51 A 10/2016 - 37

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2016, č. j. KUJCK 19221/2016, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 8. 3. 2016, č. j. KUJCK 19221/2016, se zrušujea věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Františka Vavrocha.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 8. 3. 2016, č. j. KUJCK 19221/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí Městského úřadu V. B. (dále jen „stavební úřad“) ze dne 30. 11. 2015, č. j. výst. 433/15-TĎ-R, kterým byla podle § 92 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon 2006“), a ve vazbě na § 51 odst. 3 správního řádu zamítnuta žádost žalobce o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení na stavbu skladu sena a slámy na pozemku parc. č. xv k. ú. S. u V. B. Plánovaná stavba měla obsahovat obdélníkový sklad sena a slámy o rozměrech 42,4 m x 18,4 m (plocha 780,16 m2) se sedlovou střechou a výškou hřebene 8,65 m a manipulační a skladové plochy o rozměrech 40 m x 16 m, 25 m x 16 m a 22,8 m x 19,5 m. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 5. 5. 2016 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích a navrhoval zrušení obou shora uvedených rozhodnutí. Žalobce v žalobě uvádí, že byl vydanými správními rozhodnutími zkrácen na svých právech, nesouhlasí s nimi a považuje je za nesprávná a nepřezkoumatelná. Žalobce je toho názoru, že změna č. 1 územního plánu obce V. B. není na posuzovaný případ použitelná. Změna č. 1 územního plánu vymezuje svou místní působnost v části B písm. a) Vymezení řešeného území podle katastrálních území, a to tak, že řešené území změny č. 1 tvoří obalová křivka okolo jednotlivých lokalit 1/1 – 1/25 a cest C1 – C46. To potvrzuje část B písm. c), která uvádí, že změna č. 1 řeší rozšíření ploch v obci V. B. a S. především pro funkce bydlení, rekreace a sportu, technické vybavenosti. Výslovně v části D změny územního plánu č. 1 – Závazná část ve formě regulativů jsou definovány plochy řešeného území jako lokality označené ve změně č. 1 jako 1/1 – 1/25. Ve všech hlavních výkresech je řešené území vymezeno tlustou černou čarou a tím je podle žalobce jasně, jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností vymezena místní působnost změny č. 1 územního plánu. Z uvedeného žalobce dovozuje, že změna č. 1 územního plánu nedopadá na jeho pozemek. Jakákoliv pravidla vymezená změnou č. 1 územního plánu dopadají podle žalobce pouze na území vymezené v části B, písm. a). Do tohoto vymezeného území nespadá pozemek parc. č. x, na němž žalobce plánuje vybudovat předmětnou stavbu. Žalobce je přesvědčen, že pro účely posouzení jeho žádosti je nezbytné vycházet toliko z textu původního územního plánu, který respektuje tehdy platnou právní úpravu zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (dále jen „stavební zákon 1976“), a nepřekračuje ani požadavky stanovené stavebním zákonem 2006. Z textu samotného územního plánu žalobce dovozuje, že jím plánovanou stavbu sloužící údržbě krajiny s plánovaným využitím jako sklad sena a slámy je možné v místě vybudovat. Správní orgány obou stupňů uvádějí jako klíčový argument pro zamítnutí žádosti nedodržení parametrů jednoduché stavby podle § 139b odst. 5 stavebního zákona 1976, avšak tento požadavek je uveden pouze ve změně č. 1 územního plánu, kterou však podle žalobce nelze na jeho pozemek aplikovat, neboť neleží v území řešeném změnou č.

1. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné i z toho důvodu, že jako oporu pro svůj závěr o nemožnosti umístění navrhované stavby na daném pozemku užívá text odborného vyjádření Oddělení územního plánování Krajského úřadu Jihočeského kraje. Z textu tohoto odborného vyjádření žalobce vyvozuje, že ke stanovení bližších regulativů pro plochy v nezastavitelném území by teprve mělo dojít, avšak změnou č. 1 územního plánu k tomu nedošlo. Odborné vyjádření uvedeného orgánu se podle žalobce očividně snaží překlenout nedostatky změny č. 1 územního plánu tak, aby bylo možné obhájit rozhodnutí stavebního úřadu o zamítnutí žádosti. Podle žalobce není možné v předpisech veřejného práva vyhledávat povinnosti nad rámec těch, které jsou v těchto předpisech výslovně uvedeny, nebo z nich jednoznačně a bez pochybností plynou. Podle žalobce není rozhodné to, co (možná) chtěl autor normy říci, ale to, co lze z příslušné normy vyčíst. Ve sporných případech je proto nutné normy veřejného práva vykládat tak, aby byla respektována právní jistota adresáta a principy in dubio libertate, in dubio mitius. Žalobce odkazuje na čl. 2 Listiny základních práv a svobod. Argumentace žalovaného o tom, že v nově schvalovaném územním plánu žalobce navrhuje změnu využití jeho pozemku na zastavitelnou plochu, čímž domněle žalobce usvědčuje z toho, že o nezastavitelnosti pozemku věděl, postrádá podle žalobce hlubší význam. Žalobce nikdy nerozporoval, že se jedná o nezastavitelné území. Napadené rozhodnutí považuje žalobce v této části za nezákonné a nepřezkoumatelné. V napadeném rozhodnutí se dále uvádí, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně plánovaného množství skladovaného materiálu. Žalobce namítá, že právní úprava nestanovuje, že by podmínkou pro vydání rozhodnutí o umístění stavby, resp. pro vydání stavebního povolení bylo prokazování objemu skladovaného materiálu. Plánovaný objem materiálu logicky nemůže být větší, než je vnitřní objem budovy, jejíž rozměry včetně příslušné dokumentace byly stavebnímu úřadu doloženy. Pokud měly správní orgány v tomto směru pochybnosti, měly žalobce vyzvat k doplnění žádosti. Žalobce namítá, že z uvedeného nelze dovozovat důvod pro zamítnutí žádosti. Žalobce dovozuje, že pokud by tento závěr nebyl významný pro rozhodnutí, pak by jej žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec neuváděl. Podle žalobce jde o vadu rozhodnutí, kdy je zamítnutí žádosti odůvodněno nesplněním podmínek, které zákon ani jiná právní úprava nestanoví; napadené rozhodnutí je podle žalobce v této části nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalobce dodal, že dopisem ze dne 21. 10. 2015 obec V. B. informoval o plánovaném objemu skladovaného materiálu, stejně jako o důvodech výstavby seníku a jeho využití. Stejně uměle působí na žalobce požadavek uvedený v napadeném rozhodnutí, aby uvedl vazbu na stavbu pro hospodářská zvířata. Absence této informace má podle žalovaného domněle bránit posouzení veřejného zájmu na výstavbě stavby. Podle žalobce je „vazba na stavbu pro hospodářská zvířata“ toliko definiční pomůcka jako pojem vycházející z vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů; tento pojem slouží pouze pro účely této vyhlášky. Žalobce uvádí, že seno a sláma je předmětem obchodu. Žalobce pochybuje, že vazba na stavbu pro hospodářská zvířata je podmínkou sine qua non pro povolení stavby seníku. Plánovaná účelová komunikace a skladovací a manipulační plochy představují infrastrukturu zčásti nutnou k obsluze navrhované stavby. Navrhovaným umístěním stavby bezprostředně u hlavní pozemní komunikace se eliminuje zásah do krajiny. Žalobce je toho názoru, že pokud lze v nezastavitelném území vystavět seník, lze umístit též nezbytnou infrastrukturu k tomu, aby daná stavba mohla být užívána. Žalobce naopak uvádí, že zcela čestně ve své žádosti vymezil celý rozsah zamýšlené stavby vč. účelové komunikace a ostatních manipulačních ploch. Uvedenou část odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje žalobce pouze za zástupný argument bez závažnějšího vlivu na věc samou. Žalobce dodává, že žádost mohla být příp. zamítnuta pouze v rozsahu manipulačních a skladovacích ploch, resp. mohla být se žalobcem projednána úprava návrhu. Argument, že jsou uvedené plochy neodlučně vázány na stavbu seníku, vzbuzuje v žalobci dojem, že napadené rozhodnutí hledá veškeré možné argumenty pro to, aby mohlo být rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno, a to bez ohledu na přesvědčivost těchto argumentů. Pokud se v napadeném rozhodnutí argumentuje pojmy „veřejný zájem“, „účelové využití území“ a „ochrana nezastavitelného území“ tak k tomu žalobce uvádí, že přibližně 500 m od jeho pozemku, na němž plánuje umístit seník, je umístěna tržnice se zastavěnou plochou větší než plánovaný seník a s parkovištěm, o dalších cca 500 m dále směrem k obci S. stojí kasino s tržnicí a parkovištěm a o dalších přibližně 300 m dále stojí rozsáhlý zemědělský komplex s kravínem, seníkem a rodinným domem. Ve světle uvedeného považuje žalobce jakékoliv zmínky o ochraně nezastavitelného území nebo o veřejném zájmu za čistě účelově použité, neboť je zřejmé, že správní orgány neměly problém v krajině tvořené loukami a lesy povolit umístění staveb, které nesplňují parametry jednoduché stavby ani podmínky pro stavby umisťované v nezastavitelném území. Sice jsou uvedené stavby umístěny v zastavitelném území, ovšem tyto jednotlivé pozemky byly na zastavitelné přeměněny z nezastavitelných/zemědělských pozemků právě proto, aby tam mohly být umístěny zmiňované stavby. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný setrval na své argumentaci, která již byla uvedena v napadeném rozhodnutí. Žalovaný setrval na tom, že podmínky uvedené v podkapitole „Doplnění textové části“ změny č. 1 územního plánu jsou závazné pro celé správní území obce V. B. Ostatní žalobní námitky označil žalovaný taktéž za nedůvodné. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Žalobce podal dne 14. 9. 2015 žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení na stavbu Sklad sena a slámy na pozemku parc. č. x v k. ú. S. u V. B. K žádosti doložil projektovou dokumentaci a vyjádření, stanoviska a souhlasy dotčených orgánů a dalších subjektů. Stavební úřad si vyžádal stanovisko Městského úřadu Český Krumlov, odboru územního plánování a památkové péče, oddělení územního plánování, které bylo vydáno dne 30. 10. 2015. Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2015 stavební úřad žádost žalobce o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení zamítl, a to pro rozpor s územním plánem obce V. B. ve znění změny č.

1. Z uvedených regulativů vyplynulo, že v předmětném místě, které se nachází ve volné krajině mimo zastavěné a zastavitelné území, je podmíněně přípustné umístit seník navržený jako jednoduchá stavba. Územní plán ve znění změny č. 1 nevylučuje ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona umisťování zemědělských staveb v nezastavěném území, ale omezuje tyto stavby svými parametry na stavby jednoduché [§ 139 odst. 5 písm. c) stavebního zákona 1976], což navrhovaná podsklepená stavba seníku o ploše 780,6 m2 a šířce 18,4 m nesplňuje; navrhované manipulační ani skladové plochy nejsou uvedeny v přípustných ani v podmíněných činnostech. Komunikace jsou omezeny pouze na účelové a jako nezbytné pro obsluhu tohoto území. Na základě uvedeného stavební úřad zhodnotil, že navrhovaná stavba není v souladu s § 90 písm. a) a § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona 2006. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Žalovaný v odvolacím řízení doplnil podklady řízení o stanovisko Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic, oddělení územního plánování ze dne 16. 2. 2016, jehož předmětem bylo posouzení souladu navržené stavby na předmětném pozemku s platnou územně plánovací dokumentací. Vyrozuměním ze dne 17. 2. 2016 byl žalobce zpraven o tom, že byly doplněny podklady pro rozhodnutí a byl poučen podle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce se podáním ze dne 25. 2. 2016 vyjádřil k podkladům rozhodnutí. Dne 8. 3. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Žalovaný konstatoval, že pojem jednoduchá stavba je ve stavebním zákoně 2006 nutno hledat v § 104, kde je nově tato kategorie vymezena. Žalovaný se ztotožnil s názorem stavebního úřadu, že na předmětnou lokalitu se vztahuje územní plán obce V. B. ve znění změny č.

1. Podle změny č. 1 je podmíněně přípustné na plochách mimo současně zastavěná a zastavitelná území a mimo plochy ÚSES, tj. na plochách „Zemědělský půdní fond – zemědělská půda“ zřizovat a provozovat mj. jednotlivé jednoduché stavby zemědělské výroby (např. seníky, včelíny, konstrukce vinic a chmelnic, bažantnice, posedy, krmelce apod.). Seník tedy sice podmíněně přípustnou stavbou je, ovšem pouze ve formě jednoduché stavby, což žalobcem navrhovaná stavba není. Žalovaný vycházel ze stanoviska ze dne 16. 2. 2016, přičemž konstatoval, že změna územního plánu č. 1 sice nejednoznačně vymezuje řešené území, nicméně dopad změny č. 1 i na předmětný pozemek ve vlastnictví žalobce lze dovodit z regulativů stanovených v podkapitole „Doplnění textové části“, která je součástí kapitoly D. Závazná část ve formě regulativů; tato kapitola je chápána jako doplnění regulativů platných pro celé správní území obce V. B. Regulativy jsou vždy závazné pro rozhodování v území a je nutné vycházet z toho, že se nejedná o směrnou část. Podle žalovaného je tedy navrhovaná stavba v rozporu s územním plánem ve znění změny č. 1, neboť se nejedná o jednoduchou stavbu podle § 139b odst. 5 stavebního zákona 1976, ani podle § 104 stavebního zákona 2006. Taktéž skladové a manipulační plochy nejsou uvedeny v přípustných ani v podmíněných činnostech pro funkční využití předmětného území. Pro účely posouzení a rozhodnutí předmětné věci si krajský soud vyžádal územní plán obce V. B., který nabyl účinnosti dne 16. 10. 2002 ve formě obecně závazné vyhlášky č. 3/2002, a dále změnu č. 1 územního plánu obce V. B., která nabyla účinnosti dne 3. 1. 2007 ve formě obecně závazné vyhlášky č. 2/2006. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je důvodná. Krajský soud se z povahy věci a s ohledem na žalobní námitky nejprve zabýval tím, zda změna č. 1 územního plánu obce V. B. dopadá na pozemek ve vlastnictví žalobce či nikoliv. Krajský soud se v této otázce ztotožnil s právní argumentací žalobce a dospěl k závěru, že změna č. 1 územního plánu obce V. B. nedopadala na pozemek ve vlastnictví žalobce parc. č. x v k. ú. S. u V. B. Územní regulace tohoto pozemku se tudíž měla řídit podle územního plánu, který nabyl účinnosti dne 16. 10. 2002 ve formě obecně závazné vyhlášky č. 3/2002; změna č. 1 tohoto územního plánu nemohla být na pozemek ve vlastnictví žalobce aplikována. Důvody, které krajský soud k tomuto závěru vedly, budou vyjádřeny níže. Krajský soud se zabýval obsahem změny č. 1 územního plánu obce V. B., která nabyla účinnosti dne 3. 1. 2007 ve formě obecně závazné vyhlášky č. 2/2006, přičemž měl k dispozici jak textovou, tak grafickou část. Z části II. obecně závazné vyhlášky č. 2/2006 o závazných částech změny č. 1 územního plánu obce V. B. vyplývá, že „urbanistická koncepce původního územního plánu není narušena. Změna č. 1 řeší rozšíření ploch pro rozvoj v obci V. B. a S. – především posílení funkce bydlení, rekreace, sportu a technické vybavenosti. (…) Dále rozšiřuje cestní síť v celém správním území obce. (…).“ Dále jsou výslovně vymezeny plochy řešeného území změny č.

1. Z textové části změny č. 1 územního plánu obce V. B. vyplývá, že důvodem pro pořízení změny územního plánu byly žádosti vlastníků pozemků a obcí v řešeném území (celkem 25 lokalit) a vytvoření dobré dopravní obslužnosti území (celkem 48 úseků). Je vymezeno, že se jedná o změny funkčního využití, návrh nového zastavitelného území a o rozšíření stávajících, příp. návrh nových cest [kapitola A písm. a)]. Z kapitoly B písm. a) textové části vyplývá konkrétní vymezení řešeného území podle katastrálních území. Konkrétně je uvedeno, že „řešené území změny č. 1 územního plánu obce V. B. tvoří obalová křivka okolo jednotlivých lokalit 1/1 – 1/25 a cest C1 – C46. Řešené území změny č. 1 je součástí správního území obce, změny funkčního využití jsou na katastrálním území V. B. a S., změny cestní sítě jsou i na všech zbývajících katastrálních územích (…).“ Z citovaného textu krajskému soudu jednoznačně vyplývá, že změna č. 1 územního plánu se týkala výlučně jednotlivých lokalit označených 1/1 – 1/25 a cest C1 – C46. Uvedené lokality jsou vyznačeny v grafické části změny územního plánu č.

1. Ani jedna z těchto lokalit nezahrnuje předmětný pozemek ve vlastnictví žalobce. Působnost změny č. 1 na pozemek ve vlastnictví žalobce nelze dovozovat ani z toho, že se v citovaném textu uvádí, že se změny funkčního využití ploch týkají katastrálních území V. B. a S. Toto vymezení totiž přímo navazuje na vymezení lokalit 1/1 – 1/25, které leží v těchto katastrálních územích a které jediné jsou dotčeny změnou č. 1 územního plánu. Z citovaného textu vyplývá, že změna č. 1 územního plánu řeší rozvoj (posílení funkce bydlení, rekreace, sportu a technické vybavenosti) v obcích V. B. a S., a to pouze ve vymezených lokalitách 1/1 – 1/25. Změny v cestní síti se týkají celého správního území obce, ovšem opět jen v rozsahu lokalit C1 – C46. Krajský soud nesouhlasí s názorem žalovaného, který převzal ze stanoviska oddělení územního plánování Krajského úřadu Jihočeského kraje, že vymezení ploch (měněných lokalit) se vztahuje pouze ke grafické části změny územního plánu č. 1 a že stanovení bližších regulativů pro plochy v nezastavitelném území v celém správním území obce lze dovodit z podkapitoly „Doplnění textové části“ v kapitole D. Závazná část ve formě regulativů textové části změny územního plánu č.

1. Podle žalovaného je nutné předmětnou podkapitolu chápat jako doplnění regulativů, které je platné pro celé správní území obce. K uvedenému se uvádí, že v kapitole D. Závazná část ve formě regulativů se opět úvodem opakují plochy řešeného území změny č. 1, a to 1/1 – 1/25, přičemž je vymezeno, jaké plochy se budou v jakých lokalitách nacházet. V rámci kapitoly D. je uvedena podkapitola zvaná „Doplnění textové části“, ve které se vymezuje využití ploch Výroba a podnikání – Vp, Lesy (PUPFL), Vodní plochy a toky, Zemědělský půdní fond – zemědělská půda, Prvky územního systému ekologické stability atd. V předmětné podkapitole „Doplnění textové části“ se však nikterak výslovně nestanovuje, že by se změny funkčního využití těchto ploch měly týkat celého správního území obce, resp. že by se v této části mělo jednat o změnu původních regulativů obsažených v územním plánu s dopady na celé správní území obce. Předmětná podkapitola se nachází v kapitole D, která se týká závazné části ve formě regulativů a odkazuje výslovně na území řešené změnou č. 1 vymezené lokalitami 1/1 – 1/25. Jakkoliv krajský soud připouští, že v lokalitách 1/1 – 1/25 není funkční využití ploch vymezeno jako Výroba a podnikání – Vp, Lesy (PUPFL), Vodní plochy a toky, Zemědělský půdní fond – zemědělská půda, Prvky územního systému ekologické stability atd., nelze z uvedeného dovozovat, že „Doplnění textové části“ se automaticky vztahuje na celé správní území obce. Takové pravidlo by totiž muselo být ve změně č. 1 územního plánu výslovně stanoveno. Pokud tomu tak není, tak nelze bez dalšího dovozovat něco, co ze samotného textu nevyplývá. Má-li být nově zaveden limit využití území, resp. závazná regulace v území, je nezbytné, aby takové pravidlo a jeho územní platnost bylo jednoznačně vymezeno. Změna územního plánu č. 1 ve svých úvodních částech jednoznačně vymezuje, že se vztahuje toliko na řešené lokality 1/1 – 1/25 v k. ú. V. B. a S. a C1 – C46 po celém správním území obce. Pokud bylo zamýšleno, aby určitá změna územního plánu zahrnovala celé správní území obce, tj. aby vymezovala změny na veškeré zemědělské půdě (vymezení pozemku žalobce) ve správním území obce, bylo nezbytné, aby to bylo výslovně upraveno; tak se však v nyní projednávané věci nestalo. Celková formulace jak závazné, tak textové části změny územního plánu č. 1 vyznívá tak, že se změny dotýkají pouze tam vymezených lokalit, do kterých pozemek ve vlastnictví žalobce nenáleží. Změna územního plánu se vydává v rozsahu měněných částí, které musí být jednoznačně, přesně a nezaměnitelně vymezeny. V řešené změně č. 1 jsou dotčené lokality opakovaně vymezeny jako lokality 1/1 – 1/25 a C1 – C46. Z podkapitoly „Doplnění textové části“ změny územního plánu č. 1 nevyplývá, že by její některá konkrétní část měla mít dopad na celé správní území obce. Pokud je ve změně územního plánu č. 1 několikrát opakovaně vymezen rozsah řešeného území, tak nelze jen tak bez dalšího dovozovat, že některá část této změny se týká celého správního území obce. To by muselo být výslovně stanoveno. Tak tomu ovšem není. K nutnosti přesného vymezení toho, jaké části územního plánu jsou měněny a v jakém rozsahu, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2008, č. j. 9 Ao 2/2008 – 62, publ. pod č. 1766/2009 Sb. NSS, z jehož právní věty se podává, že „pojmovým znakem opatření obecné povahy je jeho konkrétně (individuálně) vymezený předmět, který musí být jednoznačně a srozumitelně identifikován. Požadavku na konkrétně vymezený předmět opatření obecné povahy nedostojí taková změna územního plánu (§ 55 odst. 2 a § 43 odst. 4 stavebního zákona č. 183/2006 Sb.), (…) z níž nelze s určitostí seznat, které části dosavadního územního plánu a v jakém rozsahu byly měněny.“ Na základě uvedeného krajský soud uzavírá, že zhodnotil, že podkapitole „Doplnění textové části“ kapitoly D. změny územního plánu č. 1 nelze přičítat dopady pro celé správní území obce, neboť nic takového v této podkapitole, kapitole, ani v jiné části změny územního plánu č. 1 stanoveno není. Při absenci takového výslovného ustanovení se přijatý výklad správních orgánů jeví jako nesoucí znaky libovůle a celkový postup správních orgánů lze hodnotit jako přiklánějící se k řešení věci v neprospěch žalobce. Právě naopak, měl-li žalovaný dojem o nejednoznačnosti vymezení řešeného území změny č. 1, jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí ve spojení se stanoviskem oddělení územního plánování Krajského úřadu Jihočeského kraje, měl se přiklonit k výkladu pro žalobce příznivějšímu, jak vyplývá z obecné zásady in dubio mitius. Krajský soud však dodává, že podle jeho názoru v uvedené věci k žádné nejednoznačnosti nedochází, neboť bylo lze jednoznačně vyložit, že změna územního plánu č. 1 se na pozemek ve vlastnictví žalobce nevztahuje. Pokud se správní orgány domnívaly o opaku, pak nelze než konstatovat, že jejich výkladu neposkytuje textace změny č. 1 oporu. Pokud změnou územního plánu č. 1 měl orgán územního plánování v době pořizování této změny v úmyslu provést doplnění či nahrazení regulativů pro předmětné plochy pro celé správní území obce, tak se mu to nepodařilo, neboť tento svůj úmysl srozumitelným a jednoznačným způsobem ve změně územního plánu č. 1 nevyjádřil. Nevyjádřený úmysl nelze následně dovozovat výkladem, který nemá oporu v textaci změny územního plánu. Změna č. 1 územního plánu obce V. B. tudíž nedopadá na předmětný pozemek ve vlastnictví žalobce a požadavky na funkční využití této plochy byly správními orgány nesprávně vymezeny, neboť neměly vyplývat z textu změny č. 1 územního plánu, nýbrž ze znění územního plánu v původní podobě z roku 2002. Vzhledem k tomu, že správní orgány zkoumaly žádost a záměr žalobce na půdorysu územního plánu ve znění změny č. 1, zkoumaly žádost i záměr z hlediska nesprávně vymezených požadavků. Krajský soud zhodnotil, že záměr žalobce a žádost jím podaná měla být podrobena zkoumání toliko z hlediska požadavků stanovených v územním plánu v jeho původním znění. Z uvedeného důvodu přistoupil krajský soud ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť aplikovalo na žalobcův záměr nesprávné požadavky, a tudíž hodnocení souladu záměru s územně plánovací dokumentací neobstojí. V dalším řízení bude na žalovaném, aby žalobcovu žádost a jeho záměr konfrontoval s požadavky územního plánu obce V. B. v původním znění. Vzhledem k tomu, že takové posuzování je úkolem správních orgánů, nemůže krajský soud nyní v tomto řízení nikterak předjímat, zda žalobcův záměr odpovídá požadavkům podle územního plánu v původním znění. Tím by nepřípustně zasahoval do činnosti správních orgánů. S ohledem na uvedené se krajský soud již nezabýval dalšími žalobními námitkami žalobce, neboť obsahují vzhledem k meritu věci již jen právně nevýznamné argumenty. Taktéž vzhledem k tomu, že správní orgány podrobily žalobcův záměr nesprávně vymezeným požadavkům, bylo by nadbytečné se dalšími námitkami zabývat (množství skladovaného materiálu, vazba stavby na hospodářská zvířata, účelová komunikace, skladovací a manipulační plochy, ostatní stavby v okolí). S ohledem na uvedené zrušil krajský soud napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení bude žalovaný vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. Žalobce v žalobě navrhoval, aby krajský soud zrušil taktéž prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu. Tento postup nepovažoval krajský soud za nezbytný, neboť žalovaný disponuje dostatečnými procesními možnostmi podle § 90 správního řádu tak, aby mohl příp. sám odstranit vady či nezákonnost vydaného prvostupňového rozhodnutí. V dalším řízení tedy bude žalovaný vycházet z výkladu, který přijal krajský soud, a sice že působnost změny územního plánu obce V. B. č. 1 nedopadá na pozemek ve vlastnictví žalobce. Žádost žalobce o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení a jeho záměr bude posouzen z hlediska regulativů obsažených v územním plánu obce V. B. z roku 2002 v jeho původním znění. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (viz sp. zn. Spr. 805/2006 vedená u zdejšího soudu), zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se připočítává částka vynaložená na soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení