51 A 14/2016 - 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a JUDr. Věry Balejové v právní věci žalobce P.J., bytem v X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 22. 3. 2016, č. j. KUJCK 40972/2016/ODSH, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 24. 05. 2016 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2016, č. j. KUJCK 40972/2016/ODSH, sp. zn. ODSH 39631/2016/jikl SO 3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, správního odboru, oddělení dopravních přestupků (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 8. 2015, značky Spr. př. 1515/15/Bo (dále jen „rozhodnutí I. stupně“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla uvedeným v §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť nezajistil, aby při užití vozidla Volvo XC 90 RZ X dne 26. 1. 2015 v době kolem 09:05 hod. na Senovážném náměstí v Českých Budějovicích, proti budově České pošty s. p., byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené uvedeným zákonem. K protiprávnímu jednání řidiče uvedeného vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, došlo ve shora uvedený den tak, že zastavením vozidla Volvo v úseku pozemní komunikace označeném svislou dopravní značkou č. B28 „Zákaz zastavení“ a vodorovnou dopravní značkou V12a (žlutá klikatá čára) byla porušena povinnost stanovená ustanovením § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Za uvedený správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. (2) Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalobou. V žalobě uvádí, že správní orgán vyhotovil výzvu k úhradě určené částky, kterou doručil žalobci. Správní orgán v poučení výzvy k úhradě částky uvedl, že žalobce má právo sdělit správnímu orgánu totožnost řidiče přestupku. Žalobce na výzvu nejprve nereagoval, teprve na základě výzvy k podání vysvětlení, kterou obdržel posléze, sdělil totožnost řidiče, který vozidlo v předmětný čas řídil. Správní orgán předvolal oznámeného řidiče k podání vysvětlení, ten však odepřel poskytnutí své výpovědi. Žalobce předně namítá, že správní orgán zahájil proti žalobci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, přestože neprovedl dostatečné kroky ke zjištění osoby pachatele přestupku. Podle žalobce nemohl správní orgán I. stupně zahájit řízení o správním deliktu provozovatele vozidla jen proto, že oznámený řidič odepřel výpověď, přičemž žádným způsobem nepopřel, že vozidlo sám řídil. Žalobce brojí proti postupu správního orgánu, který, dle názoru žalobce, zahájí řízení o přestupku s oznámeným řidičem pouze za předpokladu, že se výslovně dozná. Takový postup žalobce považuje za naivní a zároveň v takovém postupu spatřuje krácení práv provozovatelů vozidel, kteří nemohou řidiče vozidla k doznání přimět. Žalobce vnímá postup správních orgánů jako účelový, neboť se naprosto nedostatečným způsobem pokusil o zjištění totožnosti pachatele přestupku. Zahájení správního řízení proto žalobce považuje za učiněné v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu a odložení věci dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) označuje za předčasné. (3) Žalobce dále namítá nenařízení ústního jednání před vydáním rozhodnutí I. stupně, které žalovaný potvrdil, ačkoli tím byla zkrácena práva žalobce dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. g) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny základních práv a svobod“). V řízení tak nebyla dodržena zásada bezprostřednosti a žalobce neměl možnost vyjádřit se k prováděným důkazům. Žalobce upozornil na analogii s trestním řádem a zákonem o přestupcích i čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na základě nichž je nutné konat ústní jednání. V souvislosti s nutností nařízení ústního jednání žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15A 14/2015 – 35, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30A 56/2014 – 35 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. (4) Žalobce zastává názor, že pokud správní orgán nepovažoval za nutné nařizovat ústní jednání, přesto měl provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení. Rozhodnutí podložené důkazy, které byly provedeny bez přítomnosti účastníka řízení, způsobí zkrácení účastníka řízení na jeho právu na spravedlivý proces. V souvislosti s porušením zásady bezprostřednosti žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34. Žalobce byl vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady dle § 36 odst. 3 správního řádu, to však nepovažuje za dostačující, jelikož tím nebyla zhojena osobní neúčast při dokazování. (5) Žalobce dále namítá absenci jakéhokoliv protokolu o provedeném dokazování, domnívá se proto, že k dokazování v rámci řízení nedošlo a byl tak porušen § 51 a násl. správního řádu. (6) Žalobce uvedl, že předmětný správní delikt provozovatele vozidla považuje již za promlčený, jelikož uplynula jednoletá lhůta od jeho spáchání. Žalobce odkazuje na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb. zákonem č. 297/2011 Sb. (dále jen „metodika“) vydaná pod č. j. 8/2013 – 160/OST/5. Žalobce legitimně předpokládal postup v souladu s metodikou, rozhodnutí žalovaného proto bylo pro žalobce překvapivé. Žalobce navrhuje provedení dokazování čtením metodiky. (7) Žalobce namítá nedostatečné popsání místa spáchání přestupku, čímž byl porušen § 77 zákona o přestupcích, který lze aplikovat i na správní delikt provozovatele vozidla. Žalobce argumentuje tvrzením, že z popisu není zřejmé, zda vozidlo bylo zaparkováno v místě, kde je stání zakázáno nebo v místě, kde je povoleno stání s parkovacím lístkem. Žalobce dodává, že ani z pořízené fotodokumentace nelze přesně určit místo zaparkování a z výroku rozhodnutí nelze jednoznačně určit, zda jednání popsané skutkovou větou je protiprávní či nikoli. Na to žalobce aplikuje rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 45, rozsudek ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 39 a rozsudek ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010 – 56. Žalobce uvedl, že zaparkuje-li řidič v místě, kde je stání zakázáno, a to je doloženo pouze úředním záznamem, nelze jej považovat za důkazní prostředek, ten pouze poskytuje předběžnou informaci, jak uvedl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 1 As 96/2008. (8) Žalobce zpochybňuje průkaznost fotografií, na kterých není zřejmé, že bylo vozidlo zaparkováno v působnosti dopravních značek B28 a V12a. Dopravní značku V12a žalobce na fotografii nikde nespatřil. Existenci dopravní značky B28 žalobce nepopírá, ale namítá, že je umístěna v křoví a lze pochybovat o její působnosti právě na místo zaparkování vozidla žalobce. V souvislosti s tím odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 A 80/2015 – 43, který stanovil, že ke stanovení viny nelze užít fotografie, z nichž není patrné přestupkové jednání. (9) Správní orgán nedostatečně zjistil a nedostatečně prokázal skutkový stav, ačkoli byl povinen skutkový stav důkladně prověřit. Jestliže se řidič vozidla nedopustil přestupku, nelze uznat vinným ze spáchání správního deliktu ani provozovatele vozidla, který dle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu nese odpovědnost pouze, pokud jednání naplnilo znaky přestupku. Žalobce uvedl, že bylo nedostatečně zjištěno, zda se dopustil přestupku dle zákona o silničním provozu nebo dle zákona o přestupcích. (10) Žalobce dále uvedl, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a zejména pak povinnost uložená § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Citované ustanovení zakládá presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, přičemž provozovatel vozidla není prakticky schopen ovlivnit chování řidiče vozidla, jelikož mnohdy není v jeho přítomnosti. Provozovatel vozidla poučí řidiče vozidla o dodržování dopravních předpisů, nicméně předpokládá, že řidič jako absolvent autoškoly nepochybně zná své povinnosti. Žalobce upozorňuje na podobnost odpovědnosti držitele zbraně, který je též povinen svěřit zbraň pouze osobě, která má příslušné oprávnění, nenese však už odpovědnost za trestný čin proti životu a zdraví, který spáchala osoba, jíž byla zbraň po právu svěřena. Situace, kdy by střelec vyvázl bez trestu, by byla absurdní a ústavně nekomformní. Žalobce považuje § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, který presumuje odpovědnost provozovatele vozidla, za v rozporu s jednou ze základních zásad soudního trestání a per analogiam i trestání správního, presumpcí neviny, a tím je zasaženo do práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. (11) Žalobce na základě shora uvedeného považuje rozhodnutí za nezákonné. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného (12) Žalovaný je toho názoru, že žaloba není důvodná, a navrhuje její zamítnutí. (13) Žalovaný k projednávané žalobě uvedl, že skutková podstata podle § 125f zákona o silničním provozu nepostihuje provozovatele vozidla za přestupek, ale činí ho odpovědným za správní delikt. V případě naplnění zákonem stanovených okolností, může být odpovědnosti za správní delikt zproštěn. Žalovaný uvedl, že žalobce jako vlastník vozidla musí plnit závazky jak veřejnoprávní tak soukromoprávní. Vztah mezi provozovatelem a uživatelem vozidla je soukromoprávní, záleží tedy na dohodě, zda a za jakých podmínek přenechá vozidlo k užívání jiné osobě. Primárním úmyslem správního deliktu § 125f zákona o silničním provozu je postihnout jednoznačně zjištěný protiprávní stav, účelem objektivní formy odpovědnosti provozovatele vozidla je působit individuálně preventivně vůči provozovateli a generálně preventivně vůči okolní společnosti. (14) Žalovaný uvedl, že pro zahájení řízení měl správní orgán I. stupně dostatek podkladů a bez důvodných pochybností byl skutek naplňující znaky správního deliktu specifikován. V případě řízení o správním deliktu provozovatele vozidla žalovaný sdělil, že nařízení ústního jednání není obligatorní záležitostí, právě kvůli charakteru celého řízení. (15) Žalovaný považuje skutkový stav za nesporný a jasný, který není třeba více doplňovat. Pokud jde o místo spáchání správního deliktu, i v tomto případě se žalovaný domnívá, že bylo dostatečně určitě specifikováno jak ve výroku rozhodnutí, tak je seznatelné i z pořízené fotodokumentace. Žalovaný je toho názoru, že úřední záznam lze použít jako důkazní prostředek, nesmí se však jednat o jediný důkaz v rámci dokazování, což se v daném případě nestalo. (16) Žalovaný se neshoduje s žalobcem ani ohledně lhůty k zániku odpovědnosti za správní delikt fyzické osoby, žalovaný vychází z § 125e zákona o silničním provozu, který pro zánik odpovědnosti stanovuje, že pokud nebylo řízení zahájeno do dvou let ode dne, kdy se o skutku příslušný správní orgán dověděl, nejpozději však do čtyř let ode dne spáchání, je odpovědnost za takové jednání promlčena. Odkaz na uváděnou metodiku žalovaný považuje za neopodstatněnou, neboť tu lze užít pro správní delikty spáchané do 6. 11. 2014. III. Obsah správního spisu (17) Dle úředního záznamu pořízeného dne 26. 1. 2015 prováděla hlídka městské policie téhož dne kontrolu, při které bylo zjištěno, že v 09:05 hodin na Senovážném náměstí v Českých Budějovicích proti budově pošty stálo vozidlo Volvo RZ X v úseku platnosti dopravní značky B 28a V12a. Městská policie vypsala vyrozumění o porušení pravidel, které bylo umístěno za stěrač vozidla. Městská policie oznámila Magistrátu města České Budějovice podezření ze spáchání přestupku, u vozidla se nikdo nezdržoval a nebyly zjištěny okolnosti směřující k identifikaci konkrétní osoby řidiče. Řidič vozidla se ve stanovené lhůtě nedostavil na služebnu Městské policie ČR k projednání přestupku, a proto byla věc předána k dalšímu opatření. Z karty vozidla X vyplývá, že vlastníkem předmětného vozidla je žalobce. Výzvou ze dne 25. 2. 2015 byl žalobce vyzván k úhradě finanční částky 300 Kč, neboť bylo zadokumentováno porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazující znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu v návaznosti na porušení ustanovení § 4 písm. c), kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 26. 1. 2015 v 09:05 hodin v ulici Senovážné náměstí proti budově České pošty v Českých Budějovicích, které stálo v úseku platnosti dopravní značky B28 (zákaz zastavení) a V12a (žlutá klikatá čára). Žalobce tuto výzvu převzal dne 9. 3. 2015. Vzhledem k tomu, že žalobce na základě výzvy částku 300 Kč nezaplatil, byl předvolán na den 23. 4. 2015 k podání vysvětlení. (18) Dne 24. 4. 2015 byla správnímu orgánu I. stupně doručena omluva provozovatele vozidla z podání vysvětlení se sdělením, že vozidlo měla dne 20. 2. 2015 zapůjčené přítelkyně M.V.a více odepřel vypovědět. Správní orgán předvolal k podání vysvětlení na den 13. 5. 2015 zmíněnou přítelkyni žalobce, která měla být v den spáchání přestupku řidičkou vozidla. Předvolána byla opakovaně, nejprve ji správní orgán předvolal prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, který ji nemohl zastihnout, proto bylo předvolání vhozeno do schránky. Správní orgán předvolal přítelkyni žalobce k podání vysvětlení na den 3. 6. 2015, toto předvolání jí bylo také vhozeno do schránky dne 1. 6. 2015, jelikož nebyla nalezena platná datová schránka. (19) Dne 20. 5. 2015 byla správnímu orgánu doručena e-mailem omluva z podání vysvětlení, v níž M.V. sdělila, že odpírá podání vysvětlení, jelikož by tím mohla způsobit sobě či osobě blízké hrozbu stíhání pro přestupek. Správní orgán v reakci na přijatý e-mail sdělil přítelkyni žalobce, že k podání vysvětlení nařízenému na den 3. 6. 2015 se již nemusí dostavit, jelikož podání vysvětlení již učinila prostřednictvím e-mailu, který obdržel. (20) Dne 21. 5. 2015 byl správním orgánem vydán protokol o odložení věci, neboť správní orgán ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Současně správní orgán sdělil, že následně byla uplatněna objektivní odpovědnost provozovatele vozidla, a to ve společném řízení se značkou 1515/15/Bo. (21) Správní orgán vydal dne 1. 6. 2015 příkaz, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč za správní delikt, jehož se měl dopustit dne 26. 1. 2015 na Senovážném náměstí proti budově České pošty v Českých Budějovicích. Žalobce proti uvedenému příkazu podal odpor. Dne 16. 6. 2015 vyzval správní orgán žalobce k doplnění podání o plnou moc zástupce. Dne 21. 7. 2015 bylo proti žalobci zahájeno správní řízení pro porušení ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Současně bylo žalobci sděleno, že správní řízení bylo ukončeno shromážděním podkladů pro vydání rozhodnutí a žalobce může do spisu nahlédnout a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí i ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění, a to ve dnech 5. 8. 2015 – 7. 8. 2015. (22) Dne 10. 8. 2015 správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč, a to za správní delikt, jehož se měl dopustit dne 26. 1. 2015, neboť žalobce byl v době spáchání přestupku v registru vozidel uveden jako provozovatel vozidla. Obligatorním znakem skutkové podstaty správního deliktu není zavinění, k vyvození odpovědnosti postačuje samotný fakt porušení nebo nesplnění povinností stanovených zákonem. Proto zavinění nebylo zkoumáno, byl pouze hodnocen stav, který nastal evidentním porušením právního předpisu. (23) Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Žalobce namítal, že správní orgán nenařídil ústní jednání, a tím byla zkrácena jeho práva. Dále žalobce uvedl, že správní orgán neměl řízení o správním deliktu ani zahájit, protože věc měla být řešena jako přestupek s konkrétní osobou přestupce. (24) Žalovaný vydal dne 22. 3. 2016 napadené rozhodnutí, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že se žalobce dopustil správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu jako provozovatel vozidla, neboť nezajistil, aby při užití vozidla Volvo RZ X dne 26. 1. 2015 v ulici Senovážné náměstí proti budově České pošty, v Českých Budějovicích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem silničním provozem. IV. Právní názor soudu (25) Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. (26) V daném případě se žalobce měl dopustit správního deliktu dle § 125f zákona o silničním provozu (správní delikt provozovatele vozidla). Dle uvedeného ustanovení se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při využití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. V rámci správního řízení byl zjištěn vlastník – provozovatel vozidla, který má dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu zajistit, aby byly při použití vozidla na pozemních komunikacích dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. (27) Soud poznamenává, že k odpovědnosti za uvedený správní delikt dle ustanovení § 125f silničního zákona, není vyžadováno zavinění, jedná se o odpovědnost objektivní. Aby se mohl provozovatel odpovědnosti za správní delikt zprostit, muselo by dojít k naplnění podmínek v ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o silničním provozu, žádný takový důvod však namítnut nebyl. (28) Správní orgán dle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu projedná správní delikt teprve poté, co učiní veškeré nezbytné kroky pro zjištění pachatele přestupku, nezahájí řízení o přestupku a věc, pro nezjištění skutečností odůvodňujících zahájení řízení proti určité osobě, odloží. Soud po prostudování správního spisu konstatoval, že podmínky stanovené § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu byly dodrženy. Zahájení řízení o správním deliktu musí předcházet podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu vydání výzvy k úhradě určené částky či sdělení totožnosti řidiče vozidla, což dodrženo bylo a žalobce takovou skutečnost nerozporuje. V předmětné věci žalobce určenou částku neuhradil ani jinak nereagoval, teprve po přijetí výzvy k podání vysvětlení žalobce sdělil totožnost řidiče. (29) Správní orgán se při postupu směřujícím ke zjištění totožnosti přestupce, může dostat do stavu důkazní nouze a věc odložit, což se v projednávané věci stalo. Právě situace, kdy spáchání přestupku je jednoznačně zjištěno, ale totožnost pachatele není známa a provozovatel vozidla odepře podání vysvětlení, protože by tím vystavil postihu osobu blízkou, byly důvodem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, tzv. „problematika osoby blízké“. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, který judikoval: „Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích.“ Odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla je subsidiární vůči odpovědnosti za přestupek, to uvedl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45: „Až v případě, že není možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který spáchal předmětný přestupek, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích.“ S onou předností odpovědnosti za přestupek před odpovědností provozovatele vozidla velice úzce souvisí § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán může poučit provozovatele, jenž neuhradil určenou částku, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, takové sdělení je pak považováno za podání vysvětlení. (30) Tento postup byl v dané věci dodržen. Správní orgán učinil veškeré nezbytné kroky k odhalení přestupce, ocitl se však ve stavu důkazní nouze z důvodu nepochybně účelového jednání provozovatele a řidiče vozidla a vzhledem k tomu, že označená řidička odmítla podat vysvětlení, aplikoval správní orgán § 125f zákona o silničním provozu. Správní orgán neočekával doznání přestupce, ale bez uvedení důkazů a za procesní pasivity provozovatele i údajného řidiče vozidla, nemohl postupovat jinak, než odpovědnost za protiprávní stav požadovat po provozovateli. (31) Účelem zavedení § 125f do zákona o silničním provozu bylo jednoznačně postihnout nastalý a prokázaný protiprávní stav, který byl způsoben užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Dle názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21, „… je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci – nástroje spáchání protiprávnosti – z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ (32) Je nepochybné, že správní orgán musí vždy vynaložit veškeré úsilí k odhalení totožnosti přestupce, každopádně pokud mu nejsou k dispozici indicie či jiné informace o totožnosti přestupce a provozovatel na základě výzvy sdělí nedostačující skutečnosti o řidiči, nelze po správních orgánech požadovat obšírné postupy směřující k identifikaci řidiče. Poté, co správní orgán učinil v předmětné věci veškeré nezbytné kroky ke zjištění totožnosti přestupce ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, řízení o přestupku odložil a zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, soud tedy nemá pochybnosti o učinění veškerých nezbytných kroků ke zjištění pachatele. Odložení věci dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích bylo zcela v souladu s právními předpisy i zavedenou praxí a ani v takovém postupu správního orgánu soud nespatřuje pochybení. (33) Žalobce namítá, že oznámený řidič nepopřel, že by vozidlo řídil a tedy správní orgán neučinil veškeré nezbytné kroky ke zjištění osoby řidiče, když reagoval na odepření výpovědi zahájením řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Takový postup považuje žalobce za účelový. Soud opětovně zdůrazňuje, že smyslem a účelem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla do právního řádu bylo postihnout problematiku osoby blízké. Naopak postup žalobce a jím oznámeného řidiče lze jednoznačně považovat za účelový s využitím procesních taktik a obstrukčních metod. K zahájení postupu dle § 125c odst. 2 zákona o silničním provozu, který žalobce požadoval, nebyly splněny podmínky. V takovém případě totiž provozovatel nezná údaje potřebné k určení totožnosti osoby, jíž svěří samostatné řízení vozidla, to však nepřiléhá na projednávanou věc. (34) Další žalobní námitkou žalobce bylo nenařízení ústního jednání, a tím jeho zkrácení na právech dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písmene c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K nedodržení záruk správního řízení z pohledu Evropské úmluvy a Listiny základních práv a svobod se Nejvyšší správní soud vyjádřil v již zmiňovaném rozsudku č. j. 8 As 110/2015 – 46: „Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez jednání.“ (35) K argumentaci žalobce, že obviněný ze správního deliktu má stejná práva jako obviněný z přestupku či trestného činu, je třeba poznamenat, že § 49 odst. 1 správního řádu stanoví, že správní orgán nařídí ústní jednání jen za předpokladu, že je to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, popřípadě stanoví-li tak zákon. Zákon o přestupcích je v tomto specifický a ústní jednání dle § 74 odst. 1 musí být nařízeno v I. stupni správního řízení vždy. Řízení o správních deliktech takto vázáno není a správní orgány proto nejsou povinny vždy nařizovat ústní jednání. (36) Žalobcem odkazované rozsudky krajských soudů soud shledal za překonané již zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46 a proto k nim nepřihlížel. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30, na který žalobce také odkazoval, soud shledal za přiléhavý, avšak závěr z rozhodnutí vycházející vyvodil odlišný. V tomto rozsudku je uvedeno: „Podle § 51 odst. 2 správního řádu má správní orgán provádět důkazy za přítomnosti účastníků řízení, a to buď při ústním jednání, o jehož konání musejí být účastníci řízení s dostatečným předstihem uvědoměni (§ 49 odst. 1), nebo mimo ústní jednání, přičemž v takovém případě musí o provádění důkazů účastníky řízení včas vyrozumět, nehrozí-li nebezpečí z prodlení (srov. VEDRAL. J. Správní řád – komentář, Praha: BOVA POLYGON, 2. aktualizované vydání, 2012, s. 520).“ Z citovaného úryvku jednoznačně vyplývá možnost rozhodnout meritorně bez nařízení ústního jednání, nicméně jen za předpokladu, že jsou splněny požadované podmínky. Citované rozhodnutí dále odkázalo na závěr Nejvyššího správního soudu z rozsudku ze dne 8. 8. 2013, č. j. 4 As 34/2013 – 24, který uvedl, že správní řízení je ovládáno zásadou písemnosti, což vyplývá z § 15 odst. 1 správního řádu. V případech, kdy zákon nevyžaduje ústní jednání, je na úvaze správních orgánů, zda vyhodnotí, že ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv účastníku je nezbytné ústní jednání. (37) Žalobce dále namítl, že dokazování neproběhlo za jeho osobní účasti, a tím byla porušena zásada bezprostřednosti. V projednávané věci správní delikt spočíval v tom, že dne 26. 1. 2015 bylo zaparkováno vozidlo žalobce v úseku platnosti dopravní značky B28 a vodorovné dopravní značky V12a. Skutkově se tedy jedná o zcela jednoduchý případ, kdy ze strany žalobce byl porušen zákaz zastavení. Soud má za to, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování, neboť za daných okolností nebylo nezbytné nařizovat ústní jednání. Správní orgán správně rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise, v souladu se zásadou procesní ekonomie jednání nenařídil. V daném případě by bylo zcela nadbytečné, aby soud nařizoval ústní jednání nebo zajišťoval například výslech zasahujících policistů ohledně nesprávného zaparkování vozidla, jelikož byl skutek fotograficky zdokumentován. Soud proto uzavřel, že správní orgány dostatečně prokázaly spáchání správního deliktu a bylo by v rozporu se zásadou procesní ekonomie, aby bylo ve věci nařizováno jednání. Soud má za to, že k porušení zásady bezprostřednosti jednoznačně nedošlo. S odkazovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57A 51/2014 – 34 se soud neztotožnil a má za to, že postup správního orgánu byl v souladu s právními předpisy a není postižen žádnou procesní vadou. (38) Námitku absence protokolu o provedeném dokazování soud sice shledal za oprávněnou, avšak předně upozorňuje na skutečnost, že taková procesní vada má dopad do práv účastníka naprosto minimální a nezpůsobuje proto nezákonnost rozhodnutí. Primárně je posuzováno, zda měl účastník řízení možnost se s danými důkazy seznámit a vyjádřit se k nim podle § 36 odst. 3 správního řádu, do pozadí tak je odsunuto posouzení dodržení ryze formálního postupu stanoveného § 53 odst. 6 správního řádu ve vazbě na § 18 odst. 1 správního řádu. Dále soud upozorňuje na skutečnost, že jsou-li veškeré důkazní prostředky součástí spisu po celou dobu řízení, není zapotřebí o takovém důkazu sepisovat protokol nebo záznam, což potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25. (39) Žalobce dále namítá promlčení správního deliktu, jelikož ode dne spáchání uplynula doba delší než jeden rok, která je určena § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, který analogií aplikoval na projednávanou věc v souladu se zásadou „in dubio mitius“. Žalobce dále odkazoval na metodiku, která tuto analogii doporučuje uplatnit. Soud se však ztotožnil s názorem žalovaného, který ve shodě s komentovaným zněním zákona o silničním provozu uvedl, že se pro promlčení odpovědnosti za správní delikt fyzických osob jako provozovatelů vozidla uplatní § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu. Ten jasně stanoví, že odpovědnost zaniká, pokud příslušný orgán nezahájil řízení do dvou let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději do čtyř let ode dne, kdy byl spáchán. Soud upozorňuje na konkrétní ustanovení § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu, zde je explicitně stanoveno, že ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby se vztahují i pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f, čili argumentace analogií se zákonem o přestupcích je v daném případě lichá. (40) Žalobcem uvedená metodika byla aplikována na správní delikty spáchané do 6. 11. 2014, v důsledku novely zákona o silničním provozu (zákonem č. 230/2014 Sb.) účinného od 7. 11. 2014 je již úprava zániku odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla zakotvena přímo v zákoně o silničním provozu. Rozhodnutí tak nelze považovat za překvapivé, jak uvedl žalobce, a provedení dokazování čtením metodiky, tak soud považuje za nadbytečné, které by nepřineslo nové skutečnosti do řízení. Znění zákona je jednoznačné a závazné. (41) S námitkou žalobce ohledně nedostatečného popisu místa spáchání přestupku soud zásadně nesouhlasí. Místo spáchání bylo dostatečně určitě specifikováno, soud nemá sebemenší pochybnosti o místě spáchání. Veškeré potřebné informace k identifikaci místa byly sděleny a pro upřesnění místa posloužily pořízené fotografie. Z fotografií pořízených v den spáchání 26. 1. 2016, v čase 09:08 až 09:09 je naprosto zřejmé, že vozidlo bylo zaparkováno v působnosti vodorovné dopravní značky V12a. Na fotografiích nelze přehlédnout, že pod vozidlem je nakreslena žlutá klikatá čára vyznačující plochu, kde je zakázáno parkování. To je doloženo i výřezem dotčeného území z pasportu dopravního značení, který je také součástí správního spisu. (42) Pokud jde o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 45, který na podporu svých tvrzení žalobce uvedl, soud poznamenal, že se závěrem Nejvyššího správního soudu souhlasí, nejedná se však o judikaturu přiléhavou na projednávanou věc. V projednávané věci bylo místo specifikováno nejen sdělením ulice, tedy Senovážné náměstí, ale bylo blíže konkretizováno tím, že se jednalo o místo naproti budově České pošty s. p. v úseku platnosti dopravní značky B28 a V12a. Soud nemá pochybnosti o dostatečném specifikování místa spáchání a i tuto námitku žalobce shledal jako nedůvodnou. Pokud by se jednalo o místo před domem služeb, kde je parkování dovoleno s parkovacím lístkem, bylo by místo spáchání nepochybně označeno jako Senovážné náměstí před budovou „Dům služeb“. (43) Žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 39 a ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010 – 56 soud shledal jako nepřiléhavé na posuzovanou věc, v těchto rozhodnutích je namítáno nedostatečné určení místa spáchání překročení rychlosti, zatímco nyní je posuzováno nesprávné zaparkování, kde je nade vší pochybnost zřejmé, kde bylo vozidlo zastaveno. (44) Dalším žalobním bodem je namítáno, že jako důkazní prostředek nemůže být považován pouze úřední záznam. Na to soud reaguje konstatováním, že úřední záznam skutečně nemůže být jediným důkazním prostředkem k prokázání zaparkování vozidla v místě, kde je parkování zakázáno. Stěžejní důkaz poskytly fotografie vozidla, které doložily zaparkování vozidla v úseku, kde je zastavení zakázáno. (45) K námitce žalobce, že z fotografie není zřejmé porušení dopravní značky V12a, se soud výše vyjádřil slovy, že nelze přehlédnout její vyznačení na vozovce pod vozidlem i kolem něj. Co se týče dopravní značky B28, její umístění je pro řidiče přehledné a zakazuje zastavení po celé délce komunikace, která je slepá. Odkaz žalobce na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30A 80/2015 – 43 soud shledal opět jako nepřiléhavý, jelikož z předložené fotografie je seznatelné porušení dopravních předpisů, konkrétně vodorovné dopravní značky V12a. (46) Námitku žalobce ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu soud též neshledal jako důvodnou. Soud souhlasí se závěrem žalovaného, že správní orgán jednoznačně prokázal skutkový stav, kterému odpovídá právní kvalifikace uvedeného deliktního jednání žalobce a nepochybně postupoval v rámci správního uvážení, jehož meze nepřekročil. Rozhodnutí žalovaného správního orgánu je dostatečně a srozumitelně odůvodněno. Správní orgán na str. 3 rozhodnutí vysvětlil a shrnul, že v dané věci byla naplněna skutková podstata přestupku v provozu na pozemních komunikacích uvedeného v § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu a po učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele, kdy správní orgán nemohl řízení zahájit a věc odložil, dospěl s odkazem na § 10 odst. 3 téhož zákona k závěru, že byly naplněny zákonem stanovené znaky správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Tvrzení žalobce, že pokud se řidič nedopustil přestupku, nemohl být shledán žalobce jako provozovatel vozidla vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, není opodstatněná. Takový závěr nelze v dané věci dovodit. (47) Závěrem soud k žalobní námitce týkající se rozporu § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s Ústavou, ústavními principy a základními právy, že mu nepřísluší posuzování ústavnosti této právní normy. V kontextu této problematiky lze odkázat na usnesení ÚS ČR I. ÚS 508/15 ze dne 22. 12. 2015, kde ÚS ČR návrh na zrušení § 125f zákona o silničním provozu odmítl. V. Závěr, náklady řízení (48) Na základě shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Správní delikt žalobce byl ve správním řízení spolehlivě zjištěn a prokázán. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost či nezákonnost, a proto žalobu v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. (49) Podle ustanovení § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. soud nepřiznal úspěšnému žalovanému správnímu orgánu náhradu nákladů řízení, neboť mu náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.