50 A 79/2017 - 56

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: T. T. M., narozený ... státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem v ČR R. 190, P. zastoupen Mgr. Markem Sedlákem advokátem se sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministr zahraničních věcí ČR sídlem Loretánské náměstí 5, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2017, čj. 119645/2017-OPL, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministra zahraničních věcí ze dne 24. 11. 2017, čj. 119645/2017-OPL a rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 3. 10. 2017, čj. 2993/2017-HANOI se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 11. 2017, čj. 119645/2017-OPL byl zamítnut rozklad podaný žalobcem a potvrzeno usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“ nebo „ZÚ“) vydané dne 3. 10. 2017 pod čj. 2993/2017-HANOI. Tímto usnesením byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a zastaveno řízení o této žádosti dle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

2. Proti napadenému rozhodnutí byla žalobcem prostřednictvím právního zástupce ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) podána včasná správní žaloba ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“).

3. Žalobce úvodem žaloby nejprve shrnul skutkový stav věci. Bylo zde uvedeno, že žalobce se 1. 9. 2017 osobně dostavil s právním zástupcem a zmocněnou zástupkyní na zastupitelský úřad Hanoj. Měl sjednán termín v systému Visapoint pro podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem podnikání, který využil k zajištění vstupu, neboť registraci k podání žádosti o dlouhodobý pobyt mu systémem Visapoint umožněn nebyl. V podací místnosti na přepážce žalobce podal žádost o dlouhodobý pobyt-zaměstnaneckou kartu. Následně mu byla žádost vrácena zpět spolu se stejnopisem usnesení o nepřijatelnosti této žádosti dle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalobce vzápětí podal žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, kterou odůvodnil nemožností registrace do systému Visapoint. Spolu s touto žádostí žalobce opět podal žádost o dlouhodobý pobyt, čímž využil možnosti dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, která žadatelům zaručuje zahájení řízení i v případech, kdy žádost není podána osobně. Žádost o upuštění od osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt byla usnesením zastupitelského úřadu zamítnuta a řízení o žádosti o 4. zaměstnaneckou kartu bylo na základě § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který byl žalobou napadeným rozhodnutím zamítnut, jak je popsáno shora.

5. Žalobou je v prvé řadě namítáno, že žalobce postupoval v souladu s platnou právní úpravou, povinností ZÚ Hanoj bylo od osobního podání žádosti upustit. Je zde poukazováno na novou právní úpravu obsaženou v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, která dle žalobce zaručuje cizincům majícím jakýkoliv důvod, pro který nemohou podat žádost osobně, podat žádost jiným způsobem s tím, že tímto je řízení vždy zahájeno. Tohoto postupu využil též žalobce, který současně doložil objektivní důvody, pro které nemohl žádost o dlouhodobý pobyt podat osobně. Povinnost ZÚ v důvodných případech od povinnosti osobního podání žádosti plyne též z judikatury, v této souvislosti žalobce poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 57 A 53/2015 a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 10 Azs 97/2017, z nichž vyplývá, že pokud jsou dány a prokázány objektivní důvody, pak příslušné orgány od povinnosti osobního podání žádosti upustit musí.

6. Žalobce dále popsal stávající fungování systému Visapoint, který dle jeho názoru nijak nereaguje na aktuální judikaturu NSS (rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016 – 52 a rozhodnutí z téhož dne čj. 7 Azs 227/2016 – 36), v níž je opakovaně konstatováno, že cizinci mají ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) právo na spravedlivý proces (přístup ke správnímu orgánu). Tyto závěry se vztahují i na případ žalobce, neboť podmínky pro podání žádosti se od doby vydání uvedených rozhodnutí NSS nijak nezměnily, proto je řízení zahájeno i v případě, kdy je žádost podána jinými „kreativními“ způsoby, jako tomu bylo v případě žalobce. V této souvislosti byla dále namítnuta protiústavnost registrace žadatelů v systému Visapoint, neboť tento systém připouští možnou neúspěšnost registrace.

7. Žalobou jsou dále rozporovány závěry žalovaného, který zužuje případy, kdy lze od osobního podání žádosti upustit, pouze na případy zvláštního zřetele hodné, kterými jsou zejména zdravotní důvody, kvůli nimž žadatel není objektivně schopen žádost osobně podat. Možnost prominutí povinnosti osobního podání žádosti však není dle žalobce zákonem omezena pouze na důvody, které žadateli znemožňují se osobně dostavit. Důvodem může být cokoliv, co žadateli v osobním podání žádosti brání. Pod tyto důvody spadá i situace žalobce, který se sice osobně dostavit mohl, ale nebyl schopen se do systému Visapoint za účelem podání žádosti o dlouhodobý pobyt zaregistrovat.

8. Žalobce dále namítá, že zákon o pobytu cizinců nestanovuje konkrétní způsob sjednání termínu pro podání žádosti o pobytová oprávnění. Zastupitelský úřad není na základě § 169h odst. 1 zákona o pobytu cizinců oprávněn zvolit jakýkoliv způsob sjednání termínu, nýbrž pouze ten, který stanoví zákon. Povinnost registrace v systému Visapoint není jako způsob sjednání termínu v zákoně stanovena a zastupitelský úřad tak nebyl tento způsob sjednání termínu oprávněn stanovit.

9. Žalobce naříká také nicotnost rozhodnutí správních orgánů, které nebyly oprávněny řízení o jeho žádosti zastavit, neboť žalobce svou žádost podal osobně, a to za splnění podmínek § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť toto zákonné ustanovení neupravuje konkrétní postup, který musí být žadatelem v případě podání té které žádosti dodržen. V tomto smyslu žalobce dále odkazuje na čl. 36 odst. 4 Listiny, který v kontextu odst. 1 téhož článku uvádí, že podmínky, za jakých se každý může domáhat svého práva, upravuje zákon. Toto v daném případě upraveno nebylo a zastupitelský úřad není oprávněn svévolně určovat dobu pro podání jednotlivých druhů žádostí. Z takového postupu by mohlo plynout zvýhodnění jiných žadatelů, a to s ohledem na rozdílné stanovení termínů na jednotlivých zastupitelských úřadech. Tímto by byla porušena zásada rovnosti při výkonu práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud tedy ze strany zastupitelského úřadu došlo ke stanovení doby pro podání žádostí, jedná se o nezákonný a protiústavní postup, který pro žadatele není závazný.

10. Závěrem žalobce zpochybnil ústavnost současného fungování systému Visapoint, a to z důvodů popsaných ve shora odkázaných rozsudcích rozšířeného senátu NSS. Systém Visapoint diskriminuje občany cizích států, neboť i nadále dochází k určité „filtraci“ žadatelů, kteří jsou povinni sjednávat termíny pro podávání svých žádostí pouze způsobem uvedeným na webových stránkách velvyslanectví. Tento způsob však opět obsahuje omezení počtu sjednaných termínů a žádostí a je netransparentní. Žalobce tedy i poté, co byl zákon o pobytu cizinců novelizován ustanoveními § 169d odst. 2, § 169f a § 169h tohoto zákona, nemá zaručenou možnost podat žádost normálním způsobem.

11. Žalobce žádá o dlouhodobý pobyt – zaměstnaneckou kartu. Směrnice EU o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotná povolení k pobytu a práci č. 2011/98/ES ze dne 13. 12. 2011 nepřipouští, aby státy počet podaných žádostí za účelem zaměstnanecké karty regulovaly tím způsobem, že žadateli žádost podat vůbec neumožní. Pracovní migraci přitom členský stát EU může regulovat stanovením objemu vstupů, tento transparentní způsob regulace však ČR nepoužívá.

12. Na základě všech shora uvedených důvodů navrhl žalobce napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

13. Žalovaný navrhl projednávanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Bylo poukázáno na žalobcem prezentovaný výklad § 169d zákona o pobytu cizinců, který je nesprávný a v rozporu s účelem a systematikou zákona, kterou je zamezení obcházení povinnosti osobní účasti při podání žádosti. Fyzická účast žalobce na ZÚ vylučuje možnost, aby bylo od povinnosti osobního podání upuštěno. Odstavec 3 téhož ustanovení dává zastupitelskému úřadu možnost od osobního podání žádosti upustit, pokud žadatel doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, což je právě ta změna, kterou novelizace přináší. Existenci objektivních důvodů posuzuje ZÚ v rámci správního uvážení, přičemž upuštění od povinnosti osobního podání žádosti je řešením subsidiárním. K objektivním důvodům, pro které lze od povinnosti osobního podání žádosti upustit, žalovaný uvedl, že tyto důvody je nutno stanovit s ohledem na místní podmínky při respektování rovnosti účastníků. V tomto směru žalovaný poukázal na žalobcem uváděnou judikaturu NSS a Krajského soudu v Plzni, kde se skutkově jednalo o případ nezletilého cizince, kdy se jeho zákonní zástupci nemohli osobně dostavit na příslušný úřad. Situace žalobce je však odlišná, neboť jím uváděné důvody spočívající v několika neúspěšných pokusech o podání žádosti nedosahují zákonem předvídané závažnosti a výjimečnosti, aby upuštění od osobního podání žádosti odůvodňovaly. Ustanovení § 169f představuje zákonné zmocnění pro zastupitelský úřad k určení způsobu sjednání termínu osobního podání žádosti, ZÚ Hanoj pak zvolil systém Visapoint, který plní regulační funkci, neboť zájem žadatelů převyšuje kapacitní možnosti ZÚ a bez ohledu na ukončení systému Visapoint zůstává kapacita ZÚ Hanoj omezena. Výklad žalobce, že objektivním důvodem může být cokoli, co žadateli brání v osobním podání, je zavádějící. Tyto důvody posuzuje ZÚ na základě správního uvážení, musí se jednat o důvody bránící žadateli fyzicky se dostavit k osobnímu podání žádosti, tj. zejména důvody zdravotní či sociální. Není pravdou, že zákon nestanoví konkrétní způsob sjednávání termínu, § 169f k tomuto zmocňuje zastupitelský úřad. Dále platí, že z hlediska systematiky zákona nebyla žádost podána osobně. Argumentace Listinou je zavádějící, organizaci způsobu podávání žádostí ponechal zákonodárce na ZÚ, takové opatření je přiměřené a správné, nebyla porušena zásada rovnosti. Způsob organizace podávání žádostí stanovený zákonem o pobytu cizinců není svévolný, sleduje legitimní cíl a volí k jeho dosažení přiměřené prostředky. Novelou zákona zákonodárce vyjádřil výslovně vůli ponechat selekci žadatelů na zastupitelských úřadech, které tak mají pravomoc regulovat počet podaných žádostí, ať již přes Visapoint nebo přes telefonické objednání. Jedná se o zákonnou možnost ZÚ zorganizovat systém podávání žádostí dle místních podmínek. Současně je zde pravomoc nezahájit řízení o žádosti v případě nesplnění podmínek pro podání žádosti. Údajná netransparentnost systému Visapoint se odvíjí mj. od kapacitních možností ZÚ, připravenosti a komunikačních schopností žadatelů a bezpečnostní situace. Visapoint přiděluje termíny k podání žádosti automaticky, bez možnosti vnějšího zásahu, což svědčí o transparentnosti. Co se týče diskriminace, existují-li objektivní rozdíly mezi jednotlivými třetími zeměmi v poptávaném počtu žádostí a snaze žadatelů o obcházení systému, pak tomu musí odpovídat též organizace podávání žádostí. Žalobcem odkázaná směrnice neharmonizuje procesní aspekty podávání žádostí, naopak předpokládá právo státu regulovat počet osob, které budou přijaty na území členského státu EU.

14. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti.

15. Žalobce se zaregistroval v systému Visapoint k podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem studia. Žádostí osobně doručenou Velvyslanectví ČR v Hanoji dne 1. 9. 2017 podal žalobce žádost o zaměstnaneckou kartu.

16. Záznamem o usnesení vydaným zastupitelským úřadem dne 1. 9. 2017 pod čj. 2993/2017-HANOI-II bylo rozhodnuto o nepřijatelnosti uvedené žádosti, neboť žalobce si předem nesjednal termín k podání žádosti a žádost nebyla podána osobně. Je-li žádost dle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců nepřijatelná, není řízení zahájeno a hledí se na ni, jako by nebyla podána.

17. Nepřijatelná žádost byla na místě konzulárnímu pracovníku vrácena zpět spolu se žádostí o upuštění od jejího osobního podání. Důvodem žádosti o upuštění od osobního podání byla skutečnost, že se žalobci po opakovaných pokusech nepodařilo získat registraci v systému Visapoint.

18. Usnesením ZÚ Hanoj ze dne 3. 10. 2017, čj. 2993/2017-HANOI-V byla žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti zamítnuta a řízení o zaměstnaneckou kartu dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zastaveno. Zastupitelský úřad dospěl k závěru, že ze žádosti žalobce o upuštění od osobního podání nevyplývá dostatečný důvod pro vyhovění této žádosti. Skutečnost, že se žalobci registraci do systému Visapoint nepodařilo provést, neznamená, že se mu to v budoucnu nepodaří. Neúspěšné pokusy o registraci v systému samy o sobě nemohou být důvodem pro vyhovění žádosti o upuštění od osobního podání žádosti.

19. Proti tomuto rozhodnutí byl žalobcem dne 3. 10. 2017 podán rozklad, jehož odůvodnění se obsahově částečně překrývá s výše uvedenými žalobními námitkami.

20. Rozklad žalobkyně byl žalobou napadeným rozhodnutím zamítnut a rozhodnutí ZÚ Hanoj ze dne 3. 10. 2017, čj. 2993/2017-HANOI-V potvrzeno.

21. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobcem prezentované důvody, pro které by mělo být od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu upuštěno, nepředstavují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by žalobce objektivně nebyl schopen se na zastupitelský úřad dostavit. Postup žalobce, který pro účely registrace v systému a získání termínu pro podání žádosti uvedl jiný účel žádosti o dlouhodobý pobyt, žalovaný označil za úmyslné uvedení konzulárního úředníka v omyl, čímž ze strany žalobce došlo ke zjevnému zneužití práva. Podmínka osobního podání žádosti se váže pouze k té žádosti, k jejímuž podání si žalobce předem sjednal termín, nikoliv k žádosti jiné, jako tomu bylo v daném případě. Žalobcem tvrzenou fyzickou přítomnost v budově zastupitelského úřadu nelze považovat za splnění podmínky osobní přítomnosti ve smyslu § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců. K fungování systému Visapoint z hlediska zmiňované judikatury NSS žalovaný poukázal na odlišnou právní situaci, kdy prostřednictvím § 169d odst. 2, § 169f a § 169h zákona o pobytu cizinců došlo k výslovnému zmocnění zastupitelských úřadů k provádění regulace podávaných žádostí o dlouhodobá víza či pobytové tituly. Rovněž bylo poukázáno, že ke dni 1. 11. 2017 došlo ke zrušení systému Visapoint, a to v souvislosti s přechodem na nový objednávací systém. V době podání žádosti žalobcem však byl systém Visapoint funkční, což potvrzuje i úspěch žalobce při registraci se na dlouhodobé vízum za účelem studia. Jednání žalobce, který se fungování tohoto systému snažil obejít, je snahou obejít účel regulace migrace. Závěrem žalovaný konstatoval, že přezkumem prvostupňového rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení neshledal nesoulad s právními předpisy, pochybení či rozpor.

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 s. ř. s.). Rozhodl bez jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s.

23. Žaloba je důvodná.

24. Předmětem nyní projednávané věci je otázka správnosti postupu žalovaného, který potvrdil rozhodnutí zastupitelského úřadu, jenž zamítl žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu a řízení o této žádosti, která byla předložena spolu se žádostí o upuštění od osobního podání, zastavil.

25. V nyní projednávané věci žalobce za účelem získání termínu pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na zastupitelském úřadu vytvořil v systému Visapoint registraci, kde jako účel dlouhodobého pobytu uvedl studium. Poté, co mu byl termín systémem přidělen, se na zastupitelský úřad dne 1. 9. 2017 fyzicky dostavil, avšak se žádostí o zaměstnaneckou kartu. Tato žádost byla konzulárním úředníkem žalobci jako nepřijatelná bezprostředně vrácena, byl o tom učiněn záznam do spisu a o důvodech nepřijatelnosti byl vyrozuměn právní zástupce žalobce formou „Záznamu o usnesení“. Nepřijatelnou žádost vrátil žalobce konzulárnímu úředníkovi zpět spolu se žádostí o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Tato žádost žalobce byla následně zastupitelským úřadem zamítnuta s tím, že žalobce neprokázal důvody zvláštního zřetele hodné, které by upuštění od osobního podání žádosti odůvodňovaly. Zastupitelský úřad současně na základě § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců rozhodl o tom, že řízení o žádosti žalobce o zaměstnaneckou kartu se zastavuje.

26. Z obsahu projednávané žaloby i správního spisu se podává, že důvodem, pro který žalobce nejprve zvolil jiný, zástupný a skutečnosti neodpovídající účel dlouhodobého pobytu, je faktická nemožnost registrace v systému Visapoint, na základě které by mu byl přidělen termín, v jehož rámci by mohl podat žádost o zaměstnaneckou kartu. S ohledem na to, že mu systém Visapoint neumožnil docílit podání žádosti o zaměstnaneckou kartu přiměřeně komfortním způsobem a v reálném čase, žalobce se uchýlil k absurdnímu postupu, kdy osobně konzulárnímu úředníkovi předal žádost o upuštění od osobního podání spolu se žádostí o zaměstnaneckou kartu poté, co mu byla tato žádost vrácena zpět spolu se stejnopisem usnesení o nepřijatelnosti této žádosti dle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

27. Z obsahu žaloby i z vyjádření žalovaného je zřejmé, že účastníkům řízení je známo recentní rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016 – 52. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí upozornil na tristní situaci z hlediska respektování základních práv jednotlivců, která nastala v souvislosti s fungováním systému Visapoint. V rozhodnutí bylo poukázáno na zdánlivě absurdní postupy občanů Vietnamu, kteří se na zastupitelském úřadu ČR v Hanoji snaží dosáhnout podání žádosti. Mezi těmito absurdními postupy žadatelů byl zmíněn i postup, kdy žadatel o dlouhodobý pobyt zastupitelskému úřadu podá žádost o upuštění od osobního podání žádosti, k níž připojí samotnou žádost o dlouhodobý pobyt. Takto žadatelé postupují jen proto, aby dosáhli přijetí pobytové žádosti, která by bez registrace v systému Visapoint jinak přijata nebyla.

28. K samotnému fungování systému Visapoint Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí mj. uvedl: „Je třeba si uvědomit, co je pravou podstatou sporu, který vede žalobkyně a který vede či vedlo spolu s ní množství dalších zejména vietnamských či ukrajinských státních občanů. Česká veřejná správa totiž zejména ve Vietnamu a na Ukrajině vytvořila pro žadatele o některá oprávnění k pobytu na území České republiky zcela neprůhledný a na svévoli příslušných úředníků založený systém přístupu k podávání těchto žádostí, neumožňující byť jen náznak vnější kontroly a naopak silně náchylný ke korupci a zneužití. Systém nebyl založen na předchozím stanovení férových a rozumně splnitelných pravidel podávání žádostí a průběžném prověřování, že tato pravidla jsou v praxi také dodržována. Neuspokojivou situací se opakovaně zabýval vedle Nejvyššího správního soudu i veřejný ochránce práv a upozorňoval na ni veřejně již před delší dobou [...] Podstatou tohoto systému bylo, že ještě ve fázi „předprocesní“, tj. ve fázi před podáním žádosti o příslušný pobytový titul, musel žadatel získat v tzv. systému Visapoint právo takovou žádost podat, přesněji řečeno získat „časové okénko“ v úředních hodinách příslušného zastupitelského úřadu, aby se mohl dostavit, jak mu příslušná ustanovení cizineckého práva ukládají, osobně na tento zastupitelský úřad a podat tam příslušnou žádost. Registrace v systému Visapoint přitom dle tvrzení mnoha žadatelů byla často jen obtížně proveditelná, neboť systém často vůbec neumožňoval termín k návštěvě zastupitelského úřadu získat.“ V rozhodnutí následuje výčet judikatury Nejvyššího správního soudu, která se zabývala problematikou systému Visapoint v letech 2009 – 2012, a konstatování rozšířeného senátu, že: „Nejvyššímu správnímu soudu není známo, že by veřejná správa tuto judikaturu reflektovala tak, že by systém Visapoint v ní uvedeným požadavkům přizpůsobila. Naopak, z jednání veřejné správy je patrné, že se všemi prostředky snažila podstatu věci neměnit a i nadále si zachovat možnost zcela neprůhledného, nepředvídatelného a z vnějšku prakticky nekontrolovatelného postupu při „nabírání“ žádostí o pobytová oprávnění. Výsledkem byla další vlna judikátů, nyní již zaměřených na řešení konkrétních situací, kdy se žadatelé o pobytová oprávnění nejrůznějšími kreativními postupy snažili „probít do Kafkova Zámku“ a podat žádost o pobytové oprávnění jinak než za pomoci systému Visapoint…“.

29. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí připustil vysokou administrativní náročnost zpracování pobytových žádostí, které svým počtem převyšují personální možnosti toho kterého zastupitelského úřadu, avšak technologie, které byly pro zvládnutí této administrace užity, musí být užívány způsobem strukturujícím masu žadatelů podle pravidel, která nejsou svévolná a která vyloučí rozhodování o žádostech na základě jiných než racionálních a férových kritérií. Po státu je nutno požadovat, aby, pokud povinnost osobního podání žádosti stanovil, také vytvořil adekvátní podmínky pro to, aby tuto povinnosti žadatelé mohli adekvátním způsobem splnit. Tato povinnost nesmí být státem zneužívána ke svévolnému faktickému bránění žadatelům své žádosti vůbec podat a tím podávání žádostí o pobytová oprávnění fakticky znemožnit, jak je tomu právě v projednávané věci.

30. V rozhodnutí byly rovněž zmíněny účinky žádostí, které byly podány tzv. nouzovým způsobem, tedy např. jako příloha ke stížnosti na postup konzulárního úředníka. Takto podané žádosti jsou dosavadní judikaturou zcela oprávněně považovány za žádosti podané účinně, jakkoliv takto podané žádosti znemožňují naplnit účel jejich osobního podání, kterým je zejména ověření totožnosti žadatele, jeho motivace a osobní a jiné poměry. Právě tyto žádosti podané nouzovým způsobem jsou dle Nejvyššího správního soudu jediným účinným nástrojem k ochraně práv žadatelů. Dokud veřejná správa svůj přístup nezmění, není důvod na uvedených závěrech judikatury cokoliv měnit.

31. Krajský soud ve světle citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu dospěl k závěru, že žalobce v nyní projednávané věci využil k podání žádosti o dlouhodobý pobyt jeden z výše zmiňovaných „nouzových“ způsobů, když žádost o zaměstnaneckou kartu podal spolu se žádostí o upuštění od osobního podání této žádosti.

32. Žádost žalobce byla příslušnému úřadu podána dne 1. 9. 2017. V té době již byla do zákona o pobytu cizinců novelou č. 222/2017 Sb. včleněna ustanovení § 169d odst. 2, § 169f a § 169h, jimiž zákonodárce na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu reagoval.

33. Dle § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců se osobním podáním žádosti rozumí úkon žadatele, při kterém se žadatel osobně dostaví ke správnímu orgánu, u kterého má být žádost podána, a osobě přímo se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu určené k přijetí žádosti podá žádost v době určené pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění a ve formě a způsobem, který stanoví tento zákon. Povinnost osobního podání žádosti se vztahuje i na zákonného zástupce. Podmínka osobního podání žádosti se považuje za splněnou v případě podání žádosti zastupitelskému úřadu prostřednictvím fyzické nebo právnické osoby, se kterou má Česká republika uzavřenou smlouvu o přijímání žádostí (dále jen „externí poskytovatel služeb“), jde-li o žádost takového druhu, jehož shromažďováním a předáváním je externí poskytovatel služeb pověřen.

34. Dle § 169f zákona o pobytu cizinců je žadatel povinen si předem sjednat termín osobního podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce.

35. Ustanovení § 169h zákona o pobytu cizinců dále upravuje případy, kdy je žádost o udělení pobytového oprávnění nepřijatelná. Dle odstavce 3 tohoto ustanovení nepřijatelnost žádosti zjišťuje u žádosti podané na zastupitelském úřadu zastupitelský úřad, u žádosti podané ministerstvu ministerstvo. Je-li žádost nepřijatelná, řízení není zahájeno a na žádost se hledí, jako by nebyla podána; tuto skutečnost ministerstvo nebo zastupitelský úřad cizinci písemně sdělí včetně důvodu nepřijatelnosti, učiní o ní usnesení do spisu a vrátí tiskopis žádosti, veškeré předložené doklady a správní poplatek, pokud byl uhrazen. Nepodá-li cizinec žádost osobně, ač je k tomu podle tohoto zákona povinen, postupuje se obdobně podle věty druhé.

36. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě obhajuje legitimitu svého postupu mj. účinností výše citovaných zákonných ustanovení, která příslušné úřady dle jeho názoru zmocňují k tomu, aby regulovaly podané pobytové žádosti. Uvedenými zákonnými ustanoveními byla dle žalovaného zmiňovaná judikatura Nejvyššího správního soudu překonána.

37. S předestřenými závěry žalovaného se krajský soud neztotožnil. Novelou včleněná zákonná ustanovení pouze definují, co se rozumí pojmem „osobní podání žádosti“, stanovují povinnost sjednat si termín osobního podání žádosti a upravují pravomoci zastupitelského úřadu v případě, kdy povinnost osobního podání žádosti splněna není. Tato zákonná ustanovení však nezměnila ničeho na samotném chodu a fungování systému Visapoint, který i v době podání žádosti žalobce nebyl schopen žadatelům zajistit, že své žádosti budou moci v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat, jak bylo vytýkáno Nejvyšším správním soudem.

38. Uvedená zákonná ustanovení neopravňují zastupitelské úřady dle svého uvážení stanovovat kvóty pobytových žádostí, jejichž podání bylo fakticky podmíněno fungováním nekontrolovatelného systému Visapoint, provozovaného externím provozovatelem, který nebyl schopen zajistit jeho transparentnost.

39. Veřejná správa přijetím uvedených zákonných ustanovení nijak relevantně na judikaturu Nejvyššího správního soudu nereagovala. Nevyužila jiné vhodnější technologie, nezavedla vícestupňovou proceduru posuzování žádostí, prvky náhodného výběru ani nástroje ekonomické regulace. Do zákona byla pouze včleněna zákonná ustanovení konkretizující postupy žadatelů a postupy zastupitelských úřadů, případně ministerstva. Systém Visapoint těmito legislativními změnami dotčen nebyl a jeho fungování i nadále neumožňovalo žadatelům získat v přiměřené době termín pro podání žádosti o pobytové oprávnění.

40. O nezákonnosti a nefunkčnosti systému Visapoint svědčí i skutečnost, že provoz tohoto systému byl, mimo jiné z důvodu jeho netransparentnosti i z důvodu vypršení smlouvy s jeho provozovatelem, ke dni 31. 10. 2017 ukončen. Skutečnost, že žalobce podal svou žádost v době, kdy systém standardně fungoval, mu nemůže být kladena k tíži.

41. Ačkoli tedy žalobce podal žádost mimo řádně sjednaný termín, měla být tato žádost zastupitelským úřadem považována za osobně podanou, neboť se v době jejího podání jednalo o jediný účinný prostředek, jak se domoci práva u správního orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

42. Soud pro úplnost poukazuje též na závěry Veřejného ochránce práv učiněné v tiskové zprávě ze dne 2. 9. 2013, které přímo souvisí s žádostmi o dlouhodobý pobyt podávanými na základě registrace v systému Visapoint, a které tedy dopadají i na nyní projednávanou věc: „Řízení proti České republice zahájila Evropská komise v souvislosti s internetovým systémem Ministerstva zahraničních věcí Visapoint, jehož prostřednictvím se cizinci ve vybraných zemích musí nejprve zaregistrovat, aby poté mohli podat žádost o vízum k pobytu v ČR nad 90 dnů nebo žádost o dlouhodobý/trvalý pobyt. Už od roku 2011 veřejný ochránce práv opakovaně upozorňoval Ministerstvo zahraničních věcí, že systém Visapoint nefunguje a registraci neumožňuje. Kladením nesplnitelné podmínky je tak cizincům odepřeno právo žádost vůbec podat, tedy i základní právo na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že jsou tímto způsobem omezováni i cizinci žádající o dlouhodobý či trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny nebo za účelem studia, kteří mají na povolení k pobytu právní nárok, jedná se ze strany České republiky o porušování závazků vyplývajících z práva Evropské unie.“ 43. Ze shora uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí postupem podle § 78 odst. 1 s. ř. s., aniž by se zabýval dalšími žalobními námitkami, a podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i prvostupňové rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí je ze shodných důvodů rovněž vadné. Krajský soud dále v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný i správní orgán prvního stupně jsou v dalším řízení podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázáni závazným právním názorem krajského soudu tak, jak byl vysloven výše.

44. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě představují náklady řízení zaplacený soudní poplatek a odměnu advokáta.

45. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) 2 x 3 100 Kč, celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení