50 A 50/2017 - 279

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobců a) V.B.D., nar. X, b) X.M.P., nar. X, c) T.H.P., nar. X, d) V.S.N., nar. X, e) T.T.T., nar. X, f) D.H.N., nar. X, g) V.D.N., nar. X, h) N.H.P., nar. X, i) T.N.N., nar. X, j) T.T.D., nar. X, k) A.A.N., nar. X, l) N.G.P., nar. X, m) T.H.M., nar. X, n) M.H.D., nar. X, o) T.S.N., nar. X, p) Q.D.T., nar. X, q) T.Q.V., nar. X, r) T.N.N., nar. X, s) B.K.Ch., nar. X, t) V.T.,N., nar. X, u) T.G.N., nar. X, v) P.N.D., nar. X, w) V.P.P., nar. X, x) D.L.D, nar. X, y) T.M.P.T., nar. X, z) D.L.N., nar. X, aa) T.K.P., nar. X., ab) T.N.N., nar.X., ac) Q.P.L., nar. X., ad) V.T.D., nar. X., ae) Q.D.T., nar. X, af) T.T.H.L., nar. X., ag) N.T.T. nar. X, ah) D.C.P., nar. X, ai) V.H.N., nar. X., aj) T.T.N., nar. X, ak) V.L.L., nar. X, al) T.H.T., nar. X, am) M.H.H., nar. X, an) T.P.H., nar. X, ao) V.D.T., nar. X, ap) T.A.N., nar. X, aq) D.S.L., nar. X, ar) T.K.T.T., nar. X, as) T.L.D.T. , nar. X, at) T.A.N., nar. X, au) D.L.P., nar. X, av) T.L.V., nar. X, aw) H.Q.P., nar. X, všichni státní příslušnost VNM, všichni zastoupeni Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto :

Výrok

I. Žalovanému se ukládá povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobců a), b), c), d), e), f), g), h), i), j), k), l), m), n), o), p), q), r), s), t), u), v), w), x), y), z), aa), ab), ac), ad), ae), af), ag), ah), ai), aj), ak), al), am), an), ao), ap), aq), ar), as), at), au), av) a aw) o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky podané dne 25. 4. 2016 datovou zprávou Velvyslanectví České republiky v Hanoji prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí České republiky, a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b), c), d), e), f), g), h), i), j), k), l), m), n), o), p), q), r), s), t), u), v), w), x), y), z), aa), ab), ac), ad), ae), af), ag), ah), ai), aj), ak), al), am), an), ao), ap), aq), ar), as), at), au), av) a aw) na náhradě nákladů řízení o žalobě částku 393.167 Kč a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců Mgr. Marka Sedláka.

Odůvodnění

Žalobci se žalobou podanou dne 16. 6. 2017 u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) domáhají ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřují v tom, že žalovaný dosud nerozhodl o jejich žádostech o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobci své žádosti podali dne 18. 6. 2016 elektronicky s průvodním dopisem, ve kterém uvedli, že se ve lhůtě 5 dnů dostaví osobně na Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“), aby elektronické podání potvrdili osobním podáním ve smyslu § 37 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a podle § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců. Žalobci ke genezi věci uvedli, že jim, ani jejich zaměstnavateli společnosti Faurecia Components Písek, s. r. o. nebylo umožněno přihlásit se v aplikaci Visapoint a řádně si tak zaregistrovat termín pro osobní podání jejich žádostí o zaměstnanecké karty. Z toho důvodu se žalobci v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48 (veškerá citovaná judikatura správních soudů je dostupná z www.nssoud.cz), rozhodli svoje žádosti o zaměstnanecké karty podat osobně u zastupitelského úřadu, přičemž postupovali podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 Ans 9/2012 – 35, a podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 642/2013 (dostupného z http://nalus.usoud.cz). Žalobci své žádosti podali nejprve elektronicky prostřednictvím datové zprávy a následně ve smyslu § 37 odst. 4 správního řádu tato podání hodlali osobně doplnit podle § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců. Žalobci se dne 20. 6. 2016 dostavili na zastupitelský úřad k osobnímu podání (doplnění) svých žádostí o zaměstnaneckou kartu v souladu s § 37 odst. 4 správního řádu ve spojení s § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, nicméně zaměstnanci tohoto úřadu odmítli převzít jakékoli jejich podání, čímž bylo žalobcům znemožněno předat jejich žádosti do dispozice zastupitelského úřadu. Tímto odmítnutím přijetí osobního podání žádostí se podle názoru žalobců jejich žádosti dostaly do dispozice zastupitelského úřadu a řízení o nich bylo zahájeno dne 18. 6. 2016, tj. dnem, ve kterém žalobci podali žádosti o zaměstnanecké karty elektronicky, neboť se v pětidenní zákonné lhůtě podle § 37 odst. 4 správního řádu žalobci dostavili k osobnímu podání žádostí, které však zastupitelský úřad nepřijal. Tento svůj názor žalobci opírají o názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, že žádostmi podanými na zastupitelském úřadu nestandartním způsobem vynuceným nemožností registrace v systému Visapoint jsou řízení o žádostech zahájena. Žalobci se svými žalobními petity domáhali toho, aby krajský soud uložil žalovanému, aby ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku vydal rozhodnutí ve věci správních řízení vedených o žádostech žalobců o vydání zaměstnanecké karty, přičemž tato řízení byla zahájena elektronickým podáním žádostí dne 18. 6. 2016 a jejich potvrzením ve formě jejich osobního podání na zastupitelském úřadě dne 20. 6. 2016. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul skutkový stav a uvedl, že s žalobci, vyjma žalobců g), j), q), s), w), am) a an), kterým byla po novém podání žádosti o zaměstnaneckou kartu tato žádost vyřízena kladně, nebylo a není vedeno žádné správní řízení týkající se povolení jejich pobytu na území České republiky. Žalovaný dále konstatoval, že žádosti byly zaslány do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí a dále na e-mailovou adresu zastupitelského úřadu. E-mailová zpráva nebyla opatřena elektronickým podpisem. Žalovaný je přesvědčen, že žádosti žalobců se nedostali řádným způsobem do dispozice zastupitelského úřadu a odkazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 153/2016 – 52 pojednávající mimo jiné o příslušnosti k přijetí žádosti o pobytové oprávnění, a č. j. 7 Azs 227/2016 - 36. Ve světle uvedených rozsudků žalovaný konstatuje, že žádost o vydání zaměstnanecké karty je třeba podat na zastupitelském úřadu některým ze způsobů uvedených v § 37 odst. 4 správního řádu. Podle žalovaného sice byly žádosti podány elektronicky u zastupitelského úřadu, ale nebyl k nim připojen zaručený elektronický podpis právního zástupce ve smyslu § 2 písm. b) bod 4 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, v platném znění. Nemohlo tudíž jít o elektronické podání podle § 37 odst. 4 správního řádu. Žalobci tato podání do 5 dnů nepotvrdili a zastupitelskému úřadu se žádosti žalobců do dispozice nedostaly. Ohledně doručení žádostí do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí žalovaný uvedl, že se nejedná o věcně a místně příslušný správní orgán, neboť žádosti měly být podány do datové schránky zastupitelského úřadu. Z tohoto důvodu nemá žalovaný podmínku osobního podání žádostí za splněnou, řízení o žádostech žalobců nebyla zahájena, a proto žalovaný nemohl být nečinný. Žalovaný shledává podanou žalobu za bezpředmětnou. V replice k vyjádření žalovaného žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 Azs 47/2017, v němž bylo konstatováno, že doručením žádostí žadatelů do datové schránky došlo k zahájení řízení, pokud žadatelé nemohli své žádosti osobně podat lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase. Žalobci uvádějí, že v předmětném rozsudku byla řešena shodná situace jako nyní a krajský soud by měl postup při vyřizování jejich žádostí posoudit stejně. K samotnému elektronickému podání žalobci uvádějí, že postup spočívající v odesílání podání určených zastupitelskému úřadu do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí byl právnímu zástupci sdělen přímo Ministerstvem zahraničních věcí a jedná se o ustálenou praxi zavedenou tímto ministerstvem. Žalobci považují za přehnaný formalismus tvrzení, že jejich elektronické podání nebylo v zákonné lhůtě potvrzeno osobním podáním a odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 148/2008 – 73. Ze správního spisu vyplynuly pro projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Průvodním dopisem ze dne 18. 6. 2016 požádali žalobci prostřednictvím svého zástupce Ministerstvo zahraničních věcí o umožnění vstupu na zastupitelský úřad, popsali podání jejich žádostí prostřednictvím datové schránky Ministerstva zahraničních věcí s elektronickým podpisem a e-mailové podání bez elektronického podpisu zastupitelskému úřadu s tím, že hodlají tato podání v zákonem stanovené 5 denní lhůtě potvrdit osobním podáním u zastupitelského úřadu. Dne 21. 6. 2016 zaslal právní zástupce žalobců Ministerstvu zahraničních věcí žádost o vstřícnost, ve které uvedl, že dne 20. 6. 2016 se v úředních hodinách žalobci osobně dostavili na zastupitelský úřad, aby osobním podáním potvrdili předchozí elektronické podání ze dne 18. 6. 2016. Žalobci však nebyli do prostor zastupitelského úřadu vpuštěni a i přes jejich žádost s nimi nejednala žádná úřední osoba. Žalobci se poté pokusili učinit podání v recepci zastupitelského úřadu, kde jim přítomná úřednice oznámila, že na příkaz velvyslance nemají být jejich podání, včetně stížností přijata. Ministerstvo zahraničních věcí v přípisu ze dne 28. 6. 2016 sdělilo, že ustanovení § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců neumožňuje potvrdit elektronicky podanou žádost následným osobním podáním. Aplikace § 37 odst. 4 správního řádu je tak vyloučena, neboť zákon o pobytu cizinců obsahuje zvláštní úpravu. Není tedy možné nařídit zastupitelskému úřadu, aby přijal žádosti od žalobců. Dne 6. 12. 2016 podali žalobci ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jakožto nadřízenému orgánu žalovaného, návrh na opatření proti nečinnosti, a to ze shodných důvodů jako v podané žalobě. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením ze dne 10. 2. 2017 tak, že návrhu na učinění opatření proti nečinnosti žalovaného nebylo vyhověno. Z odůvodnění usnesení plyne zjištění, že žalobci podali své žádosti elektronicky, aniž by požádali o prominutí podmínky osobního podání, a k osobnímu podání na zastupitelském úřadě již nedošlo. Krajský soud posoudil žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného v mezích žalobních bodů a rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je důvodná. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. platí, že ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Z předloženého správního spisu plyne, že žalobci řádně v souladu s uvedeným ustanovením bezvýsledně vyčerpali prostředek k ochraně proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Pro posouzení eventuální nečinnosti žalovaného považuje krajský soud za podstatné zodpovězení otázky, zda bylo řízení o žádosti žalobců o vydání zaměstnanecké karty - jedné z forem dlouhodobého povolení k pobytu na území České republiky – vůbec zahájeno či nikoli. Podle § 44 odst. 1 správního řádu je řízení o žádosti zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Způsoby, které mohou být ve správním řízení využity pro formu podání žádosti, uvádí § 37 odst. 4, podle kterého lze podání učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem, případně dalšími způsoby za podmínky, že je podání potvrzeno, případně doplněno některým ze zákonem uvedených způsobů ve lhůtě pěti dnů. Řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu však pro své zahájení obsahuje několik výjimek. Předně tak podle § 169 odst. 15 zákona o pobytu cizinců cizinec, který není uveden v právním předpise vydaném podle § 182 písm. e) zákona o pobytu cizinců je povinen požádat o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu pouze na zastupitelském úřadě ve státě, jehož je cizinec státním příslušníkem, popřípadě jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Nesplní-li cizinec tuto povinnost, řízení o žádosti není zahájeno a zastupitelský úřad věc usnesením, které se pouze poznamená do spisu, odloží. Další výjimka plyne z § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, podle něhož žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Od této povinnosti může zastupitelský úřad v odůvodněných případech upustit. Jak dovodil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 642/13, ustanovení § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců „obsahující požadavek osobního podání žádosti je speciálním ustanovením (lex specialis) k § 37 odst. 4 správního řádu.“ K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, stejně jako i v dalším rozsudku ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 Ans 9/2012 – 35, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „požadavek osobního podání je speciálním ustanovením k ustanovení § 37 odst. 4 správního řádu, podle něhož je podání možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Za podmínky, že podání je do 5 dnů potvrzeno, popřípadě doplněno způsobem uvedeným ve větě první, je možno je učinit pomocí jiných technických prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě bez použití zaručeného elektronického podpisu. V § 37 odst. 4 správního řádu je tak obsažen jednak požadavek na formu podání (písemně nebo ústně) a dále požadavek na možné způsoby jeho doručení (elektronicky se zaručeným podpisem). Ustanovení § 169 odst. 14 zákona č. 326/1999 Sb., obsahuje navíc speciální požadavek výhradně osobního doručení žádosti přímo osobou žadatele. Jedná se o speciální právní úpravu ve vztahu k § 37 odst. 4 správního řádu, která má před úpravou obecnou přednost. Forma podání je rovněž upravena ve vztahu k § 37 odst. 4 správního řádu ustanovením speciálním, a to v § 42 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, explicitně jako forma písemná, navíc s tím, že podání musí být učiněno na úředním tiskopisu. Právě v předepsané písemné formě podání a ve stanoveném způsobu osobního doručení spočívá specialita vůči správním řádem umožněné formě ústního podání do protokolu, kdy se podatel již z podstaty věci dostaví ke správnímu orgánu osobně, anebo tak učiní jeho zmocněný zástupce, pokud ovšem není zvláštním zákonem vyžadována osobní účast podatele u tohoto úkonu, jako je tomu v případě § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců.“ Žalobci v úvodu podané žaloby konstatovali, že se jim ani jejich zaměstnavateli, společnosti Faurecia Components Písek s. r. o., nepodařilo realizovat registraci skrze aplikaci Visapoint pro termín k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Žalobci podali své žádosti o zaměstnaneckou kartu podle § 37 odst. 4 správního řádu ve spojení s § 18 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“) elektronicky do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí k rukám zastupitelského úřadu. O dva dny později se žalobci dostavili na zastupitelský úřad, aby svá podání osobně doplnili, což nebylo ze strany zastupitelského úřadu umožněno. Došlo tak k nesplnění podmínky obsažené v § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, neboť toto ustanovení výslovně stanovuje povinnost cizince podat tuto žádost osobně jako zákonný předpoklad pro zahájení řízení. Krajský soud proto přistoupil k posouzení, zda bylo žalobcům umožněno podat žádosti o vydání zaměstnanecké karty na zastupitelském úřadě v souladu se zákonem o pobytu cizinců za lidsky důstojných podmínek v přiměřeném čase, jak tyto požadavky specifikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 Azs 47/2017 – 27 a v rozsudku ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011 – 62. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „je na veřejné správě, jakým způsobem „technicky“ uspořádá vyřizování žádostí o nejrůznější pobytová oprávnění tak, aby byla schopna je za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat.“ Krajský soud se tudíž zabýval otázkou, zda je zaslání žádostí žalobců o zaměstnaneckou kartu zastupitelskému úřadu prostřednictvím datové schránky Ministerstva zahraničních věcí relevantním podáním věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn 10 Azs 153/2016 konstatoval, že: „převážnou většinu kompetencí na úseku pobytu cizinců má Ministerstvo vnitra. Pouze v omezeném rozsahu pak jsou určité kompetence svěřeny zastupitelským úřadům. Jde především o kompetenci přijímat žádosti včetně rozhodnutí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, o kompetenci odstraňovat nedostatky žádostí, v případě potřeby vyslýchat žadatele a usnesením odkládat žádosti podané „nepříslušnému“ zastupitelskému úřadu. Tyto kompetence jsou samotným zákonem svěřeny jen a pouze zastupitelskému úřadu jako zákonem předpokládané specifické součásti Ministerstva zahraničních věcí, a nemohou být přeneseny na nikoho jiného (např. na Ministerstvo vnitra) ani atrahovány na samotné Ministerstvo zahraničních věcí.“ Žalovaným je vytýkáno, že žalobci směřovali své žádosti do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí, jakožto nepříslušného správního orgánu. Krajský soud však s názorem žalovaného nesouhlasí. Podle § 1 odst. 2 Nařízení vlády č. 92/2015 Sb., ze dne 8. dubna 2015, o pravidlech pro organizaci služebního úřadu platí, že zastupitelský úřad je organizační útvar Ministerstva zahraničních věcí. Zastupitelský úřad je organizační útvar zřízený za účelem plnění úkolů služby v zahraničí. Zákon č. 8/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR (kompetenční zákon) vymezuje mimo jiné činnost Ministerstva zahraničních věcí v § 6 odst. 3 písm. c) tak, že Ministerstvo zahraničních věcí řídí zastupitelské úřady v zahraničí. Zastupitelský úřad je jakožto organizační útvar součástí organizační struktury Ministerstva zahraničních věcí. (Pro úplnost krajský soud uvádí, že dne 19. 4. 2017 byl přijat zákon č. 150/2017 Sb., o zahraniční službě, který v ustanovení § 4 odst. 1 vymezuje zastupitelský úřad jako organizační útvar Ministerstva zahraničních věcí). Podle § 6 odst. 1 zákon o elektronických úkonech platí, že datovou schránku orgánu veřejné moci zřídí ministerstvo bezplatně orgánu veřejné moci, a to bezodkladně po jeho vzniku. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona platí, že další datové schránky orgánu veřejné moci zřídí ministerstvo orgánu veřejné i pro potřebu vnitřní organizační jednotky orgánu veřejné moci nebo výkonu konkrétní agendy nebo činnosti orgánu veřejné moci. Nemají-li zastupitelské úřady z vlastního rozhodnutí orgánu veřejné moci, jehož organizační jednotkou, resp. útvarem jsou, zřízenou samostatnou datovou schránku, nelze tuto skutečnost klást k tíži žalobcům a vyloučit tak možnost učinění podání prostřednictvím datové zprávy do datové schránky. Doručování do datové schránky je zákonem předvídaný způsob podání vůči správnímu orgánu podle § 18 zákona o elektronických úkonech, které má účinky perfektního podání ve smyslu § 37 správního řádu. Skutečnost, že zastupitelský úřad v Hanoji nemá zřízenou vlastní datovou schránku, je krajskému soudu známá a považuje ji tak za nespornou. Žalobci v replice poukazují na způsob podání žádostí do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí a uvádějí, že zvolený způsob byl zástupci žalobců sdělen přímo Ministerstvem. Takový způsob doručování elektronických podání navíc zástupce žalobců používá opakovaně a postup nebyl ze strany Ministerstva zahraničních věcí nikdy zpochybňován. Nadto je z úřední činnosti krajskému soudu známo, že Ministerstvo zahraničních věcí má zřízenou datovou schránku s identifikátorem „e4xaaxh“ pro agendu tohoto ministerstva a zastupitelských úřadů ČR v zahraničí (např. věci vedené pod sp. zn. 50 A 61/2017, 50 A 22/2017, 51 A 54/2016, 57 A 11/2017). Krajský soud tak ve světle shora uvedeného učinil závěr, že žalobci nepochybili, pokud podali své žádosti o zaměstnaneckou kartu zastupitelskému úřadu prostřednictvím datové schránky Ministerstva zahraničních věcí. Takový postup je v souladu se zákonem, neboť Ministerstvo zahraničních věcí zde vystupuje jako orgán veřejné moci, který podání prostřednictvím datových zpráv určená jednotlivým zastupitelským úřadům přijímá, jelikož jednotlivé zastupitelské úřady vlastní datové schránky zřízené nemají. Žádosti žalobců byly podány účinně, byť nebyly podány osobně, a řízení o nich bylo zahájeno okamžikem podání žádostí dne 18. 6. 2016 ve smyslu § 44 odst. 1 správního řádu. Žalobci se navíc pokoušeli doplnit žádosti o zaměstnanecké karty osobním podáním ve lhůtě dvou dnů od podání žádostí do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí, což jim nebylo ze strany zastupitelského úřadu umožněno a krajský soud tak uzavírá, že konkrétní podmínky žalobcům neumožňovaly osobní podání lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, je žádoucí, aby v zemích, v nichž je obrovský přetlak žádostí o pobytová oprávnění nejrůznějšího druhu, existoval fungující aparát, který by na náklady České republiky efektivně zvládal žádosti vyřizovat. To i za předpokladu, že většina žádostí by nebyla vyřízena kladně. Pokud tedy stát stanovil pro podání žádosti povinnost osobního podání takové žádosti, musí vytvořit i adekvátní podmínky k tomu, aby taková povinnost byla pro žadatele splnitelná. „Uvedenou povinnost totiž stát nesmí zneužívat k jiným účelům, než kvůli nimž byla do zákonné úpravy vtělena…, zejména ji nesmí zneužívat ke svévolnému faktickému bránění žadatelům své žádosti vůbec podat, a tím k faktickému znemožnění ucházet se o pobytová oprávnění v České republice.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v citovaném rozhodnutí dále konstatoval, že: „Na jedné straně účinky žádosti „nouzově“ podané způsobem, který je obecně vzato nežádoucí, avšak který je jedinou účinnou obranou žadatele před nezákonným jednáním veřejné správy spočívajícím v tom, že mu neposkytne v přiměřené lhůtě možnost podání žádosti postupem zákonem standardně předpokládaným. Zde rozšířený senát konstatuje, že závěry judikatury o tom, že žádost je za takových podmínek podána účinně, jsou v podmínkách dosavadního jednání veřejné správy zcela správné a jsou jediným alespoň v určité míře účinným nástrojem k ochraně práva žadatelů na to, domáhat se stanoveným postupem svého práva u správního orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).“ Pro úplnost krajský soud podotýká, že pro nyní posuzovanou věc není relevantní tvrzení žalovaného, že žádosti žalobců g), j), q), s), w), am) a an) byly v novém řízení o nové žádosti posouzeny kladně. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nová řízení o nových žádostech, rozhodnutí o žádostech nezakládá překážku res iudicata. Krajský soud má za to, že žádosti žalobců o zaměstnanecké karty byly účinně podány k zastupitelskému úřadu a řízení o nich byla zahájena dne 18. 6. 2016. Žalovaný byl povinen o žádostech rozhodnout ve lhůtě stanovené v § 169 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, tedy ve lhůtě 60 dnů, a pokud tak neučinil, byl nečinný ve smyslu § 79 s. ř. s. Námitky žalobců jsou opodstatněné a krajský soud shledal podanou žalobu důvodnou. V souladu s § 81 odst. 2 s. ř. s. uložil krajský soud žalovanému povinnost o návrhu žalobců rozhodnout, k čemuž stanovil 60 denní lhůtu. Krajský soud přihlédl k tomu, že dle § 169t odst. 6 písm. c) zákona o pobytu cizinců v platném a účinném znění je maximální zákonnou lhůtou 60 denní lhůta, ve zvlášť složitých případech nebo při požádání o vydání závazného stanoviska Úřadu práce České republiky činí lhůta 90 dnů. Soud tak uvážil, že pro splnění povinnosti žalovaným je přiměřenější lhůta 60 denní, byť žalobci navrhovali, aby žalovaný o jejich žádostech rozhodl ve lhůtě 30 dnů. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce a), b), c), d), e), f), g), h), i), j), k), l), m), n), o), p), q), r), s), t), u), v), w), x), y), z), aa), ab), ac), ad), ae), af), ag), ah), ai), aj), ak), al), am), an), ao), ap), aq), ar), as), at), au), av) a aw) v řízení o podané žalobě, v jejich případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2.000 Kč za každého žalobce (celkem 98.000 Kč) a odměnou advokáta [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle § 12 advokátního tarifu, platí, že jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Odměna advokáta spočívá v odměně za tři společné úkony za všechny žalobce společně (2.480 Kč/úkon; příprava a převzetí zastoupení, žaloba; 2 x 2.480 Kč x 49), tj. celkem 243.040 Kč. Náhrada nákladů hotových výdajů za 3 úkony (převzetí věci, žaloba, replika; 3 x 300 Kč) činí celkem 900 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 51.227 Kč. Celkem jde tedy o částku 295.167 Kč. K této částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 98.000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení o podané žalobě ve výši 393.167 Kč je žalovaný povinen zaplatit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

Poučení