51 A 15/2020 – 47

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc Petra Jiříka ve věci žalobce: Krumlovský mlýn a. s., IČO 25172247 sídlem Široká 80, Vnitřní Město, 381 01 Český Krumlov zastoupen advokátem Mgr. Janem Aulickým se sídlem Za Tiskárnou 327, 381 01 Český Krumlov proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2020, č. j. KUJCK 2716/2020 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Žalobci se vrací uhrazený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a složená jistota ve výši 10 000 Kč, které budou vyplaceny převodem z bankovního účtu soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Žalobce se vyzývá, aby ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení tohoto rozsudku sdělil platební údaje pro vrácení uvedených finančních prostředků. Nesdělí–li žalobce požadované údaje ve stanovené lhůtě, budou tyto prostředky vráceny na bankovní účet, ze kterého byly uhrazeny.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Včasně podanou žalobou doručenou krajskému soudu dne 20. 3. 2020 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný jako příslušný správní orgán podle § 67 odst. 1 písm. a) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů a § 89 odst. 1 a § 178 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov, stavebního úřadu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 4. 6. 2018, č. j. MUCK 29682/2019. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobce o dodatečné povolení stavby „přístřešek zařízení MVE a soukromá terasa při objektu čp. 80“ Široká, Vnitřní Město, Český Krumlov, na pozemcích st. p. 161, parc. č. 1347/2, v katastrálním území Český Krumlov.

2. Žalovaný napadeným rozhodnutím podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu část výroku rozhodnutí; původní znění „…na základě tohoto posouzení § 149 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění…“ změnil tak, jej nahradil zněním „…na základě tohoto posouzení § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění…“. Ve zbytku žalovaný podle § 90 odst. 5 věty poslední správního řádu napadené rozhodnutí potvrdil a podané odvolání žalobce zamítl.

II. Shrnutí žaloby

3. Žalobce úvodem své žaloby uvádí, že v této věci týkající se žádosti o dodatečné povolení „přístřešku MVE a soukromé terasy při objektu čp. 80“, bylo vydáno závazné stanovisko Městského úřadu Český Krumlov, Odbor památkové péče, ze dne 17. 12. 2018, č. j. MUCK 63433/2018/OPP/JL, dle § 149 odst. 5 správního řádu, k provedeným stavebním úpravám, dle kterého jsou předmětné stavební úpravy nepřípustné. Toto stanovisko bylo následně potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu pro Jihočeský kraj, Odbor kultury a památkové péče, Oddělení památkové péče, ze dne 20. 12. 2019, č. j. KUCJK 120725/2019.

4. Žalobce má za to, že zmiňovaná závazná stanoviska nezohledňují všechny relevantní skutečnosti a důkazy důležité pro posouzení věci. Dle názoru žalobce, jsou tato závazná stanoviska nesprávná a nezákonná.

5. Žalobce namítá nedostatečné odůvodnění závazného stanoviska, které má odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí (viz Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009–150). S ohledem na zvláštní postavení závazného stanoviska je podle žalobce a Nejvyššího správního soudu v návaznosti na § 154 správního řádu nutná přiměřená aplikace § 67 a 68 správního řádu. Žalobce se domnívá, že výše uvedená závazná stanoviska nárokům těchto ustanovení nevyhovují, jsou nezákonná, což způsobuje i nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

6. Závazná stanoviska jsou ve vztahu k posouzení památkově historických hledisek v kontextu provedené stavby dle žalobce nekonkrétní. Správní orgán prvního stupně se nevypořádal se všemi připomínkami žalobce a předloženými důkazy. Žalobce předkládal historické fotografie zachycující bývalý mlýn a prostory za ním spolu s řekou. Dále předkládal fotografie dalších objektů, zasahujících nad tok řeky na území města Český Krumlov. Žalobce upozorňuje, že při rozhodování ve správním řízení má být v obdobných věcech rozhodováno obdobně. Rozhodnutí jsou však neúplná a nepřezkoumatelná, neboť na základě žalobcovy dokumentace je zřejmé, že správní orgán obdobné stavby již povolil. Z těchto důvodu namítá žalobce porušení zásady legitimního očekávání ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu. Odůvodnění závazných stanovisek je navíc nedostatečné; závazná stanoviska jsou nepřezkoumatelná.

7. Žalobce poukazuje na skutečnost, že památkové hledisko při hodnocení konkrétní stavby má posuzovat historický vývoj a historický kontext stavební činnosti. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že dřevěné terasy a předzahrádky jsou tradičními historickými prvky dotvářejícími prostředí města Český Krumlov. Závazná stanoviska však konstatují, že konkrétní realizovaná konstrukce je zcela netypická svou vyvýšenou konstrukcí nad hladinu vody a shledávají tuto skutečnost v rozporu s nutností zachovat prostorové a objemové skladby prostředí. Rovněž je odůvodňováno, že konstrukce terasy se v daném místě historicky nevyskytovala a nemá žádné opodstatnění.

8. Žalobce namítá, že i řada jiných teras a stavebních prvků, které dokládal v rámci správního řízení, nejsou v konkrétních místech stavbami historicky doloženými. Nelze automaticky vylučovat realizaci dalších staveb pouze z důvodu, že se historicky takové stavby v místě nevyskytovaly. Tímto by byla vyloučena jakákoliv stavební činnost odlišná od určitého vzhledu města v určitých časových obdobích. Relevantní je dle názoru žalobce pouze soulad zamýšleného stavebního prvku s kontextem historického města v materiálové a vizuální rovině. V této rovině sám správní orgán potvrzuje provedení stavby tradičními materiály v jednoduchém a prostém stylu. Skutečnost, že se jedná o prvek historicky nedoložený, nemá mít dle žalobce vliv na posuzování ochrany památkové péče. Další hodnocené hledisko – vyvýšenost a překonávání okolních pohledových bariér, se závěrem, že se jedná o rušivý prvek vystupující do pohledů na historické centrum města, je pouze subjektivním hodnocením konkrétní osoby.

9. Žalobce dále namítá, že stavba nezasahuje do charakteristického toku řeky Vltavy, nýbrž je situována nad hospodářsky využívaný náhon, který je jakousi „odbočkou“ z toku řeky. Náhon jako takový netvoří samotný tok řeky, který spoluvytváří charakteristické prostředí historického jádra města. Žalobce má rovněž za to, že pohledové partie konkrétních stavebních činností nejsou zásadním způsobem zasaženy.

10. Závěrem žalobce dodává, že správní orgán překročil meze správního uvážení, když dal bez jakéhokoliv relevantního důvodu přednost jednomu historickému stavu objektu před historickým stavem jiným. Historický stav se v čase vyvíjí a mění. Orgán památkové péče nedůvodně upřednostňuje statičnost stávajícího stavu před dynamickým rozvoje města. Žalobce považuje upřednostnění konzervativního pohledu před pohledem stavebnětechnickým, byť posuzovaným z pohledu památkové péče, za vystoupení z mezí správního uvážení, které není v souladu s právními předpisy.

11. Ze shora uvedených skutečností žalobce shrnuje, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, došlo k překročení mezí správního uvážení a rozhodnutí jako takové vč. podkladových rozhodnutí – závazných stanovisek, považuje je nepřezkoumatelné. Na základě uvedeného žalobce navrhuje zrušení rozhodnutí žalovaného, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

12. Podanou žalobu navrhuje žalovaný jako nedůvodnou zamítnout.

13. Žalovaný poukazuje na obsah správního spisu a zdůrazňuje, že dřevěná terasa byla provedena nad náhonem k bývalému mlýnu a zčásti nad pozemkem za objektem Široká č. p. 80 na pozemcích parc. č. 161 a parc. č. 1347/2 v k. ú. Český Krumlov. Tyto pozemky nejsou nemovitými kulturními památkami, nacházejí se však na území Městské památkové rezervace Český Krumlov prohlášené Výnosem MK ČSR č. j. 16.417/87–VI/1 o prohlášení historických jader měst Kutné Hory, Českého Krumlova a dalších měst za památkové rezervace ze dne 21. 12. 1987, tedy na území s plošnou památkovou ochranou a zároveň v sousedství nemovité kulturní památky Široká č. p.

79. Navrhované i provedené práce v tomto území musí být posuzovány z hlediska jejich dopadu ve vztahu k nemovitosti, na níž jsou prováděny, ale i ve vztahu k historickému prostředí MPR jako celku, v kontextu předmětu a podmínek ochrany definovaných ve výše uvedeném Výnosu. Navržené či provedené práce je třeba posuzovat i z hlediska jejich vlivu na „celkový vzhled města“.

14. Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor kultury a památkové péče, při přezkumu prvoinstančního závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení přezkoumal formální a věcnou správnost. Odůvodnění přezkoumávaného závazného stanoviska naplňuje požadavky plynoucí z § 68 odst. 3 správního řádu. Dostatečný prostor prvoinstanční správní orgán věnoval též vypořádání námitek žalobce, hodnotil jím předložené důkazy a jednotlivě je vypořádal. Odvolací orgán památkové péče ve svém závazném stanovisku veškeré odvolací námitky řádně vypořádal, přičemž část odvolacích námitek je totožná s žalobní argumentací, proto žalovaný na závěry odvolacího orgánu památkové péče odkazuje.

15. Z odůvodnění závazného stanoviska jasně vyplývá, že z žalobcem zdokumentovaných staveb byla na území MPR povolena nad vodním tokem jen jedna dřevěná terasa a to v místě, kde byla historicky doložena.

16. Žalovaný dále upozorňuje, že jedním z úkolů památkové péče je ochraňovat historické prostředí sídel, je–li zachováno. Tento úkol vychází mimo jiné i z čl. 7 Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy (Granada, 1985) k níž Česká republika přistoupila a zavázala se tím aplikovat její zásady do svého právního řádu. S tímto je spjat požadavek, aby navrhované prvky v území měly buď historický základ, nebo vycházely z historické analogie, případně aby se alespoň v daném prostředí pohledově minimálně uplatňovaly. Posuzovaná stavba terasy nesplňuje žádné z těchto kritérií. Primárním problémem posuzované terasy je její pozice, ve které je silně pohledově exponovaná, nikoliv její půdorysná plocha, materiálové provedení či vzhled.

17. Žalovaný opakuje, že v projednávané věci, tj. v případě rozhodnutí ve věci dodatečného povolení stavby, se jednalo o rozhodnutí podmíněné závazným stanoviskem dle § 149 odst. 1 správního řádu. Jelikož vydané závazné stanovisko znemožňovalo žádosti o dodatečné povolení stavby vyhovět, stavební úřad byl povinen žádost o dodatečné povolení stavby bez dalšího zamítnout. Na základě uvedeného tak žalovaný navrhuje zamítnutí podané žaloby.

IV. Shrnutí správního řízení

18. Na základě obdrženého podnětu zjistil správní orgán prvního stupně, že na pozemku parc. č. st. 161 (v místě stávající malé vodní elektrárny – MVE) byla provedena dřevěná konstrukce terasy s posezením o půdorysném rozměru 3,0 x 3,0 m, opatřená zastiňovací konstrukcí s plachtou, která je z části vynesena (vykonzolovaná) nad pozemek parc. č. 1347/2 v katastrálním území Český Krumlov. Žalobce uvedl, že se jedná o terasu využívanou k soukromému posezení. Jelikož došel správní orgán prvního stupně po provedení místního šetření k závěru, že se nejedná o žádnou staveb podřaditelnou pod § 79 odst. 2 písm. o) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném v době rozhodování (dále jen „stavební zákon“), tj. takovou stavbu, kterou by bylo možné provést v tzv. volném režimu, bez územního rozhodnutí nebo územního souhlasu a stavebního povolení či ohlášení, zahájil dne 25. 9. 2018 řízení o odstranění této stavby podle § 129 odst. 2 stavebního zákona a poučil žalobce o možnosti podání žádosti o dodatečné povolení stavby. Dne 26. 9. 2018 využil žalobce této možnosti a podal žádost o dodatečné povolení stavby. Správní orgán prvního stupně na základě podané žádosti přerušil řízení o odstranění stavby.

19. V řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby označené jako „přístřešek zařízení MVE a soukromá terasa při objektu čp. 80“ Široká, Vnitřní město, Český Krumlov, byl žalobce vyzván k doplnění projektové dokumentace, vyjádření správců sítí technického vybavení a závazná stanoviska dotčených orgánů, dále pak také souhlas vlastníka dotčeného pozemku parc. č. 1347/2 dle § 184a odst. 2 stavebního zákona.

20. Dne 17. 12. 2018 vydal Městský úřad Český Krumlov, odbor památkové péče, závazné stanovisko (č. j. MUCK 63433/2018/OPP/JL) k možnosti realizování předmětné stavby, přičemž stavbu dřevěné konstrukce terasy o velikosti cca 3 x 3 m, s předsazenými schody, shledal jako nepřípustnou ve vymezeném území. V odůvodnění tohoto stanoviska městský úřad shrnul podklady správního spisu. Jak plyne z odborného vyjádření územního pracoviště Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích, ze dne 22. 10. 2018, č. j. NPU–331/772000/2018, realizovaná terasa má negativní dopad nejen na typické prostředí řeky a jejích břehových patií, ale i na celkový vzhled města. Památkový ústav v rámci tohoto vyjádření též uvedl, že „[p]rovádění teras vystupujících na řeku, považujeme v principu za pohledovou degradaci vodního toku. Budování drobných hmot a „zhušťování“ stávajících volných loch podél toku samostatně stojícími drobnými stavbami (přístřešky, stánky) poškozuje interiéry městské památkové rezervace a degraduje tak charakter zástavby historického města. Otevřená vodoteč hraje v sídelní kompozici významnou roli a je nezbytné ji zachovat jak funkčně, tak pohledově bez zásahů. Vysunutí dřevěné terasy nad říční tok, její vyvýšení a zastření (byť mobilní markýzou)není v souladu se zájmy památkové péče. Jedná se o nevhodný příklad, který svou nekoncepčností přispívá k pohledové degradaci prostoru městského interiéru v MPR UNESCO“. Dále orgán památkové péče shrnul dosavadní průběh řízení, a vymezil odůvodnění výroku jeho rozhodnutí, tj. proč shledává předmětnou stavbu nepřípustnou s ohledem na historický charakter území Městské památkové rezervace Český Krumlov prohlášené Výnosem MK ČSR č. j. 16.417/87–VI/1, historické a architektonické hodnoty sídla či estetického hlediska. Dále se správní orgán památkové péče vyjádřil k jednotlivým připomínkám žalobce ze dne 9. 11. 2018 a ze dne 5. 12. 2018. Správní orgán památkové péče též v rámci tohoto stanoviska uvedl, že žalobce žádal v minulosti (r. 2014) o vydání rozhodnutí o umístění stavby dřevěné terasy, v obdobném místě (zdejší lokalita nad náhonem mlýna mezi břehem a lávkou jezu), o něco větších rozměrů (5 x 13 m), k této žádosti bylo též vydáno závazné stanovisko orgánů památkové péče, kterým byla tato stavby vyhodnocena jako nepřípustná. Závěrem uvedl správní orgán, že principiálně je stavba terasy nad hladinou vody klasifikována jako nepřijatelná.

21. Na základě uvedeného závazného stanoviska orgánu památkové péče vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí ze dne 4. 6. 2019, č. j. MUCK 29682/2019, kterým zamítl žádost žalobce o vydání dodatečného povolení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém napadal obsah závazného stanoviska orgánu památkové péče. Žalovaný vyzval Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor kultury a památkové péče (dále jen „nadřízený správní orgán památkové péče“) k potvrzení či změny závazného stanoviska. Dne 20. 12. 2019 vydal nadřízený správní orgán památkové péče rozhodnutí č. j. KUJCK 120725/2019, kterým potvrdil závazné stanovisko správního orgánu památkové péče. V odůvodnění pak tento orgán uvedl, že přezkoumal závazné stanovisko jak z hlediska jeho formální správnosti (v plném rozsahu), tak i z hlediska správnosti věcné, a to v rozsahu uplatněných odvolacích námitek, přičemž neshledal žádných vad a přezkoumávané závazné stanovisko potvrdil.

22. S ohledem na uvedené přistoupil žalovaný po seznámení žalobce s podklady řízení k vydání napadeného rozhodnutí.

V. Právní hodnocení soudu

23. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

24. Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 23. února 2022. Účastníci při jednání setrvali na svých dosavadních podáních.

25. Žaloba není důvodná.

26. Úvodem krajský soud podotýká, že žalobce své námitky směřuje primárně vůči závazným stanoviskům, která považuje za nezákonná. Z nezákonnosti závazných stanovisek dovozuje nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Závazné stanovisko dle § 149 správního řádu není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2015, č. j. 10 As 97/2014 – 127, či též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 – 113) a ve správním soudnictví je proto lze přezkoumat postupem dle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. jako tzv. subsumovaný správní akt.

27. Nejprve se krajský soud vypořádává s námitkami nepřezkoumatelnosti závazných stanovisek a požadavky na jejich odůvodnění, neboť takováto vada by byla způsobilá ke zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009–150, dle jehož právní věty platí, že „[p]ři vydávání závazného stanoviska podle § 149 správního řádu z roku 2004, jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, je třeba na základě § 154 správního řádu přiměřeně použít ustanovení o obsahu, formě a náležitostech rozhodnutí (§ 67 a § 68 správního řádu z roku 2004).“ S tímto závěrem se krajský soud ztotožňuje a uvádí, že dle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění rozhodnutí uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Závazná stanoviska i rozhodnutí vydaná ve věci žalobce splňují tyto zákonné nároky, krajský soud jejich nepřezkoumatelnost neshledal, a to ani pro nesrozumitelnost, ani pro nedostatek důvodů a této žalobní námitce tak nepřisvědčil (v podrobnostech viz níže).

28. Žalobce shledává vydaná závazná stanoviska nekonkrétní ve vztahu k posuzování památkově historických hledisek v kontextu provedené stavby, stavba dle jeho názoru nezasahuje do historického jádra města. Těmto a dalším námitkám, souvisejícím s nesouhlasem žalobce o narušení pohledových partií města a nadbytečnosti posuzování původnosti stavby, krajský soud nepřisvědčil.

29. Úvodem krajský soud upozorňuje na charakter posuzovaného území. Jedná se o historickou část města Český Krumlov, nacházející se na území Městské památkové rezervace Český Krumlov, prohlášené Výnosem MK ČSR č. j. 16.417/87–VI/1 o prohlášení historických jader měst Kutné Hory, Českého Krumlova a dalším měst památkové rezervace, ze dne 21. 12. 1987, stojící v sousedství nemovité kulturní památky Široká č. p.

79. Takové území požívá vyšší míru ochrany než území v jiných částech města a prováděné stavby na tomto území musejí být pečlivě posouzeny z hlediska celkového kontextu umístění stavby, použitých materiálů, tzv. „pohledového hlediska“ či jejich původnosti. „Z hlediska památkové ochrany je klíčové zachování adekvátního vzhledu nemovitosti, která se nachází na území památkové rezervace, tj. vzhledu v širším slova smyslu původního. „Původnost“ může být někdy výrazem postupného vrstvení různých architektonických proměn dotyčné stavby, takže památkově cenný je právě stav památky zrcadlící proces těchto postupných proměn, jindy zas výrazem jejího prvotního architektonického ztvárnění, takže památkově cenná je právě ona prvotní, v užším slova smyslu původní, podoba. Prostředkem k dosažení adekvátního vzhledu je i původnost materiálů či technologií použitých při stavebních zásazích do dotyčné nemovitosti. Původnost vzhledu a v menší míře i původnost materiálů či technologií mají v rámci památkové ochrany zásadní váhu a musí být v rámci rozhodovací činnosti správního orgánu na úseku památkové ochrany zohledněny. Samozřejmě vedle dalších hledisek, neboť v rámci ochrany památek je nutno všechna relevantní hlediska posuzovat v jejich vzájemných souvislostech a celistvosti).“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009 – 52).

30. Jak plyne z odůvodnění závazného stanoviska správního orgánu památkové péče i z podkladového vyjádření památkového ústavu, žalobcem provedená stavba terasy s konstrukcí nad hladinou vody nemá historické opodstatnění, neboť v minulosti se na tomto místě takováto konstrukce nevyskytovala (nelze tak srovnávat s povolenými případy s historickými kořeny, na které částečně odkazoval žalobce v rámci předložených fotografií s dřevěnými stavbami obdobného typu v Českém Krumlově). Byť žalobce zvolil převážně dřevěný materiál pro svoji stavbu, který obecně zapadá do historického pojetí města Český Krumlov, celková konstrukce stavby, její umístění a okolní prostor (tok a břehové partie řeky, výhled na tento prostor ze zámku) poškozuje celkový dojem historického jádra města (viz dále). V rámci tohoto hodnocení pak není zcela podstatné „slovíčkaření“ žalobce, zda se stavba nachází přímo nad hladinou řeky či nad vodním náhonem – historickou uměle vytvořenou vodní cestou, která z povahy věci s vodním tokem a hladinou řeky úzce souvisí.

31. Uvádí–li žalobce, že správní orgány překročily meze správního uvážení, když bez relevantních důvodů daly přednost statičnosti před dynamickým rozvíjením města, nedává mu soud za pravdu. „Posuzování, zda zamýšlená stavba, změna stavby, terénní úpravy, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úprava dřevin nebo udržovací práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny, jsou slučitelné se zájmy památkové ochrany, je proces, v němž má správní orgán nepochybně významný prostor pro správní uvážení. To musí přirozeně být založeno v první řadě na odborné kompetenci příslušného odborně specializovaného správního orgánu, který se zabývá ochranou kulturních památek, a musí tedy vycházet z hledisek, o nichž v odborné památkářské obci panuje obecné přesvědčení, že mají být vzata v úvahu.“ (z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009 – 52, důraz doplněn krajským soudem). Při přezkumu správního uvážení je krajský soud oprávněn přezkoumat úvahu správních orgánů v rozsahu zjištění, zda správní orgány nepřekročily zákonem stanovené meze správního uvážení, nebo zda své správní uvážení nezneužily. Krajský soud je za tímto účelem oprávněn hodnotit, zda řešení zvolené správními orgány je v souladu se zákonem, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav a zda odpovídá spisovému materiálu a také zda správní orgány přijaté řešení dostatečně odůvodnily. K čemu soud oprávněn není, je hodnocení věcné správnosti správního uvážení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 10 As 252/2015 – 77).

32. Správní orgány památkové péče jsou nanejvýš způsobilé k řádnému posouzení toho, zda je žalobcem vytvořená stavba stojící v pásmu památkové rezervace v souladu se zájmy památkové ochrany. Právě orgány památkové péče jako zvláštní specializované orgány jsou nadány potřebnými znalostmi a vědomostmi potřebnými pro posouzení historických a kulturních hledisek, jakož i hodnot, které jsou památkovou ochranou chráněny. Orgán památkové péče, v souladu s názorem památkového ústavu, dalšího specializovaného správního orgánu památkové péče, dospěl k závěru, že žalobcem realizovaná stavba terasy není přípustná z několika hledisek, jako je její atypická konstrukce nad hladinou vody protékající řeky, která se v daném místě historicky nevyskytovala a nemá proto ani žádné historické opodstatnění. Tato stavba má dále negativní dopad na typické prostředí řeky a přilehlých břehových partií, viditelná je též z areálu zámku, kde narušuje celkový vzhled historického města. Jedná se o zcela konkrétní důvody, které jsou ve stanoviscích podrobně odůvodněny. Má–li žalobce hodnocení orgánů památkové péče za subjektivní, stejně subjektivní je i jeho vlastní hodnocení dané stavby. Správní orgány dále příkladmo uvedly, že se v minulosti nacházely v okolí mlýna různé objekty jako původní přístřešky či drobné stavby, tyto však není v dnešní době žádoucí znovu rehabilitovat, neboť netvořily jeden významný celek s původní architekturou a ani nebyly významným dokladem vývoje městské zástavby. Stejně tak se správní orgán památkové péče vyjádřil k problematice tzv. optického znečistění. Město Český Krumlov je typické pro svůj neustávající cestovní ruch, který byl v minulosti předmětem rozsáhlých rozprav na téma jeho regulace. V souvislosti s cestovním ruchem pak logicky dochází i k rozvoji města, včetně výstavby nových zahrádek a teras (především v rámci podnikatelské činnosti) v jádru samotného historického centra města. To pak vede k znečištění města a degradaci celkového historického rázu a architektonického dědictví města Český Krumlov.

33. Krajský soud neshledal žalobcem popisovaných vad těchto stanovisek, jimiž orgány památkové péče dostatečným způsobem zhodnotily povahu dotčeného území, povahu, konstrukci a umístění stavby provedené žalobcem, její historický původ, architektonický a historický ráz města, vliv na vodní tok a jeho břehy či problematiku celkového optického znečištění města Český Krumlov, tedy města, které vyhledávají turisti z celého světa právě pro jeho jedinečný ráz a vzhled. Správní orgány při uvedeném posouzení nevybočily z mezí správního uvážení, kterým jsou při rozhodování vlivu stavby z hlediska památkové ochrany nadány. To, že žalobce s výsledkem posouzení orgánů památkové péče nesouhlasí, neznamená, že orgány památkové péče vykročily z mezí správního uvážení. Na okraj soud podotýká, že obecně tvoří odvolací rozhodnutí jeden celek spolu s rozhodnutím prvostupňovým, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009–48, obdobně je třeba nahlížet i na obě závazná stanoviska vydaná v řízení o dodatečném povolení stavby.

34. Není také pravdou, že v této části území je tímto vyloučena jakákoliv stavební činnost, jak tvrdí žalobce. Stavební činnost v dané lokalitě je přípustná při dodržení stanovených pravidel. Při realizaci dalších (budoucích) staveb je nutné zachovávat jistá omezení vyplývající z lukrativnosti a specifičnosti uvedeného území, čímž doje k zachování celkového rázu města a kulturního dědictví i pro další generace. Pro úplnost soud dodává, že pouhá souladnost použitého materiálu – tradičnost a jednoduchost, není sama o sobě dostačující naplnit požadavky výše uvedené, tedy není schopna zajistit, že nedojde provedenou stavbou k narušení celkové integrity města, byť je jedním z podstatných prvků při posouzení přípustnosti stavby.

35. Žalobce dále namítá, že se správní orgány nevypořádaly s připomínkami a předkládanými důkazy, kterými žalobce odkazoval na obdobné stavby v tomto území, které v minulosti byly připuštěny. Stejně tak žalobce vyjádřil pochybnosti o naplnění zásady legitimního očekávání dle § 2 odst. 4 správního řádu, tj. aby v obdobných případech bylo rozhodováno obdobně. Správní orgán památkové péče na straně 5–7 závazného stanoviska, stejně jako jeho nadřízený správní orgán na straně 4, vyčerpávajícím způsobem vypořádaly veškeré žalobcovy námitky a předkládané důkazy. Soud z tohoto hlediska neshledává žádných pochybení v postupu obou správních orgánů. Ostatně žalobce tyto své námitky konkrétně nerozvijí, neuvádí, které konkrétní námitky byly opomenuty, které konkrétní stavby v okolí nebyly vzaty v potaz.

36. Pokud jde o naplnění zásady legitimního očekávání, podle § 2 odst. 4 správního řádu je povinen správní orgán dbát, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. V opačném případě je správní orgán povinen takové rozdíl náležitě odůvodnit. Ani tato zásada nebyla správními orgány porušena. Orgán památkové péče na straně 5 závazného stanoviska vypořádal jednotlivé, žalobcem překládané případy dřevěných staveb v Českém Krumlově, přičemž u každé z nich odůvodnil, proč se nejedná o stavbu stejného rázu, jako je stavba zde posuzovaná. V některých případech se jednalo o stavby, které byly pouze zrekonstruované, tedy na místě v minulosti již stojící, dále se jednalo o stavby nezasahující nad vodní hladinu toku či o stavby, které nespadají do území památkové rezervace. Samotnou kategorii tvoří protipovodňové úpravy řeky Vltavy, při kterých došlo ke komplexnímu vyhodnocení situací v daném území a byla dána přednost jejich stavbě především z důvodu ochrany života, zdraví a majetku obyvatelstva. Takové stavby pak lze jen stěží srovnávat se stavbou realizovanou žalobcem, tj. terasou sloužící k soukromým účelům. Krajský soud podotýká, že upozorňuje–li žalobce na zásadu legitimního očekávání, je to především on, kdo měl nepřípustnost jeho stavby z hlediska památkové ochrany města očekávat. Žalobce v minulosti žádal o rozhodnutí o umístění stavby dřevěné terasy (byť větších rozměrů) nad mlýnským náhonem v sousedním území. Již v rámci této žádosti bylo žalobci vydáno závazné stanovisko orgánů památkové péče (založeno též ve správním spise), s obdobným posouzením jeho stavebního záměru. Žalobce tak mohl očekávat obdobné posouzení i této žádosti, která je v minulosti posuzovanému případu velmi podobná. Zda žalobce skutečně takové stanovisko orgánů památkové péče očekával, a z tohoto důvodu postupoval cestou provedení stavby v rozporu se zákonem bez příslušného rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu, ponechává soud bez hodnocení.

37. Krajský soud z uvedených důvodů uzavírá, že žalobou napadené rozhodnutí a obě závazná stanoviska orgánů památkové péče jsou přezkoumatelná a v souladu se zákonem. Správní orgány nevybočily z mezí správního uvážení, když řádně přezkoumaly posuzovanou stavbu a vypořádaly všechny námitky žalobce, včetně odůvodnění, proč byly v minulosti některé stavby v okolí povolené.

VI. Závěr a náklady řízení

38. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

40. Dne 26. 1. 2022 krajský soud obdržel návrh na přiznání odkladného účinku žalobě spojený s návrhem na vydání předběžného opatření. S ohledem na rozhodnutí ve věci samé nebylo o tomto návrhu žalobce rozhodováno. Výrokem IV. proto soud rozhodl vtěleným usnesením o vrácení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč (2 x 1 000 Kč) dle § 10 písm. a) ve spojení s § 10a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, tak že žalobci se uhrazený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč vrací, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Stejným způsobem rozhodl soud i o vrácení jistoty 10 000 Kč, kterou žalobce složil dle § 75b občanského soudního řádu. Za účelem vrácení celkové částky 12 000 Kč pak soud v písemném vyhotovení rozsudku doplnil výzvu žalobci, aby soudu v přiměřené lhůtě 7 dnů sdělil potřebné údaje pro vrácení, tj. zejména číslo bankovního účtu. Nesdělí–li žalobce požadované údaje, bude celková částka 12 000 Kč vrácena na účet, ze kterého byla postupně uhrazena.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí správního řízení V. Právní hodnocení soudu VI. Závěr a náklady řízení