51 A 22/2017 - 83

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce: K. D. N., bytem X, zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2017 č.j. MV-152674-7/SO-2016 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Včasnou žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 15. 2. 2017 podanou k poštovní přepravě dne 13. 2. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2017, č.j. MV-152674-7/SO-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 3. 10. 2016, č.j. OAM-17825-42/ZM-2015 (dále jen „ prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty. Napadeným rozhodnutím byl výrok prvostupňového rozhodnutí změněn tak, že „žádost se zamítá a zaměstnanecká karta se dle ustanovení § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s ustanovením § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. nevydá, neboť v průběhu správního řízení byla zjištěna existence jiné závažné překážky pobytu cizince na území“. Tu spatřovala žalovaná ve skutečnosti, že žalobce nenastoupil následující den po odběru biometriky do zaměstnání.

2. Žalobce navrhl přiznání odkladného účinku žaloby podle § 73 odst. 2 soudního řádu správního. Tento svůj návrh odůvodnil jednak nenahraditelnou újmou, která by žalobci vznikla v souvislosti s jeho nuceným návratem a dále odkázal i na judikaturu Nejvyššího správního soudu.

3. Žalobce v prvé řadě vyjádřil přesvědčení, že žalovaný správní orgán porušil své povinnosti odvolacího orgánu. Jeho rozhodnutí odporuje ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Správní orgány dostatečně nezjistily skutečný stav věci, postupovaly v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu. Žalovaný taktéž porušil § 4 odst. 1 téhož zákona a dále § 2 správního řádu a § 44a odst. 4, § 46a odst. 2 písm. i) a § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalované rozhodnutí aprobovalo nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvého stupně.

4. Žalovaný správní orgán se dostatečně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, čímž způsobil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Správní orgány vycházely z provedených výslechů svědků, aniž by byl žalobce o provedení úkonů v dostatečném předstihu uvědoměn a mohl se výslechů zúčastnit a hájit svá práva. Tento bod žalovaná nevypořádala. To má dopad do zákonnosti a přezkoumatelnosti celého rozhodnutí, navíc si správní orgány nemohou opatřovat důkazy v rozporu se zákonem, jak se stalo v případě žalobce.

5. Žalobce nesouhlasil s hodnocením správních orgánů, že nepřesnost ve sdělení policie nemá za následek nepřezkoumatelnost protokolu o místním šetření. Pokud správní orgány vytvářejí listiny a dále je používají jako podklady, mělo by se jednat o precizní písemnosti, neboť rozhodují o osudech účastníků řízení. Správní orgány, aniž by si dostatečně zjistily skutečný stav věci, rozhodly o pokračování v řízení bez ohledu na to, jaký to bude mít dopad do práv a života žalobce, kterému bude znemožněn pobyt na území ČR.

6. Žalobce odmítl výklad žalované, že jeho primární povinnost nastoupit do zaměstnání plynula z pracovní smlouvy, neboť žalobci bylo vydáno pouze potvrzení o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu, na základě kterého mohl být přijat do zaměstnání. Důležitým slovem v ustanovení § 89 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., je „mohl“ nikoliv „měl“. Skutečnost, že zaměstnavatel vyčkává s faktickým výkonem zaměstnání do doby vydání povolení k dlouhodobému pobytu je běžnou praxí zaměstnavatelů a nelze za to sankcionovat žalobce. Ten by mohl být sankcionován za to, pokud by mu byla vydána zaměstnanecká karta a ten by ji fakticky nerealizoval.

7. Žalobce doplnil, že nezákonnost postupu správního orgánu spatřuje v opatřování důkazů, kdy byly provedeny výslechy několika osob, bez vědomí žalobce, čímž došlo k porušení § 51 odst. 2 věta první správního řádu. Tímto chybným postupem nemohl žalobce klást svědkům otázky a jakkoli hájit svá práva. Žalovaná svůj postup vysvětlila tak, že ve spise jsou obsaženy originální vyhotovení protokolů, což však žalobce nezpochybňoval, že by se mělo jednat snad o padělaná vyhotovení, napadal způsob, jakým byly zpracovány a pořízeny tyto protokoly, k čemuž se žalovaná nevyjádřila. Dále vyslovil žalobce nesouhlas s argumentací žalované, která vycházela mimo jiné i z výslechů zaměstnanců společnosti SLR-Czechia s.r.o. Žalobce byl zaměstnancem společnosti Bohemia Works Group, kde měl sjednánu pracovní smlouvu. Žalobce sice nerozporoval získané informace z provedených výslechů, stalo se tak však z toho důvodu, že žalobce spatřoval nezákonnost v postupu při pořizování protokolů o výslechu, a proto bylo nadbytečné se k informacím získaných z těchto výslechů jakkoli vyjadřovat. Správní orgány porušily základní právo na spravedlivý proces a neumožnily žalobci být přítomen výslechům, a proto je nelze brát jako důkazní materiál.

8. Žalovaná se dostatečně nevypořádala s další odvolací námitkou ohledně nedostatečné individualizace rozhodnutí na případ žalobce. Výslechy, které byly správním orgánem prováděny, se týkaly totiž jiné neznámé osoby a argumentace žalované, že se týkaly konkrétní osoby, tj. účastníka řízení označil žalobce jako lež. Jméno bylo totiž cenzurováno. Správní orgán se nevyptával na konkrétní případ žalobce, nýbrž na cizí osobu, na základě které své rozhodnutí generalizoval a tím porušil i ustanovení § 3 správního řádu, čímž způsobil nezákonnost vydaného rozhodnutí.

9. Žalobce dále poukázal na pochybení žalované, neboť v napadeném rozhodnutí odkázala na judikát Nejvyššího správního soudu, který se na případ žalobce absolutně nevztahuje. Namísto toho žalobce odkázal na jiné rozhodnutí žalované, který je podle jeho názoru pro věc využitelný. Správní orgán prvého stupně totiž nebyl oprávněn ani k posouzení systému zaměstnávání zaměstnavatelem. Žalobce nesouhlasí zároveň s tím, že pro něho nebyly vytvořeny pracovní podmínky, aby mohl vykonávat zaměstnání v souladu s pracovní smlouvou. V průběhu svědecké výpovědi P. S. nebylo řečeno, že pro konkrétní osobu žalobce nebyly vytvořeny pracovní podmínky, tudíž opět správní orgán vyložil informace z nezákonně provedeného výslechu v neprospěch žalobce.

10. Žalovaná se nevypořádala ani s odvolací námitkou ve vztahu k rozporu s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu, neboť sice přisvědčila odvolací námitce, ale k tomu doplnila, že žalobce se do své situace dostal sám svým jednáním, neboť nenastoupil do zaměstnání. K tomu žalobce znovu poukázal na to, že do zaměstnání mohl nastoupit, ale nebyla to jeho povinnost.

11. Žalovaná nepochopila odvolací námitku týkající se porušení § 4 odst. 3 a 4 správního řádu, kdy žalobce napadal rozhodnutí proto, že byl proveden výslech pouze jednoho zaměstnance společnosti, který byl zkopírován i do řízení žalobce, čímž mu bylo odepřeno hájit jeho práva. Žalobce nenapadal, že správní orgán vyslechl jednoho zaměstnance společnosti Bohemia Works Group a jednoho zaměstnance společnosti SLR-Czechia s.r.o. napadal, že nevyslechl osoby zaměstnanců v obdobném postavení, ve kterém je žalobce, a u kterých bylo taktéž zahájeno pokračování v řízení.

12. Správní orgán se nedostatečně vypořádal s námitkou nepřiměřenosti vydaného rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. K tomu žalovaná uvedla, že žalobce přicestoval před necelým rokem a za tu dobu si nevybudoval žádné významné rodinné ani soukromé vazby. Tento postup hodnotí žalobce jako absurdní, neboť žalovaná to předvídala bez jakýchkoli podkladů a založila vše na svých domněnkách. Naopak žalobce, který byl v dobré víře, že nic nebrání k vydání zaměstnanecké karty, vynaložil spoustu finančních prostředků na přicestování a v této souvislosti hodnotí postup správních orgánů jako nepřiměřený, neboť nutí žalobce k vytvoření dluhů, aby se dostal bez možnosti výdělku zpět do své domovské země.

13. Žalobce napadl rozhodnutí i ve vztahu k použití § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, které žalovaná použila k zamítnutí žádosti v odvolacím řízení. Žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 48 A 45/2015-42 ze dne 1. 2. 2017 z něhož citoval. Extenzivní výklad použitého ustanovení by totiž vedl k absurdním závěrům o nadbytečnosti ostatních ustanovení zákona o neudělení povolení k pobytu a správní orgány by si vystačily pouze s tímto ustanovením. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl zrušení rozhodnutí žalované, jakož rozhodnutí, které jeho vydání předcházelo a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalované

14. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Skutkový stav a průběh správního řízení byl dostatečně popsán v žalobou napadeném rozhodnutí, a proto na ně žalovaná odkázala. Žalobní námitky jsou totožné s námitkami odvolacími, a proto žalovaná odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 13. 1. 2017 č.j. MV 152674-7/SO-2016, kde se s těmito odvolacími námitkami dostatečně vypořádala.

III. Obsah správních spisů

15. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti:

16. Žalobce podal dne 23. 11. 2015 žádost o vydání zaměstnanecké karty na území ČR na Zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce měl být zaměstnán na volném pracovním místě leštiče nástrojů a kovů u zaměstnavatele Bohemia Works Group, družstvo, IČ 02787466, se sídlem Riegrova 41756/51 České Budějovice (dále jen „zaměstnavatel BWG“), s místem výkonu práce na adrese Zdíky 34, Bujanov, které bylo v evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty pod číslem 9 148 980 734. Žalobce k žádosti předložil veškeré potřebné náležitosti, a to pracovní smlouvu ze dne 18. 11. 2015 se mzdovým výměrem, výpis z rejstříku trestů, zdravotní potvrzení a podobně. Správní orgán následně rozhodl, že podmínky pro vydání zaměstnanecké karty jsou splněny a karta má být žalobci vydána. Správní orgán prvého stupně vydal dne 21. 3. 2016 potvrzení o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu – zaměstnanecké karty, č.j. OAM-17825-12/ZM-2015.

17. Žalobci bylo vydáno DV/R vízum k převzetí pobytového oprávnění a žalobce přicestoval dne 18. 3. 2016 do České republiky.

18. Správní orgán prvého stupně byl dne 25. 4. 2016 informován Policií ČR, Odborem cizinecké policie o tom, že Krajské ředitelství Policie Jihočeského kraje vede šetření ve věci zaměstnávání cizinců zaměstnavatelem BWG, které se týká celkem 48 cizinců. Důvodem bylo zjištění, že zaměstnavatel BWG nemá odpovídající počet pracovních míst, jak byly specifikovány v centrální evidenci volných míst Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. V rámci poskytnutí součinnosti od společnosti SLR-Czechia, s.r.o., Zdíky 34, Bujanov, bylo personální pracovnicí této společnosti Š. Š. policii sděleno, že žalobce do místa výkonu práce nenastoupil. O poskytnutí součinnosti byla požádána i Okresní správa sociálního zabezpečení, která sdělila, že žalobce není evidován v systému Okresní správy sociálního zabezpečení, dále Všeobecná zdravotní pojišťovna uvedla, že žalobce nebyl dohledán v centrálním registru pojištěnců ČR.

19. Usnesením ze dne 27. 4. 2016 č.j. OAM-17825-15/ZM-2015 bylo správním orgánem prvého stupně žalobci oznámeno pokračování v řízení o vydání zaměstnanecké karty jako jedné z forem povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 169 odst. 11 zákona o pobytu cizinců, neboť bylo prokázáno, že existuje skutečnost, která vyšla najevo až v době rozhodování správního orgánu a která může zásadním způsobem ovlivnit výsledek řízení.

20. Žalobce byl písemností ze dne 27. 4. 2016 č.j. OAM-17825-16/ZM-2015 předvolán k výslechu na den 25. 5. 2016.

21. Ve spise je založen protokol o výslechu žalobce ze dne 25. 5. 2016 č. j. OAM-17825/ZM- 2015(19), v němž žalobce uvedl, že se o zaměstnavateli Bohemia Works Group dozvěděl prostřednictvím své rodiny, která žije na území ČR. Rodina žalobci pomohla se zprostředkováním práce prostřednictvím Jana Sulka, tehdejšího předsedy družstva Bohemia Works Group. Žalobce uvedl, že neví důvod proč u zaměstnavatele BWG do zaměstnání nenastoupil. Měl nastoupit v Písku do firmy Faurecia, ale vzhledem k tomu, že neměl zaměstnaneckou kartu, firma jej zaměstnat nemohla. Součástí protokolu je kopie zdravotního pojištění žalobce sjednaného u společnosti ERGO.

22. Ve spise jsou dále založeny protokoly o výslechu svědků Jany Stehlíkové, protokol č. j. OAM- 17825-24/ZM-2015, kdy namísto J. S. se kvůli rodičovské dovolené a vysokému stupni gravidity dostavil její partner P. S., který je u zaměstnavatele BWG zaměstnán na DPP a svou partnerku u zaměstnavatele zastupoval, J. S. protokol č. j. OAM-17825-25/ZM-2015, M. Š. protokol č. j. OAM-17825-21/ZM-2015, Š. S. protokol č. j. OAM-17825-19/ZM-2015 a protokol o výslechu P. S. č. j. OAM-17825-123/ZM-2015 a D. K. T. protokol č. j. OAM-17825-20/ZM-2015.

23. Dne 15. 6. 2016 byla správnímu orgánu I. stupně předložena smlouva o budoucí pracovní smlouvě s budoucím zaměstnavatelem, společností Faurecia componets Písek s.r.o. ze dne 12. 4. 2016 uzavřena mezi žalobcem a touto společností, výpis z Evidence volných pracovních míst (EVPM), kde bylo evidováno volné pracovní místo montážního dělníka u této společnosti. Prvostupňový orgán poté vyzval žalobce k odstranění vad podání, to zda žalobce usiluje o povolení změny obsahu své žádosti o vydání zaměstnanecké karty ve smyslu § 41 odst. 8 správního řádu. Žalobce byl upozorněn, že změna obsahu podání je možná pouze v případě, že by žalobci hrozila vážná újma. Správnímu orgánu I. stupně bylo dne 18. 7. 2016 doručeno sdělení žalobce, ve kterém uvedl, že hodlá být zaměstnán na původní pracovní pozice u zaměstnavatele BWG.

24. Žalobce byl vyzván dne 9. 9. 2016 k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí po ukončení shromažďování podkladů. Dne 14. 9. 2016 zástupce žalobce zaslal správnímu orgánu žádost o změnu obsahu podání konkrétně o změnu zaměstnavatele na společnost Faurecia components Písek s.r.o. jako stěžejní důvod bylo uvedeno vedení trestního řízení se zaměstnavatelem, což by mělo fatální dopad do života žalobce a také dopad na jeho vyřízení žádosti o zaměstnaneckou kartu. O žádosti žalobce o změnu obsahu podání o vydání zaměstnanecké karty bylo rozhodnuto usnesením ze dne 3. 10. 2016 tak, že se změna nepovoluje, neboť nebyly splněny zákonné podmínky.

25. Prvostupňový správní orgán vydal dne 3. 10. 2016 rozhodnutí, kterým zamítl žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Správní orgán uvedl, že zaměstnavatel BWG nemohl žalobce zaměstnat v souladu s pracovní smlouvou, neboť to nebyl zaměstnavatel BWG, kdo žalobci zadával pracovní úkoly a kontroloval jejich plnění. Tyto úkony obstarávala dle svědeckých výpovědí společnost SLR-Czechia s.r.o. a zaměstnavatel BWG této společnosti pouze dodával pracovní sílu. Jednalo se tudíž o zprostředkování zaměstnání nikoliv o objednávku provedení díla. Takové činnosti jsou oprávněny provádět pouze agentury práce., Žalobce proto nemohl být zaměstnán na pracovní pozici uvedené v EVPM pod č. 9 148 980 734, neboť toto pracovní místo není fakticky volné. Zaměstnavatel BWG hrubě naddimenzoval počet volných pracovních míst nahlášených úřadu práce jako volná pracovní místa. Z toho důvodu nebylo možné považovat předložené doklady, byť formálně správné, za doklady prokazující skutečnosti v nich uvedené. Údaje uvedené v pracovní smlouvě nekorespondovaly se skutečností, neboť žalobce by nebyl zaměstnán zaměstnavatelem BWG na pracovním místě, pro které byla vydána zaměstnanecká karta.

26. Proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu i usnesení o zamítnutí žádosti o změnu obsahu podání se žalobce odvolal. O odvolání rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím, kterým došlo ke změně důvodů, pro který byla žalobci zamítnuta žádost o vydání zaměstnanecké karty, neboť dle názoru žalovaného lépe odpovídá zjištěnému skutkovému stavu důvod, který představuje jinou závažnou překážku v pobytu cizince na území ČR. Odvolací námitky neshledal žalovaný správní orgán důvodné. Prvostupňové rozhodnutí označil žalovaný za přiměřené, neboť žalobce nepobývá na území ČR natolik významnou dobu, aby měl vybudované rodinné či soukromé vazby, ostatně žalobce ani takové konkrétní skutečnosti způsobilé ovlivnit závěry stran přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců netvrdil.

27. Žalobce podal proti rozhodnutí žalované správní žalobu, o které rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 11. 2017 pod č. j. 51 A 22/2017-41, kterým žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl ke kasační stížnosti žalované zrušen Nejvyšším správním soudem, a to jeho rozsudkem ze dne 20. 9. 2018 č. j. 10 Azs 364/2017-33. V novém řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku ve smyslu § 110 odst. 4 s.ř.s. V prvé řadě Nejvyšší správní soud na rozdíl od krajského soudu uzavřel, že odůvodnění žalovaného rozhodnutí bylo přezkoumatelné. Dokazováním bylo prokázáno, že žalobce se do nepříznivé situace dostal na základě okolností, které byly na jeho vůli nezávislé. Tento fakt však nebyl způsobilý zhojit skutečnost, že žalobce nemohl naplnit účel pobytu předpokládaný zaměstnaneckou kartou, tudíž být zaměstnán na konkrétním pracovním místě. V projednávané věci převažuje zájem státu na dodržování předpisů regulujících pobyt cizinců na území ČR. Podmínku naplnění účelu pobytu je nezbytné nahlížet jako na objektivní kategorii nezávislou na vůli cizince. Pokud cizinec nemůže plnit účel pobytu, jedná se o okolnost, která představuje závažnou překážku pobytu zamezující vydání zaměstnanecké karty. Zaměstnaneckou kartu je možné nevydat situaci, kdy správní orgány prokázaly, že žalobce nemůže plnit účel pobytu, jímž je výkon zaměstnání na pozici specifikované v žádosti. Současně žádosti o změnu obsahu žádosti správní orgány nevyhověly. Žalobci nevzniklo legitimní očekávání v souvislosti s vydáním potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty, že mu bude vydána i zaměstnanecká karta samotná. Za rozhodující skutečnost bylo označeno, že v mezičase vyšly najevo nové zásadní skutečnosti odůvodňující zamítnutí žádosti.

IV. Právní názor soudu

28. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) v mezích daných žalobními body, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

29. Žaloba není důvodná.

30. S ohledem na skutečnost, že předchozí rozsudek krajského soudu byl, jak je výše uvedeno, zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu, je krajský soud v tomto řízení ve smyslu § 110 odst. 4 s.ř.s. právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán.

31. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty podle § 42 g zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně žádosti žalobce s odkazem na § 46 odst. 6 písm. a. ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nevyhověl, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Žalovaná následně v napadeném rozhodnutí změnila důvod nevyhovění žádosti z § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců na důvod uvedený v § 56 odst. 1 písm. j) téhož zákona.

32. Podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců se zaměstnaneckou kartou rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána nebo na pracovní pozici, ke které byl udělen souhlas ministerstva podle odst. 7 nebo 8. Cizince, u kterého je podle zákona o zaměstnanosti vyžadováno povolení k zaměstnání nebo který je uveden v § 98 zákona o zaměstnanosti, opravňuje zaměstnanecká karta k pobytu na území za účelem zaměstnání.

33. Podle ustanovení § 46 odst. 1 pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobě ustanovení § 31odst. 1 písm. a) – e), § 33, § 34, § 37, § 38, § 55 odst. 1, 2, § 56, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Ministerstvo povolení k dlouhodobému pobytu dále nevydá, pokud cizinec neplní na území účel, pro který mu bylo uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů a pro který mu má být vydáno povolení k dlouhodobému pobytu nebo pokud cizinec neplnil v době platnosti víz jak k pobytu nad 90 dnů na území účel, pro který mu bylo vízum uděleno; to neplatí, pokud cizinec prokáže, že se jednalo o neplnění účelu ze závažných důvodů po přechodnou dobu.

34. Podle ustanovení § 46 odst. 6 pro zaměstnaneckou kartu platí obdobně odst. 1 věta druhá a ustanovení § 55 odst., § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Ministerstvo zaměstnaneckou kartu mj. nevydá z důvodů uvedených v § 56, s výjimkou důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. f).

35. Dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) dlouhodobé vízum s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.

36. Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou pobytů nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu ČR nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytů cizince na území.

37. Aplikace ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců byla v projednávané věci vyložena poprvé v označeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž je napadení soud vázán. Žalobce se do nepříznivé situace dostal na základě okolností, které byly na jeho vůli nezávislé. Avšak ani tato skutečnost nic nemění na tom, že žalobce nemůže plnit účel pobytu předpokládaný zaměstnaneckou kartou, podle níž měl být zaměstnán jako leštič nástrojů a kovů u zaměstnavatele BWG. Nejvyšší správní soud uvedl, že v projednávané věci převažuje zájem státu na dodržování předpisů regulujících pobyt cizinců na území ČR. Plnění účelu pobytu proto představuje objektivní kategorii, která na vůli cizince není závislá. Není-li účel pobytu možné splnit, tato skutečnost představuje závažnou překážku pobytu, která brání vydání zaměstnanecké karty. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce se pokusil svoje zaměstnanecké poměry uspořádat podáním žádosti o změnu obsahu žádosti. Žádost žalobce totiž nebyla vyřízena v jeho prospěch. Vydáním potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty nevzniklo legitimní očekávání, že taková karta bude vydána, jestliže následně vyšly najevo nové skutečnosti.

38. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaná nevypořádala odvolací námitky vztahující se k procesním pochybením správních orgánů při obstarávání důkazů. Tuto námitku vypořádal Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku pod bodem 16, kde uvedl, že žalovaná na námitky žalobce reagovala na straně 8 a 9 tak, že jí není známo, z čeho žalobce dovozuje, že správní orgán I. stupně provedl výslech několika osob, které však nebyly řádně vyslechnuty v rámci správního řízení o žádosti žalobce. Ze spisového materiálu žalovaná ověřila, že jsou v něm založena originální vyhotovení protokolů o výslechu dotazovaných osob, které splňují veškeré zákonné požadavky ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší správní soud konstatoval, že toto vyjádření je sice stručné, ale postihuje důvod, proč žalovaná nevyhodnotila žalobcovy námitky jako důvodné. Neshledala totiž důvod pochybovat o zákonnosti provedených výslechů a zdůraznila, že protokoly o výsleších jsou součástí spisu, což mimo jiné znamená, že se s nimi žalobce mohl seznámit. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že odůvodnění žalované k této otázce je přezkoumatelné. Vypořádání odvolací námitky je proto zákonu odpovídající a způsob vedení listinných důkazů obsahujících svědecké výpovědi neznamená porušení § 51 odst. 2 správního řádu. Soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu k této žalobní námitce se shodným odůvodněním jako Nejvyšší správní soud uzavřel, že tato námitka nebyla důvodná.

39. Žalobce dále v žalobě vyjádřil nesouhlas se sankcionováním za nenastoupení do zaměstnání, pokud neměl vydánu zaměstnaneckou kartu. Tuto námitku soud taktéž nehodnotil jako důvodnou. Při hodnocení této námitky soud vycházel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, který vyjádřil ve zrušujícím rozsudku pod body 19 – 23. Správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce nenastoupil do zaměstnání ve sjednaný den (první pracovní den po náběru biometriky). Jak uvedl Nejvyšší správní soud, v této fázi byla sporná výlučně právní otázka, zda je pro posouzení žalobcovy situace jako jiné překážky pobytu na území podstatné, že do zaměstnání nenastoupil a nenastoupí z důvodu nezávislých na jeho vůli (místo nebylo volné, případně by se fakticky jednalo o zprostředkování pracovní síly pro jiného zaměstnavatele). Žalobce žádal o vydání zaměstnanecké karty pro konkrétní pracovní místo vedené v centrální evidenci volných pracovních míst určených k obsazení držiteli zaměstnanecké karty ve smyslu § 42g odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná zjistila, že v konkrétním případě žalobce byla zjištěna jiná závažná překážka ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, pod kterou lze i dle dostupné judikatury Nejvyššího správního soudu zařadit situaci, kdy dojde k neplnění účelu povoleného nebo povolovaného pobytu. Zákon o pobytu cizinců stojí na principu, že pobyt cizince na území ČR musí být odůvodněn například dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem (viz. kupříkladu rozsudek NSS č. j. 7 As 82/2011-81 ze dne 27. 12. 2011). V souzeném případě měl být důvodem žalobcova pobytu výkon práce na konkrétním pracovním místě. Ve správním řízení však bylo zjištěno, že toto pracovní místo není a nebude volné. Správní úvahy doplnily úvahu, že i kdyby se místo hypoteticky uvolnilo, nešlo by ve skutečnosti o výkon práce pro deklarovaného zaměstnavatele Bohemia Works Group, ale pro společnost SRL-Czechia s.r.o, respektive o zprostředkování pracovní síly této společnosti. Okolnosti, které měly vést k vydání zaměstnanecké karty, žalobce pouze formálně deklaroval, ve skutečnosti však neexistovaly. Bez existence zákonného důvodu, který v tomto případě byl výkon práce na konkrétním pracovním místě, nebylo možno žalobci pobyt na území povolit a zaměstnaneckou kartu vydat.

40. Zohlednit nebylo lze dle názoru Nejvyššího správního soudu ani skutečnost, že žalobce se do popsané situace nedostal vlastní vinou. Účel, pro který byl cizinci povolen pobyt, totiž musí být skutečně naplněn. V případě povolení k pobytu za účelem podnikání nestačí, pokud cizinec pouze usiluje o výkon podnikatelské činnosti nebo pokud je formálně zapsán do příslušných rejstříků. Rovněž nepostačuje, pokud je cizince subjektivně připraven k výkonu práce na konkrétním pracovním místě, ale objektivně práci nevykonává ani vykonávat nebude.

41. Správní orgány dospěly k závěru, že za daných podmínek žalobce nemohl plnit účel pobytu předpokládaný zaměstnaneckou kartou, což znamená, že nemohl být zaměstnán na pracovním místě jako brusič kovů při ručním obrábění u zaměstnavatele Bohemia Works Group. Na to navazuje závěr, že žalobci nesvědčilo legitimní očekávání, že mu bude vydána zaměstnanecká karta. I když lze připustit, že žalobce mohl nabýt přesvědčení, že zaměstnaneckou kartu získá, ještě to neznamená, že mu svědčilo právem chráněné legitimní očekávání, kvůli kterému by měl správní orgán nevzít v potaz, že obsah podkladů, ze kterých původně vycházel, neodpovídá skutečnosti. Ministerstvo sice navrhlo vydat žalobci zaměstnaneckou kartu, ovšem pod podmínkou, že „v době po předání průkazu o povolení k pobytu nebude zjištěn důvod pro zamítnutí žádosti“. Rozhodující je skutečnost, že v mezičase takové nové zásadní skutečnosti najevo vyšly. Tyto skutečnosti odůvodňují zamítnutí žádosti, a správní orgány proto do očekávání žalobce zasáhly v souladu se zákonem.

42. Soud dále vycházel ze závěru Nejvyššího správního soudu, který vzal v potaz skutečnost, že se žalobce pokusil svou situaci vyřešit podáním žádosti o změnu obsahu žádosti podle § 41 odst. 8 správního řádu. Správní orgány této žádosti žalobce nevyhověly a žalobce jejich závěry nenapadal. Z toho důvodu nelze v této souvislosti pro žalobce ničeho pozitivního vytěžit.

43. Žalobce dále v žalobě vytýkal správním orgánům nesprávný postup při opatřování důkazů, kdy nemohl klást svědkům a znalcům otázky. Zároveň vytýkal nedostatečnou individualizaci těchto důkazů na případ žalobce. Ani tuto námitku nehodnotí soud jako důvodnou. Ve správním spise se nachází fotokopie protokolů o výsleších svědků pořízených ve správním řízení vedeném tímto správním orgánem. Jméno účastníka tohoto řízení je na protokolech zabělené. Dále je ze spisu patrno, že se zástupce žalobce se spisem seznámil a rovněž jsou vyjmenovány podklady, které byly součástí správního spisu, mezi kterými jsou výslovně zmíněny i protokoly o výsleších svědků. Žalobce se k podkladům pro rozhodnutí nevyjádřil.

44. Podle § 51 odst. 1 správního řádu, který se na základě principu subsidiarity aplikuje i v projednávané věci lze k provedení důkazů použít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci, a které nebyly získány nebo provedeny k rozporu s právními předpisy. Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že použití důkazů z jiného řízení je přípustné, pokud jsou důkazy získány v souladu se zákonem a dostanou se do dispozice správního orgánu legální cestou, účastníku řízení jsou zpřístupněny a má možnost se k nim vyjádřit (kupříkladu rozsudek č.j. 1 Azs 195/2014-36 ze dne 4. 12. 2014 či č.j. 4 Azs 248/2017-37 ze dne 25. 1. 2018).

45. V souzeném případě nevznikla pochybnost, že by výslechy nebyly provedeny v souladu se zákonem a stejně tak zákonný byl způsob, kterým se dostaly do dispozice správního orgánu prvního stupně, neboť je sám prováděl ve věci, která s projednávanou věcí skutkově souvisela. Žalobce měl možnost seznámit se s obsahem protokolů a vyjádřit se k nim. Tohoto práva žalobce, který byl zastoupen právním zástupcem, nevyužil, nevznesl ani žádné připomínky. Správnímu orgánu proto nebránilo nic, aby tyto důkazní prostředky použil. Podle názoru soudu nebylo nutné výslechy svědků opakovat.

46. Důvodná nebyla ani námitka týkající se porušení § 2 odst. 4 správního řádu, neboť z toho co bylo řečeno a zrekapitulováno, skutkový stav byl správními orgány zjištěn v dostatečném rozsahu a soud neshledal ani rozpor s žalobcem namítaným ustanovením správního řádu. Správní orgán neporušil své povinnosti, neboť jeho rozhodnutí obsahovalo náležitosti předepsané v § 68 odst. 3 správního řádu, dodržel i žalobcem zmiňované zásady správního řízení.

47. Správní orgán se dostatečně vypořádal i s odvolací námitkou týkající se přiměřenosti vydaného rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. K tomu lze odkázat na stranu 11 žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný vysvětlil, že v případě žalobce se jednalo o posouzení jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Účelem pobytu nebylo soužití s rodinným příslušníkem žijícím na území ČR, ale výdělečná činnost žalobce. Dále bylo poukázáno na to, že žalobce přicestoval na území ČR před necelým rokem a za tu dobu si nevybudoval žádné významné rodinné ani soukromé vazby a žádné takové skutečnosti, které by měl v této souvislosti správní orgán posoudit, žalobce rovněž nesdělil. Navíc žalovaná uvedla, že ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců demonstrativně stanovuje, co vše by měl správní orgán zohlednit v případech, kdy mu zákon ukládá povinnost zkoumat přiměřenost svého rozhodnutí. Žalovaná rovněž odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které není povinností správního orgánu prvého stupně ani žalované aplikovat citované ustanovení, pokud podle jiného ustanovení zákona o pobytu cizinců nemusí brát přiměřenost dopadů v potaz. Soud má za to, že takto formulované odůvodnění postupu správního orgánu ve vztahu k § 174a zákona o pobytu cizinců obstojí. Správní orgány ve správním řízení zjistily, jak je uvedeno i v žalobou napadeném rozhodnutí, že žalobce přicestoval před necelým rokem do doby, kdy rozhodovaly o jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty na území České republiky. Žalobce neuvedl žádné indicie, které by měly svědčit tomu, že vydané rozhodnutí představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života. Správní orgán měl informaci o tom, že žalobce byl bez finančních závazků či bez hlubších sociokulturních vazeb na území ČR. Skutková zjištění v této souvislosti lze považovat za nesporná, přičemž žalobce sám nedostatek skutkových zjištění v této oblasti nenamítal. Podle soudu břemeno tvrzení a důkazní a vylíčení otázek soukromého života tíží žalobce. Pokud ten sám o své situaci nic neuvedl, nelze žalovanému klást k tíži, že hodnotil přiměřenost správního vyhoštění nedostatečně, nebo pouze v intencích toho, co mu bylo známo ze správního řízení. Soud proto uzavřel, že se žalovaný s touto odvolací námitkou dostatečně vypořádal.

48. V poslední řadě žalobce vytýkal napadenému rozhodnutí extenzivní výklad ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, který by mohl vést k závěru o nadbytečnosti ostatních ustanovení zákona pro neudělení povolení k pobytu a správní orgány by si vystačily pouze s tímto jediným ustanovením. I v tomto bodě žalobce namítal, že žalovaná porušila své povinnosti, způsobila nezákonnost a nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí.

49. Žalobní námitku soud hodnotí jako nedůvodnou. Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců je důvodem k nevydání zaměstnanecké karty to, že pobyt cizince na území není v zájmu ČR, nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území, přičemž žalobcova situace byla kvalifikována jako jiná závažná překážka pobytu na území. Nejvyšší správní soud se výkladu tohoto neurčitého právního pojmu mnohokrát věnoval, kupříkladu v souvislosti s rozhodováním o žádostech o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. V této souvislosti Nejvyšší správní soud opakovaně potvrdil, že za jinou závažnou překážku ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců lze v obecné rovině považovat neplnění účelu povoleného nebo povolovaného pobytu (kupříkladu rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 82/2011-81 ze dne 27. 12. 2011). V souzeném případě měl být účelem žalobcova pobytu výkon práce na konkrétní pracovní pozici v souvislosti s jeho žádostí o vydání zaměstnanecké karty, přičemž ve správním řízení bylo zjištěno, že toto pracovní místo fakticky není a nebude volné. Správní orgány uvedly, že i kdyby se místo hypoteticky uvolnilo, ve skutečnosti by nešlo o výkon práce pro deklarovaného zaměstnavatele Bohemia Works Group, ale pro společnost SLR – Czechia s.r.o., respektive o zprostředkování pracovní síly této společnosti. Okolnosti, které měly vést k vydání zaměstnanecké karty, žalobce pouze formálně deklaroval, ve skutečnosti však neexistovaly. Bez existence zákonného důvodu, kterým v tomto případě byla konkrétní pracovní pozice, nebylo možno žalobci pobyt na území povolit a zaměstnaneckou kartu vydat. Z toho důvodu soud nepřisvědčil žalobci, že výklad, který v této souvislosti učinila žalovaná, je nezákonný nebo nepřezkoumatelný, a že došlo k extenzivnímu výkladu ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Jak soud připomněl, aplikace tohoto ustanovení odpovídá setrvalé judikatuře Nejvyššího správního soudu, a proto nedošlo k žalobcem vytýkaným pochybením. Žalovaná nezpůsobila nezákonnost či nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí. V. Závěr, náklady řízení.

50. S ohledem na výše uvedené důvody dospěl soud k závěru, že žaloba důvodná nebyla, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

51. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšné žalované řízení žádné náklady přesahující rozsah její běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení