51 A 25/2017 - 149

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: ČEZ Obnovitelné zdroje, s. r. o., se sídlem Křižíkova 788/2, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem se sídlem V Parku 2323/14, Praha 4, proti žalovanému: Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 24, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2017, č. 902001517, čj. SEI- 103/2017/90.221-1/031105414, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I.Vymezení věci 1. Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Jihočeský kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“), uložila rozhodnutím ze dne 29. 7. 2016, č. 312026116, čj. 82/031105414, podle § 16 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 16 odst. 4 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“), pokutu ve výši 4 325 235 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Správního deliktu se dle správního orgánu prvního stupně žalobce dopustil tím, že jako výrobce a prodejce elektřiny v FVE Čekanice nedodržel věcné podmínky stanovené cenovým orgánem dle § 5 odst. 5 zákona o cenách pro uplatnění úředně stanovené ceny upravené v bodu (1.10) cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2012; žalobce totiž v období roku 2013 uplatnil u operátora trhu (OTE, a. s.) úředně stanovený zelený bonus ve smyslu § 8 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“), ve výši 12 932 Kč/MWh pro výrobu elektřiny s využitím slunečního záření pro zdroj s instalovaným výkonem nad 30 kW uvedený do provozu v roce 2009, ačkoli měl uplatnit zelený bonus ve výši 11 973 Kč/MWh stanovený pro tato zařízení na výrobu elektřiny uvedená do provozu v roce 2010. Část technologických kontejnerů sloužících k výrobě elektřiny v FVE Čekanice (konkrétně se jednalo o 8 technologických kontejnerů pro uložení střídačů sloužících k přeměně stejnosměrného proudu na proud střídavý) totiž byla vyrobena a dodána až v roce 2010 a žalobce tak nesplnil věcnou podmínku uvedení výrobny elektrické energie do provozu do konce roku 2009 stanovenou v bodě (1.10) cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008. Žalobce tedy za elektřinu dodanou v roce 2013 v množství 4 176,066 MWh získal nepřiměřený prospěch rozdílem úředně stanovených zelených bonusů ve výši 2 883 490 Kč.

2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. II.Shrnutí žaloby 3. Proti rozhodnutím žalovaného podal žalobce dne 27. 2. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce předně uvedl, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2016, čj. 6 As 200/2016-18 (pozn.: žalobce – zřejmě omylem – uvádí čj. 6 As 200/2016-43), je místně příslušný k projednání podané žaloby Krajský soud v Českých Budějovicích; závěr Nejvyššího správního soudu však označil za nesprávný. Územní inspektorát Státní energetické inspekce je správním orgánem až dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2016. Správní řízení v posuzované věci započalo před tímto datem, kdy byla příslušným správním orgánem Státní energetická inspekce. Žalobce však o tom, že došlo ke změně správního orgánu, který věc projednává, nebyl vyrozuměn, v čemž spatřuje zkrácení na svých procesních právech. Žalobce upozornil, že datová schránka, přes niž byla s žalobcem vedena úřední komunikace, byla a je zřízena pouze Státní energetické inspekci jako celku. Žalobce uvedl, že dle § 13b zákona č. 406/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2016 (dále jen „zákon o hospodaření s energií“) je správním orgánem Státní energetická inspekce, přičemž judikaturou by nemělo být dovozováno vymezení dalších správních orgánů na funkčním základě. Zřizování správních orgánů je dle Ústavy možné pouze zákonem a nikoli jejich výkladem. V minulosti správní soudy nepřiznávaly postavení správního orgánu ústřednímu řediteli Státní energetické inspekce, který dle § 95 zákona o hospodaření s energií, ve znění do 31. 12. 2015, rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty.

5. Žalobce dále namítl protiústavnost cenové regulace prováděné prostřednictvím cenových rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, a to s poukazem na zásadu, dle níž lze státní moc vykonávat v případech a způsoby stanovenými zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2. odst. 2 Listiny základních práv a svobod; dále jen „Listina“). Zřízení správních orgánů a vymezení jejich působnosti lze taktéž provést pouze zákonem (čl. 79 odst. 1 Ústavy), přičemž správní orgány jsou v zákonem stanovených mezích oprávněny vydávat podzákonné předpisy (čl. 79 odst. 3 Ústavy). Energetický regulační úřad je tedy oprávněn vydávat podzákonné předpisy pouze na základě a v mezích zákonného zmocnění. Z právního rámce upravujícího normotvorbu tohoto úřadu v oblasti regulace cen [§ 2c zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen a § 17 odst. 3 a odst. 6 písm. e) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění do 3. 7. 2009] však nevyplývá jeho oprávnění definovat termín uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu, jak Energetický regulační úřad učinil v cenovém rozhodnutí ze dne 18. 11. 2008, č. 8/2008. Z citovaných ustanovení vyplývá pouze pravomoc jmenovaného úřadu věcně usměrňovat ceny v energetice, což určení podmínek pro uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu nezahrnuje; to ostatně plyne již z názvu „cenové“ rozhodnutí. Energetický regulační úřad proto v této souvislosti porušil též zásadu zákazu zneužití pravomoci dle § 2 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), jakož i zásadu minimalizace zásahu státních orgánů do právní a majetkové sféry fyzických a právnických osob. Ustanovení cenového rozhodnutí definující okamžik uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu jsou proto nicotná.

6. Na podporu své argumentace žalobce poukázal na stanovisko Legislativní rady vlády ze dne 20. 10. 2014, č. 950/14, která v obecné rovině nepovažovala § 17 odst. 11 a 12 a § 19a energetického zákona v tehdy účinném znění, jakož i ve znění obsaženém v tehdy plánované novele tohoto zákona, za dostatečný podklad pro vydání podzákonného právního předpisu. Žalobce poukázal též na nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02, č. 476/2004 Sb., v němž Ústavní soud rozhodoval o návrhu prezidenta republiky na zrušení § 5 odst. 1 věty poslední, § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů; úpravu obsaženou v citovaných ustanoveních Ústavní soud shledal nedostatečným základem pro přijetí vyhlášky upravující podrobnosti aplikace institutu smluvní rodiny, neboť příslušné zmocňovací ustanovení kladlo v této souvislosti ministerské normotvorbě jen velmi stručné a neurčité meze. Tento obecný závěr je pak aplikovatelný i v nyní projednávané věci, a to konkrétně ve vztahu k § 6 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném v době vydání cenového Energetického regulačního úřadu č. 8/2008. Za nepřípadnou žalobce označil argumentaci správních orgánů obou stupňů opírajících se o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2014, čj. 1 Aos 7/2013-41, a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1870/14, a ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 2710/14, neboť závěry v nich obsažené na projednávaný případ nedopadají, a to už proto, že se vztahují k novějším cenovým rozhodnutím, která podmínky uvedení výrobny elektrické energie do provozu neobsahují. Ačkoli žalobce tuto argumentaci uplatnil již v odvolání, žalovaný se s ní řádným způsobem nevypořádal a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

7. Cenová rozhodnutí nadto nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů a nemohla proto nabýt platnosti ani účinnosti. Nic na tom nemění skutečnost, že tato rozhodnutí jsou zveřejňována postupem podle zákona o cenách.

8. Žalobce namítl, že byl fakticky postihován nikoli za porušení zákona o cenách, nýbrž normy podzákonné obsažené v cenovém rozhodnutí. Nelze přitom připustit, aby se ústavněprávní garance trestní odpovědnosti dostala do pravomoci moci výkonné, neboť dle čl. 39 Listiny náleží vymezení správních deliktů toliko zákonu. Žalobce v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, č. 259/2013 Sb. Žalovaný se s touto již v odvolání uplatněnou námitkou navíc vypořádal pouze velmi formalisticky a tedy nepřezkoumatelně.

9. Žalobce dále uvedl, že předmětem smlouvy mezi ním a provozovatelem distribuční soustavy byla úhrada zeleného bonusu, který představuje podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů [§ 2 písm. j) zákona o podporovaných zdrojích energie], avšak není cenou podle § 1 odst. 2 zákona o cenách; tento zákon se na posuzovanou věc tudíž nevztahuje. Rozhodnutí žalovaného je v této souvislosti nepřezkoumatelné, neboť pouze setrval na argumentaci správního orgánu prvního stupně, aniž by se vypořádal s žalobcovými výhradami.

10. Žalobce vyjádřil nesouhlas s tím, že by FVE Čekanice byla uvedena do provozu až v roce 2010. Žalobce uzavřel s provozovatelem distribuční soustavy smlouvu o úhradě zeleného bonusu dne 10. 11. 2010; tato smlouva nabyla zpětně účinnosti dne 31. 12. 2009, přičemž byla připravena a předložena provozovateli distribuční soustavy a následně jím podepsána dne 5. 11. 2010, tedy v době, kdy již provozovateli distribuční soustavy bylo známo datum osazení elektroměru a měřené dodávky elektřiny do elektrizační soustavy. Sám provozovatel distribuční soustavy dospěl k závěru, že k uvedení výrony elektřiny do provozu došlo již v roce 2009 (výrobna byla osazena elektroměrem později z důvodu jejich nedostatku u provozovatele distribuční soustavy).

11. Závěr správních orgánů, dle něhož výrobna elektřiny nebyla v roce 2009 připojena k distribuční soustavě, je chybný, neboť jej odvíjely od instalace elektroměru dne 26. 1. 2010. Zapojení do distribuční soustavy však není instalací elektroměru založeného na nepřímém měření (elektřina neprochází elektroměrem) podmíněno. K připojení totiž dochází instalací úsekového odpínače, který tvoří součást distribuční soustavy a byl v FVE Čekanice instalován již v roce 2009. Správní orgán nesprávně vyšel z toho, že FVE Čekanice nebyl povolen zkušební provoz, neboť provozovatel distribuční soustavy zkušební provoz v této výrobně povolil od 31. 12. 2009. Žalovaný nesprávně dovodil, že nelze přihlížet k povolení zkušebního provozu vydaného jiné osobě. V řízení tak nebylo bez pochybností prokázáno, že k uvedení FVE Čekanice do provozu došlo až v roce 2010 a nemůže být proto ve smyslu zásady in dubio pro reo rozhodováno v neprospěch žalobce. Správní orgány nadto porušily zásadu oficiality, neboť nevyvinuly žádné úsilí ke zjištění skutečností svědčících ve prospěch žalobce.

12. Žalobce považuje za chybná též zjištění správních orgánů, dle nichž byla část technologických kontejnerů dodána do FVE Čekanice až v roce 2010 a tato výrobna proto nemohla být v roce 2009 dokončena. Předně správní orgány neprováděly vlastní zjišťování, nýbrž pouze převzaly zjištění učiněná policejním orgánem. Záznam o provedení důkazu listinou (úředním záznamem policejního orgánu) přitom nesplňuje obsahové náležitosti, neboť k vlastnímu dokazování je uvedeno pouze to, že se správní orgán prvního stupně s obsahem listiny seznámil. Skutečnost, že část kontejnerů byla dodána až v roce 2010, nevyvrací to, že FVE Čekanice byla uvedena do provozu již v roce 2009. V následujícím roce totiž docházelo k dalším úpravám v podobě melioračních prací a výměně některých částí výrobny elektřiny.

13. Správní orgány porušily zásadu obsaženou v § 50 odst. 3 správního řádu, neboť nezjišťovaly, zda před technologickými kontejnery, které byly dodány až v roce 2010, byly v FVE Čekanice technologické kontejnery jiné. Argumentace žalovaného o účelovosti tvrzení žalobce je v této souvislosti nedostatečná. Tendenční postup správního orgánu prvního stupně vyvolává pochybnosti o nepodjatosti oprávněných úředních osob a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je proto nezákonné. Žalovaný se touto již v odvolání uplatněnou námitkou nezabýval a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.

14. Žalovaný se nevypořádal ani s námitkou, dle níž v době zpracování revize dne 10. 12. 2009 byla FVE Čekanice kompletní, přičemž i kdyby tomu tak nebylo, není tím vyvráceno tvrzení, že do konce roku 2009 byla dokončena. Otázkou, zda takové dokončení po zpracování revize, resp. po vydání rozhodnutí o předčasném užívání pro část FVE Čekanice dne 23. 9. 2009 bylo vůbec možné, či zda případně zbývající část výrobny již také byla k tomuto dni ve stavu dokončenosti, se správní orgán prvního stupně nezabýval. I z těchto důvodů je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné.

15. Žalobce zopakoval, že zjištění, dle něhož FVE Čekanice nebyla v roce 2009 připojena k distribuční síti, nemá oporu ve správním spise. Dle protokolu pod pořadovým číslem 31 správního spisu byla FVE Čekanice k distribuční soustavě připojena prostřednictvím vývodového kabelu (přípojky) VN 3x22 AXEKVCY na napěťové úrovni 22kV ze spínací stanice SpS FVE do úsekového odpínače v bodě 23. linky 22 kV provozované společností EON Distribuce, a. s.; uvedená linka i odpínač tvoří již součást distribuční soustavy. O tom, že FVE Čekanice byla v roce 2009 připojena do distribuční soustavy, přičemž měření dodávky elektřiny je nepřímé, svědčí ostatně i protokol ze dne 10. 7. 2015, č. 031105414 pod pořadovým č. 53 správního spisu, přestože je tento protokol zatížen nezákonnostmi z různých důvodů. Ve správním řízení nebylo vyloučeno, že k sepnutí úsekového odpínače – a tedy i umožnění neměřených dodávek elektřiny – došlo ještě před připojením elektroměru. Žalobce navrhl jako důkaz přípis provozovatele distribuční soustavy ze dne 29. 12. 2009, kterým byl povolen zkušební provoz FVE Čekanice od 31. 12. 2009 do 28. 2. 2010. Podle přílohy č. 4 Pravidel provozování distribučních soustav ze dne 17. 3. 2009 (taktéž žalobcem předloženým coby důkaz) je přitom zkušební provoz prováděn bez instalovaného obchodního měření dodávky do distribuční sítě, přičemž zřizovatel musí potvrdit, že výrobna odpovídá příslušným předpisům. Není tedy pravda, že k uvedení výrobny do provozu je nezbytná instalace elektroměru. Nadto informace o instalaci elektroměru získal správní orgán prvního stupně od provozovatele distribuční sítě nezákonným způsobem, tj. prostými e-mailovými sděleními bez zaručeného elektronického podpisu, aniž by došlo k jejich doplnění v zákonné lhůtě (jedná se o dokumenty obsažené ve správním spisu pod pořadovým číslem 33, 35, 36, 37, 38, 40, 41, 42, 43), což má za následek nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí.

16. Nesprávné je též zjištění, dle něhož použitý střídač Fronius IG 500 vylučuje výrobu elektřiny bez jejího dodání do distribuční soustavy. Tento střídač potřebuje pro svůj provoz napětí a frekvenci připojenou na výstup měniče, čehož se dá dosáhnout buď připojením do distribuční sítě, případně do sítě lokální, kterou je možno vytvořit ad hoc pro účely testování a oživování výrobny elektřiny. Právě taková síť byla v FVE Čekanice v roce 2009 vytvořena pro provozní účely stavby samotné a možnost vyzkoušení jednotlivých komponent. K zahájení výroby elektřiny tak zcela jednoznačně došlo, a to i kdyby výrobna nebyla připojena do distribuční sítě. Hodnocení správního orgánu prvního stupně zpochybňující existenci lokální sítě s tím, že by takto výrobna musela být projektována, přičemž žalobce vytvoření této sítě neoznámil provozovateli distribuční soustavy, bylo provedeno pouze tzv. od stolu, tedy aniž by je správní orgán prvního stupně blíže ověřoval, a vytvoření takovéto sítě nevyvrací.

17. Z vyjádření J.J., předsedy představenstva společnosti SOLAR CENTER, a. s., která na základě smlouvy o dílo provedla stavbu FVE Čekanice (viz pořadové číslo 71 správního spisu) plyne, že stavba probíhala dle plánu ve třetím a čtvrtém čtvrtletí roku 2009 a ve druhé polovině prosince byla připravena pro výrobu elektřiny. Ověření funkčnosti bylo prováděno prostřednictvím třetích (k tomu oprávněných) osob a na základě sekčních měření byla shledána schopnou pro danou výrobu. Podle pana J.byla FVE Čekanice připojena pod napětím k distribuční síti v posledních dnech roku 2009. Provozovatel distribuční soustavy přitom podcenil množství nově přihlášených výroben, pročež došlo k instalaci elektroměru až v dalším roce. Správní orgán prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru o nezaujatosti pana J. a chybně zpochybnil důkazní hodnotu jeho prohlášení odkazem na část protokolu stavebního úřadu ze dne 22. 12. 2009 obsahující vyjádření zástupce Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje, ÚO Tábor, že k předčasnému užívání výrobny, která obsahuje spínací stanici a TS 6 s příslušným počtem fotovoltaických panelů, nemá námitek. Pokud měly správní orgány pochybnosti o vyjádření pana J., měl být předvolán jako svědek, k čemuž ovšem nedošlo; tím se dopustily závažné procesní vady, která má za následek nezákonnost jejich rozhodnutí. Uvedený protokol, shora popsaná zjištění policie ohledně technologických kontejnerů, jakož i sdělení ohledně manipulace na úsekovém spínači ze dne 26. 1. 2010 pravdivost vyjádření pana J. nevylučují. Žalobce se neztotožnil s názorem žalovaného v tom, že by tento důkaz získaný na základě žalobcovy žádosti byl nadán nižší důkazní silou. Tím se žalovaný dopustil porušení práva žalobce na spravedlivý proces, neboť vytváří nerovné postavení účastníků řízení při dokazování oproti správním orgánům. Žalovaný také žalobci neumožnil seznámit se s relevantními částmi rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Ca 53/2009-29, o něž opřel své rozhodnutí, i kdyby však žalovaný správně tento rozsudek citoval, nic to nemění na skutečnosti, že měl v případě pochybností předvolat pana J. jako svědka.

18. Žalobce zopakoval, že v řízení měla být aplikována zásada in dubio pro reo, neboť nebylo vyloučeno, že FVE Čekanice byla uvedena do provozu již v roce 2009. Správní orgány se dále dopustily porušení zásad obsažených v § 3 (zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností), § 50 odst. 3 (povinnost zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce) a § 50 odst. 4 (povinnost přihlédnout ke všemu, co vyšlo v řízení najevo) správního řádu. V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se projevuje zaujatost oprávněných úředních osob, již žalobce v odvolání namítl. Žalovaný se však touto námitkou zabýval nepřezkoumatelným způsobem, neboť pouze uvedl, že žalobce tuto námitku neuvedl bez zbytečného odkladu, ačkoli ji mohl uplatnit dříve. Žalobce však předmětné skutečnosti zjistil až z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí.

19. Rozhodnutí žalovaného je nezákonné též proto, že žalovaný neaplikoval § 17 odst. 1 zákona o cenách, dle něhož právnická osoba za správní delikt neodpovídá, prokáže-li, že vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možno vyžadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Žalobce shora popsal skutečnosti, na jejichž základě oprávněně vycházel z toho, že FVE Čekanice byla do provozu uvedena již v roce 2009 a není mu známo, co více v této souvislosti mohl udělat. Žalobce nemůže být postihován za to, že provozovatel distribuční soustavy připravil smluvní dokumentaci (smlouvu o úhradě zeleného bonusu), která dle názoru správních orgánů neodpovídá zjištěným skutečnostem. Byl to právě provozovatel distribuční soustavy, kdo v rámci kontraktace určil, že FVE Čekanice byla uvedena do provozu v roce 2009. Pochybení provozovatele distribuční soustavy v rámci soukromoprávního vztahu nemohou být kladena k tíži žalobce. Ten v dané souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, který je aplikovatelný i v oblasti správního trestání. Žalovaný odmítl relevanci citovaného rozhodnutí nesprávně. Mezi žalobcem a provozovatelem distribuční soustavy totiž existoval soukromoprávní vztah; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 As 28/2012-40, na něž poukázal správní orgán prvního stupně. Žalovaný se však nikterak nevypořádal s tím, že tuto otázku posoudil oproti posledně citovanému rozhodnutí odlišně. Jeho rozhodnutí je proto i v této souvislosti nepřezkoumatelné. Neudržitelná je též úvaha správních orgánů, dle níž, pokud by žalobce udělal vše, co udělat mohl, aby správnímu deliktu zabránil, k tomuto deliktu by nedošlo; liberační důvod lze uplatnit pouze tehdy, pokud již k deliktu došlo. Nesprávný je též v této souvislosti požadavek na straně 12 napadeného rozhodnutí, dle něhož měl žalobce předložit měsíční výkaz o výrobě elektřiny. Tato listina však prokazuje, že ke správnímu deliktu nedošlo, nikoli existenci liberačního důvodu. Na téže straně pak žalovaný vychází z přípisu provozovatele distribuční soustavy ze dne 12. 3. 2010, který však byl získán v rozporu s § 37 správního řádu.

20. Žalobce dále namítl nezákonné zahájení cenové kontroly, která předcházela zahájení správnímu řízení ústícímu v napadené rozhodnutí žalovaného. Žalobce obdržel oznámení o zahájení kontroly ze dne 18. 11. 2014, čj. 031105414/1516/14/31.101/Mi, s tím, že předmětem kontroly bude dodržování § 5 odst. 5 zákona o cenách z hlediska čerpání podpory obnovitelných zdrojů za období roku 2013; datum kontroly bylo stanoveno na 28. 11. 2014 cca v 12:00 v provozovně FVE Čekanice. Žalobce dále obdržel oznámení o zahájení kontroly ze dne 19. 11. 2014, čj. 031105414/1517/14/31.101/Mi, které se lišilo od prvně uvedeného pouze v tom, že ke kontrole mělo dojít 28. 11. 2014 cca v 10:00 v provozovně FVE Chýnov. Žalobce uvedl, že předmět kontroly nelze zaměňovat s místem jejího uskutečnění. FVE Čekanice pak sice je místem souvisejícím s výkonem a předmětem kontroly, nikoli však předmětem samotným. Předmět kontrol byl přitom v případě obou kontrol totožný, jak plyne i z příslušných pověření oprávněných úředních osob k provedení kontroly. Správní orgán prvního stupně přitom po celou dobu kontroly chybně zaměňoval předmět kontroly s místem s ním souvisejícím. Nepřesvědčivé je v této souvislosti odůvodnění obsažené na straně 13 napadeného rozhodnutí žalovaného, dle něhož obě kontroly měly sice shodný předmět, avšak odlišný objekt. Tento „objekt kontroly“ totiž nebyl ve shora uvedených oznámeních vymezen. Zahájení dvojí kontroly přitom bránila zásada litispendence ve smyslu § 48 odst. 1 správního řádu. Z ustanovení § 154 a § 177 správního řádu dle názoru žalobce vyplývá, že i v případě úkonů správního orgánu učiněných mimo správní řízení se přiměřeně použijí ustanovení o správním řízení, tedy včetně zákazu litispendence. Ustanovení § 28 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), přitom uvádí, že nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se při kontrole podle správního řádu. Žalobce poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 (pozn. žalobce má zřejmě na mysli nález ze stejného dne sp. zn. III. ÚS 86/99, neboť jím citovaný nález se týká povinnosti vyčerpání všech procesních prostředků před podáním ústavní stížnosti), a ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02, dle nichž lze daňovou kontrolu opakovat pouze tehdy, pokud se nová kontrola hodlá zaměřit na jiné otázky než kontrola předchozí; stejný požadavek platí dle žalobce i pro cenové kontroly. Ačkoli tyto námitky zahrnul žalobce již do odvolání, žalovaný se s nimi vypořádal nedostatečně a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné (žalovaný se nevypořádal zejména s argumentací obsaženou v odstavcích 89 až 91 doplnění odvolání).

21. Žalobce uvedl, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné též proto, že jako podklad tohoto rozhodnutí byla použita e-mailová komunikace s pracovníky provozovatele distribuční soustavy a také byl použit protokol o výsledku kontroly ze dne 10. 7. 2015, který z této komunikace vycházel. Sdělení provozovatele distribuční soustavy byla získána v rozporu s § 37 odst. 4 správního řádu a navíc byla v rozporu s jinými částmi spisu. Na straně 6 protokolu o výsledku kontroly správní orgán prvního stupně uvedl, že učinil zjištění, dle nichž žalobce nemá uzavřenou smlouvu o připojení, ačkoli tato smlouva byla v roce 2009 uzavřena. Závěr žalovaného, podle něhož smlouva o připojení ze dne 20. 10. 2009 byla uzavřena s jinou osobou, je chybný (pozn.: k chronologii uzavírání jednotlivých smluv viz dále odstavec 31 rekapitulující příslušnou část vyjádření žalovaného). Okamžik, kdy výrobna elektřiny byla připojena k distribuční síti, je nezávislý na tom, s kým provozovatel distribuční soustavy uzavřel smlouvu o připojení. Správní orgán prvního stupně taktéž na straně 6 svého rozhodnutí nesprávně dovodil, že pro FVE Čekanice nebyl povolen zkušební provoz. Ve skutečnosti tento zkušební provoz povolen byl (viz přípis provozovatele distribuční soustavy ze dne 29. 12. 2009). Správní orgány tudíž vycházely z nesprávných skutkových zjištění. Z obsahu spisu nevyplývá, že by správní orgány ověřovaly totožnost odesílatelů uvedených e-mailů, kteří se označili za pracovníky provozovatele distribuční soustavy. Námitku nedodržení požadavků obsažených v § 37 odst. 4 správního řádu a zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), vypořádal žalovaný na straně 14 svého rozhodnutí pouze formálně. Není správný výklad žalovaného, dle něhož tyto e-maily nepřestavovaly úkony, na něž by se § 37 odst. 4 správního řádu vztahoval; žalovaný tuto již v odvolání uplatněnou námitku vypořádal nesprávně a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Nadto si správní orgán prvního stupně z uvedené e-mailové komunikace vybíral pouze ty části, které byly v neprospěch účastníka řízení. Příkladmo žalobce poukázal na sdělení v e-mailu ze dne 26. 2. 2010, dle něhož byla podaná žádost kompletní, což prokazuje dokončení FVE. S touto odvolací námitkou se žalovaný taktéž nevypořádal, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.

22. Správní orgány se bez řádného zdůvodnění a v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu odchýlily od svého postupu ve věci FVE Bežerovice, v níž kategoricky odmítly možnost, že by se při posuzování uvedení výrobny do provozu mohlo přihlížet k povolení předčasného užívání stavby (srov. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 23. 5. 2014, čj. 031104513/600/14/31.104/To); v nyní projednávané věci naopak takovéto povolení považovaly za zásadní.

23. Nesprávný je též závěr žalovaného obsažený na straně 18 jeho rozhodnutí, dle něhož musí být výrobna elektřiny pro uvedení do provozu zcela stavebně dokončena, neboť to není nezbytné, o čemž svědčí dikce § 9 písm. a) až d) vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění od 1. 11. 2009 do 26. 12. 2011 (dále jen „vyhláška o udělování licencí v energetických odvětvích“). Rozhodnutí o povolení předčasného užívání dle § 123 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nadto není dokladem o dokončení stavby.

24. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas s uložením pokuty ve výši jedno a půl násobku nepřiměřeného majetkového prospěchu. Správní orgán jako přitěžující okolnosti nesprávně zohlednil opakované porušení zákona o cenách a skutečnost, že žalobce před vydáním prvoinstančního rozhodnutí nevrátil operátorovi trhu žádnou částku ve smyslu § 18 zákona o cenách. K opakovanému porušení tohoto zákona mělo dle správního orgánu prvního stupně dojít z toho důvodu, že žalobci byla v roce 2014 uložena pokuta ve věci FVE Bežerovice. Správní orgán prvního stupně však zcela opomenul, že k domnělým správním deliktům ve věci FVE Čekanice a FVE Chýnov mělo dojít ještě předtím, než byla žalobci tato pokuta vyměřena. Žalovaný se s touto odvolací námitkou nedostatečně vypořádal, neboť pouze poukázal na skutečnost, že v době vydání prvoinstančního rozhodnutí již uložení pokuty ve věci FVE Bežerovice nabylo právní moci. Příkladmo žalobce poukázal na konstrukci opakovaného spáchání deliktu dle § 120 odst. 3 věty druhé zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). Přitěžující okolností nemůže být ani nevrácení nepřiměřeného prospěchu před vydáním prvoinstančního rozhodnutí, jelikož žalobce je toho názoru, že k porušení zákona nedošlo. Postih žalobce za to, že se k domnělému deliktu nedozná je porušením garancí trestního procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Ani dle § 41 a § 42 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), neoznačují za přitěžující okolnost žádnou skutečnost, která by souvisela se způsobem obhajoby pachatele. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 As 51/2007-68, označil žalobce za nepřípadný, neboť pouze obecně uvádí „reakci pachatele na odhalení jeho protiprávního jednání (zjištění nedostatků)“, což nelze ztotožňovat s tím, pokud se pachatel ke spáchání deliktu nepřizná.

25. Závěrem žaloby žalobce namítl, že se na přípravě rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podílely osoby s vysokoškolským právnickým vzděláním, které jsou zaměstnány u žalovaného; uvedené žalobce dovozuje z formulací použitých na straně 25 a násl. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobce nebyl s touto skutečností seznámen a nebyla mu tak ani poskytnuta možnost se k těmto osobám vyjádřit. Jako důkaz k tomuto žalobnímu bodu žalobce navrhl výslech oprávněných úředních osob Ing. Bc T. a Ing. Š., jakož i seznam úředních osob s vysokoškolským právnickým vzděláním zaměstnaným u správního orgánu prvního stupně ke dni vydání jeho rozhodnutí (žalobce navrhl, aby krajský soud k předložení tohoto seznamu vyzval žalovaného).

26. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Pro případ, že by krajský soud neshledal důvody ke zrušení těchto rozhodnutí, navrhl žalobce, aby krajský soud snížil uloženou pokutu, a to na výši nepřiměřeného majetkového prospěchu, který zjistil správní orgán prvního stupně, tedy částku 2 883 490 Kč. III.Shrnutí vyjádření žalovaného, repliky žalobce a jejího doplnění 27. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně uvedl, že ve smyslu shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 200/2016-18 je místně příslušným Krajský soud v Českých Budějovicích. Se změnou relevantní právní úpravy přitom nedošlo ke změně správního úřadu rozhodujícího o pokutě, neboť tím je stále Státní energetická inspekce. Nebylo proto nutno žalobce informovat o jakékoli změně správního orgánu, který ve věci jednal a o věci rozhodoval.

28. S poukazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2010, čj. 2 Ao 3/2010-55, a shora citovaný rozsudek čj. 1 Aos 7/2013-41, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, č. 167/2000 Sb., žalovaný uvedl, že cenová rozhodnutí Energetického regulačního úřadu představují právní předpisy, přičemž tyto předpisy považuje za zákonné a ústavní. Žalovaný konstatoval, že by odporovalo veřejnému zájmu, aby jako orgán chránící fiskální zájmy státu při kontrole vyplácení veřejných prostředků na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů zkoumal ústavnost pojmu „uvedení výrobny do provozu“ ve smyslu cenového rozhodnutí č. 8/2008; tento pojem nadto nespatřuje jako odporující zákonnému zmocnění k cenové regulaci ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Ústavnost cenových rozhodnutí přísluší Ústavnímu soudu, jak je zřejmé z jeho shora citovaných usnesení sp. zn. II. ÚS 1870/14 a sp. zn. III. ÚS 2710/14, v nichž posuzoval zákonnost a ústavnost cenového rozhodnutí č. 4/2012. Stanovisko Legislativní rady vlády v této souvislosti nemá žádný vliv. Žalovaný poukázal na to, že žalobce nespatřoval protiústavnost cenových rozhodnutí po dobu čerpání finanční podpory, ale uchýlil se k této argumentaci až v závěru cenové kontroly v roce 2013., kdy bylo zjištěno, že tuto podporu počínaje rokem 2010 fakturoval v neoprávněné výši a od roku 2013 ji neoprávněně čerpal prostřednictvím operátora trhu s elektřinou.

29. Ve vztahu k námitce uložení sankce na základě podzákonné normy žalovaný uvedl, že postupoval v souladu s relevantními právními předpisy, přičemž cenová rozhodnutí jsou judikaturou považována za právní předpisy sui generis.

30. Žalovaný s odkazem na § 2 odst. 2 písm. d) zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a § 2 písm. j) zákona o podporovaných zdrojích energie, konstatoval, že zelený bonus je finanční částkou určenou výrobcům elektřiny, jejíž nákladovost se promítá v cenách koncových odběratelů elektřiny v podobě poplatků na obnovitelné zdroje tvořící 10 % celkové ceny. Ustanovení § 12 odst. 7 zákona o podporovaných zdrojích energie pak výslovně uvádí, že při stanovování zelených bonusů postupuje Energetický regulační úřad podle zákona o cenách. Zelený bonus tedy představuje ve smyslu zákona o cenách peněžní částku sjednanou při nákupu a prodeji zboží, která je zahrnuta v ceně elektřiny a navyšuje její tržní cenu.

31. Žalovaný konstatoval, že žalobce neuvedl FVE Čekanice v roce 2009 do provozu ve smyslu cenového rozhodnutí č. 8/2008, a nebyly tak naplněny věcné podmínky pro uplatnění podpory formou zelených bonusů. Výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů je posuzována podle § 2 odst. 2 písm. a) bodu 20 energetického zákona, podle něhož musí výrobna elektřiny zahrnovat všechna nezbytná zařízení včetně technologických kontejnerů pro umístění střídačů. Veškeré důvody, proč FVE Čekanice nemohla vyrábět elektřinu ve smyslu příslušného cenového rozhodnutí, žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí. Podle podkladů získaných od policie bylo ze 14 technologických kontejnerů umístěných v FVE Čekanice 8 vyrobeno až v roce 2010 a dodáno zřejmě mezi 6. 4. až 14. 7. 2010. Nemohlo tedy prokazatelně dojít k uvedení celé výrobny do provozu ve smyslu bodu (1.10.) cenového rozhodnutí č. 8/2008. Žalovaný v této souvislosti poukázal na chronologii jednotlivých úkonů svědčící o spekulativním postupu žalobce: - Dne 20. 10. 2009 byla uzavřena smlouva o připojení FVE Čekanice do distribuční sítě mezi společnostmi CZ INVEST – PLUS, a. s., která uvedenou výrobnu nikdy neprovozovala, a E.ON Distribuce, a. s., s dohodnutým termínem pro připojení po 31. 3. 2010, nejdříve však do čtyř měsíců od uzavření této smlouvy. - Dne 7. 12. 2009 byla uzavřena nájemní smlouva, skrze niž společnost CZ INVEST – PLUS pronajala výrobnu elektřiny žalobci. - V revizní zprávě ze dne 10. 12. 2009 konstatuje revizní technik v rozporu s podklady získanými od policie přítomnost všech 14 technologických kontejnerů. - Dle revizní zprávy ze dne 28. 12. 2009 vyplývá (opět v rozporu se zjištěními na základě podkladů poskytnutých policií), že v FVE Čekanice nebyly zjištěny nedodělky. - Dne 26. 1. 2010 vydala společnost E.ON Distribuce pracovní příkaz k osazení výrobny obchodním měřením. - Protokolem ze dne 20. 10. 2010 společnost E.ON Distribuce schválila výrobnu (jedná se o přílohu č. 2 smlouvy o připojení); téhož dne byl dle tohoto protokolu proveden ověřovací provoz. - Dne 1. 11. 2010 byla společnost CZ INVEST – PLUS zrušena bez likvidace fúzí s žalobcem coby nástupnickou společností. - Dne 8. 11. 2010 žalobce vystavil první doloženou fakturu za dodávku elektřiny z FVE Čekanice do distribuční sítě, a to za leden 2010. - Dne 9. 11. 2010 byla mezi žalobcem a společností E.ON Distribuce uzavřena smlouva o dodávce elektřiny z FVE Čekanice do distribuční sítě se zpětnou účinností od 26. 1. 2010. - Dne 10. 11. 2010 byla uzavřena smlouva o úhradě zeleného bonusu se zpětnou účinností od 31. 12. 2009.

32. Žalovaný neshledal, že by v projednávaném případě byly naplněny znaky podjatosti úřední osoby ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu, tedy poměr úřední osoby k věci nebo účastníkům řízení, resp. jejich zástupcům, a z toho plynoucí zájem na výsledku řízení. Žalobce dovozuje podjatost úředních osob pouze na základě odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Námitku podjatosti přitom mohl uplatnit v momentě, kdy se dozvěděl o tom, kdo jsou v daném případě oprávněné úřední osoby, a proto k této námitce žalovaný ve smyslu § 14 odst. 2 správního řádu nepřihlédl.

33. Žalovaný uvedl, že provozovatel distribuční soustavy vychází při přípravě smluvního vztahu z údajů dodaných žadatelem (budoucím výrobcem elektřiny). Kontrola těchto smluvních vztahů přitom žalovanému nepřísluší. Přesto však podotkl, že provozovatel distribuční soustavy je dle zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů povinen smlouvy o dodávce elektřiny a úhradě zeleného bonusu uzavřít. V posuzované věci obě smlouvy za provozovatele distribuční soustavy uzavřela stejná osoba, přičemž není zřejmé, proč smlouvu o dodávce elektřiny zpětně uzavřela ke dni 26. 1. 2010, zatímco ve smlouvě o úhradě zeleného bonusu byla zpětná účinnost stanovena ke dni 31. 12. 2009. Z uvedeného dle žalovaného jednoznačně vyplývá snaha zvýhodnit žalobce při čerpání podpory na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ze shromážděných podkladů přitom neplyne, že by žalobce o nesplnění podmínek pro uvedení FVE Čekanice do provozu v roce 2009 provozovatele distribuční soustavy informoval, čímž jej uváděl v omyl v měsíčních výkazech; od 1. 1. 2013 týmž způsobem uváděl v omyl operátora trhu s elektřinou, tj. společnost OTE. Žalobce nepředložil žádný důkaz o tom, že by vynaložil úsilí vedoucí k naplnění liberačního důvodu ve smyslu § 17 odst. 1 zákona o cenách. Opatřoval naopak pouze podklady svědčící pro jeho tvrzení, že výrobna elektřiny byla uvedena do provozu v roce 2009 (vyjádření pana J., revizní zpráva ze dne 10. 12. 2009).

34. Žalovaný uvedl, že jím prováděná kontrola není správním řízením. Jejím cílem je zjišťování údajů a doložení podkladů o skutečném stavu oproti stavu předpokládanému. Kontrola není limitována počtem kontrolovaných osob či provozoven. V posuzované věci byly sice zahájeny dvě kontroly se stejným předmětem, avšak s jiným objektem ve smyslu výrobny elektřiny. Kontrolní orgán pouze naplňoval pouze dikci § 93 odst. 1 písm. c) energetického zákona, přičemž harmonogram kontrol je jeho interní záležitostí. Zákaz litispendence se ve vztahu k cenové kontrole dle názoru žalovaného neuplatní, neboť se nejedná o rozhodovací proces.

35. Ve spisu založená e-mailová komunikace s provozovatelem distribuční soustavy splňuje náležitosti identifikace osob a jejich obsah je čistě technický. S poukazem na § 50 odst. 3, § 51 odst. 1 a § 53 odst. 6 správního řádu, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008, žalovaný uvedl, že shromažďování, zpracovávání, ukládání a uchovávání údajů relevantních pro výkon kontrolní činnosti odpovídá pouze stanovenému účelu a rozsahu nezbytnému pro jeho naplnění dle § 9 písm. a) kontrolního řádu. Žalovaný nadto nevyužil přímo uvedené e-maily, nýbrž jejich přílohy. Jako důkazní prostředek přitom může být použita jakákoli elektronická nebo mobilní písemná komunikace. S odkazem na § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, žalovaný uvedl, že písemná forma byla i v tomto případě zachována. Ustanovení § 37 odst. 4 správního řádu se týká pouze úkonů účastníků řízení, kterým provozovatel distribuční soustavy nebyl.

36. Dle rozhodnutí o předčasném užívání FVE Bežerovice předčasné užívání této stavby nijak neohrožovalo zájmy chráněné stavebním zákonem; nijak se však netýkalo uvedení této výrobny do provozu. Budoucí výrobce elektřiny musí při uvádění výrobny do provozu dodržet jak požadavky práva stavebního, tak předpisů v oboru energetiky. V případě FVE Bežerovice porušoval žalobce obě uvedené skupiny předpisů, v případě FVE Čekanice pak pouze předpisy v oblasti energetiky. Z tohoto důvodu nedošlo k žádnému odklonu od dřívějšího postupu ve vztahu k možnosti přihlížet k povolení předčasného užívání stavby. Podle stavebního deníku nebyla FVE Čekanice ke dni provedení výchozí revize kompletní, což představovalo věcnou podmínku pro uvedení výrobny do provozu. K dokončení však dle protokolu provozovatele distribuční soustavy o schválení výrobny došlo až 20. 10. 2010. Dle § 2 odst. 2 písm. a) bodu 20 energetického zákona, ve znění do 30. 6. 2010, se výrobnou elektřiny rozumělo energetické zařízení pro přeměnu různých forem energie na elektřinu zahrnující všechna nezbytná zařízení, tj. zařízení stavebně dokončené. Povolení předčasného užívání stavby ze dne 23. 12. 2009 prokazuje pouze dílčí splnění předpokladů pro udělení licence na výrobu elektřiny, neboť se týkalo pouze 1/7 FVE Čekanice.

37. Žalovaný uvedl, že má porušení zákona o cenách ze strany žalobce za prokázané a trvá na opodstatněném stanovení výše pokuty. V posuzované věci převažovaly přitěžující okolnosti podle kritérií stanovených v § 17 odst. 2 zákona o cenách, které byly podrobně popsány na stranách 42 až 45 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. K namítanému neopakování správních deliktů žalovaný konstatoval, že rozhodnutí o uložení pokuty v souvislosti s FVE Bežerovice nabylo již 19. 8. 2014 právní moci a bylo tedy namístě jej při ukládání sankce zohlednit.

38. Domněnku, dle níž se na vypracování prvoinstančního rozhodnutí údajně podílely i jiné než oprávněné úřední osoby, žalobce nepodkládá žádnými důkazy. Žalovaný nicméně tuto domněnku důsledně popřel.

39. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

40. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného vznesl formálně námitku místní nepříslušnosti opřenou o argumentaci obsaženou v samotné žalobě. Žalobce poukázal na údajnou nekonzistentnost argumentace žalovaného v tom, že na jedné straně považuje v posuzované věci za místně příslušný Krajský soud v Českých Budějovicích, avšak na straně druhé uvádí, že relevantním správním úřadem k rozhodnutí ve věci byla a je Státní energetická inspekce, která však k okamžiku vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně měla sídlo v Praze. Tvrzení, dle něhož k 1. 1. 2016 nedošlo ke změně správního orgánu rozhodujícího o uložení pokuty, je v rozporu se shora citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 200/2016-18. IV.Právní hodnocení krajského soudu 41. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

42. Žaloba není důvodná. IV.A K námitce místní nepříslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích a námitce, dle níž žalobce nebyl vyrozuměn o změně správního orgánu rozhodujícího o pokutě 43. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou místní nepříslušnosti tohoto soudu. Místní příslušnost totiž představuje jednu ze samotných podmínek řízení a v případě, že by zdejší soud nebyl místně příslušný ve věci jednat a rozhodnout, stalo by se posuzování zbylých žalobních bodů bezpředmětným. Krajský soud uvedené námitce nepřisvědčil.

44. Žalobce opírá svou argumentaci o znění § 13b odst. 1 zákona o hospodaření s energií, dle něhož „Státní energetická inspekce je správním úřadem se sídlem v Praze.“ Zcela však přehlíží dikci § 13b odst. 2 věty první, dle něhož „Státní energetická inspekce je podřízena ministerstvu a člení se na ústřední inspektorát a územní inspektoráty“, a § 13b odst. 5, podle kterého „[r]ozhodnutí v prvním stupni vydává územní inspektorát. O odvolání proti rozhodnutí územního inspektorátu rozhoduje ústřední inspektorát.“ K vydání správního rozhodnutí je přitom oprávněn pouze správní orgán [srov. § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ]. Jinými slovy z uvedeného plyne, že zákon o hospodaření s energií počítá s vnitřním dělením Státní energetické inspekce na samostatné inspektoráty (oproti dřívějšímu § 92 odst. 2 energetického zákona, dle něhož územní inspektoráty představovaly pouze vnitřní organizační složky Státní energetické inspekce), přičemž jejím jednotlivým územním inspektorátům, jakož i ústřednímu inspektorátu, přiznává postavení správních orgánů způsobilých jednat a rozhodovat v první, resp. odvolací instanci. Uvedené přitom vyplývá přímo ze zákonné úpravy a není tedy výsledkem pouhé soudní interpretace, jak sugeruje žalobce.

45. V souladu s tímto závěrem Nejvyšší správní soud v žalobcem citovaném rozsudku čj. 6 As 200/2016-18 v tehdy posuzované věci dovodil, že „[p]ro posouzení místní příslušnosti krajského soudu je tedy podstatné, že dle § 13b odst. 1, 2 a 5 zákona č. 406/2000 Sb. se naprosto jednoznačně podává, že je správný závěr městského soudu o tom, že v době vydání prvostupňopvého i druhostupňového správního rozhodnutí měla Státní energetická inspekce, Územní inspektorát pro Jihomoravský kraj a kraj Vysočina (dále již jen ‚územní inspektorát‘), zákonem svěřenu samostatnou pravomoc rozhodovat jako prvostupňový správní orgán a podle těchto ustanovení a v tomto postavení i rozhodla. Proto se místní příslušnost krajského soudu stanoví podle § 7 odst. 2 s. ř. s. tak, že je jím krajský soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni, tj. Krajský soud v Brně, v jehož obvodu má sídlo Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, neboť tento správní orgán jakožto prvostupňový orgán vydal správní rozhodnutí, o němž k odvolání rozhodovala žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím. Městský soud v Praze proto správně věc podle § 7 odst. 5 s. ř. s. postoupil Krajskému soudu v Brně.“ Vzhledem k tomu, že v nyní projednávaném případě byla správním orgánem prvního stupně Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Jihočeský kraj, je při aplikaci uvedeného pravidla podle § 7 odst. 2 s. ř. s. nepochybně místně příslušný právě Krajský soud v Českých Budějovicích.

46. Ani případná opodstatněnost žalobcova tvrzení, dle něhož správní soudy v minulosti nepřiznávaly postavení správního orgánu ústřednímu řediteli Státní energetické inspekce, který dle § 95 zákona o hospodaření s energií, ve znění do 31. 12. 2015, rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty, nemůže mít na posouzení této otázky vliv. Nelze totiž odůvodňovat nesprávný výklad zákonných ustanovení tím, že soudy údajně nesprávně v minulosti aplikovaly jinou (již neexistující) právní úpravu. Zákonem stanovenou strukturu správních orgánů přitom nemůže změnit či negovat skutečnost, že datová schránka, přes niž byla s žalobcem vedena úřední komunikace, byla a je zřízena pouze Státní energetické inspekci jako celku.

47. Nedůvodná je též žalobní námitka, s námitkou předchozí po věcné stránce komplementárně spojená, podle níž žalobce nebyl vyrozuměn o změně správního orgánu rozhodujícího o pokutě, čímž mělo dojít k porušení jeho procesních práv. K tomu krajský soud předně uvádí, že žalobce v této souvislosti nikterak nekonkretizoval, na jakých procesních právech měl být zkrácen. Krajský soud přitom neshledal, že by pouhá změna organizace složek Státní energetické inspekce mohla do žalobcových procesních práv jakkoli zasáhnout. De iure sice došlo ke změně správního orgánu, který ve věci rozhodoval, fakticky se však pro žalobce nic nezměnilo. Ve věci stále jednal s týmiž úředními osobami a dle svého tvrzení i skrze stejnou datovou schránku. Nic se nezměnilo ani na jeho postavení v rámci řízení. Nadto žalobcovo tvrzení, dle něhož nebyl o změně správního orgánu srozuměn, neodpovídá zcela obsahu správního spisu. Ačkoli v něm není založen jakýkoli přípis, jímž by byl žalobce výslovně na změnu shora uvedené právní úpravy upozorněn, nelze přehlédnout, že do 31. 12. 2015 příslušný územní inspektorát vůči žalobci v úřední komunikaci vždy vystupoval jako „ČR – Státní energetická inspekce“, od 1. 1. 2016 se již označoval jako „Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Jihočeský kraj“ (srov. například záhlaví ve správním spise založených usnesení ze dne 21. 12. 2015 a 14. 1. 2016). Žalobci, který byl přitom již v průběhu cenové kontroly a následného správního řízení zastoupen advokátem, tedy právním profesionálem, kterému změna rozhodujícího správního orgánu nepochybně neunikla. IV.B K námitkám nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí 48. Krajský soud se dále zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejichž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedených rozhodnutí; těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil.

49. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

50. Žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že se žalovaný údajně řádně nevypořádal s žalobcovou argumentací neaplikovatelnosti judikatury, o niž správní orgán prvního stupně opřel své rozhodnutí v otázce ústavnosti cenových rozhodnutí. Na tuto argumentaci však žalovaný reagoval na straně 10 svého rozhodnutí, kde mimo jiné vyložil, proč ze shora citované judikatury Ústavního soudu plyne, že příslušná zákonná úprava představuje pro vydání cenových rozhodnutí dostatečný podklad. Žalobce v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (ostatně jako i v nyní projednávané žalobě) odvozoval překročení zákonných normotvorných mezí v podobě vymezení „uvedení výrobny do provozu“ cenovým rozhodnutím ze stanoviska Legislativní rady vlády a dikce nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/02. K nepřípadnosti této argumentace se však žalovaný vyjádřil na stranách 10 a 11 svého rozhodnutí, a to způsobem zcela vyhovujícím shora popsaným kritériím přezkoumatelnosti.

51. Formálním – a proto nepřezkoumatelným – způsobem se údajně žalovaný vypořádal též s námitkou, dle níž byl žalobce fakticky postihován nikoli za porušení zákona o cenách, nýbrž normy podzákonné obsažené v cenovém rozhodnutí. Na straně 11 svého rozhodnutí k tomu žalovaný uvedl, že dle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byl žalobce sankcionován za správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách spočívajícím v nedodržení věcné podmínky stanovené podle § 5 odst. 5 tohoto zákona; jednalo se tedy o porušení zákonné a nikoli podzákonné normy. Ani na této úvaze neshledal krajský soud nic nepřezkoumatelného.

52. Nepřezkoumatelným má být dle žalobce napadené rozhodnutí též proto, že v otázce, zda zelený bonus je cenou ve smyslu zákona o cenách, pouze setrval na odůvodnění obsažené v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalovaný v této souvislosti na stranách 11 a 12 koherentně vyložil, proč zelený bonus považuje za ceny ve smyslu uvedeného zákona a vysvětlil, proč považuje žalobcovu argumentaci, dle níž je tento bonus dotací, vytrženou z kontextu; učinil tak přitom zcela přezkoumatelným způsobem.

53. Žalovaný se dle názoru žalobce nepřezkoumatelným způsobem vypořádal s námitkou podjatosti oprávněných úředních osob. Žalobce k tomu však jedním dechem v odstavci 121 žaloby uvedl, že žalovaný tuto otázku posoudil nesprávně, když konstatoval, že žalobce měl danou námitku vznést dříve. Již z uvedeného je zřejmé, že odůvodnění napadeného rozhodnutí v této souvislosti nepřezkoumatelné není. Nadto žalovaný danou námitku posoudil nejen z časového hlediska, nýbrž i věcně, přičemž neshledal, že by oprávněné osoby měly k věci či účastníkům řízení jakýkoli poměr.

54. Nedůvodná je též námitka nepřezkoumatelnosti spočívající v údajném nevypořádání námitky, dle níž v době zpracování revize dne 10. 12. 2009 byla FVE Čekanice kompletní, resp. otázky, zda takové dokončení po zpracování revize, resp. po vydání rozhodnutí o předčasném užívání pro část FVE Čekanice dne 23. 9. 2009 bylo vůbec možné, či zda případně zbývající část výrobny již také byla k tomuto dni ve stavu dokončenosti. Žalovaný se otázkou uvedení FVE Čekanice do provozu obsáhle zabýval na stranách 14 až 18 svého rozhodnutí. Stručně řečeno opřel žalovaný svůj závěr primárně o zjištění, dle něhož část technologických kontejnerů byla vyrobena a dodána do FVE Čekanice až v roce 2010. Z povahy věci tedy nemohla být tato výrobna dokončena a splňovat tak podmínku uvedení do provozu ve smyslu cenového rozhodnutí č. 8/2008 již v roce 2009. Zcela přezkoumatelná je též argumentace žalovaného o účelovosti tvrzení žalobce, dle něhož před technologickými kontejnery vyrobenými a dodanými v roce 2010 byly v FVE Čekanice kontejnery jiné. Žalovaný v této souvislosti poznamenal, že toto tvrzení žalobce nevznesl během probíhající cenové kontroly a nepředložil v této souvislosti žádný důkaz. Nadto nebylo ani zřejmé, proč by k takové výměně technologických kontejnerů mělo dojít.

55. Nepřezkoumatelnost tkví dle žalobce také v tom, že žalovaný údajně nezdůvodnil svůj odklon od právního názoru správního orgánu prvního stupně v otázce existence soukromoprávního vztahu mezi žalobcem a provozovatelem distribuční soustavy a s tím související otázku aplikovatelnosti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1121/2012. Žalovaný v této souvislosti na straně 13 svého rozhodnutí uvedl, že provozovatel distribuční soustavy uzavřel smlouvu s žalobcem na základě údajů, které mu poskytl právě žalobce. Argumentace citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu pak dle žalovaného nebyla přiléhavá, „neboť v odkazovaném případě se jednalo o soukromoprávní vztah, kde měl poškozený být dbalý na ochranu svých zájmů, kdežto provozovatel DS nevyplácel své finance.“ Žalovaný tedy nezpochybnil soukromoprávní povahu vztahu mezi žalobcem a provozovatelem distribuční soustavy. Dospěl však k závěru, že věc řešená citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu nebyla k nyní projednávané věci připodobitelná.

56. Žalovaný se řádně vypořádal i s námitkami týkajícími se údajně nezákonného zahájení cenové kontroly. V této souvislosti vysvětlil, že byly zahájené dvě cenové kontroly, které se týkaly každá jiné provozovny (výrobny elektřiny). Z uvedeného je zřejmé, proč argumentaci žalobce vystavěné na údajné existenci překážky litispendence nepřisvědčil; námitka nepřezkoumatelnosti tak v této souvislosti opět představuje primárně polemiku se způsobem, jakým žalovaný danou otázku posoudil.

57. Totéž platí o námitce nepřezkoumatelnosti, podle níž žalobce na jedné straně uvádí, že není správný výklad žalovaného, dle něhož e-maily od provozovatele distribuční soustavy nepřestavovaly úkony, na něž by se § 37 odst. 4 správního řádu vztahoval, a na straně druhé považuje takovéto vypořádání odvolací námitky za nepřezkoumatelné.

58. Žalovaný též obsáhlým způsobem vyložil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že FVE Čekanice nebyla uvedena do provozu již v roce 2009, tj. především z důvodu chybějících technologických kontejnerů. Nezpůsobuje proto nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, pokud se snad výslovně nevyjádřil k žalobcovu poukazu na sdělení provozovatele distribuční soustavy v e-mailu ze dne 26. 2. 2010, dle něhož byla žádost o povolení zkušebního provozu kompletní.

59. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti, dle níž se žalovaný nedostatečně vypořádal s námitkou, že k domnělým správním deliktům ve věci FVE Čekanice a FVE Chýnov mělo dojít ještě předtím, než byla žalobci tato vyměřena pokuta ve věci FVE Bežerovice. Tato námitka opět není ničím jiným než nesouhlasem s právním hodnocením, které v této otázce správní orgány s odkazem na pravomocné uložení pokuty ve věci FVE Bežerovice učinily.

60. Krajský soud proto v této souvislosti uzavírá, že rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelností netrpí. Správní orgány obou stupňů se naopak veškerými námitkami žalobce uplatněnými v průběhu prvoinstančního i odvolacího řízení zabývaly řádně a vyčerpávajícím způsobem. Nelze přitom přehlédnout, že námitky nepřezkoumatelnosti uplatněné žalobcem v mnoha případech představují spíše polemiku se závěry správních orgánů, resp. vyjadřují nesouhlas se způsobem, jakým byly jeho námitky posouzeny. IV.C K námitkám protiústavnosti cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu 61. Nedůvodnými shledal krajský soud též námitky, dle nichž mělo být aplikované cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008 protiústavní. Protiústavnost tohoto cenového rozhodnutí přitom žalobce spatřoval ve více rovinách.

62. Žalobce spatřuje protiústavnost cenového rozhodnutí č. 8/2008 jednak v tom, že zákonný základ pro jeho vydání je příliš obecný, a jednak v tom, že Energetický regulační úřad údajně nad rámec zákonného zmocnění definoval v bodě (1.10) tohoto rozhodnutí pojem „uvedení do provozu“ nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje jako „den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů.“ Žalobce také namítá, že se citované cenové rozhodnutí nestalo součástí právního řádu, neboť nebylo publikováno ve sbírce zákonů. S tímto hodnocením se krajský soud neztotožnil.

63. Podle § 2c zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění od 1. 1. 2001, platí, že „Energetický regulační úřad a) vykonává působnost při uplatňování, regulaci, sjednávání a kontrole cen v oblasti energetiky, b) vydává právní předpisy pro regulaci, sjednávání a kontrolu cen v oblasti energetiky, c) vydává rozhodnutí o regulaci cen včetně pravidel pro klíčování nákladů, výnosů a hospodářského výsledku regulovaných a neregulovaných činností.“ Podle § 6 o podpoře využívání obnovitelných zdrojů platilo, že Energetický regulační úřad „stanoví vždy na kalendářní rok dopředu výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů (dále jen ‚výkupní ceny‘) samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů a zelené bonusy […]“. Podle § 17 odst. 6 písm. e) energetického zákona, ve znění do 3. 7. 2009, pak Energetický regulační úřad rozhoduje o „regulaci cen podle zvláštních právních předpisů“; tímto zvláštním předpisem je dle poznámky pod čarou k tomuto ustanovení zákon o cenách [dle písm. d) citovaného ustanovení v aktuálním znění pak uvedený úřad rozhoduje o „regulaci cen podle zákona o cenách“].

64. Již ze samotné dikce citovaných ustanovení tudíž jednoznačně plyne zákonem stanovená pravomoc regulovat ceny prostřednictvím cenových rozhodnutí. Jak přitom dovodil Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku čj. 1 Aos 7/2013-41, cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu je právním předpisem. Tento závěr potvrdil též Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1870/14, jímž pro zjevnou neopodstatněnost odmítl ústavní stížnost právě proti posledně citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud přitom výslovně uvedl, že cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2012 „bylo vydáno na základě a v intencích zákonného zmocnění příslušným správním orgánem, a sdělení o vydání cenového rozhodnutí bylo oznámeno ve Sbírce zákonů pod č. 447/2012.“ Z uvedeného se tedy zřetelně podává, že Energetický regulační úřad má pro vydání cenového rozhodnutí (tj. právního předpisu) dostatečný zákonný podklad, přičemž tento podklad je ústavně souladný, jak se podává ze shora citovaných usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1870/14 a III. ÚS 2710/14, popřípadě (z novější judikatury) usnesení ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2443/17; pokud by snad uvedená zákonná úprava trpěla jakýmkoli ústavním deficitem, nepochybně by to nezůstalo ze strany Ústavního soudu, který se otázkou cenových rozhodnutí opakovaně zabýval, bez povšimnutí. Je přitom lhostejno, že se citovaná judikatura v dané souvislosti nevyslovila přímo ve vztahu k cenovému rozhodnutí č. 8/2008, neboť na ústavnost samotného zákonného základu pro jeho vydání (který byl v dané době prakticky totožný s tím, s nímž byl konfrontován Ústavní soud) tato skutečnost nemůže mít vliv.

65. Již proto neobstojí žalobcům odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 23/02, jímž Ústavní soud zrušil některá ustanovení zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, s tím, že pokud „Parlament rezignuje na stanovení příslušného rámce a blanketně zmocní exekutivu k tomu, aby stanovila, co je právo, jaká jsou práva a povinnosti osob nebo jaké jsou pravomoci a povinnosti správních úřadů, pak porušuje zásadu omezené delegace normotvorby, a porušuje tak i principy dělby moci, stanovené mj. v čl. 2 odst. 1 Ústavy.“ V nyní posuzované věci je nadto situace kvalitativně odlišná, neboť rámec, v němž se Energetický regulační úřad může při formulování cenového rozhodnutí, je na rozdíl od věci posuzované Ústavním soudem v citovaném nálezu, dostatečně vymezen, jak bude dále uvedeno.

66. Závěr Ústavního soudu vyslovený nálezem sp. zn. Pl. ÚS 23/02 ve vztahu k ustanovením shora citovaného zákona totiž nelze automaticky přenášet i na úpravu jinou. Zdaleka ne vždy je relativní obecnost zmocňovacího ustanovení důvodem pro vyslovení protiústavnosti takovéto normy. Příkladmo lze v této souvislosti poukázat na nález ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14, č. 97/2015 Sb., jímž Ústavní soud zamítl návrh na zrušení mimo jiné § 46 odst. 6 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, dle něhož „[p]rováděcí právní předpis upraví členění očkování a podmínky provedení očkování, způsoby vyšetřování imunity, pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčního onemocnění a podmínky, za nichž mohou být v souvislosti se zvláštním očkováním fyzické osoby zařazeny na pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčního onemocnění.“ Ústavní soud v tomto případě dovodil, že „[s]ystematika právní úpravy zde velí neoddělovat úpravu jednotlivých druhů očkování a těch velmi určitých a nezřídka dobově (včetně stavu vědeckého poznání) podmíněných skutečností, jež se k nim váží. V popsané právní úpravě proto nelze spatřovat jakoukoli vadu stran stanovení rozsahu očkování, která by měla založit její ústavní nonkonformitu.“ Ústavnost konkrétní právní úpravy je proto vždy nutno posuzovat individuálně a s přihlédnutím k jejímu kontextu.

67. V obecné rovině lze žalobci přisvědčit v tom, že základní rámec působnosti Energetického regulačního úřadu vymezuje § 17 odst. 3 věta první energetického zákona, dle něhož „[v] působnosti Energetického regulačního úřadu je podpora hospodářské soutěže, podpora využívání obnovitelných a druhotných zdrojů energie podpora využívání obnovitelných zdrojů energie a ochrana zájmů spotřebitelů v těch oblastech energetických odvětví, kde není možná konkurence, s cílem uspokojení všech přiměřených požadavků na dodávku energií.“ Citované ustanovení je pak samozřejmě poměrně vágní, neboť stanovuje pouze obecně formulované mantinely činnosti uvedeného úřadu. Žalobce však zcela přehlíží, že Energetický regulační úřad – jak shora uvedeno – postupuje při regulaci cen podle zákona o cenách. Dle § 5 odst. 5 tohoto zákona přitom platí, že „[r]egulace formou maximální, pevné nebo minimální ceny platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží. Pro uplatnění jednotlivých forem regulace cen mohou cenové orgány stanovit další věcné podmínky, včetně pravidel a postupů pro stanovení těchto cen, jejich změn a v případě nájmů nemovitostí nebo jejich částí a služeb spojených s jejich užíváním i způsob jejich sjednávání, uplatňování a vyúčtování. Cenové orgány mohou stanovit u stejného zboží souběžně maximální a minimální cenu“ (důraz doplněn). Obdobně pak citované ustanovení ve znění do 17. 11. 2009 stanovilo, že „[m]aximální, pevné nebo minimální ceny platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží a jejich uplatnění mohou cenové orgány nebo místní orgány omezit dalšími věcnými, popřípadě časovými podmínkami. Cenové orgány mohou stanovit u stejného zboží souběžně maximální a minimální cenu“ (důraz doplněn).

68. Definice pojmu „uvedení do provozu“ v kontextu cenového rozhodnutí č. 8/2008 přitom není ničím jiným, než součástí vymezení postupu stanovení ceny, tedy věcnou podmínkou dle posledně citovaného ustanovení. Hlavním smyslem cenového rozhodnutí je však bezpochyby právě stanovení cen, přičemž způsob takového stanovení je ponechán na úvaze Energetického regulačního úřadu.

69. V tomto ohledu vyplouvá na povrch jeden z nejpodstatnějších rozdílů oproti právní úpravě, již posuzoval Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 23/02, a k jejímuž zrušení dospěl v situaci, kdy vzhledem k velmi kusé zákonné úpravě „práva a povinnosti osob a orgánů zúčastněných na tomto institutu [pozn.: jednalo se o institut smluvní rodiny] a jejich pravomoci by musely být stanoveny vyhláškou ministerstva, aby se tento institut vůbec mohl stát funkčním.“ Institut smluvní rodiny by tak bez prováděcího předpisu obsahujícího konkrétní úpravu zcela postrádal svůj obsah.

70. Naproti tomu samotná regulace cen prostřednictvím cenových rozhodnutí představuje nikoli vytváření obsahu zákonného institutu cenové regulace (ten je totiž podrobně upraven v části II zákona o cenách), nýbrž pouhou úpravu jeho dílčích parametrů. Tato regulace by tak nepochybně fungovala i tehdy, pokud by v nich Energetický regulační úřad například stanovil pouze příslušné výkupní ceny energií, aniž by vymezoval další věcné podmínky (tedy bližší konkretizaci zákonné úpravy). Byť i pro samotné stanovení cen je pak samozřejmě nutno vydat podzákonný právní předpis (cenové rozhodnutí), nelze přehlédnout, jak uvedl Ústavní soud v uvedeném nálezu, že „[p]odle judikatury Ústavního soudu nemusí být každá povinnost stanovena zákonem, neboť požadavek, aby jakákoliv povinnost byla stanovena přímo a výhradně zákonem, by ‚zjevně vedl k absurdním důsledkům, a to k popření smyslu sekundární normotvorby, jelikož pojmovou součástí každé právní normy je vymezení určitých práv a povinností adresátů normy‘ (srov. nález č. 410/2001 Sb.).“ 71. Na základě shora popsaných principů lze tedy shrnout, že je nutno rozlišovat mezi tím, zda jsou skrze podzákonnou úpravu vytvářeny základní charakteristiky daného institutu, bez nichž není představitelná jeho funkčnost, a tím, upravuje-li podzákonný předpis pouze dílčí atributy takového institutu, jak je tomu v nyní projednávané věci.

72. Zákonodárce přitom v této souvislosti zjevně (a z pochopitelných důvodů) usoudil, že je vhodné ponechat příslušným orgánům v rámci cenové regulace určitou míru volnosti, díky níž mohou při vytváření způsobů stanovování cen pro své odborné znalosti lépe reagovat na takové situace na trhu, které zákonodárce z povahy věci jen stěží mohl sám domyslet. Vymezení pojmu „uvedení do provozu“ v cenovém rozhodnutí č. 8/2008 tak Energetickému cenovému úřadu nic nebránilo, neboť se fakticky nejedná o nic jiného, než o vymezení dílčího pravidla vedoucího ke stanovení konkrétní výkupní ceny, přičemž teprve ta představuje samotné stanovení práv a povinností pro daný obchodní subjekt (žalobce).

73. K žalobcově poukazu na stanovisko Legislativní rady vlády ze dne 20. 10. 2014, č. 950/14, krajský soud poznamenává, že toto stanovisko se týkalo zcela jiných než shora citovaných ustanovení a argumentace v něm obsažená proto není pro posouzení projednávané věci relevantní. Nadto takovéto stanovisko nepředstavuje pramen práva, kterým by byl krajský soud jakkoli vázán.

74. Nedůvodná je též námitka, dle níž se cenové rozhodnutí nestalo součástí právního řádu, neboť nebylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů. Ustanovení § 1 odst. 1 písm. e) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění od 1. 1. 2006 (dále jen „zákon o Sbírce zákonů“), stanoví, že ve Sbírce zákonů se vyhlašují uveřejněním jejich plného znění „právní předpisy vydávané ministerstvy a ostatními ústředními správními úřady; právní předpisy jiných správních úřadů a právnických osob, pokud na základě zvláštního zákona vydávají právní předpisy s celostátní působností “. Naproti tomu § 10 odst. 2 zákona o cenách, ve znění od 1. 6. 2006, uvádí, že cenová rozhodnutí zveřejňuje „Energetický regulační úřad v Energetickém regulačním věstníku“, přičemž jejich vydání vyhlašuje „ve Sbírce zákonů podle zvláštního právního předpisu.“ Vzhledem k tomu, že zákon o Sbírce zákonů stanovuje obecná pravidla vyhlašování právních předpisů, zatímco zákon o cenách upravuje vyhlašování cenových rozhodnutí (mimo jiné) Energetického regulačního úřadu, nelze než uzavřít, že vztah citovaných právních ustanovení představuje poměr mezi obecnou a speciální úpravou. Ve světle právní zásady „lex specialis derogat legi generali“, dle níž má zvláštní úprava přednost před úpravou obecnější, proto krajský soud v této souvislosti uzavírá, že cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008 vydané v částce 11 Energetického regulačního věstníku ze dne 26. 11. 2008 (o čemž bylo ve Sbírce zákonů publikováno sdělení č. 432/2008 Sb.) bylo vydáno v souladu s relevantním publikačním právem a stalo se tak nepochybně součástí českého právního řádu.

75. Pro uvedené krajský soud neshledal, že by Energetický regulační úřad v souvislosti s namítanou protiústavností cenového rozhodnutí č. 8/2008 jakkoli vykročil z mezí stanovených v čl. 2 odst. 3 ve spojení čl. 79 odst. 3 Ústavy a čl. 2. odst. 2 Listiny, resp. že by snad dopustil porušení zákazu zneužití pravomoci či zásady minimalizace zásahu státních orgánů do právní a majetkové sféry fyzických a právnických osob. IV.D K námitce, dle níž byl žalobce postihován za porušení podzákonného předpisu 76. Nedůvodná je i námitka, dle níž měl být žalobce sankcionován nikoli za porušení zákonné povinnosti, nýbrž za porušení podzákonného předpisu; uvedená námitka přitom částečně navazuje na shora uvedené námitky protiústavnosti cenového rozhodnutí jako takového.

77. Správní orgán prvního stupně uložil žalobci pokutu pro správní delikt ve smyslu § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, dle něhož se prodávající dopustí správního deliktu pokud „nedodrží věcné podmínky, pravidla nebo postupy pro stanovení úředních cen, jejich změn a způsobu jejich sjednávání, uplatňování a vyúčtování, stanovené cenovými orgány podle § 5 odst. 5“. Povinnost dodržovat věcné podmínky (byť ty samy jsou vymezeny podzákonným předpisem) tak plyne přímo ze zákona, přičemž právě porušení této povinnosti je žalobci vytýkáno.

78. Krajský soud se přitom v této souvislosti podrobněji zabýval žalobcovým odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 13/12; tento odkaz shledal krajský soud nepřípadným. Citovaným nálezem Ústavní soud zrušil § 289 odst. 2 zákona trestního zákoníku ve slovech „a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů“. Ve zbytku návrh na zrušení § 289 odst. 2 zákona trestního zákoníku odmítl. Uvedené ustanovení před derogačním zásahem Ústavního soudu stanovilo, že „[v]láda nařízením stanoví, co se považuje za jedy ve smyslu § 283, 284 a 286 a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů.“ Ústavní soud sice na jedné straně zrušenou část citovaného ustanovení považoval za rozpornou s čl. 39 Listiny ve spojení s čl. 78 Ústavy, avšak zároveň uvedl, že úprava nařízením vlády by byla ještě akceptovatelná tehdy, pokud by „se jednalo o konkretizaci zákonné normy upravující danou problematiku alespoň v základních rysech“.

79. V recentní judikatuře na tento závěr Ústavní soud navázal například usnesením ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 891/17, v němž uvedl mimo jiné následující: „[k] tvrzení stěžovatele o údajné neústavnosti nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, které provádí zmocnění v § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, Ústavní soud - ve shodě s názorem Nejvyššího správního soudu - neshledal, že by vláda prováděcím předpisem doplňovala skutkovou podstatu, která by nebyla dostatečně upravena přímo v zákoně, jako tomu bylo v případě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/12. Skutková podstata předmětného přestupku je stanovena přímo v ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, podle kterého ‚řidič nesmí řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky‘. Nařízení vlády č. 41/2014 Sb. tedy nestanovuje arbitrárně, jaké množství návykové látky považuje vláda za přípustné či nepřípustné, nýbrž na základě vědeckého poznání upravuje v souladu se zákonným zmocněním limitní hodnoty množství návykové látky v krevním vzorku, při jejichž dosažení ‚se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou‘.“ Poukázat lze také například na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 613/17, v němž za takovouto konkretizaci zákonné normy (konkrétně § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů) považoval nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (obdobně srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 3539/15).

80. Jinými slovy lze shrnout, že podzákonným předpisem je možno konkretizovat takovou úpravu, která danou problematiku upravuje alespoň v základních konturách. Krajský soud dospěl k závěru, že tato podmínka je v posuzované věci naplněna. Ustanovení § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách odkazuje při vymezení skutkové podstaty daného deliktu na § 5 odst. 5 téhož zákona. Dle věty druhé tohoto ustanovení pak platí, že „[p]ro uplatnění jednotlivých forem regulace cen mohou cenové orgány stanovit další věcné podmínky, včetně pravidel a postupů pro stanovení těchto cen, jejich změn a v případě nájmů nemovitostí nebo jejich částí a služeb spojených s jejich užíváním i způsob jejich sjednávání, uplatňování a vyúčtování.“ Jak již krajský soud shora dovodil, citované ustanovení (ve spojení s další shora citovanou právní úpravou) představuje dostatečný podklad pro vydání cenového rozhodnutí, v němž má cenový orgán díky své odbornosti za úkol stanovit konkrétní parametry regulace cen, což lze volně připodobnit například shora uvedené možnosti vlády upravovat na základě vědeckého poznání (odbornosti) limitní hodnoty množství návykové látky v krevním vzorku (tedy konkrétní parametry). IV.E K námitce neaplikovatelnosti zákona o cenách 81. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž zelený bonus ve smyslu § 4 odst. 3 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a § 8 zákona o podporovaných zdrojích energie není cenou a na věc proto nedopadá § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách.

82. Podle § 2 písm. d) zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, účinného do 31. 12. 2012, se rozumí „zeleným bonusem finanční částka navyšující tržní cenu elektřiny a hrazená provozovatelem regionální distribuční soustavy nebo přenosové soustavy výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů, zohledňující snížené poškozování životního prostředí využitím obnovitelného zdroje oproti spalování fosilních paliv, druh a velikost výrobního zařízení, kvalitu dodávané elektřiny“ (důraz doplněn). Z citovaného ustanovení tudíž zřetelně plyne, že zelený bonus byl považován za součást tržní ceny, tedy ceny, která je – z podstaty fungování trhu – výsledkem jednání při koupi a prodeji zboží (zde konkrétně elektrické energie) ve smyslu § 1 odst. 2 písm. a) zákona o cenách. Zelený bonus byl hrazen provozovatelem distribuční nebo přenosové soustavy.

83. Podle aktuálně platného § 2 písm. j) zákona o podporovaných zdrojích energie, který nahradil předchozí právní úpravu s účinností od 1. 1. 2013, se pak rozumí „zeleným bonusem na elektřinu finanční částka na podporu výroby elektřiny podle tohoto zákona určená výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla“. Podle § 9 odst. 3 tohoto zákona pak zelený bonus vyplácí operátor trhu na základě žádosti výrobce a předloženého vyúčtování podle odstavce 6 citovaného ustanovení. Žalovaný přitom správně poukázal na skutečnost, že dle § 12 odst. 7 (dříve odst. 9) téhož zákona postupuje Energetický regulační úřad při stanovení výkupních cen a zelených bonusů podle zákona o cenách, jehož předmětem je podle § 1 odst. 1 tohoto zákona uplatňování, regulace a kontrola cen výrobků, výkonů, prací a služeb. Taktéž podle této právní úpravy je tedy nutno považovat zelený bonus za cenu vyrobené elektřiny, kterou výrobce fakturuje operátorovi trhu.

84. Prostředky na úhradu zeleného bonusu jsou operátorovi trhu (dříve provozovateli distribuční soustavy) skutečně hrazeny částečně formou dotace (srov. § 6a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a § 28 zákona o podporovaných zdrojích energie). To však neznamená, že tyto finanční částky představují dotaci i ve vztahu k výrobci elektřiny (žalobci), neboť tomu jsou vypláceny coby součást úhrady tržní ceny za skutečně dodanou elektřinu. Žalobcovo tvrzení, že by se ve vztahu k operátorovi trhu (provozovateli distribuční soustavy) mělo jednat o účelově vázané prostředky, nadto nemá v relevantní právní úpravě oporu, neboť ta pouze stanoví, že uvedené subjekty mají právo na náhradu nákladů na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů (§ 6a odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, resp. § 28 odst. 2 – dříve odst. 1 – zákona o podporovaných zdrojích energie), a nikoli způsob, jakým s touto náhradou mají naložit.

85. Pro shora uvedené dospěl krajský soud k závěru, že zelené bonusy představují (formálně i materiálně) cenu ve smyslu § 1 odst. 2 písm. a) zákona o cenách hrazenou výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů. IV.F K námitkám týkajícím se uvedení FVE Čekanice do provozu 86. Žalobce v žalobě uplatnil též řadu námitek, na jejichž základě dovozoval splnění věcné podmínky uvedení FVE Čekanice, tj. uvedení do provozu, již v roce 2009. Tyto námitky shledal krajský soud nedůvodnými.

87. Krajský soud předně připomíná znění věcné podmínky obsažené v bodě (1.10) cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008: „[u] nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů“ (důraz doplněn). Krajský soud ve shodě se správními orgány shledal, že tato podmínka v posuzované věci splněna nebyla.

88. Podstatnou částí argumentace správních orgánů bylo (vedle zpochybnění dne skutečného započetí výroby elektřiny) posouzení otázky, zda ke splnění shora uvedené věcné podmínky bylo nezbytné zprovoznění celé výrobny nebo pouze její části. Žalovaný v této souvislosti poukázal na § 2 odst. 2 bod 20. část věty před středníkem energetického zákona, ve znění do 31. 12. 2010, dle něhož se výrobnou elektřiny rozumí „energetické zařízení pro přeměnu různých forem energie na elektřinu, zahrnující všechna nezbytná zařízení “. Mezi takováto „nezbytná zařízení“ pak nepochybně patří i tzv. technologické kontejnery sloužící k umístění střídačů, jak uvedl žalovaný na straně 14 napadeného rozhodnutí. Podmínka přítomnosti „všech nezbytných zařízení“ však směřuje spíše k tomu, že ve výrobně musí být instalována veškerá zařízení, která jsou zapotřebí k výrobě elektřiny, a nikoli k tomu, aby energetické zařízení pro naplnění definice výrobny elektřiny muselo být zcela dokončeno ve smyslu plného rozsahu plánovaného instalovaného výkonu.

89. Nelze však přehlédnout, že shora uvedená věcná podmínka vyžaduje, aby k započetí výroby došlo „v souladu s rozhodnutím o udělení licence“. V této souvislosti přitom krajský soud dospěl k závěru, že započetí výroby elektřiny v pouhé části výrobny k naplnění této podmínky nepostačuje. Energetický regulační úřad udělil žalobci rozhodnutím ze dne 29. 12. 2009, čj. 09083-6/2009-ERU (založeným stejně jako ostatní dále uvedené dokumenty obsažen ve správním spisu), změnou č. 012 původního licenčního rozhodnutí č. 110100339 licenci k provozu FVE Čekanice o celkovém instalovaném výkonu 4,480 MW. Oprávnění k provozování této licencované činnosti žalobci vzniklo dnem nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí, tj. 30. 12. 2009. Až teprve tímto dnem mohl žalobce v FVE Čekanice vyrábět elektřinu tak, aby mohla být věcná podmínka stanovená cenovým rozhodnutím č. 8/2008 splněna. Dle § 8 odst. 2 písm. c) energetického zákona přitom rozhodnutí o povolení licence obsahuje „technické podmínky, které je držitel licence při výkonu licencované činnosti povinen dodržovat“. Jedinou podmínkou technického charakteru, která je v uvedeném rozhodnutí ve vztahu k FVE Čekanice stanovena, je přitom celkový instalovaný výkon 4,480 MW této výrobny (viz strana 10 tohoto rozhodnutí); jedná se přitom o pevně stanovenou hodnotu (nikoli tedy o hodnotu maximální, minimální či jakési rozmezí, v němž by se mohl výrobce při budování výrobny pohybovat). Uvedený způsob stanovení celkového instalovaného výkonu je přitom zcela pochopitelný, neboť pokud by byl stanoven například skrze maximální hodnotu, mohl by Energetický regulační úřad jen obtížně monitorovat celkový výkon povolovaných výroben a plnit tak svou regulační funkci. V opačném případě by v souladu s uvedenou licencí bylo i časově neomezené provozování výrobny elektřiny při nepatrném zlomku původně plánovaného výkonu.

90. Tomuto závěru neodporuje ani dikce § 9 písm. a) až d) vyhlášky o udělování licencí v energetických odvětvích, na něž poukázal žalobce, neboť citovaná ustanovení neobsahují nic více než pouhý výčet dokumentů, kterými se prokazuje splnění technických předpokladů (tedy dokumentů, které jsou k takovému prokázání způsobilé).

91. Žalobci lze přisvědčit potud, že § 9 písm. c) této vyhlášky hovoří o podkladech prokazujících technické předpoklady u předčasného užívání před úplným dokončením výrobny; jedná se o povolení k předčasnému používání stavby a doklad prokazující splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce (zpráva o revizi). Citovaná právní úprava tedy počítá s možností, že výrobna elektřiny bude předčasně užívána, umožňuje-li to stavební právo a předpisy upravující bezpečnost práce. To však nikterak neovlivňuje zákonem stanovenou povinnost provozovatele výrobny elektřiny dodržovat technické podmínky stanovené Energetickým regulačním úřadem v rozhodnutí o udělení licence [§ 8 odst. 2 písm. c) energetického zákona]; nelze totiž směšovat pojem technické předpoklady dle § 5 odst. 7 energetického zákona, jejichž splnění je pouze předpokladem pro udělení licence, s technickými podmínkami stanovenými v rozhodnutí o udělení licence samotném. Z uvedeného tedy nelze dovodit, že pro splnění věcné podmínky uvedení výrobny do provozu v souladu s licencí (konkrétně v ní pevně stanoveným instalovaným výkonem) není zapotřebí, aby výrobna byla zcela dokončena ve smyslu instalace plného – licencí předpokládaného – výkonu.

92. Závěr žalovaného uvedený na straně 18 jeho rozhodnutí, dle něhož musí být výrobna elektřiny pro uvedení do provozu zcela stavebně dokončena, je proto v této konkrétní souvislosti vskutku nesprávný. Avšak vzhledem k tomu, že správní orgány obou stupňů ve skutečnosti v dané souvislosti zkoumaly, zda byl v FVE Čekanice koncem roku 2009 instalován licencí stanovený výkon, tedy zda byla technicky dokončena z pohledu možnosti plánované výroby elektřiny, postačí uvedenou nepřesnost pouze korigovat, aniž by krajský soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí.

93. Aby tedy FVE Čekanice byla souladná s udělenou licencí, musí mít celkový instalovaný výkon povolované výrobny právě tuto hodnotu (tak tomu ostatně dle kontrolních zjištění správních orgánů v době cenové kontroly bylo, neboť FVE Čekanice měla tou dobou celkový instalovaný výkon 4,48448 MW, což při zaokrouhlení na tři desetinná místa odpovídá hodnotě stanovené v licenci). Je tedy nutno posoudit, zda FVE Čekanice měla celkový instalovaný výkon v uvedené výši, tj. zda byla z tohoto pohledu již zcela dokončená a mohla elektřinu ve stanoveném výkonu vyrábět, již od 30. 12. 2009, resp. 31. 12. 2009, odkdy provozovatel distribuční soustavy povolil zkušební provoz této výrobny (viz přípis společnosti E.ON Distribuce ze dne 29. 12. 2009; vzhledem k tomu, že tento přípis je již zahrnut mezi podklady rozhodnutí obsaženými ve správním spisu, nebylo nutno přistupovat k jeho provedení coby důkazu, jak navrhl žalobce).

94. Správní orgány v této souvislosti vycházely primárně z informací poskytnutých policií. Dle úředního záznamu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitury Hradec Králové, Oddělení odhalování a vyšetřování, ze dne 26. 1. 2016, totiž bylo 8 ze 14 technologických kontejnerů umístěných v FVE Čekanice vyrobeno až v roce 2010. K tomuto úřednímu záznamu jsou přiloženy též dodací listy, které uvedenou skutečnost dokládají.

95. Žalobci lze přisvědčit potud, že úřední záznam ze dne 27. 5. 2016, v němž správní orgán prvního stupně uvedl, že se s obsahem úředního záznamu policie seznámil a založil jej do správního spisu, nepředstavuje zákonem předvídaný postup provedení důkazu listinou. Je sice pravdou, že správní orgán prvního stupně takto postupoval z důvodu nepřítomnosti žalobce, který se k provedení tohoto důkazu přes oznámení ze dne 18. 5. 2016 nedostavil, avšak i v takových případech musí být dle stávající judikatury správních soudů vyhotoven o provedení důkazu listinou protokol ve smyslu § 18 odst. 1 správního řádu (úřední záznam správního orgánu prvního stupně ze dne 27. 5. 2016 přitom veškeré obsahové náležitosti takového protokolu nesplňuje); z druhé strany je však zapotřebí zkoumat, zda pochybení spočívající v nevyhotovení takovéhoto protokolu mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí (srov. z novější judikatury například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2016, čj. 1 As 80/2016-30, č. 3466/2016 Sb. NSS). V posuzované věci přitom krajský soud neshledal, že by v důsledku nevyhotovení protokolu o provedení důkazu listinou trpělo napadené rozhodnutí nezákonností, jelikož žalobci bylo umožněno se s obsahem této listiny ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu seznámit a vyjádřit se k ní (viz oznámení o shromážděných podkladech rozhodnutí ze dne 1. 6. 2016). To ostatně žalobce učinil, neboť dne 3. 6. 2016 prostřednictvím svého zástupce do spisu nahlédl a podáním ze dne 13. 6. 2016 se k podkladům rozhodnutí obsáhle vyjádřil. Pochybení správního orgánu prvního stupně má proto pouze formální povahu a nezákonnost jeho rozhodnutí nezakládá.

96. Zároveň nelze přehlédnout, že úřední záznam policie představuje listinu, jejíž správnost se dle § 53 odst. 3 správního řádu presumuje. Nelze proto správním orgánům vytýkat (jak činí žalobce), že v této souvislosti neučinily další vlastní zjištění, neboť tento úřední záznam představoval ve vztahu ke skutečnostem v něm uvedeným dostatečný podklad.

97. Žalobce v řízení poukázal na revizní zprávu ze dne 10. 12. 2009, dle níž bylo ve výrobně FVE Čekanice instalováno všech 14 technologických kontejnerů. Tato zpráva je však v rozporu nejen s informacemi poskytnutými policií, ale i s rozhodnutím Městského úřadu Tábor, stavebního úřadu, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. S-META 57803/2009/Na, čj. METAB 61071/2009/SÚ/Nav, o povolení předčasného užívání stavby, vydané na základě místního šetření konaného předchozího dne, dle něhož stavba obsahuje mimo jiné „Technologický kontejner – půdorysný rozměr 5,6 x 2,65 m“. Užití singuláru v kontrastu s tím, že na jiném místě stavební úřad coby obsah stavby označuje například „příslušný počet fotovoltaických panelů“), tedy nenasvědčuje tomu, že by v FVE Čekanice byly ke dni místního šetření instalovány všechny technologické kontejnery. Tato skutečnost ve spojení s informacemi poskytnutými policií, jakož i skutečnostmi dále uvedenými věrohodnost revizní zprávy ze dne 10. 12. 2009 v tomto ohledu značně snižuje. Nadto dokonce i dle této revizní zprávy – jak správně upozornil žalovaný na straně 18 svého rozhodnutí – byl v době provedení revize v FVE Čekanice nainstalován ve fotovoltaických panelech výkon pouze ve výši 4 438,72 kWp, tedy nikoli plný výkon stanovený udělenou licencí na 4,480 MW.

98. Revizní zpráva ze dne 28. 12. 2009 se pak týkala pouze elektrického zařízení „22 kV pro FVE Čekanice – Trafostanice pro FVE TS1-TS5,TS7“ a nemá proto v této souvislosti žádnou vypovídací hodnotu. Je proto též nerozhodné, pokud provozovatel distribuční soustavy v e-mailu ze dne 26. 2. 2010 adresovanému kontrolnímu orgánu konstatoval, že žalobcova žádost o povolení zkušebního provozu byla kompletní, tj. byla k ní přiložena smlouva o připojení, protokol o nastavení ochran a revizní zpráva, neboť tyto dokumenty dokončenost FVE Čekanice nedokládají.

99. Prohlášení pana J. obsažené v notářském zápisu ze dne 26. 1. 2016 předložené samotným žalobcem krajský soud ve shodě se správními orgány nepovažuje za věrohodné. Správní orgán prvního stupně v této souvislosti konstatoval mimo jiné, že věrohodnost tohoto prohlášení musí hodnotit s ohledem na skutečnost, že jde o osobu v blízkém obchodním vztahu s žalobcem, přičemž vyjádření bylo vyhotoveno na základě žalobcova zadání. Pan J. nadto v uvedeném prohlášení vyjadřuje své subjektivní pocity ohledně opožděného osazování elektroměrů provozovatelem distribuční soustavy a následného proplácení podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů odhadem, ačkoli správnímu orgánu prvního stupně je z úřední činnosti známo, že v takovýchto případech musel výrobce vyplnit měsíční hlášení s konkrétně naměřenými hodnotami dle příslušné vyhlášky. Pan J. v prohlášení neuvedl ani to, zda byl osobně přítomen na stavbě a viděl osobně probíhat postup prací, neboť dle tohoto prohlášení o připojení FVE Čekanice do distribuční sítě v posledních dnech roku 2009 věděl pouze dle jeho „dostupných informací“. Navíc, jak konstatoval žalovaný, pan J. učinil obsahově zcela shodné prohlášení jak ve vztahu k FVE Čekanice, tak i FVE Chýnov. Správní orgány přitom k závěru o nevěrohodnosti dospěly na základě souhrnu uvedených skutečností a nikoli snad pouze proto, že pan J. přistoupil k vyjádření z popudu žalobce, jak je žalobcem správním orgánům podsouváno. Na základě těchto skutečností (opět hodnocených ve svém souhrnu a vzájemných souvislostech) se proto krajský soud zcela ztotožnil s posouzením tohoto prohlášení, jak je učinily správní orgány, a považuje jej za ryze účelové, a to včetně (v prohlášení ničím nepodloženého) tvrzení, dle něhož měly být v roce 2010 v FVE Čekanice prováděny meliorační práce. Případný výslech pana J. coby svědka by na základních důvodech nevěrohodnosti tohoto prohlášení nemohl cokoli změnit a neprovedení takovéhoto výslechu proto nepředstavuje pochybení způsobující nezákonnost napadených správních rozhodnutí.

100. Z podkladů obsažených ve správním spise tedy vyplývá, že přinejmenším ještě 23. 9. 2009, kdy stavební úřad provedl místní šetření pro účely povolení předčasného užívání stavby, všechny technologické kontejnery ve FVE Čekanice instalovány nebyly. O nedokončenosti této výrobny ostatně svědčí i revizní zpráva ze dne 10. 12. 2009, dle níž byl v době provedení revize ve výrobně instalován nižší výkon, než jaký předpokládala udělená licence. Z informací poskytnutých policií pak plyne, že všechny technologické kontejnery v této výrobně nebyly ani v průběhu první poloviny roku 2010. Uvedené žalobce zpochybnil obecným tvrzením, dle něhož mělo v průběhu tohoto časového rozmezí (konkrétně v roce 2010) dojít v FVE Čekanice k melioračním pracím a výměně části této výrobny. Toto tvrzení shledal krajský soud ve shodě s žalovaným za ryze účelové. Nejenže jej žalobce nikterak nedoložil, ale ani nekonkretizoval například to, proč měly být tyto práce prováděny, jaký byl údajný rozsah vyměněných částí, popřípadě proč musely být vyměněny právě technologické kontejnery; nadto jej žalobce uplatnil až v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ačkoli mu v tom nic nebránilo již v průběhu samotné kontroly.

101. V dané situaci není samozřejmě možné, aby správní orgány prokázaly (ne)přítomnost technologických kontejnerů v FVE Čekanice ke každému dni v rámci shora naznačeného časového období. Je však postačující, aby skutkový stav byl prokázán vždy do té míry, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti [§ 3 správního řádu či obdobně § 2 odst. 5 zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Vzhledem k tomu, že žalobce rozporoval shora uvedená skutková zjištění pouze nevěrohodným tvrzením o údajném provedení meliorizačních pracích (v podstatě tedy že všech 14 technologických kontejnerů se ještě koncem roku 2009 v FVE Čekanice nacházelo, avšak 8 z nich muselo být krátce nato za nejasných okolností a z neznámých důvodů vyměněno), žádné důvodné pochybnosti opodstatňující aplikaci zásady in dubio pro reo v posuzované věci nevyvstaly. Za této situace krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, dle níž se měly správní orgány dopustit porušení povinnosti stanovené v § 50 odst. 3 správního řádu.

102. Účelovosti postupu žalobce nasvědčuje též uzavření smlouvy o dodávce elektřiny ze dne 9. 11. 2010 uzavřené se zpětnou účinností k 26. 1. 2010, zatímco smlouvu o úhradě zeleného bonusu ze dne 10. 11. 2010 uzavřel žalobce s provozovatelem distribuční soustavy se zpětnou účinností k 31. 12. 2009, ačkoli pro rozdílný postup oproti smlouvě o dodávce elektřiny neexistoval žádný rozumný důvod. Na tomto posouzení nemění nic ani skutečnost, že s takto stanovenou zpětnou účinností smlouvy o úhradě zeleného bonusu souhlasil i provozovatel distribuční soustavy.

103. Na okraj k tomu krajský soud poznamenává, že považuje za prokázané, že k instalaci elektroměru u FVE Čekanice došlo až 26. 1. 2010 (viz pracovní příkaz z téhož dne, který je součástí správního spisu; k zákonnosti tohoto podkladu rozhodnutí viz dále odstavce 117 až 120). To ostatně potvrzuje též prohlášení pana J. předložené žalobcem a nejedná se tak o spornou skutečnost. Až tímto dnem tak prokazatelně započaly dodávky elektřiny z FVE Čekanice do distribuční soustavy, jak plyne také ze smlouvy o dodávce elektřiny ze dne 9. 11. 2010 uzavřené se zpětnou účinnosti právě k tomuto datu a z první doložené faktury vystavené žalobcem dne 8. 11. 2010, v níž provozovateli distribuční soustavy fakturoval dodávky elektřiny za leden roku 2010.

104. Skutková zjištění učiněná ze shora uvedených informací poskytnutých policií (podložených příslušnými dodacími listy k instalovaným technologickým kontejnerům) proto ve výsledku nebyla v řízení relevantním způsobem zpochybněna a představují dostatečný podklad pro závěr, dle něhož FVE Čekanice nebyla do konce roku 2009 zcela dokončena. Není tedy pravdou, že by se správní orgány v této souvislosti opíraly pouze o skutečnost, že k osazení FVE Čekanice elektroměrem došlo až v lednu 2010, byť i tato okolnost jejich závěrům nepochybně nasvědčuje. Podobně jako správní orgány proto dospěl krajský soud v posuzované věci k názoru, že jediným smyslem shora popsaného postupu žalobce bylo v této souvislosti dosáhnout na pro něj příznivější výši zeleného bonusu, ačkoli pro to nesplňoval podmínky.

105. Odkaz žalovaného na rozsudek Městského soudu v Praze čj. 8 Ca 53/2009-29 pak slouží v dané souvislosti pouze k přiblížení základních kritérií, jimiž se při hodnocení důkazu předloženým prohlášením řídil; jde tedy z podstaty věci o součást právní argumentace (tedy nevedoucí ke skutkovým zjištěním) a žalovaný tudíž nikterak nepochybil, pokud žalobci neumožnil předem se s tímto rozhodnutím seznámit.

106. Zbylými námitkami zpochybňujícími závěr správních orgánů o uvedení FVE Čekanice do provozu až v roce 2010 se krajský soud pro nadbytečnost již nezabýval, neboť za situace, kdy z podkladů obsažených ve spise vyplývá, že FVE Čekanice nebyla do konce roku 2009 zcela dokončena, není již rozhodné, kdy přesně došlo k jejímu zapojení do distribuční sítě či povolení jejího zkušebního provozu apod. Nebylo proto nutno ani provádět žalobcem navrhované důkazy pravidly provozování distribučních soustav ze dne 17. 3. 2009 a přípisem provozovatele distribuční soustavy ze dne 29. 12. 2009, kterým byl povolen zkušební provoz FVE Čekanice od 31. 12. 2009 do 28. 2. 2010 (tento přípis je nadto již obsažen ve správním spisu).

107. Není rovněž nutné zabývat se námitkou, dle níž se údajně správní orgány bez řádného zdůvodnění a v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu odchýlily od svého postupu ve věci FVE Bežerovice v otázce relevance rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby; toto rozhodnutí posuzující výrobnu elektřiny výlučně z pohledu stavebněprávních předpisů totiž – jak vyplývá ze shora uvedeného – nemá na posouzení splnění shora uvedené věcné podmínky uvedení provozovny do provozu, tj. započetí výroby elektřiny v souladu s udělenou licencí, vliv. Ani případné odchýlení se od dosavadní praxe by proto nemohlo mít za důsledek nezákonnost napadených správních rozhodnutí. IV.G K námitce nezohlednění liberačních důvodů dle § 17 odst. 1 zákona o cenách 108. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž správní orgány údajně neaplikovaly § 17 odst. 1 zákona o cenách.

109. Dle citovaného ustanovení ve znění od 18. 11. 2009 do 30. 6. 2017 platilo, že „[p]rávnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.“ Jinými slovy žalobce v této souvislosti tížilo důkazní břemeno v tom, aby prokázal existenci liberačního důvodu.

110. Krajský soud v této souvislosti připomíná, že podstatou správního deliktu, za nějž je žalobce postihován, spočívala v nesplnění věcné podmínky uvedení do provozu v roce 2009 stanovené cenovým orgánem dle § 5 odst. 5 zákona o cenách, v důsledku čehož uplatňoval zelený bonus v nesprávné výši. Jak již bylo shora uvedeno, žalobce nemohl oprávněně vycházet z toho, že FVE Čekanice byla do provozu uvedena již v roce 2009, neboť v tomto roce nebyla dle podkladů rozhodnutí obsažených ve spise ještě dokončena a nesplňovala tak technickou podmínku instalovaného výkonu dle rozhodnutí o udělení licence. Již z povahy věci proto nelze konstatovat, že žalobce vynaložil veškeré požadovatelné úsilí, aby předešel porušení právní povinnosti ve smyslu citovaného § 17 odst. 1 zákona o cenách. Za tohoto skutkového stavu je totiž prostor pro uplatnění liberačních důvodů dle tohoto ustanovení takřka mizivý; žalobce by totiž v důsledku musel prokázat, že vynaložil veškeré požadované úsilí k tomu, aby neuplatnil zelený bonus v nesprávné výši, což se ovšem v posuzované věci zcela evidentně nestalo, neboť žalobci muselo být přinejmenším zřejmé, že příslušnou věcnou podmínku nesplňoval a přesto činil veškeré kroky k uplatnění zeleného bonusu pro výrobny uvedené do provozu v roce 2009. Žalobcem rozporovaný závěr správního orgánu prvního stupně obsažený na straně 39 jeho rozhodnutí, dle něhož pokud by žalobce v posuzované věci opravdu vynaložil veškeré požadovatelná úsilí, ke správnímu deliktu by nedošlo, neboť by žalobce uplatňoval zelený bonus pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010, je proto zcela přiléhavý.

111. Není přitom pravdou, že by žalobci bylo kladeno k tíži pochybení provozovatele distribuční soustavy v rámci soukromoprávního vztahu. Je to totiž právě soukromoprávní povaha tohoto vztahu, díky níž žalobce nemusel na zpětné stanovení účinnosti smlouvy o úhradě zeleného bonusu ke dni 31. 12. 2009 přistoupit. Je přitom nerozhodné, která ze stran smluvní dokumentaci vyhotovila. Žalovaný v této souvislosti v napadeném rozhodnutí správně konstatoval, že „[p]odmínky uvedení výrobny z obnovitelného zdroje energie jsou definovány v příslušném CR ERÚ a provozovateli DS nepřísluší rozhodovat o tom, kdy byly naplněny. Sám výrobce elektřiny se má zařadit podle splněných věcných podmínek pro uvedení výrobny do provozu a nelze toto přenášet na provozovatele DS, neboť žádným právním předpisem mu tato pravomoc nebyla svěřena.“ 112. Již z tohoto důvodu nelze na posuzovanou věc aplikovat závěr obsažený v rozsudku sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, v němž Nejvyšší soud posuzoval případ podvodu, ve kterém jeden z poškozených dle názoru jmenovaného soudu nedostatečně dbal ochrany svých práv plynoucích ze soukromoprávního vztahu, což nemělo být kladeno k tíži obžalovaného. V nyní projednávané věci nadto provozovatel distribuční soustavy nehájil v rámci uvedeného soukromoprávního vztahu svá práva, neboť zelený bonus fakticky nevyplácel žalobci ze svých prostředků (ty mu totiž byly hrazeny prostřednictvím dotace; viz shora odst. 84). Právě z tohoto důvodu žalovaný odmítl aplikaci závěrů obsažených v citovaném rozsudku sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a nikoli proto (jak sugeruje žalobce), že by snad zpochybňoval soukromoprávní povahu předmětného smluvního vztahu. IV.H K námitce nezákonného zahájení cenové kontroly 113. Nedůvodná je také námitka, dle níž bylo nezákonným již samo zahájení cenové kontroly, neboť předmět této kontroly byl totožný s kontrolou zahájenou oznámením o zahájení kontroly ze dne 19. 11. 2014; jediným rozdílem bylo, že druhá z uvedených kontrol měla být provedena v provozovně FVE Chýnov.

114. Žalobci lze přisvědčit v tom, že i v případě cenové kontroly lze přiměřeně aplikovat § 48 ve spojení s § 154 a § 177 správního řádu (a přiměřeně též i žalobcem uvedené závěry Ústavního soudu vyslovené ve vztahu k daňové kontrole), upravující mimo jiné překážku řízení z důvodu litispendence. V posuzované věci však taková situace nenastala.

115. Je skutečností, že jak v oznámení o zahájení kontroly ze dne 18. 11. 2014, tak i v oznámení ze dne 19. 11. 2014 je uvedeno, že [p]ředmětem kontroly bude dodržování § 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, v platném znění z hlediska čerpání výše podpory na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů“, přičemž obě kontroly se týkaly období roku 2013 (pozn.: krajský soud má oznámení ze dne 19. 11. 2014 jakož i správní spis týkající se kontroly v FVE Chýnov k dispozici, neboť i v této věci je u něj vedeno řízení o žalobě pod sp. zn. 51 A 60/2017, a obsah tohoto oznámení je tudíž krajskému soudu znám z jeho úřední činnosti). Odlišně je pak vymezeno místo a čas uskutečnění kontroly. Zároveň je ovšem ze seznamu požadovaných dokladů patrno, že kontrolní orgán požadoval v obou případech vždy pouze doklady ke konkrétní kontrolované provozovně (tj. FVE Čekanice nebo FVE Chýnov), což nepochybně nenasvědčuje tomu, že by se měl předmět obou kontrol jakkoli překrývat. Přestože je tedy – striktně vzato – předmět kontroly v obou oznámeních formulován poněkud nešťastně, z kontextu celého textu obou oznámení nelze dospět k závěru, že předmět obou kontrol je totožný, neboť se v nich kontrolní orgán hodlal zaměřit na jiné otázky. To ostatně dokládá i následný postup kontrolního orgánu, který vedl každou z obou zahájených kontrol vždy pouze ve vztahu k jedné konkrétní provozovně. I kdyby tedy krajský soud shledal, že předmět obou kontrol byl vymezen shodně, nemohlo v posuzované věci dojít k porušení žalobcových procesních práv, neboť pochybení kontrolního orgánu by bylo výlučně formální povahy.

116. Nadto nelze ani přehlédnout, že z povahy překážky litispendence by uvedená žalobní námitka mohla být důvodná toliko ve vztahu k té kontrole, která byla zahájena později, tj. kontrole uskutečněné v provozovně FVE Chýnov. Krajský soud však opětovně zdůrazňuje, že k překrytí předmětu těchto kontrol nedošlo. IV.CH K námitkám týkajícím se podkladů od provozovatele distribuční soustavy a nezákonnosti protokolu o výsledku kontroly 117. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, dle níž je nezákonnost napadených správních rozhodnutí založena tím, že jako jejich podklad byla použita e-mailová komunikace s pracovníky provozovatele distribuční soustavy a také byl použit protokol o výsledku kontroly, který z této komunikace vycházel. Sdělení provozovatele distribuční soustavy totiž byla údajně získána v rozporu s § 37 odst. 4 správního řádu, neboť nebyla opatřena elektronickým podpisem a zároveň následně nebyla potvrzena.

118. Dle posledně citovaného ustanovení platí, že „[p]odání je možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě. Za podmínky, že podání je do 5 dnů potvrzeno, popřípadě doplněno způsobem uvedeným ve větě první, je možno je učinit pomocí jiných technických prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě bez použití podpisu.“ Žalobce k tomu uvádí, že dle § 37 odst. 1 správního řádu je podáním jakýkoli úkon směřující vůči správnímu orgánu. Zcela však opomíjí systematické zařazení citovaných ustanovení v části druhé hlavě III díle 2 správního řádu označeného jako „Úkony účastníků“ a zahrnující § 36 až § 38 tohoto zákona. Z uvedeného je patrno, že tato ustanovení se týkají pouze účastníků řízení, popřípadě obdobně též dotčených osob ve smyslu § 154 správního řádu (k tomuto názoru se ostatně kloní též komentářová literatura; srov. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 205-212). Námitka nezákonného získání sdělení provozovatele distribuční soustavy pro nedodržení podmínek stanovených v § 37 odst. 4 správního řádu a z toho plynoucí nezákonnosti protokolu o výsledku kontroly je proto lichá, neboť provozovatel distribuční soustavy nebyl ani účastníkem řízení ani dotčenou osobou.

119. Není přitom podstatné, zda správní orgán prvního stupně nebo žalovaný ověřovali totožnost osob, které danou e-mailovou komunikaci za provozovatele distribuční soustavy odesílaly. Samotná jejich rozhodnutí byla totiž opřena především o přílohy těchto e-mailů (například pracovní příkaz k instalaci elektroměru ze dne 26. 1. 2010), jejichž obsah ostatně žalobce nikterak nezpochybnil. Nadto samotné e-maily zaměstnanců provozovatele distribuční soustavy byly správnímu orgánu prvního stupně zasílány v reakci na jeho výslovné žádosti a nebyl proto dán jediný důvod o totožnosti těchto osob jakkoli pochybovat; opět přitom platí, že obsah těchto správ žalobce relevantním způsobem nezpochybnil, neboť napadl především jejich formální náležitosti.

120. Pro uvedené nelze dovodit ani nezákonnost protokolu o výsledku kontroly, který se o uvedenou e-mailovou komunikaci taktéž opírá. IV.I K námitce nepřiměřeného stanovení výše uložené pokuty 121. Nedůvodná je též námitka nepřiměřeného stanovení výše pokuty.

122. Žalovaný správním orgánům předně vytýká, že nesprávně vyhodnotily otázku opakování správního deliktu, které mu bylo přičteno k tíži, přičemž k opakovanému porušení tohoto zákona mělo dle správního orgánu prvního stupně dojít z toho důvodu, že žalobci byla v roce 2014 uložena pokuta ve věci FVE Bežerovice.

123. Dle § 17 odst. 2 zákona o cenách, ve znění do 30. 6. 2017, platí, že „[p]ři určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.“ 124. Žalobci lze přisvědčit potud, že za této situace se nejedná o opakování správního deliktu ve smyslu recidivy, tedy spáchání správního deliktu znovu poté, co byl pachatel již dříve pravomocně shledán vinným ze spáchání deliktu předchozího, jak bylo konstruováno například ustanovení někdejšího § 120 odst. 3 věty druhé zákona o veřejných zakázkách, na něž poukázal žalobce. To však neznamená, že by vícenásobné porušení zákona o cenách ze strany žalobce nemohlo být v posuzované věci přitěžující okolností.

125. Ve věcech FVE Čekanice, FVE Chýnov, jakož i FVE Bežerovice byl žalobce sankcionován za totožný správní delikt, tj. nesplnění věcné podmínky uvedení výrobny do provozu v roce 2009 a v důsledku toho uplatňování zeleného bonusu v neoprávněné výši v roce 2012 (FVE Bežerovice), resp. 2013 (FVE Čekanice a FVE Chýnov). Jednalo se tedy o vícečinný stejnorodý souběh, který dle (přiměřeně aplikovaného) § 42 písm. n) trestního zákoníku přitěžující okolnost nepochybně představuje. Správní orgány proto nepochybily, pokud tuto skutečnost kladly žalobci k tíži.

126. Krajský soud se ztotožnil též s posouzením přitěžující okolnosti spočívající v nevrácení nepřiměřeného prospěchu před vydáním prvoinstančního rozhodnutí. Žalovaný v této souvislosti správně poukázal na rozsudek čj. 4 As 51/2007-68, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[p]od kritérium ‚rozsah následků protiprávního jednání‘ pak lze podřadit skutečnosti jako: rozsah škody, odstranitelnost škody, případně reakci pachatele na odhalení jeho protiprávního jednání (zjištěných nedostatků).“ Ačkoli Nejvyšší správní soud učinil uvedený závěr v souvislosti s porušením zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, lze jej nepochybně obdobně uplatnit i v nyní projednávané věci v souvislosti s posuzováním závažnosti správního deliktu dle § 17 odst. 2 zákona o cenách, ve znění do 30. 6. 2017. Pokud se žalobce ani nepokusil odstranit negativní důsledek svého protiprávního jednání, a to ani za situace, kdy mu ještě před zahájením cenové kontroly v nyní projednávané věci byla již za prakticky totožné jednání pravomocně uložena pokuta ve věci FVE Bežerovice (rozhodnutí o odvolání v této věci bylo žalobci doručeno dne 19. 8. 2014) a protiprávnost tohoto jednání mu proto musela být zřejmá, je zcela namístě k takové skutečnosti přihlédnout. Krajský soud přitom neshledal, že by tímto postupem došlo k porušení práva na obhajobu či jiných garancí trestního procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy; ostatně žalobce sám tuto námitku nikterak blíže neodůvodnil. Přiměřeně lze v této souvislosti odkázat například na rozsudek ze dne 15. 9. 2015, čj. 14 Kse 3/2015-53, v němž kárný senát Nejvyššího správního soud taktéž vzal coby přitěžující okolnost v úvahu, „že kárně obviněný své pochybení neuznal a nevyvodil z něj žádné důsledky.“ 127. Nutno ovšem podotknout, že i bez této okolnosti považuje krajský soud uložení pokuty ve výši jedenapůlnásobku nepřiměřeného prospěchu za zcela přiměřené. Rozhodujícími přitěžujícími okolnostmi totiž dle správního orgánu prvního stupně bylo primárně to, že žalobce svým jednáním poškodil konečné spotřebitele a státní rozpočet, na něž přenesl neoprávněně vysokou část podpory financování energie z obnovitelných zdrojů. Ke spáchání správního deliktu nadto došlo aktivním jednáním žalobce a nikoli například pouhým opomenutím. Správní orgán při stanovení výše pokuty přihlédl též k hospodářskému výsledku žalobce tak, aby pokuta neměla likvidační charakter, ale zároveň plnila své základní represivní a preventivní funkce.

128. Nelze přehlédnout, že žalobci mohla být pokuta dle § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách uložena v rozsahu jedno až pětinásobku nepřiměřeného majetkového prospěchu. Při zvážení všech shora uvedených okolností dospěl krajský soud k závěru, že stanovení výše pokuty při dolní hranici zákonného rozsahu (tj. jedenapůlnásobku nepřiměřeného majetkového prospěchu) v posuzované věci nebylo zjevně nepřiměřeným ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. IV.J K námitce podjatosti oprávněných úředních osob 129. Krajský soud se dále zabýval námitkou podjatosti oprávněných úředních osob, přičemž ani této námitce nepřisvědčil.

130. Dle § 14 odst. 1 správního řádu platí, že „[k]aždá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen ‚úřední osoba‘), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.“ 131. K závěru o podjatosti úřední osoby lze tedy na základě citovaného ustanovení dospět pouze tehdy, pokud lze o její nepodjatosti pochybovat s ohledem na to, že má pro její vztah k věci, účastníkům a jejich zástupcům zájem na výsledku řízení. Žalobce však spatřuje podjatost oprávněných úředních osob v údajném tendenčním postupu správního orgánu prvního stupně. Žalobce tedy netvrdil žádnou skutečnost, s níž by posledně citované ustanovení spojovalo vyslovení podjatosti úřední osoby. Nadto – jak plyne ze shora uvedeného – krajský soud žádný takovýto tendenční postup ze strany správních orgánů neshledal. Žalovaný se s touto námitkou přezkoumatelně vypořádal na stranách 17 a 18 žalobou napadeného rozhodnutí tak, že ji odmítl. IV.K K námitce, dle níž se na vypracování rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podílely další neznámé osoby 132. Žalobní námitka, dle níž se údajně na přípravě rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podílely osoby s vysokoškolským právnickým vzděláním, které jsou zaměstnány u žalovaného, přičemž žalobce nebyl s touto skutečností seznámen, má pak zcela spekulativní povahu, přičemž ani její případná důvodnost by nemohla zapříčinit nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí, resp. následného rozhodnutí o odvolání.

133. Ze správního spisu je patrno, že pro samotnou cenovou kontrolu byli oprávněnými úředními osobami v projednávané věci od samého počátku Ing. Z.M. a Ing. Bc. J.M.; srov. pověření ke kontrole ze dne 19. 11. 2014 vydané Ing. Vladimírem Štěpkou, ředitelem Státní energetické inspekce, územního inspektorátu pro Jihočeský kraj. Pro samotné správní řízení pak byla oprávněnou úřední osobou určena Ing. Bc P.T.; srov. záznam o určení oprávněné úřední osoby ze dne 9. 12. 2015 vydaný opět Ing. Š. Samotné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pak podepsal také Ing. Š.

134. Jsou to tedy právě tyto jmenované osoby, které se v průběhu cenové kontroly, resp. navazujícího správního řízení bezprostředně podílely na výkonu pravomoci správního orgánu ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu a které za uvedený výkon pravomoci nesly odpovědnost. Za samotné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pak zodpovídá přímo Ing. Š., který jej podepsal. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, kdyby se na vyhotovení prvoinstančního rozhodnutí nějakým způsobem skutečně podílely i jiné osoby, neboť finální odpovědnost za každý úkon správního orgánu nese osoba, která byla k jeho provedení příslušná, resp. byla k tomuto pověřena a je pod ním též podepsána. Právě vůči těmto osobám pak může směřovat případná námitka podjatosti účastníka řízení (tu ostatně žalobce také vznesl a žalovaný se jí řádně zabýval; viz shora odstavec 53).

135. Pro uvedené krajský soud nepřistoupil ani k provedení navrhovaných důkazů výslechem oprávněných úředních osob Ing. Bc T. a Ing. Š., jakož i seznamem úředních osob s vysokoškolským právnickým vzděláním zaměstnaným u správního orgánu prvního stupně ke dni vydání jeho rozhodnutí; dokazování v tomto směru by totiž bylo nadbytečným. V.Závěr a náklady řízení 136. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

137. Vzhledem k tomu, že krajský soud neshledal, že by žalobci byla uložena sankce ve zjevně nepřiměřené výši ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. (viz shora odstavce 121 až 128), nevyhověl ani návrhu na moderaci uložené pokuty. O této skutečnosti přitom nebylo zapotřebí rozhodovat zvláštním výrokem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2014, čj. 8 As 34/2013-38, č. 3172/2015 Sb. NSS).

138. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení