (3) její vlastník dal souhlas k obecnému užívání své cesty veřejností a zároveň (4) tato cesta naplňuje nutnou komunikační potřebu. Jakmile jsou tyto čtyři podmínky kumulativně splněny, vzniká veřejně přístupná účelová komunikace. Účelové komunikace, stejně jako ostatní pozemní komunikace, jsou veřejným statkem, což opravňuje kohokoli předmětnou komunikaci bezplatně používat (viz § 19 zákona o pozemních komunikacích). Účelové komunikace jsou vyjma uzavřených areálů zásadně veřejně přístupné, nebyl-li přístup k návrhu vlastníka upraven či omezen rozhodnutím příslušného správního orgánu. Zdejší soud nepřisvědčil námitce o tom, že geometrický plán vyhotovený dne 24. 7. 1982, č. 920-147-82, ZPMZ 7 (dále též „geometrický plán“), není důkazem existence účelové komunikace v rozsahu a podobě v něm zakreslené. Soud se naopak ztotožnil se stanovisky správních orgánů v této věci. Účel, za jakým byl předmětný geometrický plán pořízen, není rozhodný, stejně jako skutečnost, že nebyl promítnut do evidence nemovitostí. Zaměřením skutečného stavu kultur pro oddělení pozemků pro převod nelze zpochybnit podobu účelové komunikace tak, jak je v geometrickém plánu zachycena. Uvedené podpořil též závěr znalce, který posudkem konstatoval, že „z dokladů uložených v archivu katastrálního úřadu Písek vyplývá, že zákres hranic parcel je v prostoru účelové komunikace nezměněn od roku 1885, kdy byla vytištěna mapa původního pozemkového katastru a cesta označená parcelním číslem 111 (v současné mapě 111/9) končí na hranici s parcelou st. 5“. Při šetření na místě samém znalec zjistil, že asfaltová příjezdová cesta od obce Zběšičky končí u oplocení zřízeného žalobcem, přibližně na hranici s parc. st. č.

5. Od oplocení až k můstku přes náhon (parcela 114) je průběh komunikace v terénu nezřetelný, mezi můstkem přes náhon a mostem přes říčku Smutná je průběh komunikace opět viditelný. Z dokumentů doložených ve správním spise se ovšem podává, že nezřetelnost cesty v terénu v daném úseku měl způsobit sám žalobce navezením hlíny. Nezpochybnitelnost existence účelové komunikace v místě pak znalec dovodil z geometrického plánu, jímž byl „zaměřen průběh místní komunikace na st. parc. č. 5 a označen parc. č.

117. Mezi náhonem a říčkou Smutná (parcela č. 113/1) je pak část této komunikace, probíhající po parcele 45, přisloužena do parcely 109, která je majetkem obce…Stejný průběh i označení má komunikace zaměřená geometrickým plánem č. 7-920-171 (ZPMZ 11),…Citované geometrické plány jednoznačně definují průběh komunikace v katastrální mapě před provedenou digitalizací…“. Je zřejmé, že osoba provádějící zaměření, ať již za jakýmkoli účelem, pouze označila průběh komunikace na stavební parcele č. 5 v té podobě, v jaké již reálně existovala, zanesla jej do geometrického plánu a označila parcelním č.

117. O existenci účelové komunikace minimálně k roku 1982 v té podobě, v jaké je zanesena v geometrickém plánu, není důvodných pochyb. Navíc nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by účelová komunikace měla ve skutečnosti jiný průběh, potažmo byla od doby zanesení do geometrického plánu měněna. Vzhledem k tomu, že povrch účelové komunikace je tvořen penetračním makadamem-živicí, účelová komunikace je natolik stálá v terénu, že není důvodné předpokládat jakoukoli změnu jejího průběhu v terénu. Znalec pak přílohou č. 2 znaleckého posudku doložil, jak by mohl geometrický plán použitelný pro zápis do stávajícího katastru nemovitostí vypadat. Znalci nebylo s ohledem na nesouhlas žalobce umožněno vytýčit v terénu stabilizační znaky a osadit je mezníkem či jiným předepsaným způsobem. Znalec dodal, že součástí měřičských a vytyčovacích prací musí být i vyřešení přesahu komunikace do parcely 25/1 jsoucí rovněž ve vlastnictví žalobce. Podotkl však, že tento přesah nepřekračuje přesnost platnou pro zde použitou katastrální mapu. Jak vyplývá ze shora uvedeného, prvostupňový správní orgán, vědom si nároků kladených na určitost výroku rozhodnutí, vymezil účelovou komunikaci geometrickým plánem. Jeho kvality zhodnotil stanovený znalec, kterému však nebylo ze strany žalobce umožněno přesné zaměření účelové komunikace, neboť přístup k ní žalobce znemožnil zahrazením pevnou překážkou. Postačil by sice slovní popis jejího umístění, nicméně skutečnost, že prvostupňový správní orgán zvolil jinou variantu, není překvapivá za situace, kdy předchozí prvostupňové rozhodnutí bylo pro neurčitost výroku ve vztahu ke konkretizaci průběhu cesty odvolacím orgánem zrušeno. Nesmí být totiž sporu o tom, v jakém rozsahu mohou uživatelé účelové komunikace zasahovat do soukromých práv žalobce coby vlastníka pozemků. Odkaz na pasport komunikací vedený obcí Zběšičky by v dané věci pro vymezení komunikace nepostačoval. Prvostupňový správní orgán tedy výrokem rozhodnutí oprávněně specifikoval přesné umístění účelové komunikace pomocí jejího vyznačení v geometrickém plánu a tento učinil přílohou svého rozhodnutí, stejně tak účelovou mapu tvořící přílohu č. 2 znaleckého posudku. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se podává, že správnímu orgánu byl geometrický plán spolu se znaleckým posudkem podkladem pro přesné vymezení účelové komunikace. O její nesporné existenci ve vymezeném prostoru přitom svědčí i další dokumenty založené ve spise (mj. svědecké výpovědi, fotografie, tištěné a ve spise založené snímky z veřejně přístupného portálu google street wiew z října 2011). Nelze usuzovat, jak se domáhá žalobce, na nepravdivost tvrzení správních orgánů o existenci předmětné účelové komunikace v daném rozsahu od roku 1982. Soud dospěl k závěru, že geometrický plán může sloužit za podklad pro vymezení účelové komunikace v terénu, je jedním z důkazů o její existenci a správní orgány nepochybily, když prostřednictvím geometrického plánu vymezily podobu účelové komunikace pro potřeby výroku rozhodnutí. Jedná se o dokument vypracovaný k tomu určenou organizací (Geodézie n. p. České Budějovice), lze tedy předpokládat odborné zaměření (M. H.) a ověření získaného výstupu (Ing. P.). Ať již byl důvod pro pořízení geometrického plánu jakýkoli, byla-li na něm účelová komunikace zaměřena, pak jistě proto, že v té podobě k uvedenému roku skutečně existovala, což bylo potvrzeno i znaleckým posudkem. Žalobcova námitka o tom, že se nejednalo o zaměření skutečného stavu účelové komunikace, je s ohledem na shora uvedené nedůvodná. Další námitkou žalobce zpochybnil udělení souhlasu vlastníka pozemků, přes něž je účelová komunikace vedena, s jejich obecným užíváním. Ani této námitce soud nepřisvědčil. Dle soudní judikatury je možné nuceně omezit vlastnické právo jedině ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Protože zákon o pozemních komunikacích neupravuje jakoukoliv kompenzaci, která by se vlastníkovi pozemku vyplácela za to, že pozemek nebo jeho část slouží jako veřejná cesta, je zřejmé, že veřejnou cestu je možno na pozemku vyhlásit jedině za podmínky, že nejde o nucené, nýbrž dobrovolné omezení vlastnického práva, s nímž vlastník při vzniku účelové komunikace souhlasil. Výslovný souhlas však vlastník uděluje poměrně zřídka. Soudy proto z praktických důvodů dovozují, že souhlas s obecným užíváním může dát vlastník cesty i mlčky neboli konkludentně (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ans 2/2007), de facto prostřednictvím nečinnosti. Jestliže vlastník po dostatečně dlouhou dobu toleruje užívání svého pozemku veřejností k dopravním účelům a nic zjevného proti tomu nečiní, pak se má za to, že se vznikem veřejné cesty na svém pozemku souhlasí. Potíž při posuzování tichého (konkludentního) souhlasu spočívá v tom, že skutečnou vůli vlastníka neznáme a snažíme se ji dovodit z jeho jednání, resp. nekonání. Pokud vlastník, který se vznikem veřejné cesty původně souhlasil, v době rozhodování vyjadřuje kategorický nesouhlas s jejím (dalším) veřejným užíváním, tento pozdní nesouhlas již pro vznik veřejné cesty není podstatný. Z teorie tzv. kvalifikovaného nesouhlasu vyplývá, že pokud určitý pozemek začíná užívat jako cestu veřejnost a vlastník nesouhlasí s tímto stavem, pak musí dát svůj nesouhlas najevo aktivně, tj. nesouhlas vlastníka musí mít takovou podobu, aby byl seznatelný vnějšímu světu (např. oplocení pozemku, umístění cedule zakazující vstup apod.). Platí přitom, že souhlas se vznikem účelové komunikace přechází z vlastníka na jeho právní nástupce. Z pravidla o přechodu souhlasu s obecným užíváním na právní nástupce vlastníka existuje jediná výjimka, a tou je nabytí pozemku v restituci, která ovšem neposkytuje časově neomezenou imunitu před vznikem konkludentního souhlasu s užíváním cesty. Pokud totiž restituent dostatečně dlouho nic nečiní a nadále trpí užívání cesty vedoucí přes jeho pozemek veřejností, může se stát, že úřady a soudy dovodí, že on sám dal (nový) souhlas se vznikem veřejné cesty a svůj pozemek věnoval dobrovolně k užívání veřejnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 36/2010). O souhlasu vlastníka s obecným užíváním lze hovořit teprve tehdy, je-li vlastník srozuměn s tím, že jeho pozemek užívá, resp. bude užívat, kdokoliv, jinak by šlo o pouhou výprosu (srov. § 2189 a násl. občanského zákoníku). Výprosa může být taktéž udělena mlčky, jedná se však o institut soukromého práva, kdy vlastník z dobré vůle a bez nároku na protihodnotu přenechává svůj pozemek k užívání konkrétním osobám. Vlastník může výprosu kdykoliv odvolat, kdežto souhlas s obecným užíváním pozemku k dopravním účelům je nevratný, pokud veřejná cesta, která z něj vzešla, sama nezanikne. Rozlišovacím kritériem z hlediska uděleného souhlasu je přitom právě okruh osob, které pozemek užívají, resp. mají svolení užívat. Proto je odlišení veřejného věnování od výprosy tak náročné a zároveň mimořádně důležité. Napadeným rozhodnutím je konstatováno, že výslovný souhlas vlastníka s obecným užíváním nelze dovodit. Žalovaný ovšem dovodil souhlas konkludentní. Žalovaný také posoudil žalobcem předložený důkaz, notářský zápis z roku 1991 a dotazník a čestné prohlášení ze dne 22. 1. 1991, tj. podklady, na základě nichž byly převedeny nemovitosti do vlastnictví žalobce. Neztotožnil se s tvrzením žalobce, že v případě existence účelové komunikace by tato informace byla v dotazníku uvedena. Zdejší soud je téhož názoru. V dotazníku ze dne 22. 2. 1991, coby přílohy pro provedení registrace postupní smlouvy, sice není existence veřejně přístupné účelové komunikace zmíněna, současně platí, že žádná otázka k ověření případné existence takové komunikace nesměřuje. Nelze než uzavřít, že dotazník byl vyplněn dle uložených otázek, žádná z odpovědí existenci účelové komunikace nepopírá. Ani notářský zápis, resp. postupní smlouva sp. zn. 102/91 existenci účelové komunikace nevylučuje. Správní orgány sice neakceptovaly žalobcovy odvolací námitky, řádně je však vypořádaly a soud se s jejich závěry ztotožnil. Dle žalobce nelze k pozemkům parc. č. 45 a parc. č. 20 v k. ú. Hanov vydání konkludentního souhlasu dovodit, neboť žalobce je získal v restituci rozhodnutím Okresního úřadu Písek ze dne 9. 5. 1997, čj. PÚ-879/97-K. Ani tuto námitku soud nepřijal. Nabytí pozemku v restituci neposkytuje časově neomezenou imunitu před vznikem konkludentního souhlasu s užíváním cesty, jak je osvětleno shora. O pozemku dotčeném účelovou komunikací bylo rozhodnuto v restitučním řízení v květnu 1997. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce vlastnil předmětný pozemek minimálně čtrnáct let před prvním prokazatelným projevem nesouhlasu s obecným užíváním účelové komunikace, resp. šestnáct let před zahájením správního řízení. Za situace, kdy účelová komunikace byla po celý tento časový úsek užívána blíže neurčeným počtem osob, aniž by jim v tom bylo jakkoli bráněno či aniž by bylo vůbec na první pohled seznatelné, že se pohybují po soukromém pozemku, není protiprávní odnětí a následné navrácení v restituci důvodem pro vyloučení udělení konkludentního souhlasu ze strany žalobce. Žalobce nedoložil, že by v průběhu uvedeného období jakkoli bránil v užívání účelové komunikace, ani to nevyplývá ze správního spisu. Jak je uvedeno shora, pokud restituent dostatečně dlouho nic nečiní a nadále trpí užívání cesty vedoucí přes jeho pozemek veřejností, nelze vyloučit, že úřady a soudy oprávněně dovodí, že on sám dal nový souhlas se vznikem veřejné cesty a svůj pozemek věnoval dobrovolně k užívání veřejnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 36/2010). Se žalobcem odkázaným judikátem je zdejší soud obeznámen. V rozhodnutí ze dne 16. 5. 2011, čj. 2 As 44/2011-99 Nejvyšší správní soud sice řešil otázku vzniku veřejně přístupné účelové komunikace, ovšem za situace, kdy souhlas vlastníka není dán či jsou o něm důvodné pochybnosti. V projednávané věci soud shledal, že správní orgány opatřily dostatečnou sadu důkazů a věrohodným způsobem prokázaly existenci konkludentního souhlasu žalobce (viz strana 5 napadeného, resp. strana 22-25 prvostupňového rozhodnutí). Správní orgány ve vztahu k uvedenému mj. zhodnotily listinné důkazy i svědecké výpovědi, bylo provedeno ohledání na místě. Vypracovaným znaleckým posudkem bylo dovozeno, že účelová komunikace v daném místě existovala již k roku 1982. Zákonná úprava byla aplikována s ohledem na aktuální judikaturu. Soud dospěl k závěru, že se správním orgánům podařilo prokázat konkludentní souhlas s obecným užíváním účelové komunikace, který žalobce, resp. jeho právní předchůdce vyjádřil svým jednáním, resp. nečinností, když dlouhodobě nebránil v obecném užívání účelové komunikace. O tom, že postačí souhlas konkludentní, není pochyb. Konstatuje se, že důvodná pochybnost o udělení konkludentního souhlasu žalobcem, potažmo jeho právním předchůdcem, zde není. Zřízením účelové komunikace nebylo zasaženo do žalobcova vlastnického práva, poskytnutí náhrady zde není namístě. Odkaz na citovaný judikát proto není přiléhavý, neboť v projednávané věci byl shledán rozdílný skutkový stav. Navíc hlavním předmětem sporu ve věci rozhodované Nejvyšším správním soudem bylo vyřešení otázky, zda má být v řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí, zda určitá komunikace je či není účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích, zkoumána tzv. nezbytná komunikační potřeba. Žalobcem doložený judikát vymezil základní modelové situace vzniku (existence) účelových pozemních komunikací, které naplňují znaky vymezené v § 7 odst. 1 větě první zákona o pozemních komunikacích tak, že 1) účelová pozemní komunikace byla zřízena vlastníkem pozemku, případně vlastník pozemku s jejím zřízením prokazatelně souhlasil, nebo 2) účelová pozemní komunikace vznikla a existuje bez toho, aby s tím vlastník pozemku vyslovil souhlas. Současně potvrdil, že předmětem zkoumání v každém konkrétním případě musí být skutečnost, stejně jak tomu bylo v žalované věci, zda byl skutečně souhlas vlastníka udělen. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, čj. 1 As 76/2009-60 k tomu dodává, že právní „povaha veřejně přístupné účelové komunikace závisí na tom, zda je skutečně třetími osobami alespoň s konkludentním souhlasem vlastníka pozemku užívána, a to nad rámec toho, co je vlastník pozemku povinen strpět podle svých soukromoprávních závazků…“. Žalobce se mylně domnívá, že měl být správními orgány informován o zřízení účelové komunikace a že správní orgány pochybily, když neprokázaly, kdy mělo ke vzniku předmětné komunikace dojít. Uvedený názor zřejmě vychází z nepřesného pochopení judikátu. Nejvyšší správní soud sice konstatoval, že „k omezení vlastnického práva bez projevené vůle vlastníka lze veřejnoprávními prostředky přistoupit pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu“. To však platí za situace, kdy ke zřízení účelové pozemní komunikace dojde v rozporu s vůlí vlastníka dotčeného pozemku, případně vlastník o ní pouze neví, a není s ní tedy výslovně srozuměn. Žalobce tvrdí, že on ani jeho právní předchůdce konkludentní souhlas nedali, neboť o existenci účelové komunikace nevěděli. Takové tvrzení odporuje principu udělení konkludentní souhlasu, neboť ten se de facto neuděluje, ale dovozuje se z konání či spíše nekonání vlastníka, které je v uvedené věci dostatečně doloženo. O vzniku účelové komunikace nemusí být vedeno řízení ani vydáno správní rozhodnutí. Její zřízení tedy nemuselo být s nikým projednáváno. Účelovou komunikací se určitá cesta na pozemku žalobce stala samovolně ze zákona v okamžiku kumulativního splnění všech čtyř znaků, které zákon a judikatura pro vznik účelové komunikace stanovují (viz shora). Žalobce i jeho právní předchůdce o faktickém vzniku účelové komunikace věděli a vědět museli, jak bylo ve správním řízení prokázáno. Souhlas s jejím užíváním byl vysloven konkludentně, došlo tak k dobrovolnému omezení vlastnického práva, tj. nikoli za náhradu. Z provedeného dokazování není pochyb o prokázání udělení konkludentního souhlasu ze strany žalobce, resp. jeho právního předchůdce. Také Ústavní soud nevyloučil možnost konkludentního souhlasu u vlastníků, kteří nabyli pozemky v restituci, jak je tomu v případě žalobce (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06). Co se týče opakované námitky o neprokázání okamžiku vzniku účelové komunikace, soud odkazuje na shora řečené. Při splnění uvedených podmínek, tj. čtyři znaků, které zákon a judikatura pro vznik účelové komunikace stanovují, vzniká účelová komunikace ze zákona. Přesné datum jejího vzniku nelze s ohledem na toto specifikum stanovit. Okolnost, že žalobci či jeho právnímu předchůdci nebyl vznik účelové komunikace oznámen, není podstatná. Pokud chtěli vzniku účelové komunikace bránit, museli by tak činit včas. Za situace, kdy žalobce (potažmo jeho právní předchůdce) po dostatečně dlouhou dobu tolerovali nepřehlédnutelné užívání svého pozemku veřejností k dopravním účelům a nic zjevného proti tomu nečinili, má soud zato, že se vznikem veřejné cesty na svém pozemku souhlasili. Pokud však žalobcův předchůdce, případně žalobce, se vznikem veřejné cesty původně souhlasili, přičemž nyní vyjadřuje žalobce zřejmý nesouhlas s jejím (dalším) veřejným užíváním, tento pozdní nesouhlas již pro vznik veřejné cesty není podstatný. Nesouhlasil-li žalobce či jeho právní předchůdce v počátku užívání jejich pozemku veřejností pro účely cesty, pak měli dát svůj nesouhlas najevo okamžitě a aktivně, tj. v takové podobě, aby byl seznatelný vnějšímu světu (např. oplocením pozemku, umístěním cedule zakazující vstup apod.). Nic takového však učiněno nebylo. Pozdní oplocení pozemku realizované až dlouho po vzniku účelové komunikace nelze akceptovat. Ze spisového materiálu se podává, že žalobce získal předmětné pozemky do vlastnictví roku 1991, teprve roku 2011 sdělil správním orgánům svůj nesouhlas s užíváním komunikace vedoucí po jeho pozemku coby komunikace veřejně přístupné. Tímto déle než dvacet let neučinil žádný zjevný úkon, z něhož by byl patrný nesouhlas s veřejným užíváním předmětné komunikace jako veřejně přístupné. Takový časový úsek lze oprávněně považovat za dostatečně dlouhou dobu k udělení konkludentního souhlasu samotným žalobcem, nehledě na jeho právního předchůdce. Také písemná svědecká prohlášení R. P., S. Š., D. K, J. K., I. B. a M. H. učiněná až roku 2013, jsoucí rovněž součástí spisu, potvrzují všemožné bránění v užívání předmětné účelové komunikace včetně invektiv ze strany žalobce. Ve vyjádření D. K. se uvádí, že nemovitosti ve svém vlastnictví užívá od roku 1978. Nikdy nebylo jí ani komukoli dalšímu v přístupu k nemovitostem po účelové komunikaci ze strany právního předchůdce žalobce jakkoli bráněno. Cesta nebyla uzavřena ani označena jako soukromý pozemek, užívá se odnepaměti. Roku 1984 byla komunikace opatřena asfaltem, ani tomu právní předchůdce žalobce nebránil. Na obdobné chování žalobce upozorňuje také emailová korespondence zaslaná na adresu obce, jejímž prostřednictvím různí občané, zejména turisté, prokazatelně od roku 2012 upozorňují na poměrně nevybíravé bránění v užívání účelové komunikace žalobcem či jeho manželkou. Je zde též konstatováno, že tento odmítavý přístup ze strany vlastníka pozemku je nový, dříve v užívání bráněno nebylo. Žalobce před rokem 2011, tedy minimálně po dvacet let, kdy byl vlastníkem pozemků, na nichž se cesta nachází, žádným prokazatelným způsobem neprojevil svůj nesouhlas s veřejným užíváním předmětné komunikace. I pokud soud odhlédne od potenciálního souhlasu právního předchůdce, žalobcem vyjádřený nesouhlas ohodnotil jako pozdní. Žalobce se vymezuje vůči stanovisku žalovaného o tom, že přítomnost kaple sv. F. S. rovněž svědčí ve prospěch existence účelové komunikace. Žalovaný, resp. prvostupňový správní orgán svůj právní názor založily na konstatování, že žalobce coby vlastník kaple jistě nezamýšlel povolovat přístup k ní každé jednotlivé osobě. Ze správního spisu se podává, že slavnostní vysvěcení kaple se konalo dne 16. 7. 1994 za přítomnosti veřejnosti (viz fotodokumentace ve spise) poté, co byla opravena z finančních prostředků získaných obcí Zběšičky. Lze důvodně pochybovat o tom, že by se obec finančně podílela na opravě tohoto soukromého objektu za situace, kdy by nebyl volně veřejně přístupný po předmětné komunikaci. Ke kapli z roku 1863, prvně vysvěcené roku 1880, je přitom jediný přístup právě z účelové komunikace. Z uvedeného správní orgány usuzují na souhlas od „nepaměti“. Zjevnost veřejné přístupnosti účelové komunikace v minulosti prvostupňový správní orgán dovodil též z elektronických důkazů. Je zřejmé, že kaple sama o sobě by postrádala bez možnosti přístupu po účelové komunikaci smysl. Nebylo prokázáno, že by žalobce uděloval individuální souhlas výslovně pro konání té které náboženské slavnosti, jak uvádí. Úsudek správních orgánů o kapli nelze označit za neobjektivní. Může-li kaple ve vztahu ke komunikaci o něčem svědčit, pak jedině o jejím obecném užívání. Současně platí, že správní orgány použily hledisko kaple jako podpůrné, nikoli jediné pro dovození existence účelové komunikace. Tímto historickým aspektem argumentovaly ve smyslu možného mnohem dřívějšího udělení souhlasu právním předchůdcem žalobce. Další žalobcova námitka směřuje do argumentace žalovaného, kterou se v napadeném rozhodnutí vypořádal se znakem existence nezbytné komunikační potřeby. Ani této námitce soud nepřisvědčil, přičemž tato otázka je obsáhle pojednána rozhodnutími obou správních orgánů. Žalobce se domnívá, že nebyly vzaty v potaz rozhodné skutečnosti, konkrétně poukazuje na fakt, že osada Hanov byla do roku 1960 součástí obce Podboří, pročež byla veřejností jako hlavní přístupová komunikace k cestám do sídla obce i do Opařan užívána místní komunikace IV. třídy jsoucí ve vlastnictví obce. Soud shledal, že rozhodné skutečnosti správní orgány zohlednily, nicméně vyvodily z nich závěry nekonvenující s požadavky žalobce. Soud nezpochybňuje, že Hanov byl součástí obce Podboří, z této skutečnosti však nelze nikterak dovodit, že by obyvatelé používali ke svým cestám do této obce právě žalobcem tvrzenou komunikaci IV. třídy. Žalobce udává, že se jedná o hlavní přístupovou komunikaci, na podporu svých tvrzení však nepředložil žádný důkaz a skutečnosti zjištěné soudem ze spisového materiálu tomu neodpovídají. Z letopočtu udaného žalobcem lze dovodit, že Hanov již padesát sedm let není součástí obce Podboří, v takovém případě by po udanou dobu nedávaly cesty obyvatel Hanova do Zběšiček přes obec Podboří smysl, neboť se zde nenachází sídlo obce apod. I pokud soud pomine nepředložení jakéhokoli relevantního důkazu, je třeba konstatovat, že ani případná dřívější existence přístupové cesty v místech, která žalobce označil, neznamená, že toto místo lze za účelovou komunikaci či přístupovou cestu stále považovat, neboť stav, způsob a frekvence užívání posuzovaných komunikací mohly během tohoto relativně dlouhého období doznat zásadních změn. Právě to také vyplývá ze spisového materiálu, který podporuje závěry žalovaného o tom, že byla po léta užívána k přístupu právě účelová komunikace, nikoli žalobcem tvrzená komunikace IV. třídy. Ta je pro tyto účely nevhodná, nezpevněná, poškozená lesní technickou a v zimě neudržovaná. Uvedené je zřejmé jak z protokolu o místním ohledání, tak i z vyjádření účastníků řízení. Obecní úřad Opařany k dotazu správního orgánu ve sdělení ze dne 21. 7. 2015, čj. OBOP- 388/2015 uvedl, že místní komunikace IV. třídy č. 16d je nezpevněná prašná cesta s poměrně velkými výmoly a stružkami od přívalových dešťů a pro vozidla s nízkým podvozkem prakticky nesjízdná. V zimním období se neudržuje, nelze zajistit průjezd vozidlům integrovaného záchranného systému, České pošty, odvozu komunálního odpadu apod. Počátkem 80. let měla být část této komunikace vybudována armádou pro potřeby vojenského prostoru a běžně na několik dní uzavírána, platí zde zákaz vjezdu motorových vozidel (viz vyjádření D. K. ze dne 31. 1. 2014). Z ohledání na místě a znalosti místních poměrů prvostupňový správní orgán dále zjistil, že v některých úsecích její šíře neodpovídá rozměrům běžného vozidla, jsou na ní umístěny kameny a nalámané tašky. Dle pasportu místních komunikací obce Opařany se jedná o komunikaci obce Podboří označenou jako neudržovanou. Žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že místní komunikace IV. třídy v minulosti stejně jako dnes slouží coby hlavní komunikace z osady Hanov, ani to nevyplývá ze správního spisu. Naopak bylo postaveno najisto, že místní komunikaci IV. třídy nelze považovat za hlavní přístupovou komunikaci ani za vhodnou alternativu tak, aby bylo možné vyloučit znak nutné komunikační potřeby ve vztahu k účelové komunikaci. Místní komunikace IV. třídy je sjízdná nepravidelně, v některých měsících a některými typy vozidel je průjezd vyloučen. Správní orgán krom sjízdnosti posuzoval také délku obou komunikací a dospěl k závěru, že po účelové komunikaci vzdálenost od č. p. 1 Hanov do centra Zběšiček činí 1,6 km, od téhož popisného čísla po komunikaci IV. třídy pak 10, 4 km. Na základě toho, co bylo o povaze účelové komunikace shora prokázáno, při obtížné sjízdnosti a takto velkém nepoměru vzdáleností nelze předpokládat, že by ona komunikace IV. třídy skutečně byla onou hlavní komunikací z obce Hanov pro přístup do obce Zběšičky, jak tvrdí žalobce. Nehledě na faktickou existenci účelové komunikace v terénu lze pochybovat o tom, že by obyvatelé Hanova např. pro vývoz komunálního odpadu běžně užívali cestu o 8, 8 km delší a téměř nesjízdnou. Soud pochybuje, že by tato komunikace IV. třídy sloužila pro účely hromadné dopravy či jako dopravní spojnice do školy, obchodů či za lékařskou péčí. Tyto a další náležitosti mají obyvatelé Hanova zajištěny z centra obce Zběšičky, kam doputují po účelové komunikaci o délce 1, 6 km. Nelze sice akceptovat kratší trasu pouze za účelem tzv. „cesty z pohodlí“, to však není případ projednávané věci. Jednoznačně totiž „neplatí, že by nutná komunikační potřeba cesty nebyla v konkrétním případě dána jen proto, že k cíli vede i jiná trasa. Vždy je třeba zjistit a rozumně posoudit, jestli alternativní cesta je způsobilá nahradit cestu, o kterou se vede spor“ (Varvařovský, P., Motejl, O., Černín, K., Černínová, M. a Slováček D., Veřejné cesty – místní a účelové komunikace. Sborník stanovisek Veřejného ochránce práv.

2. Rozšířené vydání, 2011, s. 12, dostupné na: www.ochrance.cz). V projednávané věci bylo ve správním řízení odpovídajícím způsobem zjištěno, že alternativní cesta (komunikace IV. třídy č. 16d) není ani zdaleka způsobilá srovnatelným způsobem nahradit cestu, o níž se vede spor (účelovou komunikaci), a to z několika zásadních důvodů, které byly správními orgány zevrubně popsány. Soud naznal, že znak existence nezbytné komunikační potřeby byl správními orgány dostatečně prokázán, čistě teoretická možnost přístupu od Opařan jeho naplnění a priori nevylučuje. Žalobce považuje výpovědi vlastníků v k. ú. Hanov za irelevantní a viní je ze snahy usnadnit si přístup. Žalobce neuvedl ničeho dalšího, z čeho by bylo možné jím tvrzenou irelevanci dovodit. Samotnou skutečnost, že se tito vlastníci domáhají ochrany svých práv, takto označit nelze. Žalobcem uváděný přístup od Opařan zajištěný nemají z důvodů popsaných shora. Žalobce s odkazem na listinné důkazy odmítá, že by účastník správního řízení, společnost Lesy České republiky, s. p. (dále též „Lesy ČR“), měla potřebu užívat účelovou komunikaci pro nezbytný přístup ke svému majetku, jak uvedl žalovaný, a vymezuje se proti takové interpretaci vyjádření tohoto subjektu. Správní soud připouští, že tento účastník správního řízení ve svém vyjádření skutečně uvedl, že zrušením účelové komunikace by došlo ke značnému ztížení přístupu k majetku ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit pro Lesy ČR. Žalovaný se však vyjádřením Lesů ČR zabýval z důvodu vypořádání námitky žalobce ohledně provozování lesní výroby tímto účastníkem řízení, necitoval vyjádření uvedeného účastníka řízení doslovně. Specifikum tohoto účastníka správního řízení navíc spočívá v tom, že příslušné pozemky obhospodařuje těžkou technikou, která je schopna zdolat i náročný terén, pro osobní dopravu jinak nesjízdný. Žalovanému nelze upírat, aby v napadeném rozhodnutí posuzoval potřebu přístupu k nemovitostem, neboť je to správní orgán, nikoli účastník řízení, kdo hodnotí, zda se jedná o nutnou komunikační potřebu či nikoli. Okolnost, že žalovaný vylučuje únosnost mostku těžkou technikou, jej dovedla k závěru, že Lesy ČR by byly neexistencí účelové komunikace dotčeny. Nutná komunikační potřeba ve vztahu k účelové komunikaci zůstává zachována také pro další vlastníky nemovitostí v k. ú. Hanov, neboť Lesy ČR nejsou zdaleka jediným vlastníkem dotčených nemovitostí. Žalobce se opakovaně vrací k závěrům znalce ohledně zápisu hranic parcel v prostoru dané komunikace. K uvedenému se soud vyjádřil shora, o závěrech znalce v této věci nejsou důvodné pochybnosti. Dále žalobce zdůrazňuje, že objekt v jeho vlastnictví byl původně mlýnem, k němuž byl pro mleče zajištěn přístup od Zběšiček i Opařan, mlýn však nebyl průjezdný. Na podporu těchto tvrzení však žalobce nepředložil žádné důkazy, ani spisový materiál takovým závěrům nenasvědčuje. I pokud by tomu tak skutečně kdysi v minulosti bylo, nebyla by tato historická okolnost důvodem pro vyloučení pozdějšího vzniku veřejně přístupné účelové komunikace, není tedy třeba ji nikterak vyvracet. Tuto skutečnost pojednal svým rozhodnutím prvostupňový správní orgán. Odvoláním žalobce mj. namítal neudělení souhlasu ke zřízení sporné komunikace jím ani jeho právním předchůdcem, součástí této námitky bylo i žalobcovo tvrzení ohledně uvedené historické souvislosti. To, že žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně tento historický odkaz nepojednal, není vadou řízení, když se dostatečně vypořádal s námitkou neudělení souhlasu s užíváním sporné komunikace. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že byly splněny předpoklady podle § 51 s. ř. s., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Uzavírá se, že žalovaný dostatečně zkoumal podmínky stanovené zákonem pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace. Postupem správních orgánů, napadeným rozhodnutím ani předcházejícím rozhodnutím prvostupňového správního orgánu nebylo zasaženo do vlastnických práv žalobce garantovaných mu ústavním pořádkem. Se žalobcem odkazovanou judikaturou se soud shora vypořádal. Na základě prve uvedených skutečností dospěl nadepsaný soud k závěru, že žalovaný postupoval v souladu s platnou právní úpravou, napadené rozhodnutí netrpí vadami, pro něž by je bylo možné považovat za nezákonné, potažmo nepřezkoumatelné. Nebyl prokázán nesprávný či neúplný výklad provedeného dokazování, napadené rozhodnutí se neopírá o nepřesné informace či tvrzení, soud neshledal jejich rozpor s objektivní skutečností. Žalobcem uvedené žalobní námitky soud na základě shora označených důvodů nepřijal, pročež žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který však nevynaložil žádné náklady nad rámec své administrativní činnosti, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo. O náhradě nákladů řízení osob na řízení zúčastněných rozhodl soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s. Podle tohoto předpisu mají osoby na řízení zúčastněné právo na náhradu nákladů řízení, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností uložených soudem. Protože soud těmto osobám žádné povinnosti neuložil, nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení