51 A 21/2017 - 110

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobce: N. D. T. bytem X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2017, č. j. MV-155533-8/SO-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Včasnou žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 15. 2. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2017, č. j. MV-155533-8/SO-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 10. 2016, č. j. OAM-1714-39/ZM-2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty. Napadeným rozhodnutím byl výrok prvostupňového rozhodnutí změněn tak, že „žádost se zamítá a zaměstnanecká karta se dle ustanovení § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s ustanovením § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. nevydá, neboť v průběhu správního řízení byla zjištěna existence jiné závažné překážky pobytu cizince na území“. Tu spatřovala žalovaná ve skutečnosti, že žalobce nenastoupil dne 21. 3. 2016 do zaměstnání.

2. Žalobce předně namítá, že žalovaná nedostála požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nevycházela z řádně zjištěného skutkového stavu a postupovala v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu. Žalovaná také porušila požadavek vycházet vstříc dotčeným osobám ve smyslu § 4 odst. 1 správního řádu a porušila řadu dalších ustanovení, jako § 2 správního řádu, § 44a odst. 4, § 46a odst. 2 písm. i) a § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

3. Podle žalobce se žalovaná nevypořádala se všemi odvolacími námitkami, pročež je napadené rozhodnutí zatíženo nepřezkoumatelností. Správní orgány vycházely z výslechu svědků, aniž by žalobce včas uvědomily a ten mohl být výslechům přítomen. Takové důkazy byly dle žalobce opatřeny v rozporu se zákonem a námitka, s níž se žalovaná nevypořádala, má dopad do zákonnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí. Žalobce napadal způsob, jakým byly protokoly o výsleších dotazovaných osob zpracovány a pořízeny, k čemuž se žalovaná nikterak nevyjádřila. Chybným postupem správního orgánu nemohl žalobce hájit svá práva, bránit se způsobu vedení výslechu a klást otázky svědkům. Správní orgány měly porušit základní právo na spravedlivý proces, když žalobci neumožnily být přítomen výslechům. Žalobce namítá také neaktuálnost protokolů o výsleších. Žalobce dále nesouhlasí s výkladem informací získaných z nezákonně provedeného výslechu v neprospěch žalobce, když měly správní orgány tvrdit, že pro žalobce nebyly vytvořeny pracovní podmínky pro výkon zaměstnání v souladu s pracovní smlouvou.

4. Žalobce vyslovil nesouhlas se skutečností, že nepřesnost ve sdělení policie nemá za následek nepřezkoumatelnost protokolu o místním šetření, popř. napadeného rozhodnutí, dále žalobce vyslovil nesouhlas se skutečností, že správní orgán rozhodl o pokračování řízení, aniž by zjistil skutečný stav věci. Současně vyslovil nesouhlas s výkladem žalované, že primární povinnost nastoupit do zaměstnání plynula z pracovní smlouvy, podle které měl žalobce nastoupit do zaměstnání 1. den po náběru biometriky. Žalobce disponoval pouze Potvrzením o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu a neměl být tedy sankcionován, neboť na vydání zaměstnanecké karty stále čekal. Žalobce uvádí, že je běžnou praxí zaměstnavatelů vyčkat s faktickým výkonem zaměstnání až do okamžiku vydání povolení k dlouhodobému pobytu a nelze za nenastoupení do zaměstnání sankcionovat žalobce. V tomto kontextu žalobce odkazuje na ustanovení § 89 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o zaměstnanosti“), kde je důležitým slovem „mohl“ a nikoliv „měl“.

5. Žalobce dále nesouhlasí s argumentací žalované stran spolupráce společnosti SLR-Czechia s. r. o. se společností Bohemia Works Group, družstvo. Podle žalobce není podstatné, zda společnost Bohemia Works Group, se kterou měl žalobce řádně sjednanou pracovní smlouvu, má s dalšími společnostmi více či méně úzkou spolupráci. V této souvislosti získané informace z provedených výslechů žalobce nerozporoval proto, že spatřuje nezákonnost v celém postupu při pořizování protokolů o výsleších.

6. Podle žalobce byla žalovanou nedostatečně vypořádána námitka individualizace rozhodnutí pro případ žalobce. Žalovaná měla v napadeném rozhodnutí konstatovat, že výslechy byly prováděny ve vztahu k žalobci, což je dle žalobce lež, neboť protokoly o výslechu byly provedeny ve vztahu k osobě, jejíž jméno bylo cenzurováno. Rozhodnutí bylo následně generalizováno, čímž žalovaná porušila § 3 správního řádu a způsobila nezákonnost rozhodnutí.

7. Žalobce dále nesouhlasí s posouzením systému zaměstnávání zaměstnavatelem (Bohemia Works Group) ze strany správního orgánu I. stupně a odkazuje na rozhodnutí Komise ze dne 3. 2. 2017, č. j. MV-169150-4/SO-2016. Podle žalobce nebyla žalovaná oprávněna posuzovat systém zaměstnávání společností Bohemia Works Group.

8. Žalobce namítá, že se žalovaná nedostatečně vypořádala s rozporovaným odkazem na ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, když v obecné rovině žalovaná přisvědčila žalobci, že není ve veřejném zájmu, aby cizincům nebylo uděleno povolení k pobytu i přes splnění kladených požadavků a vzápětí konstatovala, že se žalobce do situace dostal sám, neboť nenastoupil do zaměstnání. Žalobce opět uvádí, že ve vydaném potvrzení bylo uvedeno, že k zaměstnání nastoupit může, nikoliv musí. Žalobce rovněž namítá, že nebyl vyslechnut žádný zaměstnanec, nacházející se v obdobném postavení jako žalobce, u kterého by rovněž bylo zahájeno pokračování v řízení.

9. Žalobce dále nesouhlasí s tím, jak se žalovaná vypořádala s námitkou nepřiměřenosti rozhodnutí, když měla konstatovat, že rozhodnutí nelze považovat za nepřiměřené ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť si žalobce za dobu svého pobytu na území nemohl vybudovat žádné významné rodinné ani soukromé vazby. Podle žalobce je takový postup žalované absurdní, neboť žalovaná předvídá závěry bez jakýchkoliv podkladů.

10. Závěrem žalobce nesouhlasí s právní kvalifikací užitou žalovanou ve vztahu k § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. V souvislosti s touto námitkou žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 48 A 45/2015 – 42, kde bylo soudem vyjádřeno, že ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců musí být vykládáno restriktivně a nelze jej považovat za jakousi „zbytkovou klauzuli“, kam by bylo lze podřadit jakýkoliv důvod neudělení dlouhodobého pobytu.

11. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Konstatovala, že námitky uplatněné v žalobě jsou totožné s námitkami odvolacími, se kterými se vypořádala dostatečně.

12. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Dne 25. 1. 2016 podal žalobce žádost o vydání zaměstnanecké karty na území České republiky u Zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce měl být zaměstnán na volném pracovním místě leštiče nástrojů a kovů u zaměstnavatele Bohemia Works Group, družstvo, IČ 02787466, se sídlem Riegrova 41756/51, České Budějovice (dále jen „zaměstnavatel BWG“), s místem výkonu práce na adrese Zdíky 34, Bujanov, které bylo v evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty pod č. 9 724 320 714. Žalobce k žádosti přiložil veškeré potřebné náležitosti, tedy pracovní smlouvu ze dne 26. 11. 2015 se mzdovým výměrem, výpis z Rejstříku trestů, zdravotní potvrzení, apod. Správní orgán následně rozhodl, že podmínky pro vydání zaměstnanecké karty jsou splněny a karta má být žalobci vydána. Správní orgán I. stupně vydal dne 21. 3. 2016 Potvrzení o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu – zaměstnanecké karty, č. j. OAM-01714-14/ZM-2016.

13. Žalobci bylo vydáno DV/R vízum k převzetí pobytového oprávnění a žalobce přicestoval dne 18. 3. 2016 do České republiky.

14. Dne 25. 4. 2016 byl správní orgán I. stupně informován Policií ČR, odborem cizinecké policie o tom, že Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje vede šetření ve věci zaměstnávání cizinců zaměstnavatelem BWG, které se týká celkem 48 cizinců. Důvodem bylo zjištění, že zaměstnavatel BWG nemá odpovídající počet pracovních míst, jak byly specifikovány v Centrální evidenci volných míst MPSV ČR. V rámci poskytnutí součinnosti od společnosti SLR – CZECHIA, s. r. o., Zdíky 34, Bujanov bylo personální pracovnicí této společnosti, paní Š. Š., policii sděleno, že žalobce do místa výkonu práce nenastoupil. O poskytnutí součinnosti byla požádána i Okresní správa sociálního zabezpečení, která sdělila, že žalobce není evidován v systému OSSZ, dále byla požádána Všeobecná zdravotní pojišťovna, která uvedla, že žalobce nebyl dohledán v Centrálním registru pojištěnců ČR.

15. Usnesením ze dne 27. 4. 2016, č. j. OAM-1714-17/ZM-2016 bylo správním orgánem I. stupně žalobci oznámeno pokračování v řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 169 odst. 11 zákona o pobytu cizinců, neboť bylo prokázáno, že existuje skutečnost, která vyšla najevo až v době rozhodování správního orgánu a která může zásadním způsobem ovlivnit výsledek řízení.

16. Žalobce byl písemností ze dne 27. 4. 2016, pod č. j. OAM-1714-18/ZM-2016 předvolán k výslechu na den 25. 5. 2016.

17. Dne 25. 5. 2016 proběhl výslech žalobce. Z obsahu protokolu o tomto výslechu vyplývá, že žalobce prostřednictvím webové stránky VISAPOINT.EU učinil objednávku práce, kterou následně realizoval na ambasádě v Hanoi. Zaměstnanecká karta měla být žalobci vydána na pozici brusiče kovů a ingotů, tuto práci měl žalobce vykonávat pro zaměstnavatele Bohemia Works Group, a to v místě zaměstnání Zdíky 34. Tento zaměstnavatel žalobci přislíbil rovněž ubytování a dopravu do zaměstnání. Po příletu do ČR žalobce dočasně bydlel u strýce v Českých Velenicích, v současné době bydlí v Písku. Žalobce dále uvedl, že práci vykonávat nemůže, když nemá zaměstnaneckou kartu. V místě, kde měl být zaměstnán, žalobce dosud nebyl. Žalobce v současné době žije z peněz, které mu půjčil jeho strýc, bydlí v třípokojovém bytě v Písku spolu s dalšími deseti lidmi. Neudělení zaměstnanecké karty bude mít vliv na život žalobce, když ten bude bez práce, nebude moci živit svou rodinu a nebude mít peníze na obživu svého dítěte. Žalobce dále správní orgán požádal o urychlené vydání zaměstnanecké karty, aby mohl začít pracovat.

18. Dne 15. 6. 2016 bylo žalobcem předloženo Oznámení o změně volného pracovního místa, prostřednictvím kterého žalobce správní orgán vyrozuměl o změně pracovní pozice, když jeho původní pracovní pozice u zaměstnavatele Bohemia Works Group zanikla z důvodu ukončení provozu. Z tohoto důvodu došlo k záměně pracovní pozice na Pracovníka herny č. pracovní pozice X. Žalobce v této souvislosti předložil pracovní smlouvu, mzdový výměr a ubytování zařízené u zaměstnavatele, spol. ACM CZ s. r. o. Doplněním podání ze dne 18. 7. 2016 žalobce prostřednictvím své právního zástupce korigoval shora uvedené oznámení o změně pracovní pozice, když uvedl, že i nadále hodlá vykonávat původní zaměstnání pro zaměstnavatele Bohemia Works Group. Uvedenou změnou se pouze snažil vynaložit úsilí o nalezení pracovního místa, když v případě jeho neúspěchu by došlo k fatálnímu zásahu do jeho života a života jeho rodiny.

19. Ve spisu jsou následně založeny protokoly o výslechu svědků J. S. [protokol č. j. OAM-1714- 26/ZM-2016, namísto J. S. se kvůli rodičovské dovolené a vysokému stupni gravidity dostavil její partner P. S., který je u zaměstnavatele BWG zaměstnán na DPP a svoji partnerku u zaměstnavatele zastupuje], J. S. [protokol č. j. OAM-1714-27/ZM-2016], M. Š. [protokol č. j. OAM-1714-23/ZM-2016], Š. Š. [protokol č. j. OAM-1714-24/ZM-2016]. Dále je ve spise založen protokol o výslechu P. S. [protokol č. j. OAM-1714-25/ZM-2016] a D. K. T. [protokol č. j. OAM-1714-22/ZM-2016].

20. Ze spisu a z protokolů o výsleších pana S. a pana S. vyplynulo, že z důvodů změny ve statutárních orgánech zaměstnavatele nedošlo k přihlášení žalobce na Okresní správě sociálního zabezpečení a na příslušné zdravotní pojišťovně.

21. Dne 25. 7. 2016 byla právnímu zástupci žalobce doručena výzva k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí, č. j. OAM-1714-33/ZM-2016, neboť správní orgán I. stupně ukončil shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí. Zástupce žalobce byl s podklady pro rozhodnutí seznámen dne 23. 8. 2016, o čemž je ve spise založen protokol pod č. j. OAM-1714- 34/ZM-2016.

22. Dne 15. 9. 2016 podal právní zástupce žalobce správnímu orgánu I. stupně žádost o změnu obsahu podání, konkrétně o změnu zaměstnavatele, kterým měla být nově společnost ACM CZ s. r. o. v Českých Velenicích. Za stěžejní důvod bylo uvedeno vedení trestního řízení se zaměstnavatelem, které by mělo fatální dopad do života žalobce a také na jeho vyřízení žádosti o zaměstnaneckou kartu. Pro žalobce by nucené vycestování z ČR znamenalo vynaložení nákladů na odcestování do země původu, kterými žalobce v současné době nedisponuje, neboť veškeré prostředky vynaložil na podání žádosti o zaměstnání a na přicestování do ČR.

23. O změně obsahu žádosti o vydání zaměstnanecké karty bylo rozhodnuto usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. OAM-1714-38/ZM-2016 tak, že se změna nepovoluje, neboť nejsou pro povolení takové změny splněny podmínky dle § 41 odst. 8 správního řádu.

24. Téhož dne bylo pod č.j. OAM-1714-39/ZM-2016 vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o zaměstnaneckou kartu podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Správní orgán I. stupně konstatoval, že zaměstnavatel BWG nemohl žalobce zaměstnat v souladu s pracovní smlouvou, neboť by to nebyl zaměstnavatel BWG, kdo by žalobci zadával pracovní úkoly a kontroloval jejich plnění. Tyto úkony by dle svědeckých výpovědí obstarávala společnost SLR-CZECHIA, s. r. o. a zaměstnavatel BWG této společnosti pouze dodával pracovní sílu. Fakticky se tak nejednalo o objednávku provedení díla, ale o zprostředkování zaměstnání, které jsou však oprávněny provádět pouze agentury práce ve smyslu § 14 odst. 5 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Současně však ustanovení § 66 zákona o zaměstnanosti zakazuje agentuře práce přidělovat k výkonu práce zaměstnance, kterému byla vydána zaměstnanecká karta. Správní orgán tedy konstatoval, že způsob, jakým jsou zaměstnáváni zaměstnanci družstva Bohemia Works Group na pracovišti Zdíky 34, Bujanov, odpovídá vymezení zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, neboť práce je vykonávána podle pokynu cizího subjektu, který práci přiděluje a kontroluje výstupy. Na základě uvedeného správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobce nemůže být zaměstnán na pracovní pozici uvedené v EVPM pod číslem X, neboť toto pracovní místo fakticky není volné. Zaměstnavatel BWG hrubě naddimenzoval počet volných pracovních míst, nahlášených Úřadu práce jako volná pracovní místa.

25. Správní orgán v prvostupňovém rozhodnutí dále konstatoval, že nemůže pokládat předložené doklady, byť formálně správné, automaticky za doklady prokazující skutečnosti v nich uvedené a upustit od jejich prověření, a to s odkazem na § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Správní orgán uvedl, že údaje, které jsou obsažené v pracovní smlouvě, nekorespondují se skutečností, neboť žalobce nebude zaměstnán zaměstnavatelem BWG na pracovním místě, pro které byla vydána zaměstnanecká karta. Správnímu orgánu se v tomto případě nepodařilo ověřit, zda bude žalobce skutečně zaměstnán zaměstnavatelem BWG a že tento zaměstnavatel bude žalobci přidělovat práci, kontrolovat její provedení a odpovídat za provedení práce. Zaměstnanecká karta je podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců povolením k dlouhodobému pobytu, opravňujícím cizince k výkonu práce na pracovní pozici, pro kterou byla vydána.

26. Správní orgán v prvostupňovém rozhodnutí rovněž reagoval na žádost o změnu obsahu podání dle § 41 odst. 8 správního řádu, kterou žalobce podal dne 15. 9. 2016. Žádost byla zamítnuta, neboť správní orgán I. stupně neshledal u žalobce hrozbu vážné újmy. Podle správního orgánu I. stupně nelze hodnotit jako hrozbu vážné újmy skutečnost, že je proti zaměstnavateli BWG vedeno trestní řízení, které by mohlo mít dopad do života žalobce.

27. Vzhledem k tomu, že se správnímu orgánu I. stupně nepodařilo ověřit, že žalobce bude vykonávat závislou práci na konkrétně specifikované pracovní pozici pro zaměstnavatele BWG, byla žádost o vydání zaměstnanecké karty zamítnuta podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

28. Proti oběma rozhodnutím, tedy proti usnesení o zamítnutí žádosti o změnu obsahu podání a proti prvostupňovému rozhodnutí, podal žalobce odvolání. Ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí žalobce předně namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu a zahrnutí výslechů výše uvedených vyslechnutých osob do podkladů pro rozhodnutí v přímém rozporu se zákony. Námitky uplatněné v odvolání se po obsahové stránce shodují s námitkami uplatněnými v podané žalobě.

29. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaná napadeným rozhodnutím přistoupila ke změně důvodu, pro který bylo vydání zaměstnanecké karty žalobci zamítnuto. Dle žalované důvod nevydání zaměstnanecké karty obsažený v ust. § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců lépe odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, podle kterého žalobce v rozporu s pracovní smlouvou ze dne 26. 11. 2015 nenastoupil na pracovní místo v ní obsažené z důvodu faktické nemožnosti. Tento důvod pak představuje jinou závažnou překážku pobytu cizince na území ČR. K žalobcem uplatněným námitkám žalovaná konstatovala, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není nepřezkoumatelné, stejně tak nejsou nepřezkoumatelné ani podklady tohoto rozhodnutí (sdělení policie ze dne 25. 4. 2016). Stejně tak spisový materiál k dané věci byl žalovanou shledán kompletním. K procesní námitce týkající se nevyrozumění žalobce o provedení výslechu svědků žalovaná uvedla, že spisový materiál obsahuje protokoly o výslechu dotazovaných osob, které splňují zákonné požadavky. Žalovaná dále uvedla, že žalobcův tehdejší zmocněný zástupce byl o zamýšlených procesních úkonech vyrozuměn. Rovněž rozsah dokazování ve vztahu k výslechům osob působících u spol. SLR – CZECHIA s. r. o. byl žalovanou shledán v souladu se zákonem, když právě pro tuto společnost měl žalobce práce fakticky vykonávat. Důvodnou nebyla žalovanou shledána ani námitka žalobce týkající se neaktuálnosti svědeckých výpovědí. Odstup těchto výpovědí od rozhodnutí je v rozsahu 3 měsíců, žalobce v souvislosti s touto námitkou pak neuplatnil žádné skutečnosti týkající se změny skutkového stavu během této doby. Shledána nebyla ani nedostatečná individualizace rozhodnutí prvostupňového orgánu, když z podkladů je zřejmé, že se vztahují k osobě účastníka řízení. K tíži správnímu orgánu pak dle žalované nelze přičítat ani skutečnost, že žalobce vynaložil náklady ne cestu do ČR, když byl v oprávněném očekávání ve vztahu k získání zaměstnanecké karty, kdy však správní orgán prvního stupně následně po jeho příjezdu do ČR zahájil pokračování řízení o jeho žádosti. Správní orgán se rozhodné skutečnosti pro pokračování tohoto řízení dozvěděl až dne 25. 4. 2016. V obecné rovině pak žalovaná přisvědčila legitimnímu očekávání žalobce, avšak zdůraznila, že se do této situace žalobce dostal sám, když dne 21. 3. 2016 nenastoupil do zaměstnání a celou situaci začal řešit až v červnu 2016 oznámením o změně pracovního místa. Žalovaná dále uvedla, že odvoláním napadené rozhodnutí není nepřiměřeným, když účelem tohoto řízení je zaměstnání cizince na území ČR, nikoliv jeho sloučení s rodinou. Žalobce si pak dle žalované za jeden rok na tomto území nevybudoval žádné rodinné či soukromé vazby.

30. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 11. 2017 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vyšel z názoru, že pracovní místo určené pro žalobce fakticky neexistovalo a nebyl to žalobce, kdo založil existenci jiné závažné překážky pobytu cizince na území republiky. Žalobce splnil podmínky pro vydání zaměstnanecké karty a očekával, že taková karta mu bude vydána. Zaměstnavatelem byl uveden v omyl, čímž se dostal do nepříznivé situace, protože mu byla slíbena pracovní pozice, která fakticky neexistovala. Záměrem zaměstnavatele bylo dodat jej jako pracovní sílu jiné společnosti, čímž by došlo k porušení zákazu agenturního zaměstnávání cizinců. O těchto skutečnostech žalobce neměl žádné povědomí a byl v dobré víře, že bude pracovat pro družstvo Bohemia Works Group. Ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců bylo vyloženo příliš extenzivně. Jako nedostatečně vypořádaná odvolací námitka byla zhodnocena okolnost, že žalobce se nemohl účastnit výslechu svědků, a proto tyto výslechy nelze považovat za relevantní důkazy.

31. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 4. 7. 2018 rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť dokazováním bylo prokázáno, že žalobce se do nepříznivé situace dostal na základě okolností, které byly na jeho vůli nezávislé. Ani tento fakt však není způsobilý zhojit skutečnost, že žalobce nemůže naplnit účel pobytu předpokládaný zaměstnaneckou kartou být zaměstnán na konkrétním pracovním místě. V projednávané věci převažuje zájem státu na dodržování předpisů regulujících pobyt cizinců na území republiky s tím, že na plnění účelu pobytu je nezbytné nahlížet jako na objektivní kategorii nezávislou na vůli cizince. Pokud cizinec nemůže plnit účel pobytu, jedná se o okolnost, která představuje závažnou překážku pobytu zamezující vydání zaměstnavatelské karty. Zaměstnaneckou kartu je možné nevydat v situaci, kdy správní orgány prokázaly, že žalobce nemůže plnit účel pobytu, jímž je výkon zaměstnání na pozici specifikované v žádosti. Žádosti o změnu obsahu žádosti správní orgány nevyhověly. Žalobci nevzniklo legitimní očekávání v souvislosti s vydáním potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty, že mu bude vydána i zaměstnanecká karta samotná. Za rozhodující skutečnost se označuje, že v mezičase vyšly najevo nové zásadní skutečnosti odůvodňující zamítnutí žádosti.

32. Rovněž vypořádání odvolací námitky o nepřípustném využití protokolů o výslechu svědků považoval Nejvyšší správní soud za zákonu odpovídající. Protokoly o výslechu svědků byly využity jako důkazy listinné a skutečnosti z nich plynoucí bylo možno pro skutkové závěry využít. Důvod pro nový výslech svědků nebyl rovněž shledán. Žalobce nikterak nevysvětlil, jak by opakování svědeckých výpovědí mohlo změnit skutkové závěry správních orgánů v jeho prospěch, pokud by se výslechů účastnil. Samotný nesouhlas žalobce s obsahem protokolů o výslechu svědků nepostačuje pro provedení opakování svědeckých výpovědí.

33. Krajský soud následně postupoval v intencích rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a žalobu rozhodnutím ze dne 23. 8. 2018, č.j. 51 A 21/2017 – 82 jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud v rozhodnutí dospěl k závěru, že ačkoliv se žalobce do nepříznivé situace dostal na základě okolností, které na jeho vůli nebyly závislé, nemění to nic na tom, že žalobce nemohl plnit účel pobytu předpokládaného zaměstnaneckou kartou. Pokud účel pobytu splnit, jedná se o závažnou překážku pobytu, která vydání zaměstnanecké karty brání. Na tom nemůže ničeho změnit ani jednání žalobce, který požádal o změnu obsahu žádosti o zaměstnaneckou kartu, tato žádost nebyla vyřízena ve prospěch žalobce. Přezkoumatelným bylo napadené rozhodnutí shledáno i v případě vypořádání námitky žalobce týkající se nesprávného provedení svědeckých výslechů, u nichž žalobce nebyl přítomen. Uvedená námitka byla žalovanou vypořádána správně, byť stručně. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, pro které by bylo nutné svědecké výslechy opakovat, je využití původně pořízeních protokolů možné. Žalobce navíc měl k těmto listinným důkazům ve spisové dokumentaci přístup. Rovněž zbývající námitky týkající se procesního vedení řízení před správními orgány nebyly shledány důvodnými.

34. Proti tomuto rozhodnutí byla žalobcem podána kasační stížnost ze dne 7. 9. 2018, na základě níž bylo rozhodnutí krajského soudu ze dne 23. 8. 2018 rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, č.j. 10 Azs 247/2018 - 39 zrušeno s tím, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádal s námitkou nedostatečného vypořádání otázky (ne)přiměřenosti rozhodnutí prvostupňového orgánu ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců.

35. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo na základě žádosti žalobce nařízeno dne 17. 4. 2019 ústní jednání, z jehož konání se právní zástupce žalobce dne 16. 4. 2019 omluvil a žalovaný na základě tohoto postupu strany žalující soudu telefonicky téhož dne sdělil, že se k jednání nedostaví (viz úřední záznam ze dne 16. 4. 2019 založený na č.l. 107 soudního spisu).

36. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná.

37. Soud především uvádí, že projednávanou věcí se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 7. 2018 a ze dne 20. 2. 2019, kterými došlo ke zrušení rozhodnutí krajského soudu ze dne 30. 11. 2017 a ze dne 23. 8. 2018. Krajský soud je v tomto řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.

38. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně žádosti žalobce s odkazem na § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nevyhověl, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Žalovaná následně v napadeném rozhodnutí překvalifikovala důvod nevyhovění žádosti z § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců na důvod uvedený v § 56 odst. 1 písm. j) téhož zákona.

39. Dle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců se zaměstnaneckou kartou rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána, nebo na pracovní pozici, ke které byl udělen souhlas ministerstva podle odstavce 7 nebo 8. Cizince, u kterého je podle zákona o zaměstnanosti vyžadováno povolení k zaměstnání nebo který je uveden v § 98 zákona o zaměstnanosti, opravňuje zaměstnanecká karta k pobytu na území za účelem zaměstnání.

40. Podle § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně § 31 odst. 1 písm. a) až e), § 33, 34, 37, 38, § 55 odst. 1 a 2, § 56, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 téhož zákona vztahující se na dlouhodobé vízum. Ministerstvo povolení k dlouhodobému pobytu dále nevydá, pokud cizinec neplní na území účel, pro který mu bylo uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů a pro který mu má být vydáno povolení k dlouhodobému pobytu, nebo pokud cizinec neplnil v době platnosti víza k pobytu nad 90 dnů na území účel, pro který mu bylo vízum uděleno; to neplatí, pokud cizinec prokáže, že se jednalo o neplnění účelu ze závažných důvodů po přechodnou dobu.

41. Dle § 46 odst. 6 zákona o pobytu cizinců pro zaměstnaneckou kartu platí obdobně odstavec 1 věta druhá a § 55 odst. 1, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 téhož zákona vztahující se na dlouhodobé vízum. Ministerstvo zaměstnaneckou kartu mj. nevydá z důvodů uvedených v § 56 zákona o pobytu cizinců, s výjimkou důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. f) tohoto zákona.

42. Dle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.

43. Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

44. Aplikace § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců byla v projednávané věci vyložena poprvé v označeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž je nadepsaný soud vázán. Žalobce se do nepříznivé situace dostal na základě okolností, které byly na jeho vůli nezávislé. Ani tato skutečnost však nemění nic na tom, že žalobce nemůže plnit účel pobytu předpokládaný zaměstnaneckou kartou, podle které měl být zaměstnán jako brusič kovů při ručním obrábění u zaměstnavatele Bohemia Works Group. Nejvyšší správní soud vyjádřil, že v projednávané věci převažuje zájem státu na dodržování předpisů regulujících pobyt cizinců na území republiky. Plnění účelu pobytu pak představuje objektivní kategorii, která na vůli cizince není závislá. Nelze- li účel pobytu splnit, pak tato skutečnost představuje závažnou překážku pobytu, která brání vydání zaměstnanecké karty. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce se pokusil svoje zaměstnanecké poměry uspořádat podáním žádosti o změnu obsahu žádosti. Žádost nebyla vyřízena ve prospěch žalobce. Vydáním potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty nevzniklo legitimní očekávání, že taková karta bude vydána, jestliže následně vyšly najevo nové skutečnosti.

45. Jako na přezkoumatelné nahlédl Nejvyšší správní soud na napadené rozhodnutí ve vztahu ke způsobu vypořádání odvolací námitky o využití svědeckých výpovědí jako důkazů v žalobcově věci, ač ten nebyl při výslechu svědků přítomen. Tato odvolací námitka byla v kasačním řízení hodnocena jako správná, byť stručně vypořádaná. Využití protokolů o svědeckých výpovědích ve formě listinných důkazů nic nebránilo, protože žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by osvědčovaly nezbytnost nového provedení výslechu svědků, případně na základě kterých by bylo možno předpokládat, že nový výslech svědků může vést k jiným skutkovým zjištěním. Žalobce k těmto listinným důkazům měl ve spisové dokumentaci přístup. Samotný nesouhlas žalobce s obsahem svědeckých výpovědí neodůvodňuje nezbytnost opakovaného provedení svědeckých výpovědí, jestliže žalobce neuvedl, jak by nové svědecké výpovědi mohly v jeho prospěch změnit skutkové závěry správních orgánů. Vypořádání odvolací námitky je proto zákonu odpovídající a způsob vedení listinných důkazů obsahujících svědecké výpovědi neznamená porušení § 51 odst. 2 správního řádu.

46. Další žalobní bod, kterým se soud zabýval, směřuje do nesouhlasu s rozhodnutím o pokračování v řízení bez řádného zjištění skutkového stavu věci. Tento bod rovněž soud neshledal důvodným. Správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce nenastoupil do zaměstnání ve sjednaný den, tedy první pracovní den po náběru biometriky. Správnímu orgánu vyvstala pochybnost o tom, zda žalobce bude zaměstnán v souladu s pracovní smlouvou a za účelem prověření této pochybnosti přistoupil k vydání usnesení o pokračování řízení ve smyslu § 169 odst. 11 zákona o pobytu cizinců. Postup, který správní orgán I. stupně zvolil, je zcela v souladu s právním řádem a správní orgán I. stupně musel tento procesní postup zvolit právě za účelem objasnění skutkového stavu věci. Byť zákon o pobytu cizinců v § 169 odst. 11 hovoří o nových skutečnostech, které neexistovaly v době předchozího řízení a jsou důvodem zamítnutí žádosti, tato formulace nemusí znamenat, že vyhodnocení nových skutečností povede automaticky k zamítnutí žádosti. Žalobce rovněž vyjádřil nesouhlas se skutečností, že nepřesnost ve sdělení policie nemá za následek nepřezkoumatelnost protokolu o místním šetření, popř. napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí plyne, že zmiňovaná nepřesnost v protokolu policie č. j. KRPC-65255-1/ČJ-2016- 020027 směřovala do tvrzení, že prověřování se týkalo celkem 48 cizinců, kdy tito získali povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Je pravdou, že žalobce nezískal povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, nicméně z uvedeného protokolu policie vyplývá, že se prověřování vztahovalo i na žalobce, a tudíž nelze závěry správního orgánu I. stupně v tomto směru považovat za nepřezkoumatelné. Námitka žalobce je tudíž nedůvodná.

47. Skutkový stav byl správními orgány zjištěn v dostatečném rozsahu a nedošlo proto k porušení § 3 správního řádu. Shodně soud neshledal rozpor s ustanovením § 2 odst. 4 téhož zákona, jestliže rozhodnutí je souladné s veřejným zájmem a v žalobcově případu bylo postupováno shodně jako v případech obdobných. Soud proto uzavřel, že pro důvody uvedené v žalobě není napadené rozhodnutí vadné.

48. Správní orgán se dostatečně vypořádal i s odvolací námitkou týkající se přiměřenosti vydaného rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. K tomu lze odkázat na stranu 11 žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaná vysvětlila, že v případě žalobce se jednalo o posouzení jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Účelem pobytu nebylo soužití s rodinným příslušníkem žijícím na území ČR, ale výdělečná činnost žalobce. Dále bylo poukázáno na to, že žalobce přicestoval na území ČR před necelým rokem a za tu dobu si nevybudoval žádné významné rodinné ani soukromé vazby a žádné takové skutečnosti, které by měl v této souvislosti správní orgán posoudit, žalobce rovněž nesdělil. Navíc žalovaná uvedla, že ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců demonstrativně stanovuje, co vše by měl správní orgán zohlednit v případech, kdy mu zákon ukládá povinnost zkoumat přiměřenost svého rozhodnutí. Žalovaná rovněž odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které není povinností správního orgánu prvého stupně ani žalované aplikovat citované ustanovení, pokud podle jiného ustanovení zákona o pobytu cizinců nemusí brát přiměřenost dopadů v potaz. Soud má za to, že takto formulované odůvodnění postupu správního orgánu ve vztahu k § 174a zákona o pobytu cizinců obstojí. Správní orgány ve správním řízení zjistily, jak je uvedeno i v žalobou napadeném rozhodnutí, že žalobce přicestoval před necelým rokem do doby, kdy rozhodovaly o jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty na území České republiky. Žalobce neuvedl žádné indicie, které by měly svědčit tomu, že vydané rozhodnutí představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života. Správní orgán měl informaci o tom, že žalobce byl bez finančních závazků či bez hlubších sociokulturních vazeb na území ČR. Skutková zjištění v této souvislosti lze považovat za nesporná, přičemž žalobce sám nedostatek skutkových zjištění v této oblasti nenamítal. Podle soudu břemeno tvrzení a důkazní a vylíčení otázek soukromého života tíží žalobce. Pokud ten sám o své situaci nic neuvedl, nelze správním orgánům klást k tíži, že hodnotily přiměřenost správního vyhoštění nedostatečně, nebo pouze v intencích toho, co jim bylo známo ze správního řízení. Soud proto uzavřel, že se žalovaná s touto odvolací námitkou dostatečně vypořádala.

49. V poslední řadě žalobce vytýkal napadenému rozhodnutí extenzivní výklad ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, který by mohl vést k závěru o nadbytečnosti ostatních ustanovení zákona pro neudělení povolení k pobytu, a správní orgány by si vystačily pouze s tímto jediným ustanovením. I v tomto bodě žalobce namítal, že žalovaná porušila své povinnosti, způsobila nezákonnost a nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí.

50. Žalobní námitku soud hodnotí jako nedůvodnou. Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců je důvodem k nevydání zaměstnanecké karty to, že pobyt cizince na území není v zájmu ČR, nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území, přičemž žalobcova situace byla kvalifikována jako jiná závažná překážka pobytu na území. Nejvyšší správní soud se výkladu tohoto neurčitého právního pojmu mnohokrát věnoval, kupříkladu v souvislosti s rozhodováním o žádostech o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. V této souvislosti Nejvyšší správní soud opakovaně potvrdil, že za jinou závažnou překážku ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců lze v obecné rovině považovat neplnění účelu povoleného nebo povolovaného pobytu (kupříkladu rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 82/2011-81 ze dne 27. 12. 2011). V souzeném případě měl být účelem žalobcova pobytu výkon práce na konkrétní pracovní pozici v souvislosti s jeho žádostí o vydání zaměstnanecké karty, přičemž ve správním řízení bylo zjištěno, že toto pracovní místo fakticky není a nebude volné. Správní orgány uvedly, že i kdyby se místo hypoteticky uvolnilo, ve skutečnosti by nešlo o výkon práce pro deklarovaného zaměstnavatele Bohemia Works Group, ale pro společnost SLR – Czechia s.r.o., respektive o zprostředkování pracovní síly této společnosti. Okolnosti, které měly vést k vydání zaměstnanecké karty, žalobce pouze formálně deklaroval, ve skutečnosti však neexistovaly. Bez existence zákonného důvodu, kterým v tomto případě byla konkrétní pracovní pozice, nebylo možno žalobci pobyt na území povolit a zaměstnaneckou kartu vydat. Z toho důvodu soud nepřisvědčil žalobci, že výklad, který v této souvislosti učinila žalovaná, je nezákonný nebo nepřezkoumatelný, a že došlo k extenzivnímu výkladu ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Jak soud připomněl, aplikace tohoto ustanovení odpovídá setrvalé judikatuře Nejvyššího správního soudu, a proto nedošlo k žalobcem vytýkaným pochybením. Žalovaná nezpůsobila nezákonnost či nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí.

51. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.

52. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a § 110 odst. 3 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšné žalované v řízení žádné náklady přesahující rozsah její běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení