50 A 59/2017 - 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Marie Trnkové ve věci žalobkyně: N. R., narozená X bytem X zastoupená advokátem JUDr. Václavem Kalinou sídlem Heydukova 101/2, 397 01 Písek proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje sídlem Lannova 26, 370 74 České Budějovice o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve výzvě a následném vynucení odebrání identifikačních údajů, k němuž došlo dne 27. 6. 2017 v souvislosti se zahájením trestního stíhání žalobkyně dle usnesení žalované ze dne 26. 6. 2017, čj. KRPC- 28017-23/TČ-2017-020581. takto:

Výrok

I. Určuje se, že zásah žalované vůči žalobkyni ze dne 27. 6. 2017, spočívající ve výzvě a v provedení identifikačních úkonů u žalobkyně byl nezákonný.

II. Žalované se přikazuje odstranění negativních důsledků nezákonného zásahu působících vůči žalobkyni v podobě nedůvodně evidovaných výsledků úkonů dle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky tak, že žalovaná provede likvidaci nezákonně získaných identifikačních údajů žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Václava Kaliny.

Odůvodnění

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 28. 8. 2017 doručena žaloba na ochranu před nezákonným zásahem Policie ČR. Za nezákonný zásah byl žalobkyní označen postup žalované proti žalobkyni ze dne 27. 6. 2017 podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“) spočívající ve výzvě a následném vynucení odebrání identifikačních údajů.

2. Žalobkyně uvádí, že se dostavila dne 27. 6. 2017 na Službu kriminální police a vyšetřování, územní odbor Písek (dále jen SKPV), aby zde na oddělení hospodářské kriminality podala vysvětlení jako svědek a poškozená, neboť došla k závěru, že jednání jejího bývalého přítele vůči ní naplňuje skutkovou podstatu přečinu podvodu. Žalobkyně byla zaskočena tím, že při podání vysvětlení bylo proti ní zahájeno trestní stíhání pro podezření z přečinu úvěrového podvodu, když na služebnu policie přišla podat trestní oznámení a měla být vyslechnuta jen jako svědek. Dne 27. 6. 2017 byla žalobkyně vyslechnuta jako obviněná a vyzvána, aby se podrobila sběru identifikačních údajů podle § 65 odst. 1 zákona o policii. Žalobkyně to zprvu odmítla, následně jí bylo sděleno, že pokud se tomuto úkonu nepodvolí dobrovolně, bude k tomu přinucena, resp. její odpor bude překonán. Žalobkyně sice pod touto pohrůžkou svolila, nicméně se uvedeným jednáním cítila dotčena a považuje jej za bezdůvodný zásah do soukromí, nezákonný akt a svévoli ze strany policie. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 27. 7. 2017 pak bylo usnesení o zahájení stíhání žalobkyně zrušeno. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla stíhána pro přečin úvěrového podvodu, není jí známo, k jakému účelu měly její identifikační údaje sloužit, neboť její daktyloskopické otisky ani DNA není s čím srovnávat, když tyto nebyly nikde snímány a ani nebylo zajištěno žádné místo činu. Z tohoto důvodu se žalobkyně domnívá, že postup podle § 65 odst. 1 a 2 zákona o policii byl zcela neodůvodněný. Takový úkon však musí být odůvodněný a racionálně ospravedlnitelný. Naplnění účelu, pro který jsou identifikační údaje snímány, tedy budoucí identifikace pachatelů, nelze očekávat u obviněných či podezřelých v případě hospodářské a obdobné kriminality. Žalobkyně je přesvědčena, že postupem policie byl porušen také § 11 písm. a) a c) zákona o policii a odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 10A 30/2010. Žalobkyně dodává, že proti ní nikdy nebylo vedeno trestní stíhání, je bezúhonným občanem. Dále žalobkyně odkazuje rozhodnutí ESLP č. 30562/04 a 30566/04, který konstatoval, že samotné zpracování profilu DNA je třeba vnímat jako porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluvy“), neboť u žalobkyně nebyl zákonný důvod pro zpracování profilu DNA. Ustanovení § 65 zákona o policii nelze vykládat jako neomezenou pravomoc policie provádět identifikační úkony vůči jakémukoli obviněnému bez ohledu na povahu trestného činu, jelikož takový výklad by byl v rozporu s Úmluvou, ústavním pořádkem ČR a zejména čl. 7 odst. 1 a čl. 10odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listiny“). Policie jednala vůči žalobkyni nepřiměřeně, nezákonně a zneužila svá oprávnění nad rámec stanoveného účelu. Žalobkyně současně požaduje likvidaci veškerých získaných identifikačních údajů.

3. Žalovaná navrhla projednávanou žalobu zamítnout. Má za to, že je žádoucí a nezbytné zákonná oprávnění stanovená v § 65 zákona o policii důsledně využívat, aby byla žalovaná schopna plnit své zákonné úkoly a dostát tak očekávání široké veřejnosti plnit tyto řádným způsobem. Úkolem žalované je odhalovat trestnou činnost, stíhat trestné činy a chránit tak před touto škodlivou činností společnost. Aby mohla žalovaná plnit řádně a včas tyto úkoly, musí k tomu logicky disponovat i odpovídajícími nástroji. Při absentujícím oprávnění postupu dle předmětného ustanovení tak, jak je v současné době nastaven, by žalované de facto chyběly kriminalistické nástroje vedoucí k objasňování trestných činů a odhalování jejich pachatelů. Oprávnění žalované není neomezené, ale je limitováno vymezením účelu a nezbytností předmětného postupu k naplnění sledovaného cíle, tedy plnění zákonných úkolů. Zejména je v této souvislosti nutné opětovně zdůraznit, že provedením identifikačních úkonů v zákonných podmínkách, které jsou u žalobkyně zcela jistě splněny, a to stanoveným hlediskem subjektivní stránky trestné činnosti, pro kterou byla žalobkyně stíhána, rozhodně nemůže dojít k nezákonnému zásahu do jejích práv. Současně je stanovením přesných pravidel pro provádění identifikačních úkonů vyhověno také ustanovením ústavních zákonů, na jejichž základě musí být šetřeno podstaty a smyslu základních lidských práv a svobod a jejich omezení nesmí být zneužito k jiným než předem jasně daným zákonným účelům. Vyhověním žalobkyních požadavkům by došlo zcela jistě ke značnému zásahu do působnosti žalované a tím i výraznému ztížení plnění jejích zákonných úkolů. Aby žalovaná mohla dostát plnění svých povinností při předcházení, odhalování a vyšetřování trestné činnosti a stíhání pachatelů trestných činů, musí k tomu využít zákonem založeného oprávnění, což v dané věci učinila.

4. Z průběhu řízení před orgány činnými v trestním řízení vyplývajícího ze žalobkyní předložených příloh, jež jsou součástí žaloby a z písemností poskytnutých žalovanou, bylo zjištěno, že usnesením žalované ze dne 26. 6. 2017, čj. KRPC-28017-23/TČ-2017-020581 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně jako obviněné ze spáchání A) přečinu úvěrový podvod podle § 250b odst. 1, odst. 3 trestního zákona, dle zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (skutek č. 1), B) přečinu úvěrový podvod podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku (skutek č. 2), C) přečinu úvěrový podvod podle § 211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku (skutek č. 3), D) přečinu úvěrový podvod podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku (skutek č. 4), E) přečinu úvěrový podvod podle § 211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku v pokračování podle § 116 trestního zákoníku (skutek č. 5, 6), F) přečinu úvěrový podvod podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku v pokračování podle § 116 trestního zákoníku (skutek č. 7, 8), G) přečinu úvěrový podvod podle § 211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku v pokračování podle § 116 trestního zákoníku (skutek č. 9, 10), H) přečinu úvěrový podvod podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku (skutek č. 11).

5. Dne 27. 6. 2017 byla žalobkyně vyslechnuta. Do protokolu o výslechu obviněné ze dne 27. 6. 2017, čj. KRPC-28017-30/TČ-2017-020581 žalobkyně mj. uvedla, že využívá svého práva k věci nevypovídat a označila obhájce, který ji bude v dané věci zastupovat (JUDr. Kalina). Současně vzala na vědomí, že pokud do 19. 7. 2017 nedodá plnou moc ke svému zastupování, budou následovat další úkony bez obhájce.

6. Žádostí o provedení identifikačních úkonů ze dne 27. 6. 2017 bylo žalovanou požádáno o to, aby u žalované byly provedeny tyto úkony: popis, kriminalistické otisky, daktyloskopické otisky, odběr biologického materiálu (ústní stěr) a o vložení záznamu o provedeném identifikačním úkonu do informačního systému FODAGEN. V žádosti se dále uvádí, že žalobkyně se provedení identifikačních úkonů podrobí dobrovolně, resp. že se jim podrobila.

7. Usnesením vydaným příslušnou státní zástupkyní dne 27. 7. 2017 pod čj. ZT 183/2017 – 21, bylo shora označené usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně dle § 174 odst. 2 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní řád“) zrušeno, neboť jde o rozhodnutí neodůvodněné.

8. Krajský soud se žalobou zabýval podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v účinném znění (dále též „s. ř. s.“) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

9. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu vymezuje § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), z něhož vyplývá, že ten, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

10. V nyní projednávané věci byl žalobkyní jako nezákonný výslovně označen zásah žalované spočívající ve výzvě a následném vynucení odebrání identifikačních údajů. K tomu došlo v souvislosti se zahájením trestního stíhání žalobkyně dle usnesení žalované ze dne 26. 6. 2017, čj. KRPC-28017-23/TČ-2017-020581.

11. Při posuzování důvodnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu lze vycházet z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, čj. 2Aps 1/2005 – 65, které deklaruje, že ochrana „podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li - a to kumulativně, tedy zároveň - splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením ("zásahem" správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.” Ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu se však lze domáhat i v případě, že zásah nebo jeho důsledky již netrvají nebo nehrozí jejich opakovaní, v takovém případě se pak lze u soudu domáhat určení, že provedený zásah byl nezákonný.

12. Poté, co soud ověřil, že žaloba je včasná a žalobkyně nemá k dispozici jiný prostředek ochrany (§ 85 s. ř. s.), přičemž věc spadá v souladu se shora uvedenou judikaturou do pravomoci správních soudů, přistoupil k posouzení věci samé, aby dospěl k závěru, že shora nastíněné kumulativní podmínky zakládající nezákonný zásah správního orgánu splněny jsou. Postupem žalované, která žalobkyni vyzvala, aby se podrobila provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii, došlo k přímému zkrácení práv žalobkyně a tento postup lze označit za nezákonný.

13. Než se soud zabýval splněním shora uvedených podmínek, bylo pro projednávanou věc klíčovým vyřešení otázky, zda postup správního orgánu při provádění identifikačních úkonů byl přiměřený okolnostem konkrétního případu, resp. posouzení proporcionality potencionálního zásahu do práva na informační sebeurčení žalobkyně.

14. Dle § 65 odst. 1 zákona o policii, tato může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u a) osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu, b) osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, c) osoby, jíž bylo uloženo ochranné léčení nebo zabezpečovací detence, nebo d) osoby nalezené, po níž bylo vyhlášeno pátrání a jejíž svéprávnost je omezena, snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. Nelze-li úkon podle odstavce 1 pro odpor osoby provést, je policista po předchozí marné výzvě oprávněn tento odpor překonat. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. Překonat odpor osoby nelze, jde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity (odst. 2). Nelze-li úkon podle odstavce 1 provést na místě, je policista oprávněn osobu předvést k jeho provedení. Po provedení úkonu policista osobu propustí (odst. 3). O provedených úkonech sepíše policista úřední záznam (odst. 4). Policie osobní údaje získané podle odstavce 1 zlikviduje, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti (odst. 5).

15. Dle § 11 téhož zákona policista a zaměstnanec policie jsou povinni a) dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma, b) dbát, aby jejich rozhodnutím neprovést úkon nevznikla osobám, jejichž bezpečnost je ohrožena, bezdůvodná újma, c) postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem.

16. Podle čl. 8 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (odst. 1). Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných (odst. 2).

17. Při výkladu kolize práv garantovaných čl. 8 Úmluvy s vnitrostátní úpravou provádění identifikačních úkonů v žalobkyní odkázaném rozhodnutí S. a Marper proti Spojenému království (stížnosti č. 30562/04 a 30566/04) Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESPLP“) kritizoval právní úpravu v Anglii a Walesu jako neslučitelnou s čl. 8 Úmluvy pro pravomoc orgánů ke sběru uchovávání identifikačních údajů bez rozlišení charakteru a závažnosti trestných činů, pro něž byla původně identifikovaná osoba podezřelá a bez přihlížení k věku takové osoby. Otisky prstů a vzorky DNA mohly být odebrány v případě podezření z jakéhokoliv do rejstříku zapisovaného trestného činu, což zahrnovalo i méně závažné trestné činy (z hlediska českého právního řádu mnohdy přestupky) a trestné činy nespojené s trestem odnětí svobody. ESLP přitom kritizoval především skutečnost, že odebraný materiál byl uchováván po neomezeně dlouhou dobu bez diferenciace podle povahy trestného činu a dále to, že osoby zproštěné viny, nebo jejichž trestní stíhání bylo zastaveno, měly jen omezené možnosti dosáhnout odstranění údajů z celostátní databáze a likvidace vzorků, protože neexistovala nezávislá kontrola existence důvodů pro jejich další uchovávání. Jak již bylo judikováno (rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 5. 11. 2015, čj. 48 A 57/2015 – 63), k takovým „parametrům má právní úprava v ČR daleko. Z ustanovení § 65 odst. 1 zákona o Policii ČR plyne, že se vztahuje (v relevantní části) pouze na osoby podezřelé ze spáchání úmyslných trestných činů, nikoliv na případy vyšetřování nedbalostních trestných činů či dokonce přestupků. Ustanovení § 79 až § 88 zákona o Policii ČR také obsahují podrobnou úpravu nakládání s osobními údaji, které jsou předmětem zpracování ze strany Policie ČR. Mj. ustanovení § 82 odst. 1 Policii ČR ukládá nejméně jednou za 3 roky prověřit, jsou-li osobní údaje zpracovávané pro účely podle § 85 (tj. za účelem předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů a zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti) nadále potřebné pro plnění jejích úkolů v této oblasti. Ustanovení § 83 odst. 2 pak dává žalobci možnost jednou za 6 měsíců požádat o likvidaci údajů o jeho osobě, přičemž likvidaci je nutné provést i v případě, kdy zanikla potřeba údaje zpracovávat pro účely podle § 85 (jak lze dovodit z judikatury k předchozí právní úpravě – srov. rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2009, č. j. 7 As 60/2007-63, č. 1914/2009 Sb. NSS). Skutečnost, zda jsou údaje uchovávány oprávněně, navíc podléhá kognici správních soudů“. V daném rozsudku se tedy ESLP zabýval výlučně otázkou, zda je z hlediska čl. 8 odst. 2 Úmluvy ospravedlnitelné uchovávání otisků prstů a vzorků a profilů DNA v národní databázi v případě obviněných osob, které (v konečném důsledku) však nebyly odsouzeny, nikoliv tím, zda je přípustné obecně takové vzorky odebírat a uchovávat.

18. V obecné rovině směřuje oprávnění žalované k provedení identifikačních úkonů podle zákona o policii ke generální prevenci a rovněž k posílení schopnosti státu odhalovat a potírat trestnou činnost (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, č. j. 48 A 57/2015 – 63). Ze shora citovaných ustanovení je zřejmé, že samotná zákonná podmínka (tj. naplnění subjektivní stránky) pro požadování identifikačního úkonu žalovanou má oporu v § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii. Ačkoli momentálně neprobíhá trestní stíhání žalobkyně (usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno státní zástupkyní usnesením ze dne 27. 7. 2017, čj. ZT 183/2017 – 21 jako neodůvodněné) a v současné době je dle vyjádření žalované věc ve stadiu prověřování, sdělením obvinění ze dne 26. 6. 2017 byla citovaná zákonná podmínka naplněna – provedení identifikačního úkonu bylo požadováno po osobě obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu. Platí přitom, že pojem trestný čin v § 65 zákona o policii zahrnuje jak zločiny a zvlášť závažné zločiny, tak i přečiny. Ačkoliv byla zmíněná zákonná podmínka (subjektivní stránka) ve smyslu § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii naplněna, je třeba rovněž zvážit proporcionalitu potenciálního zásahu do práva na informační sebeurčení osoby, u níž byly identifikační úkony provedeny.

19. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobkyně podala do usnesení o zahájení trestního stíhání prostřednictvím svého zástupce stížnost, tato však musela být zamítnuta jako opožděná z formálních důvodů dle § 146 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Dne 27. 6. 2017, po výslechu žalobkyně, jí byly dle vyjádření žalované provedeny identifikační úkony, a to popis, kriminalistická fotografie, daktyloskopické otisky a odběr biologického materiálu formou ústního stěru. Žalovaná ve vyjádření k žalobě dále uvedla, že žalobkyně se jim podrobila dobrovolně. Naproti tomu žalobkyně tvrdí, že provedení identifikačních údajů nejprve odmítla, bylo jí však sděleno, že pokud se nepodrobí dobrovolně, bude její odpor překonán ve smyslu § 65 odst. 2 zákona o policii. Pod touto pohrůžkou žalobkyně podle svých slov s jejich provedením svolila. Ze správního spisu ani z listin předložených žalobkyní se nepodává, že by byla krom naplnění subjektivní stránky učiněna jakákoli kvalifikovaná úvaha správního orgánu o tom, proč je právě ve věci žalobkyně nutné přikročit k identifikačním úkonům, zejména k odběru biologického materiálu za účelem získání profilu DNA, když žalovaná nebyla povinna volit takový postup. 20. „Žalovaná jako správní orgán postupující podle ustanovení části čtvrté správního řádu musí zvažovat přiměřenost provádění identifikačních úkonů okolnostem konkrétního případu a rozhodně k nim nemá přistoupit u každého případu podezření z úmyslného trestného činu, neboť nelze obecně připustit postup správních orgánů směřující k plošnému shromažďování těchto údajů“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2017, čj. 1 As 13/2017 – 93). Žalovaná jako správní orgán postupující podle ustanovení části čtvrté správního řádu musí zvažovat přiměřenost provádění identifikačních úkonů okolnostem konkrétního případu a rozhodně k nim nemá přistoupit u každého případu podezření z úmyslného trestného činu, neboť nelze obecně připustit postup správních orgánů směřující k plošnému shromažďování těchto údajů. Takový postup však žalovaná nezvolila.

21. V nyní projednávané věci se žalovaná omezila toliko na naplnění subjektivní stránky, vedena patrně přesvědčením, že právě subjektivní stránka představuje jediný předpoklad zákonnosti zásahu. To totiž plyne z vyjádření žalované k žalobě, když zde obsáhle, ovšem v zásadě velmi obecně a bez návaznosti na konkrétní okolnosti projednávané věci, obhajuje svůj postoj založený v podstatě na tom, že provedení identifikačních úkonů je zcela legitimní již při prostém naplnění podmínek stanovených ustanovením § 65 odst. 1 zákona o policii. Tento postoj tak, jak jej prezentovala žalovaná, je neudržitelný, a to i přes respekt k cílům, jako je ochrana bezpečnosti a zajištění veřejného pořádku. Ani tak významnými úkoly, jako je povinnost chránit bezpečnost osob, majetku a veřejný pořádek, resp. předcházet trestné činnosti, nelze obhájit postup žalované založený na zřejmém přesvědčení, že naplnění subjektivní stránky zaručuje legitimnost zvoleného postupu, resp. vylučuje možnost zkrácení práv žalobkyně nezákonným zásahem žalované.

22. Z judikatury ESLP vyplývá, že v prvé řadě musí být odlišováno mezi trestními řízeními proti mladistvým a dospělým. Je třeba také zvažovat závažnost trestného činu, z nějž je dotčená osoba podezřelá, a to jak typově (podle trestní sazby stanovené trestním zákoníkem), tak individuálně (podle konkrétních okolností vyšetřovaného skutku). Konečně je třeba též rozlišovat mezi jednotlivými formami identifikačních úkonů. Zatímco odběr a uchovávání vzorků DNA je způsobilý za určitých okolností zasáhnout práva žalobce mimořádně intenzivně, míra takového dotčení je v případě otisků prstů, fotografie či údajů o věku, výšce a váze žalobce nepochybně nižší.

23. Žalovaná se opomněla zabývat rovněž zmíněnou proporcionalitou zásahu s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Nezohlednila dosavadní trestnou činnost žalobkyně, resp. skutečnost, že žalobkyně nikdy nebyla trestána, ani závažnost trestné činnosti, na základě které byly žalobkyni provedeny identifikační úkony.

24. Ze správního spisu i shodných vyjádření účastníků plyne, že trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno pro trestný čin úvěrový podvod podle § 250b odst. 1, 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, čtyřnásobný přečin úvěrový podvod podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku a trojnásobný přečin úvěrový podvod podle § 211 odst. 1, 4 trestního zákoníku. Žalobkyně byla obviněna ze spáchání přečinu, tedy méně závažného trestného činu. V případě, že by soud shledal její vinu, hrozil žalobkyni trest odnětí svobody až na dvě léta nebo zákaz činnosti; v případě, že by svým činem způsobila větší škodu (tj. škodu dosahující částky nejméně 50 000 Kč), pak trest odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitý trest. Trestní stíhání proti ní bylo zahájeno poté, co se, jak sama uvádí, o své vůli dostavila na služebnu policie, aby podala vysvětlení, neboť se cítila být poškozenou jednáním třetí osoby. V souvislosti s tím pak byly žalobkyni provedeny identifikační úkony, včetně odběru vzorků DNA (bukální stěr). Usnesením státní zástupkyně ze dne 27. 7. 2017, čj. ZT 183/2017-21 bylo usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně zrušeno; stalo se tak v podstatě měsíc po tvrzeném nezákonném zásahu žalované. Státní zástupkyně v odůvodnění tohoto usnesení konstatovala, že za situace, „kdy poškozený sám svou zjevnou neopatrností, které se mohl snadno vyvarovat, přistoupil k nejisté finanční dispozici a vynaložil finanční prostředky, se pak musí s důsledky této nejistoty také sám vypořádat, a to za použití prostředků soukromého práva“. Dále bylo uvedeným usnesením řečeno, že vzhledem k tomu, že žalobkyně sjednávala opakovaně úvěry pouze se dvěma poškozenými subjekty, musely mít tyto finanční ústavy o finančních závazcích žalobkyně vůči nim potřebné informace. Byly tedy povinny postupovat obezřetně při úvaze, za jakých podmínek žalobkyni poskytnou finanční prostředky, resp. zda je vůbec poskytnou. Před zahájením trestního stíhání žalobkyně však nebylo vůbec zjišťováno, zda uvedené finanční ústavy postupovaly obezřetně, aby dodržely elementární zásady opatrnosti, ačkoli toto mělo být učiněno proto, aby byl případný postup dle § 160 trestního řádu (tj. zahájení trestního stíhání) řádně odůvodněn.

25. Soud se ovšem neztotožňuje s předpokladem žalobkyně, že účelem identifikačních úkonů je případná budoucí identifikace při recidivě pachatele takových trestných činů, u nichž lze identifikaci dle biologických vzorků či otisků prstů předpokládat a skutečně využít, což se týká především pachatelů násilné trestné činnosti. Jak uvedl Krajský soud v Praze (rozhodnutí ze dne 5. 11. 2015, čj. 48A 57/2015-63), takový „závěr se zakládá na předpokladu, že existuje pouze speciální nebo druhová recidiva (tj. předpokládá, že potenciální pachatel se dopouští opakovaně jen shodného trestného činu nebo trestných činů proti témuž druhovému objektu). Tak tomu však není, právní teorie i praxe znají také recidivu nestejnorodou. Kromě toho otisky prstů či stopy DNA jsou využitelné nejen v případě násilné trestné činnosti, mají svůj význam i pro trestnou činnost tzv. bílých límečků (hospodářská trestná činnost, korupční činy apod.), neboť umožňuje např. ztotožnění osob, které manipulovaly s doličnými předměty v podobě různých listin, obálek, peněžních prostředků, trezorů apod. Identifikační úkony tedy mají za účel umožnit identifikaci osob, které se vyskytovaly u skutkových dějů spjatých se spáchanou trestnou činností, a to především v budoucnu (popř. v minulosti v případě činů dosud neobjasněných), nicméně nejsou omezeny jen na trestnou činnost násilnou a navíc nelze bez dalšího tvrdit, že by se osoby podezřelé ze spáchání hospodářské trestné činnosti nemohly zúčastnit i jiné trestné činnosti, např. právě násilné“.

26. K provedení identifikačního úkonu může být přistoupeno jen tehdy, pokud jím lze dosáhnout jeho účelu. V daném případě však vůbec není jasné, jaký účel měl být provedením identifikačních úkonů v případě žalobkyně dosažen ani jeho nezbytnost, zvláště pak pokud se jedná o odběr biologického materiálu. Tento účel nelze dovodit ze spisového materiálu poskytnutého žalovanou ani z jejího vyjádření žalobě. Soud sám není schopen takový účel dovodit a ani mu to nepřísluší.

27. Není na zdejším soudu, aby hodnotil důvodnost nebo nedůvodnost obvinění. Pro zdejší soud a toto řízení je klíčové, zda došlo ke splnění formálních podmínek § 65 zákona o policii. Skutečnosti, které nastaly až po provedení identifikačních úkonů, však mohou podporovat shora vyslovené závěry soudu. Proto se nad rámec řečeného připomíná, že trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno neodůvodněně, jak se podává z usnesení, jímž bylo toto trestní stíhání zrušeno. Lze dovodit, že žalobkyně se musela podrobit provedení identifikačních úkonů dříve, než žalovaná zjistila dostatek informací pro zahájení trestního stíhání žalobkyně. Přesto tak učinila a právě zahájení trestního stíhání jí de facto poskytlo zákonné zmocnění pro provedení identifikačních úkonů u žalobkyně. V důsledku toho byl u žalobkyně proveden nejen popis, kriminalistická fotografie a daktyloskopické otisky, ale též odběr biologického materiálu, což je intenzivnější zásah do práv žalobkyně než prvně uvedené. Lze tedy říci, že žalovaná neodůvodněně přistoupila k zahájení trestního stíhání, na základě něho pak i k identifikačním úkonům.

28. Žalobkyně nebyla nikdy dříve trestána, obviněna byla z méně závažného trestného činu za situace, kdy se sama cítila být poškozenou; vzápětí byly provedeny identifikační úkony, včetně odběru biologického materiálu. V žádosti o provedení identifikačních údajů je sice uvedeno, že se žalobkyně jejich provedení podrobila dobrovolně, lze se však důvodně domnívat, že pokud by tento úkon odmítla, by její odpor překonán (viz § 65 odst. 2 zákona o policii). Překonat odpor osoby sice nelze, jde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity, nicméně bukální stěr slin není, na rozdíl např. od odběru krve, za zásah do tělesné integrity považován (§ 112 odst. 2 zákona o policii). Sama žalobkyně sice potvrdila, že s provedením identifikačních úkonů nakonec souhlasila, učinila tak ale až poté, co jí bylo sděleno, že v opačném případě bude její odpor překonán. V tomto ohledu je třeba si uvědomit, že správní orgán (policie) obviněného zpravidla buď vyzve k dostavení se k identifikačním úkonům několik dnů předem, mnohdy dojde k provedení těchto úkonů v rámci jiných úkonů prováděných s obviněným či podezřelým (obvykle jejich výslech) bez předchozího upozornění, tak jako v případě žalobkyně. V takovém případě, jak bylo uvedeno výše, nezbyde, než se identifikačním úkonům podrobit, jinak by obviněný či podezřelý riskoval, že policejní orgán přistoupí k překonání odporu dle § 65 odst. 2 zákona o policii. Pokud se chce obviněný či podezřelý bránit provedení identifikačních úkonů procesně (ať už před jejich provedením tím, že by se domáhal vyslovení zákazu tyto úkony provést, nebo následně tím, že by se domáhal odstranění odebraných vzorků z příslušných databází), je třeba využít prostředky správního soudnictví. Policie tak sice získává osobní údaje v souvislosti s trestním řízením, avšak nikoli jako orgán činný v trestním řízení. Plní v podstatě úkoly v oblasti veřejné správy tím, že vytváří a spravuje databázi údajů použitelných pro pátrání po trestné činnosti a její potírání.

29. Když žalobkyně namítá porušení § 11 písm. a) a c) zákona o policii, soud musí přisvědčit, že gramatickým (slovo „může“ v § 65 zákona o policii) i systematickým výkladem (§ 11 písm. c) zákona o policii) a s přihlédnutím k ústavně garantovaným právům člověka je policejní orgán jako každý jiný správní orgán povinen před provedením identifikačních úkonů provést správní uvážení a identifikační úkony učinit pouze v případech, kdy je to odůvodněné cílem a smyslem aplikované právní úpravy. „Ve věci sice není prováděno správní řízení a vydáváno správní rozhodnutí, v jehož odůvodnění by bylo třeba úvahu žalovaného jakožto správního orgánu vysvětlit, nicméně i při provádění faktických úkonů je třeba dbát zásady přiměřenosti a neprovádět identifikační úkony bezhlavě v každém případě podezření z úmyslného trestného činu“ (rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, čj. 48A 57/2015- 63).

30. Připomíná se, že žalovaná v tomto případě nevystupuje jako orgán činný v trestním řízení, nejedná se o postup podle § 114 trestního řádu, který je součástí vyšetřování konkrétního trestného činu. Naopak postup podle § 65 odst. 1 zákona o policii směřuje do budoucna, aby bylo možno účinněji odhalovat pachatele v budoucnu spáchaných trestných činů, popř. aby bylo možno potenciálně nalézt shodu s případnými stopami z míst trestných činů, které jsou nevyřešeny. Žalovaná jako správní orgán postupující podle ustanovení části čtvrté správního řádu tedy musí zvažovat přiměřenost provádění identifikačních úkonů okolnostem konkrétního případu a rozhodně nemá povinnost k nim přistoupit u každého obviněného z úmyslného trestného činu.

31. Pro důvodnost podané žaloby je nezbytné prokázat, že žalovaná postupovala nezákonně a zasáhla do práv žalobkyně v rozporu se zákonem v daném konkrétním případě. Výrok rozsudku soudu je totiž vždy rozhodnutím v konkrétním případě účastníků řízení. Krajský soud shora předestřel důvody, na základě kterých shledal v projednávané věci provedení identifikačních úkonů nezákonným zásahem do práva žalobkyně na ochranu soukromého života (práva na tzv. informační sebeurčení). Ze spisového materiálu současně nejsou zřejmé žádné zvláštní okolnosti odůvodňující nutnost provedení identifikačních údajů, ani žalovaná takové nepředestřela. To koresponduje se shora vyslovenými závěry soudu. S ohledem na výše uvedené soud neshledal přiměřenost provedení identifikačních úkonů okolnostem projednávané věci, které výše nastínil. Ustanovení § 65 zákona o policii nesmí být zneužíváno k bezdůvodnému provádění identifikačních úkonů, kterými je významně zasahováno do osobnostních práv obviněných či podezřelých.

32. Míra omezení základního práva (zde práva na informační sebeurčení) musí být proporcionální závažnosti veřejného zájmu nebo jiné ústavní hodnoty, které zásahem do základního práva chrání. Nalézáme tři parametry takového zásahu. Kritérium vhodnosti: soud zkoumá, zdali institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout stanovený cíl. Dále pak kritérium potřebnosti, kdy soud zkoumá, zdali by stanoveného cíle nemohlo být dosaženo jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod. Nakonec kritérium poměřování. Zde soud porovnává závažnost obou v kolizi stojících základních práv, což spočívá ve zvažování empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů.

33. Krajský soud je přesvědčen, že použitý prostředek v podobě provedení identifikačních úkonů v rozsahu učiněném žalovanou u žalobkyně, je sice prostředkem způsobilým k dosažení cíle, tj. k získání osobních údajů žalobkyně pro účely její budoucí identifikace, jeho potřebnost s ohledem na individuální okolnosti daného případu však byla soudem shora zpochybněna, aniž by žalovaná tyto pochybnosti vyvrátila.

34. V případě testu proporcionality musejí být všechny kroky splněny kumulativně, resp. pokud třeba jen jeden není, omezení práva je nezákonné. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že nedošlo k naplnění druhé podmínky shora uvedeného testu, jednání žalované proto lze považovat za nezákonný zásah, proti němuž je přípustná žaloba dle § 82 a následujících s. ř. s.

35. S ohledem na shora uvedené soud shledal, že žalobkyně byla postupem žalované přímo zkrácena na svých právech (1. a 2. podmínka nezákonného zásahu) nezákonným zásahem v podobě provedení identifikačních úkonů (3. podmínka), tento zásah není rozhodnutím (4. podmínka) a byl zaměřen přímo proti žalobkyni (5. podmínka). Trvání důsledku tohoto zásahu představují nedůvodně evidované výsledky těchto identifikačních úkonů.

36. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který v řízení úspěch neměl. V daném případě byla úspěšná žalobkyně, a proto jí byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 10 228 Kč, představující vynaložený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, náklady právního zastoupení advokátem za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) po 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů], 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a 21 % DPH ve výši 1 428 Kč, neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Celkem tedy náklady řízení představují částku 10 228 Kč.

37. Žaloba byla projednána postupem odpovídajícím § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.