51 A 29/2018 - 46

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a JUDr. Věry Balejové ve věci žalobce: X bytem X státní příslušnost Kosovská republika zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/SO, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 4. 2018, č. j. MV – 28772 – 5/SO - 2018 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 19. 4. 2018, č. j. MV – 28772 – 5/SO - 2018 a usnesení Ministerstva vnitra ze dne 31. 1. 2018, č. j. OAM – 20276 – 7/PP – 2017 se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 11. 228 Kč k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 18. 5. 2018 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, kterým bylo ve smyslu § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 31. 1. 2018, č. j. 0AM – 20276 – 7/PP – 2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo podle § 169r odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zastaveno řízení o žádosti žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky, neboť byla žádost dle správních orgánů podána v době platnosti výjezdního příkazu. Součástí žaloby byl též návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, o němž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 14. 6. 2018, č. j. 51 A 29/2018 – 29 tak, že se žalobě odkladný účinek nepřiznává.

2. Žalobce namítal, že podle § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců může dojít k zastavení řízení o žádosti pouze v případě splnění alespoň jedné ze dvou zákonem stanovených podmínek. Žalobce však tvrdil, že v době podání žádosti mu nebyl vydán žádný výjezdní příkaz s platností do 5. 1. 2018 a pobýval na území na základě potvrzení o tom, že je s ním vedeno řízení o správním vyhoštění. Žalobce dodal, že na předmětné potvrzení lze nahlížet jako na osvědčení o oprávněném pobytu do skončení předmětného řízení o správním vyhoštění. Žalobce uvedl, že na potvrzení o vedení řízení o správním vyhoštění nebo o povinnosti opustit území nelze nahlížet jako na výjezdní příkaz ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Jakákoliv fikce o platnosti výjezdního příkazu po dobu vedení řízení o správním vyhoštění nemá oporu v zákoně o pobytu cizinců.

3. Žalobce k celé situaci týkající se výjezdních příkazů sdělil, že v době podání žádosti nebyl držitelem žádného platného výjezdního příkazu a zároveň žalobci nebyl ani nikdy vydán výjezdní příkaz, který by zahrnoval den podání žádosti. Žalobce spatřuje v jakémkoliv rozšiřování pojmu výjezdní příkaz nad rámec zákona porušování základních zásad a snahu najít důvod pro neudělení pobytového oprávnění. Napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí označil žalobce za nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

4. Žalobce poskytl výčet ustanovení, k jejichž porušení dle jeho názoru došlo, jednalo se o § 2 odst. 2 správního řádu, když správní orgán I. stupně překročil rozsah své pravomoci tím, že zastavil řízení, na to navázalo porušení § 2 odst. 4 správního řádu, neboť rozhodnutí neodpovídalo okolnostem případu. Tím, že v důsledku zastavení řízení nebylo žalobci umožněno hájit jeho práva a oprávněné zájmy související s žádostí o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky, dovolával se také porušení § 4 odst. 4 správního řádu a v neposlední řadě namítal také porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť nebylo v napadeném rozhodnutí řádně zdůvodněno, v čem je spatřováno naplnění podmínek k zastavení řízení. Žalobce namítal také porušení některých ustanovení zákona o pobytu cizinců, konkrétně § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců a § 87b odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

5. Žalobce v žalobě dále uvedl, že pobýval na území ČR v době podání žádosti zcela oprávněně na základě potvrzení o vedení správního řízení o správním vyhoštění, tudíž nebyla splněna ani druhá podmínka stanovená § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců pro zastavení řízení. Předmětné potvrzení osvědčuje legitimitu pobytu žalobce po dobu řízení o správním vyhoštění, a to zejména z důvodu zajištění řádného provedení tohoto řízení, pokud by se nejednalo o oprávněný pobyt, jistě by orgány veřejné moci, s nimiž v rámci řízení přichází neustále do styku, vyvodily určité důsledky z takové skutečnosti.

6. Argumentační postup správních orgánů označil žalobce za přepjatý formalismus a v rozporu s konstantní judikaturou a ústavními principy demokratického právního státu. Žalobce zdůraznil, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich smysl a účel, dále podotkl, že soudy i orgány veřejné správy by měly dělat vždy vše pro spravedlivé řešení.

7. Další žalobní námitkou je nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodiny ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců a § 2 odst. 4 správního řádu. Žalobce uvedl, že postup správních orgánů byl nezákonný, neboť ty pohlížely na žalobce jako na osobu bez pobytového oprávnění, čímž došlo k vedení řízení o správním vyhoštění, přestože to mělo být s ohledem na zákon a fikci oprávněnosti pobytu zastaveno. Žalobce závěrem konstatoval, že došlo k rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců a § 3 správního řádu, což způsobilo nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Žalobce odkázal na několik rozsudků Nejvyššího správního soudu, z nichž také citoval. Žalobce svou žalobu uzavřel tvrzením, že správní orgány pochybily, když blíže nezjišťovaly skutkové okolnosti pro posouzení přiměřenosti pro konkrétní případ žalobce.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalované

8. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby a odkázala na svou argumentaci v napadeném rozhodnutí, neboť se žalobní námitky shodovaly s odvolacími námitkami. Žalovaná podotkla, že v napadeném ani v prvostupňovém rozhodnutí nebylo tvrzeno, že žalobce pobýval na území neoprávněně a odkázala na přiložené potvrzení č. j. KRPC – 89599 – 50/CJ – 2017 – 020023 ze dne 6. 12. 2017, dle kterého byl žalobci vydán výjezdní příkaz s platností do 5. 1. 2018. Z toho důvodu žalovaná shledala naplnění důvodu formulovaného v § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, a proto zastává názor, že žalobce nebyl oprávněn podat svou žádost.

III. Obsah správních spisů

9. Ze správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné skutečnosti. Součástí správního spisu je žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu pro občany Evropské unie a jejich rodinné příslušníky, kterou žalobce podal osobně dne 20. 12. 2017. K žádosti byly připojeny další potřebné písemnosti, mj. fotokopie cestovního dokladu žalobce. Dále bylo do spisu založeno usnesení ze dne 31. 1. 2018, č. j. OAM – 20276 – 7/PP – 2017, jímž bylo rozhodnuto, že se řízení o předmětné žádosti zastavuje podle § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť žádost byla podána v době platnosti výjezdního příkazu. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 13. 2. 2018 odvolání. Odvolací námitky se takřka shodují s žalobními námitkami.

10. Dne 15. 2. 2018 žádala Policie ČR, Krajské ředitelství Jihočeského kraje správní orgán I. stupně o sdělení, jaké řízení je s žalobcem vedeno a zda cizinec z důvodu probíhajícího řízení pobývá na území oprávněně. Správní orgán I. stupně k tomu dne 20. 2. 2018 uvedl, že vedl s žalobcem řízení o žádosti, o níž již rozhodl, avšak žalobce podal odvolání, tudíž řízení nebylo doposud skončeno. Dále sdělil, že žalobci nevznikla z důvodu jeho žádosti o povolení o přechodný pobyt fikce pobytu, a proto mu ze strany správního orgánu I. stupně nebyl vydán překlenovací štítek.

11. Žalovaná o podaném odvolání rozhodla napadeným rozhodnutím, v němž uvedla, že žalobci byly po ukončení povolení k pobytu uděleny následující výjezdní příkazy: od 10. 4. 2017 do 8. 6. 2017, od 6. 9. 2017 do 8. 10. 2017, od 9. 10. 2017 do 7. 11. 2017, od 8. 11. 2017 do 8. 12. 2017. V napadeném rozhodnutí bylo dále uvedeno, že odborem cizinecké policie Jihočeského kraje bylo vystaveno potvrzení č. j. KRPC – 89599 – 50/CJ – 2017 – 020023 ze dne 6. 12. 2017, dle kterého byl žalobci vydán výjezdní příkaz s platností do 5. 1. 2018. Žalovaná v rozhodnutí odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, č. j. 8 As 119/2012 – 32 a konstatovala, že žalobce sice pobýval na území legálně, nicméně na základě výjezdního příkazu, čili byl dán důvod pro zastavení řízení. K nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce žalovaná v rozhodnutí uvedla, že zákon o pobytu cizinců ani Směrnice č. 2004/38/ES neukládají povinnost posuzování dopadů do soukromého a rodinného života v případě zamítavého rozhodnutí.

IV. Právní názor soudu

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

13. Žaloba je důvodná.

14. Krajský soud předně hodnotí námitku žalobce týkající se neexistence výjezdního příkazu ze dne 6. 12. 2018 s platností do 5. 1. 2018. K tomu zjistil ze spisového materiálu, že žalobci byly uděleny následující výjezdní příkazy, které byly vlepeny do cestovního dokladu žalobce, jehož kopie je součástí správního spisu, konkrétně součástí podané žádosti. Jednotlivé výjezdní příkazy platily v období od 2. 3. 2016 do 31. 3. 2016, od 10. 4. 2017 do 8. 6. 2017, od 6. 9. 2017 do 8. 10. 2017, od 9. 10. 2017 do 7. 11. 2017, od 8. 11. 2017 do 8. 12. 2017.

15. V § 50 odst. 7 zákona o pobytu cizinců je stanoveno, že výjezdní příkaz má tvar štítku, který policie, ministerstvo nebo Ministerstvo zahraničních věcí vyznačí do cestovního dokladu, v odůvodněných případech může být výjezdní příkaz vyznačen mimo cestovní doklad.

16. Krajský soud připouští, že výjezdní příkaz může být vyznačen i mimo cestovní doklad, jak uvádí zákon, nicméně takový postup musí být náležitě zdůvodněn. Soud předesílá, že ze spisové dokumentace nelze seznat, že by došlo k vydání výjezdního příkazu, ať už v jakékoliv podobě. Z potvrzení, na které správní orgány odkazují s tvrzením, že osvědčuje skutečnost vydání výjezdního příkazu s platností do 5. 1. 2018, však událost dle názoru soudu nevyplývá. V předmětném potvrzení č. j. KRPC 89599 – 50/ČJ – 2017 – 020023 ze dne 6. 12. 2017 (dále jen „potvrzení ze dne 6. 12. 2018“) bylo formulováno, že žalobci bylo doručeno rozhodnutí č. j. KRPC – 290203/ČJ – 2017 – 930310 – V236, jímž se ruší a zároveň vrací k novému projednání rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, přičemž platnost tohoto potvrzení se vydává na dobu do 5. 1. 2018. V poučení potvrzení bylo dále uvedeno, že se žalobce neprodleně po doručení rozhodnutí ve věci vedené u Policie České republiky má dostavit k vydání výjezdního příkazu. Nicméně z toho nelze vykládat, že výjezdní příkaz byl již vydán, takový výklad by byl vysoce extenzivní. Soud hodnotí celé potvrzení za nesrozumitelné, neboť z onoho poučení nelze s jistotou zjistit, po doručení jakého rozhodnutí ve věci se má žalobce dostavit k vydání výjezdního příkazu, neboť nebyla uvedena spisová značka řízení ani jiná specifikace. Formulace v poučení explicitně zní: „Cizinec se neprodleně po doručení rozhodnutí ve věci vedené u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, dostaví na Odbor cizinecké policie, Pražská tř. 558, České Budějovice, k vydání výjezdního příkazu.“ Vzhledem k tomu, že bylo užito formulace „po doručení rozhodnutí ve věci“, lze se důvodně domnívat, že je tím myšleno meritorní rozhodnutí, jímž se celé řízení končí, čili nikoli to rozhodnutí, o jehož doručení žalobci bylo potvrzení vydáno. Zároveň, pokud by rozhodnutím, po jehož doručení se má žalobce dostavit k vydání výjezdního příkazu, bylo rozhodnutí č. j. KRPC – 290203/ČJ – 2017 – 930310 – V236, pak by nebylo v poučení užito formulace „neprodleně po doručení rozhodnutí ve věci“, neboť potvrzení se vydává o tom, že k doručení již došlo. Nadto v samotném textu tohoto potvrzení se nikde neuvádí, že tímto potvrzením dochází k vydání výjezdního příkazu, není v něm ani formulováno, že se jedná o odůvodněný případ, a proto dochází k vyznačení výjezdního příkazu mimo cestovní doklad.

17. Námitku žalobce proto soud shledává za důvodnou. Krajský soud pro úplnost odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014, č. j. 5 As 81/2013 – 19: „Podle § 50 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na území České republiky je výjezdní příkaz dokladem, který uděluje policie z moci úřední po zrušení platnosti víza, po zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, pokud uplynula platnost víza, po zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k pobytu nebo zvláštního pobytového povolení, po ukončení přechodného pobytu na území, k němuž se vízum nevyžaduje, po ukončení poskytování ochrany na území podle zvláštního právního předpisu nebo při správním vyhoštění. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že udělení výjezdního příkazu je nutno chápat jako zákonodárcem předvídaný logický důsledek vydání jednoho z tímto ustanovením taxativně vyjmenovaných rozhodnutí. Příslušnému orgánu je přitom udělení výjezdního příkazu uloženo jako povinnost vždy, dojde-li k této zákonem předvídané skutečnosti.“ 18. Krajský soud se s citovaným rozsudkem ztotožňuje, nicméně zdůrazňuje, že je v něm výslovně řečeno, že správní orgány jsou povinny výjezdní příkaz vyznačit, z toho tudíž nelze dovozovat jakousi fikci platnosti výjezdního příkazu, jak bylo uvedeno v prvostupňovém rozhodnutí. V judikátu je přímo řečeno, že udělení výjezdního příkazu je příslušnému orgánu uloženo jako povinnost vždy, vyvstaly-li pro to skutečnosti. Pokud by platila fikce existence, platnosti nebo vydání výjezdního příkazu, nebyl by příslušný orgán povinen výjezdní příkaz udělit, ale automaticky by se v případě nastání okolností, které výjezdní příkaz vyvolávají, presumovalo jeho vydání. V četné judikatuře týkající se vydání výjezdního příkazu se nikde nesetkáme s fikcí platnosti výjezdního příkazu, jak uváděl správní orgán I. stupně. Krajský soud odkazuje na následující rozsudky, přičemž v žádném z nich se nevyskytuje jakákoli zmínka o fikci platnosti výjezdního příkazu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 Azs 16/2005 – 34, ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 233/2016 – 34, ze dne 17. 1. 2014, č. j. 5 As 81/2013 – 19, rozsudek Krajské soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2014, č. j. 57 A 40/2013 - 47 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2011, č. j. 15 Ca 183/2008 – 60).

19. Co se týče fikce platnosti výjezdního příkazu, ztotožňuje se zdejší soud s tvrzením žalobce, že by se jednalo o výrazně extenzivní výklad, který nemá žádný právní základ a je v rozporu se zásadami in favorem libertatis a in dubio mitius. K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2015, č. j. 6 As 167/2015 – 37: „(…) Stěžovatelka dále namítla, že výklad přijatý městským soudem je v rozporu s pravidlem in dubio mitius (v pochybnostech mírněji), resp. vhodněji (s ohledem na zásadu iura novit curia) s pravidlem výkladu in favorem libertatis (ve prospěch základního práva nebo svobody), podle kterého platí, že je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Již z pouhé skutečnosti, že právo aspiruje na prospektivní regulaci právních vztahů, a z požadavku na obecnost právní normy je však zřejmé, že velké množství právních norem je formulováno tak, že umožňuje vícero, alespoň teoreticky myslitelných, výkladových variant. Obecnější hodnotou, která tvoří základ pravidla in favorem libertatis, je totiž předvídatelnost práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. února 2010 sp. zn. II. ÚS 40/09). Z hlediska aplikace pravidla in favorem libertatis je tak zásadní, zda byly dány k dispozici dva rovnocenné výklady použitelných právních ustanovení (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 856/11). Teprve v případě existence dvou rovnocenných výkladů je na místě zvolit variantu ve prospěch základního práva nebo svobody, tedy v kontextu správního trestání variantu pro stěžovatelku mírnější.“ V předmětném řízení byly naplněny podmínky pro aplikaci zmiňovaných zásad, neboť zde máme dva možné výklady ohledně vydání výjezdního příkazu, konkrétně výklad žalobce a výklad žalované. Krajský soud zohlednil při svém rozhodování uvedené zásady, přičemž se jednoznačně přiklonil k argumentaci žalobce, kterou shledává za správnou.

20. Krajský soud ze správního spisu zjistil, že žalobci bylo vydáno již několik výjezdních příkazů, přičemž od 6. 9. 2017 do 8. 12. 2017 byla vydána řada na sebe navazujících výjezdních příkazů, avšak na poslední výjezdní příkaz platný od 8. 11. 2017 do 8. 12. 2017 již žádný další nenavázal. Pokud žalovaná a správní orgán I. stupně tvrdí, že byl vydán výjezdní příkaz s platností od 6. 12. 2017 do 5. 1. 2018, měly tuto skutečnost prokázat. Argumentace žalované, že na základě potvrzení ze dne 6. 12. 2017 byl vydán další výjezdní příkaz, nemá žádnou hodnotu a je v rozporu s obsahem správního spisu. K předmětnému potvrzení se krajský soud již podrobně vyjádřil v odstavci 16 tohoto rozsudku. Krajský soud dále podotýká, že došlo k rozdílné argumentaci u správního orgánu I. stupně a žalované, neboť v prvostupňovém rozhodnutí byla argumentace založena na tom, že potvrzení ze dne 6. 12. 2017 nahradilo předcházející výjezdní příkazy, a to s platností do 5. 1. 2018, což označil správní orgán I. stupně za tzv. dobu fikce platnosti výjezdního příkazu. Zatímco žalovaná zakládala svou argumentaci na tom, že podle potvrzení ze dne 6. 12. 2017 byl vydán výjezdní příkaz s platností do 5. 1. 2018. Obě tyto argumentace shledává soud za rozporné, nemající právní základ ani oporu ve správním spise.

21. Krajskému soudu neunikl nález Ústavního soudu Pl. ÚS 47/17 ze dne 27. 11. 2018, jímž došlo ke zrušení ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Ke zrušení tohoto ustanovení přistoupil Ústavní soud z toho důvodu, že v důsledku zastavení řízení podle § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dochází k porušení práva na přístup k soudu v rámci záruk spravedlivého procesu, k porušení práva na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem ve správním soudnictví, a také dochází k nepřípustnému zásahu do práva na soukromý a rodinný život žadatele. Uvedené naprosto nekompromisně podporuje závěr soudu, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno pro vady, které byly shledány. Přestože krajský soud musí rozhodovat podle právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, jak stanoví § 75 odst. 1 s. ř. s., tak dojde-li v mezidobí ke zrušení ustanovení pro neústavnost, musí být taková skutečnost vzata v potaz nehledě na § 75 odst. 1 s. ř. s., což potvrzuje Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 A 48/2002 – 98. V předmětném nálezu Ústavního soudu je sice ve výroku uvedeno, že ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců se ruší dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, k čemuž ke dni rozhodování nedošlo, nicméně krajský soud tuto skutečnost ve svém rozhodnutí již zohlednil, neboť nelze takto závažný fakt přehlížet. Krajský soud se již nezabýval námitkami žalobce vztahující se k nepřiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života, neboť s ohledem na zmíněné je již považuje za zcela bezpředmětné.

22. Ze všech shora uvedených důvodů lze konstatovat, že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení podle § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, a tudíž bylo nezákonné, neboť soud spatřuje v napadeném rozhodnutí nesprávnou aplikaci hmotného práva. Nicméně aplikační přednost pro meritorní vyřízení věci má § 76 s. ř. s., neboť se jedná o speciální úpravu k obecné úpravě v § 78 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že soud shledal také vady napadeného rozhodnutí, které jsou podřaditelné pod § 76 s. ř. s., musí aplikovat pro meritorní rozhodnutí soudu speciální úpravu zakotvenou v § 76 s. ř. s.

23. Krajský soud uzavírá, že výjezdní příkaz není součástí správního spisu a ani z jiných písemností založených do správního spisu nelze dovozovat, že k jeho vydání skutečně došlo, a proto se napadené rozhodnutí zrušuje podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisu.

24. Správní orgány při rozhodování vycházely ze skutkového stavu, který nemá oporu ve správním spisu, neboť svou argumentaci zakládaly na premise, že na základě předmětného potvrzení ze dne 6. 12. 2017 byl téhož dne vydán výjezdní příkaz s platností do 5. 1. 2018. Takový závěr nemá žádnou oporu ve spisové dokumentaci. Rozpor skutkových závěrů, které vzaly za prokázané správní orgány, s obsahem správního spisu způsobuje nemožnost přezkoumání napadeného rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek, a to soudu zakládá povinnost zrušit napadené rozhodnutí.

V. Závěr, náklady řízení

25. Krajský soud uzavřel, že žaloba byla shledána důvodnou, a proto přistoupil bez nařízeného jednání ke zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

26. S ohledem na skutečnost, že stejnými vadami, které mělo napadené rozhodnutí, bylo stiženo i prvostupňové rozhodnutí, zrušil soud postupem podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaná a správní orgán I. stupně jsou v dalším řízení vázány závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta.

28. Žalobce byl v řízení úspěšný, a proto mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 8.228 Kč. Jednalo se o odměnu zástupce žalobce za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6.200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1.428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8.228 Kč. K této částce se připočítává částka 3.000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11.228 Kč je žalovaná povinna zaplatit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.