51 A 108/2020– 53

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. et Mgr. Karla Ulíka ve věci žalobce: Krajina 2000, spolek pro ochranu přírody dolního Posázaví sídlem Studené 93, 254 01 Jílové u Prahy zastoupený advokátem JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D. sídlem Klokotská 103, 390 01 Tábor proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvková organizace, IČO: 65993390 sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4 2) Děti země – Klub za udržitelnou dopravu sídlem Cejl 866/50a, 602 00 Brno zastoupený advokátem JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D. sídlem Klokotská 103, 390 01 Tábor o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2020, č. j. MZP/2020/500/1118, sp. zn. NPMZP/2019/500/288, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2020, č. j. MZP/2020/500/1118, sp. zn. NPMZP/2019/500/288, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Michala Bernarda, Ph.D., advokáta.

III. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 2. 2020, č. j. 084256/2019/KUSK, sp. zn. SZ_084256/2019/KUSK/13 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla na žádost osoby zúčastněné 1) povolena podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) výjimka ze zákazů uvedených v § 50 odst. 2 téhož zákona škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů – ještěrka obecná, slepýš křehký, ropucha obecná, mravenec otročící, zlatohlávek tmavý, čmelák skalní, čmelák zemní a ťuhýk obecný při realizaci záměru „D3 0301 Jižní obchvat Jílového u Prahy“ (dále jen „záměr“).

2. Žalobce po rekapitulaci dosavadního řízení ke své aktivní žalobní legitimaci uvádí, že je spolkem ve smyslu § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a byl účastníkem řízení před správními orgány, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné a věcně nesprávné a že jím byl zkrácen na svých právech, a to jak přímo, tak porušením svých práv v předcházejícím řízení, a to konkrétně na právu na příznivé životní prostředí a právu na spravedlivý proces.

3. V prvním žalobním bodě žalobce uvádí, že již dříve v řízení namítal, že žádost neprokazuje splnění podmínek závazného stanoviska žalovaného k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí vydaného podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon EIA“) ze dne 1. 2. 2012, č. j. 1933/ENV/12 (dále jen „stanovisko EIA“). Podle žalobce z rozsudků Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 91/2009–83, a ze dne 1. 8. 2012, č. j. 1 As 47/2012–38, vyplývá, že stanovisko EIA je jedním z podkladů pro rozhodnutí podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny s tím, že správní orgán má povinnost zhodnotit a zdůvodnit, která jeho část a v jakém rozsahu v posuzované věci obstojí. Bez tohoto podkladu je napadené rozhodnutí v rozporu s § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

4. Žalobce je oproti žalovanému přesvědčen, že stanovisko EIA mělo být podkladem pro vydání prvostupňového rozhodnutí, neboť se též týká ochrany přírody. Obchvat Jílového u Prahy je součástí stanoviska EIA, které není vydáváno v žádném správním řízení správním orgánem, ale jde o závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu, tedy je podkladovým dokumentem pro další řízení, a to nikoliv pouze pro ta, jež jsou definována jako tzv. navazující podle § 3 písm. g) zákona EIA. Konkrétně jde o podmínky č. 46 (požádat příslušný orgán ochrany přírody o výjimky ze základních podmínek ochrany zvlášť chráněných druhů živočichů a rostlin), č. 50 (pro vybranou variantu provést podrobný průzkum fauny a vyhodnotit vlivy na zvláště chráněné druhy živočichů, na základě tohoto průzkumu v dohodě s příslušným orgánem státní správy detailizovat opatření k minimalizaci vlivů s důrazem na zachování okolních biotopů pro tyto druhy), č. 51 (průběžně aktualizovat biologické průzkumy) a č. 52 (ve vybrané variantě stanovit počty kácených dřevin a požádat věcně a místně příslušné úřady o souhlas s kácením). Žalobce je přesvědčen, že zmíněné podmínky měly být převzaty a zahrnuty do prvostupňového rozhodnutí, neboť se týkají jeho předmětu. Žalobce namítá, že některé z výše uvedených podmínek nebyly v rámci rozhodnutí o povolení výjimky naplněny.

5. V druhém žalobním bodě žalobce namítá rozpor správních rozhodnutí s § 56 odst. 7 a § 5b odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny. Správní orgán I. stupně uložil žadateli čtyři podmínky a též odkazuje na § 56 odst. 7 zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalovaný uvádí, že na staveništi bude zajištěna přítomnost odborně způsobilé osoby, jejímž úkolem bude kontrola výskytu zvlášť chráněných druhů. Dle žalobce však chybí stanovení konkrétního způsobu, kterým bude správní orgán I. stupně kontrolovat dodržování výskytu zvláště chráněných druhů organismů. Dle názoru žalobce se správní orgány v potřebné míře nevypořádaly s požadavky na obsah rozhodnutí o výjimce stanovené v § 5b odst. 3 a 5 zákona o ochraně přírody a krajiny. Povinnost uvedená v odst. 5 dle žalobce představuje pouze informační povinnost, nikoliv konkrétní kontrolní činnost správního orgánu I. stupně. Není tedy z výše uvedeného ustanovení možné dedukovat, že by správní orgán I. stupně měl automaticky povinnost provádět kontrolní činnost. Povinnost provádět kontrolní činnost vychází z § 5 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny. Dle žalobce je proto nutné, aby v samotném rozhodnutí bylo stanoveno, jakým způsobem budou dané kontroly probíhat, tedy nejen informace o tom, že proběhnou, ale jejich přesný průběh. V případě, že v rozhodnutí způsob kontrol chybí, je dané rozhodnutí v rozporu s § 56 odst. 7 a § 5b odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny.

6. V třetím žalobním bodě žalobce namítá rozpor s § 56 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Poukazuje na to, že již v řízení před správními orgány namítal, že výjimku nelze udělit, neboť nebyla prokázána převaha veřejného zájmu záměru nad veřejným zájmem ochrany životního prostředí chráněných druhů a není prokázána neexistence jiného uspokojivého řešení pro daný záměr. Správní orgán ve vztahu ke splnění podmínek § 56 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny argumentuje tím, že záměr sám o sobě, bez ohledu na realizaci dálnice D3, je stavbou, u níž zájem na její realizaci převažuje nad zájmy ochrany přírody a krajiny. Tato argumentace však nemá žádnou oporu ve správním spisu, správní orgán argumentuje pouze v obecné, spekulativní podobě. Správní spis a žádost žadatele nic takového, co uvádí správní orgán na podporu udělení výjimky, netvrdí a neprokazuje.

7. Pro záměr žadatel nepředložil a správní orgán v napadeném rozhodnutí neprokazuje podmínky pro udělení výjimky z ochrany druhů. Žadatelem předložené veškeré podklady odůvodňují výjimku pro záměr pouze za současné realizace dálnice D3. Jak žalobce namítal v prvostupňovém řízení, záměr je závislý na stavbě dálnice D3, bez ní není žádný důvod ani jakýkoliv veřejný zájem na realizaci záměru. Vydání rozhodnutí by mělo být odloženo do doby nabytí právní moci rozhodnutí o umístění stavby dálnice D3. V případě zpoždění nebo nerealizace dálnice by záměr byl zcela zbytečným zásahem do podmínek ochrany druhů a do životního prostředí obecně. Udělení výjimky bez návaznosti na dálnici by vedlo k zásahu do veřejného zájmu ochrany přírody, aniž by byl naplněn veřejný zájem na dopravním spojení.

8. Záměr sám o sobě nesplňuje důvody pro udělení výjimky v zájmu veřejné bezpečnosti podle § 56 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny. Naopak, přivaděč jako nová stavba, zejména v případě havarijních situací na dálnici, uzávěr a objížděk bude znamenat zhoršení veřejné bezpečnosti ve městě Jílové u Prahy. Záměr sám o sobě nesplňuje důvody pro udělení výjimky v zájmu veřejného zdraví ve smyslu § 56 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny. Negativní vliv na zdraví obyvatel a kvalitu jejich života je zřejmý (prašnost, rušivé světlo, omezení pohybu v krajině, škodliviny z dopravního provozu a průvodních staveb, kontaminace vody a půdy aj.). Je zjevné, že dojde k trvalému zatížení hlukem i přes (zcela nedostatečná) protihluková opatření. Pro záměr neexistuje žádná, natož důkladná studie nákladů a přínosů investice pro Českou republiku, resp. Středočeský kraj, resp. pro dotčený region. Projektová dokumentace záměru ani žádost přitom neobsahuje žádné informace o tom, že neexistuje jiné uspokojivé řešení, které by nevedlo k dopadům na zvláště chráněné druhy.

9. Podle žalobce musí orgán ochrany přírody především zkoumat, zda je možné provedení činnosti i v menším rozsahu, a pokud nikoliv, pak zda, jakým způsobem a v jakých etapách realizace činnosti je možné škodlivé následky minimalizovat. Zároveň je však vázán žádostí o udělení výjimky, přičemž důkazní břemeno leží primárně na žadateli o povolení výjimky (s odkazem na rozsudky NSS ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015–40, a ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 As 30/2012–88). Žalobce dále poukazuje na další judikaturu, kterou správní orgány v řízení nereflektovaly (rozsudek NSS ze dne 23. 6. 2011, č. j. 6 As 8/2010–323, ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015–40, ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 As 65/2012–161 a ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 As 65/2012–161).

10. Žalobce připomněl, že k otázce definování veřejného zájmu ve správním řízení se vyjádřil rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04. Existenci veřejného zájmu v konkrétním případě nelze předjímat, naopak je potřeba posoudit, zda zjištěný skutkový stav lze pod veřejný zájem podřadit (rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 As 30/2012–88). Úkolem správních orgánů je při aplikaci zákonů, které jednotlivé veřejné zájmy definují, v jednotlivých případech takto obecně formulované veřejné zájmy konkretizovat (rozsudek NSS ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 As 65/2012–161). To neznamená, že je orgán ochrany přírody odkázán na poměřování zájmů, které jsou zákonodárcem výslovně za veřejné zájmy označeny. Veřejné zájmy je možné ztotožnit s cíli zákona (včetně unijní a mezinárodní úpravy), vyjádřenými výslovně i odvoditelnými ze znění zákona za využití základních výkladových metod, včetně výkladu systematického a teleologického.

11. Orgán ochrany přírody nemůže pouze konstatovat existenci veřejného zájmu, který opravňuje k provedení zásahu, ale musí být zároveň prokázáno a zdůvodněno, v čem tento veřejný zájem převažuje nad ochranou ohrožených druhů živočichů či rostlin (rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 100/2014–36). Žalobce je na rozdíl od žalovaného přesvědčen, že k naplnění těchto judikaturních požadavků v případě záměru nedošlo. Žalobce proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.

12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě k prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že se touto otázkou zabýval na str. 5 až 7 a 14 napadeného rozhodnutí. Řízení o povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny není navazujícím řízení ve smyslu § 3 písm. g) zákona EIA, čemuž rovněž odpovídá aktuální judikatura správních soudů (např. rozsudek NSS ze dne 4. 4. 2019, č. j. 7 As 292/2018–95). Není proto důvodný požadavek žalobce na zapracování konkrétních podmínek závazného stanoviska EIA do rozhodnutí o výjimce, neboť stanovisko EIA není závazným podkladem pro takové rozhodnutí. Stanovisko EIA, resp. závěr tzv. zjišťovacího řízení může být podkladem pro vydání rozhodnutí o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, bude–li to považovat orgán ochrany přírody za nezbytné. Není však zákonnou povinností žadatele takové stanovisko předkládat a orgán ochrany přírody z něj nemusejí vycházet. Rozhodování o tzv. druhové výjimce je zcela svébytným a nezávislým řízením a v projednávaném případě nebylo potřeba pro rozhodování využít stanovisko EIA. Žalobce nikterak nekonkretizuje, jaké okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu ze stanoviska EIA vyplývají a byly opomenuty.

13. K druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že podmínky pro povolení výjimky byly v prvostupňovém rozhodnutí stanoveny řádně, věcně správně a přezkoumatelným způsobem. Pro kontrolu plnění podmínek výjimky bude mít správní orgán I. stupně dostatečné informace o prováděných zásazích na základě každoročně předkládaných zpráv, jak ukládá přímo § 56 odst. 7 ve spojení s ustanovením § 5b odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalovaný poukázal na to, že správní orgán I. stupně je oprávněn ve smyslu § 85 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny provádět kontrolu dodržování jím vydaného rozhodnutí. Lze proto akceptovat, že ohledně kontrol nebyly žadateli stanoveny žádné dodatečné povinnosti.

14. K třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že převahou jiného veřejného zájmu nad zájmy ochrany přírody a krajiny se oba správní orgány zabývaly, přičemž existenci takového zájmu shledaly a řádně odůvodnily. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů žalobcem uváděné judikatuře neodporují. Podstatné je, že dle projektové dokumentace je stavba jako taková schopna samostatně sloužit svému účelu pro odvedení dopravy procházející centrem města, jako komunikace situovaná mimo zástavbu města a má své opodstatnění i bez (připravovaného) napojení na dálnici D3 a je stavbou individuální a na dálnici D3 nezávislou (není její součástí a lze ji zbudovat bez ohledu na dálnici D3). Co se týče identifikace jiných veřejných zájmů, ty správní orgány spatřují v zájmu veřejného zdraví a veřejné bezpečnosti. Směrováním tranzitní dopravy z centra mimo zastavěnou část města se sníží zatížení města počtem projíždějících vozidel, a tím i riziko střetů mezi účastníky dopravy, mezi projíždějícími vozidly a chodci, ale i mezi ve městě projíždějícími vozidly navzájem. Současně se takovým řešením sníží hlučnost, množství prachových částic v ovzduší a množství emisí produkovaných projíždějícími auty v ulicích. Takové řešení dopravní situace lze považovat za žádoucí ve prospěch snížení rizika nehod, zlepšení bezpečnosti obyvatel na úseku dopravy a snížení ohrožení zdraví obyvatel. Dle žalovaného je z výše uvedeného zřejmé, že realizace záměru je ve veřejném zájmu i jako samostatná stavba, přičemž v kontextu napojení na dálnici D3 se jeho význam a přínos zvětšuje. V otázce převahy výše naznačených jiných veřejných zájmů nad zájmy ochrany přírody a v dalších podrobnostech žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, náhradu nákladů nepožadoval.

15. Žalobce v replice na vyjádření žalovaného k prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že netvrdí, že řízení o výjimce je navazujícím řízením ve smyslu zákona EIA, nicméně z hlediska účelu § 50 správního řádu ve vztahu k § 3 téhož zákona neexistovala žádná věcná ani právní překážka, aby stanovisko EIA bylo součástí spisu jako významný podklad pro rozhodování. Žalobce je přesvědčen, že stanovisko EIA mělo být podkladem řízení o povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť s ochranou přírody a předmětným záměrem v tomto řízení o výjimkách úzce souvisí. Stanovisko EIA velmi podrobně a komplexně hodnotí vlivy stavby na životní prostředí a s ohledem na skutečnost, že záměr je součástí stanoviska EIA, mělo být toto stanovisko i vhodným podkladem předmětného řízení o povolení výjimky. Skutečnost, že v povolené výjimce chybí konkretizace podmínky č. 51 stanoviska EIA ve smyslu stanovení periody, kdy se průzkumy mají provádět, považuje žalobce za věcné pochybení správních orgánů obou stupňů, zvláště pokud výjimka platí až do vydání kolaudačního souhlasu, což může být třeba i více let po zprovoznění stavby, přičemž pro existenci zvláště chráněných druhů živočichů to může mít fatální důsledky.

16. K vyjádření žalovaného k druhému žalobnímu bodu žalobce zdůraznil, že v daném případě nelze zaměňovat informační povinnost a povinnost vykonávat v konkrétní věci kontrolu. Pokud žalovaný poukázal na to, že správní orgán I. stupně bude mít dostatečné informace o prováděných zásazích na základě každoročně předkládaných zpráv, namítá žalobce, že jde pouze o informování správního orgánu I. stupně bez stanovení mechanismů, na základě kterých by měla taková kontrola probíhat. Požadavek, že rozhodnutí musí obsahovat způsob kontrol, které bude orgán ochrany přírody stanovující odchylný postup provádět, plyne z § 5b odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, což nelze zaměňovat s předkládáním informačních zpráv dle § 56 odst. 7 ve spojení s § 5b odst. 5 téhož zákona. Žalobce je proto přesvědčen, že v rozhodnutí musí být jasně stanoveno, jakým způsobem bude kontrola probíhat. Žalobce poukázal i na rozdílný smysl obou ustanovení § 5 odst. 3 písm. d) a odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobce v této souvislosti připomněl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2020, č. j. 31 A 72/2019–203, jímž bylo zrušeno obdobné rozhodnutí o výjimce k zásahu do biotopů 29 zvláště chráněných druhů živočichů v rámci stavby „Rychlostní silnice R52, stavba 5204 Pohořelice – Ivaň, 1. etapa v km 16,1–19,2“, přičemž jedním z důvodů byla právě absence správné aplikace § 56 odst. 7 ve vztahu k § 5b odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny.

17. K vyjádření žalovaného k třetímu žalobnímu bodu žalobce uvedl, že je přesvědčen, že bez návaznosti na dálnici D3 není možné záměr ke svému účelu plně využít, neboť v místě napojení na dálnici D3 nebude existovat jakékoliv napojení na okolní komunikace, kam by byla doprava z centra města odváděna. Není navíc prokázáno, že by obchvat v tomto směru a rozsahu měl pouze pozitivní dopady. Není zcela jasné, zda by obchvat významně odklonil dopravu z centra města a zda by jeho výstavba a provoz naopak nezpůsobily nové negativní dopady na obyvatele města, kteří mají své nemovitosti v blízkosti plánovaného obchvatu. Žalobce zopakoval, že záměr má smysl pouze v případě jeho napojení na dálnici D3. Z napadeného ani prvostupňového rozhodnutí není ani zřejmá vzájemná věcná a časová podmíněnost výstavby dálnice D3 a obchvatu města a chybějí i doklady o neexistenci jiných způsobů snížení nadměrné automobilové dopravy. Ke střetu kolidujících veřejných zájmů žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 12. 5. 2020, č. j. 8 As 63/2018–112. Dle žalobce nebyla prokázána převaha veřejného zájmu stavby nad veřejným zájmem ochrany životního prostředí chráněných druhů, tudíž není dán důvod k povolení výjimky. Žalobce setrval na původním rozsudečném návrhu.

18. Osoba zúčastněná na řízení 1) se k věci nevyjádřila.

19. Osoba zúčastněná na řízení 2) ve vyjádření uvedla, že má rovněž za to, že stanovisko EIA mělo být součástí správního spisu. Poukázala na podmínku č. 51 tohoto stanoviska s tím, že žadatel [osoba zúčastněná 1)] sice ví, že má přírodovědné průzkumy aktualizovat, ale není zřejmé, v jaké periodě. Přitom mobilita chráněných živočichů bývá v území vysoká, takže než se stavba povolí, budou stavy jejich populace jiné, než tomu bylo před 20, 10 či 5 lety. Za současného nastavení rozhodnutí o výjimce by však žadatel nebyl povinen před zahájením stavby žádný průzkum provést, neboť by tvrdil, že jej již provedl před řízením o povolení výjimky. V této souvislosti poukázala osoba zúčastněná 2) na případ výstavby dálnice D8–0805 Lovosice – Řehlovice, která se stavěla devět let a výstavba některých stavebních objektů i nadále pokračuje. Předmětný úsek dálnice nemá kolaudační souhlas již 13 let. Absence konkretizace podmínky č. 51 stanoviska EIA je proto vážnou chybou, která může mít pro existenci chráněných živočichů fatální důsledky. Poukazuje i na obdobnou výjimku vydanou Krajským úřadem Královéhradeckého kraje, která byla udělena jen na čtyři roky, tudíž po čtyřech letech bude nutné provést aktuální průzkum.

20. Osoba zúčastněná na řízení 2) se ztotožnila i s druhým žalobním bodem a zdůraznila, že prvostupňové rozhodnutí neobsahuje splnění požadavku § 5b odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny vztahujícího se ke kontrolní činnosti. Argumentace je v této části obdobná žalobní argumentaci, včetně shodných odkazů na rozsudek Krajského soudu v Brně, pročež soud tuto argumentaci znovu neopakuje. Její podstatou je obdobnost vady prvostupňového rozhodnutí s vadou rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, které shora citovaným rozsudkem Krajský soud v Brně zrušil pro nezákonnost. Osoba zúčastněná na řízení 2) se ztotožnila rovněž s třetím žalobním bodem, neboť prvostupňové rozhodnutí neobsahuje kumulativní splnění požadavků § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, přičemž odkázala na týž rozsudek NSS, na který již poukázal žalobce. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 21. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro posouzení věci podstatné skutečnosti: Dne 26. 9. 2019 obdržel správní orgán I. stupně žádost o povolení výjimky ze zákazu škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje shora uvedených zvláště chráněných živočichů v rámci stavby „D3 0301 Jižní obchvat Jílového u Prahy“. Přípisem ze dne 25. 6. 2019 bylo zahájení řízení oznámeno jeho účastníkům a spolkům, které požádaly o informace v souladu s § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podáním doručeným správnímu orgánu I. stupně dne 11. 7. 2019 se do řízení přihlásila osoba zúčastněná na řízení 2) a podáním doručeným správnímu orgánu I. stupně dne 22. 7. 2019 žalobce. Žalobce současně s přihláškou do řízení vyslovil odůvodněný nesouhlas s jejím udělením na základě předložených podkladů a stavu projektové dokumentace záměru. Přípisem ze dne 7. 10. 2019 vyrozuměl správní orgán I. stupně účastníky řízení o ukončení shromažďování podkladů a poučil je o možnosti uplatnit právo podle § 36 odst. 3 správního řádu.

22. Následně bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí. V jeho odůvodnění správní orgán I. stupně mj. uvedl, že podklady pro povolení výjimky považoval za dostatečné a příkladmo některé z nich citoval. Vyjádřil se k charakteru záměru, přičemž uvedl, že stavba jižního obchvatu není závislá na výstavbě dálnice D3, byť se záměrem souvisí a bude na něj po jejím dokončení napojena. Jinak však jde o samostatnou stavbu, jejímž cílem je odvést dopravu z centra Jílového u Prahy. Kompenzační opatření považoval správní orgán I. stupně za dostatečná i s ohledem na to, že předmětní živočichové patří mezi široce rozšířené druhy. Dále odkázal na obsah dokumentu „Hodnocení vlivů závažného zásahu na zájmy ochrany přírody a krajiny, zpracované podle § 67 zákona č. 114/1992 Sb., v platném znění, v rozsahu vyhlášky č. 142/2018 Sb., D3 0301 Jižní obchvat Jílového u Prahy, Soupis kompenzačních opatření, podklady pro žádost o výjimku“, který obsahuje kapitolu kompenzační opatření a závěry. K neprokázání splnění podmínek stanoviska EIA správní orgán I. stupně poukázal na to, že řízení o povolení výjimky není tzv. navazujícím řízením, pročež podmínky stanoviska EIA nejsou v tomto řízení závazné. Doporučení ke snížení dopadu na přírodu byla zohledněna ve výrokové části, přičemž podle jejich zpracovatele jsou dostatečná. Správní orgán I. stupně se dále vyjádřil k námitce nejasných kompetencí biologického dozoru, nedostatečného vymezení lokalit botanického průzkumu, nedostatečného zmapování konfliktních míst živočichů na komunikacích a nedostatečnosti navržených opatření ke zmírnění vlivu stavby na předmětné živočichy. Dále se správní orgán I. stupně vyjádřil k vyvážení dopravního zájmu a zájmu na ochraně chráněných živočichů, přičemž zdůraznil, že předmětná stavba vede kulturní krajinou zemědělského charakteru s převahou pastvin a lučních porostů. Stavbu označil za veřejně prospěšnou, neboť odvádí tranzitní dopravu z centra Jílového u Prahy, je vymezena v Zásadách územního rozvoje Středočeského kraje, k její realizaci bylo vydáno kladné stanovisko EIA, tudíž dopady na životní prostředí jsou přinejmenším akceptovatelné. Zvláště chráněné druhy živočichů jsou sice dotčeny, nicméně jde o druhy, které jsou v krajině široce rozšířeny. Jako důvody podle § 56 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny správní orgán I. stupně označil veřejné zdraví a veřejnou bezpečnost. Výslovně se správní orgán I. stupně vyjádřil k populaci ještěrky obecné a ťuhýka obecného, jelikož jde o druhy chráněné právem Evropské unie.

23. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání žalobce a osoba zúčastněná na řízení 1), o nichž rozhodl žalovaný napadených rozhodnutím. V jeho odůvodnění žalovaný k rozporu s § 50 odst. 3 správního řádu, tedy k nedostatečnosti podkladů pro posouzení žádosti uvedl, že touto námitkou se zabýval již správní orgán I. stupně a žalovaný ve způsobu vypořádání neshledal vadu. V biologickém hodnocení, z něhož správní orgán I. stupně vycházel, byla přítomnost živočichů, nejen zvláště chráněných, opakovaně prověřována a po uvážení mimo jiné kvalifikovaným odhadem vystižen i předpokládaný počet vyskytujících se jedinců.

24. K rozporu s § 56 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy že nebyla prokázána převaha jiného veřejného zájmu a neexistence jiného uspokojivého řešení, žalovaný konstatoval, že povolení výjimky není samozřejmostí a lze ji vydat jen za splnění stanovených podmínek. Poukázal na to, že účelnost a uskutečnitelnost záměru již byla posouzena v jiných řízeních, včetně toho, že je schopna samostatně sloužit svému účelu pro odvedení dopravy procházející centrem Jílového u Prahy. Rozhodování o výjimce proto není závislé na územním rozhodnutí pro stavbu dálnice D3, jejíž realizace rovněž přepokládá dopad do ochranných podmínek zvláště chráněných druhů. Veřejný zájem na stavbě shledal i žalovaný, a to rovněž z důvodu veřejného zdraví a veřejné bezpečnosti. Poukázal na pozitivní dopady na snížení hlukových a prachových emisí. Připomněl, že území řešené biologickými průzkumy představuje z celkového pohledu zoologicky vcelku chudou lokalitu z hlediska druhové diverzity živočichů, přičemž očekávané negativní vlivy záměru budou koncentrovány v koridoru stavby (cca 80 m). Na základě specializovaného podkladu – biologického hodnocení je možné konstatovat, že z porovnání váhy veřejného zájmu na ochraně zvláště chráněných druhů živočichů a váhy veřejného zájmu na ochraně zdraví a bezpečnosti osob, vyplývá, že v případě stavby souhrn těchto zájmů převažuje nad veřejným zájmem ochrany zvláště chráněných druhů. To platí i pro evropsky významné druhy – ještěrka obecná a ťuhýk obecný, u nichž byl konstatován příznivý stav jejich populace vycházející z populační dynamiky druhu a stavu areálu rozšíření, tedy z definice podle § 3 odst. 1 písm. t) zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalovaný poukázal rovněž na rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2019, č. j. 4 As 89/2019–68. Za veřejný zájem lze považovat i samotné začlenění záměru do Zásad územního rozvoje Středočeského kraje jako veřejně prospěšné stavby č. D071 a tedy i respektování a dodržování stanoveného využití území.

25. K námitce, že v podkladech pro vydání prvostupňového rozhodnutí chybí stanovisko EIA, žalovaný uvedl, že řízení o povolení výjimky není navazujícím řízení ve smyslu zákona o EIA. Stanovisko EIA se proto může uplatnit jako podklad, nicméně není v řízení závazným podkladem. Blíže vymezil předmět řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, přičemž jeho výsledek označil za typický případ řetězení samostatných správních rozhodnutí, která jsou ve své kladné podobě potřebná k realizaci záměru, což platí i o jimi stanovených podmínkách.

26. K námitce, že časový údaj o platnosti výjimky „do doby kolaudace stavby“ je nejasně dlouhý, žalovaný uvedl, že časový údaj pokládá za jasný a důvodně stanovený. Pokud by byly objeveny nové druhy chráněných živočichů, bylo by nutné postupovat buď podle § 56 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny a vyžádat závazné stanovisko orgánu ochrany přírody, nebo podle § 56 odst. 1 téhož zákona a požádat o povolení nové výjimky.

27. K namítanému rozporu s § 56 odst. 7 zákona o ochraně přírody a krajiny žalovaný poukázal na to, že v posuzované věci sice nejde o stanovení odchylného postupu při ochraně ptáků podle § 5b odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, nicméně pro povolení výjimky pro zvláště chráněné druhy živočichů platí obdobné obsahové náležitosti. Správní orgán I. stupně však tyto požadavky neopomenul (a byť stručně) je s ohledem na charakter prováděné činnosti řešil. Prvostupňové rozhodnutí obsahuje množství živočichů, výslovně se neřeší otázky zabíjení živočichů, neboť se nejedná o jejich cílené usmrcování, ale o povolenou případnou výjimečnou možnost zásahu do jejich ochranných podmínek náhodným usmrcením. Ke zmírnění zásahu a k předcházení střetů a odbornému přemístění případně nalezených jedinců slouží podmínky č. 1 až 3. Žalovaný dále uvedl, že skutečnost, že v otázce kontrol se správní orgán I. stupně vyjádřil pouze v odůvodnění a úsporně, neznamená takovou vadu rozhodnutí, která by vyvolala jeho nezákonnost. Kontrolní činnost náleží orgánům ochrany přírody – krajskému úřadu a České inspekci životního prostředí, vlastní postup a četnost provádění je omezen pouze platností rozhodnutí. Žalovaný dodal, že o průběžně prováděných zásazích bude mít krajský úřad přehled na základě každoročně předkládaných zpráv tak, jak ukládá § 56 odst. 7 ve spojení s § 5b odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny. Žadateli nebylo uloženo žádné opatření (např. předávat usmrcené jedince). To odráží úkol státního dozoru podle § 85 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, který není závazkem žadatele. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 28. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti kterému je žaloba přípustná. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

29. Soud o žalobě rozhodl bez jednání, a to v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce ani žalovaný k výzvě soudu nesdělili, že by s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nesouhlasili, pročež se jejich souhlas presumuje. Jednání nebylo třeba nařizovat ani za účelem dokazování, jelikož soud nepokládal za potřebné provádět důkazy nad rámec toho, co plyne ze správního spisu.

30. Soud se nejprve zabýval otázkou aktivní procesní legitimace žalobce. Podle § 65 odst. 2 s. ř. s. žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí–li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Zákon tedy předpokládá, že žalobce bude v tomto typu řízení tvrdit zásah do procesních práv. V nynější věci je však zjevné, že žalobce namítá rovněž porušení hmotněprávních ustanovení především zákona o ochraně přírody a krajiny. Možnost napadat i v rámci žaloby podle § 65 odst. 2 s. ř. s. rozpor rozhodnutí s hmotným právem dovodila judikatura NSS. Proto žalobce jako spolek, jehož základním cílem je podle stanov, které soudu doložil, ochrana životního prostředí a činnost v oblasti ochrany přírody, krajiny a veřejného zdraví, může namítat nejen zásah do svých procesních práv, ale rovněž „hmotněprávní podmínky správního úkonu a rozpor s hmotněprávní úpravou“ (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 11. 2012, č. j. 7 As 144/2012–53).

31. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce byl účastníkem předmětného správního řízení o udělení výjimky a ve své žalobě výslovně tvrdí, že byl postupem žalovaného dotčen na svých právech takovým způsobem, že to mohlo způsobit nezákonnost napadaného i prvostupňového rozhodnutí. V případě daného záměru, k jehož realizaci bylo požádáno o povolení výjimky s dopady na území dotčené působením žalobce, lze dovodit dotčenost v hmotněprávní sféře žalobce, který své aktivity vyvíjí v zájmové oblasti (Studené je částí obce Jílové u Prahy) a je tedy naplněno kritérium vztahu žalobce k předmětnému území a lokalitě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, bod 25). V souladu s rozsudkem NSS ze dne 2. 9. 2009, č. j. 1 As 40/2009–251, podle něhož „k založení aktivní žalobní legitimace musí občanské sdružení ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny v řízení před soudem tvrdit zkrácení na svých procesních právech v předchozím správním řízení. Procesní práva žalobce v sobě přitom zahrnují i právo na to, aby se správní orgány s jeho námitkami i odvolacími důvody řádně vypořádaly.“ 32. Soud má za to, že žalobce splňuje podmínky pro aktivní žalobní legitimaci dle § 65 odst. 1 s. ř. s. (neboť soud v předchozím odstavci s ohledem na vztah žalobce k dané lokalitě dovodil žalobcovu dotčenost v hmotněprávní sféře) i dle § 65 odst. 2 s. ř. s. (neboť žalobce tvrdí, že byl postupem správního orgánu zkrácen na svém právu takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí). Soud proto konstatuje, že byly naplněny všechny zákonem předpokládané podmínky pro založení aktivní procesní legitimace žalobce. Jelikož ani žalovaný aktivní procesní legitimaci žalobce nečiní spornou a soud o ní pochybnosti nemá, přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí v rozsahu žalobcem uplatněných žalobních bodů. Posouzení žalobních bodů 33. Dále se soud zabýval žalobním bodem, v němž žalobce namítá, že podkladem pro vydání prvostupňového rozhodnutí a potažmo napadeného rozhodnutí mělo být stanovisko EIA, kterým byl posouzen vliv celkového záměru dálnice „D3 – Středočeská část“ na životní prostředí. Soud předesílá, že žalobce své žalobní tvrzení modifikoval v replice na vyjádření žalovaného, přičemž již netvrdí, že řízení podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je tzv. navazujícím řízení ve smyslu zákona EIA, nicméně i nadále trvá na tom, že stanovisko EIA mělo být součástí podkladů a správní orgány z něj měly přinejmenším vycházet. Žalovaný v této souvislosti připustil, že stanovisko EIA podkladem předmětného řízení být může, nicméně jeho obsah pro něj není závazný a tudíž není vadou, pokud se v podkladech nenachází.

34. Podle § 9a odst. 3 zákona EIA stanovisko je podkladem pro vydání rozhodnutí v navazujících řízeních. Stanovisko předkládá oznamovatel v žádosti jako jeden z podkladů pro navazující řízení. Stanovisko musí být platné v době vydání rozhodnutí v navazujících řízeních v prvním stupni. Z citované právní úpravy je zjevné, pro jaké typy řízení je stanovisko EIA podkladem. Vzhledem k tomu, že žalobce již po zúžení prvního žalobního bodu netvrdí, že řízení podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je tímto navazujícím řízením, soud pouze ve stručnosti odkazem na závěry rozsudku NSS ze dne 4. 4. 2019, č. j. 7 As 292/2018–95, poznamenává, že „pojem navazující řízení byl vymezen novelou zákona o posuzování vlivů na životní prostředí č. 39/2015 Sb., přičemž do té doby bylo navazující řízení vykládáno pouze postupně se vyvíjející judikaturou Nejvyššího správního soudu. Uvedenou novelizací bylo s účinnosti od 1. 4. 2015 do § 3 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí v uvedeném směru vloženo písm. g), kterým byl vymezen pojem navazující řízení jako takové řízení, ve kterém se vydává rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, které povoluje umístění nebo provedení záměru posuzovaného podle tohoto zákona. Podle důvodové zprávy se za navazující řízení považovala ta řízení, u nichž bylo pro vydání rozhodnutí nezbytným podkladem závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí. Ve vztahu k řízení o výjimkách podle zákona o ochraně přírody a krajiny důvodová zpráva uváděla: „Recentní soudní judikatura má (měla) tendenci považovat za řízení, která musí být založená na stanovisku EIA, i některá další řízení, která se alespoň parciálním způsobem s předmětem procesu EIA překrývají (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 47/2012 – 38 ohledně povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny). Ze zákona (však) nově explicitně vyplývá, že řízení, ve kterých se vydávají tzv. podkladová rozhodnutí (např. povolení ke kácení či výjimky podle zákona o ochraně přírody a krajiny), která sama o sobě nepředstavují povolení umístění nebo provedení záměru, do rozsahu definice navazující řízení nespadají.” Následnou novelizací zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (zákon č. 326/2017 Sb., účinný od 1. 11. 2017) byla v § 3 písm. g) ta řízení, která jsou považována za navazující, vymezena taxativně.“ Řízení o povolení výjimky podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny mezi nimi uvedeno není. Řízení o vydání výjimky v posuzované věci bylo zahájeno dne 26. 9. 2019, tedy v době po nabytí účinnosti předmětné novelizace. Judikatura, na kterou odkazuje žalobce, pochází z doby před uvedenou novelizací, a je proto nepřiléhavá. Naopak, pozdější judikatura na závěry výše citovaného rozsudku navázala a převzala je (srov. rozsudek NSS ze dne ze dne 19. 12. 2019, č. j. 9 As 278/2019–37, bod 13).

35. K povaze rozhodnutí o povolení výjimky se několikrát vyjadřoval i NSS (srov. rozsudky ze dne 27. 3. 2008, č. j. 6 As 48/2006–118, či ze dne 1. 8. 2012, č. j. 1 As 47/2012–38), který rozhodnutí o udělení či neudělení výjimky charakterizoval jako samostatné správní rozhodnutí o žádosti adresáta, které má samostatný předmět řízení. Tímto rozhodnutím se závazně určuje, zda konkrétní záměr, který hodlá žadatel učinit, je nebo není možno z hlediska zvýšené ochrany přírody na daném území připustit. Ve vztahu k tomuto předmětu řízení jde o rozhodnutí konečné, avšak k vlastní realizaci záměru je třeba dalších rozhodnutí. Jde o příklad typického řetězení jinak samostatných správních rozhodnutí, kdy zamýšlený zásah lze realizovat výlučně v případě pozitivní podoby všech, na což správně poukázal žalovaný.

36. Rozhodnutí, kterým je výjimka podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny povolena, samostatně stanoví podmínky, které je povinen žadatel respektovat, a to nezávisle na podmínkách vymezených v dalších souběžně vydaných či navazujících rozhodnutích. Lze proto uzavřít, že proces posuzování vlivů na životní prostředí EIA je nezávislý na řízení o povolení výjimky ze zákazů škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů. Předmětné řízení tak není navazujícím řízením ve smyslu § 3 písm. g) zákona EIA a správní orgány nebyly povinny učinit stanovisko EIA součástí podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí. S žalobcem lze souhlasit v tom, že součástí podkladů být mohlo, což připustil i žalovaný, nicméně opak nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí, tudíž požadavek § 50 odst. 3 správního řádu porušen nebyl.

37. Žalobci pak nelze přisvědčit ani v tom, že by podmínky stanoviska EIA měly být přebírány do rozhodnutí o povolení výjimky podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Takovou povinnost nelze z žádného ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny ani zákona EIA dovodit. Ostatně sám žalobce poukazuje na to, že jednou z podmínek stanoviska EIA je i to, aby si žadatel požádal o předmětnou výjimku, což učinil. Žalobce již ve správním řízení na prvním stupni namítl, že žádost o povolení výjimky neprokazuje splnění podmínek závazného stanoviska EIA – zejména podmínek č. 27 až 43 a žalobce byl proto přesvědčen, že tyto závazné podmínky plněny nejsou. Správní orgán prvního stupně k tomu uvedl v prvostupňovém rozhodnutí, že nyní vedené řízení o výjimce dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny není navazujícím řízením, proto podmínky ze stanoviska EIA nejsou pro něj závazné. Stejnou námitku zopakoval žalobce i v odvolání. Žalovaný k tomu uvedl, že ačkoli žalobce ani v odvolání neobjasnil podstatu výhrad o neprokázání splnění podmínek žadatelem – tedy osobou zúčastněnou na řízení ad 1), podotkl, že předmětu správního řízení by se mohla dotýkat podmínka č. 29 ukládající provedení průzkumu a z části podmínka č. 31 v doporučení budoucí výsadby dřevin. K tomu žalovaný dodal, že obě podmínky, ačkoli se vztahují k záměru dálnice D3, osoba zúčastněná na řízení ad 1) nepřehlédla, což dokládá její postup – opatření biologického hodnocení i obsah předložené dokumentace týkající se dřevin. V žalobě žalobce opět uvedl velmi obecně, že některé podmínky stanoviska EIA měly být zahrnuty do rozhodnutí o povolení výjimky, neboť se týkají předmětu tohoto rozhodnutí. Konkrétně jde dle žalobce o tyto podmínky: č. 46 (požádat příslušný orgán ochrany přírody o výjimky ze základních podmínek ochrany zvlášť chráněných druhů živočichů a rostlin), č. 50 (pro vybranou variantu provést podrobný průzkum fauny a vyhodnotit vlivy na zvláště chráněné druhy živočichů a na základě tohoto průzkumu v dohodě s příslušným orgánem státní správy detailizovat opatření k minimalizaci vlivů s důrazem na zachování okolních biotopů pro tyto druhy), č. 51 (průběžně aktualizovat biologické průzkumy) a č. 52 (ve vybrané variantě stanovit počty kácených dřevin a požádat věcně a místně příslušné úřady o souhlas s kácením). V doplnění žaloby žalobce uvedl, že v prvostupňovém rozhodnutí o výjimce chybí konkretizace podmínky č. 51 závazného stanoviska EIA ve smyslu periody, kdy se průzkumy mají provádět.

38. K tomu soud uvádí následující. Žalobce v průběhu řízení nespecifikoval, které podmínky stanoviska EIA jsou pro řízení o výjimce relevantní, resp. jen obecně uvedl označení podmínek č. 27 až 43, v žalobě opět uvedl jen obecně nepřejmutí podmínek č. 46, 50, 51 a 52, v doplnění žaloby zmínil podmínku č.

51. Žalobce ani v průběhu správního řízení, ani v žalobě, ani v jejím doplnění tedy dostatečně určitě netvrdil, že ze stanoviska EIA vyplývá nějaká relevantní podmínka, která by měla být přejata do prvostupňového rozhodnutí o výjimce dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Jinými slovy: žalobce neuvedl důvod, proč by konkrétní výjimka měla vztah k rozhodnutí o výjimce dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. K takto obecně formulované námitce se správní orgány nemohly vyjádřit konkrétněji. K tomu soud poznamenává, že nepřejmuté výjimky ze stanoviska EIA žalobcem čísly označené v průběhu správního řízení se liší od podmínek žalobcem čísly označených v žalobě. Není úkolem soudu, aby vyhledával stanovisko EIA a za žalobce domýšlel a dotvářel jeho žalobní body ohledně konkretizace absence podmínek stanoviska EIA v rozhodnutí o výjimce dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Soud tak považuje tento žalobní bod za nedůvodný.

39. V druhém žalobním bodě žalobce namítá, že prvostupňové rozhodnutí neodpovídá plně požadavkům § 56 odst. 7 zákona o ochraně přírody a krajiny, který odkazuje na obdobné použití § 5b odst. 3 téhož zákona. Dle žalobce absentuje konkretizace způsobu kontrolní činnosti, jak požaduje § 5b odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny.

40. Žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2020, č. j. 31 A 72/2019–203, který k otázce náležitostí rozhodnutí o výjimce uvedl, že „před účinností novely č. 225/2017 Sb. by zdejší soud rozhodně nepovažoval [poznámka soudu: míněno absenci stanovení způsobu kontrol dle § 56 ve spojení s § 5b odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny] za vadu rozhodnutí, neboť provádění kontrol dodržování zákona o ochraně přírody a krajiny i rozhodnutí vydaných na základě tohoto zákona je nejen oprávněním, ale také povinností orgánu ochrany přírody. Provádění kontrol tudíž vždy vyplývalo přímo ze zákona, a proto nebylo nutné tento požadavek opakovat v rozhodnutí o výjimce (soud se proto neztotožňuje s další námitkou žalobce, že je zajištěna pouze kontrola ze strany třetích osob). Po novele č. 225/2017 Sb. jsou však nároky na rozhodnutí o výjimce vyšší a v tomto rozhodnutí musejí být nově také specifikovány způsoby kontrol, které bude orgán ochrany přírody provádět v průběhu činnosti, pro kterou byla výjimka povolena, a v průběhu realizace podmínek, za nichž byla tato činnost povolena.“ 41. S tímto závěrem se zdejší soud plně ztotožňuje a konstatuje, že podle § 56 odst. 7 zákona o ochraně přírody a krajiny v případě povolení výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů platí pro obsah rozhodnutí podle odstavce 1 nebo 6, obsah opatření obecné povahy podle odstavce 4 a pro obsah dohody podle odstavce 5 obdobně § 5b odst. 3 (důraz přidal soud). Povinnosti uvedené v § 5b odst. 5 platí obdobně pro orgán ochrany přírody při povolování výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů a pro osobu, které byla povolena výjimka ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle odstavce 1 nebo 6, která postupuje podle výjimky povolené opatřením obecné povahy podle odstavce 4 nebo se kterou byla uzavřena dohoda podle odstavce 5 nebo podle § 49 odst.

4. V případě výjimky povolené podle odstavce 6 informuje orgán ochrany přírody Ministerstvo životního prostředí o povolení podle § 5b odst. 5 poté, co od stavebního úřadu obdrží stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí, jehož je povolení výjimky součástí, s vyznačením právní moci.

42. Podle § 5b odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny rozhodnutí podle odstavce 1 musí obsahovat a) označení druhů a množství ptáků, na které se má odchylný postup vztahovat, b) prostředky, způsob nebo metody povolené pro odchyt nebo zabíjení, c) důvod pro odchylný postup vycházející z odstavce 1 nebo 2, podmínky a časové a místní okolnosti, za nichž lze takto postupovat, d) způsob kontrol, které bude orgán ochrany přírody stanovující odchylný postup provádět.

43. Podle čl. 41 odst. 1 věty první Legislativních pravidel vlády (usnesení vlády z 19. března 1998 č. 188 ve znění pozdějších změn) slovo „obdobně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu. V důsledku toho, jakkoli se § 5b zákona o ochraně přírody a krajiny originárně vztahuje na podmínky pro odchylný postup při ochraně ptáků, zákonným odkazem na jeho obdobné použití se v plném rozsahu uplatní i pro rozhodnutí, kterým je povolena výjimka ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, jako tomu bylo v posuzovaném případě. To znamená, že prvostupňové rozhodnutí musí obsahovým požadavkům stanoveným v uvedeném ustanovení vyhovovat. Žalobce namítá nedodržení požadavku stanoveného v § 5b odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny.

44. Jak soud zjistil, je v prvostupňovém rozhodnutí ve vztahu ke způsobu kontrol prováděných orgánem ochrany přírody uvedena v odůvodnění na straně 15 na konci prvního odstavce pouze jedna věta, a to že „způsob kontrol je dán kontrolní činností danou zákonem o ochraně přírody a krajiny“. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí ve vztahu ke způsobu kontrol uvedl, že kontrolní činnost náleží orgánům ochrany přírody – krajskému úřadu a České inspekci životního prostředí, vlastní postup a četnost provádění je omezen pouze platností rozhodnutí. Dodal, že o průběžně prováděných zásazích bude mít krajský úřad přehled na základě každoročně předkládaných zpráv tak, jak ukládá § 56 odst. 7 ve spojení s § 5b odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny.

45. Ve vyjádření k žalobě k tomu žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně (jako příslušný orgán ochrany přírody, pozn. soudu) bude mít pro kontrolu plnění podmínek výjimky dostatečné informace o prováděných zásazích na základě každoročně předkládaných zpráv. Dále žalovaný poukázal na to, že správní orgán I. stupně je oprávněn ve smyslu § 85 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny provádět kontrolu dodržování jím vydaného rozhodnutí. Připustil, že v tomto ohledu žadateli žádné povinnosti stanoveny nebyly.

46. Soud konstatuje, že způsob kontrol, který musí být v rozhodnutí, kterým se výjimka povoluje, uveden, se vztahuje ke kontrolní činnosti orgánu ochrany přírody, nikoli k případné kontrolní činnosti uložené žadateli ve vztahu k plnění dalších souvisejících povinností směřujících k co nejmenšímu dopadu do životního prostředí chráněných druhů živočichů. V této části se tedy vyjádření žalovaného míjí s podstatou žalobního bodu. Rovněž neobstojí obecný poukaz na ustanovení vztahující se ke státnímu dozoru v ochraně přírody podle § 85 a násl. zákona o ochraně přírody a krajiny. Výkon dozoru je jednou z forem činnosti veřejné správy, která je vykonávána soustavně, obvykle podle předem stanoveného kontrolního plánu. Je vždy na dozorovém orgánu, aby nastavil priority kontrolní činnosti a pro příslušné období vymezil oblasti a subjekty, u nichž bude kontrolní činnost provedena. V nyní souzené věci však zákonodárce výslovně stanovil, že rozhodnutí o povolení výjimky musí způsob kontrolní činnosti, kterou bude ve vztahu k plnění jejích podmínek orgán ochrany přírody vykonávat, přímo obsahovat. Jinými slovy zde zákonodárce přikázal orgánu ochrany přírody, že nad povolenou výjimkou bude povinně vykonávat státní dozor (kontrolu) a dále, že již při jejím povolení stanoví a také odůvodní způsob jeho výkonu.

47. Podstatu této obsahové náležitosti spatřuje soud v tom, že kontrolní plán orgánu ochrany přírody je sice dokumentem, ke kterému může mít veřejnost přístup, nicméně způsob jeho nastavení a obsah je obecně plně v pravomoci tohoto dozorového orgánu. V posuzovaném případě však proto, že jde o jednu z povinných obsahových náležitostí rozhodnutí o povolení výjimky, musí být způsob kontrolní činnosti povinně a předem přezkoumatelně stanoven, přičemž i proti takové součásti (náležitosti) rozhodnutí může žalobce brojit. Nepostačí proto obecný poukaz orgánu I. stupně i žalovaného na obecnou pravomoc správního orgánu I. stupně provádět kontrolní činnost, neboť tím není naplněn smysl předmětného ustanovení § 5b odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobci proto soud v tomto žalobním bodě dává za pravdu a shledává jej důvodným. Soud k tomu ještě pro osvětlení poznamenává, že v případě udělené výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny bude osoba zúčastněná na řízení ad 1) (ale obecně jakýkoli jiný stavebník) podrobena dvěma „typům“ kontrol. Jde jednak o kontroly ze strany orgánů ochrany přírody a krajiny dle § 85 a násl. zákona o ochraně přírody a krajiny, jejichž časové určení může, ale také nemusí, být tomuto stavebníkovi předem známo. Druhým „typem“ jsou kontroly specifikované v rozhodnutí o výjimce dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, které budou prováděny správním orgánem, který výjimku povolil. Soud má za to, že cílem výše zmíněné novely provedené zákonem č. 225/2017 Sb. bylo konkretizovat plán kontrol pro každou povolenou výjimku, což pro stavebníka znamená, že ví, kdy může očekávat kontrolu, a také v případě dobře časově stanoveného plánu kontrol nutnost opravdu postupovat v souladu s podmínkami rozhodnutí a obecněji dle zákona o ochraně přírody a krajiny. Pro kontrolní orgán vyplývá z tohoto schématu kontrol povinnost takové kontroly skutečně provést. „Ekologické spolky“ mohou v případě tohoto druhého typu kontrol cíleně kontrolovat (např. i na základě podání žádosti dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), zda a jak příslušný správní orgán provádí kontroly (tedy „kontrolovat kontrolujícího“) a ve svém důsledku tak naplňovat své poslání a přispívat k ochraně přírody a krajiny. Pokud by např. v rozhodnutí o výjimce byly kontroly stanoveny s velkým časovým odstupem od sebe, mohl by žalobce požadovat jejich větší četnost či lepší časové nastavení s ohledem na roční období ve vztahu k fázi vývoje jednotlivých druhů živočichů. V této souvislosti soud ještě poznamenává, že má za to, že neuvedením druhého typu kontrol v rozhodnutí o výjimce je žalobce dotčen ve své právní sféře (jde o žalobu i dle § 65 odst. 1 s. ř. s.). Soud se proto s touto žalobní námitkou musel vypořádat.

48. V třetím žalobním bodě žalobce namítá rozpor s § 56 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť nebyla prokázána převaha veřejného zájmu záměru nad veřejným zájmem ochrany životního prostředí chráněných druhů a není prokázána neexistence jiného uspokojivého řešení pro danou stavbu. V této souvislosti poukazuje žalobce na souvislost s realizací dálnice D3, bez níž záměr přivaděče veřejný zájem postrádá. Dále žalobce poukázal na to, že dva ze zasažených druhů jsou evropskými chráněnými druhy.

49. Předně soud ve vztahu k tomuto žalobnímu bodu předesílá, že žalobce v zásadě opakuje svou odvolací argumentaci, aniž by zohlednil, jak se s ní vypořádal žalovaný a aniž by konkrétně reagoval na argumentaci, kterou žalovaný doplnil závěry správního orgánu I. stupně. I soud se proto k žalobní argumentaci vyjádří v míře odpovídající její obecnosti a repetitivnosti. Dle konstantní judikatury NSS platí, že obsah a kvalita návrhu předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu (srov. rozsudky NSS ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004–54, či z recentní judikatury ze dne 18. 6. 2020, č. j. 1 Afs 47/2020–37).

50. Soud nejprve připomíná rozhodnou právní úpravu, kterou správní orgány v posuzované věci aplikovaly. Obecný zákaz škodlivě zasahovat do vývoje zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů a do jejich biotopů obsahuje zákon o ochraně přírody a krajiny v § 49 a § 50. Výjimku je možno povolit podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, a to buď v zájmu ochrany přírody, nebo v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody. Jestliže se jedná o rostlinný či živočišný druh, který je předmětem ochrany podle práva Evropské unie (což je v daném případě splněno u ještěrky obecné a ťuhýka obecného), lze výjimku povolit jen tehdy, pokud je dán některý z důvodů uvedených v § 56 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, neexistuje jiné uspokojivé řešení a povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany.

51. V nyní posuzovaném případě shledaly správní orgány, že je dán důvod podle § 56 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny, tj. že výjimku lze ospravedlnit v zájmu veřejného zdraví a veřejné bezpečnosti. Oba tyto důvody jsou uvedeny v citovaném ustanovení výslovně a současně alternativně, tedy již naplnění jednoho z nich umožňuje výjimku povolit. Citovaná právní úprava týkající se druhů chráněných na evropské úrovni vychází ze směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (dále jen „směrnice o stanovištích“). Lze tedy shrnout, že správní orgány měly za úkol zkoumat v řízení o povolení výjimky naplnění dvou obecných podmínek: 1. existence jiného důvodu veřejného zájmu, 2. převaha tohoto veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody, a dále třech specifických podmínek ve vztahu k druhům evropsky chráněným: 1. existence některého z důvodů podle § 56 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, 2. neexistence jiného uspokojivého řešení a 3. dosažení či udržení příznivého stavu jednotlivých druhů z hlediska jejich ochrany 52. Obecně platí, že odpovědnost za zjištění skutkového stavu leží na správním orgánu, který řízení vede (§ 3 správního řádu). Tudíž je to správní orgán, kdo opatřuje podklady pro rozhodnutí (§ 50 odst. 2 správního řádu) a po dotčených osobách vyžaduje předložení podkladů jen tehdy, stanoví–li tak právní předpis (§ 6 odst. 2 správního řádu). NSS již dříve dovodil, že v řízení o povolení výjimky ze zákonných zákazů podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny leží důkazní břemeno na žadateli, a ten tedy musí předložit přesvědčivé podklady prokazující splnění výše vyjmenovaných podmínek (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 As 30/2012–88). Ostatní účastníci řízení mají po celou dobu řízení právo se k žádosti i k předloženým podkladům vyjádřit (§ 36 odst. 2 správního řádu) a podávat návrhy, včetně návrhů na provedení dalších důkazů (§ 36 odst. 1 správního řádu).

53. Za jiný důvod veřejného zájmu označily správní orgány realizaci záměru a obšírně vysvětlily, že jde o veřejně prospěšnou stavbu pro veřejnou infrastrukturu vymezenou v územně plánovací dokumentaci. Žalobce na straně 6 a 7 žaloby uvedl, že negativní vliv na zdraví obyvatel a kvalitu jejich života je zřejmý (prašnost, rušivé světlo, omezení pohybu v krajině, škodliviny z dopravního provozu a průvodních staveb, kontaminace vody a půdy aj.). Dle žalobce je zjevné, že dojde k trvalému zatížení hlukem i přes zcela nedostatečná protihluková opatření. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že dle projektové dokumentace je stavba jako taková schopná samostatně sloužit svému účelu pro odvedení dopravy procházející centrem města, jako komunikace situovaná mimo zástavbu města a má své opodstatnění i bez (připravovaného) napojení na dálnici D3 a je stavbou individuální a na dálnici D3 nezávislou (není její součástí a lze ji vybudovat bez ohledu na dálnici D3). Co se týče identifikace jiných veřejných zájmů, pak dle žaloveného je oba správní orgány spatřují v zájmu veřejného zdraví a veřejné bezpečnosti. Směrováním tranzitní dopravy z centra mimo zastavěnou část města se sníží zatížení města počtem projíždějících vozidel, a tím i riziko střetů mezi účastníky dopravy, mezi projíždějícími vozidly a chodci, ale i mezi projíždějícími vozidly ve městě navzájem. Současně se takovým řešením sníží hlučnost, množství prachových částic v ovzduší, množství emisí produkovaných projíždějícími auty v ulicích. Takové řešení dopravní situace lze považovat za žádoucí ve prospěch snížení rizika nehod, zlepšení bezpečnosti obyvatel na úseku dopravy a snížení ohrožení zdraví obyvatel. Soud k tomu uvádí následující. Žalobce své odvolací i žalobní námitky dostatečně nekonkretizoval. Správní orgány (i soud) se k takovým námitkám nemohly podrobněji vyjádřit. Nelze tedy správním orgánům vytknout, že posouzení proporcionality zásahu provedly tak, je v rozhodnutích uvedeno. Správní orgány zmínily, že stavba jižního obchvatu Jílového u Prahy může plnit sama o sobě funkci, a to i bez připojení na dálnici D3. Správní orgány kladly důraz na to, že stavba obchvatu odvede stávající dopravu z města. Jinými slovy: auta někde musí jezdit a je lepší z hlediska veřejného zdraví a veřejné bezpečnosti, aby jezdila mimo centrum města, přestože přitom dojde k zásahu do některých zvláště chráněných druhů živočichů. Stávající zatížení z dopravy tak bude jen přesunuto jinam. A je lepší zatížit toto jiné místo (a tam i některé zvláště chráněné živočichy), než nechat zatěžovat lidi ve městě. Žalobce nedostatečně argumentoval, tj. nepřinesl důvody, proč dle něj převažuje zájem ochrany přírody a krajiny vzhledem k zásahu do zvláště chráněných druhů živočichů nad zájmem na ochraně zdraví lidí a veřejné bezpečnosti, tedy v podstatě: proč je lepší ponechat stávající řešení a nechat jezdit auta centrem města. K tomu, aby byly dodrženy hygienické limity hluku, prachu apod. pak sloužilo posouzení záměru na životní prostředí a tyto otázky budou opětovně posuzovány v navazujících řízeních příslušnými správními orgány.

54. Správní orgány se vyjádřily i k tomu, že záměr je samostatnou stavbou, která je také samostatně realizována, byť byla z hlediska vlivu záměru na životní prostředí posouzena jako celek s dalšími stavbami tvořícími komplex středočeské dálnice D3. Soud se s tímto vysvětlením ztotožňuje. V tomto směru nelze přisvědčit názoru žalobce, který vychází patrně z toho, že by výjimka měla být povolena až poté, co bude jasné, že bude vybudována dálnice D3. Žalobcova námitka by mohla být úspěšná pouze tehdy, pokud by jeho tvrzení o určitém pořadí návaznosti jednotlivých záměrů mělo oporu v jiném závazném dokumentu. Nic takového však žalobce netvrdí a setrvává v zásadě na svém přesvědčení, že by taková návaznost byla žádoucí, pro což však soud neshledává oporu. První podmínku má proto soud za splněnou.

55. K naplnění podmínky převahy uvedeného veřejného zájmu nad zájmy ochrany přírody se vyslovil správní orgán I. stupně, přičemž zdůraznil, že stavba byla z hlediska vlivu záměru na životní prostředí posouzena kladně, pročež lze dle jeho názoru mít za to, že dopady na přírodu a krajinu jsou minimální a akceptovatelné. Znovu zdůraznil veřejnou prospěšnost záměru s uvedením konkrétních přínosů pro dopravní situaci v obci Jílové u Prahy a pro zdraví jejích občanů. V tomto směru nelze žalobci přisvědčit, že by závěry správních orgánů byly jen obecné. Naopak má soud za to, že se v míře potřebné pro posouzení, zda je možné výjimku povolit, konkrétně vyjadřují k pozitivním dopadům záměru obchvatu. Součástí úvah správních orgánů je rovněž to, že zasažené druhy živočichů mají v krajině široké zastoupení, přičemž i území zasažené budoucí výstavbou je kulturní krajina zemědělského charakteru s převahou pastvin a lučních porostů. Soud nepovažuje za potřebné znovu opakovat důvody převahy veřejného zájmu na veřejné bezpečnosti a veřejném zdraví a opět odkazuje na závěry prvostupňového a napadeného rozhodnutí, s nimiž souhlasí, a dále na bod 51 tohoto rozsudku. Oporu pro jiný závěr neshledal soud ani v judikatuře, na kterou žalobce, dlužno dodat, že toliko obecně, odkazuje. Příkladmo v odkazovaném rozsudku NSS ze dne 12. 5. 2020, č. j. 8 As 63/2018–112, bylo odůvodnění správních orgánů shledáno nedostatečným pro přílišnou stručnost, což však není případ nyní souzené věci, v níž se správní orgány obou stupňů převahou veřejného zájmu na realizaci záměru zabývaly a podrobně jej zdůvodnily. Soud považuje za potřebné rovněž dodat, že v nyní souzené věci jde o stavbu veřejně prospěšnou, zatímco v žalobcem srovnávané věci šlo o soukromý záměr investora. I druhou podmínku má proto soud za splněnou.

56. Pokud jde o podmínky vztahující se k ochraně evropsky chráněných druhů, byla prokázána existence důvodu podle § 56 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy veřejného zájmu na veřejné bezpečnosti a veřejném zdraví, o nichž již soud výše pojednal a na korespondující část rozsudku odkazuje (body 48 – 50). Správní orgán I. stupně se zabýval i existencí jiného uspokojivého řešení, přičemž zdůraznil, že předmětná varianta jižního obchvatu Jílového u Prahy byla vybrána jako varianta nejvhodnější z hledisku vlivu tohoto záměru na životní prostředí. V rozsudku ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5 As 54/2013–78, NSS konstatoval, že „v řízení dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny není prostor pro zkoumání jiných variant trasy, neboť [...] námitky ve vztahu k výsledkům procesu EIA [...] mají své místo v územním řízení, resp. v žalobě proti vydanému územnímu rozhodnutí“. NSS tento svůj závěr odůvodnil tím, že zkoumáním dalších možných variant v rámci řízení o výjimce by se „popírala logická návaznost jednotlivých kroků a procesy SEA a EIA by ztrácely smysl, pokud by jejich výsledek neměl být závazný pro další postupy. Tyto úvahy by se též odehrávaly zcela mimo předmět příslušného správního řízení, který je vymezován žadatelem, odvíjí se od plánovaného umístění konkrétní stavby. V daném řízení chybí jakýkoli prostor pro zvažování jiných variant stavby (v daném případě jiné trasy dálnice). Na tom nic nemění ani podmínka uvedená v § 56 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny spočívající v neexistenci jiného uspokojivého řešení. Tím měl zákonodárce na mysli řešení (včetně konkrétních opatření k minimalizaci zásahů dotčení zvláště chráněných druhů), které je v době rozhodování správních orgánů skutečně reálné, nikoliv hypotetické, tedy takové, které již bylo v předcházejících zmiňovaných procesech jakožto možná alternativa posuzovaného záměru vyloučeno.“ 57. Žalobci lze dát za pravdu potud, že v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015–40, publikovaném pod č. 3343/2016 Sb.NSS, NSS své shora citované závěry rozvedl a doplnil, když uvedl, že „[k] tomu, aby stanovisko EIA skutečně představovalo překážku pro zkoumání jiných možných podob záměru v rámci řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, musí být v rámci procesu EIA posouzeny ty varianty záměru, které reálně připadají v úvahu. Jestliže posuzování vlivů na životní prostředí pomine některou variantu, která by mohla představovat menší zásah do předmětu ochrany zákona o ochraně přírody a krajiny, nezbývá, než aby ji plnohodnotně posoudil orgán ochrany přírody v řízení o výjimce ze zákazu škodlivě zasahovat do vývoje zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. V takovém případě totiž stanovisko EIA neposkytuje dostatečnou oporu pro závěr, že ‚neexistuje jiné uspokojivé řešení‘. Pokud by ani v rámci řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny nedošlo ke zkoumání této otázky, tak by hrozilo, že Česká republika poruší své závazky vůči Evropské unii vyplývající z čl. 16 odst. 1 směrnice o stanovištích.“ NSS však současně zdůraznil, že „musí jít o situaci, kdy není zřejmé, proč byla určitá varianta vyloučena z posuzování v rámci EIA, ačkoliv jde o variantu reálnou a uskutečnitelnou, a zároveň je věrohodně doloženo, že daná varianta může představovat menší zásah do přirozeného vývoje těch druhů rostlin a živočichů, které jsou chráněny podle práva Evropské unie.“ 58. V nyní posuzované věci však žalobce neuvádí, která varianta nebyla v rámci procesu posuzování vlivů záměru obchvatu Jílového u Prahy na životní prostředí hodnocena, dokonce ani netvrdí, že by taková pominutá varianta existovala. Cituje pouze z judikatury NSS, aniž by uvedl relevantní okolnosti, které by indikovaly, že v nyní posuzované věci je situace obdobná, tedy že zde existuje nějaká varianta obchvatu, která posouzena nebyla, přičemž jde současně o variantu, která splňuje prerekvizity vymezené ve shora citovaném rozsudku NSS. Za takové situace nelze shledat výhrady žalobce důvodnými a naopak podmínku neexistence jiného uspokojivého řešení lze považovat za splněnou. Rovněž poslední z podmínek se již správní orgán I. stupně zabýval, když obšírně poukázal na příznivý stav výskytu ještěrky obecné i ťuhýka obecného v jiných lokalitách v Česku a dalších evropských zemích. Poukázal rovněž na podmínky, které stanovil pro zmírnění dopadu záměru na dotčené chráněné živočichy. Takové vyhodnocení považuje soud za dostatečné a žalobce nepředkládá žádná žalobní tvrzení, jimiž by závěry správních orgánů přesvědčivě zpochybnil či vyvrátil. Soud proto i v této části odkazuje na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. I poslední podmínku vztahující se k možnosti povolení výjimky ze zákazu pro evropsky chráněné druhy má soud za splněnou. Poslední žalobní bod jako celek není důvodný. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 59. V souhrnu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost, spočívající v tom, že prvostupňové rozhodnutí nevyhovuje požadavku § 56 odst. 7 ve spojení s § 5b odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny, přičemž žalovaný tuto vadu v odvolacím řízení neodstranil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Soud současně věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Soud je toho názoru, že zjištěná vada prvostupňového rozhodnutí je odstranitelná v řízení odvolacím, pročež nepřistoupil ke zrušení prvostupňového rozhodnutí. V dalším řízení jsou správní orgány vázány právním názorem, který vyslovil soud v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

60. O náhradě nákladů soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný ve věci úspěch neměl a náhrada nákladů řízení mu proto nepřísluší. Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení. Soud tedy výrokem pod bodem II přiznal žalobci náhradu nákladů řízení účelně vynaložených na uplatnění práv u soudu. Ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku za podání žaloby ve výši 3 000 Kč a nákladech souvisejících se zastoupením žalobce advokátem. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou za zastupování za tři úkony právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby a podání repliky), u nichž sazba odměny činí dle advokátního tarifu 3 100 Kč za jeden úkon právní služby [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“], tj. 9 300 Kč. Náklady zastoupení dále tvoří náhrada hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), vše zvýšeno o částku 2 142 Kč odpovídající náhradě za 21% DPH z předchozích částek, neboť žalobce doložil, že jeho advokát je plátcem této daně. Celková výše nákladů, které žalobci v tomto soudním řízení vznikly, činí 15 342 Kč (3 000 + 12 342). Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci celkem částku 15 342 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, JUDr. Michala Bernarda, Ph.D. (§ 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.).

61. Osobám zúčastněným soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť jim neuložil plnění žádných povinností, v souvislosti s nimiž by jim náklady vznikly. Nejsou zde ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhrady nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s. ř. s., výrok III, srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2021, č. j. 1 As 67/2021–68, body 44 a 45).

Poučení

Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu Posouzení žalobních bodů Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení