51 A 10/2020 – 40

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a JUDr. Michala Hájka, Ph. D., ve věci žalobců: a) Honební společenstvo Radětice – Hvožďany, IČO 71163832 sídlem Radětice 94, Bechyně b) X bytem X c) Bc. X bytem X všichni zastoupeni advokátem Mgr. Ladislavem Rychtářem sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U zimního stadionu 1952/2, České Budějovice za účasti: I) X bytem X II) Mgr. X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Ladislavem Rychtářem sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 27. 1. 2020, č. j. KUJCK 14465/2020 o–95/19, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2020, č. j. KUJCK 14465/2020 o–95/19, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení částku 27 731 Kč k rukám jejich právního zástupce do 30 dnů od právní moci rozhodnutí.

III. Osobám zúčastněným na řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah žaloby 1. Včasnou žalobou doručenou krajskému soudu dne 10. 2. 2020 se žalobci domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2020, čj. KUJCK 14465/2020 o–95/19, jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř.“) zamítnuto odvolání žalobců a potvrzeno prvostupňové správní rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 16. 10. 2019, č. j. METAB 54271/2019/OŽP/Dvo. Tímto rozhodnutím bylo na základě změny vlastnictví dle § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001, o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“), rozhodnuto o žádosti Arcibiskupství pražského ze dne 10. 7. 2017 o změnu honitby Radětice–Hvožďany, jejímž držitelem je Honební společenstvo Radětice–Hvožďany, IČO: 71163832 a uživatelem Mgr. P.K., bytem X, tak, jak je uvedeno níže.

2. Žadatel Arcibiskupství pražské podal dne 4. 7. 2017 žádost o přičlenění honebních pozemků na základě změny vlastnictví dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti. O této žádosti rozhodl Městský úřad Týn nad Vltavou rozhodnutím ze dne 1. 2. 2018 tak, že prvním výrokem požadované pozemky přičlenil z honitby Radětice – Hvožďany k honitbě Chrášťany; druhým výrokem rozhodl o nepřičlenění honebních pozemků dle žádosti J.V. ze dne 4. 9. 2017 z honitby Chrášťany do honitby Radětice – Hvožďany, stejně tak rozhodl třetím výrokem o žádosti R.P. ze dne 16. 9. 2017. Tyto dvě další žádosti nejsou ve spise založeny. Žalobci v podané žalobě uvádějí, že tyto dvě žádosti byly podány ke změně honitby opačným způsobem, tedy aby se honební pozemky těchto osob staly součástí honitby Radětice – Hvožďany. Tyto pozemky mají mít téměř shodnou výměru jako pozemky ve vlastnictví arcibiskupství a na tomto základě pak měla být provedena výměna pozemků, což by vedlo k zachování současné hranice, která odpovídá požadavkům zákona o myslivosti.

3. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 16. 8. 2018 uvedené rozhodnutí Městského úřadu v Týně nad Vltavou zrušil a věc vrátil k novému řízení. Žalovaný vytkl městskému úřadu nesprávné spojení několika žádostí ke společnému projednání. Za nosný důvod svého rozhodnutí označil žalovaný s odkazem na stanovisko Ministerstva zemědělství, č. j. 32239/2018–MZE–1631 to, že o žádosti rozhodoval místně nepříslušný správní orgán, neboť v této věci je projednávána změna honiteb, které leží ve správních obvodech dvou správních orgánů. Žalovaný dle stanoviska ministerstva vyložil, že v takovém případě „nejprve rozhodne orgán, v jehož správním obvodu se nachází honitba, ze které se honební pozemky „vyjímají“. Následně rozhodne o změně honitby ten orgán, v jehož správním obvodu se nachází honitba, jejíž součástí se nově tyto pozemky stávají. Vzhledem k tomuto právnímu názoru nadřízeného správního orgánu měl nejprve rozhodnout MěÚ Tábor o případném „vyjmutí“ předmětných pozemků z honitby Radětice–Hvožďany a v případě vyhovění žádosti Arcibiskupství pražského měl následně vést řízení o těchto honebních pozemcích MěÚ Týn nad Vltavou a rozhodnout o změně honitby Chrášťany, jejíž součástí by se v případě kladného rozhodnutí MěÚ Tábor honební pozemky Arcibiskupství pražského staly.“ 4. Městský úřad v Týně nad Vltavou usnesením ze dne 14. 11. 2018 postoupil žádost Arcibiskupství pražského Městskému úřadu Tábor.

5. Městský úřad Tábor rozhodnutím ze dne 28. 3. 2019 žádosti Pražského arcibiskupství nevyhověl. Rozhodnutím ze dne 10. 7. 2019 žalovaný toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání, a to zejména z toho důvodu, že prvostupňový správní orgán se nedržel dosavadního hmotněprávního právního posouzení věci žalovaným a stanoviskem ministerstva. Prvostupňovým správním rozhodnutím následně Městský úřad Tábor rozhodl tak, že „v souladu s ustanovením § 31 odst. 4 zákona o myslivosti se k 31. 12. 2019 provádí změna společenstevní honitby „Radětice–Hvožďany“, kterou se z této společenstevní honitby uvolňují souvislé honební pozemky…“ dle připojené tabulky. Dále se ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí uvádí, že změna této honitby spočívá v tom, že honební pozemky nebudou s účinností ke dni 1. 1. 2020 součástí společenstevní honitby „Chrášťany“, která se z hlediska výkonu státní správy myslivosti nachází ve správním obvodu Městského úřadu Týn nad Vltavou. Tato změna byla dle navazující části výroku vázána na vydání pravomocného rozhodnutí Městského úřadu Týn nad Vltavou o změně honitby „Chrášťany“ dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti.

6. Žalobci shledávají napadené rozhodnutí v rozporu se zákonem o myslivosti.

7. Žalobci předně namítají, že v projednávané věci rozhodl správní orgán o uvolnění souvislých honebních pozemků ze stávající honitby, což zákon o myslivosti neumožňuje. Správní orgány jsou přitom oprávněny činit pouze to, co jim zákon umožňuje, přičemž zákon o myslivosti je veřejnoprávní předpis, u něhož není přípustný extenzivní výklad. Žalobci odkazují na § 31 zákona o myslivosti, z jehož znění dovozují, že změna honitby, včetně té, k níž dochází na návrh vlastníka (§ 31 odst. 4), je přípustná toliko vyrovnáním hranic nebo výměnou honebních pozemků. V případě žádosti Arcibiskupství pražského se o vyrovnání hranic honitby jednat nemůže, tudíž připadá do úvahy pouze varianta výměny honebních pozemků. Změna honitby dle § 31 odst. prvého i čtvrtého zákona o myslivosti musí představovat shodný proces se stejnými zásadami s tím, že změnu honitby dle odstavce čtvrtého lze provést toliko k 31. prosinci následujícího roku. V projednávané věci byly ve správním řízení proti žádosti Arcibiskupství pražského o přičlenění jeho pozemků do honitby Chrášťany –Koloměřice podány žádosti žalobkyně uvedené pod písmenem b) a R. P. ze dne 16. 9. 2017, aby jejich honební pozemky byly součástí honitby Radětice–Hvožďany, přičemž jejich honební pozemky mají v součtu téměř shodnou výměru jako předmětné pozemky Arcibiskupství pražského. Proto měla být provedena výměna těchto pozemků, což by v důsledku znamenalo zachování současné hranice honitby, která odpovídá požadavkům zákona o myslivosti. Pokud správní orgán požadoval upřesnění podané žádosti žalobkyně uvedené pod písmenem b) či R. P., měl tak učinit v rámci poučovací povinnosti. Změna honitby nemůže být provedena tak, jak bylo učiněno v projednávané věci, tj. jakýmsi uvolněním honebních pozemků a jejich následným přičleněním. Termín „uvolnění“ zákon o myslivosti nezná, navíc přičleňovat lze dle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti toliko honební pozemky, které netvoří vlastní či společenstevní honitbu, jak tomu je v projednávané věci.

8. Žalobci dalším žalobním bodem namítají, že navrhovaná změna honitby je částečně v rozporu se zásadami uvedenými v § 17 odst. 4 a 6, § 30 odst. 1 a § 31 zákona o myslivosti. Rovněž při této změně je totiž nutné respektovat zásady mysliveckého hospodaření. Ustanovení § 34 odst. 1 zákona o myslivosti neukládá správnímu orgánu povinnost žádosti žadatele bez dalšího vyhovět. K takovému postupu nesměřuje ani užití slovesa „provede“, které se vztahuje toliko k vymezenému datu změny, jak je zjevné z výkladu tohoto ustanovení. Plyne z toho, že při tvorbě či změně honitby musí být vždy respektována obecná ustanovení zákona o myslivosti (srov. § 17 odst. 4 a 6). Stejně tak zásada řádného mysliveckého hospodaření se projevuje všude (tedy nejen v § 31 odst. 1), kde je upravena modifikace honitby. Dochází sice ke kolizi veřejného zájmu na ochraně myslivosti s vlastnickým právem, ovšem jak dovodil Ústavní soud, „realizace myslivosti a práva myslivosti je v obecné rovině legitimním omezením vlastnického práva“ (sp. zn. Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. 12. 2006). Tento závěr platí i pro případy změny honitby (sp. zn. I. ÚS 756/07 ze dne 20. 4. 2007). Omezení vlastnického práva při tvorbě či změně honiteb je ústavně konformní.

9. V projednávané věci není naplněna hypotéza normy (§ 31 odst. 1 zákona o myslivosti), když navrhovaná změna honitby odporuje zásadám mysliveckého hospodaření. Provedení navrhované změny honitby by zcela znemožnilo lov v částech honitby „Bárův palouk“ a „Hraničky“, kde se vyskytuje mufloní zvěř a kde je realizován její odlov. Tento odlov, na který jsou v obou honitbách povoleny výjimky ze zakázaných způsobů lovu, je přitom významný pro redukci mufloní zvěře, která působí značné škody na lesních porostech. K podrobnostem způsobu výkonu mysliveckého práva a negativním dopadům zamýšlené změny honitby žalobci odkazují na podání žalobce uvedeného pod písm. c) ze dne 24. 8. 2017, které je součástí správního spisu.

10. Žalobci dále uvádějí, že zamýšlená změna hranic částečně odporuje § 17 odst. 4 zákona o myslivosti, neboť v části honitby „Bárův palouk“ by se hranice nekryla s přírodními hranicemi a byla by nezřetelná. V části „Hraničky by hranici honitby tvořilo rozhraní zemědělských a lesních pozemků, což je možné povolit jen ve výjimečných případech, kdy nelze hranici stanovit jinak (§ 17 odst. 6 zákona o myslivosti). V současnosti přitom hranice prochází po cestě, ve vzdálenosti asi 100 metrů od hranice nově navržené a je zcela zřetelná, tedy v souladu s § 17 odst. 4 zákona o myslivosti. Správní orgán tedy namísto zachování současné zřetelné hranice, která vyhovuje zákonným požadavkům, hodlá posunout hranici o 100 metrů na rozhraní zemědělských a lesních pozemků, čemuž je ze zákona nutno bránit. Navíc je změnou hranice v místě znemožněn odlov mufloní zvěře.

11. Žalobci rovněž namítají, že dle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti by honební pozemky měly být přičleňovány k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici. Také z tohoto důvodu by neměly být předmětné pozemky přičleněny k honitbě Chrášťany–Koloměřice.

12. Závěrem žalobci podotýkají, že ani z hlediska de lege ferenda by nebylo žádoucí, aby při změně honitby na návrh nového vlastníka honebního pozemku nemusely být respektovány zásady pro tvorbu honiteb a zásady mysliveckého hospodaření. Shrnutí vyjádření žalovaného 13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 31. 3. 2020 uvedl, že postup žalovaného není založen na libovůli, ale na respektování právní názoru nadřízeného správního orgánu (Ministerstva zemědělství) na aplikaci § 31 odst. 4 zákona o myslivosti v situaci, kdy se dotčené honitby nacházejí ve správních obvodech dvou správních orgánů. Ve smyslu § 31 odst. 4 je možná změna honitby rovněž na základě změny vlastnictví honebních pozemků. Změny honitby dle § 31 odst. 1 a § 31 odst. 4 zákona o myslivosti přitom nepředstavují shodné procesy se stejnými zásadami, kdy změna honitby dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti je podmíněna nabytím honebních pozemků a iniciována vlastníkem těchto pozemků, nikoli držitelem sousedící honitby. Tvrzení, že správní orgán mohl zvažovat pouze výměnu pozemků, je mylné, neboť není v jeho pravomoci modifikovat obsah žádosti podané dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti. Jedná se o změnu, kdy se dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti honitba Radětice–Hvožďany „zmenší“ o předmětné pozemky a následně se v řízení u sousedního správního orgánu honitba Chrášťany –Koloměřice o tyto pozemky zvětší, proto nelze argumentovat tvrzením, že předmětné pozemky tvoří uznanou společenstevní honitbu. Žalovaný byl vázán právním názorem, jak vyložit v § 31 odst. 4 zákona o myslivosti uvedené sloveso „provede“. Toto ustanovení bez ohledu na přípustné omezení vlastnických práv poskytuje vlastníku honebního pozemku za určitých okolností možnost požádat o změnu honitby z důvodu změny vlastnictví honebního pozemku, s čímž žalobci nesouhlasí, a tato otázka zůstává na posouzení soudu. Žalovaný dodává, že pokud by vznikla změnou honitby dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti nevhodná hranice z hlediska mysliveckého hospodaření, lze tento stav napravit postupem dle § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti. Argumentace ohledně znemožnění odlovu mufloní zvěře dle žalobce nesouvisí s podanou žádostí, přičemž neurčitý právní pojem „zásady mysliveckého hospodaření“ se nebere při rozhodování dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti v potaz. Stejně tak nelze brát do úvahy kritérium nejdelší společné hranice s předmětnými honebními pozemky, neboť dle stanovisek Ministerstva zemědělství se vůbec nepočítá s užitím postupu dle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti. Replika žalobců a osoby zúčastněné na řízení 14. Žalobci reagovali na doručené vyjádření žalovaného k žalobě replikou ze dne 24. 4. 2020, která se obsahově kryje s vyjádřením osoby zúčastněné na řízení Mgr. P. K.. Zde se uvádí, že správní orgán je vázán právním názorem vysloveným odvolacím správním orgánem v rozhodnutí, kterým ruší odvoláním napadené rozhodnutí nebo jeho část (§ 90 odst. 1 písm. b) správního řádu), nebo právním názorem vysloveným v rozhodnutí v přezkumném řízení dle § 97 odst. 3 správního řádu. V obou případech se jedná o právní názory vyslovené v rozhodnutích. V předmětné věci však nadřízený správní orgán žalovaného žádné rozhodnutí nevydával. Právním názorem nadřízeného správního orgánu vysloveným mimo rozhodnutí tudíž správní orgán vázán není. Rovněž by se neměl žalovaný řídit nezákonným názorem Ministerstva zemědělství, je–li mu známo, že názor Ministerstva zemědělství je nesprávný (viz žádost č. j. KUJCK 98703/2018/OZZL, sp. zn. OZZL 73592/2018/janeme SS/2, ze dne 7. 8. 2018, která je obsahem správního spisu). Žalobci nesouhlasí s tím, že dle žalovaného nelze s ohledem na názor Ministerstva zemědělství postupovat podle § 30 odst. zákona o myslivosti, tudíž ani argumentovat tím, že předmětné pozemky již tvoří uznanou společenstevní honitbu. K tomuto žalobci uvádějí, že v rozhodnutí prvostupňového správního orgánu bylo rozhodnuto o uvolnění souvislých honebních pozemků ze stávající honitby, které mají být poté přičleněny k sousední honitbě. Přičleňování honebních pozemků přitom zákon o myslivosti upravuje pouze v § 30. Není zde tedy jiné ustanovení, podle něhož by mohly být honební pozemky následně přičleněny. Žalobci jsou toho názoru, že nemohou být přičleněny podle žádného ustanovení, protože přičlenění je možné pouze u pozemků, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu (§ 30 odst. 1 zákona o myslivosti) a změna honitby je možná pouze vyrovnáním hranic nebo výměnou honebních pozemků (§ 31 odst. 1 zákona o myslivosti). K poslední části vyjádření žalovaného, v němž žalovaný nově přichází s termínem „přesunutí“ honebních pozemků, žalobci uvádějí, že zákon o myslivosti nezná ani žádné „přesunutí“ honebních pozemků. Posouzení věci krajským soudem 15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Jelikož byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s., rozhodl soud bez jednání.

16. Žaloba je důvodná.

17. Dle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti platí, že vyžadují–li to zásady řádného mysliveckého hospodaření, může orgán státní správy myslivosti povolit změnu honitby vyrovnáváním hranic nebo výměnou honebních pozemků (dále jen „změna honitby“). Při změně honitby se nepřihlíží k územním hranicím obcí, okresů nebo krajů a výměry směňovaných pozemků nemusí být stejné.

18. Dle odst. 4 téhož ustanovení platí, že změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, provede orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal.

19. Dle § 2 písm. i) téhož zákona je honitba soubor souvislých honebních pozemků jednoho nebo více vlastníků vymezený v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti, v němž lze provádět právo myslivosti podle tohoto zákona.

20. Dle § 60 téhož zákona vykonávají v tomto případě státní správu na úseku myslivosti obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Místní působnost je dána správním obvodem obce s rozšířenou působností, což koresponduje s § 11 odst. 1 písm. b) správního řádu, dle kterého je místní příslušnost správního orgánu určena v řízeních týkajících se nemovitosti místem, kde se nemovitost nachází. To za předpokladu, že na honitbu dle uvedené zákonné definice nahlížíme jako na nemovitou věc sui generis, která je tvořena souborem souvislých honebních pozemků (samostatných hmotných nemovitých věcí), ke kterým se váže právo myslivosti tak, jak zákon uvádí. Jak plyne ze znění § 31 odst. 4 zákona o myslivosti („…změnu honitby… o kterou požádá vlastník honebních pozemků“), předmětem řízení o změně honitby nejsou samostatné honební pozemky, ale sama honitba či honitby, k jejichž změně či změnám má dojít.

21. Na prvním místě se soud zabýval námitkou žalobců, že správní orgán prvního stupně rozhodl o uvolnění souvislých honebních pozemků, což je rozhodnutí, které zákon o myslivosti neumožňuje. Tato důvodná námitka úzce souvisí s tím, jak uložil žalovaný prvostupňovým správním orgánům procesně postupovat, když tento jeho postup zjednodušeně řečeno směřuje k tomu, aby jeden správní orgán v rámci své místní příslušnosti rozhodl o „vyjmutí/uvolnění“ honebních pozemků z jedné honitby a druhý, aby rozhodl o jejich „přičlenění“ k druhé honitbě. Takovéto „dvoufázové“ rozhodování zákon o myslivosti nezná. Takto uplatněná námitka současně z povahy věci naráží i na to, který místně příslušný správní orgán měl o věci rozhodovat.

22. Ministerstvo zemědělství ve svém stanovisku ze dne 4. 7. 2018 tento proces popisuje tak, že v „případě, že se nachází honitby ve správních obvodech dvou orgánů, pak v souladu s právním názorem potvrzeným v rozhodnutí ministra zemědělství č. j. 29806/2018–MZE–12141 ze dne 24. 5. 2018 rozhodne nejprve o změně hranic honitby ten orgán, v jehož správním obvodu se nachází honitba, ze které se honební pozemky „vyjímají“. Následně pak rozhodne o změně honitby tím, že změní její hranici ten orgán, v jehož správním obvodu se nachází honitba, do které se honební pozemky „přičleňují“.“ Tento postup nemá oporu v zákoně, a pokud se tímto postupem správní orgány řídily, je žalobou napadené rozhodnutí nezákonné stejně jako prvostupňové správní rozhodnutí.

23. Nadto postup, ve kterém o jedné žádosti rozhodují dva rozdílné správní orgány dvěma na sebe navazujícími správními rozhodnutími, proti kterým je přípustné odvolání a podání správní žaloby, je nesystémový a vytváří celou řadu navazujících problémů a otázek. Např. podmíněná/odložená/… účinnost rozhodnutí, možnost odlišné místní příslušnosti odvolacích orgánů (k tomu dále např. i možnost konfliktu závazných právních názorů dvou odvolacích orgánů), počítání lhůt v případě mimořádných opravných či dozorčích prostředků (od jakého okamžiku vůči čemu), vliv zrušení jednoho rozhodnutí na druhé, otázka soudního přezkumu obou těchto provázaných rozhodnutí, vliv soudního řízení správního a rozsudku soudu nehledě na žalobní typ, možná odlišnost místní příslušnosti správních soudů, problematika procesní a věcné žalobní legitimace atd. Níže uvedená ustanovení správního řádu pokrývají všechny možné varianty, ke kterým může v praxi dojít, a nabízejí jednoznačná univerzální řešení, která budou v souladu s navazující s procesní právní úpravou. Jakékoli kreativní hledání jiných možností je nesystémové, neúčelné a nežádoucí.

24. Zákon o myslivosti místní příslušnost v případě změny honitby, která má přesah mezi správními obvody jednotlivých obcí s pověřeným úřadem, explicitně neupravuje způsobem, jakým tak činí v případě řízení o uznání honitby dle § 29 odst. 1 téhož zákona. V případě řízení o uznání honitby je k řízení a vydání rozhodnutí příslušný ten orgán, v jehož územním obvodě leží největší část honebních pozemků navrhované honitby.

25. Jelikož zákon o myslivosti jako zvláštní zákon v tomto případě střet místní působnosti dvou správních orgánů neupravuje, je namístě vycházet z obecné procesní úpravy § 11 odst. 2 správního řádu, dle kterého platí, že je–li místně příslušných více správních orgánů a nedohodnou–li se jinak, provede řízení ten z nich, u něhož jako prvního byla podána žádost nebo který z moci úřední učinil úkon jako první. V ostatních případech nebo nelze–li podmínky místní příslušnosti určit, určí místní příslušnost usnesením nejblíže společně nadřízený správní orgán. Není–li takového orgánu, určí místní příslušnost usnesením ústřední správní úřad, do jehož působnosti rozhodovaná věc náleží.

26. Podle § 131 odst. 1 písm. c) správního řádu platí, že nadřízený správní orgán může na podnět příslušného správního orgánu nebo na požádání účastníka věc usnesením převzít místo podřízeného správního orgánu a rozhodnout jako správní orgán nižšího stupně u věci, u níž lze mít důvodně za to, že výrazně ovlivní právní poměry účastníků ve správních obvodech více podřízených správních orgánů.

27. Krajský soud na tomto místě nehodnotí, který ze správních orgánů byl k rozhodování místně příslušný, zda Městský úřad v Týně nad Vltavou, u kterého podal vlastník honebních pozemků žádost, nebo Městský úřad v Táboře či dokonce sám žalovaný v případě atrakce dle § 131 odst. 1 správního řádu. Krajský soud pouze konstatuje, že zde není důvod, pro který by se obecná úprava správního řádu neměla v tomto případě aplikovat. To, jakým způsobem bude tato úprava v dalším řízení aplikována, je již na žalovaném. Úkolem správního soudu není nahrazovat svojí činností činnost správních orgánů, proto je i v tomto případě na správních orgánech, aby zhodnotily, které pravidlo se pro určení místní příslušnosti v této věci dle uvedeného ustanovení uplatní. Takto určený místně příslušný správní orgán poté sám rozhodne dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti o změně honitby. Změna jedné honitby v tomto případě z povahy věci koresponduje se změnou druhé honitby, což klade zvýšené nároky na formulaci výroku v kontextu zákonem užívané terminologie.

28. Krajský soud vážil i možnost analogického postupu dle § 29 odst. 1 zákona o myslivosti (analogia legis), při kterém vycházel z toho, že místně příslušným správním orgánem by byl ten orgán, na jehož území se po provedení změny bude nacházet většina honebních pozemků honitby, ke které budou honební pozemky přičleněny. To by podobně, jako v případě řízení o uznání honitby, kladlo důraz na místní příslušnost orgánu, v jehož příslušnosti se budou prostřednictvím dané honitby honební pozemky po provedené změně nacházet. Nicméně, vzhledem k existenci obecné úpravy § 11 odst. 2 správního řádu, není k užití analogie důvod; to však neznamená, že v případě nutnosti úvahy nadřízeného orgánu dle věty druhé uvedeného ustanovení by takováto úvaha nemohla být relevantní.

29. Jakkoli zjištěné pochybení žalovaného činí podanou žalobu důvodnou a postačuje na zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, považuje soud za vhodné vyjádřit se ve stručnosti i ke zbylým žalobním námitkám, které se týkají toho, co je správní orgán při rozhodování dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti povinen zkoumat.

30. Na zbylé žalobní námitky souhrnně reaguje právní věta rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 7 As 106/2013–40, ve které Nejvyšší správní soud shrnuje, že „§ 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je možné aplikovat i v případě změny vlastnictví honebních pozemků v honitbě společenstevní, neboť z něj nevyplývá možnost jeho aplikace pouze ve vztahu k honitbě vlastní. Správní orgán nemá v případě, že nový vlastník honebního pozemku požádá o změnu, která vyhovuje obecným zásadám tvorby honiteb (§ 17 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti), žádný prostor pro správní úvahu týkající se možného zásahu do práv osob vykonávajících honitbu či ostatních vlastníků honebních pozemků ve společenstevní honitbě.“ (důraz doplněn soudem).

31. Z uvedeného mj. plyne nedůvodnost žalobcovy argumentace týkající se faktických poměrů v místě samém, redukce mufloní populace atd. Stejně tak je z uvedených důvodů nedůvodná i argumentace § 30 odst. 1 zákona o myslivosti stran pravidel přičleňování nehonebních pozemků, jakož i argumentace žalovaného o tom, že je správní orgán povinen změnu provést bez dalšího.

32. Na uvedený rozsudek následně navázal Nejvyšší správní soud i ve svém rozsudku ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 As 245/2017–46, když vyložil, že z „právní úpravy vyplývá, že ke změně honitby může dojít jen ze dvou důvodů. Prvým důvodem je, že změnu honitby vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření (§ 31 odst. 1 zákona o myslivosti), druhým důvodem je změna vlastnictví honebních pozemků (§ 31 odst. 4 zákona o myslivosti). Naplnění hypotézy § 31 odst. 1 je na posouzení orgánu státní správy myslivosti, který z uvedeného důvodu může změnu honiteb na návrh jejich držitelů (případně jednoho z nich, nedojde–li mezi nimi k dohodě) povolit, přičemž zákon upravuje způsob, jakým má být taková změna provedena, a to vyrovnáváním hranic nebo výměnou honebních pozemků. Současně je v § 31 odst. 3 zákona o myslivosti stanoven korektiv maximální výměry, o jakou se nesmí žádná z dotčených honiteb změnit (o více než 10 %). Naproti tomu v případě žádosti o změnu honitby vyplývající ze změny vlastnictví honebních pozemků podle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti zákon příslušnému správnímu orgánu prostor pro úvahu neposkytuje, nýbrž mu ukládá změnu provést, a toliko stanoví, k jakému datu tak má učinit. Podmínkou provedení požadované změny je však splnění dalších kogentních podmínek zákona, zejména podmínky, že honební pozemky tvořící honitbu musí spolu souviset (§ 17 odst. 5 zákona o myslivosti).“ Na tato rozhodnutí a tyto závěry poukazuje i dostupná odborná literatura (viz Holý, V. Honitba. Tvorba a využití. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, 149 s.).

33. K otázce podoby hranic soud odkazuje na § 17 odst. 6 věty předposlední a poslední téhož zákona, dle kterých platí, že je nutno bránit vzniku hranice honitby, kterou by tvořilo rozhraní zemědělských a lesních pozemků. Za tím účelem se při tvorbě honiteb provádí vyrovnání hranic honiteb výměnou honebních pozemků nebo jejich přičleněním, čímž je mj. poukazováno i na postup dle § 31 odst. 1 téhož zákona, přičemž žádost o takový postup může být součástí žádosti dle § 31 odst. 4 téhož zákona (jak tomu bylo i v citované věci 7 As 106/2013), nebo může být takové řízení zahájeno z moci úřední. Nic nebrání tomu, aby tato řízení byla zákonem předpokládaným způsobem spojena ke společnému projednání. Je zřejmé, že jakkoli je vhodné, aby hranice popsané v předposlední větě uvedeného ustanovení nevznikaly, neznamená to kogentní zákaz vzniku takovýchto hranic, jak ostatně připouští i sám žalobce v podané žalobě, když popisuje, že takovéto hranice by měly být zcela výjimečné. Poukazuje–li Nejvyšší správní soud na kogentní podmínky obecných zásad tvorby honiteb, jedná se o takové podmínky, které jsou dle jejich vyjádření v textu zákona vyžadovány vždy, ze kterých jiné ustanovení tohoto zákona nepřipouští žádné výjimky, a které tedy každá honitba musí bezpodmínečně splňovat. Závěr a náklady řízení 34. S ohledem na shora uvedené dospěl krajský soud k závěru, že žalobní námitky jsou důvodné, a proto dle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

35. V dalším řízení žalovaný posoudí místní příslušnost prvostupňového správního orgánu podle pravidel § 11 správního řádu, včetně odst. 2 tohoto ustanovení či § 131 odst. 1 téhož zákona tak, jak soud vyložil shora s tím, že v dalším řízení bude při věcném posouzení podané žádosti postupováno i dle kogentních pravidel obecných zásad tvorby honiteb (viz výše). Stanovený místně příslušný správní orgán poté sám rozhodne o změně honitby, resp. z povahy věci honiteb jedním rozhodnutím tak, jak předpokládá § 31 odst. 4 zákona o myslivosti. Tímto právním názorem je správní orgán v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 správního řádu).

36. Krajský soud nepřistoupil ke zrušení prvostupňového správního rozhodnutí postupem dle § 78 odst. 3 s. ř. s., a to s ohledem na nutnost vyřešení otázky místní příslušnosti prvostupňového správního orgánu.

37. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce, v jejich případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 9 000 Kč a odměnou advokáta.

38. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba x 3 žalobci) celkem v částce 14 880 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 15 480 Kč. Repliku žalobců nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, za nějž by náležela odměna, neboť k věci nepřinesla ničeho nového. Zástupce žalobců doložil soudu potvrzení o registraci plátce daně z přidané hodnoty, a proto soud přistoupil ke zvýšení odměny podle zvláštních právních předpisů na 18 730,80 Kč, tj. 18 731 Kč po zaokrouhlení na celé koruny.

39. Celková výše nákladů řízení, které je žalovaný povinen žalobcům uhradit, činí 27 731Kč.

40. Osoby zúčastněné nemají ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soud neuložil splnění povinnosti, se kterou by jim vznikly náklady, ani zde nebyly žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by jim mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.