50 Az 4/2018 - 168

Rubrum

Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem Alešem Korejtkem, ve věci žalobkyně: L. L., státní příslušnost Čínská lidová republika, zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, IČ 45768676 sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, IČ 00007064 sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2018, č. j. OAM-491/ZA-ZA11-P15- 2016 takto:

Výrok

I . Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se narodila dne 6. 4. 1986 v Číně, v provincii Guangxi. Je vdaná, má jedno dítě, všichni její blízcí žijí v Číně, kde je žalobkyně zanechala. Žalobkyně je příslušníkem etnické skupiny Zhuang (Čuangů), nemá ukončenou ani základní školu, v Číně pracovala jako dělnice, dorozumí se pouze čínsky. Není a nebyla politicky aktivní. Je zdravá, od roku 2008 je příslušníkem Církve Všemohoucího Boha (známé též jako Východní Blesk; dále též „CVB“). Manžel žalobkyně je též členem CVB a „víru praktikuje“. Dle zjištění žalovaného je CVB novým (založeno v roce 1991) náboženským hnutím [někdy je CVB hodnoceno jako sekta (v českém prostředí srov. např. článek na idnes.cz s názvem Ježíš je Číňanka, hlásá kult Východní blesk, dostupný na https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/cinska-sekta-vychodni-blesk-cirkev-boha- vsemohouciho.A160215_152339_zahranicni_ane ) či dokonce ještě hanlivěji (srov. např. heslo Eastern Lightning v anglické Wikipedii)], jehož učení je založeno na víře, že se Ježíš Kristus vrátil na Zem převtělený do Všemohoucího Boha, jenže tentokrát ne jako muž, ale jako čínská žena. Čínské úřady CVB ve svých oficiálních textech označují za kult a odborná literatura ji považuje za heterodoxní sektářské protestantské hnutí a ostatní křesťanské skupiny na ni většinou nahlížejí jako na heretickou. Regionálně vznikala CVB zřejmě v oblasti centrální Číny v provincii Che-nan. Do obecného povědomí se dostala v roce 1995 - po jejím zařazení čínským Ministerstvem veřejné bezpečnosti na seznam zakázaných kultů (resp. heterodoxních učení), na němž zůstala až do současné doby. Za jejím vznikem stojí Čao Wej-šan (pravděpodobně nar. 1951), v některých zdrojích jmenován jako Xu Wej-šan, a Jang Siang-pin (pravděpodobně nar. 1973), ztělesňující ženského Krista. V roce 2014 bylo šest členů hnutí obviněno z ubití ženy v restauraci McDonald. Incident byl zaznamenán na video (část dostupná např. na youtube kanálu BBC News pod názvem China's violent Christian cult: Church of Almighty God) a v Číně způsobil veřejné pobouření. V reakci na čin proběhla vlna zatýkání, která se měla dotknout až 15000 osob. Za vraždu v McDonaldu byli v následném soudním procesu odsouzeni dva členové CVB k trestu smrti. CVB je rozšířená v Číně, své stoupence má však zřejmě ve Vietnamu, Jižní Koreji, Laosu, Taiwanu, Hongkongu a taktéž v USA (především mezi čínskou komunitou). Počet členů CVB není možné přesně určit kvůli charakteru CVB. Odhady hovoří o několika desítkách tisíc členů, ale i o několika (3 až 4) milionech členů.

2. Žalobkyně žila od narození do roku 2016 v provincii Guangxi. Během svého života nikdy neopustila Čínu. V roce 2016 se rozhodla vycestovat, protože „útisk ze strany Číny zesílil““. Českou republiku si jako cílovou zemi „vybrala“ na základě doporučení dvou osob, jejichž totožnost žalobkyně žalovanému nesdělila [stejně tak žalovanému nesdělila žádné přesné informace o osobách, s nimiž se setkala, a o místech, kde se zdržovala, a to nejen v Číně, ale i v České republice (žalobkyně si např. nepamatovala ani jména hotelů, v nichž po příletu do České republiky bydlela apod.)].

3. Žalobkyni byl čínskými státními orgány bez jakýchkoliv problémů či překážek vydán cestovní pas pro potřeby jejího vycestování z vlasti, a to s biometrickými údaji (tudíž je zjevné, že šlo o vydání dokladu na její pravou totožnost). Vízum do České republiky si žalobkyně vyřídila v belgickém vízovém centru v Kantonu, přičemž v žádosti o vydání víza lhala a přiložila k ní falešné podklady. K opuštění vlasti si žalobkyně vybrala jedno z nejlépe střežených a kontrolovaných míst - pekingské mezinárodní letiště - a opět bez problémů odletěla do České republiky. Na území České republiky vstoupila dne 20. 5. 2016 na Letišti Václava Havla Praha. Povolení k pobytu na území jiných států nebo vízum jí nikdy nebylo uděleno.

4. Na Letišti Václava Havla Praha žalobkyně o mezinárodní ochranu nepožádala, byť již na letišti, kde „čekala strašně dlouho“, potkala čínskou ženu, která uměla česky (viz list číslo 29 správního spisu) a „jejíž dcera tady dělá business“, přičemž tato žena jí „řekla o možnosti požádat o azyl“ (viz list číslo 8 správního spisu). Navíc žalobkyně měla „v mobilu překladač“ (list číslo 30 správního spisu). Přestože žalobkyně prokazatelně věděla o možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu již od 20. 5. 2016, žádost u udělení mezinárodní ochrany podala až dne 26. 5. 2016 v Zastávce u Brna, tedy s ohledem na výše zmíněné konkrétní okolnosti (informace o možnosti podat žádost o azyl poskytnutá na letišti, překladač v mobilu) nikoliv bez prodlení1 [k tomu srov. čl. 31 odst. 1 1 K příznivějšímu výkladu slovního spojení bez prodlení je vhodné přistoupit pouze v případě uprchlíků, kteří čelí jazykovým či kulturním překážkám, nemají dostatek informací, jsou vyděšení či z jiného důvodu nejsou schopní okamžitě požádat o mezinárodní ochranu (srov. UNHCR, Revised Guidelines on Applicable Criteria and Standards relating to the Detention of Asylum-Seekers, Ženeva, 1999, bod 4; dále viz např. Hathaway, J. C. The Rights of Refugees under International Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 391-392). O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná, neboť žalobkyně, která měla k dispozici překladač (v mobilním telefonu), prostřednictvím něhož byla schopna komunikovat, byla přímo na letišti jinou Číňankou (která mluvila i česky) informována o možnosti podat žádost o azyl a žalobkyni nic nebránilo v tom, aby podala žádost o azyl v přijímacím Úmluvy o právním postavení uprchlíků, dle kterého se smluvní státy zavazují, že nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejíce přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu článku 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost]. V žádosti uvedla, že o mezinárodní ochranu žádá z toho důvodu, že v Číně není umožněno svobodně vyznávat víru a v některých případech dochází k pronásledování a k perzekuci z náboženských důvodů. Konkrétně žalobkyně uvedla, že „spousta jejích spoluvěřících byla v Číně kvůli své víře zatčena, případně zbita“ a žalobkyně „se bojí, že by se to mohlo stát i jí“. Jiné důvody (např. politické) pro podání žádosti nemá.

5. Žalobkyně nedovedla srozumitelně vysvětlit, proč se rozhodla odletět do 7000 km vzdálené České republiky a nehledala ochranu v jí kulturně a geograficky blízké bezpečné zemi, kde CVB není zakázána (např. v Jižní Koreji).

6. Z následných pohovorů vyplynulo, že ač žalobkyně byla dle svého sdělení příslušníkem uvedené církve a svou víru od roku 2008 ve vlasti vyznávala, nikdy nebyla ze strany čínských státních orgánů osobně kontaktována, natož pak zadržena nebo dokonce opakovaně zadržována či vězněna, nebyla a není v současnosti ve své vlasti trestně stíhána. Byť žalobkyně tvrdí, že ji policie hledá a sleduje, současně jedním dechem dodává, že „nezná její jméno“ ani „nemá její fotografii“ (list číslo 30 správního spisu).

7. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný dne 12. 2. 2018 rozhodl (rozhodnutí č. j. OAM-491/ZA- ZA11-P15-2016) o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany tak, že se žalobkyni mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu neuděluje.

8. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně obsáhlou žalobu, v níž namítala, že žalobou napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno a žalovaný nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem. Pokud by tak učinil, musel by žalobkyni udělit azyl podle § 12 písm. a), b) zákona o azylu, neboť žalobkyně prokázala, že byla pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod (za politická práva a svobody považuje žalobkyně i právo sdružovací), a dále prokázala, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství. I kdyby jí však nebyl udělen azyl dle § 12 písm. a) či b) zákona o azylu, měla jí být alespoň udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu, jelikož jí v případě návratu do vlasti hrozí vážná újma (zvláště když byl případ skupiny čínských věřících medializován). V této souvislosti žalobkyně v řízení před soudem navrhla rozsáhle doplnit dokazování, nakonec však trvala pouze na čtení zprávy Veřejného ochránce práv č. j. KVOP-46235/2018, rozhodnutí žalovaného ve věci jiného žadatele ze dne 7. 2. 2018, č. j. OAM-475/ZA-ZA11-VL13-2016, tiskové zprávy Amnesty International ze dne 7. 3. 2018 a sdělení Ministerstva zahraničních věcí ze dne 17. 6. 2015 (viz protokol o jednání založený na listech číslo 151 až 154 soudního spisu).

9. Dále žalobkyně žalovanému vytkla, že nepřípadně akcentuje skutečnosti, které nejsou pro posouzení věci samé významné, např. otálení žalobkyně s podáním žádosti o mezinárodní ochranu, bezproblémový odlet žalobkyně ze země původu, lhaní žalobkyně v žádosti o vízum, organizovanost příletu celé cca 90 členné skupiny státních příslušníku Čínské lidové republiky do České republiky, ekonomické motivy vycestování ze země původu apod.

10. Dle žalobkyně navíc žalovaný nerozhoduje ve skutkově podobných případech stejně, neboť žalobkyni na rozdíl od 8 členů cca 90 členné skupiny žadatelů o azyl z Čínské lidové republiky azyl udělen nebyl. středisku umístěném v tranzitním prostoru Letiště Václava Havla Praha či na odboru cizinecké policie krajského ředitelství policie.

11. Ze všech výše uvedených důvodů je žalobkyně přesvědčena, že žalobou napadené rozhodnutí by mělo být zrušeno a věc by měla být vrácena žalovanému k dalšímu řízení, event. by soud měl sám ve věci rozhodnout a žádosti žalobkyně o azyl vyhovět.

12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě (které není třeba podrobně rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba vypořádat základní námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal) setrval na závěrech obsažených v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné, a navrhl, aby soud žalobu zamítl.

13. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalobou napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

14. Předně soud vzhledem k rozsahu žaloby zdůrazňuje, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek odpovědi na každou námitku, resp. argument (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry [proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, či rozsudek ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 Afs 113/2018 – 76, bod 8)], případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní [což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 (odstavec 4 odůvodnění), usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 (odstavec 5 odůvodnění), usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 (odstavec 6 odůvodnění), či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, etc. )] - tzn., že na námitky lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí orgán veřejné moci prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí [tento právní názor akceptoval i Nejvyšší správní soud – viz např. bod 15 odůvodnění rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 6 Ads 237/2014 – 9, bod 37, ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014 – 108, bod 12, ze dne 4. 3. 2015, č. j. 8 Afs 71/2012 – 161, ze dne 16. 4. 2015, č. j. 7 As 169/2014 – 55, popř. odůvodnění rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 2 As 155/2015-84, bod 30]. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ [srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, a desítky dalších rozhodnutí Ústavního; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, odstavec 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, odstavec 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, odstavec 17, popř. rozsudky ve věcech sp. zn. 1 Afs 81/2013, 1 Afs 82/2013, 1 As 72/2013, 9 Afs 22/2013, 9 Afs 39/2013, 9 Afs 45/2013, 3 As 80/2013 a řada dalších]. Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává [srov. např. odstavec 24 nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“], neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly (srov. shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 2 Afs 290/2017 – 32, bod 48). Z výše uvedených důvodů soud není povinen reagovat na košatou a obsáhlou žalobu stejně košatým a obsáhlým rozsudkem (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015 – 48, bod 35, či rozsudek téhož soudu ze dne 6. 4. 2016, č. j. 6 Afs 3/2016 – 46, bod 19, popř. rozsudek téhož soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 Afs 255/2015 – 45, a rozsudek ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 Afs 113/2018 – 76, bod 8).

15. Nelze též zapomínat, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto bude soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, a ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 Azs 71/2014 – 49). Tuto praxi aproboval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku (rozhodnutí ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60), jakož i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 752/10, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 2454/12, usnesení ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1972/12, usnesení ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2266/12, ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3391/12 atd.).

16. Nyní k samotnému přezkumu.

17. Žalobkyně v žalobě v podstatě pouze opakuje (popř. rozvíjí) námitky uplatněné v řízení před žalovaným, s nimiž se však žalovaný řádně a velmi podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (o 28 stranách), které soud hodnotí jako plně přezkoumatelné, věcně správné a zákonné. Jelikož soud považuje vypořádání všech námitek ze strany žalovaného za správné a vyčerpávající, plně odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí a k věci pouze stručně dodává následující:

18. Krajský soud předně konstatuje, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jsou uvedeny veškeré podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení a při aplikaci právních předpisů, v odůvodnění jsou též srozumitelně popsány veškeré důvody výroku rozhodnutí. Napadené rozhodnutí tak prima vista není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (nedostatkem důvodů nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí) nebo pro nesrozumitelnost a ani netrpí jinou vadou, která by opodstatňovala postup dle § 76 s. ř. s. Ostatně o jeho srozumitelnosti svědčí i obsáhlá žaloba, kterou žalobkyně proti rozhodnutí podala.

19. Soud dále konstatuje, že žalovaný shromáždil dostatečné množství relevantních a aktuálních podkladů pro vydání rozhodnutí, které pocházejí z věrohodných zdrojů. Skutkový stav tak byl zjištěn řádně. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí rovněž vysvětlil, proč konkrétní materiály (předložené žalobkyní v průběhu správního řízení) nezařadil mezi podklady rozhodnutí a nepřistoupil k jejich překladu. Žádná z předložených listin se totiž netýkala přímo žalobkyně, žalobkyně se pouze snažila prokázat obecnou problematickou situaci křesťanských náboženských menšin a jejich příslušníků v Číně, popř. standard ochrany lidských práv v Číně, nicméně tyto skutečnosti nebyly sporné (viz níže), a proto by jakékoli další dokazování bylo nadbytečné a nehospodárné, a to jak v řízení před správním orgánem, tak v řízení před soudem (nebylo tedy třeba přistupovat k překladu předmětných materiálů). Není totiž nutné vypít celé moře, abychom mohli uzavřít, že je slané. Soud proto neprovedl (až na dvě výjimky, k nimž se soud vyjádří níže) žalobkyní navržené důkazy. Pokud jde o novinové či internetové články, nelze na tomto místě nezmínit, že tyto zásadně nejsou v azylovém řízení relevantním zdrojem informací, zvláště pokud se nejedná o etablované a respektované deníky či zpravodajské stanice (srov. shodně bod 36 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 – 37).

20. Protože stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností a každá žádost o mezinárodní ochranu musí být posuzována striktně individuálně (na základě konkrétních skutkových okolností - v podrobnostech viz body 44 a 45 tohoto rozsudku), pro nadbytečnost soud neprovedl důkaz ani rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 2. 2018, č. j. OAM-475/ZA-ZA11-VL13-2016, jímž mělo být vyhověno žádosti jednoho z čínských žadatelů o azyl. Ze stejných důvodů soud neprovedl důkaz zprávou Veřejného ochránce práv č. j. KVOP-46235/2018, neboť tato zpráva se nijak netýká specifické situace žalobkyně, resp. neobsahuje žádná skutková zjištění týkající se přímo žalobkyně (opak ani nebyl žalobkyní tvrzen), zabývá se obecně nedostatky v dosud zjevně neustálené rozhodovací praxi žalovaného týkající se příslušníku čínských heterodoxních církví, tedy obsahuje především právní závěry (hodnocení) Veřejného ochránce práv. O otázkách právních si však soud učiní úsudek sám, do nalézací činnosti soudu ostatně podle zákona nemůže Veřejný ochránce práv zasahovat (a to ani nepřímo). Navíc se nejedná o závěrečné stanovisko Veřejného ochránce práv, jedná se o zprávu o šetření, k níž se dosud žalovaný nevyjádřil, tedy jde doposud o pohled jednostranný.

21. K námitkám proti neudělení některé z forem mezinárodní ochrany soud uvádí, že žádný z článků Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) nezakládá nárok (subjektivní právo) cizince na pobyt na území České republiky, neboť to je dáno pouze jejím občanům (článek 14 odst. 4). Rovněž žádný katalog mezinárodně chráněných lidských práv neobsahuje právo cizince na vstup a pobyt na území cizího státu; jisté mezinárodní garance jsou zachovány pouze v případech státem ukončeného pobytu cizince (srov. bod 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 2824/17). Evropský soud pro lidská práva setrvale rozhoduje, že stát je oprávněn v rámci mezinárodního práva a na základě svých smluvních povinností kontrolovat vstup cizinců na jeho území a jejich bydliště (viz např. Abdulaziz, Cabales a Balkandali v. Spojené království, bod 67, Boujlifa proti Francii, bod 42, a řada dalších). Úmluva nezaručuje právo cizince vstoupit nebo pobývat v určité zemi (Khan proti Německu, bod 36). Taktéž právo azylu (které nepatří k přirozeným právům člověka) nelze považovat za právo nárokové. Listina ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci poskytnuto (shodně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 553/06, N 17/44 SbNU 217, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. III.ÚS 1905/17). Slovy profesora Pavlíčka (citujícího prvního Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Khana) „uprchlík nemá nárok na azyl, ale jeho právem je pouze o azyl požádat“ (srov. např. rozhovor pro deník Právo dostupný např. na https://www.novinky.cz/domaci/408830-ustavni-pravnik-k-migracni-krizi- stat-rozhoduje-komu-umozni-vstup.html). To samozřejmě platí i o azylu humanitárním či o doplňkové ochraně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02, či usnesení ze dne ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 2824/17, ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3608/14, ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 12/04, etc.).

22. Institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu), a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoliv problémů (např. osobních, rodinných či ekonomických) v zemi původu. K udělení azylu lze přistoupit pouze v omezeném počtu případů a při splnění zákonem stanovených podmínek (z poslední doby srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2018, č. j. 2 Azs 89/2018 – 37, bod 9, ze dne 25. 7. 2018, č. j. 2 Azs 41/2018 – 39, bod 7, ze dne 29. 3. 2018, 9 Azs 397/2017 – 66, bod 27, ze dne 25. 1. 2018, č. j. 2 Azs 356/2017 – 39, bod 10, a řadu dalších). Dále je setrvale judikováno (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69, ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 – 44, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 – 94, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, č. j. 10 Azs 76/2018 – 30, bod 8, ze dne 28. 3. 2018, č. j. 10 Azs 387/2017 – 37, bod 7, ze dne 7. 12. 2017, č. j. 10 Azs 286/2017 – 35, bod 7, ze dne 21. 2. 2018, č. j. 1 Azs 329/2017 – 28, bod 12, ze dne 18. 2. 2016, č. j. 7 Azs 294/2015 – 31, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. 8 Azs 4/2015 – 60, bod 10), že institut azylu neslouží k legalizaci pobytu, resp. že snaha o legalizaci pobytu není azylově relevantním důvodem (ze starší judikatury viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, nebo ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 – 94, z recentní judikatury srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 9 Azs 150/2018 – 28, bod 21, ze dne 21. 8. 2018, č. j. 9 Azs 162/2018 – 24, bod 23, ze dne 24. 5. 2018, č. j. 9 Azs 25/2018 – 37, bod 21, ze dne 29. 3. 2018, č. j. 9 Azs 379/2017 – 35, bod 31, ze dne 29. 3. 2018, č. j. 9 Azs 378/2017 – 40, bod 27, ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 Azs 374/2017 – 30, bod 13, ze dne 25. 9. 2017, č. j. 2 Azs 283/2017 – 30, bod 14, ze dne 22. 2. 2017, č. j. 5 Azs 318/2016 - 20, ze dne 16. 2. 2017, č. j. 7 Azs 32/2017 – 25, bod 11, a desítky dalších). K tomu slouží pobytové tituly podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

23. Současně platí, že právo na azyl je vnímáno jako právo na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu, nikoliv však jako právo vybrat si zemi, ve které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003-46, ze dne 28. 5. 2004, č. j. 5 Azs 45/2004-47, a ze dne 27. 5. 2004, č. j. 2 Azs 3/2004-45). O azyl je nutno zásadně žádat v první nejbližší bezpečné zemi (cílem tvůrců norem mezinárodního uprchlického práva nebyla podpora azylové turistiky). Popřením těchto principů je pak postup některých žadatelů, kteří bez ospravedlnitelných důvodů nežádají o azyl v jim kulturně a geograficky nejbližších bezpečných zemích, nýbrž letecky cestují tisíce kilometrů do země, kterou si pro podání žádosti o azyl vybrali podobně jako dovolenou v katalogu cestovní kanceláře. Ostatně i žalobkyně v nyní projednávané věci cestovala 7000 km, aniž by vysvětlila, proč nepožádala [stejně jako stovky jejích souvěrců – viz např. článek ze dne 14. 11. 2018 v The Korea Times s názvem Hundreds of Chinese religious asylum seekers rejected in Jeju. Dispute grows over applications from the Church of Almighty God, dostupný na https://www.koreatimes.co.kr/www/nation/2018/11/177_258676.html] mezinárodní ochranu např. v bezpečné Jižní Koreji (vzdálenost mezi Pekingem a Soulem je cca 1000 km), která je jí geograficky a kulturně nejbližší.

24. Lze tedy shrnout, že institut mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování či vážnou újmu ze zákonem uznaných důvodů. Tímto institutem je chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46). Institut mezinárodní ochrany není a nikdy nebyl nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na mezinárodní ochranu založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jejím představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ mezinárodní ochranu neudělit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 - 60).

25. Skutečnost, že v některé zemi existuje autoritářský a nedemokratický režim, který v mnoha případech pošlapává lidská práva, neznamená, že kterýkoliv občan takové země je tomuto negativnímu vlivu přímo nebo zprostředkovaně vystaven. Pouhá skutečnost, že pochází ze země, která je výše uvedeným způsobem problematická, nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005 ve věci sp. zn. 3 Azs 303/2004).

26. Ze správního spisu se podává, že žalovaný vycházel zejména ze žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, z její výpovědí, ze žádosti o udělení víza žalobkyni pro příjezd do České republiky, z jí doložených materiálů, dále z informací, které správní žalovaný shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Číně. Konkrétně se jednalo o zprávu Ministerstva vnitra Velké Británie, Čína: Křesťané (březen 2016), zprávu Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie o lidských právech a demokracii za rok 2015 (ze dne 21. 4. 2016), zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o svobodě vyznání v Číně za rok 2015 (ze dne 10. 8. 2016), zprávu China Aid Association 2015, zprávu Amnesty International 2015/2016, Čína (ze dne 24. 2. 2016), zprávu Freedom House, Svoboda ve světě 2016 – Čína (ze dne 27. 1. 2016), zprávu Human Rights Watch 2017, Čína (ze dne 12. 1. 2017), o dokument s názvem Pronásledování křesťanů a církví v Číně čínskou vládou (březen 2016) a o informaci OAMP – Církev Boha Všemohoucího ze dne 23. 6. 2016.

27. Informace o zemi původu použité v této věci tak byly (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné.

28. Skutková zjištění, která žalovaný z uvedených podkladů učinil, jsou správná, v podrobnostech soud proto odkazuje odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

29. Stručně lze shrnout, že žalovaný vycházel z toho, že žalobkyně má obavu ze zadržení, uvěznění a ohrožení jeho života z důvodu členství v CVB.

30. Podle § 12 písm. a) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.

31. Žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledována. Naopak, žalobkyně uvedla, že „není politicky aktivní“ a žádnou politickou aktivitu v Číně nevyvíjela. Nad rámec nutného odůvodnění je možno dodat, že toto ustanovení je dle doktríny [viz Kosař, D.; Molek, P. (a kol.) Zákon o azylu: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluver, 2010, s. 81–82 a s. 555–562] i judikatury Nejvyšší správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008-67, č. 1713/2008 Sb. NSS, či rozsudek téhož soudu ze dne 16. 5. 2013, č.j. 5 Azs 10/2012-68) určeno k provedení čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož Česká republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Za „politická práva a svobody“ ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu a čl. 43 Listiny tudíž musejí být podle zmiňované judikatury pokládána politická práva podle hlavy druhé oddílu druhého Listiny, a to včetně mj. svobody sdružování a projevu. I kdyby však žalobkyně tvrdila (což ve své žádosti ani v jejím doplnění netvrdila), že ze strany státních orgánů došlo k zásahu do jejích politických práv a svobod [konkrétně do práva sdružovacího (právo sdružovat se v církvích a v náboženských společnostech představuje zvláštní formu výkonu sdružovacího práva – k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, Pl.ÚS 6/02)], neboť CVB byla označena za heterodoxní kult, bylo spolehlivě prokázáno, že žalobkyně nebyla (pojetí „ústavního azylu“ je retrospektivní – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013, č. j. 5 Azs 10/2012-68) ze strany čínských státních orgánů kvůli tomuto sdružování v CVB osobně kontaktována, natož pak zadržena, zatčena či dokonce vězněna a víru jakožto členka tzv. domácí církve v domácích podmínkách praktikovala (se souvěrci se scházela dvakrát či třikrát týdně).

32. Opět pouze pro úplnost soud dodává, že shromažďování tří, čtyř nebo pěti osob v soukromém bytě (domě) za účelem praktikování víry nelze považovat za projev shromažďovacího práva, jak se ex post snaží žalobkyně dovozovat prostřednictvím svého zástupce v žalobě. Tato žalobkyní tvrzená soukromá setkání (shromáždění) spoluvěrců byla projevem praktikování víry, jednalo se tak o projev práva na vyznání, nikoliv o projev veřejně uplatňovaného shromažďovacího práva ve smyslu čl. 20 Listiny základních práv a svobod. Soud na tomto místě odkazuje na přiléhavý názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v obdobné věci v rozsudku ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009-98: „Pokud jde o druhou kasační námitku, zdejší soud konstatuje, že pro naplnění důvodů pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu by musel být stěžovatel vystaven pronásledování "za uplatňování politických práv a svobod". Politická práva jsou zakotvena v druhém oddílu hlavy druhé Listiny základních práv a svobod. Mezi tato práva patří i právo shromažďovací (čl. 19 Listiny) a právo sdružovací (čl. 20 Listiny). Stěžovatel se však spolu se svými souvěrci nescházel za účelem realizace shromažďovacího či sdružovacího práva (stěžovatel ostatně sám na svou obranu uváděl, že odmítnutí registrace a scházení se s dalšími souvěrci nebylo namířeno proti státu Kazachstán ani proti jeho zřízení a jeho jednání neobsahuje politický či veřejný aspekt), nýbrž za účelem praktikování své víry. Politický aspekt tedy v projednávané věci chybí. Nelze sice vyloučit, že praktikování určité víry může za určitých okolností představovat zároveň (nepřímo) politický odpor vůči vládnoucímu uskupení. Tak tomu bylo právě v případě některých křesťanských náboženských skupin a některých aktivně praktikujících věřících v Československu před listopadem 1989, u nichž se jejich politická aktivita s praktikováním víry výrazně prolínala. Jak už bylo ale řečeno výše, v projednávané věci tato (byť nepřímá souvislost) chybí.“ 33. Z výše uvedeného je zřejmé, že závěr žalovaného, že žalobkyně nebyla ve vlasti pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, a proto jí nelze podle tohoto ustanovení azyl udělit, je správný.

34. Podle § 12 písm. b) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

35. Dle § 2 odst. 4 zákona o azylu se pronásledováním rozumí závažné porušení práv, jakož opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Dle § 2 odst. 6 zákona o azylu se původcem pronásledování rozumí státní orgán, strana nebo organizaci ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním.

36. Soud souhlasí s žalovaným, že nelze zcela vyloučit, že žalobkyně je příslušníkem CVB a že se CVB, resp. její členové v Číně obecně mohou stát terčem negativního jednání ze strany čínských státních orgánů (byť jinak má soud stejně jako žalovaný o věrohodnosti výpovědi žalobkyně vážné pochybnosti – viz např. body 46, 49, 52, 59 a 60 tohoto rozsudku). Tento závěr však není pro rozhodnutí o žádosti žalobkyně sám o sobě zásadní, neboť v rámci správního řízení o konkrétní žádosti o mezinárodní ochranu se neposuzuje obecná situace konkrétních menšin a jejich postavení v zemi původu žadatele, ale je nutné shledat individuální pronásledování jeho osoby ve smyslu konkrétních ustanovení zákona o azylu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 006, č. j. 3 Azs 23/2006-40, č. j. 4 Azs 332/2005 – 80, ze dne 22. 3. 2007, č. j. 2 Azs 126/2006 – 89, ze dne 26. 4. 2007, č. j. 7 Azs 12/2007 - 67, ze dne 21. 5. 2009, č. j. 5 Azs 19/2009 – 91, ze dne 19. 3. 2010, č. j. 2 Azs 7/2010 – 100, bod 16, či ze dne 16. 12. 2015, č. j. 3 Azs 108/2015 – 49).

37. Soud rovněž souhlasí se závěrem žalovaného, že žalobkyně nebyla v zemi původu z důvodu příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině nikdy vystavena pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu (i kdyby soud celou její výpověď jako věrohodnou akceptoval). Žalovaný přitom vyšel ze zjištění, že žalobkyně, ač byla dle svého sdělení dlouhodobě příslušníkem uvedené církve, nikdy nebyla ze strany čínských státních orgánů byť jen osobně kontaktována, natož pak zadržena, zatčena či dokonce vězněna. Žalobkyně není ani v současnosti trestně stíhána. Čínská policie nemá dle slov žalobkyně její fotografii a nezná ani její jméno. Soud sdílí názor žalovaného, že objektivně žalobkyni nikdo nebránil v její víře, resp. jejím vyznávání [žalobkyně uváděla, že jakožto příslušnice tzv. domácí církve víru doma praktikovala, přičemž toto sdělení plně koresponduje s veřejně dostupnými informacemi, dle kterých rodina a přátelé mají právo se doma setkávat za účelem modlení, studia Bible apod., a to bez registrace u čínských státních orgánů (poukázat lze např. na zprávu Ministerstva zahraničních věci USA o náboženské svobodě v Číně za rok 2016, zmiňující oficiální stanovisko čínské Státní správy náboženských záležitostí - State Administration for Religious Affairs - SARA; zpráva je dostupná na https://www.state.gov/j/drl/rls/irf/2016/eap/268722.htm)], nedošlo u ní k žádnému ohrožení či porušení svobody jejího vyznání, ani k ohrožení jejího zdraví, života, osobní svobody či jiných jeho základních lidských práv a nebyla tedy v zemi původu pronásledována ve smyslu zákona o azylu, přičemž žalobkyně neuvedla ani žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se tak stane v případě jeho návratu do vlasti, prezentovala jen své pocity a obavy. V daných souvislostech žalovaný zcela přiléhavě poukázal na to, že žalobkyni byl bez jakýchkoliv problémů či překážek vydán čínskými státními orgány cestovní pas pro potřeby jejího vycestování z vlasti, a to s biometrickými údaji (včetně otisků prstů a fotografie), šlo tedy o vydání dokladu na její pravou totožnost (jemuž byla osobně přítomna), což svědčí o naprostém nezájmu čínských státních orgánů o její osobu, neboť právě v souvislosti s vydáním cestovního dokladu mohly čínské státní orgány žalobkyni - pokud by se o ní skutečně dlouhodobě zajímaly a pronásledovaly ji - nejen zadržet, ale i znemožnit ji opuštění vlasti, a to pouhým nevydáním cestovního dokladu, což se nestalo. Ani při samotném vycestování, které proběhlo oficiální cestou přes mezinárodní letiště v Pekingu, žalobkyně žádné skutečné problémy neměla a nikdo ji v opuštění vlasti nebránil, přitom je obecně známo, že (nejen) čínské státní orgány využívají výjezdní kontroly na letištích k tomu, aby zabránily osobám hledaným státními orgány v cestách do zahraničí, pokud státní orgány takovým osobám již v minulosti neodmítly vydat cestovní pas (k tomu srov. např. bod 30 odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku, stížnost č. 53110/16). Taktéž České republice nebyla adresována jakákoli žádost čínských státních orgánů o případné vydání žalobkyně k trestnímu stíhání a nebyl na ni vydán ani mezinárodní zatykač.

38. U žalobkyně se zjevně nejednalo ani o pronásledování na kumulativním základě (k pojmu „pronásledování na kumulativním základě“ srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/2007 - 129, či rozsudek téhož soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS). Žalobkyně nepopsala žádné skutečné konkrétní projevy čínských státních orgánů namířené jednoznačně proti její osobě, jednalo se o pouze pocity z údajného pronásledování či sledování blíže neidentifikovanými osobami (žalobkyně nikdy neuvedla žádná konkrétní jména ani specifické okolnosti, jež by umožnily přesně identifikovat aktéry a konkrétní místa), jejichž prezentace působí nevěrohodně (líčení je v této části nevěrohodné). Ve věci žalobkyně proto nelze s přiměřenou pravděpodobností předpokládat, že byla nebo bude vystavena negativnímu jednání čínských státních orgánů, které by snad svou soustavností nahradilo jeho intenzitu (např. opakované návštěvy v zaměstnání v kombinaci s domovní prohlídkou a špatným zacházením v době svévolného, byť krátkodobého zadržení - viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008- 67, č. 1713/2008 Sb. NSS).

39. Dále z žádného dostupného relevantního zdroje neplyne, že by všichni členové CVB (dle některých zdrojů až 4 miliony osob) na celém území Číny (22 provincií pod kontrolou vlády, rozloha 9 596 960 km) byli nuceni čelit azylově relevantnímu pronásledování. Z tohoto předpokladu vycházejí i státní orgány jiných vyspělých evropských států (srov. např. bod 24 odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku, stížnost č. 53110/16). Ostatně ani žalobkyně netvrdí, že statisíce či miliony členů CVB (u nichž lze předpokládat, že praktikují své náboženství stejným způsobem jako žalobkyně) čelí pronásledování ze strany čínských státních orgánů. Takovéto masivní pronásledování (v podobě tvrzeného trestního stíhání) by nemohlo být před světem utajeno. Výše uvedené potvrzuje též zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie s názvem Čína: Křesťané (nicméně i bez ní by soud z důvodu prezentovaných supra učinil shodný závěr), z níž plyne, že v zemi neexistuje žádný konzistentní vzorec pronásledování, působení vážné újmy nebo jiného poručování základních lidských práv u neregistrovaných církví a jejich členů. Riziko pronásledování, vážné újmy nebo špatného zacházení může hrozit u exponovaných osob (např. u biskupů) nebo určitých konkrétních křesťanů, kteří jsou členy neregistrovaných církví a současně se chovají způsobem, který přitahuje pozornost místních úřadů k nim samotným nebo k jejich politickým názorům, společenským a kulturním postojům. Žalobkyně však není exponovanou osobu ve smyslu výše uvedeném a veřejně neprezentovala politické názory, společenské a kulturní postoje apod., nezastávala ani nějaké významnější místo v hierarchii CVB (k vnitřní struktuře CVB srov. informaci OAMP s názvem Církev Boha Všemohoucího – historie, struktura a věrouka, která je součástí správního spisu), žalobkyně byla v podstatě běžným, řadovým členem CVB, jehož postavení lze srovnávat s anonymním sympatizantem (sama uvedla, že úřady její totožnost neznaly).

40. Nadto dle citované zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie je chování místních úřadů k neregistrovaným církvím různé a za normálních okolností se mohou křesťané, kteří ve svém regionu čelí riziku, přestěhovat do jiného bezpečného regionu. [Je pravdou, že citovaná zpráva zmiňuje precedent Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber) ve věci QH z března roku 2014 (dostupný zde - https://tribunalsdecisions.service.gov.uk/utiac/2014-ukut-86). Nic však nenasvědčuje tomu, že by tento precedent byl překonán, když je stále uveden v Country Guideline Determinations z 20. 12. 2018 (srov. např. https://www.judiciary.uk/wp- content/uploads/2019/01/cg-list-last-updated-20-12-18.pdf )] .

41. Rozlišování mezi „běžnými členy“ a „exponenty“ určité azylově relevantní skupiny již v minulosti akceptoval i Nejvyšší správní soud. Např. odůvodnění rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, v souvislosti s posuzováním možného postihu členů hnutí MASSOB v Nigérii uvedl, že „... je patrné, že stěžovatel podle svých tvrzení, a také pro dlouhou nepřítomnost v zemi původu, není ani ‚méně prominentním členem‘ hnutí MASSOB. Jedná se o běžného řadového člena hnutí, jehož postavení lze srovnávat s ‚anonymním sympatizantem‘, jak o něm hovoří zpráva britského ministerstva vnitra. Jakkoli tedy příslušnost k hnutí MASSOB může být v Nigérii důvodem k zatčení, u řadového člena hnutí zatčení z tohoto důvodu nelze považovat za ‚přiměřeně pravděpodobné‘. Řadoví členové hnutí MASSOB sice občas jsou zatýkáni, ovšem pouze výjimečně. Jejich zatýkání není běžné a je vcelku dost nepravděpodobné. U stěžovatele tak není přiměřeně pravděpodobné, že by byl po návratu uvězněn“. Nejvyšší správní soud tedy explicitně rozlišoval mezi anonymními sympatizanty hnutí MASSOB, řadovými členy, méně prominentními členy a prominentními členy tohoto hnutí, přičemž u každé kategorie členů hnutí MASSOB existuje jiná míra rizika jejich pronásledování. Na rozhodnutí ve věci sp. zn. 2 Azs 71/2006-82 Nejvyšší správní soud pak odkázal i ve věci sp. zn. 5 Azs 66/2008.

42. Znovu je třeba akcentovat, že v případě žalobkyně se dosud neobjevily žádné skutečnosti, na základě kterých by mohl žalovaný uzavřít, že žalobkyně byla ve vlasti pronásledována z azylově relevantních důvodů, nebo na základě nichž by bylo možno (prospektivně) usoudit, že je přiměřeně pravděpodobné, že k porušení základních lidských práv a svobod žalobkyně s ohledem na její postavení ve společnosti, její názory a chování – s přihlédnutí k jejímu přesvědčení – dojít v budoucnu může. Jestliže žalobkyně po dlouhou dobu svou víru ve vlasti praktikovala, aniž by přímo proti ní čínské státní orgány zasáhly, není žádný rozumný důvod se domnívat, že by v této činnosti nemohla po návratu do vlasti pokračovat za stejných podmínek. Opačný stav není přiměřeně pravděpodobný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 2 Azs 71/2006-82). Ostatně žalobkyně má v Číně stále manžela, který je též členem CVB, a syna, přičemž dosud neuváděla, že by tyto osoby jí blízké byly čínskými státními orgány jakkoliv pronásledovány. Pokud by tomu tak bylo, jistě by to žalobkyně na podporu své žádosti či žalobního návrhu uvedla.

43. Dále je třeba zdůraznit, že je obecně uznáváno, že ne každé omezení způsobu, jakým je víra praktikována, lze považovat za azylově relevantní pronásledování. Zatímco omezení náboženské činnosti „v jádru“ povede k závěru o pronásledování, omezení jen některých aspektů náboženských činností („na okraji“) za pronásledování považovat nelze. Jinými slovy řečeno: lze akceptovat požadavek na utajení jistých náboženských praktik [Ostatně víra je především věcí vnitřního přesvědčení a prožitku, a proto křesťané obvykle nemají potřebu ostentativně prezentovat svou religiozitu - lze připomenout Ježíšova slova: „Když se modlíte, nebudete jako pokrytci; protože ti se rádi modlí, když stojí v synagógách a na rozích širokých cest, aby je lidé viděli. Vpravdě vám říkám: Mají svou plnou odměnu.“ (Mat. 6:5)], není–li tím dotčeno samotné jádro práva, které je chráněno Úmluvou o uprchlících a zákonem o azylu, což v projednávané věci zjevně není, neboť CVB patří mezi tzv. domácí církve, absentují u ní svátosti a uctívání, proto nepochybně členové CVB mohou praktikovat víru bez toho, aby na sebe upoutali (z jejich pohledu) nežádoucí pozornost čínských státních orgánů. Žalobkyně sama připustila, že v domácím prostředí víru praktikovala a že se dlouhodobě se souvěrci scházela až třikrát týdně [to koresponduje s dostupnými informacemi, dle kterých rodina a přátelé mají právo se doma setkávat za účelem modlení, studia Bible apod., a to bez registrace u čínských státních orgánů (k tomu srov. např. zprávu Ministerstva zahraničních věci USA o náboženské svobodě v Číně za rok 2016, zmiňující oficiální stanovisko čínské Státní správy náboženských záležitostí - State Administration for Religious Affairs - SARA; zpráva je dostupná např. na https://www.state.gov/j/drl/rls/irf/2016/eap/268722.htm)].

44. V této souvislosti soud též připomíná, že dle ustálené judikatury důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany nelze bez dalšího odvozovat od jiné osoby (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 006, č. j. 3 Azs 23/2006-40, č. j. 4 Azs 332/2005 – 80, ze dne 22. 3. 2007, č. j. 2 Azs 126/2006 – 89, ze dne 26. 4. 2007, č. j. 7 Azs 12/2007 - 67, ze dne 21. 5. 2009, č. j. 5 Azs 19/2009 – 91, ze dne 19. 3. 2010, č. j. 2 Azs 7/2010 – 100, bod 16, či ze dne 16. 12. 2015, č. j. 3 Azs 108/2015 – 49). Ustanovení § 12, příp. § 14a zákona o azylu se vždy vztahuje k osobní situaci jednotlivého žadatele. Každá žádost o udělení mezinárodní ochrany, a tedy i žádost rodinného příslušníka, musí být posouzena vždy individuálně (srov. již zmíněný rozsudek ze dne Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 3 Azs 108/2015 – 49). Jsou proto irelevantní odkazy na rozhodnutí žalovaného v jiných věcech čínských státních příslušníků, zvláště když nebylo žalobkyní tvrzeno, že její příběh je totožný s azylovým příběhem dalších žadatelů - čínských státních příslušníků (příběhy se liší, byť jen v detailech, přičemž ale právě tyto detaily jsou při posuzování každé jednotlivé žádosti zcela klíčové). Za těchto okolností soud nedoplnil dokazování žalobkyní označeným rozhodnutím žalovaného, neboť s ohledem na zmíněnou odlišnost jednotlivých azylových příběhů by nemohlo dokazování předmětným rozhodnutím nic relevantního pro tuto specifickou věc přinést. Nadto žalobkyně soudu nepředložila písemný souhlas účastníka azylového řízení s užitím informací jeho se týkajících ve veřejném soudním řízení.

45. Pokud se snad žalobkyně chtěla dovolávat zásady předvídatelnosti a legitimního očekávání (§ 2 odst. 4 správního řádu), přehlíží, že individuální správní akt je jednostranným správním úkonem, který činí správní úřad nebo jiný oprávněný vykonavatel veřejné správy s cílem vyvolat přímé vnější účinky v jednotlivém případě. Individuální správní akt nemá moc zákona, není všeobecně závazný. Legitimní očekávání může založit pouze taková správní praxe, která je ustálená, jednotná a dlouhodobá a která opakovaně (nikoli v jednom či ve dvou případech) potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132). Navíc správní praxe nemůže býti strnulá a nemůže zůstat bez vývoje. Není proto vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována, ale i měněna (samozřejmě že s odůvodněním takového postupu). Opačný přístup by totiž mohl vyústit v to, že by se žalovaný nemohl odchýlit od dosavadní správní praxe, která např. nereflektovala výklad zákona prováděný soudy, a byl by ji nucen v rozporu s veřejným zájmem uměle udržovat. Takovou interpretaci principu předvídatelnosti rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci ústící v absurdní důsledky je samozřejmě nutno odmítnout (výklad per reductionem ad absurdum). Ostatně Nejvyšší správní soud již v odůvodnění rozsudku ze dne 25. 4. 2006, č. j. 2 As 7/2005 – 86 (a následně v řadě dalších rozhodnutí, za všechny srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 As 46/2012 – 87), uvedl, že „účastník řízení se před správním orgánem může dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, byl-li tento předchozí postup správního orgánu v souladu se zákonem - jinak řečeno, účastník se nemůže domáhat, aby správní orgán nadále dodržoval svoji předchozí nezákonnou správní praxi (i když nebyla relevantně napadena či jinými mechanismy uvedena do souladu se zákonem).“ Dle soudní praxe je navíc základním předpokladem uplatnění zásady ochrany legitimního očekávání srovnatelnost posuzovaných případů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2006, č. j. 2 As 7/2005 – 86). Jak již ovšem bylo uvedeno výše, jednotlivé případy se liší. Zároveň je třeba zdůraznit, že ani v případě dvou srovnatelných případů nelze automaticky dovodit právo dovolávat se obdobného zacházení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2016, č. j. 2 Ads 294/2015 – 43, bod 21), neboť pouze ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů, je správní praxí zakládající legitimní očekávání (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS). Několik rozhodnutí žalovaného vydaných v jednom měsíci takovou ustálenou a dlouhodobou rozhodovací činnost nepředstavuje, jeho praxe při posuzování žádostí o mezinárodní ochranu členů heterodoxních sektářských protestantských hnutí se zjevně dosud utváří.

46. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nebyla v zemi původu z důvodu příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině vystavena pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu a neuvedla ani žádné relevantní skutečnosti, které by svědčily o tom, že se na této jeho situaci v případě jejího návratu do vlasti cokoliv změní, resp. že je přiměřeně pravděpodobné, že by budoucnu pronásledována býti mohla [z výše uvedených důvodů je zcela nadbytečné zabývat se možností vnitřního přesídlení žalobkyně, byť možnost vnitřního přesídlení soud stejně jako žalovaný s ohledem na rozlohu Číny (9596960 km), rozdílnou hustotu osídlení (v Číně existují rozsáhlé oblasti s hustotou osídlení nižší než 1 osoba/km2 - srov. např. http://populace.population.city/cina/) a rozdílné podmínky v jednotlivých provinciích a priori nevylučuje]. Závěru žalovaného, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy nelze nic vytknout. Soud při formulaci tohoto resumé (obdobně jako žalovaný) nemohl odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně přicestovala do České republiky na základě víza získaného podvodem (uvedla řadu nepravdivých skutečností a předložila padělané, resp. nepravdivé dokumenty). Soud si je vědom toho, že osoba skutečně prchající před pronásledováním ve své vlasti může k jejímu opuštění využít padělaných dokladů či dokumentů, pokud by jinak nemohla z důvodu činnosti nebo nečinnosti orgánů země jejího původu odcestovat do zahraničí. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná, neboť nepravdivé informace a dokumenty nepředložila žalobkyně čínským úřadům, nýbrž úřadům jiné země, na území České republiky pak rovněž i cizinecké policii na mezinárodním Letišti Václava Havla Praha, kde mohla okamžitě projevit svůj úmysl požádat o azyl a informovat cizineckou policii na mezinárodním letišti o tom, že uvedla nepravdivé informace za účelem získání turistického víza. Žalobkyně tak učinila až poté, co byla správní orgánem konfrontována s kopií žádosti o udělení víza obsahující řadu informací rozdílných od těch, které žalobkyně poskytla správnímu orgánu v řízení o mezinárodní ochraně. I soud má za to, že se lze jen stěží domnívat, že by žalobkyně uvedené skutečnosti sama správnímu orgánu sdělila, nebyla-li by na ně výslovně tázána při předložení příslušných dokumentů. V kontextu výše uvedeného je pak nutno hodnotit i účastnické výpovědi žalobkyně. Navíc žalobkyně o mezinárodní ochranu požádala až týden po příletu do České republiky, nadto nikoliv na Letišti Václava Havla Praha, ale až po týdnu v Přijímacím středisku Zastávka u Brna. Přitom již v rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že „(…) o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového“ (tento závěr pak Nejvyšší správní soud zopakoval v mnoha svých rozhodnutích, naposledy např. v usnesení ze dne 25. 7. 2018, č. j. 2 Azs 41/2018 – 39, bod 19, v usnesení ze dne 28. 3. 2018, č. j. 10 Azs 12/2018 - 31, bod 12, či v usnesení ze dne 13. 9. 2018, 2 Azs 41/2018 – 39, bod 14). Při formulování svého právního názoru vycházel Nejvyšší správní soud i z rozsudku ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 - 46, který byl publikován pod č. 18/2003 Sbírky rozhodnutí NSS, v němž uvedl: „...cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody“.

47. Nedůvodnými soud shledává i námitky žalobkyně týkající se závěru žalovaného o nesplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

48. Z výše uvedeného je patrno, že doplňkovou ochranu je možno přiznat žadateli o azyl i v případě, kdy nesplňuje důvody pro udělení azylu, existuje-li důvodná obava, že by mu po návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky). Povinností správního orgánu i soudu je zabývat se možnou existencí těchto důvodů v případě jakéhokoli procesního režimu rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu (k tomu viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006-80). Současně platí, že okolnosti stanovené jako překážky vycestování v § 91 zákona o azylu (nyní doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu), nejsou totožné s důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona téhož zákona; správní orgán i soud se jimi proto zabývají samostatně. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2006, č. j. 5 Azs 7/2003-60). Vyhodnocení nebezpečí vážné újmy představuje aplikaci typického neurčitého právního pojmu a jeho naplnění závisí vždy na úvaze správního orgánu, který vychází ze skutkových okolností konkrétního případu, z informací o zemi původu žadatele, a dále především z věrohodnosti tvrzení předložených žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Je nepochybné, že intenzita nebezpečí vážné újmy (zde mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání) musí vykazovat určitou úroveň. To platí i o riziku, že k této vážné újmě dojde (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Azs 69/2008-79, či ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Azs 175/2007-49, ze dne 27. 9. 2011, č. j. 8 Azs 10/2011 – 89, a ze dne 22. 11. 2010, č. j. 8 Azs 12/2010 – 64). Touto potřebnou mírou intenzity nebezpečí vážné újmy se zabýval Evropský soud pro lidská práva, a sice v rozsudku ze dne 30. 10. 1991 ve věci Vilvarajah a další proti Spojenému království, stížnosti č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13447/87, 13448/87, a v rozsudku ze dne 25. 3. 1993, ve věci Costello-Roberts proti Spojenému království, stížnost č. 13134/87 (srov. též Campbell a Cosans proti Spojenému království). Podle prvního z citovaných rozsudků pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví zákaz mučení a nelidského či ponižujícího trestání nebo zacházení [srov. § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu]. Podle posléze citovaného rozsudku, aby bylo možné pokládat trest za ponižující a aplikovat na něj čl. 3 citované úmluvy, musí ponížení a pokoření, které tento trest provázejí, dosáhnout mimořádné úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností případu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2009, č. j. 4 Azs 58/2009 – 68).

49. Soud opět souhlasí se závěrem žalovaného, že žalobkyně nikdy nebyla ze strany čínských státních orgánů kontaktována, zadržena, zatčena či vězněna a ani v současné době není v Číně trestně stíhána. Žalovaný správně zdůraznil, že i když se žalobkyně opakovaně obecně zmiňovala o zadržování členů křesťanských církví v Číně, o jednotlivých incidentech a o zadržení souvěrců, o nichž se dozvídala nebo dočítala z nejrůznějších zdrojů, skutečností je, že on sama se terčem jakéhokoliv podobného azylově relevantního jednání ze strany čínských státních orgánů nikdy nestala. Nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti, že by jí hrozilo reálné nebezpečí vážné újmy odůvodňující poskytnutí doplňkové ochrany. Soud znovu opakuje, že pokud by čínské státní orgány skutečně a reálně žalobkyni pronásledovaly kvůli její víře či o ni měly sebemenší zájem, nepochybně by se tento „zájem“ po dobu života žalobkyně již projevil. Opět je vhodné připomenout, že o žalobkyni byl bez jakýchkoliv problémů či překážek vydán cestovní pas pro potřeby jejího vycestování s biometrickými údaji (včetně otisku prstů a fotografie), žalobkyně neměla žádné problémy při vycestování z vlasti, České republice nebyla adresována jakákoliv žádost čínských orgánů o případné vydání žalobkyně k trestnímu stíhání či výkonu trestu, nebyl na ni vydán ani mezinárodní zatykač, což by svědčilo o zájmu čínských orgánů o její osobu. Ostatně žalobkyně má v Číně stále manžela, který je též členem CVB, a syna, přičemž dosud neuváděla, že by tyto osoby jí blízké byly čínskými státními orgány pronásledovány.

50. Ze shromážděných podkladů nelze ani dovodit, že by žalobkyně po svém návratu do vlasti byla zadržena a postižena za podání žádosti o mezinárodní ochranu v České republice z náboženských důvodů. Jednak ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 17. 6. 2015 (kterou soud doplnil dokazování na návrh žalobkyně při jednání dne 25. 2. 2019, neboť to byl jediným dokument z relevantního zdroje, který žalobkyně na podporu svých tvrzení předložila) plyne, že čínská legislativa neumožňuje trestání neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří se do Číny vrátí, Čína nepostihuje ekonomické uprchlíky, přičemž nelze vyloučit, že k omezení základních práv či k případnému zadržení může dojít pouze „v případě pravých politicky motivovaných žadatelů a také žadatelů z řad národnostních menšin – hlavně pak Ujgurů“. Žádné konkrétní případy však ve zprávě uvedeny nebyly. Stručná novinová zpráva Amnesty International ze dne 7. 3. 2018 je velmi obecná (konkrétně zmiňuje pouze již uvedené Ujgury, opět však bez uvedení jediného konkrétního dohledatelného případu), nadto v ní chybí odkaz na jakýkoli relevantní zdroj informací, z něhož bylo čerpáno. Obě uvedené zprávy tedy nezmiňují žádný konkrétní a ověřitelný případ postihu neúspěšného žadatele o azyl z řad příslušníků čínských heterodoxních církví, který by byl po návratu do vlasti čínskými státními orgány postižen. Sama žalobkyně při jednání soudu dne 25. 2. 2019 připustila, že nedisponuje konkrétními informacemi o postihu zcela konkrétních osob (list číslo 153 soudního spisu), je jí znám pouze obsah tří článků z internetu, a to nikoliv z etablovaných a respektovaných zdrojů, přičemž konkrétní jméno zmiňuje pouze jeden ze článků (k /ne/použitelnosti novinových článků jako relevantních zdrojů informací srov. např. bod 36 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 – 37).

51. Zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie s názvem Čína: Křesťané (březen 2016) vychází zcela správně z toho, že pouhá příslušnost k CVB není bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (v opačném případě by bylo nutno udělit mezinárodní ochranu několika milionům čínských státních příslušníků). Z tohoto předpokladu ostatně vycházejí i státní orgány jiných vyspělých evropských států (srov. např. bod 24 odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku, stížnost č. 53110/16). Z žádného dostupného relevantního zdroje neplyne, že by všichni členové CVB (dle některých zdrojů až 4 miliony osob) na celém území Číny čelí azylově relevantnímu pronásledování. Ostatně ani žalobkyně netvrdí, že statisíce či dokonce miliony členů CVB (u nichž lze předpokládat, že praktikují své náboženství stejným způsobem jako žalobkyně) čelí pronásledování ze strany čínských státních orgánů. Není proto rozhodné, zda v některých ohledech vycházela zpráva z rozhodnutí anglického tribunálu, které již bylo dle žalobkyně překonáno (k tomu srov. argumentaci sub 40). Nadto rozhodnutí anglických tribunálů nejsou pro české soudy závazná, a proto se jimi soud (stejně jako rozhodnutími jiných zahraničních národních soudů) podrobněji nezabýval.

52. Žalovaný též v této souvislosti správně připomněl, že když žalobkyně bez problémů vycestovala z Číny, tak se lze důvodně domnívat, že v případě návratu nebude postihována ani z toho důvodu, že se do země původu nevrátila během doby, na kterou měla vydané turistické vízum, zejména když Čínskou lidovou republiku opouštějí každoročně tisíce občanů za účelem turistiky. Pouze v ČR jde jen v této oblasti o více než 200 tisíc občanů Číny ročně. Správně pak žalovaný poukázal i na § 19 odst. 2 zákona o azylu, v souladu s nímž žalovaný ani další správní orgány v České republice neposkytují a nesdělují informace jiným osobám, které by se týkaly žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Na tom nic nemůže změnit obecná zpráva v médiích, že skupina 60 čínských státních příslušníků žádá o azyl z náboženských důvodů v České republice, když konkrétní údaje ve vztahu k žalobkyni v takové zprávě uvedeny nebyly, ostatně to žalobkyně ani v průběhu řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a ani v žalobě netvrdila (pokud by měla být medializace případu důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, nepochybně by řízení o žádosti ztratilo smysl, neboť jeho výsledek by závisel pouze na mediální zdatnosti toho či onoho žadatele). Žalovaný jde dokonce v ochraně žadatelů o azyl tak daleko, že tyto informace v podobě anonymizovaných rozhodnutí neposkytuje ani soudům ve věcech jiných žalobců. Je přitom vhodné připomenout, jak uvedl žalovaný, že řada článků o předmětné skupině čínských žadatelů v médiích citovala jejich konkrétní právní zástupce nebo žadatele samotné, kteří například pod upravenou totožností hovořili o svém případu.

53. Lze tedy shrnout, že žalovaný dospěl ke správnému závěru, že žalobkyni nehrozí po návratu do vlasti reálné nebezpečí vážné újmy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 2 Azs 71/2006-82). Pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví zákaz mučení a nelidského či ponižujícího trestání nebo zacházení [srov. § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu], a proto není důvod žalobkyni udělovat doplňkovou ochranu.

54. Co se týče medializace případu, pak soud odkazuje na argumentaci sub 52 a znovu zdůrazňuje, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný médiím prezentoval informace o tom, že žalobkyně je žadatelem o mezinárodní ochranu v České republice. Na medializaci se podíleli samotní účastníci řízení vedených před žalovaným.

55. Pokud jde o humanitární azyl, soud (nad rámec nutného odůvodnění) připomíná, že na humanitární azyl není nejen právní nárok, ale ani subjektivní právo (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, či rozsudek téhož soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 6 Azs 230/2014 – 67, bod 50), a proto je vyloučeno, aby na tomto neexistujícím subjektivním právu mohl být negativním výrokem správního orgánu žadatel o humanitární azyl zkrácen (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005-60, rozsudek ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 Azs 111/2005-58). Ustanovení § 14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu „důvod zvláštního zřetele hodný“ a správního uvážení vyjádřeného slovy „lze udělit azyl“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72, a usnesení ze dne 21. 7. 2015, č. j. 8 Azs 75/2015 - 32). Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu. Míra volnosti správního orgánu při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu. Samotné správní rozhodnutí proto podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Pokud by tak přesto učinil, sám by porušil zákon.

56. Soud se tedy může s ohledem na uvedené omezit pouze na posouzení, zda rozhodnutí žalovaného týkající se humanitárního azylu nevybočilo z mezí správního uvážení. Žalovaný úvahy týkající se udělení humanitárního azylu rozvedl na straně 22 a 23 svého rozhodnutí, zhodnotil všechny skutečnosti uváděné žalobkyní, které by mohly být relevantní pro udělení humanitárního azylu, přičemž jeho úvahy nejeví známky libovůle a ze správního spisu neplyne ani to, že by došlo k porušení procesních předpisů.

57. Soud dále připomíná, že smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout také v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty v § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 Azs 14/2012 - 30). Případ hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu typicky nepředstavuje např. manželství s českým občanem, ekonomické obtíže žadatele, lepší přístup k lékařské péči, lepší pracovní příležitosti či legalizace pobytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu 31. 5. 2017 č. j. 5 Azs 62/2016-87). Jako obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu lze zmínit například zvlášť těžkou nemoc či zdravotní postižení či příchod z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými, či přírodními faktory (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55). Tyto důvody v případě žalobkyně nebyly tvrzeny a žalovanému, který vyšel z toho, že žalobkyně nemá žádné zvláštní potřeby a jeho zdravotní stav je dobrý, proto nelze důvodně vyčítat neudělení humanitárního azylu – a to tím spíše, že míra volnosti jeho úvahy je omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického právního státu (srov. shodně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2018, č. j. 5 Azs 176/2017 – 42, bod 12). Přezkum konkrétního správního uvážení v individuální věci žadatele o mezinárodní ochranu pak není ani otázkou, která by svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2018, č. j. 2 Azs 149/2018 – 34, bod 23).

58. K nikoliv včasnému podáním podání žádosti o mezinárodní ochranu se již soud vyjádřil sub 4.

59. Soud se nemůže ani ztotožnit s kritikou závěru žalovaného, že žalobkyně přicestovala zjevně v rámci organizované skupiny, neboť i další žadatelé o udělení mezinárodní ochrany přicházející z Číny přiletěli ve stejném období na turistické vízum, dlouho před tímto obdobím v roce 2016 a dlouho po něm k takovému příchodu žadatelů z Číny nedošlo, žalobkyně tyto souvěrce přitom neznala, turistické vízum jim za úplatu zařídil prostředník, a obdobně uvedli nepravdivé informace a obdobně podali žádost o mezinárodní ochranu až v Zastávce u Brna. Tito souvěrci stejně jako žalobkyně přitom nikdy předtím neopustili asijský kontinent ani Čínu, neovládají žádný cizí jazyk, tedy samostatná cesta do České republiky a dokonce až do Zastávky u Brna bez organizace jinou osobou je v jejich případě zcela nereálná. Lze tedy shrnout, že hodnotící soud o tom, že žalobkyně přicestoval do České republiky jako člen organizované skupiny, učinil žalovaný dle názoru soudu na základě okolností, které zevrubně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Soud konstatuje, že okolnosti zmíněné žalovaným (ve svém souhrnu) organizovanosti skutečně nasvědčují. V podrobnostech soud odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí žalovaného, neboť s tam uvedenými úvahami se ztotožňuje.

60. Pokud jde o další úvahy žalovaného, které žalobkyně podrobila kritice, soud zcela souhlasí s žalovaným, že žalobkyně věrohodnost svého azylového příběhu příliš nepodpořila tím, že neuvedla žádná konkrétní jména ani specifické okolnosti ve vztahu k tvrzenému pronásledování. Naopak žalobkyně opakovaně uváděla nespecifické údaje o pocitech sledování či ohrožení. Jestliže žalovaný za takové situace zhodnotil, že žalobkyni jakožto dělnici bez dokončené základní školy k opuštění země původu vedly především ekonomické důvody, nikoliv to, že by byla skutečně pronásledována z důvodu své příslušnosti k CVB, pak jeho úvaha s přístupem a výpověďmi žalobkyně koresponduje.

61. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že pohovory byly vedeny s žalobkyní velmi důkladně a pečlivě, žalobkyně měla k dispozici tlumočníka, který žalobkyni obsah protokolů navíc přetlumočil a žalobkyně dokonce posléze prováděla určité korekce (což je u uprchlíků postup dosti výjimečný).

62. Závěrem soud dodává, že rozhodnutí správního orgánu se vždy vyhotovují v českém jazyce, neboť české právní předpisy neukládají správním orgánům povinnost překládat svá rozhodnutí do jiného jazyka (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2009, č. j. 4 Ads 100/2009 – 73, ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 As 6/2013 – 72, 6 As 6/2013). Výše uvedené platí i pro soudní rozhodnutí. Z žádného ustanovení upravujícího řízení před správními soudy (včetně ustanovení o. s. ř., jichž se v souladu s § 64 s. ř. s. použije přiměřeně) nevyplývá povinnost soudu překládat účastníku řízení soudní rozhodnutí do jeho mateřského jazyka, popř. jazyka, který ovládá, a to tím spíše je-li tento účastník tak, jako je tomu v tomto případě, zastoupen advokátem, který zcela nepochybně český jazyk ovládá a kterému (nikoli žalobci) je rozsudek doručován. Pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým. Není povinností soudu zasílat účastníkovi řízení překlad takového rozhodnutí do jeho mateřského jazyka (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2005, č. j. 2 Azs 168/2004 – 52, ze dne 21. 6. 2006, č. j. 3 Azs 156/2005 – 47, ze dne 11. 10. 2006, č. j. 6 Azs 412/2005 – 65, ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 Azs 85/2005, ze dne 10. 11. 2012, č. j. 6 Ads 58/2010 – 178, či usnesení ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Azs 98/2014 – 15). K otázce výkladu čl. 37 odst. 4 Listiny v souvislosti s písemnostmi, které soud účastníkům zasílá během probíhajícího soudního řízení, přistoupilo také plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st 20/05, č. 485/2005 Sb. ÚS. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že gramatický výklad čl. 37 odst. 4 Listiny „je zcela jednoznačný a svědčí pro nutnost tlumočení při ústní komunikaci účastníka řízení neovládajícího český jazyk se soudem. Nutnost překladu písemností, včetně rozhodnutí soudu, však gramatickým výkladem dovodit nelze. Logický výklad za použití argumentu a simili vede k témuž výsledku. To proto, že obsah čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ač je omezen co do uplatnění toliko na trestní řízení, je co do rozsahu zaručeného práva srovnatelný s čl. 37 odst. 4 listiny.“ Žalobkyni byl obsah žalobou napadeného rozhodnutí při předávání rozhodnutí přetlumočen, přičemž žalobkyně potvrdila, že obsahu rozhodnutí včetně poučení porozuměla. Na svých právech tak žalobkyně nebyla zkrácena.

63. Jelikož žádný ze základních žalobních bodů nebyl důvodný, soud žalobou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl (výrok I).

64. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. a contrario), jelikož žalovanému žádné náklady v řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Poučení