51 A 24/2016 - 24

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Město Hluboká nad Vltavou, sídlem Hluboká nad Vltavou, Masarykova 36, zastoupený JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, odbor kultury a památkové péče, oddělení památkové péče, sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2016, č. j. KUJCK 56337/2016/OKPP, takto:

Výrok

Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2016, č. j. 56337/2016/OKPP a rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. OPP/790/2015, se zrušují pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.228,-- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci 1) Žalobou doručenou dne 30. 6. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2016, č. j. KUJCK 56337/2016/OKPP (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, odboru památkové péče (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. OPP/790/2015 (dále jen „rozhodnutí I. stupně“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu ve věci porušení povinností právnické osoby podle ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „památkový zákon“) tím, že nechránil před znehodnocením výklenkovou kapličku sv. Jana Nepomuckého na mostě ev. č. 1472-12 přes Luční potok v ulici Poněšická, v katastrálním území Hluboká nad Vltavou, která je nemovitou kulturní památkou zapsanou v Ústředním seznamu kulturních památek ČR pod r. č. 51297/3 – 6236 (dále jen „kaplička“). 2) Žalobce v žalobě namítal, že se správní orgány nezabývaly osobou vlastníka kapličky, jíž žalobce nebyl, a k tomu dále dodal, že nebyl ani jejím uživatelem. Žalobce v žalobě poukázal na žalovaným užitý pojem „minimálně naznačuje opak“ v souvislosti s určením vlastníka a uživatele. Žalobce uvedl, že pro uložení sankce uživateli či vlastníkovi nemovité kulturní památky musí být taková osoba určena bez jakýchkoli pochybností. Další žalobní námitkou žalobce rozporoval tvrzení žalovaného, který vlastnictví ke kapličce dovozoval pouze z rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 29. 4. 2002, č. j. 15031/2001 (dále jen „rozhodnutí Ministerstva kultury“), v němž byl žalobce za vlastníka označen. Argumentaci žalovaného, že se žalobce žalobou nebránil proti zmíněnému rozhodnutí, shledal žalobce nepřípadnou. Žalobce poukázal na skutečnost, že nebylo nijak prokázáno jeho vlastnické právo či užívací právo ke kapličce. Žalobce uvedl, že ani žádost rady Města Hluboká nad Vltavou, aby Správa a údržba silnic zahrnula do rekonstrukce mostu přemístění kapličky, neměnila nic na skutečnosti, že žalobce nebyl jejím vlastníkem. V nesprávném posouzení vlastnického a užívacího práva ke kapličce žalobce shledal nezákonnost napadeného rozhodnutí. 3) Žalobce dále namítal, že jako obec se nemohl dopustit správního deliktu dle § 39 odst. 1 památkového zákona, neboť obce jsou památkovým zákonem vyčleněny do samostatné skupiny. Podle § 35 památkového zákona se však správního deliktu může dopustit pouze právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, a to jednáním při výkonu svého podnikání. Úmyslem žalobce nebylo popřít skutečnost, že obce jsou právnickými osobami, nicméně památkový zákon vymezil obcím postavení odlišné od ostatních osob. Mimoto i formulace „při výkonu svého podnikání“ v § 35 odst. 1 památkového zákona vylučuje obce ze spáchání správního deliktu. 4) Žalobce v žalobě uvedl, že se žalovaný dopustil nesprávného vymezení a identifikace kapličky. Ministerstvo kultury identifikovalo kapličku ve shora zmíněném rozhodnutí jako „kapličku na parc. č. 1102 v kat. úz. Hluboká nad Vltavou“. K neoprávněnému zásahu při opravě mostu došlo vůči kapličce na mostě ev. č. 1472-12 přes Luční potok v Hluboké nad Vltavou, na kterou se ochrana poskytovaná Ministerstvem kultury nevztahuje. Proto žalobce navrhl zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a jeho vrácení žalovanému k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu 5) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. 6) Žalovaný označil žalobní námitku vztahující se k užití formulace „minimálně naznačují opak“ za účelové vytržení z kontextu. Žalovaný se vymezil také proti tvrzení žalobce, že žalovaný dovozuje vlastnické právo ke kapličce z rozhodnutí Ministerstva kultury, nýbrž konstatoval, že veškerá jednání žalobce týkající se předmětné kapličky, vykazovala znaky jednání z pozice vlastníka kapličky. Žalovaný uvedl, že žalobce vystupoval v řízení o prohlášení kapličky za kulturní památku jako účastník řízení z pozice vlastníka nemovitosti. Žalovaný dále konstatoval, že právě žalobce požadoval demolici předmětné kapličky a následnou realizaci kapličky nové. Žalovaný odkázal na vyjádření žalobce ze dne 9. 12. 2014, v němž žalobce převzal novou kapličku do užívání. 7) Žalovaný k námitce žalobce, že vyjádření Městského úřadu Hluboká nad Vltavou bylo učiněno odlišným správním orgánem od žalobce, sdělil, že si je vědom skutečnosti, že městský úřad nemá právní subjektivitu a úkony musí být proto činěny vždy zástupcem žalobce. Každopádně takovou námitku žalovaný shledal bezvýznamnou, neboť Městský úřad se vyjádřil pouze k špatnému stavebně technickému stavu kapličky, vlastnický vztah nebyl žádným způsobem zpochybněn. 8) Žalovaný upozornil na žalobcovu nesprávnou interpretaci památkového zákona, neboť památkový zákon v žádném ze svých ustanovení nestanovuje žalobcem argumentované rozdělení osob. V části páté památkového zákona (Opatření při porušení povinností) není nikde stanoveno, že by byly obce vyloučeny z projednávání správních deliktů. Žalovaný dále nesouhlasí s tvrzením žalobce ohledně nutnosti spáchání správního deliktu při výkonu podnikání, k tomu odkazuje na § 35 památkového zákona. 9) Žalovaný se vyjádřil k nesprávnému určení pozemku, na němž se nachází kaplička, a neshledal v takovém pochybení sebemenší důvod nepřezkoumatelnosti, neboť takové pochybení nemohlo vést k záměně za jiný objekt z toho důvodu, že se žádná kaplička v nejbližším okolí nenachází. III. Replika žalobce 10) Dne 23. 8. 2016 žalobce reagoval na vyjádření žalovaného replikou, v níž opakovaně upozorňoval na nutné zodpovězení otázky vlastnictví předmětné kapličky. Žalobce uvedl, že vhodné by bývalo bylo postupovat dle § 57 správního řádu. Žalobce poukázal na skutečnost, že kapličku neeviduje v majetkové ani jiné evidenci. Žalobce se dále zabýval rozdílnou identifikací kapličky, která byla prohlášena za kulturní památku a kapličky, jejíž znehodnocení je žalobci kladeno za vinu. Žalobce souhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. IV. Stručný obsah správních spisů 11) Ze spisů předložených správními orgány vyplynuly následující podstatné skutečnosti. 12) Vedoucímu odboru památkové péče byl doručen dopis upozorňující na odstranění předmětné kapličky podaný Mgr. M.P. (dále jen „oznamovatelka“), v němž oznamovatelka upozorňuje na porušení památkového zákona zvlášť hrubým způsobem. K tomuto dopisu se vyjádřila také Správa a údržba silnic Jihočeského kraje, která sdělila, že došlo k odejmutí památkové ochrany kapličky, jejímu rozebrání a následnému znovupostavení u mostu u silnice II/146 směr Lišov. Dne 18. 11. 2014 sdělilo oddělení pro územní samosprávu a státní správu v dopravě oznamovatelce některé požadované informace a k zodpovězení zbylých dotazů byl pověřen Národní památkový ústav, generální ředitelství (dále jen „generální ředitelství“). Dne 4. 12. 2014 sdělilo generální ředitelství údaje o památkové ochraně a evidenci, že kaplička na pozemku parc. č. 1102 byla prohlášena za kulturní památku rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 29. 4. 2002, č. j. 15031/01, toto rozhodnutí je také součástí správního spisu. 13) Ve správním spise jsou založeny evidenční listy kulturní památky týkající se předmětné kapličky s odlišně uvedenými osobami vlastníka. V evidenčním listě kapličky byl uveden v položce „vlastník“ Město Hluboká nad Vltavou. Dne 23. 1. 2014 byl spis doplněn o fotodokumentaci kapličky. 14) Ve spise je založeno oznámení o zahájení stavebního řízení veřejnou vyhláškou pro stavbu mostu ze dne 30. 4. 2014, dále rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby ze dne 14. 11. 2014, oznámení o zahájení kolaudačního řízení ze dne 16. 12. 2014 a kolaudační souhlas pro stavbu mostu ze dne 30. 12. 2014. Dne 16. 6. 2014 bylo veřejnou vyhláškou vydáno rozhodnutí o stavebním povolení sp. zn. ODaSH/14/5371/Tal-SP na stavbu: Most ev. č. 1472-12 Křesín v Hluboké nad Vltavou. 15) Městský úřad Hluboká nad Vltavou vydal dne 27. 5. 2013 usnesení č. j. 1197/2013, v němž požadoval po Správě a údržbě silnic mimo jiné zahrnout do stavby nového mostu přemístění kapličky s tím, že se žalobce bude podílet stavbou základu a opravou omítek a krytiny. 16) Dne 9. 12. 2014 bylo vydáno vyjádření, v němž žalobce jako majitel dotčených pozemků parc. č. dle KN 949/1, 949/2 a sousedních pozemků parc. č. 1755/1, sdělil, že převzal do užívání kapličku přesunutou z mostu na jím určené místo. 17) Dne 21. 5. 2015 bylo vydáno oznámení sp. zn. OPP/790/2015 o změně stavu a umístění kulturní památky (kapličky) a na den 15. 6. 2015 bylo nařízeno ústní jednání spojené s ohledáním. Žalovaný dne 25. 5. 2015 sdělil k žádosti o informace ve věci souhlasu s přemístěním výklenkové kapličky ze dne 21. 5. 2015, že nevydal žádné rozhodnutí a ani nevedl v dané věci žádné řízení. 18) Z ústního jednání ze dne 15. 6. 2015 by sepsán protokol, který je ve spise založen. Téhož dne byly do spisu vloženy fotografie pořízené při ohledání místa během ústního jednání. Správní orgán I. stupně vydal dne 16. 6. 2015 sdělení, v němž konstatuje, že předmětná kaplička byla rozhodnutím Ministerstva kultury prohlášena za kulturní památku. Z toho důvodu vyzval k podání vysvětlení zástupce žalobce, zástupce Správy a údržby silnic, zástupce Národního památkového ústavu a zástupce společnosti Betvar a. s. K tomu žalovaný dne 22. 6. 2015 uvedl, že nedošlo k přemístění stavby dle § 18 odst. 1 památkového zákona, ale pouze k druhotnému užití části stavebního materiálu při stavbě kapličky nové, nejedná se o objekt totožný s objektem původním. Dne 22. 6. 2015 správní orgán I. stupně vydal sdělení, v němž uvedl, že prověřuje, zda nedochází k záměně s jiným mostem s kapličkou. 19) Dne 7. 8. 2015 bylo vydáno oznámení o zahájení správního řízení ve věci zničení výklenkové kapličky jako správního deliktu podle § 35 odst. 1 písm. c) památkového zákona. Dne 10. 8. 2015 byl Národní památkový ústav vyzván k poskytnutí vyjádření k rozsahu způsobené škody a závažnosti správního deliktu. Národní památkový ústav dne 19. 8. 2015 uvedl, že v případě přemístění památky musí přemístěná památka respektovat charakter a věrohodnost stavby, musí být zachována v co největší míře. K dodržení tohoto požadavku však dle jeho názoru nedošlo a zničení výklenkové kapličky nelze akceptovat. 20) Dne 3. 9. 2015 byli předvoláni svědci k podání svědecké výpovědi dne 23. 9. 2015. Z ústního jednání ze dne 23. 9. 2015 byl pořízen protokol o výpovědích svědků. Jednání se účastnil Mgr. D.B. jako zástupce žalobce, k zastupování žalobce však nebyla předložena plná moc. Zástupce odkazoval na plnou moc ze dne 26. 8. 2015, která mu však byla udělena pouze k jednání za žalobce dne 26. 8. 2015. 21) Dne 4. 9. 2015 žalobce sdělil správnímu orgánu I. stupně, že mu nebyla známa informace o rozebrání kapličky, dále uvedl, že není vlastníkem mostu, investorem stavby a ani zhotovitelem stavby či vlastníkem kapličky. Žalobce dále konstatoval, že je pro něj pozoruhodné, že orgán státní památkové péče připustil zhroucení kapličky. Dne 6. 10. 2015 správní orgán I. stupně znovu požadoval předložení plné moci udělené Mgr. D.B. k zastupování žalobce. Dne 9. 10. 2015 byla správnímu orgánu I. stupně doručena plná moc datovaná ze dne 7. 10. 2015, taková plná moc se však nevztahovala na jednání dne 23. 9. 2015, proto správní orgán I. stupně dne 13. 10. 2015 znovu žádal o doložení plné moci vztahující se k danému jednání. K tomu žalobce sdělil, že svému zástupci udělil generální plnou moc, tedy k veškerému jednání. Dále podotkl, že písemná plná moc je pouhým osvědčením oprávnění, tím, že zástupce nebyl z předmětného jednání vykázán, lze dovozovat, že správní orgán I. stupně byl o legálním oprávnění zástupce obeznámen. 22) Dne 7. 10. 2015 doplnila svědkyně P.P. svou svědeckou výpověď o informaci, že most je ve vlastnictví Správy a údržby silnic Jihočeského kraje, nikoli však už předmětná kaplička. Způsob nakládání s kapličkou byl určen projektovou dokumentací, k čemuž se správní orgán I. stupně mohl opakovaně vyjádřit. 23) Dne 3. 11. 2015 byl do spisu vložen zápis z jednání Rady Města Hluboká nad Vltavou ze dne 13. 5. 2013, ve kterém bylo doporučeno kapličku přemístit. Správní orgán I. stupně vyrozuměl žalobce dne 30. 11. 2015 o ukončení shromažďování podkladů a možnosti vyjádřit se k nim před vydáním rozhodnutí. 24) Dne 4. 1. 2016 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, kterým rozhodl, že se žalobce dopustil správního deliktu na úseku památkové péče tím, že v časovém období od 13. 5. 2013 do 23. 8. 2014 nechránil předmětnou kapličku před jejím znehodnocením. 25) Proti rozhodnutí I. stupně podal žalobce dne 20. 1. 2016 odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a zastavení řízení. Správní orgán I. stupně předal spis žalovanému dne 3. 2. 2016 se stanoviskem, že postupoval v souladu s § 1 památkového zákona a v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu. Správní orgán I. stupně dbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, odpovídalo okolnostem případu a nedocházelo k nedůvodným rozdílům ve skutkově podobných případech. Správní orgán I. stupně se vyjádřil i k odvolacím námitkám žalobce. 26) Žalovaný dne 26. 4. 2016 podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl podané odvolání a rozhodnutí I. stupně potvrdil. Žalovaný se vyjádřil k odvolacím námitkám, které neshledal důvodnými pro změnu či zrušení rozhodnutí I. stupně. V. Právní názor soudu 27) V projednávané záležitosti soud postupoval podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. 28) Žaloba je důvodná. 29) V prvé řadě se krajský soud zabýval důvodností ústřední námitky žalobce, že nebyl v rozhodné době vlastníkem ani uživatelem kapličky, a proto neměl povinnost dle § 35 odst. 1 písm. c) památkového zákona chránit kulturní památku před znehodnocením. Krajský soud hodnotí tuto námitku žalobce jako důvodnou, neboť z předloženého správního spisu není postaveno na jisto, že žalobce byl v inkriminované době vlastníkem předmětné kapličky, a proto nelze přijmout závěr vyslovený žalovaným. Soud dospěl k závěru, že skutkový stav nebyl správními orgány dostatečně určitě zjištěn. Tvrzení žalovaného nemá dostatečnou oporu ve spise a vyžaduje zásadní doplnění. 30) Pro věc je podstatné, zda skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, není v rozporu se správním spisem, má v něm oporu nebo nevyžaduje-li rozsáhlé či zásadní doplnění. Je-li naplněn některý z uvedených důvodů, které jsou žalobcem namítány nebo brání soudu v přezkoumání rozhodnutí v mezích žalobních bodů, má to za následek povinnost soudu takové rozhodnutí zrušit. Pokud by tak soud neučinil, zatížil by své rozhodnutí natolik závažnou vadou, která by měla vliv na jeho zákonnost. 31) V projednávané věci soud zjistil, že závěr vyslovený v napadeném rozhodnutí nekoresponduje se skutkovým stavem, který vyplývá ze správního spisu, a je proto nezbytné jeho zásadní doplnění, a to ve vztahu ke spolehlivému a jednoznačnému určení osoby vlastníka příp. uživatele kapličky. Správné zjištění této osoby má zásadní význam pro závěr ohledně porušení právní povinnosti a z toho vyplývající odpovědnost této osoby za toto porušení. 32) Nedostatečné zjištění skutkového stavu je jednak namítáno žalobcem a také brání krajskému soudu v přezkoumání rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Žalovaný a správní orgán I. stupně vycházeli při určení vlastníka předmětné kapličky pouze z rozhodnutí Ministerstva kultury, taková listina však vlastnické právo nezakládá. 33) Stěžejním podkladem pro vydání napadených rozhodnutí je přitom právě určení vlastníka kapličky. Tato otázka však žalovaným ani správním orgánem I. stupně nebyla postavena na jisto. Podklady, na které žalovaný odkazoval, nejsou způsobilé určit vlastníka kapličky. Následné rozhodnutí, v němž je žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu, za což mu byla uložena sankce, proto nemůže obstát. Posouzení otázky vlastnictví je zcela zásadní pro projednávanou věc. Pokud totiž není beze vší pochybnosti prokázán vlastník předmětné kapličky, je následné rozhodnutí vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, a tudíž v rozporu se zásadou materiální pravdy. Správní orgány svá rozhodnutí podložily důkazy, na jejichž základě osobu vlastníka kapličky nelze dostatečně identifikovat. Pokud správní orgán vycházel i z jiných důkazů, měly být tyto důkazy obsaženy ve správním spise, jinak nemá skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, oporu ve spise. Z napadeného rozhodnutí nelze zjistit spolehlivé důvody pro vyslovený závěr. 34) Bez předložení důkazů, které by prokazovaly, že je žalobce skutečně vlastníkem či uživatelem kapličky, nelze vydat rozhodnutí, jímž je žalobci uložen trest za neplnění povinností vlastníka a uživatele. Rozhodně nemůže obstát argumentace žalovaného vyslovená na str. 5 žalobou napadeného rozhodnutí „(…),ohledně otázky postavení žalobce jako vlastníka a uživatele kapličky nelze odhlédnout od dalších skutečností, než které uváděl žalobce, které minimálně naznačují opak.“ 35) Krajský soud opakovaně uvádí, že dovozovat vlastnictví k předmětné kapličce pouze z rozhodnutí Ministerstva kultury a žádosti orgánu rady obce žalobce je zcela nedostačující. Krajský soud přezkoumal evidenční listy kulturní památky, v nichž se položky č. 9 uvádějící vlastníka kulturní památky zásadně liší. Evidenční list kulturní památky rejstříkového čísla 51297/3-6236, vytištěný dne 20. 5. 2015 a dosud k dispozici na internetových stránkách, uvádí v položce č. 9. druh vlastnictví: Státní a v položce č.

14. Vlastník: Česká republika, Lesy ČR, s. p., Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, Nový Hradec Králové, 501 68. Zatímco přiložený evidenční list nemovité kulturní památky rejstříkového čísla: 6236 uvádí v položce č.

9. Vlastník (správce, trvalý uživatel): Město Hluboká nad Vltavou, přičemž z něho není patrné, kdy k jeho tisku došlo a není ani uvedena internetová stránka, z níž byl list stažen. Tyto písemnosti pro soud nejsou dostatečnými důkazy pro určení vlastníka kapličky. Ani z těchto písemností nelze skutečně vyvodit osobu vlastníka, a tedy postavit najisto, kdo je osobou povinnou k plnění povinností uložených památkovým zákonem a komu za jejich porušení lze ukládat sankce. Správními orgány zjištěný skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ napadeného rozhodnutí, neposkytuje pro vyslovený závěr oporu. 36) Obecně je soudy kladen zvýšený důraz na řádné odůvodnění rozhodnutí v oblasti správního trestání. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla žalobci uložena pokuta ve výši 50.000 Kč, krajský soud zvlášť pečlivě posuzoval, zda správní orgány vycházely ze skutečností, které byly postaveny na jisto. Krajský soud dospěl k jednoznačnému závěru, že důvody, o něž se výrok opírá, dostatečně neprokazují skutkový stav, z něhož žalovaný a správní orgán I. stupně ve svých rozhodnutích vycházeli. V dalším řízení proto bude zapotřebí jednoznačně určit vlastníka předmětné kapličky, neboť to je podmínkou pro vyvození odpovědnosti za porušení právní povinnosti. 37) Krajský soud na druhou stranu nepřisvědčil námitce žalobce, že město Hluboká nad Vltavou, se jako obec nemůže dopustit správního deliktu podle § 35 odst. 1 památkového zákona. Mimoto krajskému soudu neuniklo, že žalobce ve své žalobě uvedl, že se nemůže dopustit správního deliktu dle § 39 odst. 1 památkového zákona, nicméně žalobce dle rozhodnutí správního orgánu I. stupně je postihován za správní delikt dle § 35 odst. 1 písm. c) památkového zákona. Soud takovou nesrovnalost přisuzuje pouhé chybě v psaní a žalobce tím jistě zamýšlel správní delikt dle § 35 odst. 1 památkového zákona. Pokud jde o námitku žalobce, že obce jsou zákonem vyčleněny do samostatné skupiny, soud ji hodnotí jako nedůvodnou. Zákon o státní památkové péči nevyčleňuje obce do žádné samostatné separátní skupiny. Ostatně žalobce blíže tuto námitku nerozvedl, a proto nemůže být soudem konkrétněji vypořádána. Památkový zákon nevyloučil v žádném ze svých ustanovení z projednávání správních deliktů obce. 38) Uložit pokutu za jednání naplňující znaky správního deliktu dle § 35 odst. 1 památkového zákona může obecní úřad s rozšířenou působností právnické osobě, nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, jestliže se při výkonu svého podnikání dopustila správního deliktu popsaného v předmětném ustanovení. Žalobce dospěl k nesprávnému výkladu ustanovení § 35 odst. 1 památkového zákona, pokud dovozoval, že pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu právnickou osobou je zapotřebí spáchání správního deliktu při výkonu podnikání. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 2. 2015, č. j. 6 As 253/2014 – 40 uvedl: „Již z nadpisu § 35 zákona o státní památkové péči „Pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikání“ je zřejmé, že se vztahuje obecně na všechny právnické osoby bez rozdílu a nezávisle na tom, zda podnikají či nikoliv, a v případě fyzických osob jen na ty, které jsou oprávněné k podnikání.“ 39) Krajský soud se ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího správního soudu shora citovaným a zdůrazňuje, že žalobce mylně dovodil podmínky pro aplikaci § 35 památkového zákona. Marginální rubrika ustanovení § 35 památkového zákona striktně vymezuje adresáty uložených pokut „Pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikání.“ Krajský soud v souvislosti s tím dále odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2010, č. j. 30 A 8/2010 – 26: „Již z tohoto uvození citovaného ustanovení je tak zřejmé, že se vztahuje obecně na všechny právnické osoby bez rozdílu a nezávisle na tom, zda podnikají či nikoliv a v případě fyzických osob jen na ty, které jsou oprávněné k podnikání.“ Krajský soud je přesvědčen, že výklad tohoto zákonného ustanovení je zcela zřejmý a pochybnosti, které žalobce víří, nejsou podloženy zněním zákonného ustanovení. Odlišující přívlastek fyzických osob je do předmětného ustanovení zakomponován z důvodu, že fyzické osoby mohou vystupovat v občanských vztazích jako běžní občané, ale mohou vystupovat také jako podnikatelé při výkonu své podnikatelské činnosti. Pak vyvstává možnost postihu fyzické osoby jak za přestupky, tak správní delikty, a právě proto k takovému rozlišení došlo. 40) Krajský soud připouští, že žalobce striktně se držící pouze jazykového výkladu ustanovení § 35 odst. 1 památkového zákona, si může vyložit hypotézu předmětného ustanovení tak, že právnická osoba i fyzická osoba oprávněná k podnikání, se mohou dopustit správního deliktu definovaného v dispozici předmětného ustanovení pod písmenem c) pouze při výkonu podnikání. Nicméně je nezbytné při výkladu právní normy vycházet také ze smyslu a účelu zákona. Při použití teleologické metody výkladu ustanovení již dospěje ke správnému výkladu. Po zohlednění úmyslu zákonodárce a účelu rozebírané normy krajský soud konstatuje, že zákonodárce sledoval dikcí předmětné právní normy zdůraznění, že je-li pachatelem správního deliktu fyzická osoba, musí být jednak oprávněna k podnikání a také k samotnému spáchání správního deliktu musí dojít při výkonu podnikání. Pokud by nebylo výslovně vyžadováno u fyzických osob spáchání správního deliktu při výkonu podnikání, ale postačovalo by oprávnění k podnikání, mohlo by při užití argumentace ad absurdum dojít k bizarním situacím, které by naplňovaly skutkovou podstatu správního deliktu. Takový účel však zákonodárce jistě nezamýšlel. 41) Námitku žalobce spočívající v dezinterpretaci ustanovení § 35 odst. 1 památkového zákona krajský soud shledal jako nedůvodnou. Žalobci v tomto bodu žaloby nelze přisvědčit. 42) Krajský soud dále posuzoval důvodnost námitky žalobce, týkající se identifikace předmětné kapličky. Podle žalobce žalovaný a správní orgán I. stupně v rozhodnutích nesprávně identifikovali kapličku, která měla být předmětem správního deliktu dle § 35 odst. 1 písm. c) památkového zákona. Podle § 35 odst. 1 písm. c) památkového zákona je uložena pokuta právnické osobě či fyzické osobě při výkonu svého podnikání, pokud nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu, užívá ji způsobem neodpovídajícím jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, nechrání ji před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením nebo ji znehodnotí nebo zničí. Ochrana poskytovaná kapličce jako národní památce se vztahovala dle rozhodnutí Ministerstva kultury na kapličku na pozemku parc. č. 1102 v kat. úz. Hluboká nad Vltavou, které není-li poskytována náležitá ochrana ze strany vlastníka, dochází k naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 35 odst. 1 písm. c) památkového zákona. V napadeném rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo uvedeno, že se jedná o výklenkovou kapličku sv. Jana Nepomuckého, která se nachází na mostě přes Luční potok (most ev. č. 1472-12) v ulici Poněšická v Hluboké nad Vltavou, k. ú. Hluboká nad Vltavou, čili její specifikace je odlišná od specifikace uvedené v rozhodnutí Ministerstva kultury. Přesto však soud hodnotí takové označení za dostatečně konkretizující, nezpůsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti, neboť se jedná o specifikaci určující přesné a správné umístění předmětné kapličky. Krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 As 26/2008 – 72, v němž zní: „Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkami stěžovatele týkajícími se nesprávné identifikace předmětné kulturní památky. Stěžovatel tvrdil, že vzhledem k chybně uvedenému číslu popisnému při zápisu nemovitosti není zřejmé, který dům byl za kulturní památku prohlášen. (…) Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že toto nemůže představovat mimořádně závažný důvod pro zrušení prohlášení věci za kulturní památku podle ust. § 8 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb.“ 43) Krajský soud konstatuje, že identifikace kapličky byla dostatečně určitá nevzbuzující pochybnosti ohledně jejího určení. Tvrzení žalobce, že nesprávné označení kapličky způsobilo, že bylo žalobci kladeno za vinu spáchání správního deliktu dle § 35 odst. 1 písm. c) památkového zákona ve vztahu ke kapličce, která však nebyla kulturní památkou, je přílišným formalismem. Specifikace kapličky v rozhodnutí správních orgánů byla dostatečně podrobná a nemohla způsobit záměnu s jinou kapličkou. Tuto námitku soud shledává nedůvodnou, nezpůsobující v tomto ohledu nepřezkoumatelnost rozhodnutí. VI. Závěr, náklady řízení 44) Soud proto uzavřel, že žaloba byla shledána důvodnou, a proto přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. S ohledem na skutečnost, že stejnými vadami bylo stiženo rozhodnutí I. stupně, zrušil soud postupem podle § 78 odst. 3 s. ř. s. také rozhodnutí I. stupně. Krajský soud v dané věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s., navíc účastníci s takovým postupem soudu projevili souhlas. 45) O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. 46) Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení