51 A 13/2016 - 50

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobkyně Ing. V. K., zastoupena obecným zmocněncem Ing. J. K., proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti osob zúčastněných na řízení I. E.ON Distribuce, a. s., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice a II. J. R., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2016, č. j. KUJCK 42524/2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 13. 4. 2016, č. j. KUJCK 42524/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a tím potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Vimperk (dále jen „vyvlastňovací úřad“) ze dne 6. 11. 2015, č. j. VÚP 23087/15-RAJ 5403/12, kterým bylo podle § 24 odst. 1 zákona č. 184/2016 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění do 31. 1. 2013 (dále jen „zákon o vyvlastnění“), zamítnuta žádost žalobkyně o odnětí vlastnického práva k části pozemku p. č. 34/3 ve vlastnictví J. R. [osoba zúčastněná na řízení II., dále též jako „vyvlastňovaný a)“], části pozemku p. č. 35 ve vlastnictví Z. H. [dále též jako „vyvlastňovaný b)“], a o omezení vlastnického práva k pozemku p. č. 1088 ve vlastnictví vyvlastňovaného a) spočívajícího ve zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni, vše v katastrálním území M. L., a to za účelem zřízení přístupu podle § 170 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), k pozemku p. č. 33 v k. ú. M. L. ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyní podaná žádost o vyvlastnění byla zamítnuta pro nesplnění podmínek podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění, neboť nebylo prokázáno, že veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění (přístup k pozemku) převažuje nad zájmem na zachování dosavadních práv vyvlastňovaných. Vyvlastňovací úřad měl rovněž za to, že s ohledem na individuální okolnosti případu nebyl ve věci prokázán veřejný zájem na vyvlastnění (§ 4 odst. 2 téhož zákona). Žalovaný ve svém rozhodnutí rovněž shledal, že nebyla naplněna podmínka vyvlastnění podle § 3 odst. 1 in fine téhož zákona, neboť žalobkyně mohla získat práva k pozemku potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění jiným způsobem, a to postupem podle § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění (dále jen „občanský zákoník“). Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 16. 5. 2016 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobkyně ke genezi věci uvedla, že v rámci restitučního řízení získala pozemek p. č. 33, a to na základě formulářové Kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a Pozemkovým fondem České republiky dne 14. 1. 2008, č. 1014840732 (dále jen „Kupní smlouva“). Podle čl. V odst. 1 Kupní smlouvy bylo standardizovaně dohodnuto, že prodávající nezajišťuje zpřístupnění a vytyčování hranic pozemku. V okamžiku nabytí vlastnického práva žalobkyně k uvedenému pozemku byl přístup na pozemek zajištěn přes okolní pozemky p. č. 34/1 nebo 34/3 a přes pozemek p. č. 1088, neboť tomu byl nakloněn předchozí vlastník těchto pozemků pan B.Tyto pozemky posléze zakoupil vyvlastňovaný a), který přístup k těmto pozemkům zahradil bránou. Na pozemku p. č. 1088 se nachází ostatní komunikace, která je v současné době užívána výhradně vyvlastňovaným a) a vstup na ni je opatřen bránou. Vyvlastňovaný a) jednání o přístupu k pozemku žalobkyně odmítl. Pozemek p. č. 35 mezi pozemky p. č. 34/3 a 33 je úzká neprůchodná mez. Žalobkyně po neúspěšném jednání o zajištění smluvního přístupu k jejímu pozemku podala dne 1. 10. 2012 návrh na vyvlastnění za účelem zajištění přístupu k jejímu pozemku, neboť od 1. 4. 2008 nemá ke svému pozemku přístup. Tento pozemek je již v dezolátním stavu, neboť není nikterak udržován. Žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci a nesouhlasí s názorem žalovaného, že se jako restituentka s ohledem na čl. V odst. 1 Kupní smlouvy nemůže dovolávat užití zákona o vyvlastnění, neboť žalobkyně sama dobrovolně nabyla vlastnické právo k pozemku, ke kterému nebyl zajištěn přístup. Žalobkyně má za to, že prokázala veřejný zájem na vyvlastnění, který shledává v řádném výkonu svého vlastnického práva k pozemku p. č. 33, neboť „vlastnické právo jednoho vlastníka musí mít stejný rozsah jako vlastnické právo jiného“. Správní orgány podle žalobkyně nepřiléhavě argumentují usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011, neboť v dané věci vyvlastnitel chtěl vyvlastnit přístup pro plánovanou stavbu rodinného domu. Žalobkyně dále namítá, že v napadeném rozhodnutí změnil žalovaný svůj názor oproti názoru vyslovenému v jeho rozhodnutí ze dne 15. 9. 2011, č. j. OREG 34135/2011/kamenska, ve kterém žalovaný uvedl, že „skutečnost, že odvolatelka nabyla pozemek s vědomím, že k němu není zřízen přístup, nemá na věc zásadní vliv.“ Závěrem žalobkyně namítá, že vyvlastňovací úřad by neměl zamítnout žádost o vyvlastnění kvůli tomu, že „nesouhlasí s rozsahem vyvlastnění“. Usnesením ze dne 19. 4. 2017, č. j. 51 A 13/2016 – 29 (2), vyzval krajský soud žalobkyni k doplnění podané žaloby, neboť uplatněné žalobní body posoudil jako obecně formulované. V doplnění žaloby ze dne 19. 5. 2017 žalobkyně uvedla, že se domnívá, že již bylo opakovaně prokázáno naplnění § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění a že již bylo vícekrát prokázáno, že umožnění přístupu k vlastnímu pozemku je ve veřejném zájmu společnosti. Žalobkyně dále odmítla tvrzení žalovaného, že pokud předmětný pozemek získala v restituci dobrovolně, nemá mít nárok na postup podle vyvlastňovacího zákona. Žalobkyně opakovaně poukázala na to, že žalovaný přitom v minulosti uvedl, že skutečnost, že žalobkyně nabyla pozemek bez přístupu, nemá na věc zásadní vliv. Žalobkyně v minulosti bezvýsledně jednala s vlastníky okolních pozemků o zřízení přístupu ke svému pozemku a z toho důvodu je tvrzení správních orgánů, že může svůj přístup zajistit jiným způsobem, nepravdivý. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný nevzal v potaz nezákonné překvalifikování pozemku vyvlastňovacím úřadem, když pozemek pro zemědělskou výrobu označil jako pozemek lesní. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že souhlasila se zúžením předmětu vyvlastnění tak, aby se jednalo o příjezdovou cestu o šíři 1,5 m pro příjezd zahradního traktoru s vlekem, což činí tvrzení žalovaného o nadbytečném rozsahu návrhu na vyvlastnění za účelem příjezdu lehkého nákladního automobilu nepřípadným. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrval na svém závěru, že v řízení nebylo prokázáno splnění základních podmínek pro vyvlastnění podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Žalovaný uvedl, že na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí se podrobně zabýval tím, zda je dán veřejný zájem na omezení vlastnických práv vyvlastňovaných ve prospěch žalobkyně, přičemž veřejný zájem neshledal. Žalovaný zdůraznil, že přestože žalobkyně přijala předmětný pozemek jako náhradní pozemek podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, bylo zcela na její vůli, zda pozemek bez přístupové cesty přijme či nikoliv. Pokud žalobkyně postupovala s náležitou pečlivostí, musela si být před nabytím vlastnického práva k tomuto pozemku vědoma jeho stavu a dostupnosti a její případné pochybení nelze při posuzování veřejného zájmu na vyvlastnění nyní přičítat k tíži vyvlastňovaným. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011, považoval žalovaný za přiléhavé, neboť jeho zobecněné závěry je možné vztáhnout i na nyní projednávanou věc. K námitce žalobkyně vůči změně právního názoru oproti rozhodnutí ze dne 15. 9. 2011, č. j. OREG 34135/2011/kamenska, žalovaný uvedl, že v tomto rozhodnutí se nezabýval meritem věci, neboť v rámci tohoto rozhodnutí bylo přezkoumáváno zastavení jiného vyvlastňovacího řízení z procesních důvodů. Závěrem žalovaný uvedl, že žádost žalobkyně nebyla zamítnuta pro „nesouhlas s rozsahem vyvlastnění“, ale pro nesplnění podmínek pro vyvlastnění, neboť žalobkyně neprokázala převahu veřejného zájmu na přístupu k jejímu pozemku nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaných. K doplnění žaloby žalovaný uvedl, že doplněné žalobní body jsou podle něj obsahově shodné s podanou žalobou, ke které se již vyjádřil. Žalobkyně dne 19. 7. 2017 při jednání doložila do spisu podání nazvané Doplnění žalobního bodu č.

6. Žalobkyně uvedla, že požadavek průjezdu lehkého nákladního automobilu do 3,5 t není nepřiměřeným pro zemědělskou činnost. Tento požadavek byl podle žalobkyně důvodem, proč byla její žádost o vyvlastnění zamítnuta. Proto žalobkyně navrhuje vyvlastnění přístupové cesty k jejímu pozemku v šířce 1,5 m pro průjezd zahradního traktoru s vlekem nebo zřízení věcného břemene přístupu a příjezdu, které ale bude vyžadovat na dolní části pozemku p. č. 34/3 posypat štěrkem pruh v šířce 2 m. Pokud jde o pozemky p. č. 1088 a 35, tak trvá na svém původním požadavku. Žalobkyně zdůraznila, že je přístupna jednat o všech možnostech, neboť se již konečně potřebuje dostat ke svému majetku. Přípisem ze dne 1. 6. 2016 vyzval krajský soud osoby potencionálně zúčastněné na řízení, aby sdělily, zda budou uplatňovat toto procesní postavení. Práva zúčastněné osoby uplatnil E. ON Distribuce, a. s., J. R. a Ing. J. K. Usnesením ze dne 29. 8. 2016, č. j. 51 A 13/2016 – 34, krajský soud rozhodl, že Ing. J. K. není zúčastněnou osobou, neboť ve vyvlastňovacím řízení vystupoval pouze jako zástupce. Ze správního spisu zjistil krajský soud následující rozhodné skutečnosti: Žalobkyně nabyla ke dni 17. 3. 2008 vlastnické právo k pozemku p. č. 33 na základě Kupní smlouvy ze dne 14. 1. 2008, č. 1014840732, od prodávajícího Pozemkového fondu České republiky (Smlouva). Podle čl. V Kupní smlouvy prodávající nezajišťoval zpřístupnění a vytyčování hranic pozemku. V době uzavření Kupní smlouvy měl pozemek v nájmu Z. K. na základě nájemní smlouvy č. 71N02/32. Dne 3. 10. 2012 podala žalobkyně vyvlastňovacímu úřadu žádost o vyvlastnění za účelem přístupu k vlastnímu pozemku podle § 170 stavebního zákona a § 18 vyvlastňovacího zákona. Žalobkyně žádala o odnětí a omezení vlastnického práva pro zajištění nezbytného přístupu a příjezdu k vlastnímu pozemku, a to zřízením práva odpovídajícího věcnému břemeni na pozemku p. č. 1088, odnětím vlastnického práva k části pozemku p. č. 34/4 v šířce 3 m a délce 43,3 m a odnětím vlastnického práva k části pozemku p. č. 35 v délce 17 m, to vše pro průchod a průjezd s motorovým vozidlem (nákladním autem do max. 3,5 t). Na základě výzvy vyvlastňovacího úřadu svou žádost dne 18. 12. 2012 doplnila. Podáním ze dne 18. 3. 2013 vyjádřil vyvlastňovaný a) nesouhlas s vyvlastněním přičemž uvedl, že nemá za to, že by zde byl dán veřejný zájem na vyvlastnění, k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011. Vyvlastňovaný a) dále konstatoval, že žalobkyně nabyla předmětný pozemek p. č. 33 bez zajištěného přístupu. Dne 9. 4. 2013 proběhlo ústní jednání spojené s ohledáním na místě. Vyvlastňovaný a) zopakoval svůj nesouhlas s vyvlastněním. Obec Zdíkov při jednání uvedla, že pozemek žalobkyně byl v minulosti přístupný pouze pěšmo od domu č. p. 8, M. L. Zástupce žalobkyně uvedl, že v minulosti žalobkyně přistupovala k pozemku přes pozemky vyvlastňovaného a), a to na základně ústní dohody s jeho právním předchůdcem. Na otázku, zda „věděla nabyvatelka pozemku o nemožnosti přístupu“, zástupce žalobkyně uvedl, že „p. K. nevěděla. Až při vstupu na pozemek bylo zjištěno, že není přístupný.“ V průběhu vyvlastňovacího řízení došlo usnesením ze dne 24. 4. 2014, č. j. VUP 7988/14-RAJ, k zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť žalobkyně nedoložila mj. územní rozhodnutí spojené se stavebně technickými úpravami na vyvlastněním dotčených pozemcích, a to zejména územní rozhodnutí pro umístění stavby účelové komunikace, která by byla pro zřízení přístupu k pozemku žalobkyně v navrhovaném rozsahu nutná. Vedle toho vyvlastňovací úřad konstatoval nepřiměřenost rozsahu navrhovaného přístupu s tím, že se zabýval i možností pouze pěšího přístupu. Proti tomuto usnesení se žalobkyně bránila odvoláním, o kterém žalovaný rozhodl dne 20. 10. 2014 pod č. j. KUJCK 60593/2014/OREG, tak, že odvoláním napadené rozhodnutí podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil a věc vrátil vyvlastňovacímu úřadu k novému projednání, neboť vyvlastňovací úřad neprokázal, že nedoložení požadovaných dokladů žalobkyní je vadou, pro kterou nelze pokračovat v řízení. V odůvodnění rozhodnutí se žalovaný nad rámec věci vyjádřil k několika podmínkám vyvlastnění. Žalovaný v kontextu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011, požadoval za nutné, aby byl veřejný zájem v dané věci zjišťován s ohledem na veškeré okolnosti věci, zejména za jakých okolností žalobkyně předmětný pozemek nabyla a zda mohla při vynaložení běžné opatrnosti vědět, že k pozemku není zajištěn přístup. Žalovaný dále poukázal na soukromoprávní úpravu zajištění přístupu k pozemku podle § 1029 občanského zákoníku. V pokračujícím řízení dne 21. 9. 2015 proběhlo ústní jednání, jemuž byl přítomen zástupce žalobkyně a vyvlastňovaný a). V průběhu jednání vyvlastňovací úřad konstatoval nejasné vlastnictví plotu mezi pozemky p. č. 33 a 35, neboť průběh hranice pozemku p. č. 33 nebyl vyměřen. Zástupce žalobkyně na dotaz vyvlastňovacího úřadu uvedl, že pozemek p. č. 33 je v současné době pro jeho nepřístupnost nevyužíván, před podpisem Kupní smlouvy žalobkyně stav pozemku a jeho přístupnost nezjišťovala, motivem pro nabytí pozemku bylo vypořádání restitučního nároku. Na pozemek se žalobkyně před uzavřením Kupní smlouvy nebyla podívat, stejně jako se nezajímala o přístup na tento pozemek. Zástupce žalobkyně upravil požadavek žalobkyně na vyvlastnění v tom směru, že nadále požaduje právo vjezdu pouze pro zahradní traktor, nikoliv pro vozidlo do 3,5 tuny. Vyvlastňovaný a) při jednání uvedl, že si není vědom veřejného zájmu na vyvlastnění a poukázal na alternativní přístupové cesty k pozemku p. č. 33 přes okolní pozemky ve vlastnictví třetích osob a vyjádřil názor, že se jedná o soukromoprávní věc. Dne 6. 11. 2015 vyvlastňovací úřad rozhodl o zamítnutí žádosti žalobkyně o vyvlastnění, neboť neshledal naplnění podmínek pro vyvlastnění. Rozsah vyvlastnění podle podané žádosti nevyhodnotil vyvlastňovací úřad jako nezbytný přístup, neboť za nezbytný přístup úřad považoval pěší přístup, a to v nejméně zatěžující variantě přes pozemek p. č. 36/1. Omezení vlastnického práva u žalobkyní navržených pozemků, byť v pěším rozsahu, nepovažoval vyvlastňovací úřad za nejjednodušší variantu. Historicky byl přístup k pozemku řešen od domu č. p. 8, tj. přes pozemek p. č. 36/1. Z toho důvodu nebylo shledáno naplnění § 3 odst. 1 vyvlastňovacího zákona, neboť žalobkyně může přístup k pozemku získat vhodnějším způsobem, který méně obtěžuje okolí a je historicky používaným způsobem přístupu na pozemek p. č.

33. Vyvlastňovací úřad dospěl k závěru, že veřejný zájem na vyvlastnění nebyl v průběhu vyvlastňovacího řízení prokázán. Vyvlastňovací úřad při posuzování naplnění veřejného zájmu vyšel z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 1998, č. j. 10 Ca 65/98 – 27, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2000, č. j. 31 Ca 82/2000 – 51, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011. Na základě těchto soudních rozhodnutí a skutečnosti, že žalobkyně nabyla předmětný pozemek, aniž by se jakýmkoli způsobem zajímala o jeho faktický stav a možnosti přístupu k němu, přičemž podle Kupní smlouvy platilo, že „kupující bere na vědomí skutečnost, že prodávající nezajišťuje zpřístupnění a vytyčování hranic pozemku“, vyvlastňovací úřad uzavřel, že s ohledem na podíl žalobkyně na současném stavu nelze považovat veřejný zájem na přístupnosti pozemku žalobkyně za prokázaný. Současná situace vznikla podle vyvlastňovacího úřadu jednáním samotné žalobkyně a v jejím zájmu na zpřístupnění jejího pozemku lze shledat pouze její osobní zájem, jehož se může dovolávat prostřednictvím soukromoprávních předpisů. Vyvlastňovací úřad závěrem shrnul, že v průběhu vyvlastňovacího řízení nebyly splněny podmínky vyvlastnění podle § 3 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona o vyvlastnění, a proto podle § 24 odst. 1 téhož zákona žádost žalobkyně zamítl. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila odvoláním ze dne 27. 11. 2015, ve kterém nesouhlasila s neprokázáním veřejného zájmu na řádném výkonu jejího vlastnického práva k pozemku p. č.

33. Žalobkyně zdůraznila způsob nabytí předmětného pozemku s tím, že formulace o nezabezpečení zpřístupnění pozemku ze strany Státního pozemkového fondu byla standardizovanou smluvní formulací bez většího významu. Žalobkyně rovněž poukázala na rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2011, č. j. OREG 34135/2011/kamenska, ve kterém žalovaný uvedl, že „skutečnost, že navrhovatelka nabyla pozemek do vlastnictví s vědomím, že k němu není zřízen přístup, nemá na věc zásadní vliv“. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011, nepovažovala žalobkyně za přiléhavé, neboť v dané věci šlo o zajištění stavebního povolení ke stavbě rodinného domu, což je soukromým zájmem. Vyvlastňovaný a) ve svém vyjádření k podanému odvolání mj. uvedl, že má za to, že pozemek žalobkyně byl v minulosti přístupný přes pozemky p. č. 36/1 (vrátka) a p. č. 30 (vrata). Z toho důvodu měl vyvlastňovaný a) za to, že by přístup na pozemek žalobkyně měl být řešen například těmito způsoby a nikoliv přes jeho pozemky. Dne 13. 4. 2016 rozhodl žalovaný o podaném odvolání tak, že jej zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci není dán veřejný zájem na vyvlastnění, neboť právo žalobkyně na přístup ke svému pozemku nepřevažuje nad právem na ochranu vlastnictví vlastníků dotčených pozemků ve smyslu nedotknutelnosti vlastnictví jako takového. K tomu závěru žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně se před nabytím vlastnického práva k pozemku žádným způsobem nezajímala o možnosti přístupu k tomuto pozemku, a to i přesto, že byla v Kupní smlouvě výslovně upozorněna na to, že prodávající k pozemku nezajišťuje přístup, z čehož žalovaný učinil závěr, že žalobkyně nezachovala obvyklou opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost jejího právního jednání očekávat. Žalovaný se ztotožnil, stejně jako vyvlastňovací úřad, s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011, podle něhož je „nepochybně ve veřejném zájmu podporovat přístup k pozemkům a stavbám, nemůže to v zásadě platit za situace, kdy někdo získal vlastnické právo k pozemkům či stavbám v době, kdy k nim přístup nebyl zajištěn“. Žalovaný dále neměl za splněnou ani podmínku vyvlastnění podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění, neboť žalobkyně neprokázala, že přístup k pozemku nelze získat jinak. Žalovaný poukázal na alternativní přístupové cesty k pozemku žalobkyně s tím, že historicky bylo využíváno jiných přístupových cest. Žalovaný měl za to, že žalobkyně měla jednat i s ostatními vlastníky okolních pozemků o možnosti přístupu ke svému pozemku, nikoli pouze s vyvlastňovanými, a to i přesto, že zvolená varianta přístupu je podle žalobkyně nejkratší. Žalovaný v tomto směru rovněž poukázal na znění § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, podle něhož bylo možné za účelem přístupu k nemovitosti zřídit věcné břemeno pouze ke stavbě, nikoli k pozemku, přičemž po nabytí účinnosti § 1029 a násl. občanského zákoníku se právní úprava změnila tak, že takové právo je možné zřídit i k pozemku. K jednotlivým námitkám žalobkyně žalovaný mj. uvedl, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011, považuje za přiléhavé věci, neboť jeho závěry je možné zobecnit i na posuzovaný případ. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl při jednání dne 19. 7. 2017. Na jednání krajský soud provedl k důkazu dopis p. K., fotografie a mapu katastru nemovitostí předloženou žalobkyní přijednání a fotografii a výpis z e-mailové korespondence předložený osobou zúčastněnou na řízení. Ostatní žalobkyní předložené listiny krajský soud k důkazu neprováděl, a to dílem pro nadbytečnost (jsou obsaženy ve správním spise) a díle pro nedostatek souvislosti s tímto řízení (listiny z předchozího vyvlastňovacího řízení). Předmětem soudního přezkumu je posouzení, zda zamítnutí žádosti žalobkyně o vyvlastnění či omezení vlastnického práva k jím specifikovaným pozemkům za účelem zajištění nezbytného přístupu k jejímu pozemku p. č. 33 bylo v souladu s právní úpravou vyvlastnění, a to v návaznosti na vznesené žalobní body. Úvodem krajský soud předesílá, že nepovažuje za podstatné, že žalobkyně měla nabýt předmětný pozemek v „náhradní restituci“ za jiné nevydané pozemky, neboť tato skutečnost s přístupností pozemku nesouvisí. Právním důvodem nabytí vlastnického práva žalobkyně byla kupní smlouva, tedy soukromoprávní úkon, a její kauza není pro účely vyvlastňovacího řízení podstatná. Žalobkyně v žalobě uvedla, že má za to, že jako restituentka se může bez dalšího domáhat vyvlastnění práva k přístupu k nabytému pozemku, s čímž však nelze souhlasit, neboť toto její postavení nemá z povahy věci na vyvlastňovací řízení žádný vliv. Pro úplnost krajský soud dodává, že nárok žalobkyně jako restituentky byl v tomto případě podle čl. IV Kupní smlouvy v hodnotě 430 Kč, přičemž žalobkyně za předmětný pozemek doplatila 31.270 Kč. Institut vyvlastnění představuje nucený zásah do vlastnického práva. Vyvlastnění je nezbytné pojímat jako prostředek ultima racio. Omezení vlastnického práva veřejnoprávní cestou podle zákona o vyvlastnění představuje až poslední, krajní možnost uspořádání práv. Vždy je nutné upřednostnit smírné řešení věci, případně řešení před civilními soudy, např. soudním zřízení práva nezbytné cesty ve smyslu § 1029 a násl. občanského zákoníku, byť žalobkyně před nabytím účinnosti tohoto zákona nemohla tuto možnost využít. K možnosti využití tohoto institutu se správní orgány opakovaně vyjádřily. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) platí, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Institut vyvlastnění představuje zcela výjimečný nucený zásah do vlastnického práva a možnosti vyvlastnění jsou vymezeny čl. 11 odst. 4 Listiny, podle něhož platí, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Na toto ustanovení navazuje § 1038 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého lze na základě zákona vlastnické právo omezit ve veřejném zájmu, který nelze uspokojit jinak. Veřejnoprávní titul lze nalézt v § 170 odst. 2 stavebního zákona, podle něhož lze právo k pozemku nebo stavbě odejmout nebo omezit též k vytvoření podmínek pro nezbytný přístup, řádné užívání stavby nebo příjezdu k pozemku nebo ke stavbě. Podmínky pro odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku upravuje zákon o vyvlastnění Podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění je vyvlastnění přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem. Ustanovení § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění ve spojení s § 170 odst. 2 stavebního zákona stanovuje, že vyvlastnění lze provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k vytvoření podmínek pro nezbytný přístup, řádné užívání stavby nebo příjezd k pozemku nebo stavbě. V rámci těchto podmínek je nutné hodnotit i samotnou trasu přístupové cesty tak, aby byla co v největší míře šetřena práva vyvlastňovaných osob. Nepřiměřená trasa cesty zasahující do práv vyvlastňovaných mírou vyšší než nezbytně nutnou nemůže s ohledem na ochranu vlastnického práva všech vlastníků splňovat uvedenou podmínku. Ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona stanovuje, že veřejný zájem na vyvlastnění musí být prokázán ve vyvlastňovacím řízení. V nyní přezkoumávané věci správní orgány neshledaly veřejný zájem na vyvlastnění podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění, neboť žalobkyně vědomě nabyla pozemek bez zajištěného přístupu, přičemž i přes obecný veřejný zájem na řádném výkonu jejího vlastnického práva neshledaly převahu tohoto obecného veřejného zájmu nad dosavadními právy vyvlastňovaných, a to i z toho důvodu, že žalobkyní navržená podoba a rozsah vyvlastnění nebyla nejšetrnější možnou variantou. Žalovaný též doplnil, že žalobkyně neprokázala, že přístup k pozemku nelze zajistit jinak. Žalobkyně brojí proti závěru správních orgánů, že v průběhu vyvlastňovacího řízení nebyl prokázán veřejný zájem na vyvlastnění. Veřejný zájem podle ní spočívá v právu řádného výkonu vlastnického právu k jejímu pozemku. Proti závěru správních orgánů, že přístup k pozemku je možné zajistit jiným způsobem, žalobkyně v obecné rovině uvedla, že se neúspěšně pokusila zajistit přístup ke svému pozemku dohodou. Správní orgány podle jejího názoru neměly její žádost zamítnout pro nesouhlas s rozsahem vyvlastnění. Krajský soud se nejprve vypořádal s dílčí námitkou žalobkyně vztahující se ke změně právního názoru žalovaného, který byl vysloven v jeho rozhodnutí ze dne 15. 9. 2011, č. j. OREG 34135/2011/kamenska, ve kterém žalovaný uvedl: „skutečnost, že odvolatelka nabyla pozemek s vědomím, že k němu není zřízen přístup, nemá na věc zásadní vliv.“ Uvedené rozhodnutí neměl krajský soud k dispozici, nicméně dospěl k závěru, že jeho obstarání není pro vypořádání dané námitky nezbytné. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nezpochybnil, že citovaná věta se v tomto rozhodnutí nacházela. Krajský soud ovšem s ohledem na datum vydání zmiňovaného rozhodnutí nemůže než konstatovat, že toto rozhodnutí bylo vydáno v jiném dřívějším vyvlastňovacím řízení zahájeném žalobkyní. Z toho důvodu se nelze ztotožnit s názorem žalobkyně, že vyvlastňovací úřad i sám žalovaný byli tímto právním názorem v nyní posuzovaném vyvlastňovacím řízení vázáni. Vázanost právním názorem platí podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu pouze v případě, kdy odvolací orgán zruší rozhodnutí a věc vrátí k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený žalovaným v rozhodnutí ze dne 19. 5. 2011, kterým prvostupňové rozhodnutí o zastavení řízení potvrdil a odvolání zamítl, nemá z hlediska správního procesu žádné dopady do následně zahájeného nového řízení o vyvlastnění. Žalobkyně sice mohla předpokládat, že žalovaný na tomto právním názoru setrvá, nicméně změnu právního názoru v tomto případě nelze považovat za vadu, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný i vyvlastňovací úřad zcela konkrétním, rozsáhlým a přezkoumatelným způsobem zdůvodnili, včetně odkazů na relevantní judikaturu, z jakého důvodu považovali okolnosti nabytí vlastnického práva žalobkyní k předmětnému pozemku za zcela zásadní pro věcné posouzení věci. Žalobkyně konkrétním způsobem nerozporuje právní hodnocení žalovaného o nesplnění podmínky vyvlastnění podle § 3 odst. 1 in fine zákona o vyvlastnění (možnost získání práv jiným způsobem), i přesto však krajský soud pro úplnost uvádí, že správní orgány rozhodovaly podle skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Z toho důvodu se žalovaný zabýval i možnostmi žalobkyně řešit její situaci soukromoprávní cestou, neboť v okamžiku jeho rozhodování byla již právní úprava práva nezbytné cesty podle nového občanského zákoníku účinná. Právě právo nezbytné cesty ve smyslu § 1029 občanského zákoníku je „jiným způsobem“ získání potřebného práva ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění a v tomto směru je nutné žalovanému přisvědčit v tom, že v době jeho rozhodování existoval právně přiměřenější a šetrnější způsob, kterým se žalobkyně mohla domáhat přístupu ke svému pozemku. Námitku nesprávného posouzení veřejného zájmu na vyvlastnění shledal krajský soud nedůvodnou. Žalobkyně shledává veřejný zájem na vyvlastnění ve veřejném zájmu na řádném výkonu jejího vlastnického práva. Takto formulovaný veřejný zájem nebyl správními orgány v obecné rovině rozporován. Otázka, kterou se správní orgány zabývaly, spočívala v tom, zda je takový veřejný zájem v tomto konkrétním případě skutečně dán a zda případně převáží nad zájmem zachování dosavadních práv vyvlastňovaných (§ 3 odst. 1, věta první zákona o vyvlastnění). Žalobkyně sama neuvádí nic, co by nasvědčovalo převaze tohoto jejího zájmu nad zájmy vyvlastňovaných a pouze zcela vágně konstatuje, že naplnění podmínek vyvlastnění podle tohoto ustanovení bylo již prokázáno. Vzhledem k obecnosti této námitky, kterou žalobkyně ani přes výzvu krajského soudu blíže nerozvedla, se jí krajský soud mohl zabývat pouze v obecné rovině. K pojmu veřejný zájem lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2000, č. j. 31 Ca 82/2000 – 51, v němž se uvádí, že „v souvislosti s vyvlastněním používá stavební zákon pojem veřejný zájem, aniž by jej sám vymezil. Jeho naplnění proto musí být vždy prokázáno ve vyvlastňovacím řízení s ohledem na účel vyvlastnění. Obecně je však možno za veřejný zájem označit takový zájem, jehož nositelem je společnost. Takovým zájmem je zcela nepochybně i zájem na zabezpečení optimálního rozvoje života společnosti, zabezpečení součinnosti všech subjektů a činností v území s cílem dosáhnout jeho trvale udržitelného rozvoje.“ Vyvlastňovací úřad se výkladem pojmu veřejný zájem zabýval na str. 5 svého rozhodnutí, přičemž vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011. Žalovaný se veřejným zájmem zabýval na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud v citované věci sp. zn. 28 Cdo 1857/2011 zdůraznil potřebu individuálního přístupu při zjišťování naplnění podmínky veřejného zájmu na vyvlastnění, přičemž uvedl, že „ačkoli je nepochybně ve veřejném zájmu podporovat přístup k pozemkům a stavbám, nemůže to v zásadě platit za situace, kdy někdo získal vlastnické právo k pozemkům či stavbám v době, kdy k nim přístup nebyl zajištěn (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 1998, sp. zn. 30 Ca 228/97; uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 311/1998).“ Vodítkem při zjišťování naléhavosti veřejného zájmu má být to, „zda právo vlastníka stavby či pozemku na přístupu k těmto nemovitostem převažuje nad právem na ochranu vlastnictví vlastníka přiléhajícího pozemku ve smyslu principu nedotknutelnosti vlastnictví.“ Právní závěry Nejvyššího soudu v této věci považuje krajský soud za přiléhavé, neboť se týkají posouzení práva vyvlastnitele na řádný výkon jeho vlastnického práva k pozemku. Dispozice s pozemkem byla ve věci řešené Nejvyšším soudem spojena se záměrem stavby rodinného domu a s nutností zajištění přístupu k pozemku a budoucí stavbě. V nyní přezkoumávané věci se jedná o zemědělské využití pozemku a jeho přístupnost. To, že ve věci řešené Nejvyšším soudem bylo řešeno zajištění přístupu k pozemku za účelem realizace stavby rodinného domu, není podstatné, neboť principiálně se jedná o posouzení identické otázky. A maiori ad minus je možné říci, že zájem potencionálního stavebníka na přístupu k pozemku byl ve věci řešené Nejvyšším soudem naléhavější, než zájem žalobkyně v nyní přezkoumávané věci, neboť byl spojen s uspokojením potřeb bydlení při záměru postavení rodinného domu. Zájem žalobkyně na přístupu k pozemku je odůvodněn pouze zemědělským využitím. Nejvyšší soud v citované věci potvrdil rozhodnutí nižších soudů, které podle části V. občanského soudního řádu přezkoumávaly rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, kterým nebylo návrhu na vyvlastnění ve formě věcného břemene vyhověno. Nejvyšší soud dovolání nevyhověl, neboť uznal, že záměr stavby rodinného domu je zájmem soukromým a ve veřejném zájmu není podporovat přístup k pozemku, který byl získán v době, kdy k němu nebyl přístup zajištěn. V právní větě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 1998, sp. zn. 30 Ca 228/97, na který Nejvyšší soud v citované věci odkázal, se uvádí, že „z ustanovení § 108 odst. 2 písm. d) zák. č. 50/1976 Sb. vyplývá, že lze vyvlastnit i pro vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě, že je veřejným zájmem podporovat přístup k pozemkům a stavbám, a to bez ohledu na to, zda jde o nemovitosti v soukromém vlastnictví, veřejnosti přístupné, či nikoliv. To platí bezezbytku v případech, kdy vlastník pozemku či stavby ztratí přístup ke svým nemovitostem bez svého přičinění. Obvykle to však neplatí za situace, kdy někdo získal vlastnické právo k pozemkům či stavbám v době, kdy k nim přístup nebyl zajištěn.“ V nyní posuzované věci žalobkyně přístup ke svému pozemku neztratila, nýbrž sama dobrovolně nabyla pozemek bez zajištěné přístupové cesty, přičemž správní orgány přistoupily ke zjišťování, z jakého důvodu tak žalobkyně učinila. Správní orgány se podrobně zabývaly okolnostmi nabytí vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku, přičemž dospěly shodně k závěru, že žalobkyně nejednala s potřebnou mírou pečlivosti, neboť se o možnost přístupu k pozemku před uzavřením Kupní smlouvy nezajímala. Tento závěr má přitom vliv na hodnocení míry veřejného zájmu na řádném výkonu vlastnického práva žalobkyně. Není totiž veřejným zájmem napravovat vlastní pochybení žalobkyně v rámci kontraktačního procesu. Správní orgány posoudily individuální okolnosti případu a dospěly k závěru, že s ohledem na uvedenou skutečnost nelze nyní ex post napravovat pochybení žalobkyně, která sama ze své vůle nabyla vlastnické právo k pozemku, ke kterému nebyl zajištěn přístup, resp. k pozemku, s jehož stavem a podobou se žalobkyně před podpisem Kupní smlouvy vůbec neseznámila. Tuto okolnost považovaly správní orgány za zcela zásadní. Podle protokolu z jednání ze dne 9. 4. 2013 zástupce žalobkyně na otázku, zda žalobkyně věděla o nemožnosti přístupu k pozemku, výslovně uvedl, že „p. K. nevěděla. Až při vstupu na pozemek bylo zjištěno, že není přístupný.“ Obdobně se zástupce žalobkyně vyjádřil i na jednání dne 21. 9. 2015, když uvedl, že žalobkyně se před podpisem Kupní smlouvy o způsob přístupu k pozemku nezajímala. Krajský soud konstatuje, že ač žalobkyně v žalobě uvedla, že po koupi pozemku měla rozjednaný přístup k pozemku po navrhované trase s panem B. (předchozí vlastník dotčených pozemků), toto své tvrzení soudu ani správním orgánům nikterak nedoložila. Skutečností zůstává, že žalobkyně vlastní neobezřetností nabyla do vlastnictví pozemek bez přístupové cesty obklopený pozemky ve vlastnictví jiných soukromých vlastníků. K nápravě této situace, kterou si žalobkyně zavinila sama, nelze činit kroky, které by byly k tíži nerušeného výkonu vlastnického práva vyvlastňovaných. Při poměřování veřejného zájmu daly správní orgány zcela oprávněně přednost veřejnému zájmu na zachování dosavadních práv vyvlastňovaných, neboť veřejný zájem žalobkyně na přístupu k jejímu pozemku nebyl v řízení prokázán s ohledem na zjištěné skutečnosti stran okolností nabytí tohoto pozemku. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem správních orgánů, že v řízení o vyvlastnění nebyl veřejný zájem na vyvlastnění prokázán. Nájemce pozemku p. K., který pozemek žalobkyně v minulosti užíval, na něj podle obsahu dopisu ze dne 2. 5. 2008, který žalobkyně předložila soudu spolu s podanou žalobou (příloha č. 2), vstupoval z okolních pozemků ve svém vlastnictví, neboť jak uvádí, „ze tří stran s touto zahradou sousedí pozemky, které v bezpodílovém vlastnictví manželů vlastníme s mojí manželkou, na jednom z nich stojí i náš dům“. Podle prohlášení vyvlastňovatele a) a obce Zdíkov (viz protokol z jednání ze dne 9. 4. 2013) bylo na pozemek přistupováno od domu č. p. 8, tj. podle vyjádření vyvlastňovaného a) ze dne 28. 5. 2013 přes pozemek p. č. 36/1. Vedle toho žalobkyně v odvolání ze dne 27. 11. 2015 uvádí, že p. K. na pozemek přistupoval i vraty přes pozemek p. č. 30, což mu však bylo po změně vlastníka tohoto pozemku znemožněno. S ohledem na předmět vyvlastňovacího řízení je však nutné zdůraznit, že žalobkyně se těchto přístupových tras nedovolávala. Pozemek p. č. 1088 měl být podle žalobkyně v minulosti před změnou jeho vlastníka [nyní vyvlastňovaný a)] veřejně přístupný, stejně jako pozemek p. č. 34/3, jehož tehdejší vlastník měl být k dohodě o průjezdu žalobkyně nakloněn. Žalobkyně neměla zájem k pozemku přistupovat po shora uvedených historicky užívaných trasách přes pozemek p. č. 36/1 nebo p. č. 30, neboť sama uvedla, že jednala s právním předchůdcem vyvlastňovaného a) o možnosti zřízení přístupu k jejímu pozemku přes pozemek p. č. 1088 a 34/3. Žádný hmatatelný výsledek tohoto jednání však žalobkyně netvrdí ani nedokládá, a proto nemá krajský soud tvrzení žalobkyně v tomto směru za prokázaná. Pro úplnost krajský soud dodává, že žalobkyně uvedený dopis p. K. označila jako důkaz k prokázání toho, že tento pozemek byl v minulosti ošetřován, obhospodařován. Na jednání u soudu žalobkyně předložila nájemní smlouvu pana K., ze které vyplývá, že pozemek p. č. 33 byl určen k zemědělskému využití. Tato skutečnost však sama o sobě není pro účely vyvlastňovacího řízení podstatná a stejně tak ani není správními orgány zpochybňována. Krajský soud se ztotožňuje s hodnocením správních orgánů v tom směru, že žalobkyně měla při vynaložení potřebné péče, kterou po ní lze spravedlivě požadovat, zjistit před uzavřením Kupní smlouvy, jaký je faktický stav pozemku, který chce do svého vlastnictví nabýt a jakým způsobem lze na tento pozemek přistupovat s ohledem na jí zamýšlené hospodářské využití. Faktická nepřístupnost pozemku je zjevnou vadou věci, přičemž žalobkyně byla na tuto eventualitu Kupní smlouvou výslovně upozorněna. Není přitom podstatné, zda se jedná o standardizované smluvní ustanovení či nikoliv, žalobkyně žádným způsobem nenapadá platnost tohoto smluvního ustanovení. Neseznámila-li se žalobkyně s faktickým stavem pozemku, který nabývala do svého vlastnictví, nelze tuto skutečnost klást k tíži třetím osobám. Krajský soud neshledává žádné legitimní očekávání na straně žalobkyně, které by snad mohlo na tomto závěru čehokoliv změnit. Krajský soud tak činí dílčí závěr, že veřejný zájem na vyvlastnění jako stěžejní podmínka vyvlastnění nevyl v řízení prokázán, a tudíž nebylo možno žádosti žalobkyně o vyvlastnění vyhovět. Vyvlastňovací úřad a žalovaný se dále zabývali alternativními přístupovými cestami k pozemku žalobkyně při posuzování nezbytnosti přístupu přímo po žalobkyní navržené trase. Jak vyplynulo ze správního spisu a napadeného rozhodnutí, zástupce žalobkyně v průběhu vyvlastňovacího řízení sám uvedl, že s dalšími vlastníky okolních pozemků nebylo o možnosti zajištění přístupu jednáno, protože žalobkyní požadovaný přístup je nejkratší možný (viz protokol ze dne 9. 4. 2013). V doplnění žaloby žalobkyně uvedla, že bez výsledku jednala s vlastníky ostatních pozemků o možném přístupu ke svému pozemku. Toto tvrzení je však v přímém rozporu s tím, co uvedl zástupce žalobkyně ve vyvlastňovacím řízení. Jednání s vlastníky pozemků p. č. 36/1 a p. č. 30, i příp. dalších pozemků, žalobkyně žádným způsobem soudu nedoložila a uvedené skutečnosti neplynou ani ze správního spisu. Z toho důvodu nemá krajský soud za prokázané tvrzení žalobkyně, že neexistuje žádný jiný způsob přístupu k jejímu pozemku než před pozemky vyvlastňovaných. Žalobkyně namítala, že vyvlastňovací úřad neměl zamítnout její žádost jenom proto, že nesouhlasil s navrhovaným rozsahem vyvlastnění. Nesouhlas vyvlastňovacího úřadu s navrženým rozsahem vyvlastnění však nebyl nosným důvodem zamítnutí žádosti žalobkyně. Pro věc je zásadní, že vůbec nebyl shledán a prokázán veřejný zájem na vyvlastnění. Správní orgány se však zabývaly i naplněním dalších podmínek pro vyvlastnění, a to nezbytností požadovaného rozsahu vyvlastnění. Vyvlastňovací úřad dospěl k názoru, že nezbytný přístup k pozemku žalobkyně je pouze v rozsahu pro pěší v šíři cesty 1,5 m, přičemž by bylo zároveň možno předpokládat převoz věcí na vozíku či pojezd sekačky na trávu. Tato úvaha byla konfrontována s žalobkyní navrženou trasou, která nebyla shledána přiměřenou, a to vzhledem k nutnosti úprav dotčených částí pozemků, množství vyvlastněním dotčených vlastníků a historickým způsobům zajištění přístupu k tomuto pozemku jinými cestami. Žalobkyně tyto úvahy vyvlastňovacího úřadu žádným konkrétním způsobem v žalobě nerozporuje. Žalobkyně v doplnění žaloby přípustně doplnila, že souhlasila se zřízením přístupové cesty po navržené trase o šíři 1,5 m. Na ústním jednání dne 21. 9. 2015 zástupce žalobkyně uvedl, že „příjezd požadujeme dále, nepožadujeme tonáž, pouze pro zahradní traktor pro údržbu pozemku“. Je tedy zřejmé, že žalobkyně v průběhu řízení upustila od požadavku vjezdu vozidel do 3,5 tuny, požadavek na šířku průjezdu však zůstal zachován, stejně jako požadavek na to, aby zde byla možnost vjezdu vozidel. V odvolání ze dne 18. 5. 2014 žalobkyně uvedla, že požaduje pouze pruh pozemku šířky 3 m. V odvolání ze dne 27. 11. 2015 žalobkyně uvedla, že k pracím na zahradě bude užíván zahradní traktor, „pro průjezd pozemku by v nejhorším případě též stačil průjezd šířky 2 m, s čímž by navrhovatelka souhlasila“. Z uvedeného se žalobkyní tvrzený souhlas s průjezdem pouze o šíři 1,5 m, resp. řádná změna vyvlastňovacího návrhu v průběhu řízení nepodává. Citovanou část odvolání ze dne 27. 11. 2015 krajský soud nepovažuje za perfektní projev vůle, z něhož by byla patrná změna vyvlastňovacího návrhu na zřízení přístupové cesty v šíři 1,5 m. Podle obsahu se jedná o prohlášení žalobkyně reflektující průběh vyvlastňovacího řízení. Vyvlastňovací úřad na potencionální změny rozsahu žádosti o vyvlastnění více nereagoval, což je možné akceptovat, neboť procesní návrh nebyl učiněn v řádné formě a nesouhlas s navrženým rozsahem vyvlastnění nebyl nosným důvodem pro zamítnutí žádosti žalobkyně. Tímto důvodem bylo neprokázání veřejného zájmu na vyvlastnění. Ostatně žalobkyně sama měla dbát na to, aby svou případnou vůli na změnu rozsahu navrženého vyvlastnění komunikovala správnímu orgánu procesně správným způsobem, aby taková změna vyvolala zamýšlené procesní účinky. Žalobkyně na jednání u soudu písemně doplnila svou žalobu, a to v přípustném rozsahu, neboť se jednalo o rozhojnění včas uplatněné argumentace. Žalobkyně uvedla, že navrhuje vyvlastnění ve formě odnětí vlastnického práva v rozsahu 1,5 m na pozemku p. č. 34/3 nebo pouze zřízení věcného břemene k tomuto pozemku; v ostatním setrvala na svém původním návrhu (odnětí vlastnického práva k části pozemku p. č. 35 a zřízení věcného břemene na pozemku p. č. 1088). K uvedenému krajský soud uvádí, že tento návrh na úpravu rozsahu vyvlastnění nemohl jakkoliv akceptovat, neboť nemá sám pravomoc rozhodovat ve věci vyvlastnění. Krajský soud pouze přezkoumává napadené rozhodnutí podle skutkového a právního stavu v době jeho vydání. Takový návrh na změnu rozsahu vyvlastnění měla žalobkyně vznést v probíhajícím vyvlastňovacím řízení, a to procesně správným způsobem tak, aby dosáhla změny svého vyvlastňovacího návrhu. Pokud tak neučinila, rozhodovaly správní orgány o jejím návrhu tak, jak byl původně podán. Krajský soud doplňuje, že žalobkyní citovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 5. 1999, č. j. 10 Ca 67/99 – 32, na posuzovanou věc nedopadá, neboť žádost o vyvlastnění nebyla zamítnuta pouze pro nesoulad navrhovaného rozsahu vyvlastnění s názorem správního orgánu. V nyní posuzované věci nebyla vůbec splněna základní podmínka vyvlastnění, a to podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění, a sice nebylo prokázáno, že veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Na základě shora uvedeného krajský soud uzavřel, že nebyly naplněny podmínky pro vyvlastnění podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění, neboť nebylo v průběhu vyvlastňovacího řízení prokázáno, že veřejný zájem v podobě umožnění řádného výkonu vlastnického práva žalobkyně k pozemku p. č. 33 spočívajícího ve zřízení přístupové cesty podle návrhu žalobkyně by převážil nad zájmem na zachování dosavadních práv vyvlastňovaných. Krajský soud nezjistil žádné pochybení žalovaného nebo vyvlastňovacího úřadu, které by v tomto směru zakládalo nezákonnost jejich rozhodnutí. Vyvlastňovací úřad uvážil, zda návrh na vyvlastnění za účelem zřízení nezbytného přístupu odpovídá právu řádně vykonávat vlastnické právo žalobkyně a zda toto právo převáží nad zájmy vyvlastňovaných na jejich nerušeném výkonu vlastnického práva, a dospěl k závěru, že nikoliv. Vyvlastňovací úřad posoudil taktéž možnosti přístupu k pozemku žalobkyně, stejně jako navržený rozsah vyvlastnění a dospěl k názoru, že žalobkyní navrhovaný rozsah není nezbytně nutný (vjezd nákladního automobilu). Následně se vyvlastňovací úřad zabýval podobou přiměřeného nutného přístupu a dospěl k závěru, že nezbytně nutným přístupem je v tomto případě pěší přístup po cestě široké 1,5 m. Nebylo tedy shledáno naplnění § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění, neboť žalobkyní navrhovaný rozsah vyvlastnění nebyl shledán nezbytným. Žalovaný úvahy vyvlastňovacího úřadu aproboval a doplnil. Na těchto úvahách správních orgánů neshledal krajský soud žádných vad, které by zakládaly nezákonnost vydaných rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ve své podstatě brojila proti napadenému rozhodnutí pouze v obecné rovině s minimem konkrétních věcných či právních námitek, nemohl se krajský soud věcí více zabývat. V doplnění žaloby žalobkyně namítla, že žalovaný nevzal v potaz nezákonné překvalifikování pozemku vyvlastňovacím úřadem, když pozemek pro zemědělskou výrobu stanovil jako lesní pozemek. S odkazem na § 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s. shledal krajský soud tento žalobní bod opožděným, neboť žalobkyně jej poprvé vznesla až v doplnění žaloby po uplynutí lhůty k podání žaloby. Z toho důvodu se jím krajský soud nezabýval. Nad rámec věci však krajský soud poznamenává, že vyvlastňovací úřad na str. 7 shora svého rozhodnutí uvedl, že pozemek žalobkyně je klasifikován jako trvalý travní porost a v územním plánu jako nezastavitelná zahrada, nikoli jako lesní pozemek. Žalobkyně jako důkaz navrhla celou řadu listin, které jsou z většiny obsaženy ve správním spise, ze kterého jsou krajskému soudu známy, a z toho důvodu nebyly pro nadbytečnost provedeny jako důkaz. Žalobkyně dále předložila soudu řadu listin vyvlastňovacího úřadu a žalovaného z roku 2011, kterými se však krajský soud nezabýval, neboť se týkají jiného vyvlastňovacího řízení. Skutečnost, že vyvlastňovací úřad vedl již dříve vyvlastňovací řízení na základě předchozí žádosti žalobkyně, není pro rozhodnutí krajského soudu podstatná a nemůže nijak přispět ke zjištění skutkového stavu věci. Z toho důvodu krajský soud tyto listiny jako důkaz neprovedl, neboť přímo nesouvisejí s předmětem tohoto řízení. Žalobkyně dále navrhla provést dokazování přílohou č. 2 - dopisem p. K. ze dne 2. 5. 2008. Tento důkaz provedl soud při jednání. Krajský soud provedl při jednání fotografie a mapu katastru nemovitostí, které předložila žalobkyně přímo při jednání. Uvedené důkazy nemohly nikterak ovlivnit právní posouzení věci krajským soudem. Stejně tak fotografie a listiny předložené osobou zúčastněnou na řízení neměly žádný vliv na právní posouzení věci krajským soudem. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.