51 A 21/2021 – 98

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobce: SIGNUM spol. s r. o. sídlem Nádražní 32/41, Hustopeče zastoupena advokátem JUDr. Josefem Vejmelkou sídlem AK Vejmelka & Wünsch, s. r. o., Italská 27, Praha 2 proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, Opava v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2021, č. j. 8794/1.30/20–4, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou podanou dne 30. 3. 2021 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo přezkoumáno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále též „inspektorát“) ze dne 19. 11. 2020, č. j. 30128/5.30/19–19.

2. Dle záznamu o úrazu došlo v provozu žalobce dne 15. 10. 2018 v 17:00 Hod. k pracovnímu úrazu, při kterém byla zraněna jedna osoba. Zdrojem úrazu byl dopravní prostředek a břemena. K úrazu mělo dojít z důvodu špatného nebo nedostatečného vyhodnocení rizika, z důvodu nepředvídatelného rizika práce nebo selhání lidského činitele. Z téhož dne je ve spise založena fotodokumentace místa pracovní nehody, následně je založen i videozáznam. Z obsahu spisu plyne, že poškozený byl zasažen padající traverzou, kterou v ten okamžik převážel vysokozdvižný vozík ve zdvižené poloze, přičemž poškození na následky svých zranění zemřel (viz níže).

3. Dne 24. 10. 2018 byla u žalobce zahájena kontrola dodržování povinností vymezených § 3 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, a dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce. Kontrola byla ukončena dne 5. 12. 2018. Proti obsahu protokolu o kontrole podal žalobce námitky, které byly rozhodnutím ze dne 10. 1. 2019 zamítnuty. Podáním ze dne 28. 2. 2019 žalobce inspektorátu sdělil opatření k odstranění nedostatků zjištěný při kontrole.

4. Příkazem ze dne 10. 9. 2019 byl žalobce uznán vinným ze spáchání několika přestupků tak, jak je uvedeno níže. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 400 000 Kč. Po podání odporu bylo dále vedeno řízení o přestupku. Součástí spisu je poté i protokol o ohledání ze dne 15. 1. 2020, při kterém byla zachycena podoba dané pracovní haly, traverza s T profily pro zavěšení přepravovaných kovovýrobků, vysokozdvižný vozík se zvednutou traverzou a zavěšenými kovovýrobky atd.

5. Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí inspektorátu ze dne 19. 11. 2020 byl žalobce uznán vinným „ze spáchání správního deliktu nezajištění řádného stavu používaných výrobních a pracovních prostředků podle § 30 odst. 1 písm. r) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zákon o inspekci práce“), když dne 15. 10. 2018 nepoužíval motorový vozík HYSTER 7.0 Fortens v souladu s provozní příručkou, neboť náklad ve formě traverzy o délce 12,5 metru se neopíral o zadní opěru břemen, ale byl na vidlicích posunut cca 50 cm dopředu a náklad vezl ve zdvižené poloze ve výšce 3 až 4 metry nad zemí, což je ve smyslu příručky zakázáno. Tímto jednáním obviněný porušil § 4 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“) provedeného § 3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NV 378/2001 Sb.“);“.

6. Podle § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce platí, že právnická osoba se dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že neplní povinnosti při zajištění řádného stavu používaných výrobních a pracovních prostředků a zařízení stanovené v zákonu o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a v nařízení vlády, kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí.

7. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí inspektorátu byl žalobce uznán vinným „ze spáchání správního deliktu nesplnění povinnosti týkající se pracoviště a pracovního prostředí podle § 30 odst. 1 písm. q) zákona o inspekci práce, když dne 15. 10. 2018 nezajistil, aby komunikace nacházející se ve výrobní hale určené pro vážení, skládání a čištění pozinkované oceli ve Vrátě v Českých Budějovicích byly výrazně odlišeny od ostatních ploch se stejnou úrovní. Tímto jednáním obviněný porušil § 2 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb. provedeného § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NV 101/2005“) ve znění bodu 5.1 přílohy“.

8. Podle § 30 odst. 1 písm. q) zákona o inspekci práce platí, že právnická osoba se dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že neplní povinnosti týkající se pracoviště a pracovního prostředí stanovené v zákonu o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, v nařízení vlády o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí, nařízení vlády o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky a nařízení vlády o bližších požadavcích na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v prostředí s nebezpečím výbuchu.

9. Výrokem III. Prvostupňového rozhodnutí inspektorátu byl žalobce uznán vinným „ze spáchání správního deliktu porušení povinností týkajících se organizace práce a pracovních postupů dle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce, kterého se měl dopustit tím, že ke dni 15. 10. 2018 na svém pracovišti ve Vrátě v Českých Budějovicích neorganizoval práci a nestanovil pracovní postupy tak, aby zaměstnanci nebyli ohroženi dopravou na pracovištích, neboť nestanovil pracovní postup pro převážení ocelových závěsných ramen o velkých rozměrech (délce 12,5 metru a váze cca 2 tuny) pomocí motorových vozíků. Tímto jednáním obviněný porušil § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 309/2006 Sb.“ 10. Podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce platí, že právnická osoba se dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že poruší povinnost týkající se organizace práce a pracovních postupů stanovenou v zákonu o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci související s chovem zvířat, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru61, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky, nařízení vlády o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích a nařízení vlády, kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě.

11. Za tyto delikty byla žalobci uložena pokuta ve výši 320 000 Kč.

12. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím dle § 90 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“ nebo „s. ř.“) změnil výrok III. napadeného rozhodnutí tak, že slova „kterého se měl dopustit tím“ nahradil slovy „kterého se dopustil tím“, ve zbytku odvolání jako nedůvodné zamítl a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil.

13. Dle usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 trestního řádu ze dne 21. 8. 2019 bylo zahájeno trestní stíhání právnické osoby – žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, kterého se měl žalobce dopustit tím, že „v přesně nezjištěné době do 15. října 2018 společnost… (žalobce) …v rozporu s ustanovením § 101 odst. 1 zákona č. 256/2006 Sb. (zákoníku práce), nezajistila bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, když v rámci své podnikatelské činnosti nestanovila prostřednictvím osoby ve vedoucím postavení… (vedoucího závodu Vráto) …pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci nebyli ohroženi padajícími nebo vymrštěnými předměty nebo materiály a dopravou na pracovištích, tolerovala pracovní postup pro převážení nadrozměrných závěsných ocelových ramen o délce 12,5m a váze 2 tuny v přepravní výšce 3–4 m, nevymezení komunikace sloužící pro průjezd vysokozdvižných vozíků nebo jiné dopravy, nevymezení prostor výhradně sloužících pro ukládání výrobků a úseků určených pro pěší, nedostatečná technická opatření pro zajištění pevnost a stability konstrukce přídavného zařízení vlastní výroby na vysokozdvižném vozíku tovární značky Hyster 7,0 Fortens, nezajistila používání osobních ochranných pracovních pomůcek jednotlivými zaměstnanci, v důsledku čehož dne 15. října 2018 v době okolo 17:00 hodin ve výrobní hale určené pro vážení, skládání a čistění pozinkovaných ocelových výrobků (…zaměstnanec žalobce…) jako řidič motorového vysokozdvižného vozíku tovární značky Hyster 7,0 Fortens, při převážení prázdného ocelového závěsného ramene o délce 12,5 m a váze 2 tuny v poloze 3,5 m nad zemí prudce zabrzdil vysokozdvižný vozík se záměrem zabránit střetu s couvajícím vysokozdvižným vozíkem tovární značky Hyster 4,0 Fortens řízený zaměstnancem (…žalobce…) v důsledku čehož se vysokozdvižný vozík převážil na přední část, čímž došlo k sesmeknutí ze zdvihacích vidlí přepravovaného a řádně nezajištěného ocelového závěsného ramene a k jeho pádu do levé části výrobní haly na zde pracujícího galvanizéra (…) zaměstnance (…) který utrpěl polytrauma, tedy poranění více pro život důležitých orgánů, když tomuto zranění téhož dne v 19:40 hodin podlehl“. Tedy, jinému z nedbalosti způsobil smrt, protože porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení nebo funkce.

14. Podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku platí, že kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. Dle odst. 2 platí, že odnětím svobody na jeden rok až šest let bude pachatel potrestán, spáchá–li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

15. Okresní soud v Českých Budějovicích uznal žalobce vinným pravomocným rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 2 T 20/2020–767, ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti dle uvedených ustanovení ve spojení s § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a uložil žalobci peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč, přičemž vymezení skutku koresponduje se shora citovaným usnesením o zahájení trestního stíhání.

II. Shrnutí žaloby

16. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť správní orgány v řízení porušily zásady litispendence a ne bis in idem. Rovněž nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, čímž byla porušena zásada materiální pravdy (§ 3 správního řádu). Právní hodnocení postavené na nesprávných skutkových zjištěních je dle žalobce chybné a v rozporu se zásadou zákonnosti (§ 2 odst. 1 správního řádu). Rozhodnutí obou stupňů v mnoha ohledech postrádají oporu v provedených důkazech a jsou postavena na nepřiměřeně extenzivním výkladu, nezákonné aplikaci příslušných ustanovení zákona o inspekci práce a účelovém vyhodnocení důkazů, které odporuje zásadě in dubio pro reo. Uvedené žalobce konkretizuje jednotlivými žalobními body.

17. V porušení zásad litispendence a ne bis in idem žalobce spatřuje hlavní důvod nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný tuto námitku dle žalobce odmítl, aniž by ji vypořádal. V posuzované věci bylo dle žalobce řízení zahájeno v rozporu se zásadou litispendence ve smyslu § 77 odst. 1 zákona č. zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) s tím, že žalovaný byl povinen řízení dle § 86 odst. 4 přestupkového zákona zastavit, neboť ve stejné věci bylo proti žalobci vedeno trestní řízení, přičemž trestní stíhání bylo proti žalobci zahájeno dne 21. 8. 2019. Žalobci byl přesto dne 12. 9. 2020 v rozporu s § 77 odst. 1 a § 86 odst. 4 přestupkového zákona doručen příkaz, prvostupňový správní orgán tudíž postupoval v rozporu se zásadou litispendence, když proti právnické osobě (žalobci) zahájil souběžné řízení o přestupku, přestože byl povinen věc odložit dle § 76 odst. 2 přestupkového zákona. U totožnosti skutku jsou dle žalobce rozhodné důvody skutkové, nikoli právní, k čemuž žalobce odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) ve věci Zolotukhin proti Rusku (rozsudek velkého senátu ze dne 10. 2. 2009), kde ESPL odmítl přístup vycházející z právní kvalifikace jako deliktu jako příliš restriktivní vůči právům jednotlivce s tím, že rozhodující je totožnost jednání a pachatele. Judikatorní linie nastolená označeným rozsudkem byla potvrzena dalšími rozhodnutími ESLP (Maresti proti Chorvatku; Ivanov proti Bulharsku).

18. V posuzované věci je dle žalobce totožnost skutku dána, neboť žalobcovo domnělé protiprávní jednání je vymezeno v usnesení o zahájení trestního stíhání i v rozhodnutích správních orgánů obou stupňů, přičemž skutek je ve všech případech vymezen shodně, neboť konkrétní skutkové okolnosti se týkají téhož subjektu a jsou neoddělitelně spjaty v místě i čase. Obě řízení se týkají téže události, existuje zde úplná shoda v jednání i následku. Případným postihem v trestním řízení by tedy byl vyčerpán celý skutek.

19. Prvostupňový správní orgán dle žalobce nesprávně vyhodnotil, že posuzované správní delikty nemají trestní charakter. Dle žalobce došlo k porušení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, dále též „Úmluva. Dle judikatury správních soudů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2011, č. j. 9 As 67/2010–74) se zásada ne bis in idem vztahuje rovněž na přestupky či správní delikty trestněprávní povahy. Žalobce se vůči tomu vymezil v odvolacích námitkách, které žalovaný odpovídajícím způsobem nevypořádal a neuvedl důvody pro tvrzení, proč se nejedná o trestní věc ve smyslu Úmluvy. Takový postup činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným a nemůže obstát s ohledem na judikaturu ESLP a tzv. Engelsova kritéria. S ohledem na tato kritéria dle žalobce přestupky právnických osob zásadně spadají do kategorie trestních obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy, jak uvádí i judikatura Ústavního soudu a správních soudů; rozsudky Nejvyššího správního soudu označené žalovaným považuje žalobce za výjimky z rozhodovací praxe.

20. Žalobce s odkazem na ESLP uvádí, že o trestní povaze svědčí univerzálnost dané normy (všichni zaměstnavatelé) a represivní a preventivní účel sankce (jak přiznává i žalovaný na str. 10 napadeného rozhodnutí) a její výše (horní hranice 1 000 000 Kč). Podle žalobce proto jedná o věc trestní ve smyslu Úmluvy. Žalobce současně rozporuje závěr prvostupňového správního orgánu a tvrdí, že ustanovení zákona o inspekci práce poskytují přímo ochranu společenským zájmům, jako jsou bezpečnost a ochrana zdraví a života (zaměstnanců při práci), stejně jako to činí trestní předpisy, viz § 143 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále též „trestní zákoník“), kdy v odst. 3 je zahrnut znak představující správní delikt na úseku bezpečnosti práce. Argumentaci žalovaného, který pouze přijal stanovisko prvostupňového správního orgánu, považuje žalobce v tomto ohledu za účelovou. O uvedeném svědčí rovněž Úmluva Mezinárodní organizace práce o bezpečnosti a zdraví pracovníků č.

155. Z uvedeného žalobce dovozuje, že účelem řízení trestního i správního, kde by mohly být žalobci postupně uloženy sankce, je ochrana týchž zájmů.

21. Druhým žalobním bodem se žalobce vymezuje proti nesprávnému posouzení tvrzeného porušení povinností na úseku bezpečnosti práce. Dle žalobce správní orgány dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, která nepostačují ke konstatování porušení povinností žalobce na úseku bezpečnosti práce. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný vychází z nedostatečného a nesprávného posouzení podkladů a informací doložených žalobcem. Žalovaný přijal závěry prvostupňového správního orgánu, aniž by se řádně vypořádal s odvolacími námitkami a odůvodnil své závěry učiněné v napadeném rozhodnutí. Dle žalobce tvrzení inspekce nemají oporu v provedených důkazech a nelze z nich vyvodit odpovědnost za vytýkané jednání ve smyslu zákona o inspekci práce. Orgány inspekce rovněž nesprávně interpretovaly či selektivně přehlížely stěžejní důkazy předložené žalobcem. Správní řízení v posuzované věci bylo vedeno toliko formálně za účelem uložit žalobci sankci. Jednotlivá pochybení žalobce následně konkretizuje ve vztahu k vytčeným správním deliktům.

22. Ke správnímu deliktu dle § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce žalobce uvádí, že se jej měl dle žalovaného dopustit tím, že dne 15. 10. 2018 nepoužíval motorový vozík HYSTER 7.00 Fortens (dále též „vysokozdvižný vozík“) v souladu s provozní příručkou, neboť náklad ve formě traverzy o délce 12,5 metru se neopíral o zadní opěru břemen, ale byl na vidlicích posunut cca o 50 cm dopředu a náklad vezl ve zdvižené poloze ve výšce 3 až 4 metry nad zemí, což je ve smyslu příručky zakázáno. Žalobce namítá, že správní orgány dospěly k chybným závěrům při interpretaci skutečností obsažených ve správním spise. Nesprávně dovodily, že předmětný vysokozdvižný vozík neměl být podle svých konstrukčních vlastností z rozhodnutí výrobce používán k manipulaci s nákladem ve zdvižené poloze. Takový závěr žalobce považuje za absurdní, neboť vysokozdvižný vozík představuje, jak se podává z jeho provozní příručky, souhrn konstrukčních prvků a mechanismů, které jsou právě určeny ke zdvihu břemene (nákladu) do potřebné výšky a jeho přemístění nad prostorem na potřebné místo, kde tento náklad vyloží. Žalobcovi zaměstnanci vycházeli při volbě způsobu převážení nákladu z konkrétních podmínek na daném pracovišti a k přepravě břemen ve zdvižené poloze došlo dne 15. 10. 2018 pouze proto, že bylo nutné vyhnout se při jízdě s vysokozdvižným vozíkem překážkám po stranách výrobní haly, což žalobce v průběhu přestupkového řízení zdůrazňoval. Tento postup byl navíc zcela v souladu s provozní příručkou FORTENS – H6.0FT, HT.0FT (L006), (dále též „provozní příručka“), která nevylučuje možnost převážet v případě nutnosti břemeno i ve vyšší poloze, na což je ostatně vysokozdvižný vozík konstruován. V části „Manipulace s nákladem, jízda“ na str. 92 provozní příručka výslovně umožňuje jízdu vozíku se zdviženým zvedacím zařízením za účelem vyhnutí se překážkám, když stanoví: „Jezděte se zvedacím zařízením zdviženým pouze natolik, aby byla zajištěna bezpečná průchodnost nad podlahou a nad případnými překážkami“. Skutečnost, že správní orgány odmítly akceptovat tuto argumentaci, nemá žádnou oporu v důkazech. Prvostupňový správní orgán toliko citoval věty vytržené z kontextu celé provozní příručky, ty však nemohou sloužit k prokázání toho, že předmětný vysokozdvižný vozík nesměl být používán k manipulaci s nákladem ve zdvižené poloze. Žalovaný následně přijal takto učiněné závěry za vlastní, aniž by se jakkoliv vypořádal s námitkami žalobce. Tvrzení uvedené na straně 7 napadeného rozhodnutí, že zákaz převážet břemeno ve zdvižené poloze je formulován provozní příručkou jako absolutní, nemá žádnou oporu v provedených důkazech a je v přímém rozporu s provozní příručkou. K uvedenému se žalobce odvolává na text provozní příručky.

23. Co se týče druhého vytýkaného jednání, kdy se náklad ve formě traverzy o délce 12,5 metru neopíral o zadní opěru břemen, ale byl posunut na vidlicích cca o 50 cm dopředu z důvodu umístění dvou dorazů na vidlicích vysokozdvižného vozíku, žalobce uvádí, že dva kovové dílce byly umístěny na vidlice vysokozdvižného vozíku z toho důvodu, aby závěsná ramínka umístěná kolmo na nosné rameno (traverzu) nezasahovala do zdvihacího zařízení vysokozdvižného vozíku a současně bylo umožněno maximální naklopení vidlic manipulačního vozíku směrem ke kabině obsluhy vozíku. Větší zaklopení vidlic s využitím distancí (I profilů) zajišťovalo větší stabilitu břemene a tím i bezpečnější provoz vysokozdvižného vozíku. Takový postup je dle žalobce zcela v souladu s provozní příručkou (viz zejména pokyn na str. 10 příručky, který ukládá, citace: „Jezděte s upínací deskou v co nejnižší poloze a sklopenou dozadu“) i obecnými pravidly pro ukládání nákladu na vysokozdvižné vozíky. Vzhledem ke tvaru profilu předmětné traverzy nebylo dle žalobce možné převážet ji pomocí vysokozdvižného vozíku optimálněji než právě 50 cm od desky vidlic. Přestože ukládání nákladu je závislé na technických parametrech a vlastnostech přepravovaného břemene, u všech typů břemen obecně platí, že náklad musí být uložen a umístěn rovnoměrně a zároveň musí být zachována jmenovitá nosnost vysokozdvižného vozíku. Podle provozní příručky (viz zejména část „Manipulace s nákladem, jak naložit a vyložit náklad“ na str. 89 a násl. příručky) i obecně platných pravidel pro nabírání nebo ukládání břemene dále platí, že při použití vidlic pro nabírání břemene musí být vidlice zasunuty co možná nejdále pod břemeno s tím, že vidlice musí být minimálně tak dlouhé, aby podpíraly rovnoměrně ložené břemeno ve 2/3 jeho délky. Všechny tyto požadavky týkající se nabírání a ukládání břemene byly v posuzovaném případě žalobcem splněny, přičemž ze strany správních orgánů nebyl předložen jakýkoliv důkaz svědčící o opaku.

24. Dle žalobce mělo použití I profilů coby dorazů v posuzovaném případě umožnit maximální zaklopení převáženého břemene na vidlicích vysokozdvižného vozíku, a to kvůli optimální stabilizaci břemene, která by vzhledem k jeho specifickému tvaru profilu jinak nebyla reálně možná. Takové použití koncových dorazů je dle žalobce plně v souladu s požadavky na bezpečnost manipulace s břemeny ve smyslu provozní příručky. Pokud správní orgány odmítly uvedenou argumentaci, měly provést vlastní nezávislé šetření směřující k úplnému zjištění a zhodnocení bezpečnosti používání daných distancí. Namísto toho bez opory v důkazech vyslovily své závěry, že použití těchto distancí bylo v rozporu s provozní dokumentací, resp. se zákonem. Takový přístup, jehož důsledkem je přijetí věcně nesprávného závěru, považuje žalobce za formalistický. Jestliže provozní příručka (shodně jako doporučení expertů pro bezpečný provoz motorových manipulačních vozíků) vychází z přesvědčení, že pro bezpečnou manipulaci s nákladem musí být vidlice zasunuty co možná nejdále pod břemeno, náklad musí být podpírán vidlicemi vozíku nejméně ve 2/3 jeho délky nebo šířky a k jeho stabilizaci je třeba použít zaklopení vidlic, přičemž žalobce v posuzovaném případě postupoval zcela v souladu s těmito pravidly pro bezpečnou práci, není dán jediný důvod, aby správní orgány tuto skutečnost ignorovaly.

25. Žalobce je ve vztahu k uvedenému žalobnímu bodu přesvědčen, že neporušil správními orgány vytýkané povinnosti k zajištění řádného užívání a stavu používaných výrobních a pracovních prostředků a zařízení stanovených v zákoně č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (dále jen „zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“) a v nařízení vlády č. 378/2001 Sb., a vynaložil za tímto účelem veškeré úsilí, které po něm bylo možno požadovat. V posuzovaném případě se žalobce nedopustil porušení zákonných povinností týkajících se převážení nadrozměrných břemen pomocí vysokozdvižného vozíku, pročež považuje rozhodnutí správních orgánů obou stupňů za věcně nesprávná. Uvedené dle žalobce platí tím spíše za situace, kdy žádný obecně závazný právní předpis nestanovuje, jakým způsobem má probíhat zabezpečení přepravy nadrozměrných břemen pomocí vysokozdvižného vozíku. Orgány inspekce práce nejsou oprávněny aplikovat ustanovení zákona o inspekci práce způsobem vedoucím k rozšiřování povinností zaměstnavatelů nad rámec výslovně stanovený zákonem, správní uvážení pak nesmí vést k rozhodnutím nemajícím oporu v provedených důkazech.

26. Ke správnímu deliktu dle § 30 odst. l písm. q) zákona o inspekci práce žalobce uvádí, že se jej měl dopustit tím, že dne 15. 10. 2018 nezajistil, aby komunikace nacházející se ve výrobní hale určené pro vážení, skládání a čištění pozinkované oceli ve Vrátě v Českých Budějovicích byly výrazně odlišeny od ostatních ploch se stejnou úrovní. Ohledně vytýkaného nevymezení komunikace pro průjezd vysokozdvižných vozíků a nevymezení prostorů sloužících výhradně pro ukládání výrobků a úseků určených pro pěší žalobce konstatuje, že žalovaný stejně jako prvostupňový správní orgán zcela ignoroval žalobcovo opakované vysvětlení, že bezpečnost na pracovišti byla zajištěna přijatými organizačními opatřeními. Jak bylo opakovaně vysvětleno v průběhu přestupkového řízení, všichni žalobcovi zaměstnanci v provozovně Vráto byli podrobně proškoleni v oblasti BOZP, a to včetně rizik vyplývajících z pohybu vysokozdvižných vozíků po hale a chování, které je nutné v této souvislosti dodržovat (zejména uhnout stranou, pokud se měl dát do pohybu naložený vozík s ramenem, aby nedošlo k úrazu). Pěší pracovníci přitom měli vždy podél boční stěny výrobní haly dostatečný bezpečnostní prostor, do kterého mohli a měli uhnout v případě blížícího se vysokozdvižného vozíku. Obsluha vozíku pak měla povinnost upozornit zaměstnance na zamýšlený pohyb vozíku akustickou signalizací (zatroubením) a zajistit si volný koridor pro jízdu vozíku ve stanoveném směru, a to v závislosti na šířce používaného vysokozdvižného vozíku a šířce nákladu. Žalobce k tomu doplňuje, že uvedené bezpečnostní pokyny vycházely z konkrétních podmínek a vyhodnocených rizik při práci v provozovně Vráto.

27. Výrobní prostor v provozovně Vráto je tvořen dvěma „loděmi“, mezi nimiž dochází v rámci pracovních směn k průběžnému převážení materiálu pomocí vysokozdvižných vozíků a oddělení komunikací pro vozíky od komunikací pro pěší zaměstnance tak, aby bylo účinně zamezeno riziku kolize těchto zaměstnanců s vozíky, není s ohledem na charakter této dopravy, šířku používaných vozíků, všechny eventuality jejich pohybu (včetně nezbytného couvání) a rozměry přepravovaného a dále zpracovávaného materiálu prakticky možné. Bezpečnost na pracovišti pro pěší zaměstnance s ohledem na pohyb vozíků a riziko srážky proto mohla být v provozovně Vráto zajištěna efektivně pouze povinností obsluhy vozíku si před zahájením jízdy zajistit volný koridor jízdy ve stanoveném směru a povinností pěších zaměstnanců ustoupit do určeného bezpečnostního prostoru a zajistit tak bezpečný průjezd vozíku. Cílem těchto bezpečnostních opatření bylo zamezit vzniku rizikové situace, ve které by se pěší zaměstnanec se mohl dostat do kolize s vozíkem. Uvedené dle žalobce zcela odpovídá požadavku obsaženému v čl. 5.13 Přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb., což žalovaný ignoroval, resp. označil za nedostatečné.

28. Správní orgány dle žalobce pominuly, že se jednalo o objektivní, srozumitelně vyjádřená pravidla chování mající charakter pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Splňovala tudíž požadavky, které na pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci klade ustanovení § 349 odst. 2 zákoníku práce. Tímto ustanovením je dle žalobce akcentována pouze konkrétnost pokynu, nejsou předepsány žádné další náležitosti jak co do formy či obsahu. Právní relevanci má dle žalobce i výslovný pokyn „zajistit si volný koridor průjezdu vysokozdvižného vozíku“ pro obsluhu vozíků a tomu korespondující pokyn „uhnout stranou“ do bezpečnostního prostoru pro pěší zaměstnance, neboť je tímto způsobem stanoven závazný způsob chování, jehož smyslem je usměrnit chování zaměstnanců tak, aby se vyhnuli možnému nebezpečí, které by v průběhu výkonu práce při jiném způsobu chování mohlo reálně hrozit. Uvedené bezpečnostní pokyny (ve spojení s dalšími bezpečnostními opatřeními, jako je např. maximální povolená rychlost vozíků 5 km/hod ve vnitřních prostorách) se materiálně shodují s požadavky na zajištění bezpečnosti práce a ochrany zdraví na pracovišti ve smyslu příslušných právních předpisů, když vycházejí z konkrétních podmínek a vyhodnocených rizik při práci v provozovně České Budějovice – Vráto. Tato okolnost nebyla zpochybněna žádným důkazem opatřeným správními orgány v průběhu přestupkového řízení. Jestliže žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že k zákazu chůze v době provozování dopravy nedošlo, zcela selektivně tím přehlíží výše uvedené skutečnosti.

29. Popsaná preventivní pracovněprávní opatření je třeba dle žalobce považovat za prostředky zajišťující požadovanou míru bezpečnosti práce a ochrany zdraví na pracovišti. Správní orgány nemohou porušování povinností na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci posuzovat s ohledem na pracovní úraz, k němuž na pracovišti došlo, ale pouze v souvislosti s obsahem vnitřních opatření přijatých žalobcem v této oblasti. Pokud nebylo zjištěno závadové chování zaměstnanců v době předcházející pracovnímu úrazu, nebyl dán důvod ke zvýšené kontrole jejich počínání. Žalobce coby zaměstnavatel nemůže předjímat každý potenciálně hrozící exces ze strany svých zaměstnanců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3979/2011). Po žalobci současně nelze požadovat, aby nepřetržitě sledoval zaměstnance, zda dodržují pracovní postupy a povinnosti, se kterými byli prokazatelně seznámeni v rámci pravidelných školení BOZP. Pokud si tedy řidič vysokozdvižného vozíku v konkrétním případě v rozporu s jednoznačným bezpečnostním pokynem nezajistil volný průjezdový profil pro vysokozdvižný vozík a poškozený v rozporu s bezpečnostním pokynem neustoupil před rozjíždějícím se vysokozdvižným vozíkem do určeného bezpečnostního prostoru, nelze takové porušení pracovních povinností klást k tíži žalobce. Jestliže zaměstnanci takto jednali na základě vlastního uvážení proti výslovným pokynům nadřízeného, nejedná se o systémové selhání žalobce, není zde tedy založena jeho odpovědnost. Žalobce je proto přesvědčen, že závěry správních orgánů inspekce ohledně spáchání daného správního deliktu jsou věcně nesprávné. Žalovaný se dle žalobce v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Žalobce je s ohledem na výše uvedené přesvědčen, že se správního deliktu ve smyslu § 30 odst. 1 písm. q) zákona o inspekci práce nedopustil.

30. Žalobce se vymezuje rovněž proti správnímu deliktu podle § 30 odst. l písm. s) zákona o inspekci práce, kterého se měl dopustit tím, že ke dni 15. 10. 2018 na pracovišti ve Vrátě u Českých Budějovicích neorganizoval práci a nestanovil pracovní postupy pro převážení ocelových závěsných ramen o velkých rozměrech (délce 12,5 metru a váze cca 2 tuny) pomocí motorových vozíků. K tomu žalobce namítá, že žalovaný zcela ignoroval zásadní důkazy předložené žalobcem a bez dalšího přijal za vlastní závěry prvostupňového správního orgánu. Dle žalobce bylo prokázáno, že žalobce stanovil pracovní postupy pro bezpečný provoz vysokozdvižných vozíků prostřednictvím interních předpisů (viz místní provozní bezpečnostní předpisy: Interní směrnice, číslo S – 3730 – 001 „Dopravně provozní řád“ z 11. 9. 2014; Interní směrnice, číslo S – 3730 – 008 „Zajišťování odborné způsobilosti řidičů manipulačních vozíků s vlastním pohonem“ z 14. 9. 2017 a „Provozní příručka FORTENS pro bezpečný a efektivní provoz vysokozdvižných manipulačních vozíků značky HYSTER“), které vymezují požadavky na bezpečný provoz vysokozdvižných vozíků. Uvedené interní předpisy obsahují konkrétní pravidla chování pro bezpečnou manipulaci s břemeny a bezpečnost zaměstnanců při práci, a to s ohledem na všeobecné zásady bezpečnosti práce při manipulaci s břemeny i specifické vlastnosti přepravovaného nákladu. Specifická pravidla platná pro převážení nadrozměrných břemen (např. zajištění doprovodu při převážení těchto břemen) byla navíc součástí pravidelných školení řidičů motorových vozíků na úseku BOZP, jak plyne z „Osnovy školení č. 1/MV/2017“, příslušní zaměstnanci s nimi byli seznamováni ústně. Uvedené skutečnosti dle žalobce potvrzují, že pravidla organizace práce a pracovních postupů týkajících se převážení nadrozměrných břemen pomocí vysokozdvižného vozíku u žalobce prokazatelně existovala. Napadeným rozhodnutím je tedy žalobci chybně vytýkána absence „pracovního postupu pro převoz břemen, která svými rozměry zcela zásadním způsobem zasahují do prostor haly“. Dle žalobce ze žádného obecně závazného právního předpisu nevyplývá povinnost vydání samostatného pracovního postupu pro převážení nadrozměrných břemen, resp. břemen, která svými rozměry zcela zásadním způsobem zasahují do prostor haly, pomocí vysokozdvižných vozíků. Povinnosti týkající se organizace práce a pracovních postupů dle žalobce nelze vykládat extenzivně, resp. nad daný zákonný rámec, jak tomu bylo v posuzované věci.

31. Žalobce přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku přestupků na úseku bezpečnosti práce ve smyslu § 30 odst. 1 písm. r), q) a s) zákona o inspekci práce. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou tedy postavena na nesprávných skutkových zjištěních, nepřípustně extenzívní interpretaci a nezákonné aplikaci právních předpisů, což je činí nezákonnými.

32. Dalším žalobním bodem žalobce zpochybňuje posouzení možnosti liberace dle § 21 odst. 1 přestupkového zákona. Dle žalobce zákon nezná legální definici pojmu „vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat“ a odkazem na právní doktrínu uvádí, že požadavky na liberaci nemohou být bezbřehé. Dle žalobce uvedený pojem vymezuje „tvorbu, uplatňování a prosazování praktických opatření ze strany právnické osoby, jejichž smyslem je zvládnutí rizika vyvolávající, usnadňující nebo podporující spáchání přestupků, které mohou být právnické osobě přičítány, a tím vyloučit nástup odpovědnosti za přestupek“. V dané věci sem spadají opatření, která je právnická osoba (zaměstnavatel) objektivně způsobilá provést pro zajištění dostatečné a pravidelné kontroly ze strany zaměstnavatele vůči svým zaměstnancům. Správní orgány zcela ignorovaly důkazy, z nichž se podává, že žalobce své povinnosti na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) řádně plnil za účelem eliminace možnosti vzniku pracovního úrazu. Žalobce doložil, že vydal potřebné interní bezpečnostní směrnice, poskytuje všem svým zaměstnancům veškerá školení v oblasti BOZP, plnění úkolů v oblasti prevence rizik zajišťuje prostřednictvím odborně způsobilého zaměstnance s dlouholetou praxí v BOZP atd. Žalobce rovněž vytvořil kontrolní a dozorové mechanismy sledující, zda bezpečnostní postupy jsou respektovány v praxi. Žalobce tedy v posuzované věci učinil vše, co s ohledem na požadavky právních předpisů, své znalosti a zkušenosti považoval za nezbytné a co po něm bylo možné spravedlivě požadovat. Škodlivý následek nelze přičítat tomu, že žalobce překročil potřebnou míru opatrnosti. Rovněž nelze ze žádného důkazu dovodit, že by snad žalobce věděl nebo mohl vědět, že pro ochranu života a zdraví zaměstnanců neučinil vše, co po něm lze spravedlivě požadovat.

33. Žalobce nesouhlasí se závěry správních orgánů o tom, že neměl zavedeny funkční kontrolní mechanismy, a tudíž jej objektivní odpovědnost zbavuje možnosti vyvinit se z odpovědnosti za správní delikt s odkazem na porušení povinností ze strany zaměstnanců. Judikatura, na kterou odkazuje prvostupňové rozhodnutí, je ve vztahu k posuzované věci irelevantní, neboť dopadá na období před přijetím přestupkového zákona, kdy navíc zákon o inspekci práce neumožňoval právnické osobě zprostit se odpovědnosti za správní delikt (možnost liberace byla doplněna do zákona o inspekci práce až novelou provedenou zákonem č. 136/2014 Sb., s účinností od 1. 1. 2015; v současné době je možnost liberace zařazena do přestupkového zákona). Žalovaný přijal závěry prvostupňového správního orgánu, čímž žalobce učinil odpovědným za excesivní chování zaměstnanců, aniž by se povahou chování zaměstnanců zabýval, tudíž postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy.

34. Správní orgány ignorovaly, že žalobce dne 13. 10. 2018 seznámil poškozeného s pravidly na úseku BOZP v provozovně České Budějovice – Vráto, zejména jej proškolil o bezpečnosti pohybu v prostoru, včetně toho, že se v prostoru pohybují vysokozdvižné manipulační vozíky, jakož i o riziku, které je s tím spojeno, což poškozený stvrdil podpisem zápisu o školení pracovníků, jímž se rovněž zavázal v plném rozsahu dodržovat předpisy k zajištění BOZP; obdobně byli žalobcem proškoleni i řidiči vysokozdvižných vozíků. Popsaná opatření je třeba dle žalobce považovat za prostředky zajišťující požadovanou míru bezpečnosti při práci, neboť žalobce nemůže předjímat každý potenciálně hrozící exces ze strany svých zaměstnanců či zaměstnance nepřetržitě sledovat. Žalobce je přesvědčen, že pokud řidič vysokozdvižného vozíku jednal na základě vlastního uvážení proti výslovným pokynům nadřízeného a v rozporu s jednoznačným bezpečnostním pokynem si nezajistil volný průjezdový profil halou a současně poškozený v rozporu s bezpečnostním pokynem neustoupil před blížícím se vysokozdvižným vozíkem do určeného bezpečnostního prostoru, jedná se o ojedinělý exces, za který není žalobce odpovědný. „Poškozený měl povinnost dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost a své zdraví. (…) Kdyby poškozený nepodcenil pracovní rizika, nemuselo k tak tragické události vůbec dojít.“ Opačný závěr zastávaný správními orgány považuje žalobce za nepřiměřeně široký, neboť na žalobce klade neúměrné nároky ohledně kontrol dodržování pracovních postupů a povinností zaměstnanců, včetně interních směrnic upravujících užívání strojů a zařízení (např. pokud jde o nejvyšší povolenou rychlost apod.). Taková interpretace zákonných ustanovení je dle žalobce neúnosná. Dle žalobce povinnosti stanovené § 30 odst. 1 písm. r), q) a s) zákona o inspekci práci nemohou být vnímány absolutně, neboť z povahy věci se při podnikatelské činnosti nelze určitá rizika zcela eliminovat. Po žalobci lze vyžadovat toliko vynaložení veškerého úsilí, které lze vzhledem k poměrům rozumně požadovat. Správní orgány v posuzované věci vycházely z nepřiměřeně extenzivního výkladu výše uvedených ustanovení zákona o inspekci práce, jakož i požadavků na liberaci podle § 21 odst. 1 zákona o přestupcích.

35. Ve vztahu k uložené pokutě žalobce namítá, že se vytýkaného protiprávního jednání nedopustil, což samo o sobě svědčí o nezákonnosti uložené sankce. Přesto nad rámec uvedeného uvádí, že i pokud by mu orgány inspekce práce prokázaly vytýkané porušení povinností zákona o inspekci práce, neměly pravomoc k uložení pokuty. Žalobce považuje výši uložené pokuty za nepřezkoumatelnou, neboť z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nelze seznat, jakým způsobem bylo při stanovování výše pokuty postupováno. Prvostupňový správní orgán sice uvedl, jakými kritérii se při stanovení pokuty řídil, neuvedl však, jakým způsobem dospěl k výsledné částce. S odvolacími námitkami tohoto charakteru se žalovaný nevypořádal, včetně zhodnocení přitěžujících okolností v prvostupňovém rozhodnutí, které měly dopad na navýšení pokuty. Žalovaný pominul žalobcovo vysvětlení, že domnělé porušení povinností na úseku BOZP konstatované v prvostupňovém rozhodnutí nebylo v příčinné souvislosti se smrtelným následkem, resp. nebylo příčinou dostatečně významnou. Relevantní je v tomto ohledu skutečnost, že poškozený byl podrobně proškolen v oblasti BOZP, bylo tedy jeho povinností dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost. Přesto je dle žalobce zřejmé, že poškozený nedodržel pokyny vedoucích zaměstnanců a neřídil se zásadami bezpečného chování na pracovišti. V opačném případě nemuselo k tragické události vůbec dojít.

36. Uložení pokuty při porušení zásad litispendence a ne bis in idem činí napadené rozhodnutí nezákonným. Dle žalobce je pokuta uložená orgány inspekce práce rovněž nepřiměřená z toho důvodu, že vůbec nezohledňuje velmi krátkou dobu údajného porušení povinností na úseku bezpečnosti práce, ke kterému mělo dojít pouze v průběhu jednoho dne (15. 10. 2018). Závěrem žalobce opakuje, že v oblasti veřejného práva mohou státní orgány, jakými jsou orgány inspekce práce, činit pouze to, co jim zákon umožňuje; v posuzované věci je proto nutno postupovat podle zásady in dubio mitius aplikovat výklad mírnější a vyvarovat se nepřiměřeně extenzívního výkladu výše uvedených ustanovení zákona o inspekci práce. Procesními prostředky správního trestání má být dle žalobce postihována pouze transparentní nedbalost, nečinnost apod. ve vztah ke chráněným zájmům, nikoli údajné opomenutí přesně neznámých a ničím nedefinovaných opatření.

37. S ohledem na formulované žalobní body žalobce požaduje zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, alternativně pak upuštění od uložení pokuty, případně její přiměřené snížení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

38. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí podané žaloby pro nedůvodnost. V podrobnostech odkázal zejména na str. 7 – 8 napadené rozhodnutí, resp. na str. 9 – 21 prvostupňového rozhodnutí.

39. Žalovaný je přesvědčen, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného a správně vyhodnoceného skutkového stavu. Žalovaný je přesvědčen, že se k veškerým relevantním odvolacím námitkám vyjádřil, z napadeného rozhodnutí je přezkoumatelným způsobem seznatelné, jak o odvolacích námitkách uvážil. K otázce účelu vysokozdvižného vozíku žalovaný uvádí, že v napadeném rozhodnutí netvrdil, že vysokozdvižní vozík není určen ke zdvihání břemen, toliko je zapovězeno zdvihat břemena způsobem, jakým to činil žalobce. S odkazem na provozní příručku žalovaný uvedl, že je zapovězeno ve zdvižené poloze vozit náklad. Za bezpečnou průchodnost nad podlahou nelze považovat způsob manipulace s nákladem, který byl činěn na žalobcově provozovně. Žalovaný se ohradil proti námitce, že bylo rozhodováno „od stolu“ s tím, že důkazy jsou shromážděny ve spise a byly provedeny za účasti žalobce. Správní orgány rovněž vysvětlily, jaká alternativa absentujícího značení komunikace je jako jediná právními předpisy připuštěna. Žalovaný je přesvědčen, že žalobce byl povinen mít stanoven pracovní postup pro převážení ocelových závěsných ramen o velkých rozměrech, jak je uvedeno ve výroku III Prvostupňového rozhodnutí. K otázce liberace žalovaný uvedl, že liberační ustanovení lze aplikovat jen výjimečně, nestačí, je–li systém bezpečné práce realizován jen „na papíře“ bez reálného dopadu v provozu. Odpovědnosti se přitom nelze zprostit odvoláním na zákonné povinnosti zaměstnanců. K žalobcově poukazu na legislativní změny žalovaný uvedl, že tyto na koncepci liberace ničeho nemění. Uloženou pokutu má žalovaný rovněž za stanovenou v souladu se zákonem, k čemuž odkazuje na str. 9 napadeného rozhodnutí.

IV. Replika žalobce a další podání

40. Dle žalobce žalovaný ve vyjádření k žalobě nereaguje na žalobcova tvrzení uvedená v žalobních bodech, toliko odkazuje předchozí závěry správních orgánů obou stupňů. Vyjádření žalovaného neobsahuje žádné nové argumenty, které by mohly mít dopad na posouzení otázky údajného porušení povinností žalobce na úseku bezpečnosti práce. Z tohoto důvodu žalobce odkazuje na podrobnou žalobní argumentaci. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný neuvádí ve vyjádření k žalobě nic, co by zpochybňovalo žalobcův žalobní návrh. Žalovaný zcela přehlíží podstatu tohoto žalobního bodu týkajícího se porušení zásad litispendence a ne bis in idem. Žalovaný se nezabývá tím, že vůči žalobci je v téže věci vedeno trestní řízení, což dle § 86 odst. 4 přestupkového zákona zcela vylučuje souběžné vedení přestupkového řízení. Zastavení přestupkového řízení není na uvážení správního orgánu. Způsob, jakým žalovaný vykládá zásadu ne bis in idem, je neudržitelný, neboť odporuje judikatuře ESLP, která vyslovila zákaz dvojího stíhání. Přes uvedené správní orgány považují za určující pro posouzení této procesní otázky v daném řízení dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž dovozují, že správní delikty, za které žalobce stíhají, nemají trestní charakter. Žalobce je přesvědčen, že tato rozhodnutí Nejvyššího soudu představují ojedinělý exces v rozhodovací praxi, který je v rozporu s pojetím „trestního obvinění“ ve smyslu Úmluvy, navazující judikatury tuzemských soudů i závěrů právní vědy. K tomu žalobce odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006–73, podle něhož „[...] přinejmenším od okamžiku, kdy byla ratifikována Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, není rozhodné, zda pozitivní právo označuje určité deliktní jednání za trestný čin nebo za správní delikt. Zmiňuje–li se tedy uvedená Úmluva ve svém článku 6 odst. 1 o „jakémkoliv trestním obvinění“, je třeba záruky, v této souvislosti poskytované tomu, kdo je obviněn, poskytnout shodně jak v trestním řízení soudním, tak v deliktním řízení soudním.“ Tento přístup vychází z předchozího nálezu Ústavního soudu sp. zn. PI. ÚS 16/99, ve kterém bylo mimo jiné řečeno, že „[...] trestním obviněním ve smyslu čl. 6 odst. 1 jsou podle judikatury ESLP prakticky řízení o veškerých sankcích ukládaných správními úřady fyzickým osobám za přestupek nebo jiný správní delikt [...]“. Dle žalobce nelze akceptovat argumentaci žalovaného založenou na tvrzení, že zákon o inspekci práce a trestní právo zajišťují ochranu odlišných hodnot a zájmů. K této myšlence se však odlišně vyjádřil ESLP v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2009 (věc 14939/03, Zolotukhin v. Rusko), a to v tom smyslu, že pro pojem skutku a jeho potrestání se na odlišné právem chráněné zájmy nehledí.

41. K námitce správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce žalobce v reakci na vyjádření žalovaného opětovně uvádí, že žalovaný vytrhává citace z provozní příručky z kontextu, a odhlíží od účelu vysokozdvižného vozíku, kterým je zdvih a přemísťování těžkých břemen na určené místo. Žalovaný opakovaně přehlíží, že provozní příručka výslovně umožňuje jízdu vozíku se zdviženým zvedacím zařízením, je–li břemeno při takovém pojezdu v transportní poloze. Transportní poloha je pak v souladu s provozní příručkou a obecnými bezpečnostními pravidly pro používání vysokozdvižných vozíků taková, kdy břemeno bude podpíráno vidlicemi nejméně v 2/3 jeho délky nebo šířky, bude zakloněno a převáženo tak vysoko, aby nedošlo ke styku vidlic a břemene s komunikací či případnými překážkami. Žalobce přitom postupoval zcela v souladu s těmito pravidly pro bezpečnou práci. Žalobce je přesvědčen, že se porušení povinností týkajících se převážení nadrozměrných břemen pomocí vysokozdvižného vozíku nedopustil a napadené rozhodnutí je proto věcně nesprávné.

42. Žalobce rovněž rozporuje tvrzení žalovaného, podle něhož žalobce neprovedl při absenci vyznačení komunikací v provozovně Vráto jedinou alternativu připuštěnou právními předpisy (tj. zákaz chůze v době provozování dopravy). Obsluha vysokozdvižného vozíku byla před zahájením provozu vozíku povinna zajistit si volný koridor jízdy, přičemž ostatní (pěší) zaměstnanci měli povinnost ustoupit do určeného bezpečnostního prostoru a vyčkat zde, až vozík projede. Z obsahu správního spisu je dle žalobce zřejmé, že smyslem těchto pokynů bylo právě zamezit vzniku rizikové situace. Uvedené bezpečnostní pokyny tak formálně i materiálně plně odpovídají požadavkům obecně závazných právních předpisů na zajištění bezpečnosti práce a ochrany zdraví na pracovišti (zde konkrétně zákazu chůze na místech, kde dochází k provozování dopravy), když vycházejí z konkrétních podmínek a vyhodnocených rizik v provozovně Vráto. Žalobce opakovaně uvádí, že po něm nelze požadovat nepřetržité sledování zaměstnanců za účelem kontroly dodržování pracovních postupů a povinností. Jestliže zaměstnanci jednali proti výslovným pokynům k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nelze to hodnotit jako systémové selhání či přestupek žalobce na úseku bezpečnosti práce. Tvrzení žalovaného, že žalobce neprovedl zákaz chůze v době provozování dopravy, není pravdivé.

43. Ke správnímu deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce žalobce uvádí, že žalobcovy interní předpisy stanovující postupy pro bezpečný provoz vysokozdvižných vozíků byly žalovanému předloženy a tvoří součást správního spisu. K tvrzené absenci pracovního postupu pro převážení ocelových závěsných břemen o velkých rozměrech žalobce uvádí, že taková povinnost u tohoto typu břemen neplyne ze žádného obecně závazného právního předpisu. Pravidla obsažená v interních předpisech pro používání vysokozdvižných vozíků jednak zohledňují i technické parametry a vlastnosti přepravovaného nákladu, přičemž specifická pravidla pro převážení nadrozměrných břemen byla součástí pravidelných školení pro obsluhu vysokozdvižných vozíků.

44. Ve vztahu k namítané liberaci žalobce uvádí, že žalovaný ve vyjádření k žalobě přehlíží podstatu tohoto žalobního bodu i důkazy, z nichž se podává, že žalobce zavedl rovněž kontrolní a dozorové mechanismy pro zajištění toho, aby teoretické požadavky na bezpečnost práce byly realizovány a dodržovány v praxi (preventivní kontroly, pravidelné prověrky bezpečnosti práce, průběžná kontrola dodržování bezpečnostních pokynů ze strany vedoucích zaměstnanců apod.). Žalobce je nadále přesvědčen, že v daném případě učinil vše, co po něm bylo možné s ohledem na zákonné povinnosti spravedlivě požadovat. Žalobce dodává, že při podnikatelské činnosti se nelze rizik zcela vyvarovat, rovněž nelze předjímat každý potenciálně hrozící exces ze strany zaměstnanců. Ve světle těchto skutečností se dle žalobce postup žalovaného v posuzované věci jeví jako nepřiměřeně tvrdý.

45. Dle žalobce k uložené pokutě žalovaný ve vyjádření k žalobě neuvedl nic, co by zpochybňovalo žalobcovu argumentaci o její nepřiměřenosti, pouze ji označil za zákonnou. Dle žalobce nelze postihovat údajné opomenutí přesně neznámých a aplikovanou právní úpravou nestanovených opatření, jak to v daném případě učinil žalovaný.

46. Dne 27. 6. 2022 žalobce zopakoval některé své námitky a sdělil, že Okresní soud v Českých Budějovicích vydal na základě téže skutkových okolností dne 16. 9. 2021 rozsudek, č. j. 2 T 20/2020–767, kterým shledal žalobce vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, za což mu uložil pokutu ve výši 1 000 000 Kč. Žalobce, přestože se s rozsudkem trestního soudu neztotožnil, nepodal odvolání. K tomu žalobce soudu předložil své závěrečné vyjádření z trestního řízení.

V. Posouzení věci krajským soudem

47. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

48. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny podmínky dle § 51 s. ř. s., rozhodl při jednání konaném dne 13. 7. 2020. Účastníci při jednání setrvali na svých dosavadních podáních.

49. Před jednáním soud obstaral od Okresního soudu v Českých Budějovicích rozsudek ze dne 16. 9. 2021, č. j. 2 T 20/2020–767; jak je uvedeno shora, vymezení skutku v tomto rozsudku koresponduje s ve správním spise založeným usnesení o zahájení trestního stíhání. (Ne)přezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí 50. Krajský soud se nejprve zabýval dílčími námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jejichž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí; těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil.

51. Dle § 76 odst. 1 písm. a) „soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí“. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí obvykle spočívá v nedodržení požadavků na výrok a odůvodnění rozhodnutí, které jsou upraveny především v § 68 odst. 2 a 3, resp. § 90 správního řádu. Při hodnocení vady nepřezkoumatelnosti soud zohlední i to, zda se správní orgány zabývaly všemi skutečnostmi rozhodnými pro posouzení věci.

52. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze dále poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

53. Žalobce námitku nepřezkoumatelnosti vyslovil ve vztahu k namítanému porušení zásady ne bis in idem, dále pak vůči správnímu deliktu dle § 30 odst. l písm. q) zákona o inspekci práce a vůči nepřiměřenosti a nezákonnosti uložené pokuty. V žádném z vyjmenovaných případů soud námitce nepřezkoumatelnosti nepřisvědčil.

54. Soud v prvé řadě neshledal, že z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nelze seznat, jakým způsobem bylo při stanovování výše pokuty postupováno, jak namítal žalobce. Soud v obecné rovině akceptuje žalobcovu argumentaci, dle níž by měla být výše uložené pokuty vždy náležitě zdůvodněna. Oproti žalobci je krajský soud ovšem toho názoru, že žalobou napadené (potažmo prvostupňové) rozhodnutí v dostatečné míře požadavky na odůvodnění výše uložené pokuty naplňuje. Ze str. 19 – 21 prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že při stanovení výše pokuty byly zohledněny veškeré zákonné a judikatorní požadavky, včetně polehčujících a přitěžujících okolností. Prvostupňový správní orgán nejen že uvedl, jakými kritérii se při ukládání pokuty řídil, zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil též výši uložené sankce. K tomu soud odkazuje na str. 20 –21 prvostupňového rozhodnutí, kde je podrobně popsáno, v jaké výši mohla být žalobci pokuta uložena (1 500 000 Kč) a z jakého důvodu byla moderována na výsledných 320 000 Kč s tím, že uložená výše pokuta činí 21% maximální zákonné sazby. Není rovněž pravdou, že se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou do výše a zákonnosti uložené pokuty, když ze str. 9 – 10 napadeného rozhodnutí plyne, že tak učinil. Skutečnost, že žalovaný v podrobnostech odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, nečiní napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, když tato tvoří jeden celek (viz výše označená judikatura). Jak žalovaný správně zdůraznil, není možné po správním orgánu požadovat, aby do úvahy o výši pokuty zahrnul jakýsi „vzorec“, na základě něhož k výši pokuty dospěl. Není pochyb o tom, že při uložení pokuty v rámci správního uvážení byly vzaty do úvahy veškeré skutečnosti, které jsou pro stanovení výše pokuty relevantní.

55. Soud neshledal ani další nepřezkoumatelnost, kterou žalobce spojuje s odůvodněním deliktu dle § 30 odst. l písm. q) zákona o inspekci práce. Dle uvedeného ustanovení byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu nesplnění povinnosti týkající se pracoviště a pracovního prostředí, když dne 15. 10. 2018 nezajistil, aby komunikace nacházející se ve výrobní hale určené pro vážení, skládání a čištění pozinkované oceli ve Vrátě v Českých Budějovicích byly výrazně odlišeny od ostatních ploch se stejnou úrovní. Tímto jednáním porušil § 2 odst. 2 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci provedeného § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 101/2005“) ve znění bodu 5.1 přílohy. Z napadeného rozhodnutí se podává, že žalovaný odvolací námitku do tohoto ustanovení, resp. do výroku II. prvostupňového rozhodnutí nepominul, vypořádal ji na str. 8 napadeného rozhodnutí. Žalovaný neakceptoval tvrzení žalobce, že absentující označení komunikace bylo kompenzováno přijatými organizačními opatřeními, zejména školením o pokynu „uhnout stranou“ s tím, že takové opatření je nedostatečné. Žalovaný dále uvedl, že jedinou přípustnou alternativou by byl „zákaz chůze v době provozování dopravy“. Vzhledem k tomu, že obsah odvolání koresponduje s předchozí argumentací žalobce v průběhu správního řízení, s níž se vypořádal prvostupňový správní orgán, žalovaný v podrobnostech odkázal na prvostupňové rozhodnutí, k této námitce konkrétně na str.

16. Zde se uvádí, že „právní řád v případě označení komunikací stanoví alternativu, kdy požadavky na komunikace lze řešit dvěma způsoby, a to buď jejich odlišením či v případě, kdy bezpečný prostor pro pěší nelze zajistit, musí být v době provozování dopravy v těchto místech chůze zakázána (bod 5.13 NV 101/2005 Sb.). Obviněný však předmětného dne ani jeden ze způsobů nedodržel, neboť komunikace od ostatních ploch odlišeny nebyly a zároveň současně probíhala doprava a činnost pracovníků (pěších), kteří z prostoru haly vyloučeni nebyli, jak dokládá videozáznam z daného dne“. K tomu, že absence označení komunikace nemůže být kompenzována proškolením pracovníků, se prvostupňový správní orgán rovněž podrobně vyjádřil, a to na str. 14 prvostupňového rozhodnutí. Z uvedeného vyplývá, že předmětná námitka byla vypořádána dostatečně, byť z části odkazem na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, které tvoří se žalobou napadeným rozhodnutím jeden celek. Je tudíž přípustné, aby žalovaný vypořádal odvolací námitku, byť stručně, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí v situaci, že tam je námitka vyčerpávajícím způsobem vypořádána.

56. Rovněž ve vztahu k namítanému porušení zásady ne bis in idem soud vadu nepřezkoumatelnosti u napadeného rozhodnutí neshledal. Je nutné rozlišovat nepřezkoumatelnost odůvodnění a jeho věcnou (ne)správnost či (ne)zákonnost. Správní rozhodnutí obou stupňů nejsou zatíženy shora označenými nedostatky, pro které by měly být shledány nepřezkoumatelnými. Prvostupňový správní orgán dle žalobce nesprávně vyhodnotil, že posuzované správní delikty nemají trestní charakter. Žalobce se vůči tomu vymezil v odvolacích námitkách, které považuje za nedostatečně vypořádané. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, žalovaný touto námitkou zabýval na str. 7 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že se ztotožnil s tím, jak o této procesní otázce uvážil prvostupňový správní orgán. Ten se jí velmi podrobně zabýval na str. 9 – 13 prvostupňového rozhodnutí, a to v rovině teoretické i praktické ve vztahu k posuzované věci. Vzhledem tomu, že prvostupňový správní orgán podal podrobné odůvodnění, které zcela pokrývá rozsah žalobcovy námitky, bylo by z hlediska procesní ekonomie nadbytečné, aby tak opakovaně činil žalovaný totožným způsobem. Ne bis in idem a překážka „litispendence“ 57. Námitku týkající se posouzení aplikace zásady ne bis in idem a na to navazující argumentaci týkající „litispendence“, přesněji řečeno toho, že správní orgány neměly řízení o přestupku vůbec zahajovat, když v době vydání příkazu již bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, či jej měli zastavit z důvodu probíhajícího trestního řízení, neshledal krajský soud důvodnou.

58. Dle článku 4.

1. Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod platí, že „nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“. To, jak prvostupňový správní orgán sám uvádí, koresponduje s čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, dle kterého „nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby“. Tomu odpovídá, jak sám prvostupňový správní orgán uvádí, § 77 odst. 1 a 2 přestupkového zákona.

59. Dle § 77 odst. 1 přestupkového zákona platí, že „nikdo nemůže být obviněn z totožného přestupku za skutek, o němž již bylo proti téže osobě zahájeno řízení podle tohoto zákona nebo trestní řízení“. Dle odst. 2 věty první platí, že „nikdo nemůže být obviněn z přestupku za skutek, o němž již bylo v jiném řízení proti téže osobě pravomocně rozhodnuto“. Dle § 86 odst. 4 věty první téhož zákona platí, že správní orgán řízení o přestupku usnesením zastaví, jestliže se o totožném skutku vede trestní řízení.

60. Správní orgán prvního stupně vychází na straně 11 svého rozhodnutí z judikatury Nejvyššího soudu, kterou přejímá a současně zdůrazňuje, že škodlivý následek ve formě smrti osoby netvoří skutkovou podstatu vytýkaných deliktů. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že „…trest, který může být obviněnému uložen, ani trest, jež mu uložen byl, však nelze považovat za trestní, který by naplňoval funkci potrestání ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nýbrž jejím smyslem je postihnout obviněného za porušení bezpečnostních předpisů, nikoli smrti osoby… Po zhodnocení všech kritérií (…) správní orgán konstatuje, že správní delikty, za něž správní orgán obviněného stíhá, nemají trestní charakter, tudíž zahájením řízení a rozhodnutím ve věci ze strany správního orgánu nedošlo k porušení Úmluvy a porušení zásady ne bis in idem. Pro úplnost pak správní orgán dodává, jakkoli to považuje za nadbytečné, že otázkou totožnosti skutku se nezabýval, nicméně má za to, že vymezení obou skutků není totožné a není zde úplná shoda jednání, neboť přestupky „…nepostihují skutek v celé jeho šíři, neboť jednání, jímž měl obviněný spáchat trestný čin je mnohem obsáhlejší, nežli jednání, jimiž měl naplnit skutkovou podstatu přestupků na úseku bezpečnosti práce“. Nicméně, právě toto hodnocení považuje krajský soud za stěžejní (viz níže), na rozdíl od hodnocení založeného na popsané judikatuře Nejvyššího soudu, byť tato judikatura se vztahuje přímo k přestupkům, správním deliktů, za jejichž spáchání byl žalobce uznán vinným výrokem II. a III. (první výrok se týká jiného deliktu, než který řešil Nejvyšší soud, nicméně je zřejmé, že jeho závěry, mechanismus úvah, správní orgán prvního stupně přebírá i při jeho hodnocení).

61. Správní orgán prvního stupně na prvním místě poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1478/2009, z jeho právní věty ve vztahu k přestupku dle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce plyne, že „není porušením zákazu opakovaného postihu za tentýž čin („ne bis in idem“) ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.) a § 11 odst. 1 písm. j) TrŘ, byl–li obviněný jako podnikající fyzická osoba a zaměstnavatel postižen jednak ve správním řízení za správní delikt na úseku bezpečnosti práce podle § 30 odst. 1 písm. s) a § 35 odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, a jednak v trestním řízení za trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., přestože tento trestný čin spočíval v tom, že v důsledku nedodržení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, za které byl obviněný sankcionován ve správním řízení, utrpěl jeho zaměstnanec smrtelné zranění. Správní delikt ani sankce podle citovaného zákona totiž nemají trestní charakter.“ (důraz doplněn). Na druhém místě správní orgán prvního stupně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1481/2014, který se zabýval touto otázkou ve vztahu ke správnímu deliktu dle § 30 odst. 1 písm. q) zákona o inspekci práce s totožným závěrem: „Ze shora uvedeného vyplývá, že správní delikt, za který byla obviněnému uložena pravomocně sankce, neměl „trestní“ charakter, a tudíž v důsledku následného trestního řízení a pravomocného odsouzení obviněného pro trestný čin nebyl porušen čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.“ K uvedeným usnesením Nejvyššího soudu lze pro úplnost doplnit, že obě usnesení byla vydána před účinností aktuálního přestupkového zákona.

62. Jakkoli se krajský soud ztotožňuje s hodnocením správních orgánů, že v přezkoumávané věci nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, činí tak na základě posouzení založeného na odlišení totožnosti skutku. Krajský soud žalobci přisvědčuje, že řízení o daných přestupcích je řízením o trestním obvinění.

63. Řízení o přestupku (správním deliktu) dle § 30 odst. 1 písm. r), q) a s) zákona o inspekci práce jsou ve smyslu tzv. Engelových kritérií řízeními o trestním obvinění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, čj. A 6/2003–44, č. 1038/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 11. 1. 2012, čj. 1 As 125/2011–163). Pouze ve stručnosti soud konstatuje naplnění jednotlivých kritérií, neboť dané delikty jsou v rámci vnitrostátního práva kvalifikovány jako přestupky; co se týče povahy deliktů (obvinění), daná úprava je aplikovatelná vůči široké skupině osob – zaměstnavatelům a stanovená sankce má preventivně represivní charakter; co se týče druhu a stupně závažnosti sankce, zde je možné uložení peněžitého trestu až do výše 1 000 000 Kč (§ 30 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce), což považuje krajský soud pro účely tohoto posouzení, odlišně od shora citovaného názoru Nejvyššího soudu, za dostatečnou sankci pro konstatování její trestněprávní povahy.

64. V bodě 5 až 10 soud cituje jednotlivé výroky prvostupňového správního rozhodnutí o vině žalobce včetně příslušné právní úpravy. První část výroku zde vždy popisuje právní kvalifikaci, ztučněná druhá část popisuje samotný skutek, poslední neztučněná část popisuje porušené právní normy. V bodě 13 a 14 soud cituje relevantní část usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, včetně právní kvalifikace a právní úpravy.

65. Jak shrnul Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 106/2014–25, č. 3251/2015 Sb. NSS: „

16. Článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě ani žádné jiné ustanovení Úmluvy nijak blíže nespecifikuje totožnost činu ("idem"). Evropský soud pro lidská práva proto přistoupil ke sjednocení své vnitřně rozporné judikatury k dané otázce rozsudkem velkého senátu ze dne 10. 2. 2009, Zolotukhin proti Rusku, stížnost č. 14939/03, Reports 2009, v němž po shrnutí judikaturních linií odmítl přístup vycházející z právní kvalifikace deliktu s tím, že takový přístup je příliš restriktivní vůči právům jednotlivce. Podle Evropského soudu pro lidská práva tak čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý "trestný čin", pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku (srov. zejména body 81 a 82 citovaného rozsudku).

17. Jak je třeba ve světle rozsudku Zolotukhin proti Rusku přistupovat k výkladu zásady ne bis in idem, vymezil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku čj. 1 As 125/2011–163. Vycházel přitom z české trestněprávní doktríny, která tradičně při interpretaci uvedeného pojmu za podstatu skutku považuje právně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je tedy následek významný z hlediska (trestního) práva a rozlišuje mezi skutkem de facto a skutkem de iure. Skutek de facto představuje skutkový děj, zahrnující skutkové okolnosti konkrétního případu "tak jak se stal", bez ohledu na jejich trestněprávní relevanci. Skutkem de iure je naopak souhrn trestněprávně relevantních skutečností odlišitelný od jiného skutku de iure téhož pachatele. Při posuzování totožnosti skutku je pak určující skutek de iure. Nejvyšší správní soud se k tomuto trestněprávnímu pojetí jednoty skutku v citovaném rozsudku přiklonil, ačkoliv velký senát Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku Zolotukhin proti Rusku uvedl, že při posuzování zásady ne bis in idem odmítá přístup kladoucí důraz na právní kvalifikaci deliktu, Nejvyšší správní soud přesto za rozhodný komparátor pro stanovení prvku idem považuje skutek de iure.

18. K obdobným závěrům Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 10. 2. 2011, čj. 9 As 67/2010–74, v němž se rovněž zabýval výkladem rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zolotukhin proti Rusku. Na jeho podkladě konstatoval, že stíhání jednoho a téhož skutku podle dvou skutkových podstat je přípustné tehdy, pokud se tyto od sebe navzájem liší v podstatných prvcích (okolnostech). Naopak tam, kde panuje alespoň částečná shoda v podstatných okolnostech skutku, půjde ve vztahu k aplikaci článku 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o uplatnění zásady ne bis in idem (zvýraznění podtržením provedl nyní Nejvyšší správní soud).

19. Z uvedených závěrů vyplývá, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin (včetně deliktu trestněprávní povahy), pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku. Podstatou skutku je přitom právně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek. K tomu, aby bylo možné postihnout pachatele na základě totožného jednání za dva různé delikty, nestačí samotná existence dvou formálně odlišných skutkových podstat deliktu. Teprve odlišnost v právně významném následku jednání zakládá existenci dvou samostatných skutků, o nichž je možné vést samostatná řízení.“ 66. Otázkou ne bis in idem se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval i v rozsudku ze dne 13. 2. 2020, č. j. 8 As 399/2018–33, ve kterém reagoval zejména na rozsudek ESLP A a B proti Norsku ve vztahu k duplicitě řízení (bis). Nejvyšší správní soud posuzoval delikt podle zákona o odpadech a podle zákona o české inspekci životního prostředí spáchaný jedním, totožným jednáním. Jednalo se o situaci, ve které byl odpad uložen mimo pozemky, na kterých bylo s odpadem povoleno nakládat, přičemž současně se jednalo o nelegální zábor lesního pozemku skládkovým výkopovým materiálem. V rámci svého hodnocení v bodě 24 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „[n]ení sporu o tom, že oba případy mají základ ve v zásadě stejném skutkovém ději, kterým je deponování skládkového výkopového materiálu na totožném pozemku a v částečně se překrývajícím časovém úseku, a jde o totožné skutky de facto. Nelze se však ztotožnit se závěrem městského soudu, že skutky jsou shodné i co jejich právně významných následků. Vymezení skutků de iure je totiž vzhledem k různým právním následkům popsaného jednání odlišné.“ Nejvyšší správní soud zdůraznil význam totožnosti skutku de iure.

67. Z uvedeného plyne, že k porušení principu ne bis in idem v nyní přezkoumávané věci ve vztahu k současné namítané překážce litispendence nedošlo. Zatímco v případě skutků řešených správními orgány je právně relevantním následkem pouze samo porušení právních předpisů bezpečnosti práce, v případě skutku dle sdělení obvinění je právně relevantním následkem úmrtí osoby.

68. Právně významným následkem se rozumí porušení či ohrožení chráněného zájmu. Chráněným zájmem (objektem) je v případě řízení před správními orgány bezpečnost práce, byť její dodržování vede k ochraně zdraví, života, majetku, jakož i standardu práce napříč pracovním trhem (tj. např. i otázka ceny práce s ohledem na míru dodržování norem bezpečnosti práce). V případě uvedeného přečinu je tímto chráněným zájmem (objektem) život fyzické osoby.

69. V řízení před trestním soudem byl žalobce potrestán za to, že z jinému z nedbalosti způsobil smrt, protože porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení nebo funkce. Porušení důležité povinnosti (pracovněprávních předpisů) je nikoli „trestaným skutkem“, ale příčinou samotného trestněprávně relevantního důsledku, tj. způsobení smrti jiné osobě. V řízení před správními orgány byl žalobce naopak potrestán za to, že popsaným jednáním porušil pracovní normy a normy upravující bezpečnost práce. Posouzení porušení povinností na úseku bezpečnosti práce 70. Soud nepřijal ani námitku nesprávného posouzení porušení povinností na úseku bezpečnosti práce.

71. Z fotografií založených ve správním spise a ze založeného videozáznamu je v obecné rovině zřejmé, že prostor, ve kterém osoby vykonávaly přidělenou práci (na videu zachyceno překládání/skládání materiálu několika osobami), se překrýval s prostorem, ve kterém se v různých směrech pohybovaly vysokozdvižné vozíky. Předmětný vysokozdvižný vozík převážel improvizovaný nezajištěný závěs v podobě ocelové traverzy o délce 12,5 metru a váze cca 2 tuny, která sloužila k zavěšení a převozu kovových výrobků. Aby vozík mohl projet, musel tuto traverzu převážet ve zdvižené pozici tak, aby ji mohl mj. převést přes překládaný materiál a pracující osoby. Dle správního spisu se jednalo o výšku 3 až 4 metry. Traverza sama nebyla na vidlicích uložena u jejich samého konce u zdvižného stožáru, neboť na vidlicích byly položeny/nasunuty ocelové kusy „I profilu“ tak, aby bylo možné zavěšený materiál převážet s dostatečným odstupem materiálu od zdvižného stožáru. Z důvodu pohybu jiného vysokozdvižného vozíku byl nucen tento vozík s traverzou zabrzdit, což mělo za následek pád přepravované traverzy na jednoho z pracovníků, který zde překládal materiál (pro podrobný popis viz str. 4 a 5 prvostupňového správního rozhodnutí).

72. Žalobce je povinen vykonávat svoji podnikatelskou činnost v přiměřených prostorách, s přiměřeným vybavením a v souladu s pravidly BOZP. Nejsou–li výrobní prostory žalobce prostorově vyhovující, neměl by tyto prostory používat tak, jak je ve správním spise zachyceno. Svalování viny na zaměstnance konstatováními typu: „Poškozený měl povinnost dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost a své zdraví. (…) Kdyby poškozený nepodcenil pracovní rizika, nemuselo k tak tragické události vůbec dojít.“ je nejen nemístné, ale rovněž hrubě cynické, když za smrt tohoto zaměstnance nese dle trestního soudu vinu sám žalobce. Pouze vlivem náhody nebyl při daném incidentu zraněn nikdo další. Zajištěný videozáznam poskytuje dostatečný obrázek o tom, jak vypadal provoz žalobce, který tak, jak popsaly správní orgány, zcela nevyhovoval zásadám bezpečnosti práce. To ostatně dokresluje i anonymní dopis založený ve správním spise, který konstatuje dlouhodobé porušování norem bezpečnosti práce a apeluje na inspekci, aby konala.

73. K obecným žalobcovým tvrzením uvádí soud následující. Skutková zjištění, z nichž správní orgány vycházely, jsou dostatečná pro závěr o tom, že u žalobce došlo k porušení vytčených povinností na úseku BOZP, jak je vypořádáno níže k námitkám uplatněným k jednotlivým vytýkaným správním deliktům. Soud neshledal, že by podklady pro vydání rozhodnutí byly správními orgány posouzeny nedostatečně či nesprávně, jak namítá žalobce (viz níže). Žalobcovo tvrzení, že žalovaný přijal závěry prvostupňového správního orgánu, aniž by se řádně vypořádal s odvolacími námitkami a odůvodnil své závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, jsou nesprávná. Jak plyne z napadeného rozhodnutí, žalovaný nepominul žádnou ze žalobcových námitek; k některým z nich se vyjádřil podrobněji, u jiných, kde by jeho vypořádání korespondovala s odůvodněním prvostupňového rozhodnutí, výslovně odkázal na vypořádání totožných námitek prvostupňovým správním orgánem. Jak soud vysvětlil výše, takový postup žalovaného nelze považovat za rozporný se zákonem, neboť rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří jeden celek a pouhé opakování aprobovaných závěrů by vedlo pouze k neúčelnému zbytnění napadeného rozhodnutí. Soud rovněž neshledal, že by tvrzení správních orgánů neměla oporu v provedených důkazech, resp. že by nebyly způsobilá k tomu, aby z nich byla vyvozena deliktní odpovědnost žalobce. Ze správního spisu rovněž neplyne, že by správní orgány přistupovaly k důkazům selektivně, resp. že by některé pominuly, jiné bezdůvodně preferovaly či je hodnotily jakkoli nestandardním či nezákonným způsobem. Dále není zřejmé, na základě čeho žalobce usoudil, že správní řízení bylo vedeno toliko formálně, pouze za účelem uložení sankce.

74. Soud nepřisvědčil námitce, kterou se žalobce vymezuje proti tomu, že byl shledán vinným ze spáchání správního deliktu dle § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce, jehož se měl dopustit tím, že dne 15. 10. 2018 nepoužíval vysokozdvižný vozík v souladu s provozní příručkou, neboť náklad ve formě traverzy o délce 12,5 metru se neopíral o zadní opěru břemen, ale byl na vidlicích posunut cca 50 cm dopředu a náklad vezl ve zdvižené poloze ve výšce 3 až 4 metry nad zemí, což je ve smyslu příručky zakázáno. Tímto jednáním žalobce dle žalovaného porušil § 4 odst. 2 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci provedeného § 3 odst. 1 písm. a) NV 378/2001 Sb.

75. Jak vyplývá ze spisového materiálu, správní orgány se vypořádáním uvedené námitky zabývaly podrobně, jejich závěry nelze označit za vykonstruované, neboť se opírají o rozsáhlý důkazní materiál. To, jak byla tato traverza přepravována je bez jakýchkoli pochybností zřejmé již ze samotného videozáznamu, který je součástí spisu. Žalobci nebylo vytýkáno, že vysokozdvižný vozík nesmí být používán k manipulaci s nákladem ve zdvižené poloze, resp. ke zdvižení břemene, nicméně žalobce porušil uvedené ustanovení tím, že překročil zákaz přepravy nákladu ve zdvižené poloze definovaný provozní příručkou (viz str. 3 kopie provozní příručky na čl. 24/7 kontrolního spisu), kde je uvedeno, že ať „je vozík naložený nebo prázdný, nejezděte s nákladem nebo zvedacím zařízením ve zdvižené poloze“. Skutečnost, že provozní příručka umožňuje jezdit se (str. 7 kopie provozní příručky) „zvedacím zařízením zdviženým pouze natolik, aby byla zajištěna průchodnost nad podlahou a nad případnými překážkami“ neruší tento zákaz, pouze jej koriguje s ohledem na průchodnost převáženého břemene. Převoz břemene ve výšce 3 až 4 metrů zjevně nelze považovat za nezbytné zajištění průchodnosti, když nutnost takového zdvihu, jak soud uvedl výše, svědčí nevhodnosti prostor, ve kterých se vozík pohyboval, či špatné organizaci práce. Tvrdí–li žalobce, že zaměstnanci vycházeli při volbě způsobu převážení nákladu z konkrétních podmínek na daném pracovišti a k přepravě břemen ve zdvižené poloze došlo dne 15. 10. 2018 pouze proto, že bylo nutné vyhnout se při jízdě s vysokozdvižným vozíkem překážkám po stranách výrobní haly, nelze takovou argumentaci akceptovat. Je zcela irelevantní, zda se tak dělo pouze uvedeného dne nebo i v jiné dny. Nebyl–li provoz vysokozdvižného vozíku s ohledem na další okolnosti bezpečný, resp. v souladu s BOZP, neměl být vůbec použit. Je na žalobci, jak upraví řešení takových situací (např. absolutní zákaz výskytu zaměstnanců u dráhy pohybu vozíku či odstranění překážek před započetím jízdy vozíku), není však přípustné, aby docházelo, byť ojediněle, k ohrožení života či zdraví zaměstnanců. Není tedy pravdou, že postup žalobce, kdy bylo převáženo břemeno ve výšce 3 – 4 metrů proto, že po bocích haly byl naskladněn materiál, tudíž nebylo možno náklad převážet stanoveným (tj. bezpečným) způsobem, byl v souladu s provozní příručkou. Odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů má oporu v provedeném dokazování, neboť vychází z materiálů založených ve správním spise; skutečnost, že žalobce nesouhlasí se závěry správních orgánů vyvozených z provedeného dokazování, na tom nic nemění.

76. Správní orgány žalobcovu argumentaci zohlednily a řádně se s ní vypořádaly. K tomu krajský soud odkazuje rovněž na interní směrnici vydanou žalobcem dne 11. 9. 2014, č. S – 3730 – 001 (kontrolní spis čl. 12) upravující mj. podmínky bezpečné práce při provozu motorových vozíků, kde se v bodě 5.17.1. uvádí, že: „Vozíky se mohou používat pouze k účelu, pro který byly zkonstruovány a určeny výrobcem a pro který je schválena jejich technická způsobilost, uvedená v technické dokumentaci. Musí se dodržovat podmínky jejich provozování a stanovená nosnost nesmí být překročena.“ Z toho plyne, že sám žalobce v pravidlech nastavených interními předpisy s odkazem na technickou dokumentaci (tj. provozní příručku) předpokládá použití vysokozdvižných vozíků toliko bezpečným způsobem.

77. S obšírnou argumentací stran způsobu převážení nákladu ve formě traverzy o délce 12,5 metru, který považuje žalobce za souladný s provozní příručkou (str. 10) i obecnými pravidly pro ukládání nákladu na vysokozdvižné vozíky, se soud neztotožnil. Žalobce podává v žalobě podrobný popis způsobu převážení předmětného břemene (traverzy) s tím, že dle žalobce větší zaklopení vidlic s využitím distancí (I profilů) zajišťovalo větší stabilitu břemene a tím i bezpečnější provoz vysokozdvižného vozíku. Žalobce je přesvědčen, že s ohledem na tvar profilu předmětné traverzy nebylo možné převážet ji pomocí vysokozdvižného vozíku optimálněji než právě 50 cm od desky vidlic.

78. Takový způsob argumentace krajský soud považuje za mylný. Žalobci je kladeno za vinu, že při přepravě břemen pomocí vysokozdvižného vozíku nepostupoval v souladu s provozní příručkou. Správní orgány správně konstatovaly, že povinnost přepravovat břemena v nezdvižené poloze plyne z materiálů doložených žalobcem (provozní příručka, interní směrnice č. S–3730–001). Ve vztahu k namítanému je v provozní příručce (čl. 25/7 kontrolního spisu) stanoveno: „Podle nákladu zvětšete co nejvíce ROZTEČ VIDLIC a náklad umístěte do středu mezi vidlice. Náklad se musí opírat o zadní opěru břemen.“ Provozní příručka v souvislosti s převážením břemene obsahuje i další závazné pokyny: „JEZDĚTE s upínací deskou v co nejnižší poloze a sklopenou dozadu“; „Ať je vozík naložený nebo prázdný, nejezděte s nákladem nebo se zvedacím zařízením ve zdvižené poloze“. Není tedy pochyb o tom, že provozní příručka stanovuje jasná pravidla pro bezpečné převážení břemene, přičemž základní premisa spočívá v absolutním zákazu převážet břemena vysokozdvižným vozíkem ve zdvižené poloze. Toto pravidlo bylo v projednávané věci zcela jednoznačně a prokazatelně porušeno, jak žalovaný správně vyhodnotil. Žalobce svévolně modifikoval v rozporu s bezpečným provozem převážení břemen do té míry, že náklad neumisťoval na rozteč vidlic, jak požaduje provozní příručka, ale přepravoval jej zavěšený na traverze, která byla navíc umístěna tak, že se neopírala o zadní opěru břemen, ale byla umístěna 50 cm od desky vidlic (I profil), jak uvádí sám žalobce. Takový postup odporuje rovněž interní směrnici č. S – 3730 – 001 ze dne 11. 9. 2014 (položka kontrolního spisu č 12) vydané žalobcem, v níž jsou obsaženy mj. podmínky bezpečné práce při provozu motorových vozíků, přičemž konkrétně v bodě 5.17.1. je stanoveno: „Vozíky se mohou používat pouze k účelu, pro který byly zkonstruovány a určeny výrobcem a pro který je schválena jejich technická způsobilost, uvedená v technické dokumentaci. Musí se dodržovat podmínky jejich provozování a stanovená nosnost nesmí být překročena.“ Žalobcovi zaměstnanci byli s tímto interním předpisem prokazatelně seznámeni, přesto postupovali v rozporu s ním, což ale žalobce nezbavuje veřejnoprávní odpovědnosti ve smyslu zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Krajskému soudu nepřísluší hodnotit, zda způsob přepravy břemen pomocí vysokozdvižného vozíku zvolený žalobcem byl rychlejší či praktičtější; soud naopak musí trvat na tom, že smyslem příslušných norem je bezpečnost práce, resp. ochrana zdraví a života osob, a tudíž nelze žádné zvolené řešení přepravy břemen považovat za přijatelné, odporuje–li bezpečnostním předpisům, jak tomu bylo v posuzované věci. Není tedy pravdou, jak tvrdí žalobce, že požadavky týkající se nabírání a ukládání břemene byly v posuzovaném případě splněny. Stejně tak se žalobce mýlí, tvrdí–li, že správní orgány nepodaly důkazy svědčící o opaku, jak plyne z výše řečeného.

79. Dle žalobce mělo použití I profilů coby dorazů v posuzovaném případě umožnit maximální zaklopení převáženého břemene na vidlicích vysokozdvižného vozíku, a to kvůli optimální stabilizaci břemene, která by vzhledem k jeho specifickému tvaru profilu jinak nebyla reálně možná. Krajský soud má za to, že s ohledem na smrtelný úraz, který pád vysoko zdviženého břemene způsobil, je zjevné, že o optimální stabilizaci břemene v posuzované věci nelze hovořit, nehledě na to, že tato pozice je opět v rozporu s pokyny uvedenými v provozní příručce. Domnívá–li se snad žalobce, že břemena přemisťovaná v žalobcově provozovně zavěšením na „konstrukci“ umístěné na vidlici vysokozdvižného vozíku, by nebylo možné přemisťovat jiným způsobem, neměl je tedy pomocí vysokozdvižných vozíků přemisťovat vůbec. V opačném případě tak měl činit v souladu s bezpečnostními předpisy, instrukcemi a návodem k obsluze, přestože by takový způsob byl možná časově či organizačně náročnější. Žádný právní předpis sice neupravuje, jak má probíhat přeprava nadrozměrného materiálu. Stanovení příslušných postupů a přijetí bezpečnostních opatření k zajištění bezpečnosti pracovníků přísluší zaměstnavateli, který jako jediný je oprávněn k organizaci práce na pracovišti.

80. Jak plyne z provozní příručky, vysokozdvižné vozíky nesmí jezdit se zvedacím zařízením ve zdvižené poloze (tedy nejen s upínací deskou v co nejnižší poloze). Provedené důkazy (videozáznam) dokládají, že dne 15. 10. 2018 nebylo při přemisťování břemene pomocí vysokozdvižného vozíku v žalobce provozovně postupováno v souladu s provozní příručkou, resp. zásadami bezpečnosti práce, neboť náklad byl přepravován v poloze zdvižené.

81. Žalobce rovněž opakovaně vytýká, že správní orgány vyslovily své (věcně nesprávné) názory bez opory v důkazech. S touto námitkou se krajský soud rovněž neztotožnil. Správní spis obsahuje bohatý důkazní materiál, který správní orgány adekvátně vyhodnotily a na jehož základě formulovaly své závěry. Skutečnost, že žalobce s těmito závěry nesouhlasí, nezakládá povinnost správního orgánu provádět nějaké další „nezávislé šetření směřující k úplnému zjištění a zhodnocení bezpečnosti používání daných distancí“, jak navrhuje žalobce. Správní orgány důkladně popsaly deliktní jednání žalobce (viz str. 14–16 prvostupňového rozhodnutí), subsumovaly jej pod příslušnou normu, označily důkazy na podporu svých tvrzení a v odůvodnění rozhodnutí obou stupňů dostatečně reagovaly na žalobcovy námitky. Věcně nesprávné závěry namítané žalobcem s ohledem na shora řečené krajský soud v napadeném rozhodnutí neshledal. Stejně tak není z napadeného rozhodnutí zřejmé, že by správní orgány žalobci vytýkaly nesplnění povinností, resp. jejich porušení nad rámec zákona.

82. Krajský soud neakceptoval ani námitku, kterou se žalobce vymezil proti spáchání správnímu deliktu podle § 30 odst. l písm. q) zákona o inspekci práce, dle něhož se „právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku na úseku bezpečnosti práce tím, že neplní povinnosti týkající se pracoviště a pracovního prostředí“. Žalobci je kladeno za vinu, že dne 15. 10. 2018 nezajistil, aby komunikace nacházející se ve výrobní hale určené pro vážení, skládání a čištění pozinkované oceli ve Vrátě v Českých Budějovicích byly výrazně odlišeny od ostatních ploch se stejnou úrovní. Tímto jednáním žalobce porušil § 2 zákona č. 309/2006 Sb. provedeného § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 101/2005 Sb. ve znění bodu 5.1 přílohy.

83. Dle § 2 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stanoví bližší požadavky na pracoviště a pracovní prostředí prováděcí právní předpis. Tím je v posuzované věci nařízení vlády č. 101/2005, kde se v bodě 5.1 přílohy uvádí: „Dopravní komunikace uvnitř staveb a ve venkovních prostorách (dále jen "komunikace") včetně schodišť, šikmých ramp, pevně zabudovaných žebříků a nakládacích a vykládacích prostorů a ramp musí být voleny a umístěny tak, aby zajišťovaly snadný, bezpečný a vyhovující přístup pro pěší nebo jízdu dopravních prostředků, aby nedocházelo k ohrožení zaměstnanců, zdržujících se v jejich blízkosti. Od ostatních ploch se stejnou úrovní musí být komunikace výrazně odlišeny a musí být dostatečně široké a trvale volné. Komunikace pro pěší musí být řešeny s ohledem na počet osob, které je budou používat; není–li stanoveno zvláštními právními předpisy jinak, musí být široké nejméně 1,1 m“.

84. Žalovaný v průběhu správního řízení i v podané žalobě vytrvale namítá, že bezpečnost na pracovišti byla zajištěna přijatými organizačními opatřeními s tím, že všichni žalobcovi zaměstnanci v provozovně byli podrobně proškoleni v oblasti BOZP, a to včetně rizik vyplývajících z pohybu vysokozdvižných vozíků po hale a chování, které je nutné v této souvislosti dodržovat (zejména uhnout stranou, pokud se měl dát do pohybu naložený vozík s ramenem, aby nedošlo k úrazu). Pěší pracovníci měli dle žalobce vždy podél boční stěny výrobní haly dostatečný bezpečnostní prostor, do kterého byli povinni uhnout v případě blížícího se vysokozdvižného vozíku.

85. Jak již bylo uvedeno výše, žalobce se nemůže zprostit veřejnoprávní odpovědnosti pouhým poukazem na porušení povinností ze strany zaměstnanců. Touto námitkou žalobce opět staví jím zvolené alternativní řešení organizace práce naroveň závazným předpisům na úseku bezpečnosti práce. V posuzované věci mohla být bezpečnost na pracovišti, co se týče označení komunikací, zajištěna toliko dvěma způsoby, tj. odlišením komunikací (bod 5.1 přílohy nařízení vlády č. 101/2005), není–li to možné, pak zákazem chůze v době provozování dopravy v těchto místech (bod 5.13 přílohy nařízení vlády č. 101/2005). Jak správně konstatovaly správní orgány na základě kontroly zahájené dne 24. 10. 2018, komunikace v provozovně nebyly odlišeny od ostatních ploch, přičemž doprava pomocí vysokozdvižných vozíků probíhala za současné činnosti pěších pracovníků. Ti měli být z prostoru haly v takové situaci vyloučeni, k čemuž nedošlo, jak dokládá videozáznam z provozovny ze dne 15. 10. 2018. Žalobce sám odkazuje na bod 5.13 nařízení vlády č. 101/2005, kde je uvedeno, že „komunikace používané pro pěší nebo pro provoz dopravních prostředků musí být voleny v souladu s počtem potenciálních uživatelů a v závislosti na druhu pracovní činnosti a musí být trvale volné a dostatečně široké s dostatečnou podchodnou výškou. Jsou–li na komunikacích používány dopravní prostředky, musí být zajištěna dostatečná šířka jízdního pruhu stanovená v závislosti na šířce používaných dopravních prostředků včetně šířky nákladu a dostatečný bezpečný prostor i pro pěší o šířce nejméně 1,1 m. Nelze–li bezpečný prostor pro pěší zajistit, musí být v době provozování dopravy v těchto místech chůze zakázána“. Organizační opatření, kterými žalobce zajišťoval bezpečnost na pracovišti, nelze považovat za přijatelná, pokud vybočují ze zákonného rámce, který žádnou další alternativu nenabízí. Byli–li žalobcovi zaměstnanci proškoleni v tom smyslu, že mají „uhnout stranou“, dá–li se vysokozdvižný vozík do pohybu, nelze takové opatření považovat za souladné s požadavky shora citovaných norem. Pokud by žalobce respektoval příslušná ustanovení citovaných norem, ke vzniku předmětné rizikové situace, kdy se pěší zaměstnanec dostal do kolize s vysokozdvižným vozíkem, by nedošlo, neboť by nebyl v době provozování dopravy na místě vůbec přítomen. Žalobce jistě nemůže předjímat každý potenciálně hrozící exces ze strany svých zaměstnanců, s ohledem na shora řečené mu přesto nelze přisvědčit, že učinil veškerá možná bezpečnostní opatření, aby vzniku bezpečnostních rizik na provozovně předešel. Jak krajský soud opakovaně s odkazem na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů konstatoval, žalovaný se dostatečným způsobem vypořádal s veškerými odvolacími námitkami; napadené rozhodnutí rovněž není zatíženou vadou nepřezkoumatelnosti, jak soud odůvodnil shora.

86. Krajský soud se rovněž neztotožnil s námitkou, kterou se žalobce vymezil proti spáchání správnímu deliktu podle § 30 odst. l písm. s) zákona o inspekci práce, dle něhož se „právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku na úseku bezpečnosti práce tím, že poruší povinnost týkající se organizace práce a pracovních postupů stanovenou v zákonu o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci související s chovem zvířat, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky, nařízení vlády o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích a nařízení vlády, kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě“. Žalobci je kladeno za vinu, že ke dni 15. 10. 2018 na svém pracovišti ve Vrátě v Českých Budějovicích neorganizoval práci a nestanovil pracovní postupy tak, aby zaměstnanci nebyli ohroženi dopravou na pracovištích, neboť nestanovil pracovní postup pro převážení ocelových závěsných ramen o velkých rozměrech (délce 12,5 metru a váze cca 2 tuny) pomocí motorových vozíků. Tímto jednáním obviněný porušil § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 309/2006 Sb. Dle tohoto ustanovení je zaměstnavatel „povinen organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci nebyli ohroženi dopravou na pracovištích“.

87. Žalobce se vymezuje proti závěrům správních orgánů s tím, že žalovaný zcela ignoroval zásadní důkazy předložené žalobcem; tomuto tvrzení soud nepřisvědčil. Z rozhodnutí správních orgánů je zjevné, že při svém rozhodování zohlednily veškeré materiály, které jsou součástí správního spisu, včetně těch předložených žalobcem, tj. zejména interních předpisů, jimž žalovaný mj. stanovil požadavky na bezpečný provoz vysokozdvižných vozíků. Jak se správně uvádí prvostupňovém rozhodnutí, žalobce „nadrozměrná břemena přepravoval tak, že musel vidlice vysokozdvižného vozíku s nákladem zvednout, aby byl schopen tato břemena po hale vůbec přepravit, neboť v případě vidlic s materiálem ve snížené poloze by neprojel přes překážky (naskládaný materiál) halou, jak vyplývá z výslechů osob i videozáznamu“. To prokazují rovněž protokoly o výslechu svědků citované prvostupňovým rozhodnutím (č. l. 16 prvostupňového správního spisu). Řidič F. Č. do protokolu o výslechu uvedl, že v polovině haly musel rameno s vidlicemi zdvihnout do výšky, protože po levé straně bylo položeno další rameno s materiálem, proto vezl břemeno dále zvednuté. Zaměstnanec D. K. do protokolu k otázce, zda bylo běžné, aby se ve výrobní hale jezdilo s vysokozdvižným vozíkem tak, že měl závěsné rameno ve výšce nad ostatními pracovníky, vypověděl, že „ta hala je úzká a s tím ramenem se muselo jezdit ve výšce. Je to na vozíčkáři, tedy řidiči, zda nad lidmi pojede“ (protokol o výslechu svědka ze dne 12. 11. 2019, č. j. KRPC–146455–104/TČ–2018–020172). Žalobcovi zaměstnanci (a ostatní pracovníci) tedy pouze věděli, že při průjezdu vysokozdvižného vozíku mají „uhnout stranou“, což opakovaně tvrdí rovněž žalobce. Tento pokyn je zcela vágní, neurčitý a nelze stavět na roveň stanovení pracovního postupu, nehledě na to, že nebylo určeno, kam přesně mají zaměstnanci „uhnout“.

88. Jak rovněž plyne ze zajištěného videozáznamu, různé vozíky se v prostoru haly pohybovaly různým směrem. Jednalo se o několik vozíků. Nelze mít rozumně za to, že všichni zaměstnanci plnící své pracovní úkoly v místě provozu vozíků budou schopni dbát řádného a bezpečného výkonu vlastní pracovní činnosti a souběžně s tím budou zodpovědně vyhodnocovat pohyb všech projíždějících vozíků a toho, co tyto vozíky vezou, aby včas zjistili, zda mají „uhnout stranou“ či nikoli. Takový požadavek žalobce, promítneme–li jej na obsah samotného videozáznamu, je zcela nerealizovatelný.

89. Správní orgány se při rozhodování zabývaly pracovní postupy pro manipulaci a provoz vysokozdvižných vozíků, které v podobě interních předpisů stanovil žalobce (směrnice č. S–3730–001 ze dne 11. 9. 2014 a č. IS–3730–008 ze dne 14. 9. 2017 a provozní příručkou pro bezpečný provoz vysokozdvižných vozíků), ty však neobsahují podrobnější instrukce pro přepravu nadrozměrných nákladů. Šíře žalobcovy provozovny (haly) činí 16,7 m, šíře samotné traverzy pak více než 12 metrů. Zbývající 4 metry volného prostoru, včetně naskladněného materiálu, nemohou být považovány za bezpečný prostor pro pohyb osob, jak vysvětlil prvostupňový správní orgán. Řešení bezpečného způsobu přepravy nadrozměrných břemen je tedy z bezpečnostního hlediska nezbytné pro zamezení vzniku rizikových situací a bylo na žalobci, aby tak učinil, neboť jak uvádí již výše citovaný § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 309/2006 Sb., zaměstnavatel „povinen organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci nebyli ohroženi dopravou na pracovištích“.

90. Chce–li žalobce poukazovat na údajně bezpečnou praxi tak, jak popisuje v předložené závěrečné řeči z trestního řízení (č. l. 58 soudního spisu) např. na straně 10 a 11, jsou tyto skutečnosti bez jakéhokoli významu, jak plyne z nastalého nehodového děje. Sama závěrečná řeč nemá s ohledem na svoji povahu v tomto řízení jakýkoli význam, neboť pro toto řízení je rozhodné zde provedené dokazování, zde vznesené vyjádření a námitky žalobce. Nadto pouhý odkaz na jinou listinu není řádně uplatněným žalobním bodem ani rozšířením již uplatněného žalobního bodu.

91. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou směřující do posouzení možnosti liberace dle § 21 odst. 1 přestupkového zákona. Dle ustanovení § 36 odst. 3 zákona o inspekci práce účinném ke dni spáchání správního deliktu neodpovídá právnická osoba za správní delikt, „jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila“ (uvedené ustanovení bylo nahrazeno § 21 přestupkového zákona). Tato liberační podmínka v projednávané věci naplněna nebyla, což ostatně plyne již z výše řečeného.

92. Dle žalobce zákon nezná legální definici pojmu „vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat“ s tím, že požadavky na liberaci nemohou být bezbřehé. Žalobce je přesvědčen, že prokázal splnění veškerých povinností na úseku bezpečnosti a ochrany BOZP, což dokládá vydáním interní bezpečnostní směrnice, pravidelnými školeními BOZP pro zaměstnance, plněním úkolů v oblasti prevence rizik zajišťovaným prostřednictvím odborně způsobilého zaměstnance s dlouholetou praxí v BOZP a vytvořením kontrolních a dozorových mechanismů atd. Žalobce je přesvědčen, učinil vše, co s ohledem na požadavky právních předpisů, své znalosti a zkušenosti považoval za nezbytné a co po něm bylo možné spravedlivě požadovat.

93. Krajský soud již shora při vypořádání žalobních námitek vztahujících se k jednotlivým deliktům podrobně vysvětlil, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu jednotlivých správních deliktů, přičemž žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné uvažovat o naplnění podmínek liberace, nezjistil.

94. Ve správním řízení bylo prokázáno, že správního deliktu uvedeného ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí se žalobce dopustil tím, že nezajistil, aby byl vysokozdvižný vozík používán v souladu s provozní příručkou, neboť přepravované břemeno nebylo opřeno o zadní opěru a zároveň bylo převáženo ve výšce, což je doloženo (videozáznamem ze dne 15. 10. 2018). Správního deliktu popsaného ve výroku II. prvostupňového rozhodnutí se žalobce dopustil tím, že neodlišil dopravní komunikace v provozovně (hale) od ostatních ploch, jak prokazuje rovněž videozáznam z uvedeného dne. Správního deliktu popsaného ve výroku III. se žalobce dopustil tím, že nestanovil pracovní postup pro manipulaci s nadrozměrným materiálem coby potenciální příčinou vzniku rizikových situací na pracovišti. Za těchto okolností se objektivní odpovědnosti žalobce nemůže zbavit pouhým odkazem na případné porušení interních předpisů ze strany zaměstnanců. (Ne)zákonnost uložené sankce 95. Námitka nezákonnosti uložené sankce z důvodu, že se žalobce vytýkaného protiprávního jednání nedopustil, je s ohledem na shora řečené rovněž nedůvodná. Soud neshledal ani namítanou nepřezkoumatelnost pokuty, neboť z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů je zcela zjevné, jakým způsobem bylo při stanovení výše pokuty postupováno. Správní orgány přihlédly k veškerým obligatorním náležitostem, tedy osobním i majetkovým poměrům žalobce, v souladu se zásadou absorpce při totožné horní výši sazby uložily pokutu dle nejzávažnějšího ze spáchaných deliktů; zohledněny byly též polehčující i přitěžující okolnosti. Pokutu ve výši 21% maximální zákonné sazby prvostupňový správní orgán uložil i s ohledem na omezení žalobcovy podnikatelské činnosti, spolupráci při objasnění věci a snaze nastavit bezpečnější provoz. Soud je přesvědčen, že uložená sankce splňuje preventivní i represivní charakter a zejména nevybočuje z mezí správního uvážení.

96. Konkrétně, inspektorát popsal své úvahy o výši trestu na straně 19 až 21 napadeného rozhodnutí, kde popsal majetkovou situaci žalobce; to, že žalobce by uznán vinným ze tří přestupků; aplikoval zásadu absorpce; přihlédl ke škodlivým následkům žalobcova jednání; přihlédl kladně k nedbalostnímu zavinění a spolupráci žalobce (přijetí opatření k nápravě), čímž zdůvodnil i to, proč oproti trestnímu příkazu uložil pokutu 320 000 Kč, nikoli 400 000 Kč. V tomto směru soud nezjistil, že správní orgán by jakkoli vybočil z mezí správního uvážení. Stanovení výše uložené sankce činí správní orgán v mezích svého správního uvážení a její správnost není správní soud oprávněn přezkoumávat. Domáhá–li se žalobce nějakého výpočtu apod., nelze tomuto požadavku vyhovět, neboť k takovému postupu nejsou správní orgány obecně povinny.

97. Žalovaný se výší pokuty zabýval na straně 9 a 10 napadeného rozhodnutí, popsal obecná východiska ukládání pokut, zásadu absorpce, přihlížení k majetkovým poměrům přestupců, popsal snížení uložené pokuty oproti příkaznímu řízení a s odůvodněním inspektorátu se plně ztotožnil. V takovém postupu neshledal krajský soud s ohledem na shora uvedené jakékoli pochybení, které by mělo vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Závěr a náklady řízení 98. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

99. Soud nemá k přezkoumávanému rozhodnutí stran odůvodnění výše pokuty žádné výhrady a z toho důvodu také nevyhověl návrhu žalobce na využití moderačního práva, jelikož dle § 78 odst. 2 soudního řádu správního by soud uloženou pokutu snížil nebo by od ní upustil pouze v případě, že by byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši. To, že by uložená sankce byla zjevně nepřiměřená, soud nezjistil, přičemž žalobce to, že by uložená sankce byla zjevně nepřiměřená, relevantním způsobem netvrdí ani nedokládá.

100. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Replika žalobce a další podání V. Posouzení věci krajským soudem (Ne)přezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí Ne bis in idem a překážka „litispendence“ Posouzení porušení povinností na úseku bezpečnosti práce (Ne)zákonnost uložené sankce Závěr a náklady řízení