51 A 27/2021–28

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka Ph.D. a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: P.Ž. bytem zastoupeného advokátem Mgr. Jiřím Mulačem sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru sídlem Lannova třída 193/26, 370 01 České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 12. 3. 2021, č. j. ŘKŘ – 682/2021 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2021 č. j. ŘKŘ–682/2021 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 11 228 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých (dále jen „krajský soud“) dne 5. 5. 2021 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2021, č. j. ŘKŘ–682/2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byl změněn výrok rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro ekonomiku (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 26. 4. 2016, č.j. KRPC–76305–59/ČJ–2013–0200VO, kterým nepřiznal žalobci podle § 102 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu další neschopnosti ke službě od 5. 8. 2015 a ze dne 12. 7. 2016, č.j. KRPC–49655–12/ČJ–2016–0200VO, kterým prvostupňový správní orgán nepřiznal žalobci náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle § 103 odst. 1 zákona o služebním poměru a jednorázové odškodnění podle § 105 téhož zákona. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil výroky obou prvostupňových rozhodnutí, po věcné stránce však zůstaly výroky shodné.

2. Rozhodnutí žalovaného správního orgánu bylo vydáno poté, kdy Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 7. 2020, č.j. 51 A 3/2020–37 zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2019, č.j. ŘKŘ–4914/2019 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud v uvedeném rozsudku vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č.j. 1 As 346/2018–33, kterým zrušil předcházející rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2017, č.j. ŘKŘ–11101/2017 včetně předchozího rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla žaloba proti označenému rozhodnutí zamítnuta. Krajský soud v předchozím zrušujícím rozsudku č.j. 51 A 3/2020–37 uvedl, že rozhodnutí žalovaného zcela postrádalo hodnocení opatřených důkazů a odůvodnění závěrů. Soud uvedl k doplněnému posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen „Institut“ nebo též „IPVZ“), že v něm nejsou jednoznačně vysloveny závěry, resp. závěry v tomto posudku vyslovené vykazují rozpory, které bylo třeba nejméně výslechem autorů posudku IPVZ a znalce MUDr. Vorla odstranit. Soud konkrétně popsal zjištěné rozpory a uvedl, že žalovaný nereagoval na tyto rozpory ani na upozornění žalobce na nedostatečně vypořádané závěry posudku a pouze mechanicky převzal závěry vyslovené v posudku IPVZ, přičemž na hodnocení tohoto důkazu rezignoval. Zavázal žalovaného posoudit sporné otázky, zaujmout jednoznačné závěry, které by byly vysloveny na základě úplné zdravotní dokumentace a zároveň soud vyslovil názor, že k objasnění věci by přispělo zadání nového revizního znaleckého posudku, který by postavil najisto odpovědi na žalovaným položené otázky ve vztahu k předmětu řízení.

3. Žalovaný správní orgán podal proti zrušujícímu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích kasační stížnost. Nevyčkal rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti a v mezidobí vydal žalobou napadené rozhodnutí tak, jak je označeno v bodě I. tohoto rozsudku. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce správní žalobu.

4. Žalobce v prvé řadě namítl, že rozhodnutí je nesprávné z formálního hlediska, neboť výrok správní žalobou napadeného rozhodnutí neodpovídá ustanovení § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Žalobce upřesnil, že jde v pořadí již o třetí rozhodnutí žalovaného. Dále popsal proběhnuvší správní i soudní řízení a s odkazem na jejich rekapitulaci vyslovil svůj názor, že žalovaný vedl další řízení zcela tendenčně a předpojatě, neboť přehlížel důkazní návrhy, argumentaci žalobce i závazné právní názory správních soudů. Podle žalobce žalovaný jednostranně prosazuje závěry IPVZ. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevzal na zřetel závazné závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích dle rozsudku č.j. 51 A 3/2020–37, žalobce zastává názor, že postupoval dle své libovůle se zjevnou snahou doplnit odůvodnění odborných závěrů IPVZ, které zjevně předpojatě považoval a považuje za jedině správné. Provedl výslech člena znaleckého kolektivu IPVZ, nicméně výslech znalce MUDr. V., který zastává na projednávanou věc jiný odborný názor, nevyslechl pro nadbytečnost. Tím byla porušena rovnost stran a možnost spravedlivého vypořádání protichůdných odborných závěrů.

5. Žalovaný výslovně také zakázal žalobci účast MUDr. V. na výslechu člena znaleckého kolektivu IPVZ, což žalobce taktéž považuje za účelový a nepřípustný postup. Podle žalobce je rozhodnutí založeno na podstatných vadách řízení, kdy žalovaný rozhodoval na základě libovůle bez zřetele na závazný právní názor vyslovený správními soudy. V této souvislosti došlo k porušení procesních zásad, což zakládá důvodné pochybnosti o nestrannosti rozhodování žalovaného. Žalovaný přehlížel všechny důkazní návrhy žalobce. Tento postup vzbudil u žalobce podezření, že žalovaný záměrně přehlíží veškeré skutečnosti, které by mohly vyvracet jím předjímané selektivní řešení odborné otázky, neboť žalobce jako laik může jen stěží reagovat na názory soudního znalce, které uvedl při výslechu. V této souvislosti vznesl žalobce námitku, že v postupu žalovaného shledává prvky odepření spravedlivého procesu. Současně byly ve věci vyslechnuti pouze svědci vedoucí výcviku R.V. a policista, který žalobci úraz způsobil P.K., kdy výslech dalších účastníků rovněž žalovaný považoval za nadbytečný.

6. Žalobce žádal vyslechnutí zbylých nestranných účastníků výcviku, neboť by mohli vyjasnit rozpory a bližší okolnosti vzniku služebního úrazu. Žalobce celou dobu tvrdil, že provedený zákrok způsobil udávané zdravotní následky, kdy nešlo o tzv. odváděcí klíč, ale šlo o neodborný hmat. Porovnáním informací získaných z výpovědi žalobce a výslechu uvedených svědků, nelze jednoznačně uzavřít příčinu vzniku služebního úrazu. Proto měl žalovaný vyslechnout i další zbylé svědky. Otázka průběhu událostí při úrazu je pro posouzení věci zcela zásadní. Žalovaný k odborným závěrům vůbec nepřihlížel a závěry, ze kterých vycházel, nebyly ani řádně zkoumány a revidovány v rámci znaleckého posudku IPVZ. Tento Institut v podstatě nikdy nezkoumal vlastní úrazový děj, nevyšetřil žalobce a ani se nijak nevyjadřoval k soudně–lékařským závěrům MUDr. V. Podle žalobce znalecký posudek IPVZ i jeho doplněk byly ve svých závěrech nepřezkoumatelné. Tento postup byl v mnohém zopakován i v nově doplňovaném řízení, kdy žalovaný jednostranně požádal o doplnění závěrů IPVZ, a to formou výslechu jednoho znalce ze znaleckého kolektivu. Po celou dobu přitom zůstala obcházena otázka úrazového děje a jeho přímého posouzení. Podle žalobce tudíž není naplněna revizní funkce posudku, kdy byla poskytnuta pouze jednostranná možnost jednomu ze znalců se vyjádřit k dříve formulovaným otázkám. Žalobce současně upozornil na skutečnost, že celé řízení probíhá již skoro 8 let a problém žalobce je tudíž z toho důvodu velmi palčivý. Žalobce dále navrhl, aby nový revizní posudek zadal přímo správní soud. Navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.

II. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Zrekapituloval předchozí průběh správního řízení. Dále uvedl, že zaslal žalobci žádost o poskytnutí souhlasu s vyžádáním zdravotní dokumentace, na kterou žalobce reagoval tak, že souhlas odmítl dát, resp. dal podmínku, že souhlas poskytne v případě, pokud bude zadán nový znalecký posudek u jiného znalce.

8. Žalovaný dále vysvětlil, že vypořádal krajským soudem vytýkanou vadu pod bodem 34 rozsudku a v novém řízení vyslechl zástupce znaleckého kolektivu, který odstranil tvrzené rozpory. Z toho důvodu nebyl zadáván nový znalecký posudek, neboť bylo zcela reálné, že revizní posudek mohl být svými závěry v rozporu se závěry uvedenými ve znaleckém posudku MUDr. V.. Revizní posudek žalovaný zadal právě proto, že existovaly dva různé závěry znaleckých posudků (lékařský posudek zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra a znalecký posudek MUDr. V.). Pořízený revizní posudek vyslovil shodné závěry se závěry v lékařském posudku zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra, že pozbytí zdravotní způsobilosti není v příčinné souvislosti se služebním úrazem. K volbě svého postupu žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Zdůraznil, že na základě této judikatury se revizní posudek od obyčejného znaleckého posudku liší svým obsahem, neboť při formulaci odborných závěrů se znalec musí vypořádat také s existující rozpornou odbornou argumentací. Není tedy nadán doktrinálně vyšší závazností, ale jeho vyšší síla spočívá právě v tom, že na stávající argumentaci reaguje.

9. Žalovaný měl doplněním znaleckého posudku a výslechem znalce ze znaleckého kolektivu postaveno najisto, že revizní posudek splňuje, co do úplnosti, přesvědčivosti a bezrozpornosti požadavky na něj kladené. MUDr. B., jako zástupce znaleckého kolektivu pouze upřesňoval závěry v revizním posudku vyslovené. Jako nadbytečný by byl postup, kdy by měl být každý znalec vyslýchán sám. K výslechu MUDr. V. žalovaný uvedl, že jej taktéž považuje za nadbytečný, neboť vyjádření MUDr. V. k reviznímu posudku je bezpředmětné a nemá oporu v právních předpisech. MUDr. V. měl možnost vyjádřit se k dané kauze v rámci svého posudku.

10. Žalobce dal v průběhu řízení částečný souhlas k doplnění spisového materiálu o zdravotní dokumentaci, týkající se přijetí do služby, veškerou dokumentaci o vstupní lékařské prohlídce, zápisu lékařské komise a jejich podkladech. Závěry vyplývající z těchto dokumentů jsou uvedeny v žalobou napadeném rozhodnutí a podporují závěry znaleckého kolektivu. Žalovaný poznamenal, že žalobce nevyužil svého procesního práva a před vydáním rozhodnutí se neseznámil s podklady ani nepodal návrhy na doplnění dokazování. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nezabýval úrazovým dějem v dostatečném rozsahu. Provedené výslechy svědků V. a K. však byly dostačující k tomu, aby bylo postaveno najisto, že služební úraz vznikl při nacvičování hmatů a chvatů. Uplatněné předchozí náhrady byly uznány a proplaceny, neboť byly splněny podmínky. Nicméně další výslechy ke zjištění, jak bylo cvičení vedeno, jsou vůči uplatněným dalším náhradám irelevantní. Úrazový děj nemá nic společného s tím, zda další neschopnost ke službě od 5. 8. 2015 byla v příčinné souvislosti se služebním úrazem. Žalovaný připomněl, že žalobce v rámci řízení o propuštění ze služebního poměru z důvodu po zbytek dlouhodobé zdravotní způsobilosti, neměl výhrady k lékařskému posudku a ve věci propuštění ze služebního poměru nepodal proti němu námitky. Žalovaný uzavřel, že dle jeho názoru bylo v řízení prokázáno, že jednoznačnou příčinou pozbytí dlouhodobé zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu služby je onemocnění páteře z obecných příčin.

III. Obsah správních spisů

11. Po zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2019, č.j. ŘKŘ–4914/2019 rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2020, č.j. 51 A 3/2020–37 žalovaný doplnil správní řízení o výslech člena znaleckého kolektivu IPVZ MUDr. J.B., o kterém byl zástupce žalobce řádně vyrozuměn. Výslech znalce MUDr. B. (dále jen „znalec“) se uskutečnil dne 18. 12. 2020. Znalec uvedl, poté kdy byl seznámen s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 51 A 3/2020, že znalecký kolektiv nezjistil žádné nové důvody, které by měnily závěry posudku a jeho doplňku č.

1. Ke krajským soudem vytýkaným rozporům mezi revizním posudkem a jeho doplňkem znalec uvedl, že žádné rozpory nespatřuje. K tomu poskytl konkrétní vysvětlení, které se opíralo o popisy úrazu v lékařské zprávě a při ortopedickém vyšetření dne 29. 10. 2013, z čehož dle znalce ošetřující ortoped považoval potíže způsobené zhmožděním krční páteře za odeznělé. V lékařské zprávě MUDr. F. ze dne 26. 1. 2001 znalec uvedl, že z ní není patrný důvod vyšetření. Dokumentace obsahuje páteřní potíže od roku 1998, kdy popisované hrudní potíže nemohly zmizet a nález se nemohl normalizovat.

12. Lékařská zpráva MUDr. P. nebyla opatřena podpisem lékaře a razítkem. Žalobce k ní uvedl, že účelem tohoto vyšetření byla prohlídka k základní vojenské službě. K závěru docenta Vorla týkajícího se bolestí v hrudní páteři spojených nejspíše s onemocněním Sch. chorobou v roce 1998, které postupně odezněly, znalec uvedl, že tyto potíže nemohou vymizet a z toho důvodu také se závěry posudku docenta V. vyslovil nesouhlas. Znalec dále potvrdil, že při organické nebo funkční blokádě části páteře jsou ostatní obratle přetěžovány. U žalobce je tomu tak v souvislosti s tím, že od dospívání trpí Scheurmannovou chorobou a skoliózou hrudní páteře. Tato postižení vyžadují trvalé vyšetření a snížení zátěže. K vyjádření MUDr. V. uvedeném v jeho znaleckém posudku k obsahu ambulantní zprávy z rehabilitačního oddělení Nemocnice České Budějovice ze dne 4. 2. 2014, z níž MUDr. V. citoval, znalec uvedl, že existovaly ještě další zprávy z rehabilitačních vyšetření, které v posudku MUDr. V. uvedeny nejsou. Navíc bylo poukázáno na to, že žalobce odmítl udělit souhlas s nahlížením do zdravotní dokumentace.

13. Žalobce se k doplnění dokazování výslechem znalce MUDr. B. dne 21. 1. 2021 písemně vyjádřil. Zpochybnil správnost závěru znaleckého kolektivu ohledně popsaného onemocnění páteře z obecných příčin. Dovolával se závěrů vyslovených v posudku MUDr. V., ve kterém jsou bolesti hrudní páteře popsány a je zde uveden datum 4. 7. 2013. K tomu byl učiněn odkaz na zprávu praktické lékařky MUDr. T., u které byl žalobce vyšetřován a uváděl bolesti hrudní páteře s propagací do krční páteře, bolesti hlavy, bederní páteře a napětí křížové páteře s rozvíjením na 2/3. Z toho důvodu žalobce setrvává na svém opakovaně uváděném tvrzení, že potíže s hrudní páteří vznikly po proběhlém úrazovém ději dne 5. 6. 2013. K tomu znalec uvádí, že pokud vznikly po proběhlém úrazovém ději, nemohly být v souvislosti s utrpěným úrazem. Žalobce současně odkazoval na vyšetření z ambulance bolesti ze dne 24. 2. 2014 a dále vyšetření v rehabilitačním ústavu v Kladrubech ze dne 13. 3. 2015. Ve zprávě byl diagnostikován chronický vertebrogenní algický syndrom a stav po distorzi krční páteře a zhmoždění krční páteře.

14. Po takto provedeném doplnění dokazování vydal žalovaný dne 12. 3. 2021 žalobou napadené rozhodnutí č. j. ŘKŘ–682/2021 tak, jak je uvedeno pod bodem 1 tohoto rozsudku. Žalovaný uzavřel, že posudek Institutu, včetně doplňků č. 1 byl dostačující, úplný a správný. Bylo vycházeno z lékařských zpráv, které přímo odkazují na vyšetření na specializovaných pracovištích a jsou podstatná i vyjádření žalobce, která sám lékařům při vyšetření uvedl. Žalovaný vyslovil úvahu, z níž vyplývá jeho hodnocení o zveličování zdravotních obtíží žalobcem, k čemuž odkázal i na zprávu ze dne 17. 9. 2013, kde lékaři sdělil, že mu při nácviku kolega trhnul krkem a při pádu došlo k bolesti mezi lopatkami a má vyhozené žebro. Žalovaný shrnul, že pro objektivní posouzení skutečného zdravotního stavu jsou podstatné zprávy, které obsahují záznamy o ortopedických a dalších specializovaných vyšetřeních, které jsou podloženy rtg., MR. a FBLR. a byly znaleckým kolektivem vyhodnoceny. Žalovaný poukázal i na závěr neurologického vyšetření provedeného dne 28. 5. 2015, kde je zmíněna možná spoluúčast psychogenní složky. Dále žalovaný doplnil, že žalobce nevyužil svého práva seznámit se s podklady pro rozhodnutí, o čemž byl dne 4. 2. 2021 informován a ke správnímu orgánu se nedostavil.

IV. Právní názor soudu

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“).

16. Žaloba je důvodná.

17. Žalobce v prvé řadě v žalobě namítl, že rozhodnutí je nesprávné z formálního hlediska, kdy výrok správní žalobou napadeného rozhodnutí neodpovídá ustanovení § 190 odst. 8 zákona. Námitku žalobce formuloval pouze obecně. Žádné konkrétní výhrady vůči formulaci výroku rozhodnutí, které by jej zkrátilo na jeho právech, neuvedl. Soud z toho důvodu žalobní námitku nemohl konkrétně posoudit. Nicméně z formulace ustanovení § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru vyplývá, že odvolací orgán je povinen rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů ode dne jeho podání. Jsou–li pro to důvody, odvolací orgán rozhodnutí změní nebo zruší a řízení zastaví, popřípadě rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání služebnímu funkcionáři, který napadené rozhodnutí vydal, jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí. V konkrétním případě je z výroku žalobou napadeného rozhodnutí zřejmé, že žalovaný správní orgán postupoval podle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru a změnil rozhodnutí správního orgánu a uvedl, jak bude správně znít. Bez konkretizace žalobní námitky soud neshledal v této formulaci výroku rozhodnutí závady.

18. Dále žalobce upozorňoval na skutečnost, že již jde o třetí rozhodnutí žalovaného v projednávané věci, kdy od počátku řízení brojil proti znaleckému posudku Institutu postgraduálního vzdělávání a upozorňoval na jeho tendenčnost a jednostrannost závěrů, kdy byly přehlíženy kolidující závěry znaleckého posudku MUDr. V.. Upozornil na skutečnost, že žalovaný se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu v této věci již vysloveným ani krajského soudu. V souvislosti s postupem žalovaného vnímá žalobce jeho libovůli se zjevnou snahou doplnit odůvodnění odborných závěrů Institutu, který zjevně předpojatě považuje za jediné správné. Nařídil totiž pouze výslech člena znaleckého kolektivu, aniž by byl současně vyslechnut i MUDr. V. Tím byla porušena rovnost stran a spravedlivá možnost vypořádání protichůdných odborných závěrů. Krajský soud již v rozsudku sp. zn. 51 A 3/2020 v bodu 33 uvedl, že by bylo namístě rozpory odstraňovat minimálně výslechem členů znaleckého kolektivu a znalce MUDr. V., proto měl služební orgán povinnost postupovat podle závazného právního názoru krajského soudu a nikoliv se od něho odchýlit. Bylo jeho povinností nastolit tzv. racionální jistotu.

19. Soud na základě podkladů založených ve správním spise souhlasí s názorem žalobce, že již ode dne 20. 10. 2015 rozporoval závěr lékařské komise, která vypracovala lékařský posudek o jeho zdravotní způsobilosti, že ke ztrátě zdravotní způsobilosti pro výkon služby nedošlo v souvislosti se služebním úrazem. Tento nesouhlas vyplývá i z dalších písemností založených ve spise. Žalobce od počátku posuzování jeho zdravotní nezpůsobilosti k výkonu jeho profese zpochybňoval závěr, že jeho zdravotní potíže nejsou v příčinné souvislosti se služebním úrazem z 5. 6. 2013, byť proti posouzení ze dne 22. 9. 2015 nepodal námitky. K tomu lze poznamenat, že se zřejmě ze strany žalobce jednalo o opomenutí nebo nedostatek informace o důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti, která v lékařském posudku ze dne 22. 9. 2015 není uvedena. Je uvedena až v zápisu o jednání lékařské komise, kde je uvedeno „zjištěním vertebrogenních obtíží z roku 1998 a 2007 nelze konstatovat, že nynější subjektivní potíže jsou v přímé a příčinné souvislosti až s úrazem ze dne 5. 6. 2013. Úraz z roku 2007 byl prakticky identický s úrazem z roku 2013. Bezprostředně následující den po nabytí právní moci lékařského posudku o zdravotní nezpůsobilosti žalobce, bylo zahájeno řízení o jeho propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. h) služebního zákona a při jednání zachyceném v záznamu o seznámení žalobce se spisem, které se uskutečnilo dne 20. 10. 2015 žalobce, již jednoznačně rozporoval závěr lékařské komise, odkázal na obsah zdravotní dokumentace a požádal o znalecké posouzení. Vzhledem k tomu, že ke znaleckému posouzení ze strany žalovaného přistoupeno nebylo, vyvinul žalobce vlastní iniciativu a předložil znalecký posudek znalce docenta MUDr. F.V.a CSc., primáře soudně lékařského oddělení Nemocnice České Budějovice ze dne 23. 11.2016. Znalec v něm dospěl k závěru po prostudování výpisu ze zdravotnické dokumentace od MUDr. J. T., praktické lékařky a dále ze zpráv z odborných vyšetření ortopedického ze dne 3. 4. 1998 MUDr. T. F. a dále ze dne 14. 6. 2000 z ambulantní zprávy traumatologické ambulance Nemocnice České Budějovice ze dne 30. 10. 2007, 6. 11. 2007 a 13. 11. 2007 a posléze z odborných zpráv navazujících na služební úraz ze dne 5. 6. 2013 a z let 2013, 2014 i 2015, že subjektivní potíže i objektivní nález žalobce přímo souvisejí se služebním úrazem ze dne 5. 6. 2013. K potížím žalobce z minulosti znalec uvedl, že tyto potíže postupně odezněly a s posuzovanou věcí nesouvisejí. Rovněž úraz, který žalobce utrpěl v roce 2007 při autonehodě, byť šlo o zranění obdobné jako v posuzovaném případě, vzniklé násilným pohybem hlavou, však od roku 2007 do doby vzniku posuzovaného úrazu ze dne 5. 6. 2013 žalobci další zdravotní potíže nepůsobilo, neboť není ve zdravotnické dokumentaci žádná zmínka ohledně potíží následkem úrazu z roku 2007. Z toho důvodu znalec uzavřel, že zjistil přímou příčinnou souvislost mezi úrazem ze dne 5. 6. 2013 a zdravotní nezpůsobilostí žalobce pro výkon služby.

20. Žalovaný správní orgán v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že byl vázán při svém rozhodování rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 51 A 3/2020 a přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení, která jim předcházela v rozsahu, který byl uveden v odvolání, přičemž zákonnost byla přezkoumána v celém rozsahu. Poté shrnul obsah písemností, které jsou založeny ve spise včetně rekapitulace závěrů vyslovených ve znaleckých posudcích, jak Institutu, tak MUDr. V. Po zrušení rozhodnutí rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 51 A 3/2020 žalovaný doplnil dokazování výslechem znalce MUDr. J.B. člena znaleckého kolektivu. Znalec za přítomnosti žalobce i zástupce žalobce odpověděl na položené otázky a současně uvedl, že se závěry posudku MUDr. V. znalecký kolektiv vyslovil nesouhlas. Na závěrech vyslovených v posudku MUDr. J.B. setrval.

21. Žalovaný správní orgán se dále v souvislosti s tvrzením žalobce po podrobném studiu podkladů vyjádřil k posudku MUDr. V.. Uvedl i konkrétní popisované zprávy, kdy konstatoval, že čtyři zprávy z vyšetření na oddělení rehabilitace z Nemocnice České Budějovice nebyly v tomto posudku nijak popsány ani vyhodnoceny, a proto je posudek MUDr. V. neúplný. Současně žalovaný poukázal na to, že žalobce udělil jen částečný souhlas s vyžádáním zdravotní dokumentace, a proto si žalovaný zbývající lékařské zprávy neměl možnost v průběhu řízení vyžádat.

22. V této souvislosti hodnotí soud žalobcem vznesenou námitku týkající se nerovného přístupu k vypořádání protichůdných nálezů s ohledem na zákonnou povinnost dostatečného zjištění skutkového stavu za důvodnou. Žalovaný, přestože hodnotil žalobcem předložený znalecký posudek za neúplný, dospěl k závěru, že žalobcem navrhovaný výslech MUDr. V. je nadbytečný, kdy MUDr. V. vypracoval znalecký posudek a jeho závěr byl v rozporu s lékařským posudkem. Rozpor vyřešil tím, že nechal vypracovat revizní posudek. Ke správnosti tohoto postupu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu. Nicméně v konkrétním případě byla situace odlišná, neboť závěr zpochybňovaný žalobcem, že jeho zdravotní nezpůsobilost k výkonu povolání nebyla v souvislosti se služebním úrazem, nebyl v prvotním lékařským posudku vůbec zdůvodněn. Právě z toho důvodu, že žalobce tento závěr zpochybňoval, žádal o vypracování znaleckého posouzení, čemuž vyhověno nebylo, sám předložil znalecký posudek MUDr. V.. Závěry, ze kterých vycházel správní orgán, byly odlišné od závěru, ke kterému dospěl znalec MUDr. V. a nebylo možné oba tyto závěry posoudit, pro absenci důvodů, na základě kterých byl vysloven závěr o zdravotní nezpůsobilosti žalobce, ze kterého vycházel žalovaný. Proto byl nařízen revizní posudek, který hodnotil vyslovené závěry MUDr. V. a dospěl k odlišným hodnocením. Právě z toho důvodu Krajský soud v Českých Budějovicích v předchozím řízení zrušil rozhodnutí žalovaného a vyslovil závazný právní názor, že v posudku Institutu včetně jeho doplňku nejsou jednoznačně vysloveny závěry, naopak v tomto posudku jsou rozpory, které je třeba nejméně výslechem členů znaleckého kolektivu a znalce MUDr. V. odstranit. Jde o konstatování ve vztahu k závěru znaleckého kolektivu, že potíže žalobce související s úrazem ze dne 5. 6. 2013 nebyly důvodem jeho opětovné pracovní neschopnosti ode dne 5. 8. 2015, neboli konstatování znalce MUDr. V. nebylo správné. Žalovaný na tyto rozpory a upozornění žalobce ohledně nedostatečně vypřádaných závěrů uvedených v posudku nijak nereagoval. Pro posouzení sporných otázek je však zapotřebí jednoznačných závěrů, které budou vysloveny na základě úplné zdravotní dokumentace. Soud proto vyslovil názor, že by k objasnění věci přispělo zadání nového revizního znaleckého posudku. Žalovaným podanou kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem pod č. j. 6 As 272/2020–36 ze dne 28. 5. 2021, kde lze odkázat na bod 25, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl „že aniž by došlo k jakémukoli hodnocení revizního znaleckého posudku IPVZ včetně jeho doplnění bez dalšího, došlo k přijetí odborného závěru z tohoto posudku. Za takové hodnocení přitom nelze považovat toliko citaci odpovědí na zadané otázky, respektive reakci IPVZ v doplnění posudku na závěry MUDr. V.. Stěžovatel se jakkoli nevyjádřil k tomu, zda tento posudek splňuje požadavky (úplnost, celistvost a přesvědčivost), při jejichž splnění lze takto postupovat. I kdyby však bylo možné předpokládat, že stěžovatel měl na plnění těchto požadavků za implicitně splněné, přijetí odborných závěrů znaleckého posudku, nelze přijmout za situace, kdy je ze strany žalobce poukazováno na rozpory, nedostatečnosti či nepřesnosti v tomto posudku, které se týkají právě odborných závěrů, jež byly znalcem přijaty.“ Stejně tak v dalších odstavcích 27, 28, 29 Nejvyšší správní soud podrobně popsal, že pokud revizní posudek staví svůj odborný závěr na tom, že jednoznačnou příčinou pozbytí dlouhodobé způsobilosti k výkonu služby bylo onemocnění páteře z obecných příčin, bylo na místě zjistit, zda a jak se takové onemocnění projevovalo od doby, kdy bylo diagnostikováno do doby, kdy došlo ke služebnímu úrazu. Proto nelze souhlasit se stěžovatelem, že relevantní bylo pouze období následující po služebním úrazu, kdy znalecký posudek své závěry vystavěl na vyšetřeních provedených třináct let před služebním úrazem. Rovněž Nejvyšší správní soud upozornil na absenci zkoumání příčinné souvislosti, kdy musí být postaveno najisto a nemůže jít pouze o pouhou možnost či pravděpodobnost vzniku škody, přičemž služební úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody. Postačí, jde–li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Existence určitého chorobného stavu, třeba latentního, přitom nemůže vyloučit závěr, že mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je příčinná souvislost, a že vyvolání tohoto chorobného stavu bylo způsobeno služebním úrazem jako jednou z hlavních příčin, které jej vyvolaly. Zároveň Nejvyšší správní soud nepovažoval bez dalšího vysvětlení či doplnění za přesvědčivé závěry posudku IPVZ, že služební úraz nemohl mít jakýkoliv přímý vliv na zjištěný zdravotní stav. Na tyto nejasnosti žalobce poukazoval a žalovaný je proto měl řádně vypořádat a doplnit dokazování doplněním podkladů či výslechem znalců. Pokud tak nepostupoval, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti plynoucí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a s tím spojených nedostatků odůvodnění.

23. Žalovaný správní orgán vydal žalobou napadené rozhodnutí, aniž bylo ještě rozhodnuto o jeho kasační stížnosti a vypořádal vznesené námitky žalobce opět způsobem, který je v rozporu se závazným právním názorem krajského soudu i posléze vysloveným závěrem Nejvyššího správního soudu. K absenci neudělení souhlasu s nahlédnutím do zdravotní dokumentace Nejvyšší správní soud uvedl, že po doplnění posudku již žalobce o souhlas nebyl žádán. Zdejší soud k tomu poukazuje dále na ustanovení § 65 odst. 2 písm. b) a i) služebního zákona, kde jsou popsány situace, kdy do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi mohou bez jeho souhlasu nahlížet další osoby. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále uvedl, „že je na úvaze stěžovatele, zda bude považovat za nesporné tvrzení žalobce, že od doby svého přijetí do služebního poměru až do služebního úrazu se u něho neprojevily zdravotní komplikace spojené s onemocněním páteře, resp. že ve výkonu služby nebyl z tohoto důvodu nijak limitován (ostatně toto tvrzení odpovídá podkladům zahrnutým v posudku MUDr. V., z nichž vyšel rovněž posudek IPVZ). Výslechem znalce, jenž zpracoval posudek (případně doplněním tohoto posudku) by však mělo dojít k osvětlení závěru, že k chorobnému stavu, jež žalobci znemožňuje výkon služby, došlo (s přihlédnutím k dosavadní absenci zdravotních komplikací) právě v období následujícím po 5. 6. 2013 a nikoli dříve v průběhu služebního poměru. Nejvyšší správní soud tedy nepovažuje bez dalšího vysvětlení za přesvědčivý závěr posudku IPVZ, že služební úraz neměl na chorobný stav žalobce jakýkoliv (přímý) dopad. Případný dopad služebního úrazu na chorobný stav žalobce, resp. závěr o tom, zda tento úraz byl důležitou, podstatnou a značnou příčinou tohoto stavu, je přitom nutno posuzovat s vědomím, že v minulosti diagnostikované onemocnění páteře, s nímž až do služebního úrazu žalobce mohl službu bez omezení vykonávat, mělo zjevně latentní povahu.“ 24. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že ze souhrnu lékařské zprávy ze dne 17. 9. 2013, na níž posudek IPVZ odkazuje, vyplývají závěry „st. p. těžké distorzice páteře, v. s. iritační míšní, distorze TH páteře, blokáda střední oblasti“ a mají–li být akceptovány závěry znaleckého posudku, že při služebním úrazu nedošlo k přímému postižení hrudní páteře, pak by se měl znalec vyjádřit k tomu, co bylo „spouštěčem“ problému žalobce s páteří právě od roku 2013 (pokud v tomto ohledu neměl služební úraz žádný přímý vliv).

25. V žalobou napadeném rozhodnutí se žalovaný správní orgán nezabýval těmito zásadními otázkami, které Nejvyšší správní soud považuje za podstatné pro rozhodnutí ve věci. Bez dalšího znovu akceptoval závěry uvedené v posudku IPVZ. Tvrzení žalobce hodnotil jako účelová. O objektivitě závěrů vyslovených v posudku IPVZ a jejich úplnosti a správnosti neměl žalovaný pochybnosti. Ve zprávách ošetřujících lékařů byla uváděna především vyjádření samotného žalobce, které uvedl lékařům při svých vyšetřeních, kdy o zveličování jeho zdravotních potíží svědčí i vyjádření žalobce, které uvedl při rehabilitačním vyšetření dne 17. 9. 2013, a to že mu kolega trhnul krkem, při pádu došlo k bolesti mezi lopatkami a má vyhozené žebro. Pro objektivní posouzení skutečného zdravotního stavu žalobce jsou však podstatné dle žalovaného zprávy obsahující záznamy ortopedických a dalších specializovaných vyšetření, které jsou podloženy snímky RTG MR a FBRL. Ty byly zhodnoceny znaleckým kolektivem. Pro posouzení zdravotního stavu po služebním úrazu bylo dle názoru žalovaného podstatné specializované FBRL vyšetření, které bylo u žalobce provedeno dne 17. 9. 2013 na Chirurgické klinice Medipont České Budějovice, popsáno na straně 4 posudku MUDr. V. a vyhodnoceno na straně 16 posudku Institutu. Institut k tomu uvedl, že v objektivním nálezu byla hlavně popsána lehká disfunkce C a Th přechodu s omezeným pružením, hrudní páteř s omezeným rozvíjením, blok obratlů Th 5 a 6 a paravertebrální spasmy hrudní páteře. Nicméně právě tyto závěry nebyly v posudku zhodnoceny, nebylo uvedeno, co bylo spouštěčem problémů žalobce s páteří právě od roku 2013 a z toho důvodu není objektivně možné bez dalšího posuzování uzavřít, že služební úraz neměl žádný přímý vliv na zdravotní stav žalobce. Z toho důvodu je rozhodnutí žalovaného zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti plynoucí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a s tím spojených nedostatků odůvodnění. Jak již soudy v předchozích rozsudcích uvedly, je zapotřebí se v dalším řízení s těmito deficity vypořádat. Je zapotřebí odstranit pochybnosti o závěrech uvedených v posudku IPVZ, že služební úraz žalobce nemohl mít jakýkoliv přímý vliv na zjištěný zdravotní stav. Tyto zásadní otázky nebyly dosud zodpovězeny. Soud považuje za nerovný přístup žalovaného zcela neodůvodněné odmítání výslechu znalce MUDr. V. se strohým odůvodněním, že provedení takového výslechu je nadbytečné. Jak již soud v předchozím rozsudku uvedl, pro objektivní posouzení věci je třeba v dalším řízení provést výslechy autory obou znaleckých posudků (Institutu a MUDr. V.) či nařídit nové provedení revizního posudku. Správní soud k takovému postupu, který navrhoval žalobce, není povolán. K posuzování a rozhodování o žalobcem uplatněných nárocích na náhradách za ztrátu na služebním příjmu je povolán služební funkcionář, a to na základě zkoumání splnění zákonem stanovených podmínek, mezi které náleží objektivní posouzení příčin vzniku pracovní nezpůsobilosti v návaznosti na zhodnocení zdravotního stavu.

IV. Závěr, náklady řízení

26. V dané věci soud uzavřel, že žaloba žalobce byla důvodná, a proto postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu zrušil bez nařízeného jednání a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

27. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán nebyl ve věci úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. V dané věci byl úspěšný žalobce, kterému byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 11 228 Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, náhrada za dva úkony po 3 100 Kč (převzetí, příprava zastoupení, sepsání žaloby), dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4, písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, to je 6 200 Kč, paušální náhrada hotových výdajů dvakrát 300 Kč, to je 600 Kč, celkem náklady řízení 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem DPH, je náhrada hotových výdajů povýšena o sazbu této daně ve výši 1 428 Kč, celkem náklady řízení včetně soudního poplatku činí 11 228 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Vyjádření žalovaného III. Obsah správních spisů IV. Právní názor soudu IV. Závěr, náklady řízení