51 A 30/2017 - 85

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: TRADO-MAD, s. r. o., sídlem Komenského nám. 137/9, Třebíč zastoupen advokátem JUDr. Michalem Lorencem sídlem Žerotínova 1132/34, Praha proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2017, č. j. 5932/1.30/16-4 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 16. 3. 2017 se žalobce domáhá zrušení výše specifikovaného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo v části změněno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen „inspektorát práce“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 6. 2016, č. j. 25530/5.30/15-30 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že výrok II. o odpovědnosti za správní delikt se v části písm. b) mění tak, že časové určení „od 19:20 minimálně do 19:57 hod.“ se nahrazuje časovým určením „nejméně do 19:57:56 hod.“. Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalobce podanou žalobou brojí jak proti rozhodnutí žalovaného, tak proti prvostupňovému rozhodnutí.

2. Výrokem I. prvostupňového rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu porušení povinností týkajících se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), když nerozvrhl svým zaměstnancům pracujícím jako řidiči městské hromadné dopravy pracovní dobu tak, aby doba nepřetržitého odpočinku v týdnu byla alespoň 24 hodin. Tímto jednáním měl žalobce porušit ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, v platném znění (dále jen „zákon č. 309/2006“) provedeného ustanovením § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, v platném znění (dále jen „nařízení vlády č. 589/2006 Sb.“). Ve výroku jsou dále specifikováni zaměstnanci, u kterých mělo dojít ze strany žalobce k porušení rozvržení pracovní doby v uvedených časech.

3. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu nevedení evidence pracovní doby podle § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce ve vícečinném souběhu stejnorodém, když nevedl evidenci odpracované pracovní doby svých zaměstnanců pracujících jako řidič městské hromadné dopravy a do odpracované doby žalobce nezahrnoval doby čekání mezi spoji v období minimálně od ledna 2015 do února 2015 a zároveň když zaměstnanci L. V., nar. X nezahrnul dne 13. 2. 2015 do odpracované pracovní doby dobu od 19.20 minimálně do 19:57 hod., když zaměstnanec tankoval palivo. Tímto jednáním měl žalobce porušit § 96 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“).

4. Výrokem III. prvostupňového rozhodnutí byla žalobci za shora uvedené správní delikty stanovena pokuta ve výši 63 000 Kč. Žalobci byla dále uložena povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč.

5. Žalovaný, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí upraveno jen ve výroku II. v časovém údaji, učinil v napadeném rozhodnutí závěr, že spáchání správních deliktů bylo řádně prokázáno, správní delikty jsou v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí dostatečně popsány a správní úvaha inspektorátu práce obsažena v rozhodnutí je plně přezkoumatelná a obstojí ve vztahu k hodnocení důkazů i při výkladu právních předpisů. Žalovaný se vyjádřil k námitkám předestřeným v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a na toto rozhodnutí veskrze odkázal.

6. Žalobce předně namítá, že rozhodnutí žalovaného není dostatečně odůvodněno, neboť spočívá v pouhých odkazech na prvostupňové rozhodnutí. Rozhodnutí obou správních orgánů byla založena na nesprávném výkladu právních předpisů, konkrétně zákoníku práce a nařízení vlády č. 589/2006 Sb. Žalobce se neztotožnil se stanoviskem inspektorátu práce ve vztahu k § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., když uvedl, že by bylo v rozporu s účelem tohoto ustanovení vykládat jej ve smyslu formálního rozvržení pracovní doby namísto skutečného výkonu práce.

7. Ohledně správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce, který je žalobci kladen za vinu, je žalobce přesvědčen, že při rozvrhování pracovní doby nepochybil, neboť pracovní dobu svých zaměstnanců organizoval v souladu s právními předpisy. Správní orgány žalobce sankcionují za nedodržení nepřetržitého odpočinku ze strany řidičů v průběhu sedmi dní, nařízení vlády č. 589/2006 Sb. však stanoví povinnost zaměstnavatele rozvrhnout pracovní dobu tak, aby měli zaměstnanci možnost čerpat nepřetržitý odpočinek v týdnu v rozsahu alespoň 24 hodin. Naopak toto nařízení neupravuje povinnost zaměstnavatelů fyzicky zajistit to, aby řidiči rozvržený odpočinek skutečně dodržovali. Správní orgány podložily své závěry o spáchání správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce evidencí odpracované doby, která však dokládá skutečně odpracovanou dobu, aniž by reflektovala předchozí rozvržení této pracovní doby zaměstnavatelem – žalobcem. Z předložené evidence tak správní orgány nemohly prokázat, že by žalobce porušil povinnost řádně rozvrhnout pracovní dobu a tím by se měl dopustit uvedeného správního deliktu. Pro žalobce je tudíž nepřijatelný výklad právní normy, jak jej učinil správní orgán I. stupně, když konstatoval, že je důležitý skutečný výkon práce, nežli rozvržení pracovní doby. Žalobce je přesvědčen, že jedinou jeho povinností bylo rozvrhnout pracovní dobu v souladu s § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., což učinil a správní orgány ani v tomto ohledu pochybení netvrdily.

8. Žalobce se domnívá, že správní orgán I. stupně zaměnil odpovědnost zaměstnavatele za správní delikt podle zákona o inspekci práce s odpovědností dopravce za delikt jeho zaměstnance podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), v němž je odpovědnost zaměstnavatele za nedodržení odpočinku zaměstnancem formulována jako objektivní. Naproti tomu pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle zákona o inspekci práce je zapotřebí naplnit subjektivní stránku deliktu. Žalobce však nedodržení předepsaného odpočinku u svých zaměstnanců nezavinil, neboť povinnost rozvrhnout pracovní dobu v souladu se zákonem řádně splnil. Žalobce konstatuje, že v případě zjištění spáchání deliktu neměly pravomoc rozhodovat orgány inspekce práce, ale dopravní úřad, který je oprávněn projednat delikt za nedodržení dob odpočinku ze strany řidičů. Nedostatek pravomoci správních orgánů založil nezákonnost obou správních rozhodnutí, což žalobce dokládá odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 728/01.

9. Uvedený nedostatek pravomoci dále žalobce demonstruje na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 9 As 36/2007 – 59 nebo na rozsudku téhož soudu ze dne 10. 6. 2010, č. j. 9 As 71/2009 – 67. Podle žalobce tak porušení povinnosti řidiče plynoucí ze zákona o silniční dopravě zakládá odpovědnost zaměstnavatele za správní delikt podle tohoto zákona. V daném případě se porušení povinnosti resp. zavinění nezkoumá a dopravce je povinen strpět sankci ze strany dopravního úřadu. V daném případě však k porušení povinnosti ve smyslu § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce nemohlo dojít, neboť žalobce svou povinnost rozvrhnout pracovní dobu v souladu s nařízením vlády č. 589/2006 Sb. dodržel.

10. Postup správních orgánů dle žalobce odporuje ústavní zásadě zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Správní orgány nebyly oprávněné rozšiřovat působnost § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. na jiné situace, než chybné rozvržení pracovní doby.

11. Podle žalobce správní orgány rezignovaly na zjišťování skutečného rozvržení pracovní doby, když správní orgán I. stupně až v závěru správního řízení požadoval po žalobci doložit plány práce, které se však žalobci nepodařilo ve stanovené lhůtě dohledat s ohledem na časový odstup. Správní orgány neprokázaly, že by žalobce chybně rozvrhl pracovní dobu. Přehlížely tak základní zásadu in dubio pro reo.

12. K dalšímu správnímu deliktu podle § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce, který je žalobci kladen za vinu, tedy nevedení evidence pracovní doby, když žalobce chybně nezahrnoval do pracovní doby tzv. doby čekání mezi spoji a dále když žalobce nezahrnul do pracovní doby zaměstnance L. V. tankování paliva, žalobce namítá, že se správního deliktu dopustit nemohl. Podle žalobce je zřejmé, že evidenci odpracované doby vedl. Zákoník práce nestanoví způsob, jakým má být evidence pracovní doby vedena, nicméně žalobce je přesvědčen, že jím vedená evidence naplňuje požadavky ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1916/2004.

13. Podle žalobce se doba čekání mezi spoji nezapočítává do pracovní doby řidičů městské autobusové dopravy a výklad správních orgánů k této otázce považuje žalobce za nesprávný. Podle žalobce se odchylná právní úprava pracovní doby vztahuje i na zaměstnance městské hromadné dopravy a ustanovení § 3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb., které definuje pracovní dobu těchto zaměstnanců, je správními orgány vykládáno mylně a nelogicky. Žalobce tak nesouhlasí se závěry, že se ustanovení § 3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. vztahuje pouze na členy osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství.

14. Žalobce spatřuje nezákonnost a nelogičnost výroku II. napadeného rozhodnutí také v tom, že žalovaný neuvedl, kterou konkrétní evidenci pracovní doby kterého konkrétního zaměstnance neměl žalobce údajně vést, a žalobci tím byla znemožněna řádná obrana. Podle žalobce se evidence pracovní doby nevede ohledně turnusů, ale ohledně jednotlivých zaměstnanců a nelze se dopustit správního deliktu nevedení evidence pracovní doby ve vztahu k turnusům, jak mu jej kladou za vinu správní orgány.

15. Ve vztahu k vytýkanému nezahrnutí doby, ve které měl zaměstnanec L. V. tankovat palivo, do odpracované doby žalobce namítá, že zaměstnanci nedal pokyn k tankování, nevěděl o něm, a tudíž odmítá jakoukoliv odpovědnost související se zahrnutím domnělého výkonu práce do pracovní doby zaměstnance V. Žalobce se neztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně, který položil za prokázané, že pan V. tankoval palivo na nepřímý pokyn žalobce, tedy s jeho konkludentním souhlasem. Žalobce se ohrazuje tím, že v inkriminovaný den zaměstnanec V. neměl denní výkon, jen držel pohotovost, a nedopadala tak na něj povinnost doplnit do vozidla pohonné hmoty, které jsou řidiči povinni doplnit po skončení denního výkonu.

16. Závěrem žalobce namítl nepřiměřenost uložené sankce a nedostatečné zohlednění polehčujících okolností, kterými jsou nulová míra společenské nebezpečnosti a absence vzniku jakékoliv újmy.

17. Žalobce ve smyslu § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) žádá, aby krajský soud upustil od pokuty za údajné správní delikty, nebo pokutu v mezích zákona snížil. Vyjádření žalovaného 18. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě navrhl soudu, aby tuto žalobu zamítnul. Setrval na závěrech učiněných v napadeném rozhodnutí a vzhledem k tomu, že se námitky v žalobě uplatněné z podstatné části překrývaly s námitkami vznesenými v průběhu správního řízení, žalovaný v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a prvostupňového rozhodnutí. Ke správnímu deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce, kterého se měl žalobce dopustit, žalovaný uvedl, že žalobcovo porušení povinnosti týkající se organizace práce a pracovních postupů plynoucí z § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., je zřejmé. K otázce subjektivní stránky deliktu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 30. 3. 2011, č. j. 6 Ads 129/2010 – 55, podle kterého je odpovědnost za spáchané správní delikty koncipována jako odpovědnost objektivní.

19. Ke druhému z vytýkaných správních deliktů žalovaný uvedl, že v souladu se závěry Městského soudu v Praze uvedenými v rozsudku 5 Ad 14/2013 – 44 ze dne 20. 10. 2016 nelze považovat za evidenci pracovní doby takovou evidenci, která neodpovídá požadavkům stanoveným v § 96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce.

20. K namítanému nedostatečnému odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdy nedostatky mají spočívat v odkazech na rozhodnutí prvostupňové, žalovaný konstatoval, že obě rozhodnutí tvoří jeden celek a požadavek na řádné odůvodnění nelze chápat jako nárok na explicitní vypořádání každé odvolací námitky. Nadto má žalovaný za to, že se buď výslovně, nebo prostřednictvím odkazu na prvostupňové rozhodnutí k námitkám žalobce vyjádřil tak, aby bylo přezkoumatelné celkové uvážení žalovaného o jednotlivých námitkách žalobce.

21. K namítanému nezohlednění polehčujících okolností žalovaný vysvětlil, že se s argumenty žalobce neztotožnil. Obsah správních spisů 22. Z předloženého spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti:

23. Dne 5. 3. 2015 byla u žalobce zahájena kontrola, jejímž předmětem bylo dodržování povinností vymezených v § 3 odst. 1 zákona o inspekci práce, se zaměřením zejména na dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce.

24. Ve spise je dále založen protokol o kontrole ze dne 4. 8. 2015, č. j. 4900/5.41/15-13 (dále jen „Protokol“), který obsahuje následující kontrolní zjištění:

25. Z žalobcem vedené evidence odpracované pracovní doby řidičů vyplývá, že žalobce nerozvrhl řidičům autobusů městské hromadné dopravy dobu tak, aby nepřetržitý odpočinek v týdnu během každého období sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů činil alespoň 24 hodin a tím nebyla dodržena povinnost plynoucí z § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. Další zjištěné pochybení spočívalo v tom, že žalobce nevedl správně evidenci pracovní směny, když do ní nezahrnoval doby tzv. „DODK“ (denní ošetření a denní kontroly), tyto doby jsou na turnusových listech stanoveny paušálně vždy 10 minut před zahájením výkonu a 10 minut po ukončení výkonu, anebo před zahájením výkonu i po ukončení výkonu v celkové délce 20 minut. Nesprávné vedení evidence pracovní směny bylo zjištěno i v tom, že do pracovních směn žalobce nezahrnoval doby čekání mezi spoji, které jsou v kontrolním zjištění specifikovány.

26. Kontrolní orgán rovněž zjistil, že dne 13. 2. 2015 sloužil zaměstnanec L. V. pohotovost a kolem doby 19:57 hod. tankoval do autobusu pohonné hmoty, o čemž svědčí kopie dokladu o tankování. Jednalo se o výkon práce řidiče, který zaměstnanci nebyl zohledněn do evidence odpracované doby řidiče. Nebyla tudíž dodržena povinnost stanovená v § 96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce.

27. Závěrečná kontrolní zjištění, a to nedodržení povinnosti zajistit délku směny zaměstnanců MHD pracujících v noční době v maximální délce 10 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích, a porušení povinnosti zajistit řidičům autobusu MHD po 4 hodinách řízení bezpečnostní přestávku v trvání alespoň 30 minut, nejsou pro nyní projednávanou věc podstatná, neboť žalobce nebyl uznán vinným ze spáchání správních deliktů vztahujících se k těmto zjištěným nedostatkům.

28. Proti zjištěním uvedeným v Protokolu podal žalobce prostřednictvím právního zástupce námitky. Uvedl, že jako zaměstnavatel činil vše pro to, aby byla dodržována doba odpočinku ze strany zaměstnanců a aby byla pracovní doba rozvržena v souladu s právními předpisy. Žalobce nesouhlasil s postupem správního orgánu I. stupně, který pochybení žalobce postavil na podkladě evidence odpracované doby konkrétních řidičů, avšak evidence vznikla až po odpracování pracovní doby a jako taková nevypovídá o skutečném rozvržení pracovní doby. Ohledně namítaného nezahrnutí DODK do evidence odpracované doby žalobce uvedl, že to není pochybením. K době čekání mezi spoji žalobce vyslovil své přesvědčení, že tato doba není pracovní dobou ve smyslu § 3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. K nezahrnutí tankování pohonných hmot do evidence odpracované doby žalobce uvedl, že doklad o tankování není způsobilý posloužit jako důkaz o údajném porušení povinnosti žalobce. Žalobce zaměstnanci V. žádný pokyn k tankování nedal a ani o něm nevěděl.

29. Dne 23. 10. 2015 bylo zástupci žalobce oznámeno zahájení správního řízení ve věci podezření ze správního deliktu porušení povinností týkajících se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce, ve věci podezření ze spáchání správního deliktu nevedení evidence pracovní doby podle § 28 odst. 1 písm. l) téhož zákona a dále ve věci podezření ze spáchání správního deliktu porušení povinností týkajících se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) téhož zákona. Ve věci bylo nařízeno ústní jednání na den 9. 11. 2015. Součástí oznámení o zahájení správního řízení bylo poučení účastníka řízení o jeho procesních právech a povinnostech.

30. Ve spise je založeno čestné prohlášení zaměstnance V. ze dne 19. 11. 2015, v němž zaměstnanec uvedl, že dne 13. 2. 2015 sice tankoval do autobusu palivo, ale učinil tak na základě vlastního rozhodnutí bez jakékoliv domluvy či pokynu ze strany žalobce. Tankování zaměstnanec nepovažoval za výkon práce a výtka ze strany kontrolního orgánu jej samotného překvapila. Při pozdějším ústním jednání dne 15. 2. 2016 zaměstnanec V. správnímu orgánu sdělil, že text čestného prohlášení nepsal, ale s jeho obsahem se ztotožnil a podepsal jej.

31. Ústní jednání se konalo dne 20. 11. 2015, o čemž je ve spise založen protokol č. j. 25530/5.30/15-8. Dne 15. 2. 2016 byl vyslechnut svědek L. V., který v úvodu vypověděl, že pro žalobce pracoval jako řidič MHD od 1. 5. 2014 do 31. 5. 2015. Kvůli nevyhovující organizaci pracovní doby si z právních předpisů vyčetl, že by měl mít nárok na odpočinek v rámci sedmi dní, který však nebyl dodržován. Kontaktoval proto vedoucího pracovníka žalobce s žádostí o zjednání nápravy. Přes vyjádření nespokojenosti se však nic nestalo, tudíž zaměstnanec V. informoval vyšší instanci.

32. Dne 24. 2. 2016 bylo zástupci žalobce doručeno usnesení, kterým mu byla stanovena lhůta 21 dní k předložení důkazních prostředků, návrhů na doplnění dokazování a vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Žalobce podal dne 16. 3. 2016 vyjádření, v němž uvedl setrvalou argumentaci k jednotlivým zjištěným pochybením.

33. Usnesením ze dne 23. 5. 2016, č. j. 25530/5.30/15-27 byl žalobce vyzván k předložení písemného plánu práce konkrétně uvedených řidičů. K výzvě žalobce sdělil, že požadované plány nedohledal, navíc není předepsána povinnost jejich archivace.

34. Dne 6. 6. 2016 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí. Správní orgán I. stupně v odůvodnění konstatoval, že pro zaměstnance žalobce jako jedné z dopravních společností dopravního koncernu, je zpracován pracovní postup, kterým jsou stanoveny základní povinnosti a postupy pro realizaci prací v rámci přepravy osob. Ustanovení § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. je projevem ochranného zákonodárství, jehož cílem je ochrana soukromého života pracovníka v dopravním provozu s ohledem na respektování doby odpočinku. Tato norma tak má být vykládána v souladu s jejím smyslem a účelem. Není možné přistoupit na výklad žalobce, aby bylo respektováno formální rozvržení pracovní doby, namísto skutečného výkonu práce. K dalšímu správnímu deliktu správní orgán I. stupně konstatoval, že z vedené evidence pracovní doby musí vyplývat údaje o odpracované pracovní době, včetně práce přesčas a noční práce. Jelikož žalobce nezapočítává do odpracované doby dobu čekání mezi spoji a neeviduje začátek a konec odpracované směny, nelze jím vedenou evidenci pracovní doby považovat za evidenci pracovní doby vedenou podle § 96 zákoníku práce. Vyloučení řidičů MHD z osobní působnosti § 3 písm. a) lze dovodit z úvodní věty, podle které se definovaná pracovní doba vztahuje na člena osádky nákladního automobilu nebo autobusu, jímž je míněn řidič autobusu, pomocný řidič a průvodčí podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství. Z působnosti ustanovení § 3 písm. a) jsou tak řidiči MHD vyjmuti. Správní orgán I. stupně aplikoval pochybení žalobce na turnusy jednotlivých řidičů, které udávají průběh doby jízdy, t. j. čas příjezdu a odjezdu z jednotlivých stanovišť. Ke sporu o zahrnutí tankování do pracovní doby správní orgán I. stupně konstatoval, že bylo prokázané tankování zaměstnancem V. v době pracovní pohotovosti. Spornou otázku, zda tak zaměstnanec učinil na pokyn nebo s vědomím zaměstnavatele, správní orgán I. stupně uvedl, že jako pokyn je třeba považovat i povinnost plynoucí z vnitřních směrnic zaměstnavatele. Pracovní postupy žalobce ukládají zaměstnancům povinnost doplnit nádrž po ukončení denního výkonu a správní orgán učinil závěr, že tak zaměstnanec V. učinil s nepřímým souhlasem žalobce. Správní orgán odůvodnil i výši uložené pokuty, kdy přihlédl k majetkovým a osobním poměrům žalobce, k typové závažnosti vytýkaných správních deliktů i k polehčujícím okolnostem. Výši pokuty ve spodní hranici 6,3 % zákonem umožněné sazby má správní orgán za přiměřenou vzhledem k jejímu preventivnímu a represivnímu účelu.

35. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 23. 6. 2016 odvolání. Odvolací námitky jsou téměř totožné s námitkami uvedenými v podané žalobě. O odvolání rozhodl žalovaný tak, jak je uvedeno pod bodem 1 - 5 tohoto rozsudku. Právní hodnocení soudu 36. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl při jednání dne 28. 3. 2018.

37. Žaloba není důvodná.

38. K první námitce směřující do nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, spočívajícího v pouhých odkazech na rozhodnutí prvostupňové uvádí krajský soud, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří jeden celek a není tudíž nezbytné požadovat po odvolacím orgánu v případě, že se ztotožňuje se závěry správního orgánu I. stupně, aby v rozhodnutí přejal celou argumentaci správního orgánu I. stupně, nebo aby zopakoval jinými slovy to, co vyřkl správní orgán I. stupně. Jak rovněž konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2014, č. j. 4 As 161/2013 – 25: „ve správním řízení přitom tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek. Zpravidla tento argument slouží k vysvětlení toho, proč může odvolací či rozkladový orgán nahradit část odůvodnění orgánu prvního stupně vlastní úvahou… Nelze však vyloučit ani opačný postup, kdy mezery v odůvodnění odvolacího, resp. rozkladového orgánu, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, zaplní argumenty obsažené již v prvostupňovém rozhodnutí. Úkolem odvolacího, resp. rozkladového orgánu je totiž zejména reagovat na odvolací, resp. rozkladové námitky, přičemž z hlediska ekonomie řízení není vyloučeno, aby argumentaci správního orgánu prvního stupně pouze doplnil.“ Krajský soud nepovažuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečného vypořádání odvolacích námitek. Námitka žalobce není důvodná.

39. Následně se krajský soud zabýval námitkou nedostatku pravomoci, resp. věcné příslušnosti orgánů inspekce práce k projednání správních deliktů na úseku dodržování pracovní doby a doby odpočinku u řidičů městské hromadné dopravy. Žalobce zastává názor, že orgány inspekce práce neměly pravomoc projednat příslušné správní delikty, neboť touto pravomocí je nadán dopravní úřad podle zákona o silniční dopravě.

40. Krajský soud se s tvrzením žalobce neztotožnil. Pravomoc inspekce práce kontrolovat rozvržení pracovní doby a doby odpočinku, stejně jako pravomoc následně řešit správní delikty na úseku porušení povinností plynoucích z právních předpisů stanovících pracovní dobu a dobu odpočinku vyplývá z § 3 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce. Z § 1 zákona o inspekci práce vyplývá postavení orgánů inspekce práce jako kontrolních orgánů na úseku ochrany pracovních vztahů a pracovních podmínek, což se vztahuje i na rozvržení pracovní doby a doby odpočinku. Tyto pracovní podmínky upravuje obecně zákoník práce, který v § 100 obsahuje zmocňovací ustanovení pro vládu, aby zvláštním nařízením upravila odchylně rozvržení pracovní doby a doby odpočinku pro zaměstnance uvedené právě v § 100 zákoníku práce.

41. Podle § 100 zákoníku práce vláda stanoví nařízením odchylky úpravy pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, jimiž jsou a) členové osádky nákladního automobilu nebo autobusu, b) zaměstnanci údržby pozemních komunikací, c) zaměstnanci drážní dopravy na dráze celostátní, regionální a vlečce, d) zaměstnanci městské hromadné dopravy, e) členové posádky letadla a zaměstnanci zajišťující provozování letiště, přitom blíže vymezí okruh zaměstnanců uvedených v písmenech a) až e) a upraví postup a další povinnosti zaměstnavatele a zaměstnanců při úpravě pracovní doby a doby odpočinku.

42. Nařízení vlády č. 589/2006 Sb. je podzákonný právní předpis, který upravuje pracovní podmínky zaměstnanců v dopravě, a orgány inspekce práce mají pravomoc kontrolovat jeho dodržování a sankcionovat případná porušení. Naopak z žádného ustanovení zákona o silniční dopravě nevyplývá, že by tento zákon představoval zvláštní právní úpravu vztahující se ke kontrole dodržování pracovní doby a doby odpočinku řidičů. Stejně tak z žádného ustanovení tohoto zákona neplyne příslušnost dopravního úřadu vést správní řízení na úseku porušení povinností plynoucích z právních předpisů upravujících pracovní dobu a dobu odpočinku zaměstnanců v silniční dopravě. Dopravní úřady provádějí státní dozor v silniční dopravě, kterou se rozumí soubor činností, jimiž se zajišťuje přeprava osob (linková osobní doprava, kyvadlová doprava, příležitostná osobní doprava, taxislužba), zvířat a věcí (nákladní doprava vozidly, jakož i přemisťování vozidel samých po dálnicích, silnicích, místních komunikacích a veřejně přístupných účelových komunikacích a volném terénu). Je evidentní, že kontrola ze strany dopravních úřadů cílí na jiný okruh právních vztahů, než kontrola inspektoráty práce, jejímž předmětem je výlučně kontrola pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.

43. V nyní řešené věci není pochyb o tom, že správní řízení bylo zahájeno za účelem prověření způsobu organizace práce a tudíž dodržení rozvržení pracovní doby a doby odpočinku v pracovněprávním režimu, nikoliv dohled podle zákona o silniční dopravě. Orgány inspekce práce postupovaly v mezích své pravomoci a věcné příslušnosti. Krajský soud neshledal odkazy žalobce na rozsudky Nejvyššího správního soudu jako přiléhavé na nyní projednávanou věc, neboť oba rozsudky Nejvyššího správního soudu (č. j. 9 As 36/2007 – 59 a 9 As 71/2009 – 67) se meritorně zabývaly rozhodnutími o správních deliktech, které však byly vydány před účinností nařízení vlády č. 589/2006 Sb., tedy před 1. 1. 2009.

44. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že správní orgány nesprávně podložily své závěry o spáchání správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce, neboť měly reflektovat skutečné rozvržení pracovní doby zaměstnavatelem a nikoliv zabývat se odpracovanou pracovní dobou zaměstnanci. Správní orgány jsou totiž v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, vázány i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena, jak ukládá § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu. Řízení zahájené z moci úřední, ve kterém má být uložena povinnost, je tak ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy. Správní orgány zde musí vystupovat nestranně, neboť základní předpoklad pro objektivní rozhodnutí ve věci je náležité zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu a bez důvodných pochybností. Obdobné závěry učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 – 132, kde konstatoval: „V rámci řízení o uložení pokuty za správní delikt, zahajovaného z úřední povinnosti (ex officio), jako jedné ze základních forem správního trestání je třeba klást zvláštní důraz na důkladné zjištění skutkového stavu ze strany správních orgánů a jejich rozhodnutí důsledně poměřovat zásadou materiální pravdy jako jednou ze základních zásad činnosti správních orgánů ve smyslu § 3 správního řádu z roku 2004, jakož i zásadou vyšetřovací (vyhledávací) podle § 50 odst. 3 věty druhé téhož zákona.“ (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz).

45. Odpovědnost za spáchání správního deliktu právnickou osobou je v zákoně o inspekci práce koncipována jako odpovědnost objektivní. Tato koncepce objektivní odpovědnosti neklade správnímu orgánu povinnost zkoumat zavinění odpovědné právnické osoby, tedy zkoumat a prokazovat naplnění subjektivního vztahu pachatele (vůle, vědomí, nedbalost) k pravděpodobným následkům svého jednání. K vyvození odpovědnosti postačuje pouhé zjištění, porušení či nesplnění povinností stanovených zákonem, nebo uložených na jeho základě. Z objektivní odpovědnosti za spáchání správního deliktu se nelze vyvinit ani tvrzením subjektivního zavinění zaměstnanců. Již samotným porušením či nesplněním povinností stanovených zákonem nebo uložených na jejich základě je porušen zájem společnosti. Tím dochází k naplnění objektivní stránky správního deliktu a k vyvození odpovědnosti za takový správní delikt je dostačující prokázání těchto porušení. Charakter institutu objektivní odpovědnosti za správní delikt podle zákona o inspekci práce zabraňuje tomu, aby se právnická osoba jako zaměstnavatel zbavila povinností, které jsou na ni kladeny právními předpisy.

46. Podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce se právnická osoba dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce mimo jiné tím, že poruší povinnost týkající se organizace práce a pracovních postupů stanovenou v zákoně o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a nařízení vlády, kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě. Tímto nařízením je nařízení vlády č. 589/2006 Sb.

47. Podle § 1 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. toto nařízení zpracovává příslušné předpisy Evropských společenství a v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství upravuje odchylně pracovní dobu a dobu odpočinku zaměstnanců v dopravě uvedených v § 100 odst. 1 písm. a) až f) zákoníku práce, jejichž zaměstnavatel je dopravcem nebo správcem pozemních komunikací nebo provozovatelem dopravní infrastruktury podle jiných právních předpisů. Zaměstnanci uvedení v § 1 citovaného nařízení, na které se vztahuje odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku, jsou a) členové osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, b) zaměstnanci údržby pozemních komunikací, c) zaměstnanci drážní dopravy, d) zaměstnanci městské hromadné dopravy a členové osádky autobusu linkové osobní dopravy, u které délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 km, e) zaměstnanci zajišťující provozování letiště, f) členové posádky plavidla a g) členové posádky letadla.

48. Nařízení vlády č. 589/2006 Sb. stanoví v § 18 povinnost pro zaměstnavatele, spočívající v rozvržení pracovní doby zaměstnance městské hromadné dopravy tak, že doba nepřetržitého odpočinku v týdnu během každého období sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů bude alespoň 24 hodin s tím, že za období 3 týdnů bude tento odpočinek činit celkem alespoň 105 hodin.

49. Žalobce staví svou argumentaci na tvrzení, že evidence pracovní doby není dokladem o tom, jakým způsobem žalobce, jakožto zaměstnavatel, skutečně zaměstnancům pracovní dobu rozvrhoval. Žalobce je přesvědčen, že se správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce dopustit nemohl, neboť neporušil svoji povinnost rozvrhnout zaměstnancům pracovní dobu tak, aby byla zachována doba odpočinku v délce 24 hodin v rámci sedmi po sobě jdoucích dní. Žalobce tak upřednostňuje jazykový výklad ustanovení § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., podle kterého má být posouzeno pouze rozvržení pracovní doby před reálným výkonem pracovní doby ze strany zaměstnanců. S tímto názorem se však správní orgány neztotožnily a stejné stanovisko zaujímá i krajský soud.

50. Sporná otázka spočívá ve výkladu ustanovení § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. Podle žalobce by se mělo přihlédnout k jazykovému výkladu, a citované ustanovení by tak mělo být vykládáno podle doslovného znění. Žalobce zastává názor, že jej nelze sankcionovat za to, že zaměstnanci nedodržovali rozvržení pracovní doby a překračovali délku období, po kterém měla následovat doba odpočinku. Podle výkladu žalobce by tak naplnění skutkové podstaty § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce spočívalo pouze v porušení povinnosti rozvrhnout pracovní dobu v souladu s úpravou obsaženou v § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. Žalobce je toho názoru, že jeho jednání nemohlo spočívat v porušení povinnosti rozvrhnout pracovní dobu podle § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., když svým zaměstnancům pracovní dobu rozvrhl v souladu s právní úpravou. Žalobce tudíž ani nesouhlasí se svoji odpovědností za spáchání správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce.

51. Krajský soud zastává názor, že striktní jazykový výklad daného ustanovení je pro řešenou věc zcela neudržitelný. Jazykový výklad představuje prvotní seznámení se s obsahem aplikované právní normy a dopomáhá k objasnění jejího smyslu a účelu. K ujasnění smyslu a účelu aplikované právní normy samozřejmě slouží řada dalších postupů, jako je logický a systematický výklad, nebo výklad e ratione legis. Nutno zdůraznit, že smyslem a účelem ustanovení § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. je rozvržení a zajištění pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců městské hromadné dopravy tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku, potažmo i na životech účastníků silničního provozu, neboť nedostatečný odpočinek řidiče městské hromadné dopravy může mít závažný vliv na bezpečnost silničního provozu. Ustanovení § 18 tak obsahuje odchylnou úpravu pro pracovní dobu a dobu odpočinku řidičů městské hromadné dopravy, neboť toto zaměstnání je fyzicky i psychicky náročné, vyžaduje plnou koncentraci a pozornost bez jakýchkoliv projevů únavy. Smyslem § 18 citovaného nařízení je tudíž zajistit rozvržení pracovní doby zaměstnanců městské hromadné dopravy ze strany zaměstnavatele tak, aby byla respektována pravidelná doba odpočinku v délce alespoň 24 hodin během každého období sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů.

52. Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, soud není vázán doslovným zněním zákonného ustanovení a v případech, kdy to vyžaduje účel zákona, jeho smysl, historie jeho vzniku a další souvislosti, je potřeba se od doslovného znění zákonného ustanovení odchýlit. V nyní řešené věci soud nemá pochybnosti o tom, že smyslem ustanovení § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., je postižení situací, při kterých nebude zajištěno dodržování povinných dob odpočinku v průběhu pracovní doby. Zákonné ustanovení předpokládá takový postup zaměstnavatele řidičů v městské hromadné dopravě, který svým zaměstnancům rozvrhne pracovní dobu tak, aby byly dodržovány povinné doby nepřetržitého odpočinku v rámci sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů. Pokud tedy správní orgány prokázaly, že u jednotlivých řidičů byla překročena pracovní doba a řidiči nečerpali dobu nepřetržitého odpočinku v délce alespoň 24 hodin v rámci sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů, byla porušena povinnost rozvrhnout pracovní dobu v souladu s § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. K odpovědnosti žalobce za spáchání správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce postačí, že bylo prokázáno porušení povinnosti žalobce, která měla zajistit dosažení výsledku uvedeného v § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb.

53. Ke správnímu deliktu nevedení evidence pracovní doby v souladu s právní úpravou podle § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce a ke sporné otázce, zda má být doba čekání mezi spoji zahrnuta do pracovní doby, stejně jako tankování pohonných hmot do autobusu, uvádí krajský soud následující.

54. Zákoník práce ve zmocňovacím ustanovení § 100 uvádí kategorie zaměstnanců, pro které stanoví vláda formou nařízení odchylky úpravy pracovní doby a doby odpočinku. Ze systematického uspořádání jednotlivých kategorií těchto zaměstnanců je patrný účel zákonodárce pojmout tyto kategorie v souřadném, rovnocenném vztahu. Této systematice pak odpovídá i členění ustanovení § 2 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kdy se předmětné nařízení vztahuje podle písmene a) na členy osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství nebo podle mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů, kterými jsou řidiči, pomocníci řidiče a průvodčí, a podle písmene d) na zaměstnance městské hromadné dopravy, kteří jsou členy osádky autobusu, zaměstnanci, kteří organizují silniční městskou dopravu, a zaměstnanci drážní dopravy na dráze tramvajové, trolejbusové, lanové a na dráze speciální (metro) a členové osádky autobusu linkové osobní dopravy, u které délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 km. Se systematikou jednotlivých kategorií zaměstnanců uvedených v § 2 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., souvisí i systematika jednotlivých hlav části druhé nařízení vlády č. 589/2006 Sb. Hlava I. se vztahuje na členy osádek nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě a Hlava V. na zaměstnance městské hromadné dopravy.

55. Žalobce konstatuje, že odchylná úprava pracovní doby, uvedená v § 3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb., se vztahuje nejen na členy osádky nákladního automobilu nebo autobusu, ale stejně tak i na zaměstnance MHD. V tomto ustanovení, ve znění účinném ke dni rozhodování správních orgánů, je uvedeno, že doba čekání mezi spoji ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem není pracovní dobou. Krajský soud však s tímto konstatováním žalobce nesouhlasí. Spornou otázkou výkladu pojmů obsažených v § 3 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. se zabýval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 13. 9. 2017, č. j. 6 Ads 4/2017 – 28, ve kterém učinil závěr, že: „Ze systematiky nařízení vlády, z kontextu vymezení jednotlivých kategorií zaměstnanců i dle doslovného výkladu je přitom zřejmé, že ve skutečnosti o základní, resp. obecné pojmy nejde a že nařízení vlády nesourodě a nepřehledně v § 3 upravuje otázky vztahující se jen k jednotlivým kategoriím zaměstnanců, a nikoliv věci všem kategoriím společné… Není proto žádného rozumného důvodu domnívat se, že definice pracovní doby v § 3 písm. a) nařízení vlády by měla být bez dalšího všem kategoriím společná… Definice pracovní doby v tomto ustanovení se tedy týká jen kategorie, k níž je vztažena, tj. pro členy osádky nákladního automobilu nebo autobusu nebo autobusu v silniční dopravě [kategorie dle § 2 písm. a) nařízení vlády], a nikoliv kategorie § 2 písm. d) nařízení vlády, tj. zaměstnanců městské hromadné dopravy. Přitom i v kategorii dle § 2 písm. a) nařízení vlády, tj. u členů osádek autobusů v silniční dopravě, se zjevně může vyskytovat podkategorie členů osádek autobusů v silniční dopravě, která je veřejnou linkovou osobní dopravou (meziměstské dálkové spoje), a u této podkategorie se pak uplatní výjimky, že se do jejich pracovní doby nepočítá doba čekání mezi spoji v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem. Na odměňování této doby se uplatní zvláštní ustanovení hlavy I, týkající se této kategorie zaměstnanců, konkrétně § 9a (resp. § 28 odst. 3 nařízení vlády či dle výhodnější kolektivní smlouvy). To však neplatní pro zaměstnance městské hromadné dopravy, ač může jít také o řidiče autobusů.“ 56. Podle krajského soudu se pracovní dobou řidiče městské hromadné dopravy rozumí celý pobyt řidiče v zaměstnání, přičemž podle § 16 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. nesmí délka směny přesáhnout 13 hodin a v noční době 10 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích. Současně doba řízení nesmí přesáhnout 4 hodiny řízení v kuse a musí být přerušována bezpečnostními přestávkami, jak je uvedeno v § 19 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. Bezpečnostní přestávka má své opodstatnění z důvodu regenerace a krátkodobého odpočinku organismu. U řidičů MHD se za bezpečnostní přestávku považuje i doba čekání mezi spoji, během které řidič neřídí dopravní prostředek, nicméně stále je na pracovišti a za takto strávený čas zaměstnanci přísluší odměna, resp. tento čas má být započítán do pracovní doby řidiče MHD.

57. Ke shodnému závěru, k jakému dospěl Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku, vede krajský soud i skutečnost, že přímo použitelný předpis Evropských společenství, na nějž je odkázáno v § 2 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb., je nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy. Toto nařízení stanoví pravidla pro doby řízení, přestávky v řízení a doby odpočinku řidičů zajišťujících silniční přepravu zboží a cestujících a nevztahuje se silniční dopravu provozovanou vozidly používanými pro přepravu cestujících v linkové dopravě, jestliže délka tratě této linky nepřesahuje 50 km. Je tudíž evidentní, že nařízení vlády č. 589/2006 Sb., zjednodušeně řečeno, rozlišuje zaměstnance v dopravě na zaměstnance, kteří jsou členy osádky autobusu na tratích delších než 50 km a na zaměstnance městské hromadné dopravy. Ustanovení § 3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. tak obsahuje obecnou definici pracovní doby člena osádky nákladního automobilu nebo autobusu a nelze jej vztahovat i na zaměstnance městské hromadné dopravy. Na tomto závěru nemění nic ani odkaz žalobce na odbornou literaturu, a to na publikaci vydavatelství ANAG „Pracovní doba podle zákoníku práce a dalších souvisejících právních předpisů“. Žalobce z tohoto odkazu vyvozuje aplikovatelnost § 3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. i na zaměstnance městské hromadné dopravy, když cituje „S ohledem na vymezení definice „veřejné linkové osobní dopravy“ v § 2 odst. 7 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, lze usuzovat, že předmětná úprava této výjimky, která se nepovažuje za pracovní dobu, se bude vztahovat i na zaměstnance městské autobusové dopravy a linkové autobusové dopravy se spoji do 50 km.“ Ustanovení § 2 odst. 7 zákona o silniční dopravě není na překážku výše uvedenému výkladu, neboť smysl a účel tohoto předpisu nespočívá v regulaci pracovních podmínek zaměstnanců v silniční dopravě. I když lze na základě interpretace ustanovení § 2 odst. 7 písm. a) zákona o silniční dopravě považovat městskou autobusovou dopravu za veřejnou osobní linkovou dopravu, jedná se o definici pro účely tohoto zákona. Taková definice se vztahuje primárně k podmínkám provozování silniční dopravy silničními motorovými vozidly prováděné pro vlastní a cizí potřeby za účelem podnikání. Jde-li však o definici okruhu zaměstnanců pro účely regulace jejich pracovních podmínek, dodržování pracovní doby a povinných dob odpočinku, má právní význam právě zákoník práce, jeho zmocňovací ustanovení § 100 a nařízení vlády č. 589/2006 Sb.

58. Krajský soud neshledal jako důvodnou ani námitku nekonkrétnosti výroku II. prvostupňového rozhodnutí spatřované v tom, že výrok uvádí turnusy, na nichž je demonstrováno nezahrnování doby čekání mezi spoji. Turnusem se rozumí rozvrh směn a krajský soud je toho názoru, že právě na jednotlivých turnusech je přehledně seznatelné, které časy čekání mezi spoji nebyly zahrnovány do pracovní doby zaměstnanců. Ve spise je založena evidence pracovní doby, z níž lze zjistit, o které zaměstnance se jednalo, neboť každému zaměstnanci byl přiřazen konkrétní turnus.

59. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas se závěrem inspektorátu práce, který konstatoval, že žalobce chybně nezahrnul do evidence pracovní doby tankování paliva zaměstnancem L. V., když měl tento zaměstnanec tankovat palivo na nepřímý pokyn žalobce. Krajský soud se ztotožnil s názorem inspektorátu práce, že zaměstnanec V. tankoval pohonné hmoty do autobusu v době pracovní pohotovosti, kterou měl dne 13. 2. 2015 předepsanou v čase od 4:00 do 21:00 hodin. Pracovní pohotovostí se rozumí doba, po kterou je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být provedena nad rámec rozvrhu pracovních směn v případě její naléhavé potřeby. Podmínkou pracovní pohotovosti je předpoklad, že může dojít k naléhavé potřebě vykonat práci nad rámec předepsané pracovní doby. Pokud má zaměstnanec žalobce povinnost před výkonem práce uvést své pracovní vozidlo, tedy v tomto případě autobus pro zajištění přepravy v rámci městské hromadné dopravy, do stavu způsobilému k výkonu práce, je rovněž povinen po ukončení výkonu práce postupovat dle pracovního postupu žalobce. Pracovní postup ukládá zaměstnancům po ukončení výkonu práce doplnit pohonné hmoty a této povinnosti si byl zaměstnanec V. vědom, neboť v protokole o výslechu sám uvedl, že se autobusy vracejí s dotankovanou nádrží. Krajský soud tudíž považuje odůvodnění inspektorátu práce za udržitelné v tom směru, že zaměstnanec V. dotankoval autobus na základě písemně stanovených postupů pro řidiče, tudíž dle pokynů žalobce, byť nepřímých. Dotankování bylo proto součástí výkonu práce a proběhlo s konkludentním souhlasem žalobce a v jeho zájmu. Zaměstnanec V. dotankoval nádrž autobusu, neboť tak činil po každém výkonu práce v souladu s pracovními postupy žalobce. O pracovní pohotovost se nejednalo, a proto bylo tankování pohonných hmot definováno jako výkon práce.

60. Správní orgány podle výše uvedených skutečností vyhodnotily, že žalobce nevedl evidenci pracovní doby v souladu s právní úpravou, když do této evidence nezahrnoval doby čekání mezi spoji a v jednom případě do pracovní doby nezahrnul ani tankování paliva, jakožto výkon práce. Odůvodnění správních orgánů je přehledné, logické a úvaha správních orgánů je plně přezkoumatelná. Správní orgány prokázaly naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce a své závěry řádně odůvodnily.

61. Krajský soud neshledal jako důvodnou ani námitku nepřiměřenosti výše stanovené pokuty. Při úvaze o výši pokuty správní orgán musí hodnotit kritéria, která jsou pro výši pokuty stanovena zákonem z pohledu konkrétních zjištění vyplývajících z provedeného řízení. V daném případě je správní orgán při stanovení výše pokuty vázán hledisky uvedenými v § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, dle něhož při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k jejím poměrům, závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat úvahu o tom, k jakým konkrétním skutečnostem správní orgány přihlížely jako ke skutečnostem rozhodujícím ve vztahu k rozsahu, závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Odůvodnění výše pokuty musí vycházet ze zcela konkrétní, logické a přezkoumatelné úvahy správních orgánů, na podkladě konkrétně zjištěných skutečností, které vyplynou ze správního řízení. Z napadeného rozhodnutí, stejně jako z rozhodnutí prvostupňového se podává, že kontrolní orgány vzaly v úvahu všechna kritéria relevantní pro uložení sankce za zjištěné správní delikty.

62. Žalobci byla za shora uvedený správní delikt uložena pokuta ve výši 63 000 Kč, tedy ve výši 6,3 % zákonem stanovené horní hranice sazby. Je zřejmé, že kontrolní orgány přihlédly k poměrům žalobce a uložená sankce není ve výši, která by byla pro žalobce likvidační. Žalobci mohla být v daném případě dle zákona o inspekci práce uložena pokuta až do výše 1 000 000 Kč, proto sankce ve výši 63 000 Kč je zcela přiměřená svému účelu. Inspektorát práce konstatoval jako velmi přitěžující okolnost skutečnost, že bylo shledáno pochybení na úseku bezpečnosti práce u všech pěti zaměstnanců u všech kontrolovaných turnusů. Nejednalo se proto o pouhý exces ze strany žalobce, ale o systémové pochybení, které sebou nese důsledek v podobě sankce. Za polehčující okolnost považoval kontrolní orgán skutečnost, že se jednalo o první postih žalobce a nerespektováním předpisů v oblasti dodržování dob odpočinku nebyl způsoben žádný úraz ani újma na zdraví a na životech. Pozitivně bylo hodnoceno vedení evidence pracovní doby ze strany žalobce, byť zcela nevyhovovalo zákonným požadavkům.

63. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že hlediska daná ustanovením § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce byla respektována a závěr vyslovený žalovaným je správný. Uložená pokuta nikterak nevybočuje z ustálené správní praxe zavedené orgány inspekce práce a je i v tomto ohledu v souladu se zásadou legitimního očekávání. Při ukládání sankce správní orgány nevybočily z mezí zákona a aplikovaly kritéria stanovená zákonem pro ukládání sankcí za správní delikty na daném úseku. Poměry žalobce byly řádně zhodnoceny. Bylo poukázáno na to, že se žalobce dopustil více správních deliktů. Majetkové poměry byly rovněž zhodnoceny. Pro danou věc je rozhodné, že se žalobce dopustil uvedených správních deliktů a při usuzování o výši sankce byla vzata na zřetel hlediska stanovená v § 36 zákona o inspekci práce. Byla zohledněna rovněž absorpční zásada a pokuta za více správních deliktů byla uložena za delikt nejpřísněji postižitelný. Závěr a náklady řízení 64. Krajský soud učinil závěr, že postup kontrolních orgánů byl souladný se zákonem, neboť tímto postupem byl dosažen účel kontroly. Účelem prováděné kontroly bylo zjištění, zda žalobce plní své povinnosti na úseku bezpečnosti práce. Krajský soud je toho názoru, že jiným postupem, než který byl kontrolním orgánem zvolen, by účelu kontroly dosaženo býti nemohlo.

65. Soud na základě výše uvedených důvodů žalobu z hlediska uplatněných žalobních námitek vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

66. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta) a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47, publikované pod č. 3228/2015 Sb. NSS).

67. Krajský soud neshledal důvod pro užití ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s., neboť trest byl uložen v přiměřené výši a v zákonných mezích. Žalobce ani návrh na postup podle citovaného ustanovení neodůvodnil.

Poučení