51 A 33/2018 - 34

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobce: I. B. místem pobytu státní příslušnost Ukrajina zastoupené advokátem JUDr. Petrem Novotným sídlem Archangelská 1, 100 00 Praha 10 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 7. 2018, č. j. MV – 12430 -10/SO – 2016 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 17. 8. 2018 postoupena žaloba proti napadenému rozhodnutí, neboť Krajský soud v Brně, ke kterému byla věc dne 26. 7. 2018 podána, shledal, že není místně příslušným soudem k projednání věci podle § 172 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobou podanou proti napadenému rozhodnutí se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ze dne 9. 7. 2018, č. j. MV – 12430 -10/SO – 2016, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) rozhodnuto o zamítnutí odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 11. 2015, č. j. OAM – 6318 – 13/ZM – 2015 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu formou zaměstnanecké karty podle § 44a zákona o pobytu cizinců.

2. Žalobce v žalobě namítal, že správní orgány v rámci řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí porušily § 3 správního řádu, neboť nezjistily stav věci způsobem, o němž nejsou pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Dále žalobce namítal, že si správní orgány neopatřily dostatečné podklady pro své rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 2 správního řádu.

3. Žalobce nesouhlasil se závěrem napadeného rozhodnutí, neboť byl přesvědčen, že v období od 14. 7. 2014 do 31. 5. 2015 vykonával práci, která byla v souladu s vydaným povolením k zaměstnání. Žalobce pracoval výlučně pro společnost L. V. P. Praha s. r. o. na základě pracovní smlouvy, kterou již dříve předložil. Dále žalobce předložil v rámci správního řízení čestné prohlášení pana V. L., který potvrdil, že mu žalobce ve svém volném čase pomáhá v lese, který má ve výlučném vlastnictví. K tvrzení žalované, že žalobce vykonával práci v lese bez pracovního povolení, žalobce namítl, že se jednalo o bezplatnou a dobrovolnou výpomoc svému známému, přičemž takovou činnost považuje za způsob relaxace a koníček ve volném čase srovnatelný se zálibami jako je rybaření, sbírání hub, apod.

4. Žalobce uvedl, že žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí užívala výpověď žalobce tím způsobem, že účelově vytrhávala jednotlivé odpovědi z kontextu a následně interpretovala celý obsah v neprospěch žalobce. K tomu žalobce odkazoval na § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, v němž jsou uvedeny jednotlivé důvody, kdy má správní orgán přistoupit k výslechu, nicméně takové případy dle žalobce v dané věci nevyvstaly.

5. Další žalobní námitka směřovala proti nedostatečnému posouzení projednávané věci a neopatření všech dostupných důkazů. Podle žalobce správní orgány účelově vyhodnotily výpověď žalobce a naprosto nedostatečně zmapovaly pracovní aktivity žalobce pro jeho zaměstnavatele.

6. Vydáním napadeného rozhodnutí podle žalobce došlo k porušení § 2 odst. 1 správního řádu, neboť postup správních orgánů byl v rozporu se zákony a s ostatními právními předpisy, dále se domnívá, že došlo k porušení § 2 odst. 3 správního řádu a také § 2 odst. 4 správního řádu.

7. Nedodržení souladu s veřejným zájmem ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu lze spatřovat zejména v nezachování zásad demokratického právního státu a nezohlednění soukromých zájmů účastníka správního řízení. Žalobce závěrem namítl, že se na území České republiky dlouhodobě zdržuje a má zde vytvořeno stabilní sociální a pracovní zázemí. Z toho důvodu žalobce uvedl, že nedošlo k náležité aplikaci § 174a zákona o pobytu cizinců, které zakotvuje potřebu se zabývat i přiměřeností zásahu napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života.

II. Vyjádření žalované

8. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se vypořádala s odvolacími námitkami, které jsou totožné s žalobními námitkami. Žalovaná poukázala na obsah spisového materiálu, na základě kterého je dle žalované zřejmé, že žalobce vykonával nelegální práci. Žalovaná dále dodala, že v rámci správního řízení nedošlo k pochybení při aplikaci § 2 odst. 1, 2, 3, 4 a § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu a také dle jejího názoru nedošlo k porušení základních zásad správního řízení.

III. Obsah správního spisu

9. Dne 9. 4. 2015 podal žalobce žádost o zaměstnaneckou kartu, k čemuž přiložil i pracovní smlouvu uzavřenou se společností L. V. P. Praha s. r. o. na pozici dělníka. Správní orgán I. stupně dne 10. 4. 2015 žádal Úřad práce ČR pro hlavní město Praha jako orgán věcně příslušný podle § 94 odst. 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) o vydání závazného stanoviska pro účely prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání formou zaměstnanecké karty. Správní orgán I. stupně současně s tím přerušil správní řízení do doby doručení požadovaného závazného stanoviska. Dne 24. 4. 2015 obdržel správní orgán I. stupně souhlasné závazné stanovisko ve věci vydání zaměstnanecké karty a následně vyrozuměl o pokračování v řízení.

10. Dne 22. 5. 2015 proběhl výslech žalobce, podle něhož byl zpracován protokol, který je součástí správního spisu. V protokolu z výslechu bylo zaznamenáno, že žalobce pracuje převážně v okolí Humpolce. Žalobce při výslechu uvedl, že náplní jeho práce v posledních dnech byl úklid v lese, sázení stromků, odvoz lidí z práce a do práce nebo výpomoc na stavbě. Na otázku, zda má platné povolení k zaměstnání, žalobce odvětil, že ano s platností do měsíce června roku 2015. Na otázku, který úřad práce mu pracovní povolení vydal, sdělil, že dokud žil v Praze, tak jej měl od Úřadu práce v Praze, a po přestěhování na Vysočinu mu jej vydal Úřad práce v Jihlavě.

11. Správní orgán I. stupně do správního spisu poznamenal, že se telefonicky dotazoval Úřadu práce ČR, kontaktní pracoviště Pelhřimov, zda žalobce disponoval povolením k zaměstnání, popř. prodloužením povolení k zaměstnání. K tomuto dotazu bylo sděleno, že žalobci nebylo nikdy vydáno rozhodnutí o povolení k zaměstnání či prodloužení povolení k zaměstnání Úřadem práce ČR, kontaktní pracoviště Pelhřimov.

12. Dne 23. 11. 2015 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání formou zaměstnanecké karty a platnost povolení k dlouhodobému pobytu se podle § 44a odst. 10 ve spojení s § 46e odst. 1 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) a v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců formou zaměstnanecké karty neprodlužuje, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu účastníka řízení na území. Správní orgán I. stupně v rozhodnutí uvedl, že žalobce pracoval do dne 31. 5. 2015 v rozporu s rozhodnutím o povolení k zaměstnání od Úřadu práce – krajská pobočka pro hlavní město Praha. V prvostupňovém rozhodnutí je dále uvedeno, že správní orgán I. stupně je oprávněn posoudit, zda určitá činnost je zaměstnáním, a pokud zjistí, že je takové zaměstnání vykonáváno bez povolení k zaměstnání nebo zaměstnanecké karty nebo v rozporu s nimi, pak je oprávněn učinit závěr, že taková činnost je nelegální prací ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti. Správní orgán I. stupně uvedl, že soustavný výkon nelegální práce žalobce v minulosti vytváří tzv. jinou závažnou překážku jeho pobytu na území. V prvostupňovém rozhodnutí byla posuzována také přiměřenost dopadu neudělení povolení do soukromého a rodinného života žalobce, přičemž správním orgánem I. stupně bylo shledáno, že k nepřiměřenému dopadu nedojde.

13. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 7. 12. 2015 odvolání. Jednotlivé odvolací námitky korespondovaly s žalobními námitkami.

14. Dne 16. 4. 2018 sdělil Úřad práce ČR, krajská pobočka v Jihlavě, že žalobce neměl v období od roku 2014 do dne vyhotovení tohoto sdělení vydané pracovní povolení v Kraji Vysočina.

15. O odvolání bylo rozhodnuto dne 9. 7. 2018 napadeným rozhodnutím podle § 90 odst. 5 správního řádu tak, že se podané odvolání zamítá a napadené rozhodnutí potvrzuje. Žalovaná v napadeném rozhodnutí sdělila, že správní orgán I. stupně postupoval zcela v souladu s § 2 odst. 1, 2 a 3, § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu a nedošlo ani k porušení základních zásad správního řízení.

IV. Právní názor soudu

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

17. Žaloba není důvodná.

18. Krajský soud předně poukazuje na aplikovaná ustanovení, přičemž soud pracoval s právní úpravou zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015.

19. Podle § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti se pro účely tohoto zákona rozumí nelegální prací práce vykonávaná cizincem v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu se zaměstnaneckou kartou, kartou vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrou kartou vydanými podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky nebo bez některé z těchto karet; to neplatí v případě výkonu jiné práce podle § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce.

20. Podle § 44a odst. 10 zákona o pobytu cizinců ministerstvo platnost zaměstnanecké karty neprodlouží, nesplňuje-li cizinec podmínky uvedené v § 42g odst. 2 písm. b) a c), § 42g odst. 3 nebo 4 anebo je-li důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty (§ 46e), a dále, jestliže Úřad práce České republiky - krajská pobočka nebo pobočka pro hlavní město Prahu vydal závazné stanovisko, že další zaměstnávání cizince nelze vzhledem k situaci na trhu práce povolit.

21. Podle § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty z důvodů uvedených v § 37.

22. Podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza.

23. Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

24. Žalobce v žalobě namítal, že pracoval v souladu s pracovní smlouvou v místě výkonu práce, kterým bylo město Praha, a pouze ve svém volném čase a bezúplatně pracoval v lese v okolí Humpolce, taková činnost pro něj znamenala formu relaxace a výpomoc svému dlouholetému příteli. K tomu krajský soud ve shodě se správními orgány sděluje, že práce prováděná v okolí Humpolce nebyla pouhou relaxací bez nároku na odměnu, jak je uvedeno v žalobě. Z výslechu žalobce provedeného dne 22. 5. 2015 správním orgánem I. stupně bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce převážnou část svých pracovních povinností vykonával v okolí Humpolce. Na otázku na jakém místě pracujete, žalobce odpověděl, že převážně v okolí Humpolce. Dále byl žalobce výslovně dotazován na sdělení, jak často pracuje mimo Humpolec, načež žalobce sdělil, že příliš často ne, pouze občas jede do Prahy, zhruba 1x až 2x do měsíce. Dále je vhodné poukázat také na otázku, v jakém městě vykonává zaměstnání, k tomu žalobce sdělil, že v okolí Humpolce, avšak v době, kdy žil v Praze, pracoval pouze v Praze. V protokolu z výslechu je zaznamenáno, že žalobce uvedl, že se přestěhoval do Humpolce a po přestěhování z Prahy si sjednal pracovní povolení v Jihlavě.

25. Krajský soud je přesvědčen, že z provedeného výslechu jednoznačně vyplynulo, že žalobce pracuje v okolí Humpolce, a to nikoli v rámci přátelské výpomoci a bezúplatně, jak bylo uváděno v žalobě. Náplň práce žalobce zahrnuje dle jeho slov úklid v lese, sázení stromků, úklid větviček v lese (vše v okolí Humpolce), odvézt lidi z práce a do práce (konkrétně do Senožat a zpět), někdy žalobce vypomáhá také na stavbě, je-li to zapotřebí. Z uvedeného je zjevné, že nevyvstávají žádné pochybnosti o tom, že žalobce vykonává minimálně převážnou část své práce v okolí Humpolce a nikoli v Praze. Obec Senožaty se podle mapy nachází ve vzdálenosti nepřesahující 20 km od města Humpolec, čili ani pro tuto pracovní náplň nelze považovat za místo výkonu práce město Praha, které je od obce Senožaty vzdáleno zhruba 90 km.

26. Žalobce namítal, že žalovaná vytrhávala jednotlivé pasáže výslechu žalobce z kontextu a prezentovala je dále v neprospěch žalobce, s takovým závěrem žalobce však zdejší soud nemůže souhlasit, neboť takové pochybení v napadeném rozhodnutí neshledal a sám žalobce neuvádí konkrétní případ, kdy byla odpověď žalobce vytržena z kontextu a vykládána v jeho neprospěch. Krajský soud také využívá jednotlivé odpovědi žalobce z výslechu pro zjištění skutkového stavu, neboť právě žalobce je schopen poskytnout relevantní odpovědi na jeho skutečnou pracovní činnost, nadto je vysoce nepravděpodobné, že by žalobce odpovídal takovou nepravdu, která by mu byla k tíži. Veškeré zjištěné skutečnosti a podklady založené do správního a soudního spisu hodnotí soud nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, což dle odůvodnění napadeného rozhodnutí a prvostupňového rozhodnutí jistě činily i správní orgány. Podle názoru zdejšího soudu není pochyb o tom, že žalobce vykonával práci v okolí Humpolce. Zdejší soud hodnotil přiloženou pracovní smlouvu žalobce uzavřenou se zaměstnavatelem společností L. V. P. Praha s. r. o., v níž byl sjednáno místo výkonu práce Praha, avšak fakticky v době podání žádosti žalobce podle jeho tvrzení vykonával práci v okolí Humpolce a jen výjimečně pracoval v Praze. Pracovní smlouva tak není dostatečným důkazem prokazujícím, že místo výkonu práce byla skutečně Praha.

27. Součástí správního spisu je čestné prohlášení V. L., v němž uvádí, že žalobce mu ve svém volném čase bezplatně pomáhá v jeho lese, neboť jsou dlouholetí přátelé. K tomuto krajský soud sděluje, že předmětné čestné prohlášení dostatečným způsobem nezpochybňuje skutkový stav zjištěný správními orgány a zdejším soudem, neboť se jedná o pouhé tvrzení pana L., že práce prováděné žalobcem v lese jsou činěny na přátelské bázi a bezúplatně. Nicméně to nebylo již více podloženo a veškeré skutečnosti a okolnosti celého případu nikterak nenasvědčují tvrzení v prohlášení uvedeném. Žalobce opakovaně při svém výslechu sdělil, že pracuje pro pana V. L., který mu vždy zadá náplň práce a také mu vyplácí peníze za odvedenou práci, které mu předává v obálce. Odpovědi žalobce v protokole nevzbuzují dojem, že by žalobce měl přátelský vztah s panem L., a zejména se pak tvrzení v čestném prohlášení zcela zásadně rozchází s odpověďmi žalobce poskytnutými při výslechu. Krajský soud sděluje, že čestné prohlášení založené ve správním spise shledává za nevěrohodné, neboť se zcela rozchází se všemi skutečnostmi zjištěnými správními orgány a skutečnostmi sdělenými samotným žalobcem. Krajský soud shledává v tomto čestném prohlášení snahu o znevěrohodnění zjištěného skutkového stavu.

28. Žalobní námitka týkající se absence oprávnění pro vyslechnutí žalobce ze strany správního orgánu I. stupně podle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců byla zdejším soudem shledána za nedůvodnou. Podle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je správní orgán oprávněn vyslechnout účastníka řízení, je-li to nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci, zejména pro posouzení, zda se nejedná o obcházení tohoto zákona cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území, zejména zda účelově neuzavřel manželství nebo zda jeho účelově prohlášeným souhlasem nebylo určeno otcovství. Závěr žalobce, že nevyvstala žádná z důvodných obav v tomto ustanovení zakotvených, je mylný. V samotném ustanovení je užito příslovce „zejména“, což z pouhého jazykového výkladu jednoznačně nestanovuje, že se jedná o taxativní výčet důvodů, ale pouze demonstruje nejčastější důvody, pro které k výslechu musí docházet. Nicméně v předmětné věci správní orgán I. stupně pojal podezření ohledně nesouladu mezi místem ubytování žalobce a místem výkonu práce, v čemž spatřoval možnost porušování zákona, a proto pro vyjasnění tohoto nesouladu žalobce předvolal. Správní orgán I. stupně musí zjistit skutkový stav úplně a bez jakýchkoli pochybností, na což sám žalobce v žalobě výslovně odkazuje, a proto došlo k předvolání žalobce k výslechu, aby došlo k jednoznačnému a úplnému zjištění skutkového stavu věci, a to je také v § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců důvodem, pro který lze výslech provést.

29. Krajský soud v souvislosti s touto námitkou odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2010, č. j. 1 As 23/2010 – 77: „Ustanovení § 169 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (pozn. soudu: ve znění účinném do 31. 12. 2010), nelze aplikovat bez dalšího, aniž by správní orgán měl určité pochybnosti o správnosti a věrohodnosti údajů uváděných cizincem v žádosti o vydání povolení k pobytu či v předkládaných dokladech. V případě, že správní orgán pochybnosti o skutečném stavu věci má, posoudí v rámci své diskreční pravomoci, zda provede důkazy navrhované účastníkem řízení, může-li jejich provedení přispět ke zjištění skutečného stavu věci, nebo zda účastníka řízení vyslechne. Uvážení správního orgánu o tom, proč přistoupil k výslechu účastníka řízení, aniž by provedl jím navrhovaný důkaz, není na zvůli správního orgánu, nýbrž musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněno v textu rozhodnutí.“ Správní orgán I. stupně v rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů přistoupil k předvolání žalobce k výslechu ve smyslu § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

30. K námitce, že nebyl vyslechnut jednatel společnosti L. V. P. Praha s. r. o., s nímž měl žalobce uzavřenou pracovní smlouvu, krajský soud sděluje, že jeho výslech neshledává nezbytný za situace, že byly veškeré nezbytné otázky ke zjištění skutkového stavu zodpovězeny žalobcem. Lze důvodně předpokládat, že žalobce byl schopen pravdivě a úplně sdělit veškeré potřebné informace vztahující se k výkonu práce jeho samotného. Vzhledem k tomu, že odpovědi žalobce byly shledány za dostačující, nevzbuzující žádné další otázky a nesrovnalosti, nebyl důvod ze strany správního orgánu I. stupně ani žalované, aby prováděly ještě výslech jednatele zaměstnavatele žalobce. Krajský soud je přesvědčen, že ze strany správních orgánů nedošlo k účelovému hodnocení výslechu žalobce, závěry vyvozené správními orgány a potažmo i zdejším soudem zcela korespondují se skutečnostmi sdělenými žalobcem a nedošlo k žádnému domýšlení závěrů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí i prvostupňového rozhodnutí korespondují se skutečnostmi sdělenými žalobcem.

31. Námitka žalobce, že žalovaná porušila § 3 správního řádu, neboť nezjistila stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem, byla zcela nedůvodná. Žalobce namítal také rozpor s § 50 odst. 2 správního řádu, čili domníval se, že si žalovaná neopatřila podklady pro své rozhodnutí. I tato námitka je zdejším soudem shledána jako zcela nedůvodná. Žalovaná si opatřila veškeré podklady, které byly nezbytné k tomu, aby zjistila skutkový stav, o němž nevyvstávají žádné pochybnosti. V souvislosti s tím byl proveden správním orgánem I. stupně výslech žalobce, aby veškeré okolnosti případu byly postaveny najisto.

32. Tvrzené porušení § 2 odst. 3 správního řádu krajský soud také neshledal, ostatně žalobce toto své tvrzení žádným způsobem blíže nerozvedl.

33. Přestože žalobce namítal, že disponuje povolením k zaměstnání vydaným Úřadem práce ČR – krajskou pobočkou v Jihlavě, nebyla existence tohoto povolení prokázána. Žalovaná ověřovala u Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Jihlavě, zda žalobci bylo vydáno povolení k zaměstnání, k tomu bylo příslušným úřadem sděleno, že od roku 2014 do dne zaslání sdělení (16. 4. 2018) nebylo žalobci pracovní povolení v Kraji Vysočina vydáno. Dále správní orgán I. stupně telefonicky ověřoval u Úřadu práce ČR, kontaktní pracoviště Pelhřimov, zda žalobci bylo vydáno povolení k zaměstnání, k čemuž bylo uvedeným pracovištěm sděleno, že žalobci nikdy nebylo vydáno rozhodnutí o povolení či prodloužení povolení k zaměstnání Úřadem práce ČR, kontaktním pracovištěm Pelhřimov. K tomu krajský soud uzavřel, že takto zjištěné informace považuje za dostatečně průkazné a osvědčující skutečnost, že žalobce pracoval v okolí Humpolce bez povolení. Nad rámec vzneseného soud ověřil u téhož úřadu, že informace získané správním orgánem I. stupně od kontaktního pracoviště v Pelhřimově, které byly získány telefonicky a poznamenány do spisu, souhlasí. Krajský soud s ohledem na uvedená zjištění dospěl k závěru, že žalobce nedisponoval pracovním povolení na území Kraje Vysočina, a proto byl výkon pracovní činnosti v okolí Humpolce zcela prokazatelně nelegální.

34. Skutečnost, že výkon nelegální práce lze podřadit pod jinou závažnou překážku pobytu žalobce na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, potvrzuje i četná judikatura Nejvyššího správního soudu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 3 Azs 171/2015 – 144: „[z]ákon o pobytu cizinců totiž nepochybně zdůrazňuje princip plnění uložených povinností cizince, žadatele o nějaký pobytový status. Může se jednat o zdůvodnění pobytu např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem, přičemž je v pravomoci státu nastavit podmínky, za nichž bude mít cizinec možnost na území České republiky pobývat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 – 81, popřípadě rozsudek ze dne 10. 9. 2009, č. j. 9 As 95/2008 – 45). Zároveň platí, že účel, pro který byl cizinci pobyt povolen, musí být plněn fakticky a ne jen formálně, například simulovaným zapsáním do příslušných rejstříků.“ (poznámka zvýrazněno soudem.) V projednávané věci bylo žalobci vydáno pracovní povolení pro výkon práce v Praze, nicméně dle zjištění správních orgánů vycházejících z výslechu žalobce jednoznačně vyplynulo, že žalobce vyvíjel pracovní činnost v okolí Humpolce, nikoli v Praze, čili docházelo k výkonu nelegální práce. Ostatně ani žalobce v žalobě nezpochybňoval, že nelegální práce je podřaditelná pod jinou závažnou překážku pobytu podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, na základě níž dochází k neudělení dlouhodobého víza.

35. Žalobce dále namítal porušení § 2 odst. 4 správního řádu, dle kterého správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobce za soulad s veřejným zájmem považuje zachování všech zásad demokratického právního státu a rozhodování v konkrétních případech má zohlednit soukromé zájmy účastníka správního řízení. Krajský soud takový výklad zásady souladu s veřejným zájmem podle § 2 odst. 4 správního řádu nepovažuje za zcela správný. Pochopitelně zásada ochrany veřejného zájmu neznamená, že by správní orgány měly veřejný zájem samy definovat a rozhodovat o tom, co je a není veřejný zájem. Jedná se však o proces hledání a nalézání jednotlivých veřejných zájmů, které jsou již vyjádřeny v právních předpisech.

36. Ústavní soud k této otázce uvádí (PI. ÚS 24/04), že „Veřejný zájem v konkrétní věci by měl být zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění správního rozhodnutí pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou jiných partikulárních zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování o určité otázce (typicky např. o vyvlastňování) a nelze jej v konkrétní věci a priori stanovit. Z těchto důvodů je zjišťování veřejného zájmu v konkrétním případě typicky pravomocí moci výkonné a nikoliv zákonodárné“.

37. Krajský soud má za to, že správní orgány správně posuzovaly zájem státu na dodržování zákonů České republiky cizinci, kteří pobývají na území v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání, a zájem žalobce na setrvání na území České republiky, který podporoval tvrzením, že na území žije dlouhodobě a má zde vytvořeno stabilní sociální a pracovní zázemí. Zcela nepochybným závěrem je, že v projednávané věci zájem žalobce na setrvání na území nedosahuje takové intenzity, aby předčil zájem suverénního a demokratického právního státu na dodržování právních předpisů. Argumentace stabilním sociálním a pracovním zázemím je nedostatečná, nadto bylo prokázáno, že žalobce vykonával nelegální práci, čili legální pracovní zázemí nevzniklo.

38. V návaznosti na tvrzený nesoulad s veřejným zájmem žalobce namítal nepřiměřenost zásahu napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Posuzování přiměřenosti bylo podrobně rozebráno na straně 8 prvostupňového rozhodnutí a na straně 6 napadeného rozhodnutí. Žalobce nemá na území České republiky rodinu, manželka žalobce a jeho nezletilé děti žijí v jeho domovině, z toho lze dovozovat, že nedošlo k zpřetrhání vazeb s domovským státem, a proto nelze hovořit o zásahu do rodinného života žalobce. Skutečnost, že může dojít k negativnímu dopadu do ekonomických poměrů, což se odrazí i v jeho soukromé sféře, jistě nelze zpochybňovat, nicméně dosavadní příjem pocházel z nelegální práce. Žalobce nespecifikoval, v čem konkrétně spatřuje nedostatečné posouzení přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, tudíž zdejší soud považuje uvedené zhodnocení celé situace za dostatečné a námitku žalobce za nedůvodnou. Správní orgány svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnily a otázku přiměřenosti zásahu ve smyslu shora citovaného ustanovení považuje soud za náležitě vypořádanou a podrobně zdůvodněnou.

39. Krajský soud uzavírá, že správní orgány postupovaly zcela v souladu s právními předpisy za dodržení veškerých základních zásad činnosti správních orgánů.

V. Závěr, náklady řízení

40. Soud proto uzavřel z důvodů výše uvedených, že žaloba žalobce důvodná nebyla, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

41. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladu řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byla úspěšná žalovaná, který nevynaložila žádné náklady nad rámec své běžné činnosti, a soud proto žalované i přes její úspěch v řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení