51 A 12/2018 - 66

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a JUDr. Věry Balejové ve věci navrhovatelů: a) X bytem X, b) X, bytem X, obou zastoupených navrhovatelem c) coby obecným zmocněncem, c) X bytem X, proti odpůrci: obec Dobronice u Bechyně, se sídlem Dobronice u Bechyně 90, zastoupen Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem sídlem Příběnická 1908/12, 390 01 Tábor o návrhu na zrušení opatření obecné povahy přijatého usnesením zastupitelstva odpůrce ze dne 13. 4. 2017, č. 20/2017, takto:

Výrok

I. Návrh se zamítá.

II. Odpůrci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí návrhu

1. Dne 13. 4. 2017 přijalo zastupitelstvo odpůrce usnesením č. 20/2017 územní plán obce Dobronice u Bechyně.

2. Návrhem ze dne 28. 2. 2018 doručeným Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 6. 3. 2018 se navrhovatelé domáhali zrušení uvedeného opatření obecné povahy.

3. Navrhovatelé předně konstatovali, že napadený územní plán dopadá též na parcelu č. x v k. ú. Dobronice u Bechyně ve vlastnictví navrhovatelů a) a b), kterou územní plán nově zařazuje mezi plochy soukromé zeleně (pozn.: navrhovatelé zřejmě omylem uvádějí, že se jedná o veřejnou zeleň, ačkoli dále v návrhu již hovoří o zeleni soukromé), a parcelu č. x v k. ú. Dobronice u Bechyně ve vlastnictví navrhovatele c), nově zařazené jako trvalý travní porost.

4. Ve vztahu k parcele č. x navrhovatelé uvedli, že tato parcela byla původně zařazena jako plocha k bydlení, což zapadá do již realizované výstavby, neboť je zde umístěna drobná stavba umístěná na základě souhlasu odpůrce z roku 1999 a územního souhlasu s umístěním stavby z roku 2008. Aktuálně je vedeno řízení o souhlasu s užíváním stavby dle § 129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon); o tento souhlas (pozn.: přesněji se dle citovaného ustanovení jedná o dodatečné povolení stavby) navrhovatelé a) a b) dříve nepožádali, neboť se domnívali, že postačuje samotný územní souhlas. Parcela je přitom řádně zasíťována a je zde vybudována studna. Odpůrce byl s existencí staveb na tomto pozemku seznámen a nikdy je jakkoli nenapadal. Zařazením pozemku mezi plochy soukromé zeleně došlo ke znehodnocení pozemku a nevysvětlitelnému zavedení prvku soukromé zeleně do souvislého zastavitelného území. Navrhovatelé uvedli, že uvedené je výsledkem antipatií starosty odpůrce vůči navrhovatelům a) a b) hraničícím se zneužití pravomoci úřední osoby (pozemky osob se starostou spřízněných se z evidentně zemědělských pozemků staly naopak stavebními parcelami).

5. V souvislosti s parcelou č. x navrhovatelé konstatovali, že i tato parcela byla v předešlém územním plánu zařazena mezi zastavitelná území, přičemž u ní byla vydaná stavební a územní rozhodnutí (včetně vynětí ze zemědělského původního fondu) na výstavbu elektrické přípojky, rekreační chaty a odpadní jímky. K pozemku byl v minulosti vydán také souhlas s vybudováním studny a odběrem vody. Ačkoli si odpůrce byl vědom uvedených skutečností, zařadil pozemek do ploch trvalého travního porostu, zatímco okolní parcely bez vydaných stavebních povolení označil za stavební parcely. Tímto postupem došlo ke znehodnocení parcely, což navrhovatelé opět přičítají antipatiím ze strany starosty odpůrce vůči navrhovateli c).

6. K případné námitce, dle níž navrhovatelé neuplatnili své námitky v průběhu schvalovacího procesu, navrhovatelé uvedli, že s ohledem na existenci staveb nepřipouštěli jedinou možnost, že by napadený územní plán mohl výrazně zasáhnout do jejich práv a že zrovna pouze u nich odpůrce zneužije povědomí o užívání dotčených parcel a tak výrazným způsobem navrhovatele poškodí.

7. Navrhovatelé závěrem navrhli, aby krajský soud napadený územní plán odpůrce zrušil.

II. Shrnutí vyjádření odpůrce

8. Odpůrce ve vyjádření k návrhu předně uvedl, že navrhovatelé své námitky neuplatnili v průběhu procesu územního plánování a odpůrce tak neměl příležitost na ně reagovat. V posuzované věci by proto měla převážit zásada, dle níž „práva náleží bdělým“. Odpůrce uvedl, že by byl v případě souhlasu dotčených orgánů ochoten územní plán změnit, což doložil usnesením zastupitelstva odpůrce ze dne 10. 4. 2018, jímž byl starosta obce tímto úkolem při nejbližší změně územního plánu pověřen.

9. Bez ohledu na uvedené se ovšem odpůrce domnívá, že územní plán netrpí nezákonností. Skutečnost, že se na určitých pozemcích nacházejí stavby, neznamená, že by územní plán nemohl změnit způsob jejich využití. Pokud jde o parcelu č. x, pak její zařazení mezi plochy soukromé zeleně umožňuje umístění zahradní stavby do 25 m2; vydaný územní souhlas s umístěním stavby se přitom týkal zahradní chaty o rozměrech 3,6 x 4,2 m a není proto v rozporu s přípustným způsobem využití pozemku dle aktuálního územního plánu. Mezi přípustným využitím parcely č. x dle napadeného územního plánu a faktickým stavem pak sice existuje výrazný rozdíl, avšak to nezákonnost územního plánu nezakládá (jinou vadu přitom navrhovatelé územnímu plánu nevytýkají).

10. Odpůrce konstatoval, že změna využití uvedených pozemků nikterak neovlivňuje stávající územní rozhodnutí, resp. souhlasy. Upozornil přitom na skutečnost, že na parcele č. x dle snímku z ortofotomapy obsažené v katastru nemovitostí stojí dvě stavby, které žádným územním rozhodnutím či souhlasem nedisponují.

11. Ke změně způsobu využití parcely č. x přistoupil odpůrce proto, že tato parcela se nachází v záplavovém území a její využití pro umístění staveb proto není žádoucí. Změna přípustného funkčního využití parcely č. x pak vyplynula z požadavku dotčeného orgánu ochrany zemědělského půdního fondu na omezení jeho záboru. Odpůrce upozornil, že ačkoli navrhovatelé disponují územním souhlasem a stavebním povolením od roku 2006, resp. 2008, do dnešního dne neproběhla kolaudace a stavby nebyly zaneseny do katastru nemovitostí. Projektant územního plánu proto nemohl být o jejich existenci z podkladů v katastru nemovitostí informován.

12. Odpůrce vyjádřil zásadní nesouhlas s tím, aby krajský soud přistoupil ke zrušení celého územního plánu, neboť k tomu navrhovatelé neuvádí žádný zákonný důvod.

13. Závěrem odpůrce navrhl, aby krajský soud návrh zamítl. Zároveň požadoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť odpůrce je malou obcí, která nemá personální ani kvalifikační kapacity, aby mohl účinně hájit svá práva. Odpůrce nadto vyjádřil ochotu ke změně územního plánu již před podáním žaloby; její podání bylo proto zbytečné.

III. Shrnutí repliky navrhovatelů

14. V replice k vyjádření odpůrce navrhovatelé uvedli, že vzhledem k využívání pozemků k občasné rekreaci, nebylo v jejich možnostech uplatnit své námitky v průběhu přijímání územního plánu, pokud obec tento proces více neprezentovala. Bylo povinností odpůrce, aby o něm navrhovatele, do jejichž práv výrazným způsobem zasáhl, alespoň ze slušnosti vyrozuměl. Navrhovatelé poznamenali, že vývěska obce byla umístěna naproti obecnímu úřadu, kde v minulém roce probíhala rekonstrukce vozovky a doprava byla odkloněna. Změna přípustného účelu využití předmětných pozemků popírá princip právní jistoty, neboť odporuje dříve vydaným rozhodnutím a stavby již není možné kolaudovat a užívat. Navrhovatelé opět poukázali na skutečnost, že jejich pozemky byly znehodnoceny, zatímco pozemky radních byly změněny ze zemědělských na stavební. Navrhovatelé uvedli, že dle judikatury správních soudů nelze ze soudního přezkumu vyloučit ty návrhy, kde se ve schvalovacím řízení o územním plánu navrhovatelé nevyjádřili.

15. Tvrzení odpůrce, dle něhož by případným námitkám navrhovatelů v průběhu pořizování územního plánu vyhověl, resp. že v následné změně územního plánu učiní nápravu, označili navrhovatelé za groteskní. Nešlo-li o úmysl poškodit navrhovatele, jednalo se zjevně o omyl odpůrce. U stavebního úřadu v Bechyni však již zástupce obce variantu, dle níž mělo ke změně územního plánu dojít do dvou let, nepřipouštěl. Za znehodnocení pozemků by odpůrce měl nést odpovědnost. Navrhovatelé přitom nemohou umístěné stavby zkolaudovat a užívat. Umístění staveb na zemědělské půdě je i rozporné se statutem ochrany zemědělského půdního fondu, což odporuje skutečnosti, že prostředky za vynětí ze zemědělského původního fondu již byly zaplaceny.

16. Jedinou překážkou k legalizaci umístěných staveb je jejich rozpor se současnou podobou územního plánu. Jedná se přinejmenším o zásadní vadu územního plánu, která může vyústit v zahájení správních řízení o nepřípustnosti těchto staveb.

17. Zákon pak sice umožňuje na plochách soukromé zeleně umístění stavby do výměry 25 m2 s jedním nadzemním a jedním podzemním patrem, avšak pouze za předpokladu, že se jedná o vedlejší stavbu funkčně propojenou se stavbou hlavní bez možnosti ubytování a parkování vozidel. Navrhovatelé spatřují v postupu odpůrce porušení jejich práva garantovaného čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Poukázali v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2009, čj. 2 Ao 4/2008-88, stanovujícího určitá kritéria posuzování proporcionality zásahu do uvedeného práva prostřednictvím územního plánu.

18. Navrhovatelé zopakovali, že odpůrce si byl umístění staveb na dotčených pozemcích vědom; jedná se přitom o mstu ze strany starosty odpůrce. Nikdo jiný než navrhovatelé totiž s územním plánem obce problém nemá, což mohou doložit vzájemnou e-mailovou komunikací.

19. Navrhovatelé namítli, že všechny pozemky na břehu Lužnice jsou v záplavové zóně a není proto zřejmé, proč odpůrce učinil „zářez“ pouze na pozemek č. x, ačkoli se jinak tento břeh vyznačuje souvislou zástavbou na obou stranách. O tom, že se nejedná o skutečný problém, svědčí územní rozhodnutí z roku 2008, které stavbu připustilo. Jako lživé navrhovatelé označili tvrzení odpůrce, dle něhož k tomuto pozemku neexistuje přístup (ten je zajištěn nájemní smlouvou).

20. Naprostým výmyslem je též tvrzení odpůrce, dle něhož si změnu využití pozemku č. x vynutil požadavek dotčeného orgánu ochrany zemědělského půdního fondu. Navrhovatelé znovu poukázali na skutečnost, že za vynětí z půdního fondu již byla zaplacena náhrada vyměřená odborem životního prostředí Městského úřadu Tábor.

21. Nesmyslná je též argumentace, dle níž nedošlo k zápisu staveb do katastru nemovitostí, a proto může odpůrce změnit způsob využití dle libosti; takový postup by vedl k zásahu do právní jistoty u všech staveb v České republice, u nichž výstavba probíhá delší dobu a v jejím průběhu by mohlo dojít ke změně účelu využití dotčených pozemků.

22. Navrhovatelé vyjádřili přesvědčení, že je nutno přistoupit ke zrušení celého územního plánu, neboť ten není dělen na jednotlivé samostatné části a tvoří funkční celek. Navrhovatelé dále uvedli příkladmý výčet křivd, které ze strany starosty odpůrce utrpěli. Zároveň navrhovatelé vyjádřili nesouhlas s návrhem odpůrce na přiznání náhrady nákladů řízení.

IV. Průběh jednání

23. Při jednání před krajským soudem účastníci řízení na svých stanoviscích a argumentaci vznesené v písemných podáních zaslaných soudu a výše zrekapitulovaných setrvali.

V. Právní hodnocení krajského soudu

24. Krajský soud po ověření aktivní procesní legitimace navrhovatelů přezkoumal napadené opatření obecné povahy v mezích podaného návrhu (§ 101d odst. 1 s. ř. s.). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy (§ 101b odst. 3 s. ř. s.).

25. Návrh není důvodný.

V. A Obecná východiska

26. Nejvyšší správní soud vymezil v rozsudku ze dne 27. 9. 2005, čj. 1 Ao 1/2005-98, č. 740/2006 Sb. NSS, algoritmus přezkumu opatření obecné povahy v podobě pěti navazujících kroků: 1) přezkum pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; 2) přezkum otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires); 3) přezkum otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; 4) přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu opatření obecné povahy (nebo jeho části) se zákonem (materiální kritérium) a 5) přezkum obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality. Jakkoli uvedený algoritmus není s účinností novely soudního řádu správního č. 303/2011 Sb. již bez dalšího využitelný, neboť nadále je správní soud při přezkumu opatření obecné povahy vázán důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s. ř. s.), lze na něj nahlížet jako na vymezení základních typových okruhů otázek, jimiž se krajský soud může v dané souvislosti zabývat.

27. Jak plyne ze shora uvedené podrobné rekapitulace návrhu, argumentace navrhovatelů se svou povahou vztahuje ke kroku čtvrtému a pátému, tj. posuzování souladu územního plánu s hmotným právem, resp. proporcionality územního plánu ve vztahu ke shora označeným pozemkům. Navrhovatelé totiž nikterak nezpochybňují pravomoc odpůrce územní plán vydat, ani to, že by odpůrce překročil konkrétní zákonné meze či nedodržel zákonem předpokládanou proceduru. Návrhová argumentace tak ve své podstatě představuje polemiku navrhovatelů v otázce zákonnosti a přiměřenosti přijatého řešení (resp. proporcionality zásahu do vlastnického práva navrhovatelů) obsaženého v aktuálním územním plánu odpůrce vůči konkrétním okolnostem vztahujícím se k řešenému území (umístění staveb, vydání příslušných územních či stavebních rozhodnutí apod.). Právě v této souvislosti je však pro posouzení věci zcela klíčovou otázka procesní pasivity navrhovatelů v průběhu přijímání územního plánu, a to z následujících důvodů.

28. Nejvyšší správní soud k tomu v usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, čj. 1 Ao 2/2010-116, č. 2215/2011 Sb. NSS, konstatoval, že procesní pasivita navrhovatele ve fázi přípravy územního plánu sice nemůže vést k odepření aktivní procesní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy, avšak „okolnosti související s podáním nebo nepodáním námitek či připomínek soud posuzovat může (ba musí) ve fázi samotného věcného projednání návrhu, tedy při posuzování otázky legitimace věcné (důvodnosti návrhu).“ 29. Rozšířený senát v citovaném usnesení dále uvedl, že „soud ve správním soudnictví nalézá vždy o právnosti nebo protiprávnosti správního aktu či postupu; to znamená, že soud zkoumá přijaté opatření pohledem zákona a dalších právních předpisů. Návrh soudu podle § 101a s. ř. s. ale zásadně není nástrojem dodatečného prosazování pouhých zájmů (a contr. práv) interesentů, kteří nebyli úspěšní ve fází přípravy opatření. Návrh podaný soudu prosazující věcně jiné, subjektivně ‚správnější‘ řešení nemá sloužit ani jako náhražka opomenutí, liknavosti nebo procesní taktiky navrhovatele. Jinak řečeno, řízení před soudem je prostředkem ochrany práv. Není nástrojem rozhodování věcných sporů o využití území; tyto spory zásadně mají být vypořádány v řízení před správními orgány a s využitím příslušného instrumentária správního procesu. Soud proto při návrhu mířícímu proti ‚nesprávnosti‘ přijatého řešení koriguje principiálně toliko ta pochybení, která znemožnila účastníkům procesu takových instrumentů využít.“ 30. Konečně v této souvislosti rozšířený senát uzavřel, „že pokud účastník, brojící proti procesním vadám při přijímání opatření obecné povahy, proti věcné správnosti přijatého řešení, anebo proti neproporčním důsledkům, které plynou z opatření obecné povahy (třetí až pátý problémový okruh algoritmu), mohl při přiměřené péči o svá práva podat věcné námitky či připomínky proti správnosti připravovaného řešení a bez objektivních důvodů tak neučinil, nemůže Nejvyšší správní soud bez závažných důvodů porušit právní jistotu dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územního plánu a nyní tento územní plán respektují. Mohlo by tím docházet k situacím, že by účastníci v průběhu přípravy neaktivní měli výhodnější postavení a jejich práva by byla chráněna ve větší míře než práva účastníků, kteří svá práva zákonem předpokládaným způsobem hájili (vigilantibus iura).“ 31. Na uvedené navázal Nejvyšší správní soud například rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, čj. 6 Aos 3/2013-29, v němž shrnul, že rozšířený senát ve shora citovaném usnesení sice „otevřel prostřednictvím procesní legitimace branku k soudnímu přezkumu i pro navrhovatele, kteří proti územnímu plánu během jeho přípravy nebrojili, avšak na jejich legitimaci věcnou (tedy důvodnost jejich návrhu) musí mít tato skutečnost zpravidla fatální dopad, nepřesvědčí-li soud, že svá práva ve správním procesu z objektivních důvodů uplatnit nemohli.“ 32. Současně je třeba připomenout i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2009, čj. 9 Ao 2/2009-54, č. 2008/2010 Sb. NSS, jehož závěry ponechal rozšířený senát shora citovaným usnesením nedotčeny a dle něhož se soud může námitkou omezení vlastnických a jiných věcných práv spočívajícím v určení jiného funkčního využití pozemků v novém územním plánu obce na návrh vlastníka takových pozemků zabývat v řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. pouze tehdy, vyslovil-li vlastník dotčených pozemků (navrhovatel) v procesu přijímání a schvalování nového územního plánu obce své námitky nebo připomínky proti novému funkčnímu využití pozemků, a tedy obci umožnil se s těmito výhradami seznámit a prostřednictvím vypořádání námitek nebo připomínek na ně reagovat.

33. V rozsudku ze dne 7. 10. 2011, čj. 6 Ao 5/2011-43, k tomu Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „není možné po soudu požadovat, aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu a ochrany vlastnictví navrhovatelů, aniž by tuto úvahu před ním provedl příslušný správní orgán. Nejvyšší správní soud by takovýto postup považoval za rozporný s ústavní zásadou dělby mocí, s právem na samosprávu i s ochranou právní jistoty dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územně plánovací dokumentace a nyní tuto územně plánovací dokumentaci respektují.“ Nejvyšší soud zároveň dodal, že „[n]epodáním připomínek k otázce přiměřenosti zásahu do práv navrhovatelů napadeným opatřením obecné povahy (tedy k otázce proporcionality) bez objektivních důvodů se účastníci sami zbavili možnosti, aby jejich připomínky byly náležitě vypořádány správním orgánem a aby poté o zákonnosti takovéhoto vypořádání rozhodl soud“ (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2013, čj. 8 Aos 2/2012-59).

34. Ke zrušení opatření obecné povahy však může krajský soud dle závěru rozšířeného senátu obsaženého ve shora citovaném usnesení čj. 1 Ao 2/2010-116 přikročit i přes procesní pasivitu navrhovatele tehdy, pokud převáží důvody pro zrušení nad právní jistotou osob jednajících v důvěře v přijaté změny (rozšířený senát měl podle všeho ve výše citovaném usnesení na mysli ochranu dobré víry všech osob, jichž se územní plán dotýká a jež se procesu jeho přijímání účastnily, nikoliv např. jen sousedů pozemku, jehož využití určené územním plánem navrhovatel zpochybňuje; srov. citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 Aos 3/2013-29). Závažné důvody pro zrušení územního plánu, tudíž představuje porušení kogentních procesních a hmotněprávních norem chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy (srov. rozsudek ze dne 18. 1. 2011, čj. 1 Ao 2/2010-185, č. 2397/2011 Sb. NSS). V.B Aplikace uvedených judikatorních závěrů na projednávanou věc 35. Ve světle shora uvedeného krajský soud předně z obsahu správního spisu ověřil, že navrhovatelé skutečně v průběhu procesu územního plánování vůči přijímanému územnímu plánu neuplatnili žádné námitky a byly tak v daném řízení zcela pasivní (tuto skutečnost ostatně ani sami navrhovatelé nikterak nerozporují).

36. Krajský soud proto dále zkoumal, zda v posuzované věci vyvstaly subjektivní či objektivní okolnosti, které by navrhovatelům znemožnily využít příslušných procesních instrumentů již v průběhu pořizování územního plánu; existenci takovýchto okolností však neshledal. Navrhovatelé v této souvislosti uvedli, že shora uvedené pozemky, využívali pouze k občasné rekreaci, ke změně využití pozemků mělo dle navrhovatelů dojít až v poslední fázi schvalování územního plánu, a nebylo tudíž údajně v jejich možnostech námitky proti územnímu plánu vznést. Zároveň s ohledem na existenci staveb nepřipouštěli jedinou možnost, že by napadený územní plán mohl výrazně zasáhnout do jejich práv. Dále navrhovatelé konstatovali, že vývěska obce byla umístěna naproti obecnímu úřadu, kde v minulém roce probíhala rekonstrukce vozovky a doprava byla odkloněna; neuvedli však, že by k této vývěsce nebyl přístup. Bylo přitom prý povinností odpůrce proces přijímání nového územního plánu více propagovat.

37. Uvedené „překážky“ považuje krajský soud ve světle shora uvedené judikatury za zcela nedostačující. V prvé řadě nelze přehlédnout, že navrhovatelé v této souvislosti neuvedli žádné konkrétní procesní pochybení odpůrce. Krajský soud přesto na tomto místě pokládá za vhodné stručně zrekapitulovat průběh přijímání napadeného územního plánu.

38. Z obsahu správního spisu je patrno, že odpůrce požádal Městský úřad Tábor, odbor územního rozvoje (dále jen „pořizovatel“), o zpracování územního plánu přípisem ze dne 2. 5. 2013, a to na základě usnesení zastupitelstva č. 19/2013 z téhož dne (pozn.: toto usnesení je zveřejněno na elektronické úřední desce odpůrce). Dne 25. 2. 2014 vyvěsil pořizovatel na své elektronické úřední desce veřejnou vyhlášku informující o projednání zadání územního plánu odpůrce. V této vyhlášce bylo uvedeno, že návrh zadání je od 25. 2. 2014 do 26. 3. 2014 vystaven u pořizovatele a odpůrce a je přístupný též na jejich webových stránkách (www.dobronice.cz/urad/uredni-deska/ a www.taborcz.eu). Součástí vyhlášky bylo i upozornění na možnost podání písemných připomínek do 30 dnů od jejího vyvěšení, přičemž k později uplatněným připomínkám se nepřihlíží.

39. Zadání územního plánu schválilo zastupitelstvo odpůrce usnesením ze dne 3. 6. 2014, č. 27/2014, které bylo taktéž vyvěšeno na elektronické úřední desce odpůrce. Dne 20. 4. 2015 vyvěsil pořizovatel na své elektronické úřední desce veřejnou vyhlášku, jejímž prostřednictvím informoval o zveřejnění návrhu územního plánu odpůrce, uvedl úřední hodiny, kdy byl tento návrh v době od 20. 4. 2015 do 5. 6. 2015 vystaven k veřejnému nahlédnutí u pořizovatele i odpůrce, a odkázal také shora uvedené webové stránky, na nichž byl návrh v téže době také přístupný s tím, že do 5. 6. 2015 bylo možno podávat u pořizovatele písemné připomínky, přičemž k později uplatněným připomínkám se nepřihlíží.

40. Veřejnou vyhláškou vyvěšenou dne 7. 1. 2016 na elektronické úřední desce informoval pořizovatel o zahájení řízení o územním plánu odpůrce a veřejném projednání návrhu konaném dne 9. 2. 2016. Pořizovatel ve vyhlášce opět uvedl úřední hodiny, kdy byl tento návrh v době od 8. 1. 2016 do 16. 2. 2016 vystaven k veřejnému nahlédnutí u pořizovatele i odpůrce, a znovu odkázal také shora uvedené webové stránky, na nichž byl návrh v téže době přístupný. Pořizovatel ve vyhlášce také upozornil na možnost podání připomínek, resp. námitek ve lhůtě 7 dnů od konání veřejného jednání. K přijetí samotného územního plánu pak došlo až dne 13. 4. 2017, kdy jej přijalo zastupitelstvo odpůrce usnesením č. 20/2017; účinnosti nabyl dne 12. 5. 2017.

41. Z uvedeného je patrno, že navrhovatelé měli v průběhu takřka čtyři roky trvajícího procesu územního plánování řadu možností uplatnit své připomínky, resp. námitky vůči podobě napadeného územního plánu, nejméně od r. 2015, kdy byl návrh územního plánu vystaven k veřejnému nahlédnutí u pořizovatele i odpůrce a současně dostupný na webových stránkách. Jak již bylo shora uvedeno, veškeré relevantní dokumenty byly zveřejněny formou umožňující dálkový přístup a nic tak navrhovatelům nebránilo, aby se na procesu územního plánování sami podíleli. Neobstojí přitom argumentace (jakkoli lidsky pochopitelná), dle níž bylo povinností odpůrce více proces územního plánování propagovat, neboť tento návrhový bod postrádá jakoukoli zákonnou oporu. Pasivitu navrhovatelů v průběhu tohoto procesu tudíž nelze ve výsledku přičítat ničemu jinému než jejich vlastní liknavosti.

42. Krajský soud přitom neshledal, že by v projednávané věci byly dány závažné důvody pro zrušení napadeného opatření obecné povahy, které by převážily nad právní jistotou osob jednajících v důvěře v přijatý územní plán.

43. Předně v této souvislosti krajský soud poznamenává, že ze strany odpůrce nedošlo k žádnému porušení procesních práv navrhovatelů, přičemž ani sami navrhovatelé žádné takové pochybení nenamítli.

44. Zároveň je nutno zdůraznit, že přijetím územního plánu bez dalšího nedochází ani k omezení dosavadního faktického užívání pozemků. Územní plán totiž nemění stávající využití území ani neukládá povinnost k jeho změně, ale pouze stanoví limity budoucích změn v jeho využití, přičemž tyto limity se mohou projevit až v navazujícím územním rozhodnutí.

45. Nejvyšší správní soud k této otázce v rozsudku ze dne 12. 9. 2012, čj. 1 As 107/2012-139, č. 2742/2013 Sb. NSS, uvedl, že „územní rozhodnutí (i stavební povolení) vydaná v určitém území představují tzv. limit využití území ve smyslu § 26 odst. 1 stavebního zákona. Podle tohoto ustanovení musejí být limity využití území obsaženy v územně analytických podkladech, které jsou podle § 25 stavebního zákona podkladem k pořizování územně plánovací dokumentace. Koncept územního plánu tak musí respektovat vydaná pravomocná územní rozhodnutí a stavební povolení. Platnost územních rozhodnutí, případně stavebních povolení je omezena toliko dobou jejich platnosti a nemůže být proto narušena jejich nezařazením do územního plánu. Není tedy možné, aby se obec prostřednictvím vydání územního plánu snažila ‚odstranit‘ účinky již dříve pravomocných územních rozhodnutí. Odlišný, než shora provedený výklad dotčených zákonných ustanovení, by mohl vést ke zcela absurdním důsledkům, kdy by se již například několik let řádně umístěné, povolené a zkolaudované stavby dostaly do rozporu s územním plánem, a pro tento rozpor by musely být odstraněny, resp. by byly považovány za nezákonně umístěné a postavené. Takový přístup by byl v příkrém rozporu s principem právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře.“ Jinými slovy lze shrnout, že pravomocná územní rozhodnutí nemohou být přijetím nového územního plánu dotčena.

46. Zároveň přitom v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud dovodil, že „stavebnímu úřadu v rámci řízení o povolení stavby nepřísluší posuzovat soulad stavby s územně plánovací dokumentací, neboť tato otázka již byla posouzena v řízení o umístění stavby a soulad záměru s územně plánovací dokumentací konstatován vydáním územního rozhodnutí. Pokud není stavební úřad oprávněn v rámci stavebního řízení posuzovat soulad stavby s územně plánovací dokumentací, jež byla podkladem pro vydání územního rozhodnutí, tím spíše mu nemůže příslušet posuzování souladu stavby s územně plánovací dokumentací, která nabyla účinnosti až po vydání rozhodnutí o umístění stavby. Zásada, dle které přísluší stavebnímu úřadu v rámci jednotlivých fází celého procesu probíhajícího podle stavebního zákona (od územního plánování přes územní řízení, stavební řízení po kolaudační řízení) posuzovat právě ty otázky, které do této fáze patří (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 – 128), a nikoli otázky či námitky, které náleží do fáze jiné (předchozí), nemůže být prolomena skutečností, že po ukončení určité fáze procesu vydáním pravomocného rozhodnutí dojde ke změně podstatné okolnosti, která byla podkladem pro vydání tohoto rozhodnutí “ (uvedené závěry Nejvyšší správní soud potvrdil například v rozsudku ze dne 26. 4. 2017, čj. 2 As 291/2016-40).

47. Stručně řečeno z uvedeného vyplývá, že přijetí nového územního plánu nemůže mít vliv na již vydaná (pravomocná) územní rozhodnutí, a tím spíše nemůže ovlivňovat ani navazující řízení stavební, neboť v něm již stavební úřad není oprávněn soulad stavebního záměru s územním plánem posuzovat. Sama skutečnost, že některé stavby na pozemcích navrhovatelů nebyly doposud zkolaudovány a zaneseny do katastru nemovitostí proto nemůže v kontextu ochrany právní jistoty dalších relevantních subjektů vést ke zrušení napadeného územního plánu. Argumentace týkající se údajné animozity starosty odpůrce ve vztahu k navrhovatelům je v této souvislosti zcela irelevantní, neboť – jak již bylo shora uvedeno – přijetí územního plánu na fakticitě využití shora specifikovaných pozemků ničeho nemění.

48. Zbylá návrhová argumentace pak představuje ve své podstatě pouhý nesouhlas se změnou funkčního využití dotčených pozemků, jakož i potenciálním snížením jejich tržní hodnoty. Tyto námitky však svou povahou spadají do rámce posuzování věcné správnosti a přiměřenosti v územním plánu obsaženého řešení; k přezkumu těchto otázek však není krajský soud z důvodu pasivity navrhovatelů v průběhu procesu územního plánování oprávněn. Krajský soud by totiž v této souvislosti rozhodoval takříkajíc v „první linii“, čímž by nepřípustným způsobem nahrazoval činnost odpůrce, resp. pořizovatele územního plánu.

VI. Závěr a náklady řízení

49. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že návrh není důvodný, a proto jej podle § 101d odst. 2 s. ř. s. zamítl.

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Navrhovatelé neměli v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného odpůrce, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.