50 A 63/2018 - 50

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobce: Josef Suk – STAS, IČO 136 52 711 sídlem Matějov č. p. 36 zastoupen advokátem Mgr. Pavlem Dvořákem sídlem Strojírenská 2269/36, Žďár nad Sázavou proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2018, č. j. 8804/1.30/17-3, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 1. 6. 2018 č.j. 8804/1.30/17-3, vydaným podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), podle § 112 odst. 1 a 4 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) a dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) bylo zamítnuto odvolání žalobce směřující proti výrokům I., II., III., IV. a VI. rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 8. 11. 2017 č.j. 332/5.30/17-40, jimiž byl žalobce uznán vinným ze spáchání (I.) správního deliktu nevedení evidence pracovní doby dle § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce, (II.) správního deliktu neposkytnutí mzdy ve stanoveném termínu dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce, (III.) správního deliktu porušení stanovených povinností při skončení pracovního poměru dle § 25 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce. Výrokem IV. byla žalobci za správní delikty ve výroku I. až III. dle § 90 odst. 1, § 35 písm. b) a § 46 přestupkového zákona a dle § 26 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce uložena pokuta ve výši 55 000 Kč. Ve věci podezření ze spáchání správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti bylo řízení zastaveno s tím, že skutek nebyl prokázán. Výrokem VI. pak byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení v částce 1 000 Kč.

2. Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce včasnou správní žalobu k místně nepříslušnému Krajskému soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 8. 8. 2018 č. j. 31 Ad 6/2018 – 23 postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu místně příslušnému.

3. Žalobce považuje rozhodnutí správních orgánů za formalistická, vycházející z nesprávného a neúplného skutkového zjištění. V této souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03, dle něhož soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona a má možnost se od něj, pokud to jeho účel vyžaduje, odchýlit. Shodně mělo být správními orgány postupováno i ve věci nyní projednávané, kdy žalobce se dopustil dotčených správních deliktů tím, že stanovené termíny překročil řádově o několik dnů, aniž by tím došlo ke vzniku jakékoliv újmy na straně zaměstnanců.

4. Prvostupňové rozhodnutí považuje žalobce za vadné rovněž z důvodu nedostatečného vymezení správního deliktu ve výrokové části II. rozhodnutí, která tak nesplňuje zákonem požadované náležitosti. Popis tvrzeného správního deliktu je dle žalobce neurčitý a nezpůsobilý naplnit zákonné znaky příslušné skutkové podstaty deliktu.

5. Správní řízení rovněž nelze považovat za řádně zahájené, a to s ohledem na absenci řádného vymezení skutku. Popis skutku by dle žalobce neměl obsahovat odkazy na zákonné ustanovení, ale výlučné vyjádření skutkových okolností, za nichž byl delikt spáchán.

6. Rovněž skutkové závěry žalovaného o tvrzeném spáchání správních deliktů nemají oporu v provedeném dokazování, neboť skutková zjištění prezentovaná žalovaným nenaplňují materiální stránku správního deliktu v souladu se zákonem. V této souvislosti žalobce opětovně poukázal na účel dotčené zákonné úpravy, která dle jeho názoru necílí na drobné podnikatele, kteří z objektivních důvodů zmeškají o několik dnů výplatní termíny či termíny pro předání pracovně právní dokumentace.

7. Závěrečnou námitkou žalobce sporuje výši uložené pokuty, která je dle jeho názoru nepřiměřená s ohledem na marginální míru společenské škodlivosti jednání žalobce. Nepřiměřenost pokuty je dovozována i v porovnání se závažnějšími delikty, za něž bývá ukládána pokuta nižší než v případě žalobce. Zdůrazněna byla v této souvislosti i situace žalobce, který byl v době podání žaloby starobním důchodcem, jehož jediným zdrojem příjmů je důchodová dávka. Taktéž s přihlédnutím k věku a zdravotnímu stavu žalobce nemůže uložená pokuta obstát.

8. Ze všech uvedených důvodů je navrhováno rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

9. Součástí žaloby byl též návrh na přiznání dokladného účinku žalobě. Řízení o tomto návrhu bylo usnesením krajského soudu ze dne 1. 10. 2018 č.j. 50 A 63/2018 – 40 zastaveno, a to na základě zpětvzetí žalobce doručeného zdejšímu soudu dne 24. 9. 2018.

10. Žalovaný navrhl projednávanou žalobu pro její nedůvodnost zamítnout. Žalovaný setrval na svých tvrzeních a závěrech učiněných v napadeném rozhodnutí. K odkazovanému rozhodnutí Ústavního soudu žalovaný konstatoval nepřiléhavost tohoto rozhodnutí, které se v dané věci zabývalo rozporností účelu zákona s jeho slovním výkladem. O takový případ se však ve věci nyní projednávané nejedná, užití jazykového výkladu je pro danou věc potřebné. Správní orgány v dané věci nezaujaly formalistický přístup, nýbrž postupovaly v souladu se smyslem a účelem zákona, jehož základní zásadou je mimo jiné ochrana zaměstnanců jakožto slabší smluvní strany.

11. Žalovaný se neztotožnil ani s namítaným nedostatečným skutkovým vymezením pod výrokem II. prvostupňového rozhodnutí. Dle žalovaného dané vymezení obsahuje popis skutkových okolností, mající oporu v provedeném dokazování. Obsahuje jak větu skutkovou tak větu právní.

12. Rovněž materiální stránka spáchaných deliktů byla naplněna, což bylo dostatečným způsobem vyargumentováno v odůvodnění obou rozhodnutí správních orgánů.

13. Uloženou pokutu žalovaný nepovažuje za neadekvátní, tato byla uložena na samé spodní hranici zákonné sazby. Majetkové poměry žalobce při jejím ukládání zohledněny být nemohly, neboť tyto poměry ani k výzvě správního orgánu prvního stupně nedoložil. V tomto směru nelze považovat žalobcovu argumentaci týkající se jeho jediného příjmu v podobě starobního důchodu za relevantní, když tento má možnost pokutu uhradit z příjmů dosažených podnikáním a částečně též z důchodu. Žalovaný dále odmítl marginalizovat pochybení žalobce, která byla celkem tři, a která měla přímý následek do práv zaměstnanců. K uváděnému nepoměru ve vztahu k závažnějším pochybením žalovaný konstatoval, že toto nebylo žalobcem nijak blíže konkretizováno, proto pouze v obecné rovině poukázal na splnění základních zásad uvedených v § 2 odst. 4 správního řádu.

14. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 7. 6. 2016 obdržel prvostupňový orgán podnět ke kontrole, který podala V.S., invalidní přítelkyně zaměstnance žalobce, D.H., za jeho osobu, neboť tento je neustále v práci a nemá možnost podnět podat sám. Důvodem tohoto podnětu byla nevyplacená mzda tomuto zaměstnanci žalobcem, a to od března roku 2016 do doby podání podnětu. Je uváděno, že dotčený zaměstnanec vykonává pro žalobce práci na základě pracovní smlouvy na plný úvazek, žalobce na tohoto zaměstnance pobíral dotace od Úřadu práce ČR, a to asi půl roku, v této době byly mzdy vypláceny zaměstnanci řádně, od února roku 2016 však dostal pouze částečnou mzdu, od této doby mu však již ničeho vypláceno nebylo. Zaměstnanec neobdržel ani žádné výplatní pásky. Z tohoto důvodu oznamovatelka požádala o kontrolu odměňování.

15. Obsahem spisu je dále záznam o telefonickém hovoru ze dne 20. 7. 2016 s výše zmíněnou oznamovatelkou podnětu. Z obsahu tohoto záznamu se podává, že D.H. v červnu 2016 dostal část mzdy ve výši 6 000 Kč. Dne 3. 7. 2016 pak došlo k osobnímu kontaktu pana V., rovněž zaměstnance žalobce, s panem H., kterému v rámci tohoto kontaktu byly předloženy výplatní pásky k podpisu, v rámci tohoto byla zaměstnanci v hotovosti předána mzda ve výši 9 300 Kč a současně byl tento zaměstnanec nucen k podpisu dodatku pracovní smlouvy se zpětnou platností od 1. 2. 2016. Z obsahu tohoto dodatku vyplynulo, že zaměstnanec měl souhlasit k uvedenému datu se snížením měsíční mzdy. Dokumenty podepsány nebyly, pročež byl dotčený zaměstnanec naložen panem Velínem do auta a proti své vůli odvezen. Pod nátlakem v sídle zaměstnavatele pak dodatek podepsal s tím, že mu současně bylo vyhrožováno jeho dalším nezaevidováním na Úřadu práce ČR. K tomuto bylo dále doplněno, že i původní výplatní pásky, které zaměstnanec získal v době žalobcova pobírání dotací z Úřadu práce ČR, byly dodatečně přepracovány na jiný počet odpracovaných hodin. Dotčený zaměstnanec pak byl panem V. donucen k vrácení části vyplacené mzdy.

16. Ve spisu je dále založen protokol o kontrole provedené dle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce dne 9. 8. 2016 v sídle žalobce, za žalobce byl kontrole přítomen P.V., jako zástupce žalobce pověřený na základ plné moci. Ke kontrole byli vybráni všichni zaměstnanci žalobce, jichž bylo celkem 5, z těchto byli 3 zaměstnáni na základě pracovní smlouvy, 2 z nich na základě dohody o provedení práce. V rámci této kontroly byla učiněna následující kontrolní zjištění: (1) žalobce u konkrétního zaměstnance nevedl evidenci odpracované pracovní doby dle skutečnosti, čímž porušil § 96 odst. 1 zákoníku práce, (2) v případě 3 konkrétních zaměstnanců nebyla vyplacena mzda v termínu její splatnosti, čímž došlo k porušení § 141 odst. 1 zákoníku práce, v případě jednoho z nich pak výplata mzdy neodpovídala skutečně vykonané práci, čímž došlo k porušení § 109 odst. 1 zákoníku práce, (3) v případě jednoho ze zaměstnanců nebyla žalobcem vyplacena v termínu náhrada mzdy, čímž byl porušen § 144 zákoníku práce, (4) v případě jednoho ze zaměstnanců nebyl tomuto poskytnut příplatek za práci v sobotu a neděli, tímto byl porušen § 118 zákoníku práce, (5) zaměstnanci žalobce dále nebyli tímto informováni o údajích o délce dovolené, uvedení způsobu určení dovolené, údajích o výpovědních dobách a o způsobu vyplácení mzdy a termínu její výplaty, tímto byl porušen § 37 odst. 1 písm. c), d) a f) zákoníku práce, (6) v případě dvou zaměstnanců nebylo žalobcem po skončení jejich pracovního poměru vydáno potvrzení o zaměstnání, další dva zaměstnanci pak toto potvrzení obdrželi bez zákonem stanovených údajů, tímto byl porušen § 313 odst. 1 zákoníku práce.

17. Oznámením ze dne 4. 1. 2017 prvostupňový orgán zahájil správní řízení ve věci podezření ze spáchání správních deliktů žalobcem, a to (I.) správního deliktu nevedení evidence pracovní doby dle § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce, čímž žalobce porušil § 96 odst. 1 zákoníku práce. Tohoto se žalobce měl dopustit tím, že nevedl evidenci pracovní doby s vyznačením začátku a konce odpracované směny D.H. za období leden 2016 až květen 2016. (II.) správního deliktu neposkytnutí mzdy ve stanoveném termínu dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce. Tohoto se žalobce měl dopustit tím, že v oznámení konkrétně specifikovaným 3 zaměstnancům neposkytl konkrétně uvedenou výši mzdy v konkrétně určeném termínu její splatnosti. (III.) správního deliktu porušení stanovených povinností při skončení pracovního poměru dle § 25 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce. Tohoto se žalobce měl dopustit tím, že při skončení pracovního poměru či dohody o provedení práce nevydal konkrétně označeným 3 zaměstnancům potvrzení o zaměstnání, u nichž správní orgán vždy uvedl termín jeho ukončení.

18. Dne 4. 5. 2017 byl realizován výslech D.H., zaměstnance žalobce, z jehož strany (resp. ze strany jeho přítelkyně) vzešel podnět ke kontrole žalobce. S ohledem na rozsah této výpovědi lze ve stručnosti shrnout, že žalobce vedl v případě tohoto zaměstnance rozvrh pracovní doby v roce 2016 v rozporu se skutečností, práce stavebního charakteru byly žalobcem vykonávány z pokynu pana V., a to na různých místech republiky, kam se převážně dopravoval vlakem, přičemž odpracovaná doba vedená zaměstnancem zahrnovala i tyto cesty do místa výkonu práce, oproti tomu evidence pracovní doby vedená žalobcem reálně odpracované době tohoto zaměstnance neodpovídala, kdy zaměstnanec pracoval déle, než bylo žalobcem v evidenci pracovní doby uváděno. Tuto evidenci vedenou žalobcem však byl zaměstnanec nucen podepsat, a to pod pohrůžkou směřovanou zejména vůči osobě jeho přítelkyně, které měly být v důsledku absence podpisu odebrány přídavky na děti a invalidní důchod. Svědek dále potvrdil skutečnosti obsažené ve shora popsaném podnětu jeho přítelkyně o tom, že byl donucen podepsat též dodatek k pracovní smlouvě o snížení mzdy, tento podepsal v době své nemocenské. Z výpovědi se dále podává, že svědek proti své vůli čerpal neplacené volno. K výplatám mzdy svědek uvedl, že od července do prosince 2015 dostával vždy 11 500 Kč čistého, představující částku, kterou žalobce získával na dotacích z Úřadu práce ČR, z této částky pak žalobci musel vracet 4 000 Kč – 5000 Kč, neboť dle tvrzení žalobce nesplnil počet odpracovaných hodin, od května 2016 mu mzda vyplácena nebyla. Předložené výdajové pokladní doklady žalobce od 25. 3. 2016 neodpovídají svědkem reálně obdrženým částkám mzdy. Svědek dále potvrdil opožděně vydané potvrzení o zaměstnání.

19. Téhož dne byla vyslechnuta V.S., přítelkyně D.H., která v úvodu své výpovědi uvedla skutečnosti shodné s tím, co bylo obsahem jejího podnětu adresovaného prvostupňovému orgánu. Z této výpovědi se dále podává, že žalobce v období leden až květen 2016 odjížděl do práce vlakem v 6:00 hodin a vracel se nejdříve v 19 hodin. Předložená evidence pracovní doby D.H. vedená žalobcem neodpovídá jeho reálně odpracované době, kterou si svědkyně sama poznamenávala do stolního kalendáře. Dle tohoto kalendáře měl D.H. měsíčně odpracováno nejméně 200 hodin. K vyplácené mzdě svědkyně dále uvedla, že žalobce dotčenému zaměstnanci vyplatil mzdu naposledy v lednu 2016, přičemž tato částka neodpovídala odpracované době, od března téhož roku pan H. již mzdu nedostal.

20. Dne 13. 6. 2017 byl vyslechnut svědek F.Š., z jehož výpovědi se zejména podává to, že pro žalobce pracoval, aniž by měl uzavřen pracovněprávní vztah. Tento svědek rovněž potvrdil nesprávnost žalobcem vedené pracovní doby v případě pana H..

21. Oznámením prvoinstančního orgánu ze dne 16. 6. 2017 bylo zahájeno správní řízení s žalobcem ve věci podezření ze spáchání správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v rozhodném znění, když žalobce umožnil výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti v období května 2016 F.Š., který pro něj vykonával závislou práci zedníka, aniž by měl uzavřen pracovněprávní vztah. Spolu s tímto oznámením bylo současně vydáno usnesení o spojení řízení vedených se žalobcem na základě výše popsaného oznámení ze dne 4. 1. 2017.

22. Z výpovědi P.V., rodinného příslušníka žalobce, vyplynulo, že tento pracoval pro žalobce na základě dohody o provedení práce. Organizačně řídil zaměstnance žalobce on. Z jeho výpovědi plyne, že evidenci pracovní doby i zaměstnanci vedli sami, on ji pouze kontroloval.

23. Z výpovědi Ing. P.Č. účetní žalobce, vyplynulo, že mzdy zaměstnancům určovala na základě soupisu odpracovaných dnů a hodin. Od ledna do května 2016 svědkyně evidovala ručně sepsaný soupis celkového počtu dnů odpracovaných zaměstnancem H., někdy byly tyto soupisy zasílány mailem. Konkrétní způsob výplaty mezd svědkyně neznala, toto si řešil žalobce sám.

24. Dne 11. 7. 2017 bylo správním orgánem prvního stupně provedeno dokazování mimo ústní jednání, přičemž v rámci tohoto úkonu byly jako důkaz provedeny listiny v podobě jízdenek ČD předložených zaměstnancem H., a to o jízdách z Křižanova do Žďáru nad Sázavou a zpět a dále v podobě dokladu o evidenci vedené D.H. za květen 2016.

25. Vyrozuměním ze dne 22. 9. 2017 byl žalobce informován o upřesnění skutku neposkytnutí mzdy ve stanoveném termínu dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce. K upřesnění došlo vypuštěním formulace týkající se práva na mzdu D.H. „dle evidence odpracované doby“, vzhledem k tomu, že tato evidence vedena nebyla, není možné výši mzdy od této evidence odvozovat.

26. Součástí správního spisu je dále evidence odpracované doby D.H. vedená tímto zaměstnancem. Jedná se o ručně psané údaje v poznámkovém bloku, které v porovnání s evidencí vedenou žalobcem těmto údajům neodpovídají.

27. Ve spisu je dále založena fotokopie stolního kalendáře přítelkyně zaměstnance H., V.H., která rovněž zachycovala termínové a časové údaje o výkonu zaměstnání pana H.. Obsah těchto údajů rámcově odpovídá údajům v evidenci pracovní doby vedené D.H. (rozdíly představují řádově několik minut).

28. Obsahem spisu je rovněž fotokopie výpisu z bankovního účtu žalobce, z nějž jsou zřejmé pohyby plateb určených na mzdy jeho zaměstnancům, zejména potom data jejich odeslání na účty těmto zaměstnancům. Z obsahu tohoto výpisu je zjevné, že platby na mzdy odcházely v některých případech po datu jejich splatnosti.

29. Obsahem jsou taktéž mzdové listy, mimo jiné též mzdový list D.H., údaje v tomto listu obsažené neodpovídají tímto zaměstnancem uváděným reálně vyplaceným částkám.

30. Rovněž je založena tabulka evidence pracovní doby vedená žalobcem u jeho zaměstnanců. V případě D.H. tyto údaje nekorespondují s údaji evidovanými tímto zaměstnancem.

31. V úvodu specifikovaným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání (I.) správního deliktu nevedení evidence pracovní doby dle § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce, (II.) správního deliktu neposkytnutí mzdy ve stanoveném termínu dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce, (III.) správního deliktu porušení stanovených povinností při skončení pracovního poměru dle § 25 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce. Výrokem IV. byla žalobci za správní delikty ve výroku I. až III. dle § 90 odst. 1, § 35 písm. b) a § 46 přestupkového zákona a dle § 26 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce uložena pokuta ve výši 55 000 Kč. Ve věci podezření ze spáchání správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti bylo řízení zastaveno s tím, že skutek nebyl prokázán. Výrokem VI. pak byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení v částce 1 000 Kč.

32. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že správní orgán nejprve shrnul průběh provedeného dokazování, jehož závěry následně promítl do jednotlivých zjištěných pochybení žalobce včetně jejich právního hodnocení. Ke správnímu deliktu nevedení evidence pracovní doby bylo správním orgánem na základě provedeného dokazování konstatováno, že tohoto deliktu se žalobce prokazatelně dopustil, o čemž svědčí evidence pracovní doby vedená zaměstnancem H. a jeho přítelkyní a dále jízdenky ČD, svědčící o jeho cestách za výkonem práce na zaměstnavatelem určené místo. Evidence pracovní doby předložená zaměstnavatelem byla vedle zaměstnancem předložené evidenci a dalších uvedených důkazů shledána nevěrohodnou. O této nevěrohodnosti pak dle správního orgánu svědčí taktéž vnitřní rozpornost žalobcem vedené evidence. Tato evidence pak byla zaměstnancem H. podepsána pod nátlakem, pročež ji rovněž nelze považovat za řádný důkaz.

33. Ke správnímu deliktu neposkytnutí mzdy ve stanoveném termínu bylo v případě zaměstnanců H., V., a V. správním orgánem uvedeno, že tento byl prokázán, jak vyplynulo z předloženého výpisu z účtu žalobce, z něhož se konkrétně podává, že k realizaci dotčených plateb na účty těchto zaměstnanců došlo po lhůtě splatnosti mezd. Uvedené pak potvrdila i svědecká výpověď D.H., z níž bylo dále zjištěno, že žalobce tomuto zaměstnanci poskytoval v některých případech mzdu v nižší výši, než mu za odpracovanou dobu náležela. S ohledem na výše zmíněnou absenci relevantní evidence pracovní doby v případě zaměstnance H. byl skutek v případě tohoto zaměstnance vymezen obecně, což ovšem z hlediska naplnění dotčené skutkové podstaty není právně významné.

34. Ke správnímu deliktu porušení stanovených povinností při skončení pracovního poměru bylo uvedeno, že rovněž tento delikt byl v řízení prokázán, a to datovými údaji na potvrzeních o zaměstnání vydaných žalobcem zaměstnancům H. a H. Z těchto dat předání (resp. převzetí) dotčených dokumentů je zjevné, že nebyly žalobcem vydány v den skončení pracovního poměru, nýbrž až poté.

35. V případě podezření ze správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce správní orgán na základě provedeného dokazování, zejména na základě výpovědí pracovníka Š. a zaměstnance V., dospěl k závěru, že spáchání tohoto deliktu nebylo v řízení bez důvodných pochybností prokázáno, pročež řízení o tomto deliktu zastavil.

36. Výše sankce byla správním orgánem stanovena na základě příslušné právní úpravy a s přihlédnutím k relevantním závěrům judikatury, přičemž zohledněny byly jak přitěžující okolnosti v podobě úmyslného jednání žalobce, tak okolnosti polehčující v tom smyslu, že šlo o první pochybení žalobce. Výše pokuty byla na základě uvedeného stanovena ve výši 2,3 % (55 000 Kč) z maximální možné zákonem stanovené výše 2 000 000 Kč.

37. Proti tomuto rozhodnutí uplatnil žalobce odvolání, které bylo žalobou napadeným rozhodnutím co do výroků I., II., III., IV. a VI. zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo v těchto výrocích potvrzeno.

38. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). O věci rozhodl bez jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s.

39. Žaloba není důvodná.

40. Žalobou je v prvé řadě namítáno formální pojetí odpovědnosti za správní delikty. Správní orgán by dle jeho názoru měl vycházet zejména z účelu zákona, jak dovodil Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 50/03. Účelem příslušné právní úpravy však dle žalobce není postihnout drobného podnikatele, který z objektivních důvodů o několik dnů zpozdí výplatu mezd svým zaměstnancům či nepředá včas pracovně právní dokumentaci po skončení pracovního poměru.

41. Soud shodně s žalovaným musí konstatovat, že žalobcem označené rozhodnutí Ústavního soudu není pro projednávanou věc přiléhavé. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí vytkl zejména obecním soudům přílišný formalistický přístup v řízení, obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.

42. Citované rozhodnutí lze bezesporu vztáhnout i na řízení před správními orgány, v projednávané věci však správními orgány užitý jazykový výklad dotčených ustanovení aplikovaných na správní delikty žalobce zcela odpovídá účelu zákona. Žalobce byl postižen za správní delikty, jichž se dopustil porušením konkrétních ustanovení zákoníku práce. Tímto protiprávním jednáním žalobce coby zaměstnavatel přímo zasáhl do právní sféry svých zaměstnanců, zejména tím, že jim opakovaně v řádném termínu nevyplácel mzdy a rovněž tím, že po skončení pracovního poměru jim v zákonem stanovené lhůtě nevydal potvrzení o zaměstnání. Účelem zákoníku práce je ve smyslu § 1a odst. 1 písm. a) tohoto zákona zejména ochrana zaměstnance coby slabší smluvní strany. Tento účel byl v projednávané věci naplněn, a to postihem žalobce jako zaměstnavatele za jeho pochybení, kterými bylo zasaženo do práv jeho zaměstnanců, a to konkrétně do práva na včasnou výplatu mzdy ve smyslu § 141 zákoníku práce či do práva na vydání potvrzení o zaměstnání dle § 313 zákoníku práce.

43. K žalobní námitce, dle níž k faktické újmě na straně zaměstnanců nedošlo, když termíny nebyly z jeho strany dodrženy pouze o pár dnů, je nutno konstatovat, že k naplnění skutkové podstaty správních deliktů, jež jsou žalobci kladeny za vinu, není vyžadován faktický následek v podobě konkrétní způsobené újmy. Z tohoto důvodu nemůže obstát tvrzení žalobce, že ke konkrétní újmě zaměstnanců nedošlo, pročež se správního deliktu dopustit nemohl. K tomu lze poznamenat, že pokud žalobci není konkrétní újma způsobená jeho jednáním zaměstnancům známa, neznamená to, že taková nenastala. Zohlednit pak nelze ani to, že zpoždění výplat představovalo řádově několik dnů. Zákon ani v tomto směru nikterak nezohledňuje délku zpoždění výplat mezd, odpovědnost za daný správní delikt nastává již v okamžiku nedodržení stanoveného termínu výplaty mzdy.

44. Vzhledem k tomu, že účel aplikovaných právních předpisů byl v projednávané věci naplněn, nelze shledat napadené rozhodnutí ani jemu předcházející rozhodnutí prvostupňové jako formalistické, neodpovídající smyslu zákona. Žalobní námitka proto nebyla shledána důvodnou.

45. Další žalobní námitkou žalobce sporuje výrok II. prvostupňového rozhodnutí, které dle jeho názoru neobsahuje zákonem předepsané náležitosti, neboť popis tvrzeného správního deliktu je dle jeho názoru neurčitý a nezpůsobilý naplnit zákonem stanovené znaky skutkové podstaty.

46. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí byl žalobce uznán vinným ze správního deliktu neposkytnutí mzdy ve stanoveném termínu dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce, když v rozporu s § 141 odst. 1 zákoníku práce neposkytl svým zaměstnancům mzdu či její část v termínu její splatnosti. Ve výroku jsou dále uvedeni konkrétní zaměstnanci, stanovená výše mzdy a termín její splatnosti, který nebyl žalobcem dodržen.

47. Výrokovými náležitostmi se zabývá § 68 odst. 2 správního řádu, dle kterého správní orgán ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.

48. Obsahovými náležitostmi výroku rozhodnutí o správních deliktech se již zaobíral rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, a to např. v rozhodnutí ze dne 15. 1. 2008, č.j. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), který uvedl, že smyslem právních požadavků na vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu je specifikovat delikt tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým je i rozhodnutí o jiném správním deliktu, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro vyloučení dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté a rovněž pro zajištění řádného práva na obhajobu v případě podaného odvolání. Vydané rozhodnutí musí již ve výroku jednoznačně určit, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá.

49. Rozšířený senát v dalším usnesení ze dne 1. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46, č. 3656/2018 Sb. NSS doplnil, že správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 správního řádu) uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu.

50. Správní orgán prvního stupně veškeré výše popsané náležitosti výrokové části rozhodnutí o správním deliktu naplnil. Žalobcem konkrétně označený výrok II. prvostupňového rozhodnutí zcela jednoznačně vymezuje jednání žalobce, které je mu kladeno za vinu, a které nelze zaměnit s jiným jednáním zejména z toho důvodu, že obsahuje bezpečnou identifikaci konkrétních zaměstnanců, rozhodné období, za něž jim mzda náleží, její konkrétní výši i termín splatnosti, který žalobcem nebyl dodržen. Takové vymezení skutku považuje soud za zcela řádně konkretizované a nezaměnitelné, obsahující skutečnosti, na základě nichž není pochyb o tom, jakým jednáním ke spáchání daného správního deliktu došlo. Správní orgán pak bezezbytku naplnil i svou povinnost uvést veškerá zákonná ustanovení, tvořící právní normu, která dané skutkové podstatě odpovídá. Správní orgán ve výrokové části jasně vymezil konkrétní ustanovení zákoníku práce, které bylo žalobcem porušeno, čímž žalobce naplnil skutkovou podstatu správního deliktu, který byl prvoinstančním orgánem rovněž výrokovou částí dostatečně vymezen. Výrok prvostupňového rozhodnutí tak obsahuje zřetelně oddělenou a řádně a nepochybně vymezenou právní a skutkovou část, z nichž je jednak zřejmé jednání žalobce, kterým porušil své zákonné povinnosti a jednak podřazení tohoto jednání pod zákonnou normu příslušného správního deliktu.

51. Žalobce dále namítá, že řízení nebylo řádně zahájeno, a to z důvodu absence řádného vymezení skutku, kterým se žalobce měl tvrzeného správního deliktu dopustit.

52. Ani s touto námitkou se krajský neztotožnil. S ohledem na obecnost této námitky krajský soud rovněž pouze v obecné rovině konstatuje, že z obsahu oznámení o zahájení dotčeného správního řízení ze dne 4. 1. 2017 je zcela zřejmé, jaké správní delikty jsou žalobci kladeny za vinu. Tento popis obsahuje jak skutkový popis jednání žalobce, kterým byly znaky skutkové podstaty jednotlivých správních deliktů dle správního orgánu naplněny, tak právní normu, která tímto jednáním byla porušena. Ze skutkového popisu je zcela zřejmé, kterých zaměstnanců se jednání žalobce týkalo a jakým konkrétním způsobem k porušení zákona ze strany žalobce došlo. Takto vymezené skutky považuje soud za jednoznačné a nezaměnitelné, odpovídající již shora popsaným závěrům Nejvyššího správního soudu.

53. Ani námitka, dle které skutkové závěry žalovaného nemají oporu v provedeném dokazování, když skutková zjištění obsažená v napadeném rozhodnutí nenaplňují materiální stránku správního deliktu, nebyla shledána důvodnou.

54. Uvedenou námitkou žalobce míří na skutečnost, že přestože mzda byla konkrétním zaměstnancům vyplacena až po termínu její splatnosti, stalo se tak v řádu několika dnů, čímž nebyla materiální stránka deliktu naplněna. Žalobce v této souvislosti dále uvedl, že dotčené ustanovení cílí na jiné případy, než je případ žalobce, coby drobného podnikatele, který z objektivních důvodů zpozdil výplatu mezd o několik dnů.

55. S uvedeným výkladem žalobce stran materiální stránky správního deliktu spočívající v neposkytnutí mzdy v řádném termínu nelze souhlasit.

56. V obecné rovině se ke znakům jednání naplňujícímu skutkovou podstatu správního deliktu právnické osoby vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2010, č. j. 6 Ads 171/2009 – 60, v němž uvedl: „[k] uplatnění odpovědnosti za správní delikt právnické osoby je nutné, aby jednání naplňovalo jak obecné znaky (protiprávnost jednání, existence odpovědné osoby, trestnost stanovená zákonem), tak znaky některé konkrétní skutkové podstaty uvedené ve zvláštním zákoně. Znaky určující skutkovou podstatu se člení na znaky charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku deliktu. Zásadně je nutné naplnit materiální znak deliktu. Individuální objekt, který má každá skutková podstata, vyjadřuje konkrétní jednotlivý zájem, proti kterému delikt směřuje a k jehož ochraně je příslušné ustanovení určeno. Objektivní stránkou se od sebe jednotlivé delikty právnických osob odlišují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 4 As 28/2006 - 65, dostupný na www.nssoud.cz).“ (zvýraznění doplněno soudem)

57. Z uvedeného plyne, že správní delikt nelze posuzovat čistě formálně a je třeba zkoumat jeho materiální stránku, tedy jeho společenskou nebezpečnost. V projednávané věci je cílem ustanovení, jenž upravuje správní delikt za neposkytnutí mzdy v určeném termínu, zajistit zaměstnanci jistotu v podobě výplaty mzdy ve stanoveném termínu. Jistě si lze představit situaci, kdy na přijetí mzdy v předem stanoveném termínu jsou navázány další povinné platby zaměstnance. V důsledku zpožděné výplaty mzdy pak může dojít k ohrožení včasné úhrady těchto ostatních plateb zaměstnance. Tvrzení žalobce o tom, že mzda zaměstnancům, byť se zpožděním, vyplacena byla, čímž nemohlo dojít k zásahu do jejich práv, tak s ohledem na možné popsané důsledky tohoto zpoždění nemůže obstát.

58. Nevyplacení mzdy v minimální výši nebo prodlení s jejím vyplacením je tedy možné považovat za zásah do zájmu společnosti zajistit odměnu za práci k slušnému a soběstačnému životu pracovníků a jejich rodin, a tedy za společensky škodlivé jednání. Podle § 141 zákoníku práce jsou mzda či plat splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku, tuto lhůtu pro vyplácení mzdy žalobce v případě několika zaměstnanců opakovaně nesplnil. Význam, jenž zákonodárce přikládá včasné výplatě mzdy, lze ostatně dovodit i z toho, že nevyplacení odměny za práci do patnácti dnů ode dne splatnosti mzdy je jedním z mála taxativně vymezených důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem v § 56 písm. b) zákoníku práce. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011 č. j. 6 Ads 129/2010 – 55)

59. Shora popsaný zájem společnosti tak bezpochyby může narušit i drobný podnikatel, který z objektivních důvodů nemohl vyplatit mzdy ve stanoveném termínu. Soud v této souvislosti připomíná, že odpovědnost právnických osob za správní delikt je objektivní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2010 č.j. 6 Ads 171/2009 – 60), pročež nelze zohlednit jakékoliv žalobcem uváděné objektivní důvody, pro které nebylo lze ve stanoveném termínu mzdy vyplatit.

60. Závěrečnou žalobní námitkou žalobce sporuje výši uložené pokuty, která je dle jeho názoru s ohledem na marginální společenskou nebezpečnost dotčených deliktů nepřiměřená.

61. Rovněž v případě této námitky lze opětovně odkázat na společenský zájem, který byl jednáním žalobce, jež neposkytl svým zaměstnancům mzdu ve stanoveném termínu, zasažen. V tomto směru soud plně odkazuje na své závěry učiněné pod bodem 58 tohoto rozhodnutí, které ostatně vychází z odkazované judikatury Nejvyššího správního soudu.

62. Totožný závěr pak lze učinit i v případě správního deliktu nevedení evidence pracovní doby. Právě od evidence pracovní doby, resp. od počtu odpracovaných hodin, které z této evidence plynuly, se v případě dotčených zaměstnanců odvíjela výše jejich mzdy. Pokud tedy tato v případě zaměstnance H. vedena nebyla, resp. byla vedena nepřesně, když údaje v ní obsažené neodpovídaly reálně odpracované době tohoto zaměstnance, došlo tím de facto k zásahu do zájmu společnosti na řádném a spravedlivém odměňování zaměstnanců.

63. Ke správnímu deliktu porušení povinností při skončení pracovního poměru, které v tomto případě spočívalo ve včasném nevydání potvrzení o zaměstnání, lze uvést, že i tento správní delikt dosahuje značné míry společenské nebezpečnosti. Důležitost tohoto dokladu se projevuje např. v situacích, kdy zaměstnanec chce pobírat podporu v nezaměstnanosti, neboť potvrzení o zaměstnání je rozhodující pro posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti. Potvrzení o zaměstnání pak je podstatné i v případě nového zaměstnavatele, který v některých případech musí plnit povinnosti nového plátce mzdy při nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy zaměstnance.

64. V projednávané věci bylo z obsahu správního spisu zjištěno, že zaměstnanec D.H. byl evidován na Úřadu práce ČR. Vzhledem k tomu, že jeho pracovní poměr u žalobce skončil uplynutím doby, na kterou byl sjednán, je zřejmé, že právě potvrzení o zaměstnání by pro něj v situaci, kdy by další zaměstnání nesehnal, velmi důležité.

65. Z výše uvedeného je zřejmé, že ze strany žalobce byly spáchány 3 správní delikty, které měly přímý následek do práv jeho zaměstnanců, jednání žalobce tak nelze hodnotit jako marginální.

66. K žalobou poukazované praxi správních orgánů v případě výše pokut ukládaných v jiných případech soud konstatuje, že tato námitka nebyla nijak blíže konkretizována a není z ní tedy zřejmé, jaké konkrétní případy má žalobce na mysli. Z tohoto důvodu se touto námitkou soud blíže nezabýval.

67. Pokud jde o námitku žalobce stran jeho statusu starobního důchodce se zdravotními obtížemi, pro který nemůže správními orgány uložená pokuta obstát. K tomu je třeba uvést, že žalobce tyto skutečnosti v řízení před správními orgány nijak neuváděl ani nedokládal, přestože byl k tomuto správními orgány vyzván. Nicméně i přes tuto jeho argumentaci lze uvést, že pro účely úhrady uložené pokuty má možnost využít finance získané podnikáním i finance získané z dávek starobního důchodu. Odhlédnout nelze ani od možnosti žalobce požádat správní orgán o úhradu pokuty ve splátkách, o čemž byl ostatně správními orgány poučen.

68. Pokud žalobce svou činnost vědomě uspořádává tak, aby se obohatil na úkor svých zaměstnanců, což bylo v řízení prokázáno zejména vůči zaměstnanci H., musí být připraven nést důsledky tohoto svého jednání v podobě uložené pokuty. Z tohoto důvodu nemůže obstát jeho argumentace týkající se výše jeho aktuálních příjmů.

69. Pokuta za shora popsané 3 správní delikty uložená ve výši 2,3 % zákonné sazby se soudu jeví jako zcela přiměřená, odpovídající závažnosti jednání žalobce. Správní orgán prvního stupně zohlednil veškeré relevantní skutečnosti včetně polehčujících a přitěžujících okolností. Jeho rozhodnutí je v tomto směru zcela řádným a přezkoumatelným způsobem zdůvodněno a soud v takto stanovené výši pokuty neshledává ničeho nezákonného či nepřiměřeného.

70. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

71. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.