51 A 11/2019 - 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Bc. et Bc. Petra Jiříka ve věci žalobkyně: obec Člunek sídlem Člunek 21, Nová Bystřice zastoupen advokátem JUDr. Jaroslavem Slaninou sídlem Pravdova 837/II, Jindřichův Hradec proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. H. bytem sídl. P. K. 1036/II, J. v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2019, č. j. KUJCK 154839/2019 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 8. 1. 2019, č. j. KUJCK 154839/2019 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen žalobkyni uhradit na náhradě nákladů řízení 11 288 Kč, a to k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jaroslava Slaniny ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozhodnutím žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu - Městského úřadu Jindřichův Hradec (dále jen „stavební úřad“) ze dne 5. 9. 2018, č. j. VÚP/43415/18/soukupov. Stavební úřad tímto prvostupňovým správním rozhodnutím na žádost osoby zúčastněné na řízení (dále jen „stavebník“) dodatečně povolil stavbu oplocení pozemku a vybudování dvou přístupových bran na pozemku p. č. x, k. ú. x (všechny níže uváděné pozemky jsou v k. ú. x). Stavbu shledal souladnou s § 129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu v rozhodném znění (dále jen „stavební zákon“). K námitce žalobkyně týkající se vjezdové brány uvedl, že „vybudovaná vrata v jižní části pozemku, která vedou do zatravněné části pozemku p. č. x – veřejná komunikace (tento pozemek slouží jako příjezdová komunikace i k dalším sousedním parcelám a také přímo z „komunikace na pozemek“) byla vybudována v dobré víře k zajištění přístupu na pozemek PK x. To, že (žalobkyně) odkoupila část sousedního pozemku parc. č. x (…) (nyní pozemek parc. č. x) a tento pozemek je veden v katastru nemovitostí jako ovocný sad je v rozporu užívání ho jako veřejnou komunikaci.“ 2. V rámci žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný ve vztahu k předmětné bráně uzavřel, že dodatečným povolením této stavby se automaticky nepovoluje napojení pozemku stavebníka na sousední komunikace; takové rozhodnutí náleží silničnímu správnímu úřadu. Dopravní napojení stavebního pozemku nebylo řešeno a v případě, že by stavebník chtěl k přístupu na svůj pozemek využívat jednu z bran, musel by si zajistit rozhodnutí o připojení sousední nemovitosti k místní komunikaci. Ohledně škod na pozemku žalobkyně bylo uzavřeno, že se jedná o soukromoprávní záležitost.

3. Dne 6. 3. 2019 podala žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí včasnou žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobkyně uvádí, že se jedná o stavbu hraničící s veřejným prostorem, u které se dle § 79 odst. 2 písm. f) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu v rozhodném znění (dále jen „stavební zákon“), vyžaduje rozhodnutí o umístění stavby. Napadené rozhodnutí je podle ní v rozporu s § 111 odst. 1 písm. c) téhož zákona, když k vybudované přístupové bráně o šíři 6,3 m, ústící do zatravněné části pozemku p. č. x s parkovými úpravami, není zajištěn příjezd. Posouzení těchto skutečností správními orgány je dle žalobkyně věcně nesprávné, neboť správní orgány se omezily pouze na konstatování toho, že stavebník použil ke svému přístupu vstup z veřejné komunikace na pozemku p. č. x, který je veden jako ostatní plocha, způsob využití ostatní komunikace. Tento údaj není v souladu s § 51 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), v rozhodném znění (dále jen „katastrální zákon“), závazný a je evidován v rozporu se setrvalým faktickým stavem. Stavební úřad se přitom při místních šetření přesvědčil, že zpevněná asfaltová komunikace vede pouze po části tohoto pozemku, na zbytku se nachází zeleň a parková úprava a právě do této upravené části směřuje předmětná příjezdová brána. Žalovaný dle názoru žalobkyně tuto skutečnost dostatečně nezohlednil a námitkami v tomto směru se v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu nezabýval.

5. Žalovaný dle žalobkyně rovněž opomněl zohlednit námitku nerespektování rozhodnutí zastupitelstva obce (žalobkyně) o tom, jak má být předmětný pozemek ve vlastnictví obce využit. Zastupitelstvo obce opakovaně rozhodlo, že s vybudováním vjezdové brány ústící do daného pozemku nesouhlasí. Tato zeleň v souladu s § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v rozhodném znění (dále jen „zákon o obcích“) slouží obecnému užívání a její ochrana je ve veřejném zájmu; rozhodnutí správních orgánů jsou proto v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu a nedbají souladu s veřejným zájmem. Přitom dle žalobkyně postačovalo, aby stavební úřad podmínil vydání dodatečného stavebního povolení přemístěním brány tak, aby navazovala na zpevněnou asfaltovou komunikaci.

6. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl podanou žalobu zamítnout.

7. Žalovaný při svém rozhodování vycházel z toho, že oplocení je stavbou dle § 2 odst. 3 stavebního zákona, která hraničí s veřejně přístupnou pozemní komunikací a vyžaduje tedy rozhodnutí o umístění stavby, resp. územní souhlas. V řízení bylo jednáno o dodatečném povolení stavby, stavba byla posuzována dle § 90 stavebního zákona účinného ke dni podání žádosti o její dodatečné povolení; žádost vyhověla požadavkům § 129 odst. 3 téhož zákona.

8. Žalovaný uvádí, že oplocení jako stavba není nijak definováno, slouží k oddělení pozemků a zabránění pohybu mezi pozemky. Ke své funkci proto nevyžaduje napojení na pozemní komunikace. Bránu vnímá žalovaný jako součást oplocení. Otázka přístupu skrze tuto bránu, její napojení na pozemní komunikaci, je dle žalovaného věcí silničního správního úřadu, případně civilního soudu, vznikne-li jejím aktivním užíváním škoda.

9. Žalobkyně v replice ze dne 15. 5. 2019 vyjádřila nesouhlas s názorem žalovaného, neboť má za to, že stavba označená jako oplocení pozemku a vybudování přístupových bran vyžaduje z povahy věci přístup, má-li sloužit ke svému účelu. Nelze bez dalšího akceptovat, aby bylo možné povolit stavbu oplocení tak, aby přístupová brána ústila „k sousedovi do zahrady“. Žalobkyně je přesvědčena, že v souladu s § 90 odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona mělo být napojení na dopravní infrastrukturu řešeno.

10. Žalobkyně dále namítla, že z pozice vlastnice sousedního pozemku nedala se stavbou nikdy souhlas. Vedle toho žalobkyně namítla, že jako obec uplatnila podle § 89 odst. 3 stavebního zákona námitky, se kterými se správní orgány dostatečně nevypořádaly.

11. Závěrem žalobkyně konstatovala, že již 2 roky marně usiluje o odstranění předmětné brány, která má zjevně sloužit k příjezdu na daný pozemek, na kterém jsou chovány ovce. Dle jejího hodnocení je dán veřejný zájem na ochraně veřejné zeleně s parkovými úpravami.

12. Sdělením ze dne 5. 6. 2019 poukázala žalobkyně na rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 27. 5. 2019, č. j. VÚP/28341/19/soukupov, sp. zn. VÚP/4544/2018/SO, kterým bylo zamítnuto vydání souhlasu k oddělení pozemku a změně využití pozemku p. č. x (tj. pozemek s veřejnou zelení) s odůvodněním, že oddělením části pozemku se zelení od zbytku pozemku by došlo k omezení přístupu na pozemek stavebníka, kterému bylo vydáno dodatečné povolení stavby oplocení včetně předmětné brány. Ke sdělení je předmětné rozhodnutí přiloženo, uvádí se zde, že se „zamítá (…) oddělení pozemku a změna využití pozemku parc. č. x o výměře 456m2, nový druh pozemku ostatní plocha, způsob využití zeleň, z pozemku parc. č. x, dosavadní druh pozemku ostatní plocha, způsob využit ostatní komunikace dle (…) uvedeného geometrického plánu. Vznik nového pozemku parc. č. x (…) by omezil přístup z veřejně přístupné pozemní komunikace k pozemku parc. č. x. Vlastníkovi pozemku parc. č. x bylo dodatečně povoleno oplocení tohoto pozemku a vybudování přístupové brány (…) přístupová brána je vybudována právě na hranici s místní komunikací na pozemku parc. č. x…“ 13. Stavebník ve svém vyjádření k žalobě ze dne 28. 3. 2019, uvedl, že žalobkyně nikdy nepředložila rozhodnutí zastupitelstva obce o přijetí záměru vytvořit v bezprostřední blízkosti jeho pozemku zelenou plochu, stejně tak nikdy nepředložila usnesení zastupitelstva o záměru dělení pozemku. Stavebník vnímá celý spor jako výraz osobní záště ze strany obce, resp. zdejšího starosty, který od něho chtěl pozemek odkoupit. Stavebník popsal historii parcely, dle které na jeho pozemku stával rodinný dům a měl zajištěný přístup právě z pozemku p. č. x. Aktivitu žalobkyně – nynější námitky a dělení tohoto pozemku vnímá jako snahu o zabránění přístupu na jeho pozemek, který je historicky daný. Aktivita žalobkyně je dle stavebníka v rozporu s vydaným povolením. Stavebník namítá, že dělení pozemku p. č. x a vznik pozemku p. č. x není v souladu se zákonem. V řízení nelze dle stavebníka pro absenci územního plánu a pasportu místních komunikacích postupovat dle § 20 odst. 3 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o požadavcích na využívání území“).

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

15. Žaloba je důvodná.

16. Předmětem tohoto soudního řízení je přezkum shora uvedeného žalobou napadeného rozhodnutí vydaného v řízení o dodatečném povolení stavby. Z tohoto důvodu se krajský soud nemůže věcně zabývat rozhodnutími stavebního úřadu vydanými v jiných řízení, v tomto případě rozhodnutími vydaných v územním řízení vedených stavebním úřadem pod sp. zn. VÚP/4544/2018/SO, ve věci dělení a scelení pozemků, tj. pozemkem, který měl být na žádost žalobkyně oddělen z pozemku p. č. x a veden jako pozemek p. č. x, jenž by se nacházel před předmětnou vjezdovou branou (viz podání žalobkyně ze dne 5. 6. 2019).

17. Dne 12. 7. 2016 stavebník požádal o územní souhlas ke stavbě „oplocení pozemku a vybudování dvou přístupových bran“ na pozemku p. č. x, jehož je vlastníkem. K následné výzvě stavebního úřadu - Městského úřadu Jindřichův Hradec (dále jen „stavební úřad“) stavebník doložil nesouhlas vlastníka sousedního pozemku s provedením stavby vlastníka pozemku p. č. x – obce Člunek (žalobkyně), který dle výpisu z usnesení zastupitelstva obce Člunek č. 13/2017 konaného dne 20. 3. 2017 zněl následovně: „vjezd přes parkové úpravy do inst. brány vedle trafostanice v obci Lomy na stavební parcelu p. H. – v části pozemku p. č. x se nacházejí podzemní sítě“ se neodsouhlasuje, zastupitelstvo obce souhlasí „s vjezdem přes odkoupený pozemek p. č. x…“. Vzhledem k tomu, že při kontrolní prohlídce dne 18. 7. 2017 bylo zjištěno, že stavba je již zhotovena, bylo toto řízení zastaveno. Následně bylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Dne 27. 4. 2018 obdržel stavební úřad žádost o dodatečné povolení stavby. Žalobkyně v průběhu řízení nesouhlasila s umístěním vjezdové brány ústící na pozemek p. č. x v jejím vlastnictvím, neboť před vjezdovou bránou se nachází veřejná zeleň a parková úprava. Až za touto zelení se nachází zpevněná asfaltová cesta, na kterou by stavebník přes zatravněnou část najížděl. Zatravněná část pozemku s parkovou úpravou by tím byla ničena, čímž by byl poškozován majetek žalobkyně – samosprávného územního celku. V dané době žalobkyně zahájila rovněž řízení, jehož cílem mělo být vydání souhlasu k oddělení pozemku a změně využití pozemku p. č. x, který by pokrýval plochu zeleně před branou stavebníka. Jak krajský soud uvedl v bodě 12 tohoto rozsudku, souhlas k oddělení pozemku a změně využití pozemku nebyl dán. Podoba daného místa je zřejmá ze založených fotografií a leteckých snímků.

18. Jádro argumentace žalobkyně tvoří její nesouhlas s tím, aby jižní brána byla využívána k přístupu na pozemek stavebníka, neboť přístupová trasa ze zpevněné asfaltové komunikace vede přes udržovanou veřejnou zeleň. Nesouhlas žalobkyně s touto příjezdovou bránou plyne jednak z příslušného usnesení zastupitelstva, tak i z protokolu z místního šetření ze dne 18. 7. 2017, ve kterém obec vyjádřila souhlas se stávajícím oplocením bez této vjezdové brány. To koresponduje s hlavní námitkou žalobkyně vůči tomu, že správní orgány se vůbec nezabývaly tím, zda je k dané bráně zajištěn přístup – příjezd.

19. Oplocení včetně příjezdových bran tvoří ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona stavbu. Jelikož tato stavba hraničí s veřejně přístupným prostranstvím, resp. s pozemkem, na němž je umístěna veřejně přístupná pozemní komunikace blíže nezjištěné kategorie, vyžadovala rozhodnutí o umístění stavby nebo územní souhlas. Stavební povolení nebylo potřeba. Podle § 129 odst. 2 věty osmé až desáté stavebního zákona stavební úřad v řízení o dodatečném povolení stavby postupuje přiměřeně podle § 90 a § 110 až 115; ohledání na místě je povinné. Účastníky řízení o dodatečném povolení stavby jsou osoby uvedené v § 109, a pokud je v řízení posuzováno umístění stavby nebo změna oproti územnímu rozhodnutí, rovněž osoby uvedené v § 85. Na uplatňování námitek účastníků řízení o dodatečném povolení stavby se obdobně použijí ustanovení o uplatňování námitek v územním a stavebním řízení.

20. Podle § 90 odst. 1 písm. b) stavebního zákona v územním řízení stavební úřad posuzuje záměr žadatele v souladu s požadavky na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení. Dle § 2 odst. 1 písm. k) téhož zákona se veřejnou infrastrukturou myslí pozemky, stavby, zařízení, a to v případě bodu 1. dopravní infrastruktura, například stavby pozemních komunikací, dle bodu 4. veřejná prostranství, kterými dle § 34 zákona o obcích jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

21. Se správními orgány je možné souhlasit pouze potud, že sama stavba oplocení jako takového, nevyžaduje řešení komunikačního napojení. Krajský soud se však již neztotožňuje s tím, že brána, která je v rámci dané stavby projektována jako příjezdová a má i dle vyjádření stavebníka sloužit k přístupu na jeho pozemek přes pozemek p. č. x ve vlastnictví žalobkyně, řešení komunikačního napojení nevyžaduje. Byť je brána budována v rámci oplocení a funkčně s ním souvisí, má vlastní samostatný účel, kterým je umožnění přístupu na stavebníkův pozemek. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že na pozemek stavebníka může být přistupováno druhou příjezdovou branou, v jejímž užívání stavebníkovi nic nebrání (resp. žádné překážky v jejím užívání nebyly zjištěny).

22. To, že právě spornou příjezdovou branou situovanou u pozemku žalobkyně má být přistupováno na pozemek stavebníka, plyne jednoznačně ze shora citovaného závěru rozhodnutí stavebního úřadu (viz bod 1 odůvodnění tohoto rozsudku). Argumentace žalovaného, který vyslovený názor stavebního úřadu do jisté míry korigoval, že o případném napojení brány k pozemní komunikaci bude rozhodovat silniční správní úřad, je neúplná, neboť nebylo nepostaveno najisto, jaká pozemní komunikace se v daném místě nachází. Jednalo-li by se pouze o účelovou pozemní komunikaci, nebylo by silničním úřadem o připojení sousední nemovitosti k pozemní komunikaci ve smyslu § 10 odst. 4 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodováno a stavebník by se k takovéto komunikaci mohl připojit bez dalšího. Tyto otázky měly být přitom vyřešeny ještě před samotným dodatečným povolením stavby.

23. Jelikož se mezi příjezdovou branou a samotným tělesem pozemní komunikací blíže neurčené kategorie nachází zatravněný pás, je zřejmé, že zpřístupnění příjezdové brány z této pozemní komunikace je nutné určitým způsobem fakticky upravit. Samo umístění případného sjezdu z této komunikace k příjezdové bráně, zejména měl-li by povahu stavby, úzce souvisí s realizovanou stavbou přístupové brány, neboť bránu bez vybudovaného sjezdu nelze řádně užívat. Stavebník přitom vůli tuto bránu užívat setrvale deklaruje (viz např. jeho vyjádření k žalobě). Žalobkyně s budováním jakéhokoli sjezdu zjevně nesouhlasí a nesouhlasí ani s tím, aby k bráně bylo přistupováno přes dosavadní zeleň. Byť sjezd nebyl součástí umisťované stavby, nelze na tuto dílčí otázku zcela rezignovat, neboť bez tohoto sjezdu (ať bude mít jakoukoli podobu) nemůže stavba příjezdové brány sloužit svému účelu. Absence úvah zaměřených tímto směrem souvisí s odmítavým postojem správních orgánů zabývat se přístupem k této příjezdové bráně. Nelze rovněž opomenout, že umístění příjezdové brány předurčuje dopravní obslužnost pozemku jako takového, včetně eventuálních v budoucnu pořizovaných staveb. Pouze pro úplnost krajský soud dodává, že sjezdy na vedlejší pozemky mají dle založených leteckých snímku podobu zpevněné asfaltové komunikace.

24. Pokud by byl názor žalovaného akceptován, vyvolal by celou řadu dalších sporů a civilních soudních řízení. V případě žalobkyně by se tak jednalo s největší pravděpodobností například o řízení, jehož účelem by bylo zabránění jízdy stavebníkovi po travnaté části jejího pozemku a případné řízení o náhradě způsobené škody. V případě stavebníka pak eventuálně řízení, jehož účelem by byla úprava práva přístupu k dané bráně přes pozemek žalobkyně. Základním a logickým argumentem stavebníka by byla sama skutečnost řádně umístěné a povolené stavby – příjezdové brány. Krajský soud je přesvědčen, že účelem řízení o dodatečném povolení stavby je i zabránění takovýchto dalších sporů týkajících se užívání umístěné stavby, nikoli jejich vytváření. Nad rámec věci krajský soud poukazuje v tomto směru na to, že sám stavebník má s ohledem na závěry v rozhodnutí 27. 5. 2019, č. j. VÚP/28341/19/soukupov (viz bod 12 odůvodnění tohoto rozsudku), za to, že ke svému pozemku může předmětnou branou přistupovat, neboť jak uvádí ve svém vyjádřené k žalobě „dle rozhodnutí správního orgánu v této druhé věci mám umožněný přístup na svou parcelu z obecní komunikace parc. č. x“.

25. Na základě těchto úvah dospěl krajský soud k závěru, že správní orgány pochybily, když nevzaly v potaz odlišný charakter a účel vjezdové brány oproti samotnému oplocení a v rozporu s požadavky zákona neřešily komunikační obslužnost této části stavby. S touto skutečností úzce souvisí i možný veřejný zájem určité intenzity na zachování veřejné zeleně, která se v místě předpokládaného sjezdu (tj. před branou samotnou) nachází. Tato zeleň má dle shora uvedených ustanovení charakter veřejné infrastruktury, což nebylo správními orgány rovněž reflektováno.

26. Pro úplnost krajský soud dodává, že evidence pozemku p. č. x, přes který může stavebník na svůj pozemek přistupovat druhou branou, jako ovocného sadu, nemá na posouzení přístupu ke stavebníkovu pozemku větší význam.

27. Co se týče námitky porušení § 89 odst. 2 správního řádu, tuto námitku považuje krajský soud za implicitně vypořádanou s ohledem na shora uvedené skutečnosti.

28. V replice ze dne 15. 5. 2019 žalobkyně jednak parafrázovala část své předchozí argumentace, jednak dle hodnocení krajského soudu uplatnila v rozporu s koncentrační zásadou stanovenou § 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s. nový žalobní bod, když namítla, že správní orgány se nezabývaly tím, že pro vydání územního souhlasu je nutné doložit souhlas vlastníků dotčených okolních pozemků. Tento souhlas žalobkyně nikdy nedala. Vzhledem k tomu, že tento nový žalobní bod byl vznesen až po lhůtě k podání žaloby (napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 10. 1. 2019, lhůta pro podání žaloby a pro uplatnění nových žalobních bodů uplynula v pondělí dne 10. 3. 2019), nemohl se krajský soud touto námitkou zabývat. I přesto je však možné v rámci včasně uplatněné žalobní argumentace konstatovat to, že žalobkyně nikdy nesouhlasila s umístěním dané vjezdové brány a tedy s podobou stavby jako takové, z čeho jasně plyne její nesouhlas s realizací stavby v nynější podobě. Jako opožděně uplatněný žalobní bod v této replice krajský soud hodnotí i námitku, že žalobkyně v řízení uplatnila podle § 89 odst. 4 stavebního zákona k ochraně zájmů obce námitky. V tomto směru žalobkyně ani neuvádí, jaké námitky má na mysli, myslí-li tím však námitky týkající veřejného zájmu na zachování zeleně, která se na předmětném místě nachází, touto námitkou se krajský soud zabýval tak, jak je uvedeno shora.

29. Co se týče argumentace stavebníka (OZNŘ) v jeho vyjádření ze dne 28. 3. 2019, otázka dělení či scelování pozemků není předmětem tohoto soudního řízení. Domáhá-li se stavebník historického přístupu z předmětné pozemní komunikace přes veřejnou zeleň, je nutno konstatovat, že tento přístup v průběhu času prima vista zanikl, což je pravděpodobně i důvod toho, že k okolním nemovitostem je cesta (sjezd) vyasfaltován (viz letecké snímky). Přesný důvod zániku není soudu znám a není ani pro věc podstatný. Stejně tak není v tomto řízení zcela podstatné to, že stavebník nikdy nesouhlasil s tím, aby na pozemku obce byla veřejná zeleň apod. K úpravě zeleně v daném místě jistě není zapotřebí rozhodnutí zastupitelstva. Stavební povolení z roku 1999 nemá pro současné rozhodování žádný vliv a dle hodnocení soudu nezakládá ani eventuální dobrou víru stavebníka o tom, že mu bude umožněn přístup na jeho pozemek tak, jak byl snad historicky dán. Ostatně stavební úřad ve zmiňovaném rozhodnutí jasně stanovil, že sice na pozemek stavebníka, resp. k daným stavbám, bude přistupováno z předmětného pozemku s pozemní komunikací ve vlastnictví žalobkyně, avšak také stanovil, že se tak bude dít dle podmínek stanovených žalobkyní. Stav daného místa se za 20 let jistě změnil. Stavebník nyní své oplocení a vjezdové brány vybudoval v rozporu se zákonem bez příslušného rozhodnutí, v takovém postupu neshledává krajský soud na rozdíl od stavebního úřadu jakoukoli dobrou víru stavebníka, který měl a mohl vědět, že jeho postup není v souladu se zákonem.

30. S ohledem na shora uvedené krajský soud shledal žalobu důvodnou a žalobou napadené rozhodnutí postupem podle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný vázán vysloveným právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s); žalovaný posoudí charakter vjezdové brány a otázku dopravní obslužnosti v kontextu shora uvedených hodnocení soudu a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně jako vlastnice sousedního pozemku vyjadřuje s umístěním a užívám této vjezdové brány nesouhlas; žalovaný je rovněž povinen vypořádat se se skutečností, že v daném místě se před touto přístupovou branou nachází veřejná zeleň).

31. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta.

32. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Repliku žalobkyně nepovažoval krajský soud za úkon právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu, neboť ve věci nepřinesla ničeho nového, když obsahovala pouze parafrázování již uplatněné argumentace a opožděně vznesené žalobní body. Stejně tak krajský soud nepovažoval za úkon právní služby sdělení žalobkyně ze dne 5. 6. 2019, neboť se týká výsledku jiného správního řízení. Odměna advokáta tedy činí 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

33. V případě osoby zúčastněné na řízení - stavebníka zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že stavebníkovi žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jeho případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stavebník ostatně ani nenavrhl, aby mu z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení