50 A 58/2017 - 100

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: X bytem X doručovací adresa X zastoupeného opatrovníkem JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2017, čj. KUJCK 76558/2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Odměna opatrovníka žalobce JUDr. Josefa Šírka, advokáta, se určuje částkou 2 400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Českých Budějovicích do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 21. 8. 2017 doručena žaloba proti shora označenému rozhodnutí, jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále též jako „povinný subjekt“) ze dne 10. 5. 2017, čj. KP-PO/413/2017, kterým povinný subjekt rozhodl o odmítnutí části žádosti žalobce podané dne 26. 4. 2017 v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím. Uvedenou žádostí žalobce požádal o poskytnutí níže uvedených informací souvisejících s podezřením ze spáchání přestupku, kterého se měla dopustit osoba uvedená v žádosti a kde žalobce vystupoval jako poškozený, a to konkrétně: „a) kopii konečného rozhodnutí o přestupku (i nepravomocné), popřípadě i rozhodnutí nadřízeného orgánu (pokud bylo vydáno), a dále informaci, zda, případně kdy byla udělena a zaplacena uložená pokuta. b) V případě, že ve věci nebylo vydáno rozhodnutí o vině dle bodu a) žádosti o informace, žádám o poskytnutí kopie rozhodnutí o zastavení řízení, popřípadě úřední záznam o odložení věci či jinou listinu, ze které bude zcela zřejmé odůvodnění zvoleného postupu. Výslovně žádám o informace podrobnější, než jaké obsahuje vyrozumění oznamovatele dle přestupkového zákona, kde zpravidla žádné důvody uvedeny nejsou (od vás jsem navíc žádné vyrozumění dosud neobdržel)“, (dále též jako „informace“).

2. Žalobce úvodem shrnuje skutkový stav a vývoj řízení před správními orgány. Rozhodnutí žalovaného považuje za nepřezkoumatelné až zmatečné. Domnívá se, že jím požadované údaje nejsou soukromé, ale veřejné, k čemuž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (dále též „ÚS“) a Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“). Osoby působící ve veřejném životě patří dle žalobce do sféry veřejné.

3. Žalobce dále shledává napadené rozhodnutí nezákonným, neboť není řádně odůvodněno. Smyslem informace je přitom kontrola veřejné správy. Právo na ochranu osobnosti je prolomeno zájmem na informace podané veřejnosti.

4. Povinné subjekty jsou povinny sdělovat informace, povinný subjekt neporozuměl problematice věci a v rozporu s judikaturou požadované informace neposkytl. Veřejný zájem na poskytnutí informace zde přitom převažuje nad ochranou soukromí. V případě žalovaného se jedná o nesprávné právní posouzení, neboť spáchání přestupku úředníkem úřadu práce je jeho úřední činností. Neposkytnutím informací by žalovaný kryl trestnou činnost svědků. O spor mezi občany nemůže jít, incident se týkal úřední věci. Zásadní pochybení správního orgánu je v neumožnění žalobci nahlédnout do předmětného spisu dne 31. 8. 2015.

5. Nesprávné je rovněž tvrzení, že žalobce nebyl účastníkem řízení, pročež ani nemá nárok na informaci v anonymizované podobě. Žalobce se proto domáhá vydání úplné neanonymizované informace uvedené v protokolu o odložení přestupku.

6. Žalobce namítá vady správního řízení, rozhodnutí obou správních orgánů považuje za nezákonná. Jsou zde závažné vady řízení, nebyl řádně zjištěn skutkový stav, bylo učiněno nesprávné právní posouzení, překročeny meze správního uvážení a rozhodnuto v rozporu s právní úpravou i ustálenou rozhodovací praxí. Rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování, učiněné skutkové závěry jsou spekulativní a obě rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelná.

7. Svá tvrzení žalobce odůvodnil tak, že výroky žalovaného nejsou v rozhodnutí opřeny o žádný přezkoumatelný důkaz, argumenty žalobce žalovaný pouze bez dalšího označil za nepravdivé, což je v rozporu s judikaturou NSS (rozhodnutí ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44).

8. Z judikatury NSS i ÚS dle žalobce vyplývá, že právo na informace není bezbřehé. Zásadní otázkou dle žalobce je, zda byl žalovaný povinen poskytnout úplný obsah správního spisu žalobci, který nebyl účastníkem řízení a který svou žádost odůvodňuje podáním trestního oznámení na úředníka přestupkové komise, na svědky, kteří pachatele kryjí a správní žalobou proti odložení přestupku. Žalobce má za to, že takto formulovaná žádost není obecná, žádal o zpřístupnění veškerých údajů nashromážděných během správního řízení. Ani informace o utajovaných skutečnostech nemohou být důvodem pro odmítnutí. V případě zneužití se mohl správní orgán bránit žalobou na ochranu osobnosti. Žalobce je toho názoru, že ve správním spise se nenacházejí informace, kterými správní orgán argumentoval a které by nemohly být zveřejňovány.

9. Žalobce prokázal, že je oprávněn získat utajované informace. Současně dle judikatury NSS (sp. zn. 9 As 57/2008) je oprávněn nechat ověřit úkony správního orgánu, neboť vyvolal řízení o přestupku. Přestupková komise v odložení věci nedostatečně shromáždila a vyhodnotila údaje, nesprávně je promítla do usnesení o odložení věci. Žalobce se rovněž domnívá, že konkrétně v jeho případě je rozhodnutí o odložení věci meritorním rozhodnutím a nikoli neformálním úkonem, neboť trestným činem, resp. přestupkem byla dotčena práva postižené osoby. Ustanovení § 66 odst. 4 se vztahuje pouze na přestupky projednávané z úřední povinnosti. Žalobci proto nelze upřít právo seznámit se s důvody rozhodnutí, neboť on disponuje právem podat návrh na zahájení řízení a rozhodnutí o odložení věci je posledním rozhodnutím správního orgánu v řízení o přestupku, o čemž svědčí též § 43 správního řádu. V případě žalobce by mělo být vyhotoveno také rozhodnutí v materiálním slova smyslu. V souladu s § 43 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen rozhodnutí o odložení věci dle § 66 přestupkového zákona týkající se návrhu dle § 68 odst. 1 téhož zákona vyhotovit ve formě usnesení a oznámit je navrhovateli. Dále je možno bránit se proti němu žalobou.

10. Dle žalobce došlo k naplnění přestupku proti občanskému soužití, pročež nelze žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout.

11. Žalobce závěrem shrnuje, že se žalobou domáhá přezkumu napadeného rozhodnutí. Nezákonným právním aktem se cítí být zkrácen na svých právech, neboť mu byla odepřena informace, kterou mu je žalovaný povinen poskytnout dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Důvody uváděné v napadeném rozhodnutí považuje žalobce za nesprávné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, u jakých konkrétních ustanovení bylo poskytnutí informací odmítnuto dle § 8a a § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení s § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů. Neposkytnuté údaje by dle žalobce mohly ohrozit schopnost orgánů činných v trestním řízení předcházet trestné činnosti apod., neboť je zřejmé, že osoby svědčící ve prospěch Bc. N. se mohly dopustit trestného činu křivé výpovědi, kterou žalobce nemůže uplatnit z důvodu anonymizace rozhodnutí, neboť nemá informace o jménech svědků, kteří kryjí pachatele trestné činnosti. Důvody odmítnutí se přitom liší u jednotlivých ustanovení, některá se týkají práv třetích osob, jejich poskytnutí pak nelze odmítnout s odkazem na § 11 odst. 1-6 zákona o svobodném přístupu k informacím. Jiná zase nemohou narušit vyšetřování, jejich poskytnutí pak nelze odmítnout s odkazem na § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím. To samo o sobě činí obě rozhodnutí správních orgánu nepřezkoumatelnými a nutí žalobce ke spekulacím, místo aby mu byly důvody odmítnutí poskytnutí řádně sděleny.

12. Žalobce namítá, že odložení věci, která není ani přestupkem, je nezákonným a zmatečným rozhodnutím. Správní orgán totiž brání neposkytnutím jmen svědků, aby proti nim bylo podáno trestní oznámení.

13. Na základě shora předestřených námitek žalobce požaduje, aby mu byl žalovaným do tří dnů od právní moci rozsudku poskytnut úplný neanonymizovaný text Protokolu o odložení věci ze dne 29. 6. 2016, čj. spr. př. -2668/2016-Kv.

14. Žalovaný do vyjádření navrhl zamítnutí podané žaloby a v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Podotkl, že žalobce nebyl účastníkem řízení. Tato skutečnost způsobuje, že žalobci mohly být poskytnuty požadované informace, ovšem s vyloučením těch údajů, o kterých tak stanoví zákon o svobodném přístupu k informacím, což jsou v dané věci osobní údaje. Ty by mu mohly být poskytnuty pouze tehdy, pokud by byl účastníkem řízení, jemuž by svědčilo právo náhledu do spisu, na základě něhož by měl k požadovaným osobním údajům přístup. Žalovaný současně odkázal na komentář k zákonu o svobodném přístupu k informacím. Napadené rozhodnutí považuje za přezkoumatelné, neshledal ani porušení procesních postupů.

15. Ze správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti.

16. Jak již bylo uvedeno výše, žalobce požádal dne 26. 4. 2017 v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o svobodném přístupu k informacím“ nebo „InfZ“ prvostupňový správní orgán o poskytnutí níže uvedených informací souvisejících s podezřením ze spáchání přestupku, kterého se měla dopustit osoba uvedená v žádosti a kde žalobce vystupoval jako poškozený, a to konkrétně: „a) kopii konečného rozhodnutí o přestupku (i nepravomocné), popřípadě i rozhodnutí nadřízeného orgánu (pokud bylo vydáno), a dále informaci, zda, případně kdy byla udělena a zaplacena uložená pokuta. b) V případě, že ve věci nebylo vydáno rozhodnutí o vině dle bodu a) žádosti o informace, žádám o poskytnutí kopie rozhodnutí o zastavení řízení, popřípadě úřední záznam o odložení věci či jinou listinu, ze které bude zcela zřejmé odůvodnění zvoleného postupu. Výslovně žádám o informace podrobnější, než jaké obsahuje vyrozumění oznamovatele dle přestupkového zákona, kde zpravidla žádné důvody uvedeny nejsou (od vás jsem navíc žádné vyrozumění dosud neobdržel)“.

17. Žádost byla vyřízena tak, že žalobci byly prvostupňovým správním orgánem poskytnuty požadované informace, tj. protokol o odložení věci. Ten byl poskytnut v anonymizované podobě, bez uvedení osobních údajů podezřelého a svědků. Současně bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí části žádosti ze dne 15. 5. 2017, čj. KP-PO/413/2017, doručené žalobci dne 11. 5. 2017. Prvostupňový správní orgán coby povinný subjekt svůj postup odůvodnil tak, že dle § 8a InfZ se informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje poskytují v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu, v dané věci dle zákona o ochraně osobních údajů. Podezření z přestupku se týkalo jednání v rámci úředního styku, ovšem osoby uvedené v protokolu v něm nevystupují z pozice úředních osob, nýbrž osob fyzických zúčastněných na jednání o podezření ze spáchání přestupku. Na základě toho dospěl prvostupňový správní orgán k závěru o nutnosti uplatnění ochrany osobních údajů a neposkytnutí dané části požadovaných informací.

18. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, doručené prvostupňovému správnímu orgánu dne 29. 5. 2017. Zde nejprve rekapituloval vývoj ve věci, poté označil prvostupňové rozhodnutí pro neodůvodněnost za nepřezkoumatelné. Namítl, že v dané věci se nepoužije § 8a InfZ, neboť přestupku se podezřelý dopustil při výkonu svého zaměstnání, což podložil odkazem na řadu soudních rozhodnutí vztahujících se k vymezení veřejného a soukromého zájmu a kontrole veřejných funkcionářů povinných nést vyšší stupeň tolerance k míře narušení svého soukromí. Následně předestřel obšírnou argumentaci o smyslu institutu poskytování informací.

19. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání žalobce dle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl, jelikož jej shledal nedůvodným. V odůvodnění uvedl, že prvostupňový správní orgán správně a v souladu se zákonem poskytl informaci ze správního spisu, tj. protokol o odložení věci, a to v režimu institutu poskytování informací. Žalobcem požadovaná informace byla tedy poskytnuta. Při posouzení toho, zda žalobce má nárok na poskytnutí osobních údajů osob uvedených v předmětném protokolu, však žalovaný dopěl k závěru, že nikoli. Uvedené podpořil úvahou o střetu principů, připomněl, že informace o osobních údajích se poskytují pouze v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o ochraně osobních údajů“). Žalovaný dospěl k závěru, že v projednávané věci není místo pro aplikaci § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů. Ač se měl stát údajný přestupek v prostorách úřadu práce, dle právní úpravy účinné v době spáchání údajného přestupku je na uvedené jednání nahlíženo jako na podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití. V řízení navíc vystupovala celá řada svědků, kteří pomáhali objasnit průběh incidentu a v jejichž případě by se proto o činnost vypovídající o jejich úředním jednání nemohlo jednat. Ve vztahu ke specialitě § 8b InfZ se žalovaný domnívá, že toto ustanovení nelze aplikovat, neboť jeho smyslem je zajistit dohled veřejnosti nad nakládáním s veřejnými prostředky, s čímž však neposkytnutí osobních údajů nesouvisí. Žalobce nebyl ani účastníkem řízení o přestupku, neměl právo nahlížet do spisu, tudíž mu ani nelze poskytnout informace v takovém rozsahu, v jakém by k nim měl přístup v rámci nahlížení do spisu. Žalobci byl pouze sdělen výsledek řízení, tj. že věc byla odložena.

20. V replice žalobce v podstatě zopakoval svůj právní názor spočívající v přesvědčení, že správní orgán byl povinen mu požadovanou informaci poskytnout. Argumentačně byl tento právní názor žalobce vystavěn stejně jako v žalobě, doplněn košatými odkazy na dle žalobce relevantní právní úpravu i judikaturu. Žalobce přitom zopakoval požadavek na řádné odůvodnění správního rozhodnutí, resp. nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že byly splněny předpoklady podle § 51 s. ř. s., bylo ve věci rozhodnuto bez nařízeného jednání.

22. Žaloba není důvodná.

23. Předmětem nyní projednávané věci a podstatou žalobcových námitek je otázka správnosti postupu žalovaného, který zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí povinného subjektu, jímž byla částečně odmítnuta žádost žalobce tak, že mu nebyly poskytnuty osobní údaje osob uvedených v požadovaných dokumentech. Tvrzení žalobce o tom, že povinný subjekt byl povinen poskytnout mu požadované informace v neanonymizované podobě, shledal soud nedůvodným.

24. Čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) zaručuje, že státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, přičemž podmínky a provedení stanoví zákon o svobodném přístupu k informacím. Ten je založen na principu spočívajícím v tom, že povinný subjekt požadovanou informaci poskytne, není-li zde důvod pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informací.

25. Dle znění InfZ účinného v době rozhodování povinného subjektu platilo, že informace „týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu“ (§ 8a InfZ), tj. v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, v účinném znění (dále též „ZOOÚ“). Ten pak určil, že se rozumí „osobním údajem jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu“ (§4 ZOOÚ). Dle § 5 odst. 2 ZOOÚ smí správce zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů, přičemž dle § 4 písm. e) se rozumí „zpracováním osobních údajů jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace“.

26. Ze správního spisu i tvrzení samotného žalobce se podává, že předmětná požadovaná informace, tj. protokol o odložení věci, byl žalobci poskytnut, ovšem s vyloučením údajů týkajících se určených nebo určitelných osob. Dle § 5 odst. 2 písm. f) ZOOÚ, bez souhlasu subjektu údajů je možné osobní údaje zpracovávat, pokud se poskytují „osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné anebo úřední činnosti, o jeho funkčním nebo pracovním zařazení“. Údajný přestupek se měl stát v prostorách Úřadu práce, jehož byl podezřelý, stejně jako svědci, zaměstnancem. Na jednání podezřelého bylo nahlíženo jako na podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, neboť v právní úpravě účinné v době spáchání údajného přestupku, tj. v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“) nebyla obsažena kvalifikovaná skutková podstata, které by se mohla dopustit pouze úřední osoba vůči adresátu veřejné správy. Údajnému přestupku chyběl přesah do úřední činnosti podezřelého, celá věc zůstala v rovině přestupku proti občanskému soužití. Z protokolu o odložení věci vyplývá, že podezřelý vůči žalobci zasahoval v situaci, kdy žalobce častoval vypjatým slovním projevem kolegyni podezřelého. Nejednal tedy jako úředník, jak by tomu bylo např. při vykázání adresáta veřejné správy z jednání, ale jako občan, tj. soukromá osoba snažící se zasáhnout do vypjaté situace. Z tohoto důvodu nebylo a není možné uvažovat v tom směru, že by postup podezřelého z údajného přestupku byl činností vypovídající o jeho úředním jednání, což platí tím spíše pro svědky objasňujícími svými výpověďmi průběh údajného přestupkového jednání podezřelého. S ohledem na shora uvedené se soud ztotožňuje s právním názorem povinného subjektu, resp. žalovaného, že poskytnutí požadované informace jinak, než v anonymizované podobě, bez uvedení osobních údajů podezřelého a svědků, nebylo s ohledem na shora citovaná ustanovení, možné. Postup povinného subjektu spočívající v částečném odmítnutí žádosti žalobce, resp. v neposkytnutí osobních údajů osob uvedených v požadovaných dokumentech, nelze považovat za nezákonný.

27. Ani ze žalobcem odkázané judikatury Ústavního, potažmo Nejvyššího správního soudu, nelze dovodit opak. Žalobcem vyzdvihovaná kontrola veřejné správy nemůže být založena na zákonu odporujících postupech, jakým by bylo zveřejnění osobních údajů subjektů za situace, kdy tyto údaje být zveřejněny nemohou. Nedůvodná je též námitka, že osoby působící ve veřejné správě jsou osobami patřícími do sféry veřejné. Žalobce v této souvislosti zcela pomíjí skutečnost, že údajný přestupek nebyl spáchán v souvislosti s úřední činností údajného pachatele přestupku.

28. Žalobce dále namítl, že smyslem informace je kontrola veřejné správy a osob, což vyslovil Nejvyšší správní soud, a napadené rozhodnutí je tím nezákonné, neboť není odůvodněno. Ani s touto námitkou se soud neztotožnil. Napadené rozhodnutí obsahuje řádné odůvodnění (viz str. 3-4). Současně není zřejmé, jak by měl postoj Nejvyššího správního soudu k právu na informace souviset s tvrzenou neexistencí odůvodnění napadeného rozhodnutí.

29. Nelze se ztotožnit se žalobcem v tom, že právo na ochranu osobnosti je prolomeno právem na informace, když tuto problematiku ve vztahu k dané věci soud ozřejmil shora. Také nelze souhlasit se žalobcem v tom, že žalovaný neporozuměl problematice věci. Subjektivní potřeba žalobce znát osobní údaje osob uvedených v předmětném protokolu o odložení věci nemůže převážit nad nutností chránit osobní údaje subjektů v situaci, kdy to ukládá zákon. S ohledem na shora uvedené se proto nelze ztotožnit s tvrzením žalobce, že zde převažuje veřejný zájem nad soukromým. Žalobcova námitka o tom, že žalovaný nezveřejněním osobních údajů subjektů kryje trestnou činnost svědků, má spekulativní charakter a zjevně není předmětem projednávané věci. To samé platí o námitce, že žalobci nebylo umožněno nahlédnout do správního spisu dne 31. 8. 2015. Ani toto není nyní předmětem soudního přezkumu.

30. Stejně tak bylo shora ozřejměno, z jakého důvodu nebyl údajný přestupek posuzován jako přestupek spáchaný úředníkem v rámci jeho úřední činnosti (neexistence kvalifikované skutkové podstaty v zákoně o přestupcích). Tudíž i tuto námitku shledal soud nedůvodnou. Také skutečnost, zda žalobce byl či nebyl účastníkem správního řízení, není předmětem soudního přezkumu. Ze správního spisu se jednoznačně podává, že žalobce účastníkem správního řízení nebyl, neměl právo nahlížet do spisu, pouze mu byl sdělen výsledek řízení (věc byla odložena).

31. Soudu v projednávané věci nepřísluší hodnotit právní posouzení údajného přestupku, skutkové okolnosti či žalobcovy spekulace o tom, že se svědci dopustili křivé výpovědi. Nelze zohlednit ani tvrzení žalobce, že osobní údaje je nutno poskytnout, neboť by jinak byla kryta trestná činnost; i toto je pouhá spekulace žalobce, která nemá oporu v zákoně.

32. Z argumentace žalobce se nepodává, z čeho konkrétně usuzuje na nepřezkoumatelnost a zmatečnost napadeného rozhodnutí, soud takové vady obecným přezkumem neshledal. Žalobce namítá vady správního řízení, rozhodnutí obou správních orgánů považuje za nezákonná. Tvrdí, že jsou zde závažné vady řízení, nebyl řádně zjištěn skutkový stav, bylo učiněno nesprávné právní posouzení, překročeny meze správního uvážení a rozhodnuto v rozporu s právní úpravou i ustálenou rozhodovací praxí. Rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování, učiněné skutkové závěry jsou spekulativní a obě rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelná. Vzhledem k tomu, že předmětem přezkumu napadeného rozhodnutí byla zejména otázka, zda byl povinný subjekt povinen podat požadovanou informaci v neanonymizované podobě, přičemž tato otázka byla zodpovězena na základě platné a účinné legislativy, má soud za to, že napadené rozhodnutí není stiženo žalobcem uváděnými vadami. Z rozhodnutí je patrné, jak žalovaný rozhodl, proč tak rozhodl a na jakém základě tak rozhodl. Žalobcovy námitky jsou povahy obecné, vytýkané vady jimi nejsou blíže specifikovány a opřeny o konkrétní tvrzení.

33. Konkrétně žalobce vytkl, že žalovaný neopírá výroky o přezkoumatelné důkazy, ale jen označuje žalobcova tvrzení za nepravdivá apod. Tato námitka žalobce se evidentně nezakládá na pravdě, jak bylo shora řečeno, neboť soud shledal napadené rozhodnutí řádně odůvodněným. Rozhodně není vystavěno na pouhém popření žalobcových námitek, tj. neodporuje ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu. Odhodlání žalobce podat trestní oznámení na některé osoby nemůže být důvodem pro zveřejnění jejich osobních údajů, pokud by takový postup odporoval právní úpravě, což by byl případ projednávané věci. Je třeba si uvědomit, že požadovaná informace byla žalobci povinným subjektem poskytnuta, ovšem s vyloučením osobních údajů, jak povinnému subjektu ukládá zákon, což bylo osvětleno shora. Argumentace žalobce založená na povinnosti správních orgánů zpřístupňovat informace proto není přiléhavá, neboť požadovaná informace poskytnuta byla.

34. Žalobce bohatě odkazuje na rozmanitou judikaturu; závěry, které z ní vyvozuje, se ovšem buď rozcházejí se samotným smyslem daných judikátů, případně nedopadají na projednávanou věc. Správní orgány jsou sice povinny respektovat právní názory vyslovené příslušnou judikaturou, z napadeného rozhodnutí však není zřejmé, že by tak nečinily. Skutečnost, že osoby uvedené v protokolu o odložení věci by se mohly v případě zneužití jejich osobních údajů bránit žalobou na ochranu osobnosti, jak tvrdí žalobce, je v dané věci irelevantní, když nezákonným by bylo již samotné zveřejnění jejich osobních údajů. Jakkoli široké úvahy žalobce v tomto směru nemůže soud akceptovat. Žalobce se domnívá, že prokázal, že je oprávněn získat požadované informace. Jak již bylo objasněno shora, nebylo namístě, aby žalobce cokoli prokazoval a v souvislosti s projednávanou věcí to po něm ani nikdo nežádal. Požadovaná informace mu byla poskytnuta, ač bez uvedení osobních údajů. Proč tomu tak bylo, soud objasnil shora, když došel k závěru, že povinný subjekt svým postupem nepochybil. Ani domněnka žalobce, že svým jednáním vyvolal řízení o přestupku, tudíž je oprávněn prověřit úkony správního orgánu, není přijatelná. Jak je doloženo správním spisem, žalobce nebyl účastníkem řízení, neměl právo nahlížet do spisu ani obdržet jím požadovanou informaci v neanonymizované podobě. Zůstala mu zachována možnost prokázat právní zájem k náhledu do spisu, což však není předmětem projednávané věci. Stejně tak zdejší soud v projednávané věci nehodnotí, zda měl správní orgán v přestupkové věci žalobce rozhodnout meritorně, resp. zda je usnesení o odložení věci právě v případě žalobce meritorním rozhodnutím, a nikoli neformálním úkonem správního orgánu, jak se žalobce domnívá.

35. Soud neshledal, že by žalobci byla odepřena informace, o kterou povinný subjekt požádal a kterou je mu tento povinen poskytnout. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela srozumitelné, soudu není zřejmé, proč žalobce nedokáže seznat, u jakých konkrétních ustanovení bylo poskytnutí informací odmítnuto dle § 8a a § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení s § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, když toto z napadeného rozhodnutí přímo vyplývá (viz str. 3 napadeného rozhodnutí). V případě § 8b InfZ žalovaný dokonce výslovně uvedl, že specialita tohoto ustanovení se nepoužije proto, že neposkytnutí osobních údajů nesouvisí s dohledem nad nakládáním s veřejnými prostředky, nýbrž s ochranou oprávněných zájmů dotčených osob.

36. Námitka, že odložení věci, která ani není přestupkem, je nezákonné a zmatečné, žalobce nijak neodůvodnil. Zároveň tato otázka není předmětem řízení. To samé platí ve vztahu k tvrzené a v podstatě nikterak neodůvodněné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Proč nelze odmítnutí zveřejnění osobních údajů považovat v dané věci za nezákonné a nesprávné soud odůvodnil shora.

37. Z výše uvedených důvodů je soud toho názoru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s hmotným i procesním právem, do žalobcových práv zasaženo nebylo. Žalobcovy odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu jsou nepřiléhavé.

38. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí povinného subjektu, bylo vydáno v souladu se zákonem a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobce opodstatněnými.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka, tj. žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odměna ustanoveného opatrovníka sestává ze tří úkonů právní služby, tj. převzetí a přípravy zastoupení a dvou podání (ze dne 23. 4. 2018 a ze dne 18. 5. 2018), tzn. 3 x 500 Kč, celkem 1500 Kč [§ 9 odst. 5 a § 7 bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 3 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy činí 2 400 Kč.

Poučení