50 A 73/2017 - 48

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: X, datum narození X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupen Mgr. Pavlem Čižinským advokátem se sídlem Ječná 7/548, Praha 2 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2017, čj. MV-95877-4/SO-2017 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá

II. Žalované se náhrada nákladů nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou nadepsanému soudu dne 6. 11. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2017, čj. MV-95877-4/SO-2017 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) rozhodnuto o odvolání žalobce tak, že odvolání se zamítá a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 13. 6. 2017, čj. OAM-331-27/ZR-2014 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) se potvrzuje. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 77 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 77 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušena platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu a stanovena lhůta 60 dnů k vycestování z území České republiky od právní moci napadeného rozhodnutí.

2. Žalobce v prvé řadě namítá neprovedení důkazů. Žalovaná totiž odmítla provést žalobcem navržené důkazy pro nadbytečnost s tím, že listinné důkazy jsou postačující. S tímto žalobce nesouhlasí.

3. Žalobce se dále vymezuje proti závěru žalované o nezávažnosti žalobcova onemocnění, které vychází z toho, že žalobce nebyl hospitalizován a během čtyř a půl roku pobytu ve Vietnamu jej vyšetřil psychiatr pouze desetkrát. Takový závěr považuje žalobce za nedostatečný. Neexistence hospitalizace neukazuje na menší závažnost onemocnění, ani četnost návštěv u psychiatra není rozhodujícím kritériem. Závažnost onemocnění je třeba vykládat v kontextu § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tj. v tom smyslu, zda takové onemocnění brání nebo zásadním způsobem ztěžuje pobyt či přicestování do ČR. To je právě případ žalobce, jemuž onemocnění zcela znemožňovalo běžné fungování, včetně výdělečné činnosti, pročež byl pro něj pobyt v ČR mnohem riskantnější než pobyt ve Vietnamu. Závažnost onemocnění je třeba posuzovat dle jeho dopadů do života pacienta ve stavu neléčeném. Skutečnost, že onemocnění na něj mělo zdrcující dopad, hodlal žalobce prokázat svědeckými výpověďmi, potažmo znaleckým posudkem z oblasti psychiatrie, což žalovaná odmítla. Současně není jasné, jaké závěry žalovaná dovozuje ze zprávy MUDr. P. Tvrzení prvostupňového správního orgánu o tom, že tato zpráva svědčí o nezávažnosti žalobcova onemocnění, je třeba odmítnout jako nepřezkoumatelné. Žalovaná pak v souvislosti s touto zprávou poukazuje, že žalobce byl nemocen dlouho před jeho odjezdem do Vietnamu v roce 2009. Skutečnost, že žalobce nebyl hospitalizován ani se neléčil, však nevylučuje závažnost jeho onemocnění. Závěr žalované o nadbytečnosti žalobcem navržených důkazů, je tudíž neudržitelný. Napadené rozhodnutí je třeba zrušit pro nepřezkoumatelnost a v novém řízení doplnit dokazování.

4. Žalobce dále vznáší námitku do dostupnosti léčby v ČR. Překážkou léčby v ČR byla pro žalobce absence náhledu, kulturní bariéra vůči psychiatrické léčbě a absence psychiatrů ovládajících vietnamštinu. I kdyby byly důvody žalobce pro vycestování do Vietnamu ryze subjektivní povahy, nezmenšuje to jejich závažnost, což dokládá i judikatura (rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, čj. 47A 28/2013-52). Takovým objektivně pochopitelným důvodem je právě žalobcovo léčení až do stavu stabilizace. Napadené rozhodnutí navíc neuvádí žádné konkrétní datum, k němuž měl být stav žalobce stabilizován a měl se tedy vrátit do ČR. Důkazním návrhem, tj. znaleckým posudkem, který žalovaná neprovedla, hodlal žalobce prokázat, že v ČR nebyl k dispozici vietnamsky hovořící psychiatr a tlumočení jazykovou bariéru překonat nemůže, resp. že léčba ve Vietnamu trvala tak dlouho právě z důvodu tamní nekvalitní péče. S tím žalovaná v podstatě souhlasila, ale nevyvodila z toho žádné důsledky pro rozhodnutí. Žalobce sice v ČR pobýval i za situace, kdy byl od roku 2009 nemocný, jeho pobyt se stal kvůli této nemoci nemožným. Úvaha napadeného rozhodnutí je tedy chybná. Pokud žalobce v ČR od roku 2014 znovu pobýval, neznamená to, že zde mohl pobývat i předtím. Stalo se tak jen díky předchozí úspěšné léčbě ve Vietnamu.

5. Poslední námitkou žalobce naříká, že žalovaná učinila posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí, ač sama uvedla, že tak není povinna činit. Současně poznamenal, že odvolací námitkou v bodě VI. odst. druhém odvolání nekritizoval průtahy v řízení, ale neaktuálnost podkladů pro vydání rozhodnutí, což také představuje vadu řízení. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

6. Žalovaná navrhla napadené rozhodnutí potvrdit. Ve svém vyjádření pouze konstatovala, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací obou správních rozhodnutí, námitky obsažené v žalobě považuje za nedůvodné, neboť ze spisového materiálu nevyplývají žádné nové skutečnosti uváděné žalobcem. V podrobnostech odkázala na napadené rozhodnutí a spisový materiál.

7. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti.

8. Z úředního záznamu ze dne 10. 2. 2014 se podává, že dne 16. 2. 2011 byl žalobci zrušen údaj o místu hlášeného pobytu a zneplatněn pobytový štítek č. FA0793341, aniž by bylo nahlášeno nové místo hlášeného pobytu. Správním orgánem bylo zjištěno, že žalobce pobýval mimo EU nepřetržitě dobu delší než 12 měsíců, a to od 9. 6. 2009 do 7. 2. 2014. Žalobce k tomu sdělil, že po uvedenou dobu pobýval ve Vietnamu ze zdravotních důvodů, o čemž je ve spise založeno prohlášení žalobce.

9. Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 11. 2. 2014 bylo žalobci oznámeno zahájení řízení ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c), neboť správní orgán z úřední činnosti zjistil, že žalobce nepobýval na území ČR nepřetržitě od roku 2009, pročež pojal důvodnou pochybnost, zda nedošlo k naplnění důvodu pro zrušení povolení k trvalému pobytu, tudíž zahájil řízení z moci úřední. Žalobce byl následně vyzván k doložení důvodů nepřítomnosti na území ČR.

10. Dne 10. 3. 2014 žalobce osobně doložil mj. úředně ověřený překlad z vietnamského jazyka, označený jako „Lékařské vyšetření a ošetření“, vydaný Ministerstvem zdravotnictví v H.D., psychiatrickou léčebnou (dále jen „zdravotní knížka“) obsahující záznamy o léčbě žalobce. Zde je uvedeno, že žalobci byla dne 14. 9. 2009 po vyšetření lékařem stanovena diagnóza zmatenost, úzkost, deprese a byly mu předepsány léky. Dne 25. 1. 2010 po vyšetření lékařem stanovena diagnóza zmatenost, úzkost a jako léčba předepsány léky. Dne 21. 3. 2011 po vyšetření lékařem stanovena diagnóza oslabující srdce F48.0 a jako léčba předepsány léky a vitamíny. Dne 4. 11. 2013 po vyšetření lékařem stanovena diagnóza oslabující srdce F48.0 a jako léčba předepsány léky a vitamíny. Dne 15. 1. 2014 po vyšetření lékařem stanovena diagnóza oslabující srdce F48.0 a jako léčba předepsány léky a vitamíny.

11. K dotazu správního orgánu ze dne 1. 7. 2017 bylo OSSZ Příbram sděleno, že žalobce byl veden v její databázi jako OSVČ od 1. 2. 1996 do 15. 7. 2006, jako zaměstnanec nebyl nikdy hlášen. K témuž OSSZ Tábor sdělila, že žalobce nebyl v její databázi nikdy veden.

12. K žádosti správního orgánu provedl příslušný odbor cizinecké policie dne 10. 7. 2014 kontrolu na adrese nám. Republiky 166/1, Soběslav, kde měl žalobce dle Cizineckého informačního systému pobývat. V průběhu pobytové kontroly nebyl žalobce zastižen, spolumajitelka nemovitosti k tomu na místě sdělila, že žalobce bydlí v bytě 2+1 nacházejícím se v nemovitosti. Při opakované kontrole téhož dne odpoledne již byl žalobce zastižen, majitel domu však následně policii sdělil, že žalobce se v místě nezdržuje, neboť bydlí u příbuzných v Týně nad Vltavou.

13. Dne 16. 7. 2014 byl žalobce vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí; přislíbil doložit dokumenty prokazující důvody jeho nepřítomnosti, což učinil dne 24. 9. 2014. Doloženými listinami jsou lékařská zpráva vyhotovená dne 23. 9. 2014 psychiatrem MUDr. J.P. a překlad lékařských zpráv z vietnamštiny o zdravotním stavu žalobce od 28. 9. 2012 do 22. 1. 2014. Z doložených materiálů má vyplývat, že žalobce trpí duševní poruchou a jeho zdravotní stav není dobrý. Ze všech lékařských zpráv doložených v průběhu správního řízení má vyplývat, že po žalobcově příletu do země původu se u něj objevily vážné psychické problémy, psychická porucha, tj. závažné onemocnění, a v důsledku tohoto závažného onemocnění nebyl schopen se vrátit na území České republiky. Jeho pobyt mimo území České republiky je tedy odůvodněn závažným onemocněním.

14. V žalobcem dne 24. 9. 2014 doložené informaci z karty pacienta, vystavené MUDr. L.T.T.H., jež byla z vietnamského jazyka úředně přeložena do českého jazyka, je uvedeno následující: žalobci byla dne 28. 9. 2012 po vyšetření lékařem stanovena diagnóza: schizofrenie (F21); zjištěno, že žalobce neužíval pravidelně léky a byly mu předepsány další léky; u žalobce bylo dne 23. 10. 2012 po vyšetření lékařem zjištěno, že je jeho stav stabilní a že se oženil před 20 dny a byly mu předepsány léky; u žalobce bylo dne 29. 11. 2012 po vyšetření lékařem zjištěno, že je jeho stav stabilní a byly mu předepsány léky; u žalobce bylo dne 14. 1. 2014 po vyšetření lékařem zjištěno, že nebyl na kontrole 14 měsíců, neužíval léky 5 měsíců a nemoc se opětovně objevila před půl měsícem, po užívání léků nastalo zlepšení a byly mu předepsány léky; u žalobce bylo dne 22. 1. 2014 po vyšetření lékařem zjištěno, že se cítí lépe a byly mu předepsány léky. Ze žalobcem dne 24. 9. 2014 doložené lékařské zprávy ze dne 23. 9. 2014 psychiatra MUDr. J.P. bylo po vyšetření tímto lékařem zjištěno, že žalobce má psychické potíže od asi 25 let, v roce 2012 se oženil v zemi původu a má 1 dítě. Lékař určil diagnózu, smíšená úzkostně depresivní porucha (F41.2), schizofrenie nebyla zjištěna a schizotypální porucha nebyla potvrzena. V zemi původu předepsaný lék amisulprid (solian) v dávce 50 mg se užívá v České republice k léčbě dystýmie, nikoliv schizofrenie. Žalobci byly předepsány léky.

15. Prvostupňový správní orgán předvoláním ze dne 3. 12. 2014 vyzval žalobce k účasti na výslechu dne 14. 1. 2015. Dne 10. 12. 2014 obdržel prvostupňový správní orgán žádost o prodloužení termínu výslechu, a to z důvodu žalobcova pobytu v zemi původu v době od 5. 1. 2015 do 30. 4. 2015.

16. Výzvou k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 19. 4. 2016, č. j. OAM-331- 21/ZR-2014, prvostupňový správní orgán vyzval žalobce k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Dne 1. 6. 2016 se žalobce dostavil na pracoviště prvostupňového správního orgánu a seznámil se s podklady pro vydání rozhodnutí. Dne 30. 6. 2016 obdržel prvostupňový správní orgán vyjádření zmocněného zástupce žalobce k podkladům pro vydání rozhodnutí, ve kterém tento uvedl, že se podklady jen zčásti věnují té otázce, která je v řízení stěžejní, totiž zda v případě žalobce existovaly závažné důvody ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, které zahraniční pobyt odůvodňovaly, respektive zda psychické onemocnění tento důvod představuje či nikoli. Upozornil na skutečnost, že otázku dle předchozí věty musí prvostupňový správní orgán vyřešit z úřední povinnosti, k čemuž je nutné dostatečné objasnění skutkového stavu. Části spisového materiálu, např. dotazy na jiné státní instituce ohledně podnikání, pobytové kontroly aj., se s touto podstatou míjejí a pro řízení jsou nadbytečné. Z hlediska postupu v řízení je rovněž zvláštní, že žalobce byl v minulosti předvolán k výslechu, z čehož se kvůli plánované cestě do země původu omluvil. Následně však již předvolán nebyl, aniž by ze spisu bylo seznatelné, z jakého důvodu dospěl prvostupňový správní orgán náhle k závěru, že výslech již není potřeba. Z podkladů dosud shromážděných (zejména z lékařské dokumentace, a to jak ze země původu, tak z České republiky) nepochybně vyplývá, že v inkriminované době trpěl a nadále i dnes trpí závažným psychickým onemocněním. Zmocněný zástupce žalobce dále ve svém vyjádření uvedl, že psychické onemocnění, kterým žalobce, zpětně viděno, začal trpět již dlouho před odjezdem do země původu v roce 2009, představovalo závažný důvod dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Jednalo se a nadále se jedná o závažné psychické onemocnění, které mu zcela znemožňovalo běžné fungování ve společnosti, a to včetně výdělečné činnosti, přičemž v této situaci byl pobyt v České republice mnohem riskantnější, než pobyt v zemi původu. V České republice nejsou, anebo o nich přinejmenším žalobce neví, odborníci disponující potřebnými jazykovými znalostmi ve vietnamštině, a léčení v zemi původu bylo zdlouhavé z řady důvodů kulturních (vysoká míra stigmatizace psychických onemocnění v tradiční asijské společnosti) i z důvodů praktických (dlouhé hledání, než se podařilo najít léčbu, která začala zabírat). V této léčbě žalobce i nadále pokračuje, a proto musí občas jet do země původu. Jako důkazy navrhl následující: výslech, svědeckou výpověď bratra, pana B.D.P. a dále paní T.H.N., znalecký posudek, a to jak z oblasti psychiatrie, tak i z oblasti dostupnosti psychiatrické péče v České republice a v zemi původu, a svou zdravotnickou dokumentaci.

17. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 13. 6. 2017, čj. OAM-331-27/ZR-2014 byla podle § 77 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zrušena platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu a stanovena lhůta 60 dnů k vycestování z území České republiky od právní moci napadeného rozhodnutí. Prvostupňový správní orgán uvedl, že žalobce nepobýval na území v době od 10. 6. 2009 do 7. 2. 2014, tedy 55 měsíců, aniž by k tomu měl závažné důvody ve smyslu ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Prvostupňový správní orgán dále konstatoval, že žalobce na území ČR pobýval od 19. 8. 1995 do 10. 6. 2009 a poté zde pobýval od 7. 2. 2014. Z vyšetření psychiatra MUDr. J.P., lékařských zpráv ze země původu a sdělení zmocněného zástupce žalobce správní orgán usoudil, že tento trpěl psychickými problémy již dlouho před rokem 2009 a trpí jimi stále. Žalobce tedy na území České republiky pobýval nepřetržitě asi 10 let s tím, že trpěl psychickými problémy. V průběhu výše uvedených 10 let mohl žalobce cestovat do země svého pobytu jen sporadicky, neboť by jinak nesplnil podmínku nepřetržitého pobytu na území nutnou k získání povolení k trvalému pobytu. Od svého návratu ze země původu dne 8. 2. 2014 žalobce pobývá již více než tři roky na území ČR a opět pouze sporadicky cestuje do země svého původu. Žalobcův zdravotní stav tedy nevyžadoval a nevyžaduje jeho pobyt v zemi původu, ale může být a fakticky je stabilizovaný i na území České republiky. Také z předložených lékařských zpráv ze země původu vyplývá, že žalobce tam byl léčen v období od 10. 6. 2009 do 7. 2. 2014 pouze příležitostně ambulantně, a to pomocí léků a jeho zdravotní stav byl stabilizovaný a problémy se objevily jedině v případě, kdy samovolně přestal užívat předepsané léky a s opětovným užíváním léků zase ustaly. Prvostupňový správní orgán dále k věci uvedl, že se žalobce oženil dne 13. 9. 2012 a dne 19. 10. 2013 se mu narodila dcera, přičemž i z těchto skutečností vyplývá, že žalobce nebyl v zemi původu těžce nemocen, aby nemohl cestovat do České republiky. Z vyšetření MUDr. J.P. vyplývá, že tento lékař nepotvrdil závažné onemocnění žalobce. O tom, že žalobcův zdravotní stav není vážný, svědčí skutečnost, že v době od 5. 1. 2015 do 30. 4. 2015 opět cestoval do své vlasti. K žalobcem navrhovaným důkazům prvostupňový správní orgán uvedl, že provedení navrhovaných důkazů považuje za nadbytečné, a dále, že tyto navrhované důkazy nijak neovlivní řízení. Zdravotní stav žalobce byl doložen lékařskými zprávami. Doba pobytu v zemi původu byla žalobcem potvrzena a důvody nepřítomnosti opakovaně objasněny. Prvostupňový správní orgán neshledal důvod zkoumat dostupnost psychiatrické péče v České republice a v zemi původu, jelikož toto není předmětem řízení. Prvostupňový správní orgán uvedl, že vydáním napadeného rozhodnutí nedojde k nepřiměřenému dopadu do rodinného a soukromého života žalobce. Tento je ženatý a jeho manželka a dcera žijí ve Vietnamské socialistické republice. Žalobce svou zemi původu navštěvuje.

18. Napadené rozhodnutí bylo zástupci žalobce doručeno dne 17. 6. 2017. Dne 30. 6. 2017 obdržel prvostupňový správní orgán odvolání, jímž žalobce namítl následující. Otázka závažnosti onemocnění, není v tomto řízení rozhodující. Rozhodující je posouzení otázky, zda žalobce bez léčby mohl v České republice nadále fungovat a zda byla léčba pro něj dostupná i v České republice, resp. zda nalezení vhodné léčby v zemi původu představovalo závažný důvod, pro který lze akceptovat, že nehodlal cestovat do České republiky dříve, než bude jeho stav stabilizovaný. Ohledně prvních dvou otázek prvostupňový správní orgán odmítl provést navržené důkazy. Dovozovat z lékařské zprávy MUDr. J. P., že v České republice mohl žalobce nadále žít i bez provedené léčby, nelze. Napadené rozhodnutí přitom ani netvrdí, že psychiatrickou pomoc žalobce nemusel hledat, nebo že psychiatrická pomoc byla pro něj dostupná i v České republice. Ani na argumenty obsažené ve vyjádření ze dne 30. 6. 2016 ohledně jazykových a kulturních bariér prvostupňový správní orgán nijak nereagoval. Žalobce současně upozornil na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž neplyne, že by závažným důvodem musela být pouze fyzická nemožnost cestovat, prvostupňový správní orgán tedy užil restriktivní výklad pojmu závažné důvody dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. K naplnění závažného důvodu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců postačuje takový důvod, který žalobce drží v zahraničí a pro který lze objektivně pochopit, že nehodlá zahraničí opustit. Neukončené psychiatrické léčení, a to do doby, než se zdravotní stav žalobce podařilo stabilizovat, tímto důvodem bylo. Tvrzení, že žalobce do roku 2009 v České republice pobýval, ač již byl nemocen, zcela opomíjí skutečnost, že pobyt zde se stal právě kvůli jeho psychické nemoci nemožným, což hodlal prokazovat důkazy, které prvostupňový správní orgán odmítl. Chybná je úvaha, že od roku 2014 zde žalobce opět pobývá, a tak zde mohl pobývat i předtím; od roku 2014 zde může žalobce pobývat právě a jen kvůli předchozí úspěšné léčbě, která proběhla v zemi původu. Ani představa, že oženit se může jen ten, kdo má ukončenu léčbu, není správná. Předmětem řízení musí být i dostupnost pro žalobce potřebné psychiatrické péče v České republice. Omezení se na rodinné vazby a znalost češtiny je vzhledem ke kritériím dle § 174a zákona o pobytu cizinců naprosto nepřiměřené, když je též opomenut žalobcův zdravotní stav. Současně zcela absentuje posouzení ekonomických dopadů, které by napadené rozhodnutí mělo na žalobce a jeho rodinu. Platnost povolení k trvalému pobytu je žalobci rušena v červnu 2017, tj. více než 3 roky poté, co již v České republice takřka nepřetržitě pobývá. Smyslem § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců není trestat cizince za to, že v dávné minulosti pobýval v zahraničí, nýbrž zrušit povolení tomu, kdo ho nevyužívá.

19. O odvolání bylo pojednáno žalobou napadeným rozhodnutím, jímž bylo rozhodnuto tak, že se odvolání žalobce zamítá a prvostupňové rozhodnutí se potvrzuje. Žalovaná dospěla k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Žalovaná dospěla k závěru, že žalobce pobýval mimo území Evropské unie po dobu takřka 55 měsíců. Žalovaná za nepřítomnosti žalobce na území ČR posuzovala jeho tvrzení a dále rovněž provedla listinné důkazy obsahující informace o žalobcových návštěvách u lékaře. Dospěla přitom k závěru, že žalobce neprokázal závažnost důvodu pro svou nepřítomnost na území. Onemocnění nezávažné povahy přitom ze své povahy zjevně není na výjimečné úrovni důvodů bránících žalobci v pobytu na území Evropské unie. Žalobce neprokázal, že by mu v pobytu na území Evropské unie bránily objektivně pochopitelné důvody. Zdravotní péči k léčbě psychických problémů na území České republiky, před svým odletem do země původu dne 10. 6. 2009, žalobce ani jednou nevyužil, ani neprokázal, že by pro něj nebyla dostupná. Prvostupňový správní orgán měl dostatek relevantních podkladů, aby mohl posoudit důvody nepřítomnosti žalobce na území Evropské unie, neprovedení navržených důkazů bylo řádně odůvodněno. Žalovaná ozřejmila důvody pro neposuzování přiměřenosti rozhodnutí, přesto však dodala, že žalobce pobýval asi 55 měsíců v zemi původu, uzavřel tam sňatek a narodila se mu tamtéž dcera, je tedy zřejmé, že dlouhodobě realizoval svůj rodinný a soukromý život v zemi původu, a tudíž si po tuto dlouhou dobu nemohl vytvářet vazby k České republice. S ohledem na dlouhou absenci ekonomických aktivit žalobce ani nemůže být dostatečně ekonomicky integrovaný v ČR. Při zjištění naplnění podmínek pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu byl správní orgán povinen vydat rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu.

20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) v mezích daných žalobními body. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Bylo rozhodnuto bez jednání za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s.

21. Žaloba není důvodná.

22. Soud nepřijal námitku do neprovedení žalobcem navržených důkazů. Ze spisového materiálu (otisky přechodových razítek v cestovním dokladu odvolatele a i jeho tvrzení stran délky pobytu ve Vietnamu) jednoznačně vyplývá, že žalobce nepobýval na území Evropské unie v době od 10. 6. 2009 do 7. 2. 2014, tj. téměř 55 měsíců. Dle předestřených tvrzení se měl v zemi původu léčit z psychických problémů, což uplatňuje jako závažný důvod pro nezrušení platnosti povolení k trvalému pobytu ve smyslu ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná se v průběhu správního řízení zabývala skutečností, zda žalobce prokázal závažnost důvodu pro svou nepřítomnost na území ČR dle výše zmíněného ustanovení. V nyní projednávané věci žalovaná ve vztahu k důvodu nepřítomnosti žalobce na území ČR posuzovala tvrzení uvedená žalobcem, provedla listinné důkazy, jejichž obsahem jsou záznamy o žalobcových návštěvách u lékaře ve Vietnamu (diagnóza a předepsaná medikace) i lékařská zpráva vystavená psychiatrem MUDr. J.P. Jelikož žalobce označil v průběhu správního řízení tvrzené důvody nepřítomnosti na území Evropské unie a doložil k tomu lékařské zprávy, měly správní orgány dostatek relevantních podkladů pro posouzení, zda důvody nepřítomnosti žalobce na území Evropské unie, tj. jeho zdravotní stav, lze podřadit pod ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Neprovedení dalších důkazů v průběhu správního řízení prvostupňový správní orgán odůvodnil na str. 5 rozhodnutí. Shledal jejich nadbytečnost, neboť nemohou ovlivnit výsledek řízení, když žalobce doložil lékařské zprávy, včetně zprávy českého psychiatra, potvrdil dobu svého pobytu mimo území EU a důvody opakovaně písemně objasnil. Nebyla shledána nutnost zkoumat dostupnost psychiatrické péče v ČR a ve Vietnamu, neboť to není předmětem řízení. Žalovaná doplnila, že provedení „znaleckého posudku za účelem porovnání zdravotního systému České republiky a Vietnamské socialistické republiky by bylo nadbytečné a nehospodárné, a to i vzhledem k tomu, že se podle Mezinárodního měnového fondu Česká republika řadí mezi hospodářsky vyspělé země, zatímco Vietnamská socialistická republika patří do skupiny ekonomicky rozvojových zemí. Vzhledem k náročnosti zdravotní péče je faktor vynakládaných výdajů na zdravotní péči silným faktorem ovlivňujícím kvalitu a dostupnost poskytované zdravotní péče. Rozdílnost výdajů vydávaných oběma zeměmi na zdravotní péči je dle Světové zdravotnické organizace značná: zatímco v roce 2013 Česká republika vydávala celkově na jednu osobu 1 367 USD, tak Vietnamská socialistická republika v tomto období vydala jen 11 USD“. Soud připomíná, že správní orgán není povinen provést důkazy navržené žalobcem, je však povinen jejich neprovedení odůvodnit, což bylo učiněno na str. 5 prvostupňového, resp. str. 9 napadeného rozhodnutí. Není zřejmé, jak by mohla k objasnění skutkového stavu přispět výpověď bratra žalobce či paní T.H.N., žalobce sám neuvedl, jaké skutečnosti měly být označenými důkazy prokázány. K návrhu na výpověď žalobce nutno konstatovat, že správní orgán měl dostatek relevantních informací z lékařských zpráv a písemného vyjádření žalobce, přesto se rozhodl provést výslech žalobce. Provedení výslechu však zmařil žalobce sám, když poté, co byl předvolán k výslechu na den 14. 1. 2015, požádal správní orgán o prodloužení lhůty z důvodu cesty do Vietnamu v termínu od 5. 1. 2015 do 30. 4. 2015, aniž by např. ozřejmil účel své cesty. Nelze po správním orgánu žádat, aby v případě, kdy má dostatek relevantních informací k posouzení dané věci, vyčkával s provedením výslechu po dobu čtyř měsíců příletu žalobce z Vietnamu. Takový postup by odporoval zásadě hospodárnosti a procesní ekonomie (viz § 6 a § 71 správního řádu). K tomu též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2018, čj. 1 Azs 59/2008-53: „ Aplikace zásady materiální pravdy [...] je pochopitelně limitována určením rozsahu, v němž je zjišťování skutkového stavu nezbytné pro rozhodování správního orgánu v konkrétním případě. V tomto omezení se projevuje jiná zásada správního řízení, a to zásada procesní ekonomie. Pro vedení dokazování ve správním řízení to tedy znamená, že žadatel může navrhnout provedení určitých důkazů, správní orgán však takovými návrhy není vázán, provede však vždy důkazy, které jsou potřebné ke zjištění věci, jak ostatně výslovně uvádí ustanovení § 52 správního řádu. Úvahu o tom, který z účastníkem navržených důkazů proveden nebude, musí správní orgán náležitě odůvodnit. Z již zmiňovaných limitů zásady zakotvené v § 3 správního řádu vyplývá, že odmítnutí provést určitý důkaz může přicházet v úvahu za předpokladu, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nebo že navržený důkaz není způsobilý tvrzenou skutečnost vyvrátit nebo potvrdit, tzn. nedisponuje vypovídací potencí, nebo že provedení důkazu je nadbytečné, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto“. Pokud by se správní orgán rozhodl provést výslech žalobce a následně by si to „rozmyslel“ a výslech by neprovedl, bylo by možno považovat jeho postup za nezákonný. Ovšem situace, kdy se žalobce z výslechu omluvil a odcestoval na relativně dlouhou dobu do země původu, dává postupu správního orgánu zcela jiné kontury.

23. Uvedené platí obdobně pro důkazní návrhy, které žalobce ve stejném rozsahu zopakoval v žalobě; neuvedl, co jimi navrhuje prokázat, přičemž soud vychází z odborné lékařské dokumentace, která je v tomto směru dostatečná pro posouzení stavu věci. Provedení navržených důkazů by bylo ve světle shora řečeného nadbytečné a nehospodárné.

24. Nelze se ztotožnit ani s námitkou naříkající chybný výklad pojmu závažné onemocnění. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobce doložil na podporu tvrzení o závažnosti svého zdravotního stavu lékařské zprávy ze země původu. Z nich se podává, že žalobce byl v zemi původu v rozmezí let 2009-2014 celkově desetkrát vyšetřen u lékaře. Jeho zdravotní stav nevyvolal potřebu hospitalizace, byla mu předepsána medikace. Z lékařských záznamů ze země původu také vyplývá, že žalobce nebral léky pravidelně, v jistém časovém období (zápis ze 14. 1. 2014) nebyl na kontrole u lékaře 14 měsíců, 5 měsíců nebral léky. Uvedené skutečnosti plynoucí z lékařské dokumentace nesvědčí o tom, že by žalobcův zdravotní stav byl závažný, resp. že by tohoto charakteru bylo předmětné onemocnění. O závažnosti tohoto onemocnění nevypovídá ani četnost návštěv žalobce u lékaře, kterého žalobce během svého pobytu v zemi původu, čítajícího cca 55 měsíců, v souvislosti s tvrzeným závažným onemocněním navštívil pouze desetkrát.

25. K tomu žalovaná správně připomněla rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2016, čj. 57A 58/2015-52. Taktéž zdejší soud si je vědom, že i pokud by po určitou dobu pobytu žalobce v zemi původu snad mohly existovat závažné překážky bránící mu v návratu do ČR, nebylo prokázáno, že by tyto trvaly po celou dobu pobytu žalobce mimo území EU, zejména tedy v takové intenzitě, aby bránila návratu žalobce do ČR. Uvedený závěr lze dovodit zejména z četnosti návštěv žalobce u lékaře v zemi původu, také z toho, že byl schopen na 5 měsíců vysadit předepsanou medikaci, potažmo ze skutečnosti, že byl schopen navázat v zemi původu partnerský vztah, oženit se a počít dítě. Soud proto dospěl k závěru, že onemocnění žalobce nedosáhlo závažnosti ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Soud souhlasí se žalobcem v tom, že závažnost onemocnění je třeba vykládat v kontextu § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Zde se uvádí, že „Ministerstvo vnitra zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, pokud nebyla odůvodněna závažnými důvody, zejména těhotenstvím a narozením dítěte, závažným onemocněním, studiem nebo odborným školením anebo pracovním vysláním do zahraničí“. Ustanovení tedy obsahuje neurčitý právní pojem „závažné důvody“ a demonstrativní výčet skutečností, které je za závažné důvody považovat vždy; mezi ně patří také závažné onemocnění. Zde správní orgán nepochybil, když správně považuje závažné onemocnění za závažný důvod ve smyslu citovaného ustanovení. Následně posuzoval, zda žalobcovo onemocnění lze jako závažné hodnotit, aby dospěl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu k závěru, že nikoli, což náležitě odůvodnil. Správní orgány neopomenuly hodnotit, zda žalobcovo onemocnění mu znemožňuje pobývat, resp. přicestovat do ČR. Skutečnost, že byla vzata v potaz objektivní kritéria v podobě lékařských zpráv či neexistence hospitalizace a frekvence návštěv u lékaře v zemi původu, nelze klást správnímu orgánu k tíži. Chybou by naopak bylo, kdyby správní orgány tyto skutečnosti ignorovaly.

26. Žalobce tvrdí, že mu onemocnění zcela znemožňovalo běžné fungování ve společnosti, včetně výdělečné činnosti, a že pro něj byl v této situaci pobyt v ČR riskantnější než v zemi původu. V žalobě ani před správními orgány však neuvedl, v čem mělo ono znemožnění běžného fungování spočívat. Na každý pád mu nezabránilo v několikahodinové cestě do země původu ani v uzavření manželství (roku 2012), což lze jistě za běžné fungování považovat. Žalobce dále uvedl, že pro něj byl pobyt v ČR riskantnější, neboť nebyl schopen pracovat. Z vyjádření OSSZ Příbram se podává, že žalobce zde byl veden jako OSVČ od 1. 2. 1996 do 15. 7. 2006, jako zaměstnanec nebyl veden nikdy. Od 15. 7. 2006 tedy není zřejmé, jaká výdělečná činnost byla na území ČR zdrojem jeho příjmů do roku 2009, kdy odcestoval do Vietnamu. Nemohl-li pracovat z důvodu psychického onemocnění a absentoval u něj zdroj příjmů, není zřejmé, proč žalobce nevyhledal odbornou lékařskou pomoc již dříve, ať již v ČR či v zemi původu. Skutková zjištění učiněná správními orgány neukazují na žádné specifické dopady do života žalobce. O tvrzeném zdrcujícím dopadu na žalobce nesvědčí lékařské zprávy ze země původu ani lékařská zpráva psychiatra MUDr. P., který nepotvrdil diagnózu schizofrenie a diagnostikoval smíšenou úzkostně depresivní poruchu.

27. Žalobce relativizuje medicínské hledisko závažného onemocnění, nelze však přijmout jeho argument o existenci takových onemocnění, která závažná z medicínského hlediska nejsou, přesto však znemožňují pobyt či přicestování do ČR. Onemocnění, ať už fyzická či psychická, se mohou vyskytovat v různém stupni závažnosti, které sebou nese odpovídající následky a případná omezení. V případě psychických onemocnění sem tedy patří jak onemocnění nezávažná, která sice mohou velmi znepříjemňovat postiženému život, tak závažná, u kterých jsou lidé nebezpečím buď pro sebe samé, nebo pro své okolí. Žalobce měl na své onemocnění náhled, tedy věděl o tom, že něco není v pořádku, pročež vyhledal odbornou lékařskou pomoc. MUDr. P. byla po návratu žalobce do ČR diagnostikována smíšená úzkostně depresivní porucha. Správní orgány s respektem k diagnostikovanému onemocnění u žalobce na základě zjištěného skutkového stavu pouze neshledaly, že by toto onemocnění bylo takového charakteru, aby jej bylo možno podřadit pod § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Správní orgány řádně odůvodnily závěr, že žalobce naplnil negativní podmínku pro zrušení povolení k trvalému pobytu, když pobýval déle než jeden rok mimo území, aniž by k tomu měl závažný důvod, resp. aniž by takový důvod prokázal.

28. Není zřejmé, proč by mělo být tvrzení prvostupňového správního orgánu o tom, že zpráva MUDr. P. svědčí o nezávažnosti žalobcova onemocnění, nepřezkoumatelné. Prvostupňový správní orgán pouze uvedl, že MUDr. P. závažné psychické onemocnění žalobce nepotvrdil. Z lékařské zprávy MUDr. P. se skutečně explicitně nepodává, že by onemocnění žalobce bylo závažné.

29. Soud obecně souhlasí se žalobcem v tom, že pokud není nemocný člověk schopen dlouhodobě pracovat a rozpadá se mu sociální život, může se jednat o závažné onemocnění. Nic z toho však nebylo u žalobce prokázáno, skutkové okolnosti na to neukazují. Žalobce pobýval na území ČR více než 10 let nepřetržitě za situace, kdy již měl být psychicky nemocen, aniž by kdy vyhledal v souvislosti s tímto onemocněním lékařskou péči. V průběhu této doby mu byl udělen trvalý pobyt. Ve Vietnamu, kde se měl léčit téměř 5 let, se oženil (r. 2012) a narodila se mu dcera (r. 2013), což o rozpadu jeho sociálního života rovněž nesvědčí. Během svého pobytu v ČR ani ve Vietnamu nebyl žalobce nikdy hospitalizován. Hospitalizace jistě bez dalšího nevypovídá o závažnosti zdravotního stavu, mohou existovat závažná onemocnění, kdy pacient z různých důvodů hospitalizován není, je však zcela jistě významným indikátorem, jehož absence pro závažnost žalobcova onemocnění nesvědčí. I přes skutečnost, že žalobcovy psychické problémy nadále trvají, jejich povaha mu nebrání v dalším cestování do země původu, byť dle poslední lékařské zprávy byl léčen v České republice, nikoli již ve Vietnamu. Ze shora uvedených důvodů soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, návrh žalobce na doplnění důkazů je s ohledem na prve řečené taktéž nadbytečný.

30. Ačkoliv je výčet liberačních důvodů uvedených v § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců demonstrativní, je zřejmé, že jiné pod toto ustanovení podřaditelné důvody by měly být svou intenzitou rovněž na výjimečné úrovni zde vyjmenovaných důvodů. Vzhledem k tomu, že ve výše uvedeném ustanovení je již přímo uvedeno závažné onemocnění, lze usoudit, že zákonodárce nezamýšlel jako liberační důvod ve smyslu výše uvedeného ustanovení onemocnění nezávažné povahy, resp. jakékoli jiné onemocnění než závažné.

31. Soud je stejně jako žalovaná přesvědčen, že žalobce neprokázal, že by mu v pobytu na území Evropské unie bránily objektivně pochopitelné důvody. Soud nepřijal žalobcovu námitku do otázky dostupnosti léčby v ČR. Coby držitel povolení k trvalému pobytu byl žalobce od roku 2006 účasten na veřejném zdravotním pojištění České republiky, a tedy mu byla dostupná zdravotní péče k léčbě jeho psychických problémů na území České republiky, avšak tuto příležitost před svým odletem do země původu ze dne 9. 6. 2009 ani jednou nevyužil. Žalobce rovněž neprokázal, že by se nemohl léčit na území České republiky z důvodu nedostupnosti zdravotní péče, či že by trpěl vzácným psychickým onemocněním, jehož léčba by zde nebyla možná. Z doložených lékařských zpráv je zřejmé, že u žalobce byly diagnostikovány psychické problémy z kategorie schizofrenie, poruch schizotypálních a poruch s bludy (dg. F20–F29) nebo z kategorie neurotických, stresových, somatoformních poruch, syndromů poruch chování, spojené s fyziologickými poruchami a somatickými faktory (dg. F40–F48 a F50–F59). Léčba těchto onemocnění je na území České republiky hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Současně má Česká republika dlouhou tradici léčby psychických onemocnění a pacientům je k dispozici široká síť ambulantních a lůžkových zařízení. Úzkostné či depresivní poruchy, potažmo schizofrenie patří svou povahou v rámci psychických poruch mezi běžně se vyskytující psychické problémy. O tom, že zdravotní péče k léčení jeho zdravotních problémů je na území České republiky žalobci dostupná, mj. svědčí též lékařská zpráva psychiatra MUDr. J.P., který byl i přes určitou jazykovou bariéru schopen, za účasti tlumočníka, žalobce vyšetřit, stanovit diagnózu a vystavit lékařský recept. Porovnáním obsahu lékařských zpráv ze země původu a psychiatra MUDr. J.P. je zjevné, že lékařská zpráva výše jmenovaného českého psychiatra obsahuje více informací o zdravotním stavu žalobce a je mnohem podrobnější, než kterákoliv z předložených lékařských zpráv ze země původu. Uvedené nasvědčuje tomu, že v České republice se žalobci dostalo adekvátní lékařské péče. Skutečnost, že žalobce k léčbě svých psychických problémů za dobu svého mnohaletého pobytu na území České republiky ani jednou před svým odletem do země původu dne 9. 6. 2009 nevyhledal psychiatrickou léčbu a s ohledem na to, že nebylo potvrzeno, že by žalobce trpěl onemocněním, které nelze léčit na v ČR, dospěl soud stejně jako žalovaná k závěru, že v případě žalobce nedošlo k prokázání subjektivních důvodů bránících v pobytu na území Evropské unie dle ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Léčení závažného onemocnění v zemí původu by jistě bylo oním objektivně pochopitelným důvodem, jak uvádí žalobce, právě ona zákonem předvídaná „závažnost“ však ze skutkových zjištění nevyplývá.

32. Námitka žalobce o existenci jazykové bariéry je v této souvislosti zcela lichá. V ČR jsou běžně ošetřováni v lékařských zařízeních cizinci, kteří nevládnou českým jazykem a tato skutečnost není na újmu jim poskytnuté péči. Takto mohl postupovat (za pomoci tlumočníka) ještě před svým odletem do země původu v roce 2009 taktéž žalobce. Psychiatrické vyšetření je možná svým způsobem vyšetřením specifickým, přesto však bylo možné jej realizovat, když jej později žalobce podstoupil u MUDr. P. Ani hypotetická kulturní bariéra příslušníků vietnamské komunity vůči psychiatrické péči není ve vztahu k projednávané věci relevantní. Žalobce neupřesnil příčiny ani případné následky tvrzené kulturní bariéry. Pokud by žalobce měl vůči psychiatrické péči „bariéru“ jakéhokoli druhu, stěží by ji následně vyhledal ve Vietnamu. Pokud mu tato bariéra nebránila využít psychiatrické péče v zemi původu, není jasné, proč by mu měla v tomtéž bránit na území ČR. Dopady psychického onemocnění žalobce na jeho náhled nemůže správní orgán libovolně konstruovat, naopak musí vycházet z odborné dokumentace, tj. zejména lékařských zpráv, které podávají o zdravotním stavu žalobce ucelený obraz. Zde není konstatováno, že by u žalobce reálný náhled absentoval. Z chování žalobce lze spíše usoudit, že mu reálný náhled zůstal zachován, neboť byl schopen vyhodnotit, že je nemocen (existence reálného náhledu na svou nemoc) a vyhledal odbornou pomoc. Soud připomíná, že dříve i nyní žalobce cestoval do země původu jen sporadicky, a přesto jeho zdravotní stav zůstává stabilizován. Není tedy zřejmé, proč by právě pobyt a léčba v zemi původu měly mít do léčby žalobcova psychického onemocnění tak zásadní dopad.

33. Sám žalobce, jak již správně podotkla žalovaná a jak se podává též ze žaloby, považuje důvody své nepřítomnosti na území ČR za subjektivního charakteru. K tomu odkázaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, čj. 47A 28/2013-52 není jednak pro nadepsaný soud právně závazný a jednak spíše podporuje stanovisko žalované. Podává se z něj právě, že závažné důvody musí mít souvztažnost k cizinci, o jehož povolení k trvalému pobytu se jedná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 306/2014-50). Nejvyšší správní soud podle citovaného rozhodnutí tuto souvztažnost chápe tak, „že zde existuje určitá skutečnost (závažný důvod), která cizinci buď objektivně brání opustit zahraničí (např. povodeň), nebo která pro něj představuje svou povahou velmi silnou vnitřní motivaci setrvat v zahraničí nepřetržitě i po dobu překračující 12 měsíců. Že jde ve druhém zmíněném případě o velmi silnou motivaci, musí být objektivně pochopitelné.“ Závažné důvody tak mohou mít charakter ryze objektivní (existuje zde objektivní překážka, která znemožňuje návrat cizince bez ohledu na jeho vůli, např. závažné onemocnění), nebo naopak subjektivní (cizinec nemá po určitou dobu vůli se navrátit, a to z objektivně pochopitelných důvodů). Jejich vymezení a úvahu o podřazení skutkových okolností žalovaná učinila. Je třeba si uvědomit, že zde se nejedná o úvahu správního orgánu o tom, zda nějaký zákonem nejmenovaný důvod je závažným důvodem či nikoli. V projednávané věci se totiž jedná o případ spadající pod demonstrativní výčet liberačních důvodů, tj. závažné onemocnění, které lze současně označit za důvod objektivní. A právě závažnost onemocnění žalobce neprokázal, resp. ze skutkových zjištění správní orgán dovodil, že se o závažné onemocnění v případně žalobce nejednalo a tuto svou úvahu řádně odůvodnil.

34. Zdejší soud shledal, že v případě žalobce nejsou dány závažné důvody, pro které pobýval mimo území členských států EU déle než 12 měsíců a správní orgány se jejich neexistencí zabývaly dostatečně. Lze přitom vyloučit, že by zde existovaly jiné závažné důvody, krom žalobcem tvrzeného psychického onemocnění, žalobce je nenamítal a nejsou zde ani indicie takové důvody naznačující. Stejně tak zde nejsou indicie, které by ukazovaly na to, že žalobcovo onemocnění by bylo možno označit za závažné onemocnění ve smyslu prve citovaného zákonného ustanovení, jak je objasněno shora. Žalovaná měla dostatek relevantních podkladů pro to, aby mohla posoudit otázku, zda důvody nepřítomnosti žalobce na území Evropské unie, tj. jeho zdravotní stav, lze podřadit pod ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Neprovedení dalších důkazů v průběhu správního řízení bylo správními orgány odůvodněno.

35. Žalobce závěrem namítá, že námitkou uplatněnou v bodě VI, odst. druhém odvolání měl na mysli neaktuálnost podkladů pro vydání rozhodnutí, žalovaná však hodnotila nesprávně přiměřenost rozhodnutí. Tuto námitku soud nepřijal. Žalobce v předmětném odstavci správnímu orgánu vytýká, že trvalý pobyt je mu rušen až v červnu 2017, tj. 3 roky poté, co v ČR opět nepřetržitě pobývá. O neaktuálnosti podkladů se nezmiňuje a nelze ani dovodit, že by svou námitkou tuto skutečnost sledoval. V prvním odstavci bodu VI odvolání přitom žalobce namítá právě posouzení přiměřenosti prvostupňovým správním orgánem, pročež žalovaná logicky reagovala na tuto námitku. Následně vypořádala žalobcův odkaz na průtahy v rozhodování, který vyhodnotila jako námitku do nečinnosti a jako takovou ji vypořádala (viz str. 10-11 napadeného rozhodnutí). Samotná délka správního řízení však nezpůsobuje nezákonnost ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Pokud měl žalobce pochybnosti tohoto druhu, měl využít zákonné možnosti a bránit se prostřednictvím samostatné žaloby (§ 79 s. ř. s.). To platí také ve vztahu k obdobně formulované žalobní námitce.

36. Nadepsaný soud závěrem shrnuje, že neshledal žalobcem uplatněné žalobní námitky důvodnými, rozhodnutí správních orgánů nejsou zasažena vytčenými vadami způsobujícími jejich nezákonnost, potažmo nepřezkoumatelnost, jak je odůvodněno shora.

37. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení