51 A 33/2025– 48

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a soudců JUDr. Terezy Kučerové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci navrhovatelů: a) SINED BAU s.r.o. sídlem Dolní Chaloupky 25/7, Záběhlice, 106 00 Praha 10 b) V. G. bytem oba zastoupeni advokátem prof. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc. sídlem Kaprova 15/11, 110 00 Praha 1 proti odpůrci: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 01 České Budějovice za účasti: I) obec Přední Výtoň sídlem Přední Výtoň 30, 382 73 Vyšší Brod II) J. T bytem o návrhu na zrušení opatření obecné povahy Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 3. 10. 2025, č. j. KUJCK 112293/2025, sp. zn. OREG 115876/2024/vetr SO, takto:

Výrok

I. Věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 51 A 33/2025 a 61 A 31/2025 se spojují ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod sp. zn. 51 A 33/2025.

II. Opatření obecné povahy Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 3. 10. 2025, č. j. KUJCK 112293/2025, se ruší dnem právní moci tohoto rozsudku.

III. Odpůrce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení navrhovatelce a) částku ve výši 23 404,10 Kč ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

IV. Odpůrce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení navrhovateli b) částku ve výši 23 404,10 Kč ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

V. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, procesní postup soudu

1. Usnesením zastupitelstva obce ze dne 5. 6. 2024, č. 35/2024, přijala obec Přední Výtoň (osoba zúčastněná na řízení; dále jen „obec“) nový územní plán. Odpůrce opatřením obecné povahy vydaným v přezkumném řízení dle § 94 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zrušil vydaný územní plán jako celek (dále také jako „opatření“). Učinil tak z důvodu procesního pochybení při pořizování územního plánu spočívající v absenci opakovaného veřejného projednání návrhu územního plánu, přestože byly provedeny podstatné úpravy návrhu ve smyslu § 53 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). V rámci přezkumného řízení podali navrhovatelé námitky, které byly zamítnuty.

2. Navrhovatelé, zastoupeni totožným zástupcem, podali dne 1. 12. 2025 u zdejšího soudu obdobné návrhy, kterými se domáhají zrušení napadeného opatření. Jelikož oba návrhy jsou krom vymezení dotčeného vlastnického práva totožné, spojil krajský soud oba návrhy výrokem I. postupem dle § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve spojení s § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ke společnému projednání. Věc je nadále projednávána v prvně zahájeném řízení vedeném pod sp. zn. 51 A 33/2025, a to ve stejném složení soudního senátu; v podrobnostech k obsazení soudu viz zveřejněný rozvrh práce krajského soudu. K otázce spojování věcí napříč soudními odděleními srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2022, č. j. 14 Cmo 220/2021–319, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 29 ICdo 39/2025.

II. Obsah návrhů

3. Navrhovatelé jsou vlastníky rozdílných pozemků v různých plochách. V obou případech se jedná o plochy BV. Dle navrhovatelů se odpůrcem vytýkané vady nedotýkají ploch, ve kterých se nacházejí jejich pozemky. K tomu popisují, jakým způsobem se návrh územního plánu vyvíjel.

4. Napadené opatření obecné povahy dle navrhovatelů nepřiměřeně zasahuje do jejich vlastnického práva. Odpůrce rovněž nešetřil práva nabytá v dobré víře (§ 94 odst. 4 a 5 správního řádu, § 2 odst. 3 správního řádu). Odpůrce byl povinen se otázkou ochrany práv nabytých v dobré víře zabývat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2021, č. j. 1 As 36/2021–79, rozsudek ze dne 7. 3. 2017, č. j. 7 As 51/2016–221, rozsudek ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 As 203/2015–141). Odpůrce se ve zveřejněném návrhu svého rozhodnutí ze dne 15. 8. 2025 ochranou práv nabytých v dobré víře nezabýval, tak učinil až v rozhodnutí o námitkách navrhovatelů.

5. Od okamžiku vydání zrušeného územního plánu byli navrhovatelé v dobré víře, že jejich pozemky byly vymezeny jako stavební a budou moci na nich realizovat stavební činnost. Odpůrce upřednostnil domnělý veřejný zájem plynoucí z povahy územního plánu nad oprávněnými zájmy navrhovatelů. Jakkoli postup při pořizování územního plánu nebyl bezvadný, odpůrce neuvádí, v čem konkrétně vady řízení o územním plánu narušují veřejný zájem; není zřejmé, k jakým komplikacím by v důsledku vad řízení mělo docházet. Neprojednání návrhu s dotčenými orgány nebo veřejností nemusí samo o sobě vést k závěru o rozporu s veřejným zájmem a k nutnosti jeho kompletního zrušení. Samotné formální vady dle navrhovatelů neodůvodňují zásah do jejich právní jistoty.

6. Odpůrce dle navrhovatelů ani nepopsal, v čem změny územního plánu oproti návrhu pro opakované veřejné projednání spočívají. Pouhé výňatky z grafické části bez popisu neosvětlují konkrétní změny, ke kterým mělo dojít.

7. Odpůrce se dle navrhovatelů nevypořádal s jejich námitkami o hrozícím zásahu do vlastnického práva, porušení principu ochrany práv nabytých v dobré víře. Absentují zde úvahy, jakých práv nabytých v dobré víře by se zrušení celého územního plánu mohlo dotknout a logicky pak chybí i poměřování újmy hrozící navrhovatelům s újmou dalších osob a veřejným zájmem. Nebyl proveden test proporcionality, nebyl identifikován jakýkoli konkrétní veřejný zájem. Nejsou proto ani zřejmé úvahy, kterými by se odpůrce při případném poměřování řídil.

8. Navrhovatelé namítají, že byť požadovali zastavení přezkumného řízení, případně částečné zrušení územního plánu, odpůrce na návrh nereagoval a ani nevysvětlil, proč nebylo pouze částečné zrušení územního plánu možné. Odpůrce se vůbec nezabýval tím, zda bylo zrušení celého územního plánu nezbytné, zda nebylo možné sledovaného cíle dosáhnout výrazně méně intenzivním způsobem.

9. Odpůrce dle navrhovatelů postupoval v rozporu se zásadou zdrženlivosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2022, č. j. 5 As 98/2019–82).

10. Odpůrce v rámci vypořádání námitek navrhovatelů uvedl i další změny, dle navrhovatelů se však jedná buď o nepodstatné změny bez vlivu na zákonnost celého územního plánu, nebo o vady, které bylo možné zhojit zrušením předmětných částí územního plánu. Ani změna v koncepci likvidace odpadních vod nemůže být dle navrhovatelů důvodem ke zrušení celého územního plánu; taková změna není ani v rozporu s veřejným zájmem.

11. Odpůrcem tvrzená vnitřní rozpornost ohledně koncepce odkanalizování dle navrhovatelů nebyla ani důvod pro zahájení přezkumného řízení, není ani natolik zásadní, aby odůvodnila zrušení celého územního plánu.

12. Odpůrce dle navrhovatelů nepřípustně v rozhodnutí o námitkách rozšiřuje věcné důvody pro zrušení územního plánu. Tyto důvody by však měly být uvedeny již v návrhu napadeného rozhodnutí. Jelikož nebyly, nemohli se k nim navrhovatelé vyjádřit. Je nepřípustné, aby námitky odpůrce vypořádával tak, že namísto posuzování proporcionality bude uvádět další vady územního plánu, které nebyly zveřejněny v návrhu rozhodnutí. Výčet vad neřeší přiměřenost zásahu do práv navrhovatelů.

13. Dle navrhovatelů je nesprávná i úvaha odpůrce, že zrušením územního plánu by se jeho projednávání vracelo zpět do fáze před jeho vydáním. Dle navrhovatelů bude nutné celé řízení zopakovat. Odpůrce se proto dle navrhovatelů při posuzování zásahu do jejich práv řídil nesprávnými úvahami (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2011, č. j. 2 Ao 6/2011–210, či rozsudek ze dne 12. 6. 2014, č. j. 4 Aos 4/2013–40). Z tohoto důvodu je i nesprávný závěr odpůrce, že časový úsek, po který bude obec bez územního plánu, nebude rozsáhlý a že dotčení práv navrhovatelů bude pouze krátkodobé.

14. Navrhovatelé popisují, že se nacházejí ve stavu právní nejistoty, neboť nemají žádnou garanci toho, do jaké plochy budou jejich pozemky zařazeny. Odklad možnosti stavebního využití jejich pozemků s sebou nese i dodatečné náklady (na projekt, na stavební materiál). Rovněž pozemky mimo zastavěné území obce mají nižší hodnotu než pozemky, které jsou vymezeny jako zastavitelné.

III. Vyjádření odpůrce k podanému návrhu, replika

15. Odpůrce ve svém vyjádření ze dne 2. 1. 2026 navrhl, aby krajský soud podané návrhy zamítl jako nedůvodné.

16. Odpůrce uvádí, že v rámci vypořádání námitek dostatečně popsal, jakými novými skutečnostmi jsou pozemky zatíženy, a i v těchto případech mělo dojít k opakovanému projednání. Sama skutečnost, že se nezmění funkční využití pozemků, neznamená, že tyto pozemky nemusí být součástí opakovaného projednání; po opakovaném veřejném projednání doznal návrh koncepčních změn, pro které nebylo možné smysluplně oddělit pouze některé části územního plánu. Neprojednanou koncepční změnou jsou zatíženy i pozemky navrhovatelů.

17. Odpůrce má za to, že na námitky navrhovatelů reagoval. Je přitom nutné, aby základní koncepční dokument obce byl přijat v souladu se zákonem; to platí i v případě regulace pozemků navrhovatelů, u kterých byla dále mj. zjištěna i vnitřní rozpornost zrušeného územního plánu.

18. Odpůrce má za to, že i pozemky navrhovatelů byly dotčeny absencí opakovaného veřejného projednání, jak je popsáno zejména v rozhodnutí o námitkách navrhovatelky. Odpůrce sice neuvedl výslovně, že by tyto části územního plánu byly zrušeny i v případě dílčího zrušení, nicméně tento fakt považuje za zjevný ze samotného konstatování daných změn.

19. Odpůrce popisuje, že sice slovně každou příkladně uváděnou neprojednanou změnu neuvedl, nicméně popsal, že došlo ke změnám, které mají přímý vliv na využívání dílčích pozemků v území – změny jsou jednoznačně patrny z grafických vyjádření a jsou zvýrazněny zakroužkováním.

20. Odpůrce v rámci vypořádání námitek navrhovatelů nezasahoval do výroku opatření obecné povahy či jeho obecného odůvodnění, který již od zveřejnění návrhu obsahuje nosný důvod pro zrušení územního plánu. Další důvody pro zrušení územního plánu odpůrce při vypořádání námitek navrhovatelů uváděl pouze jako reakci, jednalo se o vysvětlení.

21. Odpůrce dále odkazuje na § 55 odst. 3 stavebního zákona (starého), jakož i na § 114 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, dle něhož se při dalším projednávání naváže na poslední nezpochybněný úkon; v tomto případě se bude jednat o kroky směřující k dalšímu opakovanému projednání návrhu.

22. Navrhovatelka a) v replice ze dne 19. 1. 2026 a navrhovatel b) v replice ze dne 20. 1. 2026 obdobně uvádějí, že změny týkající se jejich pozemků po opakovaném projednání návrhu územního plánu nejsou natolik zásadní, aby odůvodňovaly zrušení územního plánu jako celku. Nadto vady vztahující se k pozemkům měly být uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nikoli v rámci vypořádání námitek. Tím byli navrhovatelé zkráceni o možnost namítat, že nejde o vady, které by mohly vést ke zrušení územního plánu jako celku.

23. Dle navrhovatelů se odpůrce nezabýval ochranou práv nabytých v dobré víře dostatečně; samotná povaha územního plánu zásah do jejich práv neodůvodňuje. Vydání územního plánu po mnoha letech zakládá u vlastníků legitimní očekávání, že své pozemky budou moci konečně využít v souladu s novým územním plánem. Žádné mimořádné okolnosti pro narušení očekávání navrhovatelů zde nejsou.

24. Navrhovatelé navrhovali, aby došlo pouze k částečnému zrušení územního plánu, na tuto námitku však odpůrce nereagoval. Pokud by došlo ke zrušení pouze části územního plánu, byl by zásah do práv navrhovatelů podstatně menší, neboť by nedošlo ke zrušení vymezení jejich pozemků jako zastavitelných.

IV. Posouzení věci krajským soudem

25. Krajský soud přezkoumal napadené opatření obecné povahy a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy (§ 101b odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Při rozhodování byl soud vázán rozsahem a důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s. ř. s.).

26. Krajský soud rozhodl bez jednání (§ 51 s. ř. s.).

27. Jak plyne z ustálené judikatury, rozhodnutí o zrušení opatření obecné povahy je materiálně opatřením obecné povahy, které je soudem přezkoumáváno v režimu § 101a a násl. s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 4 Aos 3/2013–33, č. 3005/2014 Sb. NSS, ze dne 12. 6. 2014, č. j. 4 Aos 4/2013–40, ze dne 27. 7. 2016, č. j. 5 As 85/2015–36, č. 3460/2016 Sb. NSS; rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz).

28. Mezi účastníky je nesporné, že navrhovatelé vlastní pozemky v jimi uváděných plochách dle úpravy zrušeného územního plánu. Jelikož napadené opatření obecné povahy ruší přijatou regulaci, která se pozemků navrhovatelů úzce dotýká, není zde pochyb o možném zkrácení práv navrhovatelů napadeným opatřením (srov. § 101a odst. 1 věta první s. ř. s.).

29. Územní plán je opatření obecné povahy, jímž obec v samostatné působnosti stanoví koncepci rozvoje svého území, uspořádání ploch a koridorů a podmínky jejich využití i umisťování záměrů. Jeho závazná část je bezprostředně závazným podkladem pro rozhodování správních orgánů v území (zejména při posuzování a povolování stavebních záměrů), čímž zajišťuje předvídatelnost, koordinaci veřejných a soukromých zájmů a ochranu hodnot území. Co se významu samotného územního plánu týče, je nutno odpůrci přisvědčit. O to více je však nutno dbát na dodržení zákonného postupu, má–li být do územního plánu zasaženo mimořádným dozorčím prostředkem, kterým je přezkumné řízení.

30. Dle § 174 odst. 2 věty první platí, že soulad opatření obecné povahy s právními předpisy lze posoudit v přezkumném řízení.

31. Dle § 94 odst. 4 správního řádu platí, že jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví. Dle § 94 odst. 5 správního řádu platí, že při rozhodování v přezkumném řízení je správní orgán povinen šetřit práva nabytá v dobré víře, zejména mění–li rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy (§ 97 odst. 3) nebo určuje–li, od kdy nastávají účinky rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení (§ 99).

32. Dle ustanovení § 94 odst. 4 správního řádu se řízení zastaví tehdy, pokud správní orgán dospěje k závěru, že zrušením/změnou rozhodnutí by vznikla zjevně nepoměrná újma osobě, která nabyla práva v dobré víře (v poměru k újmě veřejného zájmu či jiných). Oproti tomu v případě odst. 5 se jedná o vážení podoby samotného rozhodnutí, při kterém musí správní orgán zvolit takové řešení, které nejvíce šetří práva nabytá v dobré víře (zde zejm. otázka zrušení územního plánu jako celku, nebo jen jeho částí).

33. Zrušení územního plánu (či jeho části) v přezkumném řízení je krajní dozorový prostředek státní moci (ultima ratio), který přichází v úvahu pouze při naplnění zákonných předpokladů. Odpůrce proto musí posoudit, zda nejsou dány důvody pro zastavení přezkumného řízení pro zjevný nepoměr újmy dle § 94 odst. 4 správního řádu, a pokud řízení nezastaví, promítnout zásadu minimalizace zásahu dle § 94 odst. 5 správního řádu do volby podoby zásahu, tedy zejména zvážit rozsah (zrušení celku vs. části) a případně účinky rozhodnutí dle § 99. Zrušení celku přichází v úvahu jen tehdy, nelze–li zákonnosti dosáhnout méně rušivým řešením, a tyto úvahy musí být přezkoumatelně vyloženy v odůvodnění.

34. Krajský soud se ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2025, č. j. 64 A 8/2024–66, který v bodech 10 a 11 svého rozsudku shrnul význam zveřejnění návrhu konečného rozhodnutí (opatření) na úřední desce tak, aby dotčené osoby mohly „účinně namítat, že přezkoumávaný územní plán byl souladný se zákonem a že k jeho zrušení není zákonný důvod, případně, že územní plán byl vydán v rozporu s právem, avšak újma, která dotčeným osobám zrušením vznikne, je nepoměrně větší než újma, která by v důsledku porušení zákona vznikla jinému“. Ostatně již rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 27. 7. 2016, č. j. 5 As 85/2015–36, č. 3460/2016 Sb. NSS, popsal, že krajský úřad (odpůrce) je povinen „zveřejnit též návrh výsledného „rozhodnutí“ formou veřejné vyhlášky“ (důraz doplněn).

35. Krajský soud v Brně rovněž popsal významnost hodnocení prolomení ústavního práva obce na samosprávu a charakter přezkumného řízení, a to, že „jde o výjimečný institut zasahující do právní jistoty a nabytých práv založených pravomocným rozhodnutím, proto je nezbytné podmínky pro aplikaci tohoto výjimečného institutu vykládat restriktivně. Je odpovědností nadřízeného správního orgánu, aby přezkumné řízení zahájil co nejdříve, pozdější zahájení více zasahuje do právní jistoty všech adresátů již pravomocného rozhodnutí či opatření obecné povahy“. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 4 As 118/2020–52, připomněl, „že postup podle § 174 odst. 2 správního řádu, tj. derogační zásah do již schváleného a vydaného územního plánu, představuje z celé škály možností zajištění zákonnosti územního plánu, kterými státní správa disponuje, ten nejhrubší a nejzávažnější. Zrušení v přezkumném řízení přichází ve chvíli, kdy územní plán je již vydán a obec stejně jako dotčení jedinci, s ním pracují, nemluvě o tom, že na pořízení územního plánu bylo vynaloženo značné množství úsilí a financí, stejně tak jako na přípravu záměru dle tohoto územního plánu. Proto by měl krajský úřad primárně využívat k zajištění zákonnosti územních plánů jiné prostředky než přezkumné řízení. I s ohledem na tyto úvahy může derogační zásah státu do územního plánu vskutku obstát pouze v těch nejzávažnějších případech.“ 36. Povinnostmi odpůrce dle § 94 odst. 4 správního řádu se v minulosti zabýval i Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 28. 4. 2015, č. j. 4 As 251/2014–85, ve kterém uvedl následující:

23. K této problematice Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 As 36/2011 – 79, dospěl k závěru, že „zákon správnímu orgánu ukládá povinnost provést posouzení naplnění podmínek podle § 94 odst. 4 (byť se jedná o posuzování neurčitých právních pojmů jako je dobrá víra, zjevně nepoměrná újma apod., jejichž výklad musí správní orgán podat v rámci správního uvážení). Neučiní–li tak, vymyká se takové jednání správního orgánu zákonným mezím a svědčí o jeho libovůli při projednávání takové věci. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2009, č. j. 8 Afs 85/2007 – 54, „i při volném správním uvážení je totiž správní orgán omezován principy platícími v moderním právním státě, a to zejména principem legitimního očekávání, který ač nebývá v zákonných textech výslovně pojmenován, je tradičně považován za součást českého právního řádu; je ostatně odvoditelný také ze základních zásad správního řízení“. V nyní projednávaném případě se legitimní očekávání účastníků projevuje tak, že od správního orgánu jež v usnesení o zahájení přezkumného řízení uvedl, že přezkoumávané rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, očekávají postup podle ustanovení zákona, tedy že přistoupí k posuzování naplnění podmínek podle § 94 odst. 4 správního řádu. Správní orgány jsou povinny postupovat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů, zejména pak se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře a ochrany oprávněných zájmů osob ve spojení se zásadou přiměřenosti zásahu do těchto práv (§ 2 odst. 3 správního řádu), jejichž konkrétním projevem je mimo jiné právě povinnost správních orgánů poměřovat újmy účastníků, které by vznikly zastavením přezkumného řízení o protiprávním rozhodnutí správního orgánu (§ 94 odst. 4 správního řádu) či při změně či rušení takového rozhodnutí (§ 94 odst. 5 ve spojení s § 97 odst. 3). Po správních orgánech je v přezkumném řízení požadováno, aby citlivě vážily veškeré okolnosti a vydaly takové rozhodnutí, které by nevyvolalo větší poruchy správy, ani větší újmu účastníkům, než způsobilo původní protiprávní rozhodnutí. Proto také dává v určitých případech přednost možnosti ponechat nezákonné rozhodnutí beze změn. Nedostojí–li však správní orgány této své povinnosti, zákonem chráněná nabytá práva účastníků předchozích řízení mohou být dotčena, a to i tím, že nebylo zkoumáno, zda jim protiprávním rozhodnutím nemohla být způsobena nepřiměřená újma. Úvahy o míře zásahu do nabytých práv pak musí být bezpodmínečně součástí takových rozhodnutí. Cílem přezkumného řízení je v prvé řadě náprava nezákonnosti vydaných rozhodnutí. Je proto nepřípustné, aby samotné rozhodnutí vydané v přezkumném řízení vybočovalo ze zákonných mantinelů.“

24. Z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v případě přezkumného řízení podle ustanovení § 94 a násl. správního řádu se jedná o prostředek dozorčího práva, pro jehož uplatnění musí být splněny příslušné podmínky stanovené správním řádem. Splnění těchto procesních podmínek musí správní orgán zkoumat a své úvahy, kterými se přitom řídil, a závěry, k nimž dospěl, musí do odůvodnění správního aktu uvést, a to v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 – 109.

25. V žádném případě není podle názoru Nejvyššího správního soudu možné, aby správní orgán rezignoval na požadavek sdělit své úvahy stran splnění podmínek řízení v odůvodnění rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení. Není rovněž možné, aby úvahy správního orgánu a jeho závěry byly zpětně dovozovány jen z výroku rozhodnutí, což fakticky činí stěžovatel, který v kasační stížnosti uvedl, že porušení právních předpisů bylo při přijímání změny územního plánu natolik evidentní, že byly nepochybně splněny podmínky pro vedení přezkumného řízení, takže odpůrce nemohl mít žádné pochybnosti v otázce proporcionality přijaté změny územního plánu.“ (důraz doplněn soudem)

37. Opomenout nelze ani navrhovateli odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2022, č. j. 5 As 98/2019–82, který jednak připouští možnost zrušení pouze části územního plánu v přezkumném řízení (bod 60), jednak dospívá k závěru, že „je tedy nutné, aby krajský úřad shledal nesoulad územního plánu s právními předpisy a toto zjištění promítl do svého opatření obecné povahy tak, aby s ohledem na zásadu proporcionality a minimalizace zásahu do práva navrhovatele na územní samosprávu jakož i do práv dalších dotčených osob zrušil pouze odpovídající část územního plánu. S ohledem na zásadu právní jistoty a na požadavky kladené na opatření obecné povahy má krajský úřad povinnost rušenou část opatření obecné povahy dostatečně konkrétně vymezit a odůvodnit, k jakému porušení právních předpisů došlo a z jakých důvodů přistoupil ke zrušení územního plánu právě v tomto rozsahu. Posuzované opatření obecné povahy tak musí splňovat kritéria přezkoumatelnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 – 136, publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS).“ (bod 62).

38. Odpůrce dle krajského soudu v tomto případě na sdělení úvah o naplnění podmínek řízení v odůvodnění svého opatření prakticky rezignoval. Úvaha dle § 94 odst. 4 správního řádu se v odůvodnění opatření objevuje v náznaku až v rozhodnutí o námitkách; chybí zde přezkoumatelné vážení jednotlivě identifikovaných zájmů. Byť odpůrce úvodem svého odůvodnění výslovně poukazuje na § 94 odst. 4 správního řádu, v samotném odůvodnění opatření se poté zabývá pouze čtyřmi okruhy otázek – odpůrce zkoumal pravomoc obce, (ne)překročení mezí zákonem vymezené působnosti, dodržení zákonem stanoveného postupu a soulad opatření se stavebním zákonem a vyhláškami (str. 3 shora a násl.).

39. Absence úvah dle § 94 odst. 4 správního řádu (dříve, než se jejich náznak objevuje v rozhodnutí o námitkách) souvisí i s další námitkou navrhovatelů, které je nutno přisvědčit. Tyto úvahy, v určité míře obecnosti, měly být součástí zveřejněného návrhu opatření tak, aby proti nim bylo možné brojit námitkami (srov. i shora odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Brně). Na zcela konkrétní námitky nepřiměřenosti zásahu do práv toho či onoho vlastníka (navrhovatelů) by poté odpůrce v podrobnostech reagoval v rozhodnutí o námitkách.

40. V rámci vypořádání námitek navrhovatelů odpůrce uvádí, že se dobrou vírou jednotlivých osob zabýval, avšak neshledal důvody pro její upřednostnění. Odpůrce argumentuje povahou územního plánu, proti čemuž staví to, že nový územní plán může být přijat obratem. Ve vztahu k navrhovatelům pak bez dalšího konstatuje, že při opakovaném projednání není důvod měnit zařazení jejich pozemků. Dále se pak zabývá některými vadami, které se mají dotýkat přímo pozemků navrhovatelů, u nichž však v kontextu vznesených návrhových bodů chybí podrobnější úvaha, z jakého důvodu nebylo možno přistoupit ke zrušení územního plánu jen v části.

41. Odpůrce, obdobně jako v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2015, ve své podstatě vychází z toho, že zjištěné porušení právních předpisů je natolik evidentní, natolik závažné, že nelze mít žádné pochybnosti v otázce proporcionality při zrušení vydaného územního plánu. Tato argumentační linie je zřejmá i z důrazu na význam samotného územního plánu. Oproti tomu je stavěna pouze nepodložená domněnka bez opory v podkladech, že v přijímání územního plánu bude rychle pokračováno a zařazení pozemků navrhovatelů nebude změněno. Taková úvaha nárokům řešeného ustanovení nemůže s přihlédnutím ke shora učiněným závěrům vyhovět a vede k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného opatření pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].

42. Obdobně chybějící jsou i úvahy dle § 94 odst. 5 správního řádu (které by měly navazovat), neboť tak, jak jsou příkladmo popsány zjištěné vady s generalizujícím navazujícím závěrem o nutnosti opakovaného veřejného projednání, tak ruku v ruce s tím chybí posouzení toho, zda a v jakém rozsahu bylo skutečně nutno přikročit ke zrušení územního plánu jako celku a zda nepostačovalo zrušení pouze některých jeho částí. Není zřejmé, proč nebylo možné uplatnit mírnější zásah spočívající ve zrušení územního plánu v rozsahu zjištěných pochybení, včetně případných dalších pochybení, které jsou v odůvodnění naznačeny.

43. Za tohoto stavu je již nadbytečné, aby se krajský soud zabýval dílčí argumentací navrhovatelů, která pouze z různých úhlů pohledu směřuje stále k otázce řešených ustanovení.

44. Poukazuje–li odpůrce, že uplynula lhůta dle § 97 odst. 2 správního řádu a územní plán již nebude možné v přezkumném řízení posoudit, nemá tato skutečnost na postup soudu vliv.

V. Závěr a náklady řízení

45. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že podaný návrh je důvodný. Z tohoto důvodu napadené opatření obecné povahy zrušil postupem dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 101b odst. 5 s. ř. s., a to pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Povaha napadeného opatření a jeho právní účinky přitom znemožňují, aby jej krajský soud zrušil pouze ve vztahu k navrhovatelům.

46. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Odpůrce, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšné navrhovatele, v případě každého z nich jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem, a odměnou advokáta [§ 7, § 9, § 11 a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu] takto: * soudní poplatek za podaný návrh: 5 000 Kč * úkon právní služby – převzetí a příprava zastoupení: 4 620 Kč + 450 Kč * úkon právní služby – návrh: 4 620 Kč + 450 Kč * úkon právní služby – replika: 4 620 Kč + 450 Kč Za úkony právní služby 15 210 Kč bez DPH, 18 404,10 Kč s DPH; včetně soudního poplatku 23 404,10 Kč. Tuto částku je odpůrce povinen uhradit každému z navrhovatelů ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

47. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2025 (čl. XI bod 2 zákona č. 314/2025 Sb.), podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci, procesní postup soudu II. Obsah návrhů III. Vyjádření odpůrce k podanému návrhu, replika IV. Posouzení věci krajským soudem V. Závěr a náklady řízení