51 A 2/2020 – 47

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: por. Ing. Bc. P.K. bytem zastoupen advokátem JUDr. Josefem Kopřivou se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policejní prezident se sídlem Strojnická 27, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2019, č. j. PPR–31785–6/ČJ–2019–990131 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci:

1. Včasnou žalobou podanou dne 6. 1. 2020 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný podle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), po předchozím projednání v poradní komisi, v řízení ve věcech služebního poměru, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 12. 9. 2019, č. j. ŘKŘ–3897/2019, kterým nebyl žalobci podle § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru udělen souhlas k výkonu jiné výdělečné činnosti, a to k výkonu činnosti auditora bezpečnosti pozemních komunikací ve smyslu § 18h zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), neboť tato činnost by mohla vést ke střetu zájmů osobních se zájmy služby a ohrožení dobré pověsti bezpečnostního sboru.

II. Shrnutí žaloby

2. Služební orgány se dle žalobce nesprávně domnívají, že jeho eventuální výdělečná činnost auditora pozemních komunikací může vést ke střetu jeho osobních zájmů se zájmy služby. Žalobce je policistou zařazeným k výkonu služby na úseku dopravního inženýrství. V rámci této služby žalobce zpracovává závazná stanoviska pro správní orgány, proto nemůže následně ve stejných řízeních vykonávat činnost auditora bezpečnosti pozemních komunikací, neboť by při této činnosti mohl navrhovaná opatření shledat nevhodnými či nebezpečnými nebo naopak, což je možné kvalifikovat jako střet zájmů. Žalobce namítá, že auditor pozemních komunikací nevystupuje jako správní orgán a nemůže působit ve správních řízeních. K tomu žalobce odkazuje na § 18g odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, který vymezuje, co podléhá auditu bezpečnosti pozemních komunikací.

3. Auditorovou povinností je podle § 18j odst. 2 zákona o pozemních komunikacích postupovat při auditu bezpečnosti pozemních komunikací a vyhotovení zprávy podle § 18g odst. 3 nestranně a s řádnou odbornou péčí. Dle žalobce nelze pochybovat o tom, že činnost auditora je ve veřejném zájmu a jeho úkoly nijak nekolidují se zájmy Policie České republiky, naopak jejich činnost směřuje ke stejnému cíli. Úvahy žalovaného se tak pohybují na hraně pouhých spekulací. Navíc žalovaný zaměňuje střet zájmů osobních se zájmy služby za střet činnosti auditora a policisty. Pokud by takový střet existoval, byl by vyjádřen v ustanovení § 18j odst. 1 tohoto zákona.

4. Jako účelovou hodnotí žalobce argumentaci, že policie jako dotčený orgán postupuje dle platných legislativních a technických předpisů, které se k dané oblasti problematiky vztahují a že auditor bezpečnosti pozemních komunikací posuzuje navrhované opatření pohledem běžného uživatele pozemní komunikace, které ovšem nemusí být zcela v souladu s platnou legislativou a technickými prostředky. Nadto z této argumentace plyne, že sám žalovaný vnímá obě činnosti jako činnosti od sebe odlišné. Žalovaný dále uvádí, že: „Auditor bezpečnosti pozemních komunikací se snaží identifikovat riziková místa projektu a doporučit návrhy jejich řešení – návrhy tedy mají charakter doporučení a nejsou tudíž pro správní orgány, které vedou řízení v těchto věcech, natož pro dotčené orgány, které vydávají v těchto věcech závazná stanoviska a stanoviska, závaznými.“. Takovýto závěr dle žalobce hovoří pro vyhovění jeho žádosti, nikoli zamítnutí, jak dovozuje žalovaný.

5. Žalobce zdůrazňuje, že žádal o vyslovení souhlasu s výkonem činnosti auditora mimo místní příslušnost své služby. I přesto shledává žalovaný střet zájmů jak v rovině osobních zájmů a zájmů služby, tak ve vztahu k místu výkonu činnosti auditora. Námitku žalobce o žádost výkonu činnosti mimo jeho místní působnost shledal žalovaný nedůvodnou, neboť v rámci žalobcovy působnosti u policie může dojít k přesahu činnosti spadající do územní působnosti územního odboru Jindřichův Hradec do působnosti jiných územních odborů policie. Úvahy žalovaného jsou účelové, hypotetické a nekonkrétní. Žalovaný nekonkretizuje, v čem by mohl spočívat střet zájmů žalobce jako auditora a žalobce jako policisty. Pokud žalobce o dané věci, ke které zpracuje zprávu mimo svou služební působnost jako auditor, nebude následně jako policista v téže věci rozhodovat, ani k ní vydávat jakékoliv stanovisko za policii, obava služebních orgánů z možného střetu zájmů zůstane lichá a neopodstatněná.

6. Žalovaný se ve svém rozhodnutí snaží definovat, v čem spočívá osobní zájem, tento střet zájmů však spatřuje v jakékoli výdělečné činnosti, čímž dochází ke svévolnému bránění využití zákonné možnosti žalobce mít jiný výdělek.

7. Žalovaný argumentuje také tím, že „je v rozporu se zájmem bezpečnostního sboru, aby příslušník využíval informace nabyté při výkonu služby mimo sféru a dispozice policie za účelem výdělku ve svém osobním zájmu.“. Žalovaný nerozeznává mezi významem slov „využívat“ a „zneužívat“; využitím informací nabytých při výkonu služby je dle žalobce i zákonem aprobovaná lektorská činnost. Nadto, i pro policistu – lektora, stejně jako pro auditora, platí § 45 odst. 1 písm. b) a c) zákona o služebním poměru, které ukládá zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo v prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby.

8. Na námitku žalobce, že využití zkušeností ze služebního zařazení pro činnost auditora a opačně nemůže založit střet zájmů osobních a zájmů služby, protože obě činnosti směřují k naplnění totožného cíle, a tím je bezpečnost silničního provozu, reaguje žalovaný dle žalobce nesrozumitelnou úvahou, že veřejným zájmem policie není pouze zajištění bezpečnosti na pozemních komunikacích, ale řada dalších hodnot vyplývajících z příslušných právních předpisů. Služební orgány však neuvádí konkrétní způsoby střetu zájmu ani více neodůvodňují své zamítavé stanovisko. Obecné argumenty, založené na hypotetickém porušování právních předpisů při výkonu jiné výdělečné činnosti, připomínání povinností příslušníka obsažených v různých právních předpisech a v tzv. „etickém kodexu“, nejsou dle žalobce důvodem pro neudělení souhlasu.

9. Argumentace žalovaného, že „pro výstavbu pozemní komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích je zpráva o auditu bezpečnosti pozemních komunikací přikládána k žádosti o stavební povolení, společného povolní, kterým se stavba umísťuje a povoluje, a k žádosti o kolaudaci pro stavbu pozemní komunikace. Zákon o pozemních komunikacích stanovuje podmínku provedení tohoto auditu u všech pozemních komunikací. Tzn., že audit bezpečnosti pozemních komunikací je prováděn pro stavby dálnic, silnic, místních komunikací a účelových komunikací. Osobou, která žádá o stavební povolení pozemní komunikace, může být stát, kraj, obec jiná právnická nebo fyzická osoba. Bez ohledu na požadavky kladené zákonem na audit bezpečnosti pozemních komunikací spočívající v jeho provedení nezávislým a nestranným auditorem je realizace takového auditu prováděna za úplatu pro veřejné nebo soukromé účely“ je zcela nesprávná, neboť z § 18g odst. 1 zákona o pozemních komunikacích plyne, že podmínka provedení auditu je stanovena pouze a jenom pro pozemní komunikace, které jsou zařazeny do transevropské silniční sítě (TEN–T). Žalobce – policista se v rámci služby s ohledem na nedostatek věcné příslušnosti nemůže k takovýmto stavbám vyjadřovat.

10. Žalobce v podané žalobě dále cituje pasáže z rozhodnutí žalovaného týkající se ohrožení důvěry veřejnosti v policii a ohrožení dobré pověsti bezpečnostního sboru, k čemuž uvádí, že nelze označovat auditora za soukromou osobu a že snaha o zvýšení bezpečnosti na pozemních komunikacích směřující k plnění Národní strategie bezpečnosti silničního provozu a plnění směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/96/EC jistě dobrou pověst bezpečnostního sboru neohrozí, spíše naopak.

11. Napadené rozhodnutí je dle žalobce projevem svévole mířící k zákazu výdělečné činnosti příslušníků, a žalovaný, byť uvádí, že postupuje v souladu s § 48 zákona o služebním poměru, tak ve skutečnosti nečiní, neboť policie jako taková nechce příslušníkům výdělečnou činnost povolovat. Jak namítal žalobce již v odvolání, služební orgán měl hodnotit jeho žádost i s ohledem na omezení místa působnosti žalobce jako auditora pouze vně jeho služební místní působnosti. To služební orgány s odkazem na to, že jim tak § 48 zákona o služebním poměru neukládá, odmítly. Žalobce přitom svoji žádost koncipoval k místu výkonu své služby, chtěl činnost auditora vykonávat pouze mimo místní příslušnost svého služebního místa a služební orgán prvního stupně nebyl oprávněn ze stanovených mantinelů žádosti vybočit. Tuto vadu žalovaný svým postupem aproboval a pouze zopakoval, že podle jeho názoru může při výkonu činnosti auditora bezpečnosti pozemních komunikací příslušníkem zařazeným na úseku dopravně inženýrské činnosti dopravního inspektorátu dojít ke vzájemné využitelnosti informací získaných při výkonu obou činností minimálně na teritoriu, které spadá do územní působnosti KŘP–C, v němž je žalobce zařazen. K žalobcem namítnuté vázanosti služebního funkcionáře žádostí příslušníka se žalovaný nijak nevyjádřil. Dále žalobce upozorňuje na vyjádření žalovaného, že služební funkcionář nemůže dotvářet výklad zákona na základě žádosti příslušníka 12. Závěrem žalobce zdůrazňuje, že žalovaný zcela abstrahoval od jedné ze základních zásad řízení ve věcech služebního poměru, jíž je zásada proporcionality. Skutečnost, že se jedná o moderní ústavní nepsané pravidlo pro řešení kolize základních práv a svobod opakovaně judikoval Ústavní soud (například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005). Zásada proporcionality je nástroj sloužící k řešení kolize dvou na roveň si stojících zájmů, a to prostřednictvím vyvážení použitých prostředků a sledovaných cílů, aby byly zároveň oba zájmy co nejvíce zachovány. Správní orgány omezily žalobcovo ústavní právo na základě hypotetického střetu zájmů osobních se zájmy služby, aniž by tento hypotetický střet zájmů vyloučily vyhověním žalobcovy žádosti na výkon jiné výdělečné činnosti mimo působnost územního odboru krajského ředitelství, kde je žalobce služebně zařazen.

13. Na základě výše uvedeného shledává žalobce napadené rozhodnutí zatížené vadou nesprávného právního posouzení věci a navrhuje zrušení rozhodnutí žalovaného, jakož i správního rozhodnutí prvního stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření k žalobě

14. Žalovaný ve svém vyjádření úvodem uvádí, že žalobní námitky jsou zcela totožné s námitkami odvolacími, které žalovaný bezezbytku vypořádal v napadeném rozhodnutí. Dále se žalovaný konkrétně vyjadřuje k jednotlivým námitkám.

15. K námitce, že nejsou důvody pro shledání střetu zájmů osobních se zájmy služby podle § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru, žalovaný odkazuje na strany 4 až 6 napadeného rozhodnutí. Služební orgány dospěly k závěru, že nelze vyloučit, že by při výkonu činnosti auditora bezpečnosti pozemních komunikací příslušníkem bezpečnostního sboru zařazeným k výkonu služby na úseku dopravního inženýrství nenastala situace, ve které by tento příslušník mohl plnit služební úkoly a úkoly týkající se auditu bezpečnosti pozemních komunikací, které se vztahují ke shodné stavbě pozemní komunikace. Žalovaný zdůrazňuje, že žalobce při výkonu služby mj. spolupracuje s útvarem Správy České Budějovice Ředitelství silnic a dálnic, který vykonává vlastnická práva státu k nemovitostem tvořícím dálnice a silnice I. třídy, tj. i transevropských komunikací, u jejichž staveb musí být proveden audit bezpečnosti pozemních komunikací, a je zároveň jejich správcem. Žalovaný opakuje, že vystupování v jednom procesu ve dvou různých rolích (z nichž jedna by byla pod záštitou policie) by mohlo ohrozit důvěru v nezaujatost žalobce jako příslušníka, jeho autoritu či profesionalitu nebo důvěru v policii obecně. Udělením souhlasu žalobci k výkonu požadované jiné výdělečné činnosti by nastalo riziko ohrožení nestranného výkonu služby, což je v rozporu se zájmy služby podle § 48 odst. 2 ve spojení s § 45 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru. Z dikce § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru vyplývá, že porušení zákonem chráněných zájmů vymezených tímto ustanovením nemusí fakticky nastat, nýbrž stačí jejich ohrožení. Jednotlivé citované části napadeného rozhodnutí žalobce desinterpretuje, vytrhává je z kontextu. Jak bylo v rozhodnutí žalovaného konstatováno, v zájmu služby je i nestranný výkon služby, osobním zájmem žalobce je v tomto případě výkon výdělečné činnosti auditora pozemních komunikací a s tím mj. související získání majetkového prospěchu, nadto je zájmem žalobce také podle jeho tvrzení využití svých zkušeností z výkonu služby při výkonu činnosti auditora (tj. porušení střetu zájmů ve smyslu bodu 1 písm. b) přílohy č. 2 k rozkazu policejního prezidenta č. 154/2011, o profesní etice Policie České republiky).

16. K druhé žalobní námitce o vyslovení souhlasu s výkonem činnosti auditora mimo svojí místní příslušnost, žalovaný odkazuje na stranu 5 až 7 napadeného rozhodnutí a opakuje, že i tímto aspektem se správní orgány dostatečně zabývaly, přičemž došly k závěru, že není možné vzhledem ke služební náplni žalobce výkon jeho služby striktně izolovat pouze na území okresu Jindřichova Hradce. Žalobce by se současným výkonem mohl dostat do střetu zájmů osobních se zájmy služby minimálně na území, které spadá do území působnosti KŘP–C, na kterém je zařazen, neboť žalobce při výkonu služby mj. spolupracuje s příslušným útvarem Ředitelství silnic a dálnic, který je správcem transevropských komunikací, u jejichž staveb musí být proveden audit bezpečnosti pozemních komunikací. Policie působí na území celé České republiky, přičemž žalobce v rámci své služební náplně mj. zajišťuje součinnost s jinými útvary policie, státními orgány a organizacemi, zainteresovanými na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Žalobce se v rámci výkonu služby také zúčastňuje místních šetření na místě komunikačních staveb a jednání na vyžádání stavebního a odborného dozoru, investorů a zhotovitelů staveb a dalších subjektů. Z výše uvedeného, shodně tak i z rozhodnutí žalovaného a prvostupňového rozhodnutí, vyplývá, že nedošlo k porušení zásady proporcionality v této věci, přičemž služební funkcionáři vycházeli z podané žádosti žalobce, na základě které vymezil předmět řízení.

17. V čem by mohl spočívat poukazovaný střet zájmů žalovaný, dle svého hodnocení, dostatečně popsal, když se zabýval tím, že činnost auditora a posuzujícího (rozhodujícího) příslušníka by prováděla tatáž osoba. Dle zákona o služebním poměru má být příslušník při výkonu služby nestranný.

18. Argumentaci žalobce snahou policie jako takové o svévolné bránění možnosti přivýdělku považuje žalovaný za nepodložené a vágní. Žalovaný posoudil okolnosti tohoto konkrétního případu, ve vztahu k podmínkám § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru a dospěl k závěru, že k neudělení souhlasu existují zcela konkrétní a odůvodněné indicie – střet osobních zájmů žalobce jako auditora se zájmy řádného výkonu služby a ohrožení dobré pověsti bezpečnostního sboru.

19. Analogii žalobce lektorskou činností v kontextu pojmů „využívat“ a „zneužívat“ žalovaný odmítl, neboť auditor bezpečnosti pozemních komunikací je autorem jednoho z podkladů v procesu dopravního plánování, projektování nebo realizace staveb, což nelze srovnávat s lektorskou činností, jenž nemá na činnost policie jako služebního orgánu jakýkoli přímý vliv, což je akcentováno i úpravou činnosti lektora dle § 48 odst. 4 zákona o služebním poměru, dle kterého tato činnost nepodléhá souhlasu služebního funkcionáře.

20. Žalovaný dospěl k závěru, že příslušník zařazený k výkonu dopravně inženýrské činnosti v dopravním inspektorátu policie by mohl užít informace získané při výkonu jeho služby pro činnost auditora bezpečnosti pozemních komunikací, a to minimálně na území KŘP–C, mohl by využít svého postavení, pravomocí nebo informací, které se dozvěděl při výkonu služby, k získání výhody pro sebe nebo jinou fyzickou či právnickou osobu. Ostatně sám žalobce v žádosti o udělení souhlasu k výkonu předmětné výdělečné činnosti uvedl, že by při jejím výkonu mohl zohlednit své zkušenosti z výkonu služby.

21. Žalovaný se dále vyjadřuje k námitce chybného vymezení pozemních komunikací, u nichž je zákonem o pozemních komunikacích stanovená povinnost provedení auditu bezpečnosti pozemních komunikací a postavení auditora. Žalovaný přisvědčuje částečně námitce žalobce, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí došlo k nepřesné formulaci, že provedení auditu bezpečnosti komunikací je nutné u všech pozemních komunikací. Podle § 18g odst. 1 zákona o pozemních komunikacích se audit bezpečnosti pozemních komunikací provádí u všech staveb zařazených do systému transevropských komunikací TEN–T. Z důvodové zprávy k tomuto zákonu, odborné literatury (jako je např. komentář k tomuto zákonu Wolters Kluwer) nebo metodiky zpracované Centrem dopravního výzkumu, v. v. i., a schválené Ministerstvem dopravy ČR pod č. j. 139/2012–520–TPV/1 vyplývá, že provádění auditu bezpečnosti pozemních komunikací je doporučováno i u nižších kategorií pozemních komunikací. Audit bezpečnosti pozemních komunikací může být prováděn u všech pozemních komunikací, nikoliv musí, jak uvedl žalovaný. Tato skutečnost však nemá vliv na správnost závěrů žalovaného. Žalovaný též nesouhlasí s označením auditora jako soukromé osoby. K tomu dodává, že provádět tuto činnost může podle § 18h zákona pozemních komunikacích pouze fyzická osoba s platným povolením od Ministerstva dopravy. Žalovaný považuje tuto činnost za výkon státní správy přenesený na soukromou fyzickou osobu.

22. K tvrzení žalobce o tom, že „snaha o zvýšení bezpečnosti na pozemních komunikacích k plnění Národní strategie bezpečnosti silničního provozu a plnění směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/96/EC jistě dobrou pověst bezpečnostního sboru neohrozí, spíše naopak.“, lze uvést, že činnost auditora bezesporu bude činností prospěšnou, avšak ne za situace, kdy tak činí příslušník, který může být s ohledem na své služební zařazení ve střetu zájmů. Žalovaný v napadeném rozhodnutí jednoznačně vymezil, v čem ono ohrožení dobré pověsti policie spočívá a je toho názoru, že tyto závěry jsou opodstatněné.

23. Na základě výše uvedeného navrhuje žalovaný podanou žalobu zamítnout pro její nedůvodnost.

IV. Replika žalobce

24. Žalobce k vyjádření žalovaného zaslal svoji repliku, která ve svém jádru kopíruje znění žalobních bodů a jejich argumentaci.

25. Žalobce zdůraznil, že ohrožení chráněných zájmů musí být reálné a nikoliv jen v obecné rovině předpokládané.

26. Žalobce žádal o povolení k výkonu jiné výdělečné činnosti, která byla jasně specifikována, a to mimo svou místní a věcnou příslušnost jako příslušníka, což v tomto případě znamená mimo území okresu Jindřichův Hradec a mimo věcí, které mu jsou pracovní náplní svěřeny. Nikoli tedy mimo území Krajského ředitelství police Jihočeského kraje. Je fakticky nemožné z pozice služební činnosti na územním odboru Jindřichův Hradec ovlivnit svojí jinou výdělečnou činnost vykonávanou například na území okresu Prachatice, kde do procesu správního řízení v dané věci nemůže žalobce nikterak zasahovat. Žalovaným uváděnou spolupráci s Ředitelstvím silnic a dálnic jako majetkovým správcem pozemních komunikací zařazených do sítě TEN–T žalobce uznává, a dodává, že tato spolupráce je nezpochybnitelná stejně jako spolupráce s ostatními právnickými a fyzickými osobami, s ozbrojenými silami, bezpečnostními sbory a dalšími složkami veřejné správy, což vyplývá z § 14 a § 15 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.

27. Potřebné vzdělání pro výkon služebního zařazení na dopravně inženýrském úseku žalobci bylo umožněno až po jedenácti letech ve funkci a potřebné znalosti pro řádný a odpovědný výkon této funkce žalobce čerpal ve svém osobním volnu studiem soukromě zakoupených vzdělávacích materiálů a účastí na školeních, které si žalobce hradil ze svých osobních zdrojů. Využití takto získaných zkušeností je proto zcela legitimní a nelze jej zaměňovat s využíváním postavení, pravomoci a informací v souvislosti s výkonem služby.

V. Shrnutí správního spisu

28. Žalobce dne 15. 7. 2019 podal žádost o udělení souhlasu k výkonu jiné výdělečné činnosti než je činnost podle zákona o služebním poměru. Správní orgán tak zahájil řízení o žádosti ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů podle § 178 odst. 2 písm. a) zákona o služebním poměru.

29. Ve správním spise je založen popis služební činnosti (služební náplň), kde je žalobce organizačně začleněn pod Dopravní inspektorát Policie České republiky, územní odbor Jindřichův Hradec, na služební místo komisař. Činnost komisaře spočívá v samostatném tvůrčím řešení náročných a složitých analytických, metodických a koncepčních úkolů a usměrňování výkonu policejní činnosti v rámci útvarů s územně vymezenou působností nižšího stupně nebo útvarů policie s oblastní působností. Dále je obsáhle vymezen podrobný popis dalších (konkrétních) činností žalobce, např. vydávání orgánům státní správy, právnickým a fyzickým osobám, stanoviska, týkající se dopravně–inženýrské problematiky, v působnosti silničních správních a stavebních úřadů na území okresu, vydávání stanovisek orgánům příslušných úřadů v případech řízení vedených podle zákona o pozemních komunikací mimo stanovisek k projektové dokumentaci všech stupňů při posuzování staveb v ochranném pásmu silnic I. třídy, staveb silnic I. třídy atd. Následuje mj. založený rozkaz policejního prezidenta ze dne 6. 3. 2017, kterým se stanový vzoroví systematizace služebních a pracovních míst krajského ředitelství Policie ČR a městského ředitelství Police ČR a nařízení vlády ze dne 3. 11. 2004, č. 104/2005 Sb., kterým se stanoví katalog činností v bezpečnostních sborech.

30. Na základě shromážděných podkladů vydal správní orgán prvního stupně prvostupňové rozhodnutí, kterým žalobci neudělil souhlas k výkonu činnosti auditora bezpečnostních komunikací. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce řádně a včas odvolání. Žalovaný si v rámci odvolacího řízení vyžádal stanovisko personálního odboru Policejního prezidia České republiky k uvedené věci ve smyslu § 180 zákona o služebním poměru. Tímto stanoviskem byl žalovanému sdělen následující závěr: „Závěrem lze tedy konstatovat, že dle našeho názoru se jedná o střet zájmů min. na teritoriu územní působnosti dotčeného policisty zařazeného k výkonu služby na úseku dopravního inženýrství, resp. teritoriu, které spadá do územní působnosti krajského ředitelství policie, na kterém je policista zařazen“. Po seznámení žalobce s doplněním spisového materiálu přistoupil žalovaný k vydání napadeného rozhodnutí.

VII. Právní hodnocení soudu

31. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích včasně uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s“).

32. Soud rozhodl bez jednání, neboť po nařízení jednání účastníci soudu sdělili, že na jednání netrvají (§ 51 s. ř. s.).

33. Žaloba není důvodná.

34. V úvodu svého právního hodnocení krajský soud poznamenává, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013–19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, že „vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý dílčí argument účastníka“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–130). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012–50, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013–30, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013–50). Ve světle výše uvedeného přistoupil následně krajský soud k posouzení námitek žalobce.

35. Dle § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru, platí, že „[p]říslušník může vykonávat jinou výdělečnou činnost než službu podle tohoto zákona pouze se souhlasem služebního funkcionáře. Služební funkcionář udělí rozhodnutím souhlas s výkonem jiné výdělečné činnosti za podmínky, že tato činnost nemůže vést ke střetu zájmů osobních se zájmy služby, k ohrožení dobré pověsti bezpečnostního sboru nebo k ohrožení důležitého zájmu služby.“ Jak plyne z tohoto ustanovení, je zde kladen důraz nikoli na faktický a existující střet zájmů, ale na potencialitu rozumně myslitelného střetu zájmu (výraz „…nemůže vést…“). Jinými slovy, jakýkoli střet zájmů musí být vyloučen.

36. Citované znění zákona bylo včleněno do zákona o služebním poměru novelou zákona č. 163/2019 Sb., účinnou ode dne 1. 7. 2019, kdy po zrušujícím nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 24/17, č. 235/2018 Sb., bylo zrušeno původní znění daného ustanovení: „Příslušník nesmí vykonávat jinou výdělečnou činnost než službu podle tohoto zákona; toto omezení se nevztahuje na případy uvedené v § 29, 31 a § 33 písm. a) a na další činnosti stanovené interními akty vydanými řediteli bezpečnostních sborů.“. Takové vymezení zákona o služebním poměru bylo shledáno jako zasahující do práva podnikat, garantovaného dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Podle čl. 44 Listiny může zákon příslušníkům bezpečnostních sborů omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost, přičemž zákonodárce v tomto směru není omezen souvislostí s výkonem služby, jako je tomu u práv dle čl. 18, 19 a 27 odst. 1 až 3 Listiny. Na druhou stranu, i takové omezení musí být stanoveno zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny), musí šetřit podstatu, smysl práva podnikat a nesmí být zneužíváno k jiným účelům, než k jakému bylo stanoveno (čl. 4 odst. 4 Listiny). Jak uvedl Ústavní soud, „[m]eze základního práva musí plynout přímo ze zákona, přičemž dle čl. 4 odst. 3 Listiny „zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky“. V zájmu rovnosti před zákonem při omezování základních práv a svobod je tedy nutné, aby konkrétní rozsah základního práva, který má být z pohledu zákonodárce jednotlivci garantován, plynul ze zákona a platil pro všechny subjekty stejně. Napadená právní úprava tak nikterak nezaručuje, že pro všechny případy, které jsou svou podstatou obdobné, budou meze práva dle čl. 26 Listiny stanoveny taktéž obdobně. Např. jednotliví ředitelé bezpečnostních sborů mohou stanovit výjimky odlišně, aniž by pro danou odlišnost existoval mezi jednotlivými bezpečnostními sbory jakýkoli rozumný důvod. Tudíž i z hlediska zachování rovnosti v právech, resp. zákazu svévole (čl. 1 Listiny) je nezbytné, aby byla dodržena shora uvedená výhrada zákona při omezování základních práv. Výhradu zákona nelze obcházet tím, že se na úrovni zákona určité základní právo omezí ve větším rozsahu, než je reálně zamýšleno, popř. se zcela znemožní jeho výkon, a poté se prostřednictvím normativních aktů exekutivy stanovují výjimky, které rozsah základního práva opět rozšiřují a fakticky v konečném důsledku jeho meze obecně stanovují. Účel výhrady zákona spočívající v tom, že sám zákonodárce musí v rámci dělby moci stanovit meze konkrétního základního práva, by byl tímto postupem zcela popřen.“. Následně se k danému vymezil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 10. 2018, č. j. 6 As 176/2017–96, který došel k následujícímu závěru: „Podle § 47 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, smí voják výjimečně vykonávat výdělečnou činnost pouze s písemným souhlasem služebního orgánu, neovlivní–li tato činnost výkon jeho služby nebo jiný důležitý zájem služby. Zákon o vojácích z povolání tedy výslovně stanoví jako cíl omezení práva vojáka podnikat zájem na řádném výkonu služby či jiný důležitý zájem služby. Nejvyšší správní soud nevidí důvod, proč by mělo být na příslušníky bezpečnostních sborů podle zákona o služebním poměru nahlíženo jinak – opačný přístup by naopak vyvolával neodůvodněnou nerovnost. Lze se tedy domnívat, že omezením práva příslušníků bezpečnostních sborů podnikat sledoval zákonodárce právě ochranu zájmu na řádném výkonu služby a plnění služebních povinností, zachování důvěry veřejnosti v bezpečnostní sbory a zamezení střetu zájmů příslušníka se zájmy služby.“ Ve světle uvedených závěrů je třeba přistoupit k posouzení nyní projednávané žaloby.

37. Činnost auditora je vymezena § 18g zákona o pozemních komunikací, dle kterého osoba, která žádá o vydání stavebního povolení, společného povolení, kterým se stavba umisťuje a povoluje, nebo o kolaudaci pro stavbu pozemní komunikace, která je zařazena do transevropské silniční sítě je povinna zajistit posouzení dokumentace podle zvláštních předpisů o územním plánování a stavebním řádu a stavby samotné z hlediska zajištění bezpečnosti silničního provozu při užívání stavby (audit bezpečnosti pozemních komunikací).

38. Výsledkem auditu bezpečnosti pozemních komunikací je zpráva, která obsahuje zejména souhrnný popis předpokládaných dopadů stavebních, technických a provozních vlastností pozemní komunikace na bezpečnost silničního provozu při jejím užívání a návrhy na odstranění nebo snížení předpokládaných rizik, která plynou z vlastností pozemní komunikace pro účastníky silničního provozu. Při zpracování auditu se zohlední zejména vliv okolí pozemní komunikace, vliv součástí a příslušenství pozemní komunikace a jejího připojení na ostatní pozemní komunikace a vliv charakteru provozu na pozemní komunikaci na bezpečnost provozu na této pozemní komunikaci.

39. Žalobce je v rámci své pracovní náplně u Policie ČR zařazen na úsek dopravního inspektorátu, služební místo komisař. Konkrétní náplň činnosti žalobce spočívá ve vydávání stanovisek týkajících se dopravně–inženýrské problematiky, potřebná pro řízení probíhající v působnosti silničních správních a stavebních úřadů, orgánům státní správy, fyzickým či právnickým osobám, na území okresu; vydávání stanovisek v případech řízení vedených podle zákona o pozemních komunikacích, s určitými výjimkami; vyjadřování se k dopravnímu značení a zařízení a dalším dopravně inženýrským opatřením k zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu v době provádění staveb na pozemních komunikacích; vydává stanoviska silničním a správním úřadům k uzavírkám a objížďkám, zvláštnímu užívání silnic II. a III. třídy a místních komunikací, k pevným překážkám, k povolení reklamních zařízení v ochranném pásmu silnic; vyjádření k bezpečnosti autobusových linek; podílí se na analytické činnosti související s vyhodnocováním míst častých dopravních nehod za využití poznatků z vlastní kontrolní činnosti, navrhuje a uplatňuje u silničních správních úřadů nebo správců komunikací zpracování projektů dopravně inženýrských opatření těchto míst, uplatňování u silničních správních úřadů provedení preventivních opatření k omezení dopravní nehodovosti; vyjadřuje se k projektové dokumentaci světelného signalizačního zařízení; zpracovává odborná stanoviska pro správní úřady či orgány činné v trestním řízení; zajišťuje součinnost s jinými útvary Policie ČR, státními orgány a organizacemi, zainteresovanými na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu; zúčastňuje se místních šetření na místě komunikačních staveb a jednání na vyžádání obecných a speciálních stavebních úřadů, orgánů státního stavebního a odborného dozoru, investorů, zhotovitelů staveb a dalších subjektů.

40. Soud žalobci přisvědčuje, že z § 18g odst. 1 zákona o pozemních komunikacích neplyne povinnost provádět audit bezpečnosti pozemní komunikace pro všechny stavby pozemních komunikacích, ale pouze pro komunikace zařazené do transevropské silniční sítě. U ostatních pozemních komunikacích tato povinnost stanovena není, nicméně i přesto může být audit bezpečnosti u těchto ostatních pozemních komunikací proveden a v praxi, dle vyjádření žalovaného k žalobě, takovéto audity prováděny jsou. Toto konstatování žalovaného již není žalobcem rozporováno. Nelze proto vyloučit, že správce či vlastník pozemní komunikaci může přistoupit k zadání takového auditu u jakékoli významnější pozemní komunikace.

41. Krajský soud má za to, že jiná výdělečná činnost, ke které udělí služební funkcionář souhlas ve smyslu § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru, by měla být v ideálním případě činností, která s náplní služby příslušníka přímo nesouvisí. V tomto případě tomu tak není a z uvedeného vymezení náplně obou profesí je zřejmé, že jejich „střet“ nelze zcela vyloučit.

42. Mezi základní povinnosti příslušníka policie ČR patří povinnost zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a které může ohrozit důvěru v nestranný výkon služby (srov. § 45 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru příslušníků). Tento požadavek je pak částečně rozvinut i na dobu osobního volna, neboť dle § 45 odst. 1 písm. i) tohoto zákona, je povinností příslušníka bezpečnostního sboru „chovat se a jednat i v době mimo službu tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru“. Ostatně požadavek nestranného přístupu policistů je vyjádřen také ve služebním slibu, který musí každý policista složit jakožto podmínku vzniku služebního poměru (srov. § 17 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků).

43. Krajský soud a priori nepředpokládá, že by žalobce chtěl jakýmkoli způsobem porušovat služební kázeň. Na druhé straně lze souhlasit s žalovaným, že při výkonu souvisejících činností, jak bylo nastíněno výše, není vyloučeno, že ke střetu zájmů by mohlo rozumně myslitelně dojít. Tento střet zájmů může mít různou podobu a intenzitu, proto nelze ani vystihnout a popsat všechny myslitelné varianty. Důležitá je při tomto hodnocení potencialita takové možnosti a nikoli to, zda se tomu tak skutečně stane. Služebními orgány popsané situace jsou přitom situacemi, ve kterých ke střetu soukromého zájmu žalobce se zájmy služby může dojít, stejně tak při nich může dojít k možnému narušení či ohrožení důvěry ve službu police a její dobrou pověst.

44. Jednu z variant popsal personální odbor Policejního prezidia, od nějž si žalovaný vyžádal stanovisko k možnému střetu zájmu za účelem jeho rozhodnutí, „pokud policista zařazený k výkonu služby na úseku dopravního inženýrství vydává v rámci své věcné a místní příslušnosti na základě kompetencí svěřených mu zákony závazná stanoviska a stanoviska pro správní orgány, nemůže následně ve stejných řízeních vykonávat činnost auditora bezpečnostních komunikací, neboť by při této činnosti mohl navrhovaná opatření shledat nevhodnými či nebezpečnými nebo naopak, což by bylo možné v tomto kontextu kvalifikovat jako střet zájmů“. S tímto závěrem se krajský soud plně ztotožňuje.

45. Takového možného střetu těchto dvou profesí si je vědom i sám žalobce, když žádá o povolení k výkonu činnosti mimo místní příslušnost výkonu jeho služby. Tím se žalobce snaží vyloučit či minimalizovat riziko přímého střetu zájmů v případě posuzování téže pozemní komunikace v pozici auditora a příslušníka policie ČR.

46. K tomuto „místnímu vymezení“ v rámci podané žádosti je nutno uvést, že sám zákon o pozemních komunikacích jakékoli omezení „místní působnosti“ auditora nezná. Jedná se tak pouze o dobré slovo žalobce, žádá–li o povolení výkonu této výdělečné činnosti mimo místní příslušnost služby s tím, že auditorskou činnost bude vykonávat v jiných částech republiky. S upřesněním výkonu místa výdělečné činnosti explicitně nepočítá ani zákon o služebním poměru. Z obsahu jednotlivých rozhodnutí služebních orgánů je zřejmé, že tyto možnosti takovéhoto místního ohraničení souhlasu nepřipouští, k čemuž dále uvádí i důvody, pro které i při omezení místa výkonu výdělečné činnosti nelze žádosti žalobce vyhovět (srov. pracovní náplň žalobce, spolupráce, koordinace a poskytování součinnosti i mimo rámec územní působnosti služby, jednání s třetími osobami – např. Ředitelství silnic a dálnic, které působí celostátně). V takovém postupu neshledává krajský soud vad, které by měly vliv na zákonnost přezkoumávaných rozhodnutí.

47. Jak plyne ze shora uvedeného soupisu služební činnosti žalobce, nelze vyloučit, že žalobce jako auditor bude přicházet do kontaktu s osobami či správními orgány, vůči kterým vystupuje ve vrchnostenském postavení v rámci výkonu služby. Žalovaný konkrétně poukázal na Ředitelstvím silnic a dálnic (ŘSD) vykonávající vlastnická práva státu k nemovitostem tvořícím dálnice a silnice I. třídy, tj. i transevropských komunikací, u jejichž staveb musí být proveden audit bezpečnosti pozemních komunikací. ŘSD zároveň tyto komunikace spravuje. S tímto subjektem, ale i dalšími může žalobce přicházet do styku a spolupracovat v pozici auditora. Některé subjekty, například i ŘSD, mohou vystupovat v pozici objednatele auditorských služeb. Vystupování žalobce jako auditora vykonávajícího výdělečnou činnost vůči týmž osobám/správním orgánům/policistům atd. jako v případě služby je způsobilé ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, neboť nastoluje otázky o možném zneužití kontaktů a informací získaných při výkonu služby k výkonu auditorské činnosti (k tomu rovněž viz níže).

48. Poukazuje–li sám žalobce ve své replice k vyjádření žalovaného na to, že tato skutečnost je nezpochybnitelná, stejně jako „spolupráce s ostatními právnickými a fyzickými osobami“, uvádí krajský soud, že tato argumentace nesvědčí žalobcově věci, ale právě naopak. To, že je zde reálná možnost, že žalobce by jako policista mohl jednat se subjekty, které by vůči žalobci mohly vystupovat jako objednatelé auditorských služeb, vede ke vzniku možných pochybností o nestranném výkonu služby, stejně jako ke střetu zájmů služby s osobním zájmem žalobce na dosažení zisku z auditorské činnosti. Možná existence takovýchto „mimoslužebních“ vztahů je v rozporu se zájmem služby a vede k ohrožení důvěry v její nestranný výkon. Pro úplnost je vhodné dodat, že stejně nežádoucí skutečností je i to, že výstupy z auditorské činnosti žalobce mohou být posuzovány jeho kolegy – jinými příslušníky, se kterými žalobce může při své službě přicházet do kontaktu (viz popis služební činnosti výše).

49. Ohrožení důvěry v nestranný výkon služby je nutné hodnotit z hlediska pohledu laické veřejnosti. Není podstatné, zda se policista či jiný příslušník bezpečnostního sboru skutečně dostane do střetu zájmu při výkonu jiné výdělečné činnosti či nikoli, ale zda v očích veřejnosti nevyvstanou otázky zpochybňující řádný výkon služby tohoto příslušníka. „Každý bezpečnostní sbor, ale i jiný státní orgán, služba, úřad či instituce by měl pracovat a fungovat tak, aby si získal a zasloužil důvěru veřejnosti.“ (z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 10 As 123/2014–41, důraz doplněn krajským soudem). Jakkoli soud nezpochybňuje profesionalitu a morální integritu žalobce, s ohledem na zde uvedené existuje objektivně potencionální střet zájmů a možné ohrožení důvěry v nestranný výkon služby.

50. K tomu lze dodat, že i povinnosti auditora jsou zákonem o pozemních komunikací stanoveny přísně. Auditor bezpečnosti pozemních komunikací nesmí provádět audit bezpečnosti pozemních komunikací u staveb pozemních komunikací, na jejichž přípravě anebo provádění se podílel, podílí nebo má podílet sám nebo ve vztahu s jinou osobou a tento vztah by mohl ohrozit nezávislost nebo nestrannost auditora bezpečnosti pozemních komunikací (§ 18j odst. 1 tohoto zákona).

51. Je zřejmé, že obě právní úpravy (zákon o pozemních komunikací i zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů), trvají na nestranném výkonu funkce osoby vykonávající činnost v nich stanovenou. Tento požadavek lze hodnotit jako zcela přiměřený i vzhledem ke skutečnosti, že obě povolání mají za úkol hodnotit bezpečnost pozemních komunikací, která výraznou měrou ovlivňuje zájem na zachování života a zdraví osob po komunikaci se pohybujících.

52. Vše výše uvedené úzce souvisí s otázkou využívání informací získaných při výkonu služby.

53. Povinnost zachovávat mlčenlivost o informacích získaných v rámci služby u bezpečnostního sboru je stanovena v § 45 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru, k tomu je však i v § 45 odst. 1 písm. b) tohoto zákona stanovena přímo povinnost „nezneužívat ve prospěch vlastní nebo v prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby“. Krajský soud se ztotožňuje s posouzením žalovaného, že by při výkonu auditorské činnosti žalobce mohl využívat informace nabyté při výkonu své služby. Informace a kontakty, které má žalobce z povahy své služby k dispozici, jsou schopné významnou měrou ovlivnit výkon auditorské činnosti.

54. Nejedná o totožnou situaci jako při přednáškové, lektorské činnosti, kde jsou společensky žádaným způsobem získané informace, znalosti a zkušenosti lektora bez dalšího předávány posluchačům za účelem jejich dalšího studia. Tuto činnost ostatně ani zákonodárce neomezuje. Polemika žalobce týkající se dalších profesí a jejich posuzování není relevantní (viz žalobcova replika – činnost delegáta fotbalové asociace, rozhodčího, trenéra, výživového poradce, plavčíka, instruktora autoškoly).

55. V případě výkonu činnosti auditora může být jeho postavení významnou měrou ulehčeno získanými interními informacemi z výkonu služby u policie. Na takové případy míří i výše citované ustanovení § 45 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru, které takové jednání příslušníka bezpečnostních sborů vylučuje, nehledě na to, že takové jednání opět vede k nabourání nezávislosti výkonu povolání u jednotlivých profesí a k ohrožení důvěry ve službu.

56. Zároveň nelze vyloučit ani to, že auditor, který je aktivním příslušníkem policie, bude pro objednatele s ohledem na předpokládané kontakty, informace, znalost problematiky a „prostředí“ vyhledávanější, čímž by opět došlo k nežádoucímu profitování ze služby a tedy i určitému využití informací nabytých v souvislosti s výkonem služby ve vlastní prospěch.

57. Krajský soud si je rovněž vědom žalobcem popisované hranice mezi významem pojmů „využívat“ a „zneužívat“, nicméně tato hranice je velmi tenká. V rámci hodnocení naplnění předpokladů § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru není hodnoceno již proběhlé konkrétní jednání žalobce, u kterého by bylo možné posuzovat, zda se jednalo o „využití“ či „zneužití“ informací získaných při výkonu služby. Jedná se o hodnocení potenciálních situací, ve kterých ke zneužití může dojít. Má–li být budována důvěra veřejnosti v nestranný výkon služby, je nutné vzniku takových potenciálních situací předejít tak, jak v tomto případě služební orgány učinily.

58. Na základě shora uvedeného soud shrnuje, že jak již bylo nastíněno žalovaným v napadeným rozhodnutí, žalobce při výkonu služby poskytuje či může poskytovat stanoviska i jako dotčený orgán, či zajišťovat součinnost s jinými útvary Policie ČR a nelze vyloučit přesah činnosti žalobce i do územní působnosti jiných územních odborů. Tyto základní body žalobou napadeného rozhodnutí žalobce podanou žalobou nevyvrátil. Zároveň nelze vyloučit střet zájmů plynoucího ze souběžného výkonu těchto dvou činností. Žalobce nevyvrátil ani argumentaci žalovaného, která se týká využívání informací nabytých při výkonu služby, když i tato je dle shora uvedeného hodnocení krajského soudu správná.

59. Krajský soud má tímto za to, že vypořádal jádro žalobní argumentace žalobce, když ve shodě s žalovaným vysvětlil žalobci, proč je argumentace služebních orgánů relevantní a proč nelze připustit výkon činnosti auditora bezpečnostních komunikací paralelně s výkonem služby příslušníka bezpečnostních sborů zařazeného na odboru dopravně–inženýrském. Stejně tak nelze připustit souběžný výkon těchto dvou povolání ani s přihlédnutím k odlišné místní působnosti, neboť ani u této nelze vyloučit, že nedojde k porušení nestranného výkonu služby (možnost výkonu funkce dotčeného orgánu, spolupráce s jinými útvary, styk se soukromými osobami), a ohrožení důvěry veřejnosti v řádný výkon služby. Ze strany žalobce by i tímto způsobem mohlo docházet k využívání ze služby získaných informací, působení na ostatní kolegy v rámci bezpečnostního sboru apod.

60. Krajský soud závěrem této skupiny žalobních námitek konstatuje, že formulace samotné žaloby je nepřehledná. Žalobce po většinu času cituje pasáže žalovaného napadeného rozhodnutí, s obecným, místy až vágním, závěrem o nesouhlasu s těmito pasážemi. Proto má soud za to, že dostatečně vypořádal smysl a účel podané žaloby i s vědomím, že nevypořádal každý dílčí argument žalobce. K tomu soud doplňuje, že žalovaný své posouzení činil v rámci správního uvážení, přičemž správnímu soudu nepřísluší, aby do tohoto správního uvážení zasahoval. Úkolem soudu je zde posouzení toho, zda žalovaný nepřekročil meze správního uvážení, jakož i to, zda své závěry řádně odůvodnil. V tomto směru krajský soud neshledal žádných vad, které by měly za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. S ohledem na obsah podané žaloby pak soud, jak plyne ze shora uvedeného, shledal úvahy a důvody žalovaného v kontextu vznesené žalobní argumentace za vyhovující nárokům na ně kladených.

61. Žalobou napadené rozhodnutí shledal krajský soud přezkoumatelným. Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění rozhodnutí se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Správní rozhodnutí vydaná ve věci žalobce splňují tyto zákonné nároky, krajský soud nepřezkoumatelnost rozhodnutí neshledal, a to ani pro nesrozumitelnost, ani pro nedostatek důvodů. V tomto kontextu neshledal krajský soud ani to, že rozhodnutí služebních orgánů by bylo svévolné, což souvisí i se shora popsaným hodnocením.

62. Závěrem soud uvádí, že v rozhodnutí žalovaného neshledává žádnou snahu o zamezení výkonu jakékoliv výdělečné činnosti žalobci tak, jak se snaží žalobce argumentovat ve své žalobě. Žalovaný řádně posoudil, s ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu, žalobcovu možnost výkonu činnosti auditora bezpečnosti pozemních komunikací, za tímto účelem si nechal vypracovat i stanovisko od odboru k posouzení pracovní náplně žalobce nejpovolanějšího, tedy od personálního odboru. Své rozhodnutí pak žalovaný náležitě odůvodnil. To, že žalobce s tímto hodnocením nesouhlasí, neznamená, že závěry žalovaného a služebního orgánu prvního stupně jsou nesprávné.

V. Závěr a náklady řízení

63. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

64. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci: II. Shrnutí žaloby III. Vyjádření k žalobě IV. Replika žalobce V. Shrnutí správního spisu VII. Právní hodnocení soudu V. Závěr a náklady řízení