51 A 27/2016 - 30

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a JUDr. Věry Balejové v právní věci žalobce P.B., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 29. 4. 2016, č. j. KUJCK 49505/2016/ODSH/Ol, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Strakonice ze dne 17. 3. 2016, č. j. MUST/014254/2015/OD/kra, kterým byl žalobce uznán vinným ze správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se žalobce dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 10 téhož zákona, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že nezajistil, aby při užití vozidla tovární značky Ford Galaxy 2.3, RZ X dne 23. 2. 2015 v době kolem 10:35 hod. ve Strakonicích, v ul. Podskalská, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené zákonem o silničním provozu. Protiprávní jednání řidiče uvedeného vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, bylo zjištěno hlídkou Městské policie Strakonice. Vozidlo žalobce bylo v rozporu s § 4 písm. b) a c) zákona o silničním provozu odstaveno v prostoru působnosti vodorovného dopravního značení V13a „Šikmé rovnoběžné čáry“ vyznačující plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat. Za tento správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, přičemž namítá jeho nezákonnost a navrhuje napadené rozhodnutí a související rozhodnutí prvého stupně zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce je předně toho názoru, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť jeho rozhodnutí nepředcházel zákonný postup prvostupňového správního orgánu. Řízení o správním deliktu provozovatele vozidla (tj. žalobce) nemělo být vůbec zahájeno. Své výhrady žalobce formuloval do následujících žalobních námitek. Žalobce namítá nezákonné zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku – řidiče vozidla. Žalobce sdělil prvostupňovému správnímu orgánu totožnost osoby řidiče M. V., které správní orgán zaslal předvolání k podání vysvětlení, avšak tato osoba odepřela výpověď s tím, že by sama sobě mohla způsobit újmu. Žalobce má proto za prokázané, že M. V. se dopustila přestupku, za který je žalobce činěn objektivně zodpovědným. Odložení věci správním orgánem podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o přestupcích“) bylo podle žalobce nedostatečně odůvodněné. Žalovaný podle žalobce nepodnikl dostatečné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku a řízení s žalobcem zahájil v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Správní orgán si mohl vyžádat od městské policie záznam z průmyslové kamery, ze kterého by bylo patrné, zda vozidlo zaparkoval muž nebo žena, a tedy žalobcem udaná řidička. Správní orgán prvého stupně mohl předvolat strážníky k podání vysvětlení za účelem zjištění toho, zda si nevšimli něčeho, co by nasvědčovalo tvrzení žalobce, že vozidlo zaparkovala M. V. Jen takový postup by byl konformní s § 125h odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce má za to, že splnil svoji povinnost podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích, když prvostupňovému správnímu orgánu sdělil, že vozidlo v předmětnou dobu přenechal k užívání M. V. Pokud by se správní orgán domníval, že žalobce sdělil prvostupňovému správnímu orgánu nesprávnou totožnost osoby, které přenechal své vozidlo k užívání, měl s žalobcem zahájit řízení o přestupku podle § 125c odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce dále namítá, že prvostupňový správní orgán rozhodl bez nařízeného jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za jeho osobní účasti. Tímto měl být žalobce zkrácen na svých právech podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako na právech podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Postupem správních orgánů měla být porušena zásada bezprostřednosti. Žalobce uvádí, že na řízení o správním deliktu je nutno analogicky aplikovat trestní řád a zákon o přestupcích, neboť se jedná o „trestní obvinění“. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 56/2014 – 35 a zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Dále je žalobce přesvědčen, že i pokud by nařízení ústního jednání ve věci nebylo potřebné, prvostupňový správní orgán měl povinnost provést dokazování za jeho osobní účasti podle § 51 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Tím, že žalobci nebyla dána možnost účastnit se provedeného dokazování, bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a byla porušena zásada bezprostřednosti řízení. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34. Správní orgán sice vyrozuměl žalobce podle § 36 odst. 3 správního řádu, toto vyrozumění však nemůže podle uvedeného rozsudku zhojit namítanou vadu řízení. Žalobce rovněž ve správním spise postrádá protokol o provedeném dokazování podle § 51 a násl. správního řádu a má proto za to, že prvostupňový správní orgán neprováděl žádné dokazování. Dále žalobce namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť nebylo prokázáno, že řidič vozidlo zaparkoval na místě, kde bylo stání zakázáno. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, který ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, publ. ve Sb. NSS pod č. 1856/2009, nemůže být užit jako důkaz. Součástí spisu jsou i fotografie, které však spolu s úředním záznamem lze užít jako podklad rozhodnutí pouze pokud je jimi dokazováno, což jak žalobce namítá, nebylo. Správní orgány podle žalobce rovněž neprokázaly, že řidič jeho vozidla se měl dopustit přestupku podle silničního zákona. Pokud by vozidlo žalobce bylo zaparkováno mimo pozemní komunikaci, jednalo by se o přestupek podle přestupkového zákona a žalobce, jako provozovatel vozidla by nemohl být za toto jednání postižen. Podle žalobce nebylo prokázáno, že vozidlo žalobce bylo ponecháno na pozemní komunikaci. Žalobce dále namítá nedostatečné odůvodnění uložené sankce. Prvostupňový správní orgán podle žalobce nehodnotil ve prospěch žalobce žádné polehčující okolnosti, způsob spáchání skutku, míru zavinění, když žalobcova odpovědnost je objektivní a on sám nemohl přestupkovému jednání zamezit. Výši uložené sankce považuje žalobce za nepřiměřenou, neboť žalobce sám nic nespáchal a vyšší než minimální sankce nemůže mít jakýkoli výchovný či preventivní charakter. Prvostupňový správní orgán rovněž neprokázal, že jednání žalobce by mělo jakékoli negativní důsledky. Dále žalobce namítá promlčení správního deliktu provozovatele vozidla, neboť zákon o provozu na pozemních komunikacích nestanovuje lhůtu k projednání deliktu podle § 125f téhož zákona; správní delikt musí vykazovat znaky přestupku, přičemž přestupky nelze po uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty projednat. Žalobce poukazuje na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb., zákonem č. 297/2011 Sb., vydané Ministerstvem dopravy pod č. j. 8/2013-160/OST/5, podle které správní delikt provozovatele vozidla nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok (analogie § 20 odst. 1 zákona o přestupcích v souladu se zásadou in dubio mitius. S ohledem na uvedené žalobce rovněž namítá překvapivost napadeného rozhodnutí. Závěrem žalobce namítá protiústavnost skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla, neboť § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovuje provozovateli vozidla nesplnitelnou povinnost. Žalobce je přesvědčen, že není objektivně v možnostech provozovatele vozidla zajistit, aby osoba řidiče dodržovala povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobce je přesvědčen, že mu nemůže být k tíži, že řádně proškolená osoba nedodrží pravidla silničního provozu. Stejně jako vlastník střelné zbraně není odpovědný za její zneužití jinou osobou, které zbraň v souladu se zákonem svěřil, nemůže být ani provozovatel vozidla odpovědný za nedodržení pravidel silničního provozu osobou, které vozidlo svěří. Taková zákonná konstrukce je podle žalobce v rozporu se zásadami soudního trestání, správního trestání a presumpcí neviny. Žalovaný ve svém vyjádření shrnul dosavadní průběh řízení a žalobní body a vyjádřil se k nim následovně. Prvostupňový správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Z vyjádření žalobce a M. V. nelze dovozovat, že předmětné vozidlo tato osoba skutečně řídila. Skutkový stav byl podle žalovaného dostatečně zjištěn a nebylo proto potřeba provádět další dokazování a nařizovat ústní jednání. Svůj názor žalovaný podložil rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46. Žalobcem odkazované rozsudky vztahující se k právu na ústní projednání věci považuje žalovaný za nepřiléhavé. Žalovaný rovněž odmítl namítané vady dokazování a k otázce protokolace dokazování odkázal na odbornou literaturu (Josef Vedral, Správní řád – komentář. II. vydání, Praha: Bova Polygon). Prvostupňový správní orgán podle žalovaného postupoval v souladu s § 51 odst. 1 správního řádu; podkladem pro vydání rozhodnutí bylo zejména oznámení o dopravním přestupku, upozornění nepřítomného řidiče motorového vozidla, výpis z registru provozovatelů vozidel a fotodokumentace z místa události označená datem a časem pořízení, na které je zachyceno postavení vozidla žalobce a umístění dopravního značení. K zániku odpovědnosti provozovatele vozidla žalovaný uvedl, že vozidlo žalobce bylo odstaveno dne 23. 2. 2015, tedy za účinnosti novely č. 230/2014 Sb., kterou se měnil zákon o provozu na pozemních komunikacích. Zákon o provozu na pozemních komunikacích ve znění uvedeného zákona podle § 125e odst. 5 a § 125e odst. 3 stanovuje, že odpovědnost fyzické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm správní orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Byl-li správní delikt spáchán po 7. 11. 2014 (účinnost novely), odpovědnost za jeho spáchání nezanikla. Žalovaný k podrobnému odůvodnění svého závěru odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 A 80/2015 - 43. K metodice, na kterou žalobce odkázal, žalovaný uvedl, že s ohledem na znění zákona a navazující judikaturu ji nepovažuje za závaznou. Uloženou sankci ve výši 2.000 Kč považuje žalovaný za adekvátní, prvostupňový správní orgán přihlédl k tomu, že vozidlo žalobce stálo v místě zatáčky, kde byly sníženy rozhledové poměry pro ostatní účastníky silničního provozu. K otázce ústavnosti předmětné právní úpravy žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci králové ze dne 21. 11. 2013, č. j. 51 A 23/2013 – 21, s tím, že tuto úpravu shledává v souladu s ústavním pořádkem. Ze správního spisu, který si krajský soud vyžádal, byly zjištěny následující rozhodné skutečnosti: Podle oznámení o dopravním přestupku ze dne 17. 3. 2015 Městská policie Strakonice zjistila odstavení shora uvedené odstavení vozidla žalobce. Na vozidle bylo městskými strážníky ponecháno upozornění pro nepřítomného řidiče, podle kterého vozidlo stálo v místě zákazu zastavení (V13A). Na pořízené fotodokumentaci je patrné vozidlo žalobce zanechané na podélném dopravním značení „Šikmé rovnoběžné čáry“ „V13A“. Vozidlo je odstaveno vedle chodníku mimo vyznačená parkovací místa, která se nacházejí před samotným vozidlem. Vozidlo se nachází „v zatáčce na rozcestí“. Výzvou ze dne 28. 4. 2015 byl žalobce vyzván k úhradě peněžité částky ve výši 500 Kč a byl poučen o možnosti sdělení totožnosti řidiče. Na uvedenou výzvu žalobce nereagoval. Předvoláním ze dne 8. 6. 2015 byl žalobce předvolán k podání vysvětlení. Dne 29. 6. 2015 žalobce prostřednictvím svého zmocněnce společnosti FLEET Control, s. r. o. sdělil, že vozidlo měla zapůjčené jeho přítelkyně M. V., další výpověď žalobce odmítl, neboť by mohl přivodit riziko postihu osobě blízké. Předvoláním ze dne 1. 7. 2015 byla M. Veselá předvolána k podání vysvětlení. Dne 26. 7. 2015 zaslala M. V. prostřednictvím e-mailu se zaručeným el. podpisem své vyjádření, v němž odmítla podat vysvětlení, neboť by mohla sebe samu vystavit riziku postihu za přestupek. Dne 29. 7. 2015 bylo podezření z přestupku podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích odloženo, protože správní orgán nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Příkazem ze dne 29. 7. 2015 byla žalobci za správní delikt provozovatele vozidla uložena pokuta ve výši 2.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Proti tomuto příkazu podal žalobce dne 10. 8. 2015 prostřednictvím zmocněnce blanketní odpor. Dne 26. 10. 2015 prvostupňový správní orgán vyrozuměl žalobce o možnosti seznámení se se spisovým materiálem před vydáním rozhodnutí. Sdělením ze dne 29. 10. 2015 žalobce správnímu orgánu sdělil, že má za to, že nejsou splněny předpoklady pro vedení řízení, neboť správnímu orgánu bylo sděleno, kdo vozidlo předmětného dne řídil. Na toto sdělení reagoval správní orgán přípisem ze dne 2. 11. 2015 s tím, že mu bylo žalobcem sděleno, že vozidlo měla zapůjčené M. V., což neznamená, že toto vozidlo řídila, přičemž tato osoba odmítla podat vysvětlení. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 30. 11. 2015 byla žalobci za předmětný správní delikt uložena sankce ve výši 2.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil blanketním odvoláním ze dne 15. 12. 2015, které po výzvě doplnil v tom směru, že namítá nenařízení ústního jednání, stejně jako nesplnění předpokladů pro vedení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 3. 2016 rozhodnutí prvostupňového správního orgánu zrušil pro vady odůvodnění výše uložené sankce a věc vrátil prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 17. 3. 2016 byla následně žalobci za předmětný správní delikt uložena pokuta ve výši 2.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1.000 Kč. Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí shrnul zjištěný skutkový stav a dosavadní průběh řízení. K výši uložené sankce uvedl, že vozidlo žalobce bylo ponecháno v prostoru zatáčky s omezenými rozhledovými podmínkami. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil blanketním odvoláním ze dne 4. 4. 2016. Po výzvě žalobce doplnil, že namítá nenařízení ústního jednání, nenaplnění předpokladů pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a nemožnost projednání deliktu provozovatele vozidla s ohledem na uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty. Napadeným rozhodnutím ze dne 29. 4. 2016 bylo rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrzeno a odvolání žalobce zamítnuto. Námitka žalobce o nenařízení ústního jednání byla žalovaným s odkazem na § 49 správního řádu shledána nedůvodnou s tím, že žalobce i jeho zmocněnec byli po celou dobu řízení prakticky nečinní a nevyužili svých procesních práv. V rámci konstatování úpravy objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla se žalovaný vypořádal i s druhou námitkou žalobce, tj. námitkou směřující vůči nenaplnění podmínek pro vedení řízení s provozovatelem vozidla. S námitkou prekluze se žalovaný vypořádal s odkazem na platnou a účinnou právní úpravu, podle které odpovědnost žalobce za správní delikt nezanikla. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl při jednání dne 26. 7. 2017. Žalobce, jeho zástupce ani žalovaný se k jednání nedostavili. Žaloba není důvodná. Krajský soud předně konstatuje, že z úřední činnosti shledal chybu ve výroku napadeného rozhodnutí, která spočívá v tom, že je v něm přezkoumávané prvostupňové rozhodnutí onačeno nesprávným datem vydání. Z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2012, čj. 3 Ads 14/2012 – 72 (všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz), se podává, že „nesprávná identifikace“ prvoinstančního správního rozhodnutí ve výrokové části rozhodnutí odvolacího správního orgánu, která je svým charakterem zřejmou nesprávností ve smyslu § 70 správního řádu z roku 2004, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ani jinou vadu řízení podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.“ Krajský soud uvedenou vadu výroku napadeného rozhodnutí vyhodnotil jako zřejmou nesprávnost podle § 70 správního řádu. Ve výrokové části napadeného rozhodnutí je totiž jednoznačně popsáno jednání, kterým se žalobce dopustil správního deliktu, přičemž v této části je i prvostupňové rozhodnutí označeno správně datem a č. j. Chybné označení rozhodnutí se nachází pouze v části výroku, v němž se uvádí, že odvolání se zamítá a rozhodnutí Městského úřadu Strakonice se potvrzuje. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je již prvostupňové rozhodnutí opět označováno bezchybně. Obsah napadeného rozhodnutí jako celek nezavdává žádnou pochybnost o tom, jaké rozhodnutí správního orgánu prvého stupně bylo přezkoumáno a jakého se týká deliktního jednání. Chybné označení prvostupňového rozhodnutí ve výroku napadeného rozhodnutí je tudíž skutečně pouze zřejmou chybou v psaní, která nemá za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí či jinou vadu řízení. Námitku nesplnění podmínek pro vedení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla shledal krajský soud nedůvodnou. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku, a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soud č. j. 8 As 110/2015 - 46, ze dne 22. 10. 2015, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. (…) pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona (…) naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ Žalobce na výzvu prvostupňového správního orgánu sdělil, že vozidlo měla mít zapůjčené jeho přítelkyně M. V., k čemuž odmítl sdělit další podrobnosti, neboť by mohl tuto osobu vystavit riziku stíhání za přestupek. Sama M. V. odmítla podat vysvětlení, neboť by si jeho podáním mohla přivodit riziko postihu za přestupek. S důrazem na zásadu presumpce neviny nelze považovat M. V. za pachatele přestupku, za jehož spáchání je žalobce jako provozovatel vozidla objektivně odpovědný. Jakékoli závěry žalobce o přestupku, za který by mohla být M. V. v případě podání vysvětlení eventuálně postižena, je nutné hodnotit jako nepodložené a čistě spekulativní. Dílčí námitkou žalobce, že správní orgán měl při svých pochybnostech o totožnosti udané osoby řidiče vést s žalobcem eventuálně řízení pro porušení jeho povinnosti podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, se krajský soud s ohledem na předmět tohoto soudního přezkumu nezabýval, neboť krajskému soudu v tomto řízení nepřísluší hodnotit, zda správní orgán měl zahájit s žalobcem další správní řízení či nikoli. Krajský soud shledal, že prvostupňový správní orgán učinil dostatečné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku. Prvostupňový správní orgán poučil žalobce o možnosti podat vysvětlení, sdělit osobu řidiče a následně žalobce předvolal k podání vysvětlení. Žalobce reagoval toliko sdělením osoby, která měla od něho vozidlo v tu dobu zapůjčené. Prvostupňový správní orgán pro prověření tvrzení žalobce předvolal jím udanou osobu k podání vysvětlení, přičemž tato osoba využila svého práva odmítnout výpověď. Za této situace nezbylo prvostupňovému správnímu orgánu nic jiného, než podezření ze spáchání přestupku odložit, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. S ohledem na charakter institutu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla by bylo v rozporu s jeho smyslem, aby prvostupňový správní orgán prováděl rozsáhlé prověřování, např. vyhledával svědky, vyslýchal policisty či opatřoval záznam z bezpečnostní kamery atd. Pouhé tvrzení žalobce nelze považovat za skutečnost, která by odůvodňovala zahájení řízení o přestupku vůči jím udané osobě. Jak prvostupňový správní orgán správně uvedl, žalobce sdělil, že M. V. měla jeho vozidlo zapůjčené, přičemž z tohoto tvrzení se nepodává, že právě ona by byla tou osobou, která by vozidlo žalobce odstavila v rozporu s právními předpisy. Námitku porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod nekonáním ústního jednání shledal krajský soud nedůvodnou. Krajský soud se neztotožňuje se závěry judikatury, na kterou odkázal žalobce (vyjma rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34, viz níže) o nutnosti nařízení ústního jednání u tzv. jiných správních deliktů, přičemž opětovně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, ve kterém bylo konstatováno, že „správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu z roku 2004) v řízeních o správních deliktech, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.“ V rozsudku se dále uvádí, že „soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ Vzhledem k obsahu správních spisů je krajský soud toho názoru, že ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu nebylo nařízení ústního jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka. V rámci proběhnuvšího správního řízení mohl žalobce opakovaně uplatňovat svá práva jako účastník řízení, uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy. Skutečnost, že tak nečinil, případně tak činil v nedostatečné podobě, nelze klást k tíži správním orgánům. Krajský soud poukazuje na to, že Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 - 34, došel k obdobnému závěru ohledně nutnosti konání ústního jednání u tzv. jiných správních deliktů jako Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku. Krajský soud v Plzni v tomto rozsudku mj. uvedl, že „z cit. čl. 6 odst. 1 Úmluvy podle názoru soudu vyplývá, že se vztahuje pouze na jednání před orgánem, který splňuje atributy nezávislosti (tzv. princip plné jurisdikce), tedy v podmínkách českého právního řádu na soud.“ Žalobce dále namítá, že nebyl podle § 51 odst. 2 správního řádu vyrozuměn o provádění důkazů mimo ústní jednání, čímž byla porušena zásada bezprostřednosti. Tuto námitku shledává krajský soud nedůvodnou. Ze správních rozhodnutí ve věci samé je zcela zřejmé, že v přezkoumávané věci proběhlo dokazování. Z toho důvodu se krajský soud neztotožňuje s názorem žalobce, že správní orgány nepřistoupily k dokazování. Krajský soud se dále zabýval průběhem samotného dokazování v mezích vznesených žalobních bodů. Krajský soud poukazuje na právní názor uváděný v odborné literatuře: „Z logiky věci se však nelze domnívat, že je nezbytné vyrozumět účastníka, že se bude provádět důkaz listinou spočívající pouze v tom, že si ji správní orgán (přesněji řečeno oprávněná úřední osoba) přečte, resp. učiní o tom podle § 53 odst. 6 záznam do spisu. Nutnost přítomnosti účastníků při tomto přečtení listiny nelze dovozovat ani z § 53 odst. 6, protože ten pouze stanoví, jak postupovat v případě, že přítomni jsou (nestanoví však, že je to nezbytné; svou formulací naopak dokládá, že to nezbytné není).“ (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 200). Obdobně tak „vedle ústního přečtení či sdělení obsahu lze důkaz listinou provést tam, kde to její povaha umožňuje, i tím, že do správního spisu bude založena kopie předmětné listiny. O provedení důkazu tímto způsobem již není nutné účastníka řízení vyrozumívat, neboť tento má možnost seznámit se se všemi podklady pro vydání rozhodnutí.“ (Ondruš R.: Správní řád. Nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami, 1. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2005, 515 s., s. 190.) V tomto duchu rozhodoval Nejvyšší správní soud v řadě případů, viz např. rozsudek ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, a rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51. Krajský soud se k citovanému právnímu názoru přiklání, neboť při dokazování určitých skutečností, respektive při provádění některých důkazů by doslovné lpění na zákonné dikci mohlo být hodnoceno jako přepjatý právní formalismus, a to zejména v kontextu průběhu řízení jako takového a účelnosti takového postupu. Za zcela zásadní je nutno hodnotit tu skutečnost, že listiny, kterými bylo dokazováno, zůstaly ve správním spise založeny, a žalobce měl možnost se s těmito listinami kdykoli při nahlížení do spisu seznámit. Krajský soud poukazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, podle něhož „…o provedení důkazu touto listinou nebyl do spisu učiněn záznam. Jde tedy bezpochyby o vadu řízení před správním orgánem, ale v přezkoumávané věci tuto vadu Nejvyšší správní soud na rozdíl od soudu krajského nepovažuje za natolik intenzivní, aby mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Je totiž nutno přihlédnout k tomu, že není pochyb o tom, že tato listina se ve správním spise nacházela v okamžiku, kdy ve věci proběhlo ústní jednání, v jehož závěru byla obecnému zmocněnci žalobce dána možnost se s kompletním obsahem správního spisu seznámit a vyjádřit se k němu před vydáním rozhodnutí. Pokud by o provedení důkazu výpisem z evidenční karty řidiče byl proveden záznam v souladu s citovaným ustanovením správního řádu, důkazní situace by se nijak nezměnila. K této otázce se ostatně ve stejném duchu (a dokonce ještě shovívavějším) vyjádřila i doktrína. Ve druhém vydání publikace Správní řád – Komentář (JUDr. Josef Vedral, Ph.D., BOVA POLYGON, Praha 2006; 2012) její autor uvádí: „Ustanovení § 53 odst. 6 se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí…… Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam především u „listin“ podle odst. 1 tohoto ustanovení……. Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou „přidanou hodnotu“.“ V nyní projednávané věci sice neproběhlo ústní jednání, nicméně žalobce měl po celou dobu správního řízení možnost se s obsahem správního spisu a s podklady rozhodnutí seznámit. Krajský soud si je vědom právních názorů o nedostatečnosti postupu podle § 36 odst. 3 správního řádu a ohledně otázky zhojení případných pochybení v rámci důkazního řízení (viz žalobcem uváděný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34), nicméně postup správního orgánu nebyl vadou, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí jako takového, k čemuž se odkazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, podle něhož „je (…) nutno posoudit, zda zjištěná procesní vada mohla mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. června 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 18. března 2004, č. j. 6 A 51/2001 - 30, č. 494/2005 Sb. NSS). V tomto případě (…) soud takový vliv neshledal a ani z tvrzení stěžovatelky žádný možný vliv uvedené procesní vady na zákonnost výsledného rozhodnutí nevyplývá. Stěžovatelka měla možnost se s veškerými důkazními prostředky shromážděnými ve spise seznámit a vyjádřit se k nim na základě výzvy magistrátu ze dne 6. listopadu 2014, avšak neučinila tak. (…) Vzhledem k formě důkazů (listiny) a povaze správního orgánu (rozhodoval pověřenou úřední osobou) nevznikla ani žádná relevantní pochybnost o tom, zda a za jakých okolností se magistrát s důkazy bezprostředně seznámil.“ Vzhledem k uvedenému krajský soud neshledal důvodnou ani dílčí námitku žalobce směřující vůči absenci protokolu o provedení důkazu, k čemuž pouze pro úplnost dodává, že nebylo-li prováděno dokazování mimo nařízené jednání za účasti žalobce, nebyl důvod takový protokol vyhotovit, neboť podle § 53 odst. 6, věty první správního řádu se o provedení důkazu listinou učiní pouze záznam do spisu, je-li to z logiky věci účelné (viz výše). Nepořízení protokolu o provedeném dokazování listinami proto krajský soud jako vadu řízení nehodnotil. Listiny zůstaly součástí spisu, a proto je nepochybné, z jakých důkazů byl zjišťován skutkový stav věci. Žalobce k této namítané vadě řízení odkázal na několik rozhodnutí správních soudů, nicméně z výše uvedených důvodů krajský soud nesdílí právní názor prezentovaný v odkazovaných rozhodnutích. Krajský soud proto uzavřel, že žalobcem namítaná vada nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a to zejména v kontextu celkového procesního postupu žalobce a námitek směřujících do zjištěného skutkového stavu. Žalobce měl možnost se s podklady pro rozhodnutí seznámit a dobrovolně tak neučinil. Žalobce následně sice zpochybňuje zjištěný skutkový stav z provedených důkazů, nicméně tak činí způsobem, který nemůže vnést do věci odůvodněné pochybnosti, neboť žalobcem uváděné skutečnosti zjištěný skutkový stav relevantním způsobem nezpochybňují. Námitky žalobce směřující do zjištěného skutkového stavu shledal krajský soud nedůvodnými. Jak krajský soud uvedl výše, prvostupňový správní orgán provedl v dané věci dokazování, na jehož základě uzavřel, že vozidlo žalobce bylo ponecháno na pozemní komunikaci v rozporu s právními předpisy. Charakter místa odstavení vozidla podle založených fotografií odpovídá pozemní komunikaci a žalobce tuto skutečnost žádným relevantním způsobem nezpochybnil. Z toho důvodu nemá krajský soud v tomto směru jakékoliv důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou žalobce poukazuje (rozsudek ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, publ. ve Sb. NSS pod č. 1856/2009), je krajskému soudu známa a krajský soud se s ní ztotožňuje, nicméně jeho závěry nelze paušálně aplikovat na projednávaný případ. V této věci se jednalo o situaci, kdy namísto výslechu svědka byl užit úřední záznam policisty, který měl zaznamenávat svědkovu výpověď. Výpovědní hodnotu úředního záznamu v posuzované věci nelze s tímto případem srovnávat, neboť úřední záznam zde pouze konstatuje skutečnosti, které jsou zachyceny na pořízených fotografiích. Jednotlivé listiny, ze kterých správní orgány vycházely spolu s pořízenými fotografiemi, tvoří kompletní a logický celek, z něhož bez jakýchkoliv pochyb plyne skutkový stav věci. K užití úředního záznamu jako důkazu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2016, č. j. 1 As 60/2016 – 30, v němž bylo shrnuto, že „ohledně otázky použitelnosti úředních záznamů prošla judikatura Nejvyššího správního soudu genezí spočívající v postupném vyjasňování jednotlivých situací. Původní judikatura vycházela z absolutní nepoužitelnosti úředního záznamu o přestupku a oznámení o přestupku jako důkazů v přestupkovém řízení. Tyto závěry soud vyslovil především v rozsudcích ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, č. 1856/2009 Sb. NSS, ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 - 73, č. 2208/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63. Pozdější judikatura závěry uvedené v citovaných rozsudcích upřesnila tak, že listiny předložené policií k postihu pachatele přestupku postačují, pokud existují proti přestupci další důkazy, které ve spojitosti s daty z úředního záznamu činily skutkovou situaci naprosto jasnou, přestupcem nijak nezpochybněnou. V takové situaci lze z úředního záznamu vycházet. Tyto závěry Nejvyšší správní soud vyslovil například v rozsudcích ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013 – 61, dále ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013 - 37, nebo ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014 – 48, nebo ze dne 25. 3. 2015, č. j. 8 As 152/2014 – 30).“ Odstavení vozidla žalobce v rozporu s právními předpisy nebylo v průběhu správního řízení zjištěno výlučně jen na základě úředního záznamu. O tomto jednání blíže neurčené osoby byly pořízeny exaktní důkazy, a to fotografie zachycující vozidlo žalobce při stání v rozporu s právními předpisy. Skutkový stav byl popsán nejen v úředním záznamu, ale i v ručně psaném upozornění pro nepřítomného řidiče. Námitku nedostatečného odůvodnění uložené sankce shledal krajský soud neopodstatněnou. Správní orgány se podle žalobce při své úvaze opomněly zabývat polehčujícími okolnostmi, jako například mírou zavinění. Jak však sám žalobce uvádí, jeho odpovědnost je v tomto případě objektivní. Povahou objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla se žalovaný podrobně zabýval na str. 2 napadeného rozhodnutí a krajský soud na tuto pasáž odkazuje. Správní orgány se nemohly zabývat zaviněním žalobce, neboť v tomto případě není zavinění vyžadováno. Tato skutečnost jako jeden z pojmových znaků objektivní odpovědnosti je již samotným zákonodárcem promítnuta do povahy samotného deliktu. Z toho důvodu nelze k této skutečnosti opětovně přihlédnout při ukládání sankce, neboť žalobci by byla zjednodušeně řečeno jedna a tatáž skutečnost přičítána dvakrát „ku prospěchu“. Z obdobných důvodů se správní orgány nemohly zabývat ani způsobem spáchání skutku žalobce, který spočívá toliko v tom, že nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Neuvádí-li žalobce žádné další relevantní polehčující okolnosti, kterými se měly správní orgány zabývat, a ze správního spisu žádné takovéto okolnosti nevyplývají, má krajský soud za to, že odůvodnění uložené sankce nevykazuje žádných vad. Námitky vůči výši uložené sankce shledal krajský soud nedůvodnými. Tvrzení žalobce, že uložení vyšší než nejnižší možné sankce nemůže naplnit účel trestu, neboť žalobce sám jako provozovatel vozidla nic nespáchal, není pravdivé. Žalobce byl postižen, jelikož nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. To, že se žalobce s porušením své povinnosti neztotožňuje a neuznává ji, nemá pro rozhodnutí ve věci větší význam. Z uvedených důvodů se nelze rovněž ztotožnit s názorem žalobce, že nebylo prokázáno, že jeho jednání by mělo jakékoli negativní důsledky. Prvostupňový správní orgán se uloženou výší sankce zabýval na straně čtvrté svého rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že uložení pokuty ve středu zákonem stanoveného rozmezí je s ohledem na závažnost jednání přiměřené. Žalovaný úvahy prvostupňového správního orgánu na straně třetí napadeného rozhodnutí aproboval. Závažnost jednání prvostupňový správní orgán posuzoval s ohledem na místo odstavení vozidla žalobce a jeho vliv na bezpečnost a plynulost dopravy. Krajský soud v těchto úvahách neshledává žádných vad, stejně jako neshledává, že by prvostupňový správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů správního uvážení při vážení samotné výše uložené sankce. Námitku promlčení správního deliktu provozovatele vozidla shledal krajský soud nedůvodnou. Podle § 125e odst. 5 a 3 zákona o silničním provozu, v rozhodném znění, platí, že na odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f platí obdobně ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby, podle kterých odpovědnost za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Vozidlo žalobce bylo odstaveno v rozporu s právními předpisy dne 23. 2. 2015. Prvostupňový správní orgán dne 24. 3. 2015 přijal oznámení o dopravním přestupku a dne 28. 4. 2015 vydal výzvu podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalobou napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 5. 2016. Z uvedených skutečností je zřejmé, že odpovědnost žalobce jako provozovatele vozidla nezanikla. Argumentace žalobce se zcela míjí s platnou a účinnou úpravou, která byla na danou věc aplikována, neboť žalobcem uváděné skutečnosti se váží k právní úpravě platné a účinné do 6. 11. 2014. Námitku neústavnosti § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích shledal krajský soud nedůvodnou. Na prvním místě krajský soud podotýká, že žalobce uvádí, že aplikací § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích bylo zasaženo do jeho ústavních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, aniž by blíže uvedl, která jeho práva byla aplikací tohoto ustanovení dotčena. Žalobce sice uvádí, že byla porušena presumpce neviny, neboť jako provozovatel vozidla byl automaticky shledán vinným z projednávaného správního deliktu, nicméně je nutné podotknout, že argumentace žalobce se do určité míry s napadanou právní úpravou míjí, neboť odpovědnost provozovatele vozidla je objektivní odpovědností za nastalý protiprávní stav, nikoliv za jeho zavinění. Nadto nelze opomenout, že byla-li by zjištěna osoba řidiče, kterou je žalobce podle § 10 odst. 1 písm. d) téhož zákona povinen znát, subsidiární řízení o objektivní odpovědnosti žalobce jakožto provozovatele vozidla by nebylo vedeno. Otázkou ústavnosti tohoto ustanovení se v minulosti zabýval Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, přičemž v rámci jeho právní věty bylo shrnuto, že „ustanovení § 10 odst. 3, resp. § 125f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, o odpovědnosti provozovatele vozidla, založené na objektivní odpovědnosti s možností liberace, za správní delikt spočívající v nezajištění, „aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“ (např. za neoprávněné zastavení nebo stání), není v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. s čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, konkrétně s ústavní garancí principu presumpce neviny, práva nevypovídat a nebýt nucen k sebeobviňování.“ Krajský soud se s tímto právním názorem zcela ztotožňuje, neboť „je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ (rozsudek téhož soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21). Krajský soud pro úplnost dodává, že si je vědom existence návrhu na zrušení § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, který je Ústavním soudem projednáván pod sp. zn. Pl. ÚS 15/16. Ke dni rozhodování soudu však nebylo o tomto návrhu rozhodnuto. Z toho důvodu k této skutečnosti krajský soud nepřihlédl. Analogii užití zapůjčené zbraně ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, a odpovědnosti vlastníka zbraně za její užití jinou oprávněnou osobou nepovažuje krajský soud s ohledem na zcela odlišné právní úpravy užívání těchto věcí za přiléhavou. Žalobce ve své úvaze zcela pomíjí zásadní rozdíly jím uváděných skutkových podstat, obvyklého skutkového děje a způsobu řešení nastalého protiprávního stavu. Rovněž tak pomíjí rozdílné podmínky pro přenechání zbraně k užívání jinému. Ad absurdum by žalobce mohl tímto způsobem argumentovat příkladem na přenechání zcela libovolné movité věci k užívání jinému. V případě objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla je nutné zdůraznit, že skutečný přestupce nebude za své jednání postižen, pokud jej provozovatel vozidla sám jako osobu řidiče a potencionálního přestupce řádně neoznačí. Nelze než uzavřít, že následná realizace objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla je způsobena právě jeho vlastním procesním postupem ve věci, který nemůže být kladen k tíži správním orgánům. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.