50 A 8/2016 - 34
Citované zákony (8)
Rubrum
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce P. K., proti žalovanému Vojenské policii, adresa pro doručování: Ministerstvo obrany, sekce právní, odbor pro právní zastupování, sídlem Praha 6, náměstí Svobody 471/4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2016, č.j. 96-21-12/2012- 5104, takto:
Výrok
Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
Žalobou doručenou dne 6. 5. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2016, č.j. 96-21-12/2012- 5104, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor, jímž byl žalobci přiznán nárok na výplatu odměny za služební pohotovost 5. operátora operačního střediska vykonanou u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v období od 28. 3. 2009 do 31. 1. 2012, a ve zbytku byla jeho žádost zamítnuta a toto prvostupňové rozhodnutí bylo žalovaným potvrzeno. V žalobě je namítáno, že žalobci nebyly zaplaceny pohotovosti s časem dostavit se do zaměstnání do 360 minut a pohotovosti bez časové normy. Žalobci nebyly proplaceny odměny za hotovost operátora. Takto žalobci nebyla proplacena pohotovost v den výkonu řádné dovolené. Přitom každá pozice v hotovostním systému musela být vždy obsazena konkrétním proškoleným příslušníkem pro případ nenadálé události. K povinnostem žalobce patřilo udržovat telefonické spojení s útvarem a být připraven v časové normě 360 minut dostavit se do zaměstnání. Žalobce byl povinen pohotovost držet i v době řádné dovolené. Žalobce dále vyjadřuje nesouhlas s tím, že mu odměna za pohotovost nebyla přiznána v době svátku. I v takovém případě byl žalobce připraven k případnému výkonu služby. Proto mu odměna náležela. Směrnice náčelníka Vojenské policie, pohotovostního systému, účinná od 1. 2. 2012 nebyla promítnuta do rozkazů velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav. Pohotovost vyšetřovatele je posuzována jako služební pohotovost. Dne 3. 2. 2012 byl vyhlášen vnitřní rozkaz č. 6/2012, jímž časová norma 360 minut byla nahrazena povinností dostavit se v co nejkratší době do zaměstnání. Nikde není uvedeno, že by tato povinnost měla být vojákům prostřednictvím vnitřního rozkazu uložena. S nařízením k hotovostnímu systému řadoví vojáci nebyli seznámeni. Praxe byla taková, že voják zařazený do pohotovosti operátora musel být na telefonu a musel být připraven v případě aktivace dostavit se do zaměstnání v časové normě 360 minut. Voják nebyl poučen, že po 31. 1. 2012 nemusel být na telefonu a nemusel se do zaměstnání dostavit. V té souvislosti se žalobce dovolává aktivace v souvislosti s leteckou nehodou. Mezi pohotovosti, které žalobce držel, patří bojová a mobilizační pohotovost nařízená rozkazem velitele č. 1/2011 a č. 1/2012. Dále došlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces, jestliže se žalovaný nevypořádal s žalobcem navrženými důkazy. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobce nebyl u útvaru jediným vojákem zařazovaným jako 5. operátor operačního střediska a nebyl nezastupitelný. V den, kdy žalobce čerpal řádnou dovolenou, kontaktní telefon u sebe mít nemusel, nemusel se zdržovat v dosahu signálu sítě poskytovatele služeb mobilního operátora, ani reagovat na příchozí hovor. Odkaz na stanoviska Asociace pro rozvoj kolektivního vyjednávání a pracovních vztahů uvedený v napadeném rozhodnutí byl využit jako argument pro podporu právního názoru žalovaného. Žalobce nebyl v pozici, kdy by mu v době čerpání řádné dovolené byla nařízena služební pohotovost, a žalobce se nemohl domnívat, že v době řádné dovolené současně takovou pohotovost drží. Nástup dovolené byl pak určován v souladu s § 33 odst. 1 zákona o vojácích z povolání s přihlédnutím k důležitému zájmu služby a oprávněnému zájmu vojáka. Pouhým zařazením vojáka do jmenného seznamu všech příslušníků útvaru v rámci bojové a mobilizační pohotovosti ve vnitřních rozkazech velitele nemohl žalobce být a nikterak nebyl ve svém volném čase mimo dobu služby omezen, protože se nejednalo o typ služební pohotovosti ve smyslu § 30 odst. 2 zákona o vojácích z povolání. Byl pouze zařazen do plánu uvádění do bojové připravenosti a předurčen k plnění úkolů stanovených s přechodem na vyšší stupeň bojové pohotovosti v návaznosti na vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Listinné důkazy předložené žalobcem byly hodnoceny. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného na stanoviscích uvedených v žalobě setrval. Ze správních spisů vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Žalobce podal dne 28. 3. 2012 žádost o proplacení služební pohotovosti za tři roky zpětně. Uvedl, že opakovaně mu byla nařízena služební pohotovost s dostavením se na pracoviště v určitém čase. Tato pohotovost nebyla žalobci proplacena, byť jednalo se o pohotovost podle § 30 zákona o vojácích z povolání, za kterou žalobci náležela odměna podle § 19 zákona o platu. Ve spise jsou založeny výpisy z vnitřních rozkazů velitele Velitelství vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2010, č. 1/2011 a č. 1/2012. Rozhodnutí vydaná v této věci byla velitelem Velitelství Vojenské policie rozhodnutím ze dne 16. 7. 2015 zrušena a věc byla prvostupňovému orgánu vrácena k novému projednání. Ve spise jsou založeny výpovědi svědků K., D., Ch., L., G. Nařízení k hotovostnímu systému Vojenské policie bylo vydáno dne 31. 1. 2012 pod č.j. 85-10/2012-5104. Toho nařízení mimo jiné upravuje služební pohotovost bez časové normy, na kterou je v žalobě odkazováno. Spis je doplněn jednotlivými vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, jímž byly ukládány jmenovitě uvedeným příslušníkům služby. Tyto služby jsou rozčleněny, přičemž rozlišuje se mezi bojovým rozdílením, služební pohotovostí a služební pohotovostí – pyrotechnická služba. V těchto vnitřních rozkazech se výslovně uvádí, že o služební pohotovost podle § 30 zákona o vojácích z povolání se jedná u posledních dvou vyjmenovaných skupin, přičemž žalobce nikdy do těchto skupin zařazen nebyl. U příslušníků zařazených do skupiny bojové rozdílení bylo náčelníkovi operačního střediska uloženo proplatit odměnu za pracovní pohotovost a odpovídající příplatky podle zák. č. 143/1992 Sb. Další vnitřní rozkazy vztahují se k řádné dovolené, přičemž v těchto rozkazech je uveden počet dní, z toho dny nepřetržitého odpočinku. To vztahuje se též na žalobce, k dovolené se vztahuje záznam o dovolených žalobce za roky 2008 až 2013, uvádí se místo pobytu, přičemž jedná se jak o zahraniční destinace, tak o tuzemské. Pro účely rozhodování byly do spisu založeny výkazy odpracované doby za jednotlivé měsíce. Z přehledů je patrné, že žalobce po celou danou dobu byl zařazen jako 5. operátor. V časové normě dosažitelnost do 360 minut uvádí se doba pohotovosti, výše příplatku, na který vznikl nárok. Rozhodnutím velitele Velitelství Vojenské policie v Táboře ze dne 5. 1. 2016 č.j. 11- 34/2014-4215 bylo žádosti žalobce o proplacení služební pohotovosti částečně vyhověno, přičemž žalobci byly odměny přiznány za období od 28. 3. 2009 do 31. 1. 2012 v celkové částce 104.993 Kč. Žádost o výplatu odměny za další období byla zamítnuta. V odůvodnění rozhodnutí se odkazuje na ustanovení § 30 zákona o vojácích z povolání, podle kterého obsahem služební pohotovosti není samotný výkon služby, ale určitý stupeň připravenosti vojáka na to, že v případě potřeby bude službu konat. Služební pohotovost lze nařídit ve vojenských objektech, kdy zpravidla jedná se o pravidelné místo výkonu služby nebo místo jiné určené velitelem, Za pohotovost se výslovně považuje takové závažné omezení vojáka, které spočívá ve vynuceném pobytu ve vojenských objektech nebo na jiném místě určené služebním orgánem. Takové místo nesmí voják po dobu nařízené pohotovosti opustit. V rozhodnutí vypočtené služby byly podřazeny služební pohotovosti a žalobci byl za ně přiznán nárok na odměnu. Ke změně hotovostního systému došlo k 1. 2. 2012, kdy byly časové normy dosažitelnosti odstraněny. Po tomto datu nebyly osoby předurčené k dostavení se do útvaru v době mimo služby nikterak omezeny, kromě udržování telefonického spojení s útvarem. V této době nemohlo se jednat o pohotovost podle § 30 zákona. Žalobcem uplatňovaný nárok na odměnu za služební pohotovost nemohl být uznán pro dobu, kdy žalobce měl vnitřním rozkazem určenou řádnou dovolenou a tu čerpal. Odměnu nelze přiznat za služební pohotovost vojákům, kterým opadla služba podle rozvrhu služeb v důsledku svátku. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, přičemž námitky odpovídají žalobním bodům. Ve spise jsou dále založeny protokoly o výpovědi svědků B., Š., vyjádření k hotovostem podané M. Z., R. P., A. M., L. J., protokoly o výslechu účastníků Z. M., B. P., M. B. Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že od 1. 2. 2012 došlo ke změně hotovostního systému v útvaru žalobce, když byla odstraněna časová norma k dostavení se do zaměstnání. Po předurčených osobách bylo pouze požadováno udržovat spojení s útvarem, jiným způsobem nebyly tyto osoby omezovány. Byly zhodnoceny výpovědi svědků D., K. a Ch. K dispozici byla účastnická výpověď Mgr. J. a jeho výslech proto byl nahlédnut jako nadbytečný. Zvážit potřebu provedení výslechů určitých osob je na správním orgánu. Ten není vázán návrhy účastníků. Především výslechy vedoucích zaměstnanců velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav byly stěžejní pro objasnění věci. K neproplacení odměny za služební pohotovosti v době čerpání řádné dovolené se odkazuje na ustanovení § 66 odst. 2 zákona o vojácích z povolání o platu v době dovolené. Plat zaměstnanci podle § 19 odst. 3 zákona přísluší za výkon práce v době pracovní pohotovosti. Odměna za pracovní pohotovost v takovém případě nepřísluší. Účelu dovolené se pak souběžné určení vojáka do služební pohotovosti příčí. Voják čerpající dovolenou a současně držící služební pohotovost by se octl v nerovném postavení oproti vojákům čerpajícím řádnou dovolenou bez nařízení služební pohotovosti. Služební pohotovost byla žalobci plánovitě nařizována v rámci bojového rozdílení na přesně určený týden se současným jmenovitým rozdělením služeb jednotlivým stálým operačním dozorčím na konkrétní dny v kalendářním měsíci. Naproti tomu řádná dovolená byla povolena na žádost žalobce v bezprostředně následujícím týdenním vnitřním rozkazu. Žalobci bylo proto známo, kdy bude držet pohotovost a kdy bude čerpat řádnou dovolenou. Žalobci v době čerpání dovolené služební pohotovost nařízena nebyla. Požadavek proplatit pohotovost ve svátek byl odmítnut s odůvodněním, že ve smyslu § 14 odst. 1 se zaměstnanci nekrátí plat, jestliže nepracoval z důvodu, že svátek připadl na obvyklý pracovní den. Odkazuje se na to, co rozumí se služební pohotovostí podle § 30 odst. 2 zákona, kterou nebylo možno nařídit na dobu, která je dle rozvržení základní týdenní doby služby obvyklou dobou služby, byť by odpadla z důvodu svátku. Žalobce obecně požádal o proplacení odměn za veškeré služební pohotovosti, aniž uvedl konkrétní případy či typy pohotovostí, kterých se žádost týká. Takový nárok předmětem žádosti nebyl. Žalovaný k požadavku vyplacení odměny za služební pohotovost s předurčením příslušníka do bojové a mobilizační pohotovosti uvedl, že předurčením žalobce do takové hotovosti nemohl být a nikterak nebyl ve svém volném čase mimo dobu služby nikterak omezen. Zařazení ve jmenovitém seznamu byl předurčen k plnění úkolů, které by byly spojeny s přechodem na vyšší stupeň bojové pohotovosti, což předpokládalo vydat zvláštní opatření. To se však nestalo. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce působil jako operátor velitele Velitelství Vojenské policie ve Staré Boleslavy a o jeho nároku na výplatu odměny za služební pohotovost rozhodl prvostupňový správní orgán dvěma výroky, přičemž první z nich se vztahuje k období od 28. 3. 2009 do 21. 1. 2012. Druhým obdobím je pak období od 1. 2. 2012 do 28. 3. 2012. První část žaloby se vztahuje k výroku v odstavci prvním, další část žaloby se týká rozhodnutí v odstavci druhém, žalobní body o bojové a mobilizační pohotovosti a námitky procesní povahy lze vztáhnout k oběma výrokům. Prvnímu výroku o přiznání nároku na výplatu odměny za služební pohotovost se vytýká, že odměna za služební pohotovost nebyla žalobci vyplacena v době, kdy čerpal řádnou dovolenou a v době svátku. Z obsahu spisu je zjevné, že pohotovost byla žalobci nařízena vždy vnitřním rozkazem a odměna za takto stanovenou pohotovost byla žalobci prvostupňovým rozhodnutím přiznána. Spis obsahuje přehled čerpání dovolené žalobcem a při porovnání těchto dvou podkladů je zjevné, že do služební pohotovosti žalobce nikdy nebyl v době dovolené zařazen. O dovolenou žalobce žádal sám, v době dovolené pobýval též mimo republiku, například ve Francii a Řecku a je zcela nereálné, aby se žalobce dostavil plnit povinnosti související s pohotovostí operátora v časové normě 360 minut, jak argumentuje svou připraveností splnit takovou povinnost v žalobě. Na hranici časové normy je vzdálenost některých tuzemských destinací uvedených v přehledu míst pobytu dovolené (např. Lipno nad Vltavou). Pro posouzení služební pohotovosti podle § 30 zákona o vojácích z povolání má význam výklad tohoto institutu provedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017 čj. 4As 84/2016-96, který vyložil, že Rozkazem ministryně spravedlnosti č. 7/2009 a každoročně vydávanými rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, jimiž byli všichni příslušníci útvaru po celou dobu roku zařazeni do služební pohotovosti, se ještě o pohotovost ve smyslu § 30 zákona nejedná. Zařazení do takové pohotovosti vyžadovalo dále vydání vnitřního opatření, které však v době čerpání dovolené žalobcem pro něj vydáno nebylo. Proto nebyl důvod, aby žalobce pohotovost držel, jestliže v době dovolené mu žádná pohotovost uložena nebyla. Nebyl-li žalobce v době dovolené do služební pohotovosti operátora zařazen, pak mu nárok na odměnu nevznikl. Z obsahu spisu je zjevné, že čerpání dovolené jednotlivými příslušníky, a tudíž i žalobcem bylo respektováno a dovolená byla na žádost žalobce v průběhu daného období povolena. Bylo by proti smyslu a účelu dovolené, aby příslušník čerpal dovolenou a ve shodný den, kdy dovolenou čerpá, mu vznikla povinnost držet pohotovost. Úsudek žalovaného o tom, že žalobce během dovolené pohotovost nedržel, není spekulativní a ničím nepodložený, protože porovnáním přehledu o žalobcem čerpané dovolené a vnitřních rozkazů velitele je zcela zjevné, že žalobce ve dnech, kdy dovolenou čerpal, pohotovost nedržel. Případná výkladová stanoviska, na která je v žalobě odkazováno, ani způsob plánování dovolené nejsou významné, je-li obsahem spisu prokázáno, že žalobci žádným vnitřním opatřením v době jeho dovolené, ať již v tuzemsku či v zahraničí žádná pohotovost nařízena nebyla a žalobce ve dnech dovolené na pracoviště nebyl povolán. Držení pohotovosti nelze podřadit udržování telefonického spojení a případná připravenost dostavit se v časové normě do zaměstnání, pak byla z některých destinací, ve kterých se žalobce v době čerpání dovolené zdržoval, zcela nereálná. Soud proto uzavřel, že spisovou dokumentací je prokázáno, že žalobci v době jeho dovolené služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona nařízena nebyla, a proto mu odměna za takovou pohotovost nepřísluší. Žalobní bod požadující úhradu platu za pohotovost ve svátek nemá opodstatnění. Z formulace tohoto žalobního bodu vyplývá, že žalobce svůj nárok na poskytnutí odměny za pohotovost dovozuje z toho, že po celou dobu svátku byl připraven k případnému výkonu služby. Jak soud prve vyložil, zařazení vojáků do bojové a mobilizační pohotovosti samo o sobě neznamená, že taková služební pohotovost byla vojáku nařízena, jestliže je tu předpoklad, že nařízení takové pohotovosti děje se dalším vnitřním opatřením. Pro přezkoumání rozhodnutí má význam právě skutečnost, že žalobce nebyl po celé období zařazen do bojové a mobilní pohotovosti na základě vnitřních rozkazů č. 1/2009, č. 1/2010, č. 1/2011 a č. 1/2012. Protože mu služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona nařízena nebyla, nemůže požadovat odměnu podle § 19 zákona o platu. Úhradu za práci ve dny státního svátku žalobce obdržel, přičemž stalo se tak v souladu s § 14 odst. 1 zákona o platu. Z důvodu, že státní svátek připadl na den, který je jinak dnem pracovním, mu plat krácen nebyl. Jestliže žalobce v takových dnech nebyl do služební pohotovosti podle § 30 zákona zařazen, pak mu žádné další plnění za práci nenáleží. Ustanovení § 14 odst. 1 tu stojí vedle § 66 odst. 2, ve kterém jsou vyjmenovány případy považované za výkon služby. Není rozhodné, že v tomto předpise není svátek zahrnut, jestliže je tu ustanovení § 14 odst. 1, který právě takovou situaci reguluje. Neměl-li žalobce ve svátek služební pohotovost, pak se s odkazem § 66 odst. 2 zákona odměny za pohotovost nemůže dovolávat. K žalobnímu bodu o pohotovosti operátora vykonávané po 1. 2. 2012 je zapotřebí především uvést, že v žalobě označeným nařízením došlo oproti předchozímu stavu k jediné změně, která spočívala v tom, že osoby vyjmenované ve vnitřním rozkazu velitele nebyly povinny dostavit se na určené místo v časové normě 360 minut. V tomto smyslu byli podle obsahu spisové dokumentace příslušníci poučeni a k žádné změně v dosavadní praxi nařizování pohotovostí formou vnitřních rozkazů nedošlo. Provedenou změnou nevznikla žalobci služební pohotovost podle § 30 zákona, protože v tomto smyslu nebyl žádný vnitřní rozkaz vydán. Poukazuje-li žalobce pod bodem 4 na straně 3 žaloby na úhradu pohotovostí podle zák. č. 143/1992 Sb., pak shodným způsobem byl žalobce za jím vykonanou pohotovost honorován. To je zřejmé například z vnitřního rozkazu č. 9/2012 ze dne 24. 2. 2012, jímž byl proveden rozdělovník služeb na měsíc březen 2012, ve kterém je žalobce uveden a v tomto opatření se současně uvádí, že mu má být poskytnuta úhrada podle zák. č. 143/1992 Sb. Vnitřním rozkazem velitele č. 6/2012 došlo ke změně pohotovosti s časovou normou 360 minut ke změně v tom smyslu, že tato časová norma byla nahrazena povinností dostavit se v co nejkratší době do zaměstnání. Jak vyložil Nejvyšší správní soud služební pohotovost podle § 30 zákona o vojácích z povolání v rozsudku ze dne 4. 5. 2017 č.j. 4As 84/2016-96, předpokládalo se pro vznik pohotovosti vydat vnitřní rozkaz příslušného velitele. Takový postup se předpokládal též v době předchozí, kdy prve uvedená časová norma byla ve vnitřních opatřeních stanovena. Z výpovědí svědků, kteří každoročně prováděli školení a z poučení příslušníků vyplývá, že služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona plošně nařizována nebyla, pro nařízení služební pohotovosti ve smyslu § 30 zákona bylo nezbytné vydání dalšího vnitřního opatření, jak poučení rozuměl mimo jiné další žadatel o vyplacení odměny P., jehož výpověď je ve spise založena. Svědek L. se pak ve své výpovědi shoduje s tím, co uvedli svědkové D. a Ch. Okolnost, že příslušníci byli s rozkazem velitele č. 6/2012 seznámeni, vyplývá i z toho, co uvádí žalobce pod bodem 7 na straně 3 žaloby o náhradě časové normy povinností dostavit se v době co nejkratší. Ze spisové dokumentace je zřejmé, že pohotovosti byly nařizovány jednotlivými rozkazy velitele, přičemž bylo rozlišováno mezi bojovým rozdílením a služební pohotovostí podle § 30 zákona. Služební pohotovost podle tohoto předpisu byla v jednotlivých vnitřních rozkazech výslovně uvedena. Žalobce v období po 1. 2. 2012 podle předložených vnitřních rozkazů do pohotovosti podle § 30 zařazen nebyl. Způsob nařizování pohotovostí zůstal i po 1. 2. 2012 stejný, jako tomu bylo do 31. 1. 2012. To je z jednotlivých vnitřních rozkazů jednoznačně seznatelné. K žádné změně praxe oproti předchozímu období proto nedošlo. O změně provedené vnitřním rozkazem velitele č. 6/2012 byli příslušníci proškoleni tak, jak vyplývá z výpovědi prve konkretizovaných svědků. To je zřejmé například z výpovědi svědka B., vedle toho je tu účastnická výpověď Bc. P., který výslovně uvedl, že zařazení do služební pohotovosti chápal tak, že placeno není a k jinému názoru došel až poté co v záležitosti služební pohotovosti rozhodl Nejvyšší správní soud. Ze svědeckých výpovědí založených ve spise nevyplývá, že automaticky vyplynula příslušníkům povinnost dostavit se, ať již v časovém limitu, či mimo něj na pracoviště. Nutno poznamenat, že pro takový účel nepostačoval pouze telefonický kontakt, ale bylo nezbytné určit místo a způsob dopravy kam se má ten který příslušník dostavit. Jestliže bylo zapotřebí k realizaci vnitřního rozkazu velitele č. 6/2012 dalšího opatření s určením pracoviště a způsobu dopravy, pak udržování telefonického spojení nelze chápat jako zařazení do nepřetržité pohotovosti, na čemž nemění nic ani povinnost dostavit se v době co nejkratší. Ta by se realizovala právě na základě dalšího vnitřního opatření, které v daném období pro žalobce vydáno nebylo. Výpověď svědka L. je pak zapotřebí rozumět ve smyslu jak vyložit vnitřní rozkazy velitele č. 1 pro jednotlivé kalendářní roky. Vnitřní rozkaz, kterého se žalobce dovolává pod bodem 10 na straně 3 vedle žaloby, pak naopak svědčí ve prospěch nezbytnosti dalšího vnitřního rozkazu v zájmu aktivace příslušníka do pohotovosti. Důvodem takové aktivace byla mimořádná událost a nikoli důvody pro aktivaci ve smyslu vnitřního rozkazu č. 6/2012. Nezbytnost vnitřního rozkazu k takové aktivaci při mimořádné události potvrdil i svědek D. Odvolací námitky vztahující se k pohotovostem od 1. 2. 2012 žalovaný vypořádal na straně 6 až 7 napadeného rozhodnutí, ve kterém konzistentně vyjádřil názor, zda jednalo se o služební pohotovost. Tento názor je souladný s právními předpisy a způsob vypořádání odvolací námitky odpovídá požadavkům § 68 odst. 3 správ. řádu. Výpovědi osob označených v bodu 11 na straně 4 žaloby jsou ve spise založeny. Představují listinné podklady a z bodu 26 na straně 6 napadeného rozhodnutí je zjevné, že při rozhodování byly vzaty v úvahu. Ze závěru pasáže obsahující odůvodnění této odvolací námitky, pak plyne, že žalovaný shledal, že tu je dostatek podkladů, aby bylo možné věc objektivně posoudit, proto nedošlo k porušení předpisů správního řádu o zjišťování skutkového stavu a odůvodnění správního rozhodnutí. Soud proto shrnuje, že pro důvody uvedené v žalobě nebyl žalobce ve stálé pohotovosti ve smyslu § 30 a nestalo to ani tím, že byl povinen zajišťovat telefonický kontakt. Z jednotlivých vnitřních rozkazů založených v spise pak plyne, byl-li žalobce do pohotovosti dalším vnitřním opatřením zařazen, pak za tuto práci mu byla přiznána odměna. Další žalobní bod se týká zařazení žalobce do bojové a mobilizační pohotovost. Pro posouzení uplatněných žalobních bodů je rozhodný právní názor Nejvyššího správního soudu, podle kterého na základě vnitřních rozkazů velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav ve spojení s rozkazem ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku nebyla žalobci nařízena služební pohotovost podle § 30 zákona o vojácích z povolání v souvislosti se zařazením žalobce do bojové a mobilizační pohotovosti, ani mu těmito rozkazy nebyla v mimopracovní době uložena omezení srovnatelná se služební pohotovostí. Proto žalobce nemá nárok na odměnu podle § 19 odst. 2 zákona o platu. Podle § 12 odst. 1 s.ř.s. Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudu ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech. Právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017 č.j. 4As 84/2016 – 96 se proto soud řídí i v této věci. Při posuzování uplatněného nároku je zapotřebí vycházet z úpravy institutu bojové a mobilizační pohotovosti ve smyslu rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku. Z tohoto rozkazu vyplývá, že bojová a mobilizační pohotovost se uplatňuje při vyhlášení stavu ohrožení státu a stavu válečného. V projednávaném období takový stav vyhlášen nebyl. Úkoly bojové a mobilizační pohotovosti se vztahují k zabezpečení vnější bezpečnosti státu při mimořádných stavech vojenské povahy, pro plnění těchto úkolů se vyčleňují všichni vojáci, pro účely plnění takových úkolů se připravují tím, že jsou zařazováni do plánu uvádění do bojové připravenosti. Takové zařazení však není nařízením služební pohotovosti podle § 30 zákona. Pohotovost ve smyslu prve uvedené normy by vyžadovala předem určit místo pracoviště vojáka, způsob jeho vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce. Rozkazem ministryně obrany služební pohotovost nařízená nebyla. Nestalo se tak ani vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012, protože ty navazovaly na rozkaz ministryně obrany, podle kterého se k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti vyčleňují všichni vojáci. Zařazením do služební pohotovosti nebylo určeno místo, kde se příslušníci mají zdržovat, ani způsob jejich vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce. Vnitřní rozkazy obsahovaly obecná a organizační pravidla dlouhodobé povahy, platná po celé kalendářní roky, a proto jimi nedošlo k vyhlášení stálé služební pohotovosti podle § 30 zákona. Těmito rozkazy byl vymezen okruh osob, na které se možnost služební pohotovost nařídit vztahuje. Služební pohotovost podle § 30 zákona přichází v úvahu tehdy, je-li nařízena konkrétním příslušníkům v souvislosti s plněním úkolů bojové a mobilizační povahy, kterým byla stanovena povinnost dostavit se do určitého místa výkonu práce a právě v takto konkretizovaných případech se uplatní časová norma 360 minut. Byl-li žalobce vnitřními rozkazy zařazen do služební pohotovosti, pak mu za takovou práci byla odměna přiznána. V těchto případech však nešlo o služební pohotovost k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti, v důsledku čehož odměna podle § 19 odst. 2 zákona o platu nenáležela. Hodnocení výpovědi svědka B. je souladné s tím, co uvádí se v rozkaze, na který žalobce odkazuje. Je-li bojová a mobilizační pohotovost určená pro stav ohrožení státu a válečný stav, pak lze celkem logicky předpokládat, že všichni příslušníci vojska budou pro takové účely zařazeni do bojové a mobilizační pohotovosti. Nevyvstal-li prve označený stav, pak je proti smyslu této služební pohotovosti být vždy připraven dostavit se do 360 minut na pracoviště. Tvrzení svědka K. o způsobu proškolování vyvrací výpovědi svědků D., Ch., L., kteří se na proškolení a poučení příslušníků podíleli, ostatně tak, že nejde o služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona, poučení rozuměl též Bc. P. Nezbývá než připomenout, že rozkaz ministryně i rozkazy velitele v písemné podobě byly pro žalobce k dispozici a žalobce při proškolení potvrdil, že tyto předpisy zná. Rozpory mezi svědeckými výpověďmi byly zhodnoceny a zjištění, že žalobcem označené výpovědi nelze nahlížet jako věrohodné, je odůvodněno tím, že jde o svědky, kteří rovněž požadují proplacení služební pohotovosti. Výklad rozkazu ministryně obrany zaujatý správními orgány je správný, jak ostatně uvedl Nejvyšší správní soud. K argumentaci úhradou služební pohotovosti, jak se jí žalobce dovolává pod bodem 7 na straně 6 žaloby poukazuje soud na to, co tvrdí sám žalobce, a sice to, že při úhradě takové služební pohotovosti nebylo vycházeno z rozkazu ministryně obrany č. 7/2009. Je tudíž zřejmé, že tu musel být v souladu s tím, co uvedli velitelé poučující příslušníky, další rozkaz pro zařazení konkrétních příslušníků do služební pohotovosti, kterou bylo možno posléze proplatit. Úsudek žalovaného o možné proplacené pohotovosti je proto souladný s uvedeným rozkazem ministryně obrany a zdůrazňuje se, že v písemnosti, na kterou žalobce odkazuje, se uvádí, že z rozkazu ministryně vycházeno nebylo. Rozkaz ministryně obrany č. 7/2009 není podřazen žádnému stupni utajení a jak vyplývá z výpovědí školitelů, příslušníci byli o dokumentech upravujících bojovou a mobilizační pohotovost proškoleni. Nelze proto přisvědčit žalobnímu tvrzení o tom, že žalobce neměl o existenci těchto vnitřních organizačních pokynů povědomost. Připravenost vojáka ke služební pohotovosti je kompenzována příplatkem v částce 1.300 Kč, který byl žalobci vyplácen. K zařazení do konkrétních služebních pohotovostí docházelo vnitřními rozkazy, ve kterých je žalobce výslovně uveden. Všechny tyto vnitřní rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav jsou ve spise založeny. Nebyl-li žalobce žádným dalším vnitřním rozkazem mimo ty založené ve spise do služební pohotovosti zařazen, pak mu žádná další odměna za zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti, tak jak byli zařazeni všichni příslušníci, nepřísluší. Závěr odvolacího orgánu o tom, že žalobce se nechoval tak, jako kdyby byl zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti omezován ve svém volném čase, je zcela správný. Takovým omezením není skutečnost, že tu byl aktualizovaný telefonní seznam a adresa žalobce. Vnitřní předpisy velitele č. 1/2011 a č. 1/2012 mají oporu v rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 a nezbývá než zopakovat, že tím, že všichni vojáci jsou zařazeni do bojové a mobilizační pohotovosti taková služební pohotovost ještě nenastává, není-li tu vnější vojenské ohrožení. Na nereálnost takové pohotovosti v mírové době ostatně odkázal ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud. Existence telefonního seznamu, kdy žalobce byl odpovědný za jím uvedené údaje, neznamená, že žalobce byl po celé dané období v bojové a mobilizační pohotovosti s povinností dostavit se v časovém limitu 360 minut na pracoviště. Ani zjišťování důvodů nepřítomnosti příslušníků v zaměstnání neznamená, že byli celoročně v bojové a mobilizační pohotovosti. Pro věc není významné, jak, kdy a z jakých důvodů došlo k vložení článků o bojové a mobilizační pohotovosti do rozkazu, ale význam má skutečnost, že plošné celoroční zařazení vojáků do takové pohotovosti ještě neznamenalo, že taková pohotovost ve smyslu § 30 tu po celou dobu jednoho roku byla všem vojákům nařízena. Nezbývá než zopakovat, že realizace takového vnitřního rozkazu vyžadovala vydání dalšího opatření. Plošné předurčení vojáků k bojové a mobilizační pohotovosti má oporu v rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 a pro každý rok konkretizovaný vnitřním opatřením velitele, avšak neznamená, že již takovým vymezením rozsahu bojové a mobilizační pohotovosti nastává služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona. Se zřetelem k tomu, co uvádí se v jednotlivých žalobních námitkách, soud neshledal, že by tu byl jiný vnitřní rozkaz příslušného velitele, jímž byla nařízena služební pohotovost k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti. Jak již soud uvedl, žalobci nebyla uložena žádná omezení, která by byla srovnatelná s nařízením služební pohotovosti. Jediné na co žalobce poukazuje, je požadavek správnosti údajů o telefonickém kontaktu a místu bydliště a aktualizace těchto údajů. To však nejsou požadavky, které by žalobce omezovaly způsobem předpokládaným pro nařízení bojové a mobilizační pohotovosti. Žalobce mohl využívat mimopracovní čas podle své úvahy a evidentně tak činil. Není tu žádné tvrzení o tom, že se nemohl vzdálit z místa bydliště, případně neodcestovat do vzdálenosti přesahující šestihodinovou možnost dojezdu na pracoviště, rozkaz ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku nebyl na základě podkladů obsažených ve spisové dokumentaci v mírové době zneužit, protože tu nejsou žádné důkazy prokazující, že vojáci na základě takového zařazení plnili úkoly, které s bojovou a mobilizační pohotovostí neměly žádnou souvislost. Ze spisu naopak plyne, že zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti po celé roky 2011 a 2012 byly vztaženy na všechny vojáky z povolání, avšak to ještě neznamená, že šlo o služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona, jestliže v zájmu realizace takové pohotovosti bylo zapotřebí dalšího vnitřního opatření. Žádné takové opatření však vydáno nebylo. Vnitřní rozkazy byly pak vydávány jednotlivě, vztahovaly se na období zpravidla jednoho týdne. Obsahovaly výčet vojáků zařazených k plnění úkolů a šlo-li o pohotovost ve smyslu § 30, pak tato okolnost ve vnitřním rozkazu byla výslovně uvedena s označením takto zařazeného vojáka a jeho odbornosti. To pak vesměs šlo o pyrotechnika. Z obsahu spisové dokumentace vyplývá, že zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti nevyvstala situace navozující u jednotlivých vojáků pocit, že jsou permanentně po dobu celého roku ve služební pohotovosti omezující je v jejich pracovním volnu v osobních aktivitách, to ostatně zcela jednoznačně vyjádřil ve své výpovědi svědek P., který uvedl, že vojákům bylo známo, že zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti placené není a ke změně tohoto názoru došel až poté, co byl vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu. Z této výpovědi je zřejmé, že to bylo známo i jiným vojákům a to samo vyvrací, že vojáci legitimně očekávali, že jim zařazení do takové pohotovosti bude zaplaceno. Ostatně v souvislosti s takovým zařazením pobírali měsíční příplatek. V minulosti nebyla proto vytvořena praxe, vyžadující po vojácích zařazených do bojové a mobilizační pohotovosti plošně po celou dobu roku, aby byli bez dalšího opatření připraveni kdykoli plnit úkoly s takovým zařazením související a nebyli v tomto smyslu ve svém volném čase ani omezováni kromě poskytnutí údajů o telefonním kontaktu a adrese. Nenastala proto žádná odchylka od správní praxe tak, jak bylo legitimní očekávání vyloženo Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 21. 7. 209 čj. 6Ads 88/2006-132. K zařazení do služební pohotovosti docházelo na základě vnitřních rozkazů, kdy byl vymezen rozsah osob, na které se rozkaz vztahuje, místo, kde bude taková pohotovost vykonávána. Tyto pohotovosti pak byly placeny. U zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti byl poskytován vojákům příplatek a nikoli plat ve smyslu § 19 odst. 2 zákona o platu. Nevznikla tu proto ustálená jednotná a dlouhodobá praxe, která by u vojáků vyvolala legitimní očekávání, že stále jsou ve služební pohotovosti podle § 30 zákona. Nedošlo k žádné svévolné změně výkladu právních předpisů a vnitřních rozkazů, že v zájmu realizace určení všech vojáků do bojové a mobilizační pohotovosti bylo nezbytné vydat další vnitřní opatření. Soud proto uzavřel, že žalobce v rozsahu tvrzeném v žalobě nebyl zařazen do služební pohotovosti ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání, proto mu nevznikl nárok na plat podle § 19 odst. 2 zákona o platu. Porušení práva na spravedlivý proces se žalobce dovolává v souvislosti s dokazováním. V této části žaloby poukazuje na výpovědi svědků či účastníků jiných řízení založených ve spise, které žalobce uvádí současně na straně 4 žaloby pod bodem 11. K žalobnímu bodu o tom, že správní orgán neprovedl žádný žalobcem navržený výslech svědka a svůj postup řádně neodůvodnil, odkazuje soud na stranu 6 až 7 prvostupňového rozhodnutí, kde se nachází vypořádání s návrhy žalobce na doplnění dokazování. V odůvodnění rozhodnutí se vysvětluje, že v zájmu objektivního zjištění skutkového stavu není zapotřebí navržené důkazy provádět, skutkový stav byl pro rozhodnutí věci zjištěn v dostatečném rozsahu. Tento úsudek je zcela správný, a proto argumentace opomenutými důkazy není na místě. Dokazování bylo vedeno za účelem zjištění, zda žalobce byl permanentně po celou dobu daného období zařazen v bojové a mobilizační pohotovosti. Pro účely objasnění vzniku takové služební pohotovosti byl proveden dostatek důkazů, na základě kterých bylo možno učinit skutkové zjištění o tom, šlo-li o typ pohotovosti ve smyslu § 30 zákona. Rozsahem dokazování se žalovaný zabýval při vypořádání odvolací námitky žalobce, což je patrné ze strany 7 napadeného rozhodnutí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil, že stav věci byl zjištěn natolik dostatečně pro účely rozhodování, že nebylo zapotřebí doplnění dokazování. Pro věc je rozhodné, že správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích uvedly, z jakého důvodu nepřistoupily k provedení žalobcem navržených důkazů. Nutno poznamenat, že svědecké a účastnické výpovědi, jakož i další listiny jsou ve spisové dokumentaci založeny. Okolnost, že bylo vycházeno ze všech listinných podkladů založených ve spise je zřejmé i ze závěru rozhodnutí na straně 11. Jsou-li protokoly o výpovědích osob vyjmenovaných žalobcem založeny ve spise, ty byly hodnoceny, pak tu žádné opomenuté důkazy nejsou. Správní orgány měly dostatek podkladů proto, aby učinily skutkové zjištění o tom, v jakém rozsahu byl žalobce zařazován do služební pohotovosti a jak byl za takové zařazení odměňován. Právní posouzení je pak souladné s předpisy. Proto nedošlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces. Soud proto uzavřel, že pro důvody tvrzené v žalobě není napadené rozhodnutí vadné. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 1 s.ř.s. žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.