50 A 69/2018 - 36

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobce: R. V., narozený dne bytem zastoupen advokátem JUDr. Josefem Kopřivou sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 proti žalovanému: Ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje sídlem Lannova 26, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2018, č. j. ŘKŘ-3575/2018, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 7. 8. 2018, č. j. ŘKŘ-3575/2018 se ruší a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 7. 8. 2018, č.j. ŘKŘ-3575/2018, vydaným podle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) bylo změněno rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro ekonomiku ve věcech služebního poměru ze dne 13. 6. 2017 č.j. KRPC-188902-51/ČJ-2016-0200VO-HS, kterým byly zamítnuty žalobcem uplatněné nároky na 1) přiznání náhrady za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě podle § 101 písm. a) a § 102 zákona o služebním poměru, a to za dobu od 2. 1. 2014 do 1. 6. 2014 a od 2. 7. 2014 do 17. 12. 2014, přičemž a) ve vztahu k neschopnosti trvající od 2. 1. 2014 do 1. 6. 2014 byla prvostupňovým orgánem uplatněna námitka promlčení tohoto nároku dle § 207 odst. 3 zákona o služebním poměru, kdy promlčecí doba počala běžet dnem 2. 6. 2014, kdy skončila žalobcova neschopnost ke službě a současně bylo konstatováno, že žalobcova neschopnost ke službě nebyla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou ze dne 19. 7. 1992, b) ve vztahu k neschopnosti trvající od 2. 7. 2014 do 17. 12. 2014 bylo konstatováno, že pracovní neschopnost žalobce nebyla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou ze dne 19. 7. 1992; 2) přiznání náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle § 101 písm. a) a § 103 zákona o služebním poměru od 18. 12. 2014, neboť služební poměr žalobce neskončil v důsledku služebního úrazu; 3) náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 101 písm. b) a § 104 zákona o služebním poměru, přičemž a) ve vztahu k náhradě za bolest bylo konstatováno promlčení, kdy dvouletá promlčecí lhůta počala běžet dne 20. 1. 1993, uplatněné bolestné současně není v příčinné souvislosti se současnou fází léčení, b) ve vztahu ke ztížení společenského uplatnění byla uplatněna námitka promlčení, kdy dvouletá promlčecí lhůta počala běžet od 3. 11. 2014 a 4) jednorázové odškodnění podle § 101 písm. d) a § 105 zákona o služebním poměru, neboť služební poměr neskončil v důsledku služebního úrazu a změny zdravotního stavu žalobce vedoucí ke klasifikaci „D“ nejsou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou ze dne 19. 7. 1992.

2. Žalovaný změnil výrok prvostupňového rozhodnutí, a to tak, že žalobci 1) nepřiznal náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě podle § 101 písm. a) a § 102 zákona o služebním poměru a) ve vztahu k neschopnosti ke službě trvající od 2. 1. 2014 do 1. 6. 2014, neboť lhůta k uplatnění nároku na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu pracovní neschopnosti byla dle § 107 odst. 3 uvedeného zákona promlčena, počátek promlčecí doby je 15. 7. 2017, k nepřiznání došlo současně z důvodu absence příčinné souvislosti mezi neschopností ke službě a služebním úrazem ze dne 19. 7. 1992, b) ve vztahu k neschopnosti ke službě v období od 2. 7. 2014 do 17. 12. 2014 bylo konstatováno, že pracovní neschopnost žalobce nebyla v příčinné souvislosti se služebním úrazem ze dne 19. 7. 1992; 2) nepřiznal náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle § 101 písm. a) a § 103 zákona o služebním poměru, neboť služební poměr žalobce skončil z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu služby, která nebyla v příčinné souvislosti se služebním úrazem ze dne 19. 7. 1992; 3) nepřiznal náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění podle § 101 písm. b) a § 104 zákona o služebním poměru a) ve vztahu k náhradě za bolest, neboť lhůta pro uplatnění nároku na náhradu za bolest byla podle § 207 odst. 3 promlčena, počátek promlčecí doby je 4. 11. 2014 a současně z důvodu, že změna zdravotního stavu žalobce nebyla v příčinné souvislosti se služebním úrazem ze dne 19. 7. 1992, b) ve vztahu k náhradě za ztížení společenského uplatnění, neboť lhůta pro uplatnění nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění byla promlčena, její počátek byl dne 4. 11. 2014 a současně z důvodu absence příčinné souvislosti změny zdravotního stavu žalobce se služebním úrazem ze dne 19. 7. 1992; 4) nepřiznal náhradu jednorázového odškodnění podle § 101 písm. d) a § 105 zákona o služebním poměru, neboť služební poměr skončil z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu služby, která nebyla v příčinné souvislosti s dotčeným služebním úrazem.

3. Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce včasnou správní žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

4. Žalobce v úvodu žaloby namítl, že dle § 208 odst. 3 zákona o služebním poměru se právo na náhradu za ztrátu na služebním příjmu nepromlčuje, promlčují se pouze nároky na jednotlivá plnění, a to ve lhůtě 3 let (§ 207 odst. 2 zákona o služebním poměru). Vzhledem k tomu, že žalobce požádal o náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě počínaje dnem 2. 1. 2014, a nárok žalobce uplatnil v prosinci 2016, nemohlo k promlčení nároku žalobce dojít. S tímto argumentem se žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal.

5. K promlčení náhrad za ztrátu na služebním příjmu v jednotlivých měsících neschopnosti ke službě, tedy náhrad za opakující se plnění, v jejich případě může k promlčení dojít po uplynutí 3 let. Škodu vzniklou na služebním příjmu za měsíc leden žalobce zjistil dne 15. 2. 2014, tedy ve výplatním termínu za měsíc leden 2014. K promlčení tohoto nároku by tudíž došlo až v únoru 2017, tedy rok poté, kdy nárok žalobce uplatnil.

6. K žalovaným konstatovanému promlčení nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění žalobce uvedl, že tento nárok lze uplatňovat opakovaně, služební funkcionář však dospěl k absurdnímu závěru, že lhůta pro uplatnění nároku počala běžet 5 měsíců po úrazu. Vzhledem k tomu, že se náhrada za ztížení společenského uplatnění neposkytuje po jednotlivých plněních, není možno aplikovat ustanovení o promlčení těchto jednotlivých plnění. Pokud je právo dle § 208 odst. 3 zákona o služebním poměru nepromlčitelné, lze jej uplatnit kdykoliv.

7. K námitce promlčení nároku za bolest je uváděno, že se nejednalo pouze o náhradu za bolest v období od 2. 1. 2014 do 1. 6. 214, ale též v období od 2. 7. 2014 do 17. 12. 2014 až do skončení služebního poměru z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti. Bolestné je možno hodnotit až v okamžiku ustálení bolesti, tento okamžik je pak rozhodný i pro počátek běhu promlčecí doby. Žalobce však i ke dni podané žaloby značné bolesti prodělává a jeho zdravotní stav se stále horší, o čemž svědčí mimo jiné např. lékařská zpráva MUDr. H. ze dne 15. 2. 2017. Žalovaný není oprávněn stanovit, kdy bolesti žalobce skončily.

8. K námitce promlčení ztížení společenského uplatnění žalobce opětovně konstatoval, že toto právo se nepromlčuje, s tímto se žalovaný opět nijak nevypořádal a pouze nepodloženě konstatoval, že trvalé následky žalobce skončily dne 4. 11. 2014.

9. Žalobou je dále namítána účelová aplikace pouze některých pasáží posudku MUDr. D., žalovaný se však nijak nevypořádal s těmi pasážemi, které nevylučují, příčinnou souvislost změny zdravotního stavu žalobce a služebního úrazu. Znalecký posudek MUDr. D. nijak nevyvrátil závěry znaleckého posudku MUDr. K..

10. Správní orgány se v dané věci nijak nevypořádaly s tím, že žádný právní předpis nestanoví, že posudek bez znalecké doložky je posudkem neplatným. Argumentace žalovaného i prvostupňového orgánu se týká občanského soudního řízení, nikoliv řízení o služebním poměru. Dle zákona o služebním poměru je naopak důkazem vše, co může přispět ke zjištění skutkového stavu věci. V projednávané věci je znalecký posudek MUDr. K. listinným důkazem, který podléhá volnému hodnocení důkazů, což však správní orgány neprovedly. Žalobce pak v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 22 Ad 9/2017, kde bylo rozhodováno v obdobné situaci. Napadené rozhodnutí tak vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, když správní orgán neodůvodněně odmítl zásadní důkazní prostředek v podobě znaleckého posudku MUDr. K..

11. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že z rozhodnutí není zřejmé, zda jej vydává žalovaný či zda se jedná o rozhodnutí senátu poradní komise. Je odkazováno na některé pasáže, které byly žalovaným toliko zkopírovány do textu napadeného rozhodnutí.

12. Ze všech uvedených důvodů je navrhováno napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

13. Žalovaný navrhl projednávanou žalobu pro její nedůvodnost zamítnout. Ve svém vyjádření odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. K použitelnosti posudku MUDr. K. žalovaný setrval na svém odkazu na §127a občanského soudního řádu, jehož aplikovatelnost na soudní řízení správní a potažmo na správní řízení dovodil z konkrétní judikatury Nejvyššího správního soudu. S ohledem na absenci základních náležitostí znaleckého posudku nechal žalovaný vyhotovit znalecký posudek MUDr. D., který již obsahuje zákonem stanovené náležitosti.

14. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného setrval na svých stanoviscích a závěrech obsažených v žalobě, přičemž k použitelnosti posudku MUDr. K. dále uvedl, že tento důkaz měl být správními orgány řádně proveden a vypořádán už s ohledem na dikci § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru. Dotčený posudek včetně znalecké doložky žalobce jak soudu tak žalovanému dodatečně předložil.

15. Dne 7. 12. 2018 krajský soud obdržel Znalecké posouzení zdravotního stavu v souvislosti s úrazem, který žalobce utrpěl při autonehodě služebního vozidla jako spolujezdec dne 19. 7. 1992. Z obsahu tohoto posudku se podává, že zdravotní potíže, které se u žalobce s odstupem času projevily, odpovídají stavu po prodělaném poranění typu „whiplash injury“ krční páteře. Tyto obtíže se mohou projevit až se značným časovým odstupem. Vyšetření na počítačové plošině TETRAX prokázalo, že porucha rovnováhy žalobce je následkem patologických nálezů na krční páteři a není centrálního původu, a lze je považovat za průkazné pro posouzení stavu jako následku poranění krční páteře. Znalecký posudek byl zaslán spolu s doložkou znalce dle § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a se znaleckou doložkou dle § 14 vyhl. 37/1967 Sb.

16. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Žádostí ze dne 6. 12. 2016 doručenou prvostupňovému orgánu dne 7. 12. 2016 požádal žalobce o přiznání nároku na náhradu škody na zdraví, která vznikla v souvislosti se služebním úrazem, ke kterému došlo při dopravní autonehodě dne 19. 7. 1992. Od tohoto data se zdravotní stav žalobce zhoršoval, a to zejména od roku 2013. K tomto zhoršení zdravotního stavu žalobce došlo až odstupem času, což je pro daný typ poranění, ke kterému při nehodě došlo, typické. Žalobce požádal o poskytnutí náhrady za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě dle § 100 písm. a) a § 102 zákona o služebním poměru za dobu od 2. 1. 2014 do 1. 6. 2016 a od 2. 7. 2016 do 12. 12. 2016, dále náhrady za ztrátu služebního příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle § 100 písm. a) a § 102 zákona o služebním poměru, náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 100 písm. b) a § 104 zákona o služebním poměru a jednorázové odškodnění podle § 100 písm. d) a § 105 zákona o služebním poměru.

17. Obsahem spisu je dále rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 11. 12. 2014 č. j. ŘKŘ-11856/2014, na základě kterého skončil služební poměr žalobce podle § 42 odst. 5 písm. a) zákona o služebním poměru dnem doručení tohoto rozhodnutí. Z obsahu tohoto rozhodnutí se podává, že k ukončení služebního poměru žalobce došlo na základě lékařského posudku Oblastního zdravotnického zařízení České Budějovice ze dne 23. 9. 2014, kterým byla žalobci stanovena zdravotní klasifikace „D“ – pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost pro výkon služby v bezpečnostním sboru. Dle lékařské zprávy ze dne 24. 9. 2014 poškození zdraví žalobce není v příčinné souvislosti s výkonem služby v bezpečnostním sboru Policie ČR.

18. Obsahem spisu je dále výše zmiňovaný znalecký posudek MUDr. M. K., CSc. ze dne 16. 11. 2016, opatřený znaleckou doložkou dle § 14 vyhl. 37/1967 Sb.

19. Ve spisu je dále založen lékařský posudek o hodnocení úrazu vystavený MUDr. J. B., doručený prvostupňovému orgánu dne 7. 12. 2016. Z obsahu tohoto posudku vyplývá, že uvedený lékař stanovil odškodnění ztíženého společenského uplatnění na celkem 3000 bodů a odškodnění bolesti na 440 bodů.

20. Ze záznamu o vyšetření úrazu plyne, že k nehodě služebního vozidla došlo dne 19. 7. 1992, a to při pronásledování cizího vozidla, žalobce při této nehodě utrpěl pracovní úraz – zhmoždění hrudníku, hlavy v oblasti týlní krajiny a zhmoždění levé paže. Bylo navrženo tento úraz uznat jako úraz služební.

21. Dne 18. 9. 1992 byl žalobce poučen o tom, že mu byly přiznány náhrady v rozsahu zjištěné odpovědnosti Policie ČR: náhrada za ztrátu na služebním příjmu, náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění, náhrada za účelně vynaložené náklady spojené s léčením, náhrada věcné škody a jednorázové mimořádné odškodnění. Žalobce tímto vzal současně na vědomí lhůtu dvou let pro uplatnění nároku na náhradu škody dle zákona č. 186/1992 Sb., po uplynutí této lhůty se nárok promlčuje.

22. Regresní náhrada za zranění žalobce (náhrada za ústavní ošetřování 19. 7. – 21. 7. 1992, za ambulantní péči, náhrada za pracovní příjem vyplacený žalobci po dobu pracovní neschopnosti) byla tomuto přiznána v celkové výši 6 595 Kčs.

23. Rozhodnutím ze dne 25. 9. 1992 o odpovědnosti Policie ČR za škodu způsobenou poškozením zdraví – úrazem byl žalobci tento úraz uznán za služební dle § 88 zákona č. 186/1992 Sb., s plnou odpovědností Policie ČR za vzniklou škodu.

24. Obsahem spisu je dále Lékařský posudek o zdravotní způsobilosti příslušníka bezpečnostního sboru k výkonu služebního místa ze dne 23. 9. 2014. Na základě tohoto vyšetření byla žalobci stanovena zdravotní klasifikace „D“ – pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost pro výkon služby.

25. Z lékařské zprávy ze dne 24. 9. 2014 vystavené Zdravotnickým zařízením Ministerstva vnitra - MUDr. M. N. se podává, že žalobci byla stanovena lékařská klasifikace „D“, poškození zdraví není v přímé souvislosti s výkonem služby u Policie.

26. Usnesením prvostupňového orgánu ze dne 9. 2. 2017 byl do řízení o žádosti žalobce přibrán k podání znaleckého posudku soudní znalec MUDr. P. D., kterému byly tímto usnesením současně položeny konkrétní dotazy vztahující se ke zdravotnímu stavu žalobce.

27. Obsahem spisu je dále Posudek o invaliditě ze dne 20. 2. 2017, zn. LPS/2017/301- TA_CSSZ, který byl vyžádán prvostupňovým orgánem. Z obsahu tohoto posudku se podává následující diagnostický souhrn: Chron. VAS C páteře při herniaci disku C4 s těžkou poruchou statodynamické funkce C páteře s kompresí míšní bez myelopathie; VAS Th páteře při M. Forestier; chronický VAS L páteře při ventrolisteze L5 a LIS L5 bil.; těžký sy KT dx., lehký sy KT vlevo; St.p. femoropoplit. trombose s násl. TEN bilat. A hypertenze léčená, HLP. Jde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav , jehož rozhodující příčinou s nejvýznamnějším poklesem na pracovní schopnost je zdravotní postižení v kap. XIII., odd. E, položka 1.c přílohy k vyhl. 359/2009 Sb., pro které se stanoví míra poklesu pracovní schopnosti 40 %, s ohledem na další postižení zdravotního stavu žalobce byla tato položka navýšena o 10 % na celkových 50 %. Den změny stupně invalidity byl stanoven k 6. 2. 2017. Žalobce byl posuzován jako 50 letý manažer IP pro onemocnění páteře, zejména krční, vyvolané dle znaleckého posudku autonehodou v roce 1992. Jedná se o závažné postižení více úseků páteře s funkčně významným neurologickým nálezem. Posudkový lékař vycházel z následující zdravotní dokumentace žalobce: zdravotnická dokumentace ošetřujícího lékaře MUDr. B. (naposledy ze dne 30. 5. 2016), EMG KT – MUDr. L. 7/2014, FN Král. Vinohrady ORL Doc. MUDr. H., CSc., 9/2014, MR LS páteře neurologie, MUDr. Š. naposledy 6. 2. 2017, EMG vyšetření MUDr. K. ze dne 17. 3. 2015, zpráva o RHB péči naposledy dne 23. 6. 2016, 26. 9. 2016 a 16. 1. 2016 MUDr. P., NT, zpráva o ko ortopedické ze dne 13. 1. 2016 MUDr. D., znalecké posouzení zdravotního stavu ze dne 16. 11. 2016 prof. MUDr. K., CSs., zpráva o ergodiagnostickém vyšetření ze dne 16. 1. 2017, FT MUDr. M. a profesní dotazník ze dne 7. 2. 2017.

28. Dne 4. 4. 2017 byl ke znaleckému posouzení přibrán MUDr. V. T., znalec v oboru zdravotnictví – posudkové lékařství. Současně mu byly položeny konkrétní dotazy týkající se pracovní schopnosti žalobce.

29. Dne 11. 5. 2017 byl ustanoveným znalcem MUDr. P. D. vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví – neurologie týkající se žalobce jako posuzovaného. Znalec ve svých závěrech dospěl k tomu, že žalobce již před dopravní nehodou v roce 1992 trpěl potížemi s bederní páteří, při nehodě žalobce utrpěl kombinované vícečetné poranění hlavy, hrudníku a levé horní končetiny. Charakter dopravní nehody nebyl pro onemocnění Whiplash Indry („šlehnutí bičem“) typický, neboť nedošlo k prudkému přednímu či zadnímu nárazu. V roce 1996 a 1997 se žalobce opakovaně léčil s potížemi s bederní páteří, neurologicky se cítil v té době zdráv. V roce 2000 po skoku z výšky došlo k poškození 5. bederního nervu. Od podzimu 2012 zaznamenáno zhoršení zdravotního stavu žalobce – bolest hlavy, krční páteře, výhřez meziobratlové destičky krční páteře. Zjištěna porucha krční páteře. Výsledek vyšetření přístrojem TETRAX nepotvrzuje souvislost s úrazem z roku 1992, pouze konstatuje porušení krční páteře a míchy. Časem se objevují i poruchy míšní. Potíže v horní končetině znalec připisuje syndromu karpálního tunelu, který byl v roce 2016 odoperován. Ke konkrétním dotazům zadavatele znalec dále sdělil, že zdravotní potíže udávané žalobcem od roku 2012 se dají vztáhnout k onemocnění Whiplash Indry, jedná se o příznaky pro tuto nemoc typické. Změnu zdravotního stavu spojenou s pracovní neschopností od léta 2012 nelze dávat do jednoznačné příčinné souvislosti, ale zcela vyloučit to také není možné. Znalec se rovněž vyjádřil k bodovému ohodnocení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění spojených se služebním úrazem z roku 1992. K tomu znalec uvedl, že pokud by byl zohledněn fakt, že vše souvisí se vším a byla by zohledněna doba 20 let, kdy se úrazový děj šlehnutí bičem neprojevoval, lze konstatovat, že se úrazový děj z roku 1992 podílel na změně zdravotního stavu žalobce od léta 2012 z 20 % a odškodnění dle vyhl. č. 32/1965 je třeba relativizovat. Celkem bylo uvedených 20 % ohodnoceno na 204 bodů. Přizvaný znalec – v oboru posudkového lékařství dále konstatoval, že se v případě žalobce nejedná o bolestivý syndrom páteře resp. stav po úrazu páteře s těžkým funkčním postižením více úseků páteře, s trvalými projevy kořenového dráždění, s těžkým poškozením nervů, svalovými atrofiemi, poruchami hybnosti končetin. Žalobce je schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost s vyloučením přetěžování páteře.

30. Dne 7. 6. 2017 byla pod č.j. KRPC-188902-50/ČJ-2016-0200VO vydána Zpráva náhradové komise o určení poškození zdraví. Komise dospěla k závěru, že v případě žalobcem uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě za dobu od 2. 1. 2014 do 1. 6. 2014 je navrhováno uplatnit námitku promlčení tohoto nároku dle § 207 odst. 3 zákona o služebním poměru, kdy dvouletá promlčecí lhůta počala běžet skončením neschopnosti ke službě dne 2. 6. 2014. Současně komise uvedla, že pracovní neschopnost nebyla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou z roku 1992. V případě žalobcem uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě za dobu od 2. 7. 2014 do 17. 12. 2014 je navrhováno nárok zamítnout, neboť pracovní neschopnost nebyla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou z roku 1992. V případě náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě od 18. 12. 2014 je navrhováno nárok zamítnout, neboť služební poměr žalobce neskončil v příčinné souvislosti s nehodou z roku 1992. V případě uplatněné náhrady za bolest je navrhováno uplatnit námitku promlčení, neboť o odpovědnosti sboru za škodu se žalobce dozvěděl z poučení poškozeného ze dne 18. 9. 1992, vzhledem k tomu, že žalobce byl asi po 5 měsících v plné pracovní zátěži, bylo k uvedenému datu připočteno 5 měsíců, ode dne 20. 1. 1993 začala běžet dvouletá promlčecí lhůta. V případě nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění je navrhováno uplatnit námitku promlčení, žalobce se poučením ze dne 18. 9. 1992 dozvěděl o odpovědnosti sboru za škodu, zdravotní stav žalobce se ustálil dva roky před datem 3. 6. 1996, rovněž v období dvou let před datem 20. 4. 2006 došlo ke stabilizaci zdravotního stavu žalobce. O poškození zdraví se žalobce dozvěděl dne 3. 11. 2014 (ambulantní zpráva MUDr. Š.), dvouletá promlčecí lhůta tedy počala běžet ode dne uvedeného vyšetření. Komise dále shledala, že změnu zdravotní klasifikace a na ní navazující neschopnost nelze dávat do příčinné souvislosti s nehodou z roku 1992. V případě jednorázového odškodnění komise opět konstatovala, že příčinou skončení služebního poměru žalobce nebyl služební úraz či nemoci z povolání. Ke znaleckému posudku MUDr. K. předloženého žalobce komise uvedla, že tento posudek sice obsahuje znaleckou doložku, ale neobsahuje poučení znalce. Z tohoto důvodu se nejedná o posudek rovnocenný posudku MUDr. D., a proto bude sloužit pouze jako jeden z podkladů rozhodnutí. Ke konkrétnímu obsahu tohoto posudku komise uvedla, že žalobce vlastní činností a způsobem života vyvolal reakci organismu, která by jinak nenastala. K popisu nehodového děje komise uvedla, že mechanismus nehodového děje je v rozporu se znaleckým posouzením žalobce MUDr. K., když k syndromu šlehnutí bičem nedošlo předozadním pohybem hlavy, nýbrž jeho pohybem bočním při přetáčení vozidla, který však není podmínkou vzniku syndromu šlehnutí bičem. Žalobce má kombinované poškození zdravotního stavu, jehož počátek byl stanoven k době před nehodou a následně byl prohlouben skokem z výšky v roce 2000 a poškozením bederní páteře, jakož i následky dlouhodobého namáhání páteře v souvislosti se soukromou aktivitou žalobce (přestavba domu). Změny zdravotního stavu žalobce nelze s ohledem na 20 let, kdy žalobce obtíže s krční páteří neudával, dávat do příčinné souvislosti s dopravní nehodou z roku 1992. Tomuto svědčí posudek Zdravotnického zařízení MV, Oblastního zdravotnického zařízení ČB, lékařská zpráva MUDr. N. ze dne 24. 9. 2014 a konkrétní pasáže posudku MUDr. D..

31. Dne 13. 6. 2017 vydal prvostupňový orgán pod č.j. KRPC-188902-52/ČJ-2016-0200VO- HS rozhodnutí, které obsahově zcela kopíruje výše popsané závěry poradní komise.

32. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 4. 7. 2017 odvolání, které obsahově odpovídá nyní projednávané žalobě.

33. Odvolání žalobce bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 11. 2017 č.j. ŘKRˇ-10928/2017 zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bez udání bližších důvodů změněno.

34. Uvedené rozhodnutí žalovaného napadl žalobce dne 18. 12. 2017 správní žalobou u zdejšího soudu, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 50 A 84/2017 a bylo usnesením ze dne 22. 6. 2018 zastaveno, a to s ohledem na výsledek proběhnuvšího přezkumného řízení, v němž ministr vnitra rozhodnutím ze dne 11. 5. 2018 rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2017 zrušil a věc žalovanému vrátil k novému projednání. Ke zrušení rozhodnutí žalovaného došlo z důvodu procesních pochybení, kdy žalovaný zamítl odvolání žalobce, avšak napadené rozhodnutí současně změnil. Tuto změnu navíc žádným způsobem nezdůvodnil.

35. Žalovaný v intencích zrušujícího rozhodnutí vydaného ministrem vnitra v přezkumném řízení vydal dne 7. 8. 2018 pod č.j. KRPC-188902-93/ČJ-2016-0200AP nynější žalobou napadené rozhodnutí, v němž způsobem uvedeným pod bodem 2 tohoto rozhodnutí změnil prvostupňové rozhodnutí, přičemž konkrétní důvody tohoto rozhodnutí opět zcela korespondují se závěry poradní komise ze dne 7. 6. 2017.

36. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

37. Žaloba je důvodná.

38. Důvody napadeného rozhodnutí jsou celkem dva, jedním z těchto důvodů je promlčení nároků žalobce za ztrátu na služebním příjmu v období od 2. 1. 2014 do 1. 6. 2014 a promlčení nároku žalobce na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, druhým z nich je absence příčinné souvislosti autonehody služebního vozidla z roku 1992 a neschopnosti ke službě, absence příčinné souvislosti mezi touto nehodou a změnou zdravotní klasifikace žalobce.

39. Krajský soud se nejprve zabýval příčinnou souvislostí autonehody služebního vozidla žalobce z roku 1992 a změnou zdravotního stavu, ke které docházelo zejména od roku 2012.

40. V nyní projednávané věci žalobce v řízení před služebním funkcionářem předložil posudek MUDr. M. K. CSc. ze dne 16. 11. 2016, ze kterého se podává, že poranění krční páteře, ke kterému došlo při autonehodě v roce 1992 má následky, které se začaly projevovat od roku 2013. Tyto symptomy jsou typické pro syndrom šlehnutí biče, ke kterému došlo opakovaným převrácením vozidla přes střechu, kdy došlo ke kyvu hlavy ze strany na stranu.

41. Tento posudek nebyl služebním funkcionářem hodnocen jako řádný znalecký posudek ve smyslu § 56 zákona 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť neobsahoval doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Služební funkcionář uvedl, že z tohoto důvodu bude tento posudek hodnocen pouze jako podklad rozhodnutí.

42. Služební funkcionář nechal vypracovat nový znalecký posudek MUDr. P. D., který ovšem mimo jiné konstatoval, že „[…] zdravotní potíže udávané žalobcem od roku 2012 se dají vztáhnout k onemocnění Whiplash Indry, jedná se o příznaky pro tuto nemoc typické. Změnu zdravotního stavu spojenou s pracovní neschopností od léta 2012 nelze dávat do jednoznačné příčinné souvislosti, ale zcela vyloučit to také není možné.“ 43. Z uvedeného je zřejmé, že závěry žalovaného ohledně absence příčinné souvislosti mezi autonehodou služebního vozidla žalobce z roku 1992 a změnou jeho zdravotního stavu, která vedla ke změně zdravotní klasifikace žalobce na skupinu „D“, nejsou jednoznačně podloženy znaleckým posudkem.

44. Ačkoliv byla síla znaleckého posudku MUDr. K. oslabena z důvodu absence doložky o následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2015, čj. 9 As 206/2014 – 48, 3283/2015 Sb. NSS nebo rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice, 52 A 74/2016 - 115, 4. 10. 2017, rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), měl být tento žalobcem předložený důkaz v odůvodnění rozhodnutí řádně vypořádán. Závěry tohoto důkazního prostředku nebyly vypořádány ani ve znaleckém posudku MUDr. D..

45. Pokud žalovaný zpochybnil závěry MUDr. K. ve vztahu k průběhu nehodového děje, pak lze odkázat na popis syndromu šlehnutí bičem na straně 22 posudku MUDr. D., kde se uvádí, že toto onemocnění může vzniknout nejen pohybem předozadním, ale též pohybem bočním, k čemuž mohlo s ohledem na boční opakované přetočení služebního vozu přes střechu dojít.

46. Odhlédnout nelze ani od závěrů MUDr. Š. z 3. 11. 2014 a 6. 2. 2017 a od závěrů zprávy ORL ambulance FN Královské Vinohrady ze dne 15. 2. 2017, které dotčené změny zdravotního stavu žalobce přičítají právě autonehodě služebního vozu z roku 1992.

47. S žádným z těchto závěrů se odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádává a jeho závěry týkající se absence příčinné souvislosti služebního úrazu a změn zdravotního stavu žalobce, které vedly k jeho pracovní neschopnosti a následně k změně klasifikace pracovní schopnosti žalobce, jsou nepřesvědčivé, neboť vychází toliko z posudku MUDr. D., který však uvedenou příčinnou souvislost nevyloučil. Pokud žalovaný odkazuje na závěry Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra ze dne 23. 9. 2014 pak je třeba uvést, že předmětem tohoto řízení nebyl přezkum příčiny změny zdravotního stavu žalobce, proto jsou jakékoliv závěry o příčinné souvislosti posuzovaného zdravotního stavu žalobce a služebního úrazu irelevantní. Rozhodnutí zdravotnického zařízení navíc není pravomocným rozhodnutím, jímž by byly správní orgány ve smyslu § 180 odst. 5 služebního zákona vázány.

48. Vzhledem k tomu, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí žádným relevantním způsobem nevypořádal s tím, z jakých důvodů vzal v úvahu pouze znalecký posudek MUDr. D., který byl zadán služebním funkcionářem při řízení v prvním stupni, a z jakých důvodů vůbec nevyhodnotil podklad v podobě posudku MUDr. K., je nutno napadené rozhodnutí označit za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ačkoliv posudek MUDr. K. neobsahoval doložku o následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku, bylo nutno se se závěry tohoto posudku vypořádat jako s lékařským posouzením sloužícím coby podklad rozhodnutí, a to i s ohledem na skutečnost, že samotný posudek MUDr. D. příčinnou souvislost mezi služebním úrazem a změnou zdravotního stavu žalobce vedoucí k jeho pracovní neschopnosti a ke změně zdravotní klasifikace žalobce nevyloučil. Pokud žalovaný považoval uvedené posudky za rozporné bylo na místě nechat vyhotovit tzv. super posudek, který by se k jednomu z uvedených posudků mohl přiklonit.

49. Ačkoli již uvedené pochybení postačuje ke zrušení napadeného rozhodnutí, krajský soud přesto přistoupil k vypořádání těch žalobních námitek, které jsou od nepřezkoumatelné části napadeného rozhodnutí oddělitelné a mohou být pro další posouzení věci významné. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS, totiž „důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu posuzujícího více oddělitelných skutkových nebo právních otázek může být [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] dán i toliko ve vztahu k některým z nich. Ostatní oddělitelné skutkové nebo právní otázky krajský soud přezkoumá vždy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci.“ 50. Krajský soud se proto dále zabýval námitkou promlčení jednotlivých určených nároků.

51. Podle § 98 odst. 1 zákona o služebním poměru odpovídá bezpečnostní sbor za škodu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby.

52. Podle odst. 2 uvedeného zákonného ustanovení odpovídá bezpečnostní sbor příslušníkovi i za jinou škodu na zdraví, než je škoda vzniklá služebním úrazem nebo nemocí z povolání, která mu vznikla za podmínek uvedených v odstavci 1; pro způsob a rozsah náhrady platí ustanovení o služebním úrazu s tím omezením, že nevzniká nárok na jednorázové odškodnění a jednorázové odškodnění pozůstalých.

53. Podle odst. 3 téhož ustanovení je bezpečnostní sbor povinen uhradit příslušníkovi skutečnou škodu v penězích nebo uvedením do předešlého stavu, jestliže s tím příslušník souhlasí. Výše škody na věci se určí podle ceny věci v době poškození nebo ztráty.

54. Podle § 100 odst. 1 zákona o služebním poměru odpovídá bezpečnostní sbor příslušníkovi za škodu způsobenou služebním úrazem (výčet obsahu náhrady škody viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5114/2009, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek NS, 14/2011).

55. V projednávané věci uplatnil žalobce nárok na náhradu škody za ztrátu služebního příjmu v době jeho pracovní neschopnosti, nárok na náhradu škody za ztrátu služebního příjmu po skončení neschopnosti, nárok na náhradu škody za bolest a ztížení společenského uplatnění a jednorázové odškodnění.

56. Základní podmínky promlčení upravuje § 206 odst. 1 zákona o služebním poměru, který říká, že se právo promlčí, jestliže nebylo uplatněno ve stanovené lhůtě. K promlčení práva se přihlédne jen v případě, že bezpečnostní sbor nebo účastník, vůči němuž se právo uplatňuje, se práva promlčení dovolá. Promlčené právo nelze v takovém případě přiznat.

57. Podle § 207 odst. 1 zákona o služebním poměru činí lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru 3 roky, není-li stanoveno jinak. Podle § 207 odst. 2 zákona o služebním poměru činí lhůta pro uplatnění nároku na jednotlivá opětující se plnění 3 roky ode dne jejich splatnosti. Podle odst. 3 činí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody 2 roky; začne běžet dnem, kdy se poškozený dozví, že škoda vznikla a kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se promlčí, jestliže nebyl uplatněn ve lhůtě 3 let, a jde- li o škodu způsobenou úmyslně, ve lhůtě 10 let ode dne, kdy došlo k události, ze které škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

58. Podle § 208 odst. 3 zákona o služebním poměru se právo na náhradu za ztrátu na služebním příjmu a za ztížení společenského uplatnění z důvodu služebního úrazu nebo nemoci z povolání, právo na náhradu nákladů na výživu pozůstalých a na výsluhový příspěvek nepromlčuje; promlčují se však nároky na jednotlivá plnění.

59. V případě přiznání náhrady za ztrátu na služebním příjmu po dobu pracovní neschopnosti ke službě platí, že příslušník, který utrpěl služební úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, má nárok na náhradu za ztrátu na služebním příjmu. Tato náhrada za ztrátu na služebním příjmu se příslušníkovi poskytuje po dobu jeho neschopnosti ke službě z důvodu služebního úrazu nebo nemoci z povolání v takové výši, aby se spolu se služebním příjmem nebo s nemocenským rovnala jeho průměrnému služebnímu příjmu před vznikem škody. (§ 101 písm. a) a § 102 odst. 1 zákona o služebním příjmu).

60. Z uvedeného vyplývá, že náhrada za ztrátu služebního příjmu se příslušníkovi vyplácí v době jeho služební neschopnosti, a to za každý měsíc této neschopnosti. Jedná se tedy o jednotlivá plnění poskytovaná příslušníkovi ve stanoveném výplatním termínu pro služební příjem. Tímto výplatním termínem je dle sdělení žalobce 15. den měsíce následujícího. Pokud tedy k počátku pracovní neschopnosti žalobce došlo dne 2. 1. 2014, první výplata náhrady služebního příjmu v době pracovní neschopnosti žalobce měla být vyplacena dne 15. 2. 2014, k tomuto dni se žalobce dozvěděl o existenci škody, která vznikla nevyplacením ztráty na služebním příjmu, na který měl žalobce ke dni 15. 2. 2014 nárok. Od tohoto dne se odvíjí počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 207 odst. 3 zákona o služebním příjmu, neboť se jedná o promlčecí lhůtu vztahující se k náhradě škody za ztrátu služebního příjmu v době služební neschopnosti žalobce. K promlčení nároku žalobce, který započal výplatním termínem náhrady příjmu za služební neschopnost, tudíž došlo dne 15. 2. 2016, kdy uplynula dvouletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 207 odst. 3 zákona o služebním příjmu. K promlčení tohoto nároku, stejně jako nároků na náhradu škody za služební příjem v době služební neschopnosti žalobce v období od 1. 2. 2014 do 1. 6. 2014 a od 2. 7. 2014 do 1. 11. 2014 došlo, neboť žalobce uplatnil nárok na náhradu škody za ztrátu služebního příjmu v době jeho pracovní neschopnosti až dne 7. 12. 2016. K promlčení nároku na náhradu služebního příjmu v době služební neschopnosti žalobce za měsíc listopad (výplatní termín 15. 12. 2014) a poměrnou část měsíce prosince 2014 (výplatní termín 15. 1. 2015) nedošlo, neboť žalobce uplatnil nárok na náhradu škody za ztrátu na služebním příjmu v době pracovní neschopnosti dne 7. 12. 2016.

61. V případě náhrady škody za bolest rovněž platí dvouletá promlčecí lhůta stanovená § 207 odst. 2 zákona o služebním poměru, která počíná běžet dnem, kdy se poškozený dozví, že škoda vznikla a kdo za ni odpovídá.

62. Účelem náhrady škody spočívající v bolestném je prostřednictvím peněžitých prostředků vyvážit, případně zmírnit, bolest utrpěnou v souvislosti se škodou na zdraví a s její následnou léčbou. Bolestné je možné hodnotit v okamžiku ustálení bolesti, což je okamžik, kdy lze předpokládat, že již nebude docházet k dalšímu zhoršování zdravotního stavu a zásahům do zdravotního stavu poškozeného. Okamžik ustálení bolesti má význam pro vydání lékařského posudku o ohodnocení bolestného, a zároveň je počátkem běhu promlčecí doby.

63. Krajský soud z obsahu spisu zjistil, že žalobci byla rozhodnutím služebního funkcionáře ze dne 25. 9. 1992 přiznána náhrada škody za bolest dle tehdy platné vyhl. č. 32/1965 Sb., a to ve výši 35 bodů (15 Kčs za 1 bod). Z obsahu spisu je však zřejmé, že bolest žalobce přetrvávala i nadále, a to zejména od roku 2012, kdy se začaly projevovat symptomy spojené se syndromem šlehnutí biče, který má původ v autonehodě služebního vozidla, jak bylo podrobněji zdůvodněno shora. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody za bolestné nebyl v případě žalobce promlčen, neboť bolest odvíjející se od autonehody z roku 1992 u žalobce nadále přetrvává a ustálena nebyla. Z tohoto důvodu nemohlo k promlčení nároku dojít, avšak nebylo možné jej s ohledem na její přetrvávající charakter dosud stanovit ani znaleckým posudkem.

64. V případě náhrady škody za ztížení společenského uplatnění dle § 101 písm. b) zákona o služebním poměru je z § 104 odst. 1 téhož zákona zřejmé, že se jedná o jednorázovou náhradu, nikoliv opakující se plnění, která se dle § 208 odst. 3 zákona o služebním poměru nepromlčuje. Z tohoto důvodu nemohlo k promlčení tohoto nároku dojít a žalobcem uplatněný nárok za ztížení společenského uplatnění tudíž promlčen nebyl.

65. Na základě uvedeného dospěl soud k závěru, že došlo k promlčení toliko v případě nároků na náhradu škody za služební příjem v době služební neschopnosti žalobce v období od 2. 1. 2014 do 1. 6. 2014 a od 2. 7. 2014 do 1. 11. 2014. K promlčení zbylých nároků na náhradu škody nedošlo, jak nesprávně konstatoval žalovaný.

66. S ohledem na konstatované vady napadeného rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného, bez jednání zrušil [§ 76 odst. 1 písm. a)] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

67. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

68. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě představují náklady řízení zaplacený soudní poplatek a odměnu advokáta.

69. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) 2 x 3 100 Kč, celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Poučení