51 A 36/2024– 51

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobce: Alcor Holdings CZ s.r.o. sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 – Nové Město zastoupen advokátem Mgr. Pavlem Chráskou sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 5 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice za účasti: Ředitelství silnic a dálnic s. p. sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2024, č. j. KUJCK 130730/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Osoba zúčastněná na řízení se jako vyvlastnitel domáhala odnětí vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. 1888/8 o výměře 233 m2 v k. ú. Dubeč, a to za účelem uskutečnění stavby „Silniční okruh kolem Prahy, stavba 511 Běchovice – dálnice D1“ jako veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury.

2. Žalovaný posoudil žádost vyvlastnitele a rozhodl podle § 4a odst. 1 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, ve znění účinném do dne 30. 6. 2024 (dále jen „liniový zákon“) tak, že podle § 24 odst. 3 písm. a) bodu 3. zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, se právo k uvedenému pozemku žalobce odnímá a vlastnické právo přechází na vyvlastnitele – Českou republiku s právem hospodaření pro Ředitelství silnic a dálnic s. p.

3. Žalovaný dospěl k závěru, že nebylo možné dosáhnout dohody o získání práv k pozemku, neboť žalobce v zákonné lhůtě neprojevil dostatečnou aktivitu a jeho požadavek na uzavření nájemní smlouvy namísto kupní smlouvy nebyl shledán jako relevantní způsob majetkoprávního vypořádání. Nájemní smlouva dle žalovaného nevyhovuje potřebě dlouhodobého řešení vlastnických vztahů; pro vyvlastnitele není akceptovatelné realizovat část stavby na nevykoupeném pozemku; nájemní smlouva je pouze dočasným titulem, který povede k nutnosti dalšího vyjednávání, když nezaručuje stabilitu vlastnických vztahů a nese rizika spojená s nájmem jakožto smluvním typem. Zároveň bylo poukázáno na § 17 odst. 2 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích), který v případě dálnice, silnice nebo místní komunikace zřízené na cizím pozemku stanovuje tuto skutečnost jako důvod pro odejmutí nebo omezení vlastnického práva k pozemku.

II. Stručný obsah žaloby

4. Žalobce popisuje, že vyvlastňovací řízení je přípustné jen tehdy, existuje–li kvalifikovaný veřejný zájem, který převažuje nad dosavadními právy vlastníka. V napadeném rozhodnutí žalovaný definuje tento veřejný zájem jako účel realizace stavby konkrétní dopravní infrastruktury.

5. Podle žalobce nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění, ani pro vydání mezitímního rozhodnutí. Žalovaný nesprávně posoudil skutkový stav a nedostatečně se vypořádal s jeho námitkami. Napadené rozhodnutí je tak nedostatečně odůvodněné, zejména co se týče klíčového argumentu žalobce. Ve věci neexistuje požadovaný veřejný zájem, jehož je možno dosáhnout jiným způsobem.

6. Žalobce namítá, že žalovaný zaměňuje účel vyvlastnění (vybudování silničního okruhu) s kvalifikovaným veřejným zájmem na jeho realizaci. Podle žalobce je vybudování silničního okruhu samotným účelem vyvlastnění, zatímco veřejným zájmem by bylo například jeho bezprůtahové vybudování, což žalovaný netvrdí.

7. Dle žalobce existuje alternativa k vyvlastnění (tj. není naplněna podmínka § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění), práva k předmětnému pozemku potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění bylo možno získat jiným způsobem, a to skrze nájemní smlouvu. Žalobce doložil, že druhé straně doručil nájemní smlouvu se svým ověřeným podpisem ze dne 14. 7. 2023 a nabídl její zápis do katastru nemovitostí. II.A Neexistence veřejného zájmu 8. Žalobce má za to, že dosažení veřejného zájmu bylo možné uzavřením dohody se žalobcem, který sám navrhl znění nájemní smlouvy. Návrh vycházel ze státní cenové regulace, čímž byla pro dané účely stanovena akceptovatelná pravidla. Podle žalobce proto bylo možné pozemek získat dohodou, jak dokládá i existence četných staveb realizovaných na cizích pozemcích na základě nájemních smluv, když provoz těchto staveb není nijak komplikován.

9. Žalobce popisuje, že na předmětném pozemku již existuje veřejná komunikace (místní komunikace ve vlastnictví hl. m. Prahy), která funguje nepřetržitě již desítky let bez jakékoli dohody s vlastníkem. Tento stav ukazuje, že veřejná komunikace může být provozována i bez dohody s pozemkovým vlastníkem – vlastník totiž legálně nemá možnost negativně zasahovat do jejího provozu. Tudíž není možné tvrdit, že by realizace stavby veřejné pozemní komunikace na základě dohody s vlastníkem byla nemožná, což dále zpochybňuje existenci kvalifikované priority veřejného zájmu.

10. Dále žalobce uvádí, že legálně postavenou stavbu nelze soukromoprávně napadat, přičemž uzavřená nájemní smlouva by představovala platný titul pro realizaci komunikace. Provoz stavby dálnice je garantován zákonem o pozemních komunikacích.

11. Žalobce shrnuje, že veřejný zájem, jak je žalovaným popisován, není kvalifikovaným veřejným zájmem podle zákona. Negociace mezi žalobcem a vyvlastnitelem ukázala, že žalobce vyjádřil vůli umožnit umístění stavby silničního okruhu na svém pozemku prostřednictvím návrhu nájemní smlouvy s cenou dle státní regulace. Tento postup by zajistil stejný výsledek jako vyvlastnění, ale chránil by práva žalobce – což je upřednostňovaná varianta dle zákonů a ústavního pořádku. Navíc vyvlastnitel běžně uzavírá nájemní smlouvy se státem regulovanými cenami, tudíž veřejný zájem žalovaného v této kauze nepřevažuje nad zájmem na zachování dosavadních práv žalobce. II.B Nájemní smlouva jako titul k dosažení účelu vyvlastnění 12. Vyvlastnitel po celou dobu setrval na svém požadavku převodu vlastnického práva. Nikdy neuvedl žádný relevantní argument proti uzavření nájemní smlouvy. Žalobce navrhoval uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou po dobu trvání stavby s tím, že pronajímatel by ji mohl vypovědět pouze poté, pokud „by dva měsíce nehradil nájemné, nebo by Předmětný pozemek používal k jinému účelu, nebo by Předmětný pozemek předal do užívání jiné osobě bez souhlasu pronajímatele, a to vždy až poté, co by pronajímatel musel dát nájemci přiměřenou lhůtu k nápravě.“ Dle žalobce má takovéto ujednání parametry dlouhodobého řešení vlastnických vztahů.

13. Nájemní smlouva je dle žalobce dostatečným a nejrychlejším podkladem pro realizaci stavby na cizím pozemku. Pro posílení právní jistoty žalobce navrhoval i vklad nájemní smlouvy do katastru nemovitostí. Pokud by vyvlastnitel neporušil podmínky smlouvy, nemohl by tento titul nikdy ztratit. Stavba veřejné pozemní komunikace na cizím pozemku je chráněna zákonem o pozemních komunikacích a vlastník pozemku nemá žádný způsob, jak by mohl legálně ohrozit užívání stavby komunikace.

14. Žalobce obecně uvádí, že v České republice je řada případů, ve kterých jsou veřejné pozemní komunikace postavené na cizích pozemcích, což nikdy neomezilo jejich užívání. Žalovanému doložil množství takových případů a ani změny vlastníků pozemků či komunikací neměnily zákonem určený účel jejich provozu. Sám žalobce takové podobné pozemky pod komunikacemi vlastní.

15. Žalobce má za to, že právní úprava vztahu mezi stavbou veřejné komunikace a cizím pozemkem neumožňuje, aby vlastník pozemku omezoval užívání komunikace. Navíc § 17 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích stanoví maximální cenu za užívání cizího pozemku pro stavbu veřejné komunikace, takže vlastník nemůže požadovat nepřiměřeně vysoké finanční nároky.

16. Judikatura dle žalobce připouští použití nájemní smlouvy k úpravě vztahů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby veřejné pozemní komunikace, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 2/2013–39. Navíc zákon o pozemních komunikacích od 1. 1. 2024 výslovně umožňuje sjednat nájem pozemku potřebného k výstavbě, opravě, úpravě, údržbě, modernizaci či rekonstrukci dálnic a silnic I. třídy.

17. V případě nájemní smlouvy pro výstavbu veřejné komunikace nejde o teoretickou interpretaci nejasné úpravy, nýbrž o přímou aplikaci zákona a platné judikatury. Výklad § 17 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích, který vyvlastňovací úřad předkládá, postrádá logické, gramatické, systematické i teleologické opodstatnění a není potvrzen důvodovou zprávou. Navíc odkaz na § 17 odst. 2 písm. b) – jenž stanoví možnost omezení vlastnického práva, pokud byla dálnice zřízena na cizím pozemku – se nijak nevztahuje k možnosti uzavření nájemní smlouvy.

18. Ustanovení § 17 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích, které hovoří o nájmu pozemku potřebného k uskutečnění výstavby dálnice, neomezuje umístění liniových staveb na cizím pozemku. Stavebník potřebuje pro výstavbu dálnice množství pozemků, které jsou nutné k umístění komunikace a legislativní úprava má za cíl regulovat výši nájemného pomocí státní cenové regulace. Tento přístup respektuje i žalobce. Nic proto nebránilo vyvlastniteli v uzavření žalobcem navrhované dlouhodobé nájemní smlouvy. II.C Další námitky 19. Žalobce nesouhlasí s odmítnutím jeho námitky, dle které předkládanou kupní smlouvu nemohl podepsat. Návrh kupní smlouvy byl chybný, neboť nereflektoval, že na pozemku se nyní nachází jiná stavba pozemní komunikace.

20. Žalobce namítá, že žalovaný není příslušným orgánem pro vedení vyvlastňovacího řízení, protože podle § 131 odst. 4 správního řádu má nadřízený správní orgán pověřit správní orgán, jehož správní obvod sousedí se správním obvodem orgánu, jenž není způsobilý. Správní obvod žalovaného nesousedí se správním obvodem Magistrátu hl. m. Prahy, nýbrž sousedí se Středočeským krajem.

21. Napadené rozhodnutí nedostatečně vypořádává žalobcovy konkrétní námitky proti znaleckému posudku vyvlastnitele, ačkoliv správnost tohoto posudku zásadně ovlivňuje posouzení splnění podmínek vyvlastnění, zejména před samotným vyvlastněním. Na to ostatně poukazuje i žalovaný v napadeném rozhodnutí.

22. Žalobce tvrdí, že žádosti vyvlastnitele o odnětí vlastnického práva k předmětnému pozemku a o vydání mezitímního rozhodnutí nesplňovaly náležitosti podle § 18 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění. Pro vyvlastňovaného (žalobce) platí velmi přísná pravidla a šibeniční lhůty (např. pro předložení znaleckého posudku dle § 20), zatímco pro žalovaného nejsou tyto lhůty dodržovány a postupují se nedbale, což porušuje procesní práva žalobce.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

23. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 10. 1. 2025 navrhl podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

24. Žalovaný se podrobně zabýval otázkou veřejného zájmu na dosažení účelu vyvlastnění a dospěl k závěru, že s ohledem na typ stavby a její budoucí využití je existence veřejného zájmu zjevná, jakož i jeho převaha nad zájmem žalobce, který nadto žalobce nespecifikoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3138/2010). Stavba pražského okruhu je významnou dopravní stavbou propojující řadu důležitých pozemních komunikací, jejímž dokončením dojde k výraznému odlehčení dopravy v Praze, snížení související hlukové zátěže, prašnosti, zvýšení bezpečnosti obyvatel, ke zvýšení kvality dopravy v hlavním městě a dopravy tranzitní, která z něj bude odkloněná.

25. Nájemní smlouvu nepovažuje žalovaný za dostatečný titul a alternativu k vyvlastnění. Vyvlastňovaný není povinen přistoupit na jakékoli navržené řešení. V této věci nepředstavuje nájem pozemku pro trvalou stavbu silničního tělesa relevantní způsob majetkového vypořádání. Je nežádoucí, aby docházelo k rozdílnému vlastnictví pozemní komunikace a pozemku [§ 17 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích]. Žalovaný se neztotožňuje s výkladem § 17 odst. 4 téhož zákona tak, jak jej činí žalobce.

26. Ani otázku existence jiné stavby komunikace neshledává žalovaný relevantní, je na vyvlastniteli, jak tuto situaci vyřeší. Ohledně místní příslušnosti poukazuje žalovaný na usnesení Ministerstva dopravy ze dne 23. 10. 2023. A oni námitku ohledně vypořádání námitek žalobce proti znaleckému posudku neshledává žalovaný důvodnou, neboť na ně určitým způsobem reagoval a tyto nejsou v současné fázi řízení relevantní. Žalobce dále neuvádí konkrétní nedostatky žádosti vyvlastnitele, žalovaný žádné nedostatky neshledal. Za nedůvodnou považuje žalovaný i zbylé námitky týkající se přístupu k procesním právům žalobce.

IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení – vyvlastnitele

27. Osoba zúčastněná na řízení, vyvlastnitel, ve svém vyjádření ze dne 23. 12. 2024 navrhl podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

28. Dle vyvlastnitele žalovaný v rozhodnutí specifikuje veřejný zájem v kontextu zákona, podrobně odůvodňuje přínosy realizace stavby Silničního okruhu kolem Prahy (stavba 511 Běchovice – dálnice D1) a dospívá k závěru, že veřejný zájem převažuje nad zájmem žalobce na zachování dosavadních práv k pozemku. Tím se vyvrací tvrzení žalobce, že zákonem požadovaný veřejný zájem neexistuje a námitka, že žalovaný zaměňuje veřejný zájem za účel vyvlastnění, postrádá oporu v odůvodnění rozhodnutí.

29. Podle vyvlastnitele nelze stavbu daného rozsahu realizovat na cizím pozemku, k čemuž analogicky odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, 7 As 174/2014–44, ve kterém byla shledána jako nedostatečná smlouva o smlouvě budoucí kupní, která přitom dle vyvlastnitele poskytuje vyšší jistotu než nyní řešená nájemní smlouva.

30. Vyvlastnitel poukazuje na řadu rizik spojených s uzavřením nájemní smlouvy jako titulu k vyvlastnění; nedostatečné zajištění přechodu práv a povinností ze smlouvy; soukromoprávní vázání pouze soukromoprávními sankcemi (náhrada škody či smluvní pokuta) za případné porušení povinnosti nepřevádět předmět vyvlastnění na třetí osoby, což je u kritické infrastruktury nedostatečné. Poukazuje i na riziko úpadku či exekuce žalobce a dále na irelevantnost zápisu nájemního vztahu do katastru nemovitostí. Nebylo proto možné dosáhnout žádného kompromisního řešení a podmínka § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění byla splněna. Dle vyvlastnitele jeho pohledu svědčí i žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013, č. j. 7 As 2/2013–39, který dospívá k závěru o upřednostnění takového majetkoprávního vypořádání, které bude dlouhodobým řešením vlastnických vztahů, kterým nájemní smlouva zpravidla nebude. Na věci nic nemění ani poukazy žalobce na stávající komunikaci na pozemku, neboť to svědčí akorát tomu, že nedošlo k majetkoprávnímu vypořádání.

31. Vyvlastnitel je přesvědčen, že nájemní smlouva nebyla jedinou objektivně možnou variantou; bylo možné uzavření kupní smlouvy; nemožnost jejího uzavření žalobce nedoložil. Vyvlastnitel se pokoušel o dohodu i po uplynutí 60denní lhůty dle § 3 odst. 6 liniového zákona; nejednalo se pouze o formální snahy.

32. Vyvlastnitel odmítá žalobcovu interpretaci § 17 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném od 1. 1. 2024, neboť ten se týká pouze obslužných pomocných pozemků – dočasných záborů. Tomu odpovídá i důvodová zpráva. Navíc toto ustanovení nebylo v době jednání ani účinné.

33. Poukazuje i na to, že žalobce při ústním jednání dne 31. 1. 2024 koncipoval nájemní smlouvu jako dočasné řešení s tím, že po provedení stavby dojde ke konečnému majetkoprávnímu vypořádání. To nyní žalobce popírá, byť ke změně konceptu nájemní smlouvy nedošlo. To vede vyvlastnitele k závěru, že úmyslem žalobce je zisk renty a jeho argumentace je účelová. Zájem žalobce na rentě a zachování holého vlastnictví k pozemku nepřevažuje nad veřejným zájmem na zabezpečené realizaci stavby.

34. Nájemní smlouva měla být sjednána na dobu trvání stavby (definované jako D0 511 Běchovice – D1), tedy až do jejího odstranění, což by mohlo nastat až v daleké budoucnosti. Podle § 2229 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník) může být nájem na dobu určitou vypovězen jen při ujednaných podmínkách, přičemž smlouva umožňuje výpověď jen v případě sankcí či nemožnosti užívání. Podle § 2204 odst. 2 občanského zákoníku, pokud je doba nájmu delší než 50 let, považuje se smlouva za nájem na dobu neurčitou – s omezenou možností výpovědi během prvních 50 let, kdy by smlouva byla prakticky neukončitelná. To značně snižuje motivaci žalobce na konečné majetkoprávní vypořádání, neboť po uplynutí 50 let by výpověď byla možná s tříměsíční výpovědní lhůtou (§ 2231 občanského zákoníku). Navíc dle § 2225 občanského zákoníku by měl nájemce pozemek odevzdat ve stavu odpovídajícím běžnému opotřebení, což spolu s možností domáhání odstranění stavby ze strany žalobce či jeho právního nástupce neposkytuje dostatečnou jistotu pro realizaci stavby takového významu. Rovněž i omezení týkající se užívání pozemků třetími osobami je problematické, a to jak při realizaci stavby prostřednictvím třetích osob, tak při jejím samotném užívání. Poukazuje i na problém superficiální zásady u staveb kritické infrastruktury.

35. Vyvlastnitel má rovněž za to, že stavba veřejné pozemní komunikace na cizím pozemku není zákonem o pozemních komunikacích chráněna v takovém rozsahu, jak předkládá žalobce. Tato ochrana je iluzorní, neboť veřejnoprávní přestupková ustanovení nebrání vlastníkovi pozemku v uplatnění soukromoprávních prostředků k uspořádání vztahu s vlastníkem komunikace, jak stanoví § 1 odst. 1 občanského zákoníku.

36. Ani zbylé námitky nepovažuje vyvlastnitel za důvodné. Případná jiná komunikace pozemku není předmětem vyvlastnění a měl–li výtky vůči znění kupní smlouvy, mohl tyto své výtky sdělit v rámci negociace. Vyvlastnitel neshledává místní nepříslušnost žalovaného, neboť ta plyne z uváděného usnesení ministerstva. Znalecký posudek splňoval formální náležitosti a údaje v něm jsou odůvodněné. Žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení byla řádná a úplná. Pro úplnost vyvlastnitel uvádí, že navrhované nájemné vyrovná kupní cenu během 6 let a mělo–li by dojít k nájmu pozemků pod celou stavbou (cca 2 000 000 m2), dopady do rozpočtu by byly neudržitelné.

V. Replika žalobce

37. Žalobce ve své replice ze dne 24. 1. 2025 setrval na podané žalobě. Poukazuje na desetiletí bezproblémového užívání stávající komunikace a vznáší otázky, proč by nemohla být řešená stavba realizována na základě nájemní smlouvy. V kontextu zákona o pozemních komunikacích neshledává možnost jakéhokoli narušení provozu stavby. Žalobce se dovolává „selské logiky“ (nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 996/18). Dle žalobce nezazněly žádné argumenty, proč účelu vyvlastnění není možné dosáhnout prostřednictvím nájemní smlouvy; zákon takové řešení připouští v § 17 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích; rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 2/2012–39. Už v roce 2019 žalobci bylo Odborem hospodaření s majetkem MHMP sděleno, že u liniových staveb je obvyklé uzavírat nájemní smlouvy. Stavba komunikace k pozemku nepřirůstá. Argumentem není ani fiskální výhodnost, veřejným zájmem není neplatit nájem, zvolit fiskálně vhodnější řešení ad absurdum by tak fiskálně nejvýhodnější bylo vyvlastnění bez náhrady; veřejným zájmem je zde postavit silniční okruh. Ten může být postaven a provozován i na základě nájemní smlouvy. Svými výpočty pak vyvlastnitel potvrzuje podhodnocení posudku kupní ceny; kupní cena je stanovena násobně nižší, k čemuž žalobce uvádí další údaje. Správnost znaleckého posudku, ceny, má významný vliv na splnění podmínek vyvlastnění. K tomu žalobce opakuje, že nemohl kupní smlouvu uzavřít, když tato nezohledňovala stávající pozemní komunikaci na pozemku. Závěrem žalobce dodává, že pokud vyvlastnitel poukazuje na údajné nebezpečí případné exekuce u žalobce, proč se neřeší, že sám vyvlastnitel je nyní objektem exekučního řízení. Žalobce poukazuje na to, že při zpětném návratu vlastnického stavu k jeho prospěchu není zaručeno, že ho exekuce vyvlastnitele nezasáhne. Tím jsou podle něj opomenuty oprávněné zájmy vyvlastňovaného, jak vyžaduje zákon.

VI. Posouzení věci krajským soudem

38. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jak stanoví § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud připomíná, že není jeho povinností reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní.

39. Krajský soud rozhodl při jednání dne 12. března 2025, při kterém účastníci setrvali na svých dosavadních podáních.

40. Žaloba není důvodná.

41. Obdobnou žalobou téhož zástupce žalobce ve vztahu k jiným pozemků potřebných pro realizaci téže stavby se krajský soud v minulosti již zabýval. Rozsudkem ze dne 15. 1. 2025, č. j. 57 A 29/2024–44, žalobu zamítl jako nedůvodnou. Již zde krajský soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva není v tomto případě vhodným smluvním typem, jehož prostřednictvím by bylo možné získat srovnatelná práva potřebná pro uskutečnění stavby dálnice a její provoz tak, jako tato práva poskytuje vlastnické právo.

42. Dle § 18 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění platí, že žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení musí obsahovat kromě náležitostí stanovených zvláštním právním předpisem zejména doložení skutečností nasvědčujících tomu, že byly splněny podmínky pro vyvlastnění (§ 3 až 5).

43. V souladu s § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění je vyvlastnění přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je–li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem. Dle § 3 odst. 6 liniového zákona poté platí, že jde–li o práva potřebná pro uskutečnění stavby dopravní infrastruktury, je podmínka přípustnosti vyvlastnění spočívající v nemožnosti získat tato práva dohodou nebo jiným způsobem splněna, pokud byl vyvlastňovanému doručen návrh na uzavření smlouvy o získání práv k pozemku nebo ke stavbě, která jsou předmětem vyvlastnění, a smlouva nebyla ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení návrhu uzavřena, přestože se vyvlastnitel nejméně 30 dnů před podáním žádosti o vyvlastnění pokusil s vyvlastňovaným o návrhu smlouvy jednat.

44. Jak shrnul již Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 10. 8. 2016, č. j. 45 A 14/2015–44, „[k]ontraktační proces by neměl být jednostranným diktátem ani vyvlastnitele, ani vyvlastňovaného. Vyvlastnitel však není povinen vyhovět požadavkům vyvlastňovaného, jestliže k tomu má racionální důvody a zejména jestliže vyvlastňovaný sám tyto argumenty relevantně nezpochybnil.“ 45. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 174/2014–44, č. 3188/2015 Sb. NSS, popsal, že „[n]emůže jít pouze o formální snahu o uzavření dohody spočívající v tom, že vyvlastnitel toliko zašle vyvlastňovanému návrh na uzavření kupní smlouvy a nikterak nereaguje (či reaguje zástupnými důvody) na jeho případné alternativní požadavky (jako např. na uzavření směnné smlouvy). Zásadně ovšem platí, že míra aktivity vyžadovaná po vyvlastniteli se mimo jiné odvíjí od aktivity vyvlastňovaného a od toho, zda jeho požadavky svědčí o jeho skutečném zájmu předejít rozhodnutí o vyvlastnění uzavřením dohody.“ V této věci se jednalo o stavbu dálnice D3 a Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že co do možnosti získání práv potřebných k realizaci stavby měl vyvlastnitel k dispozici dvě ekvivalentní řešení – koupě nebo směnu pozemků, přičemž „musí dát přednost řešení, které upřednostňuje vyvlastňovaný. Možnost volby z více zcela rovnocenných variant je zde jednou z mála kompenzací za to, že vyvlastňovaný zcizuje své pozemky nedobrovolně.“ 46. Žalobou napadené rozhodnutí je tzv. mezitímním rozhodnutím ve smyslu § 4a liniového zákona, dle jehož odst. 1 platí, že dospěje–li vyvlastňovací úřad ve vyvlastňovacím řízení, které se týká práva k pozemku nebo ke stavbě potřebného k uskutečnění stavby dopravní, vodní nebo energetické infrastruktury vymezené v územním rozvojovém plánu nebo v zásadách územního rozvoje a uvedené v příloze k tomuto zákonu, k závěru, že podmínky pro vyvlastnění jsou s výjimkou určení výše náhrady za vyvlastnění splněny, vydá na žádost vyvlastnitele mezitímní rozhodnutí obsahující výroky podle § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění. Ústavností této úpravy, dle které je rozhodnuto omezení, odnětí vlastnického práva a současně přitom není rozhodnuto o náhradě za toto omezení, odnětí vlastnického práva, se v minulosti zabýval Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. PL. ÚS 39/18, dospěl k závěru, že tato úprava není protiústavní (viz zejm. strany 35–38 nálezu). VI.A Závěry žalobou napadeného rozhodnutí 47. Co se týče účelu vyvlastnění a naplnění otázky veřejného zájmu, žalovaný na straně 4 napadeného rozhodnutí popsal, že stavba je vymezena v Zásadách územního rozvoje hl. m. Prahy jako veřejně prospěšná stavba, přičemž „[s]tavba Pražského okruhu představuje významnou dopravní stavbu, jejímž cílem je propojení důležitých pozemních komunikací směřujících z hlavního města a rozvedení tranzitní a příměstské dopravy po jeho okraji. Předmětný úsek této stavby, tj. úsek „511 Běchovice – dálnice D1“, tvoří jihovýchodní část Pražského okruhu a má spojit jeho již provozované části (zejména dálnice D10 a D11 s již dokončenými částmi na jihozápadní straně). Je zřejmé, že dokončením předmětné stavby dojde k výraznému odlehčení dopravy v Praze a tím pádem také ke snížení související hlukové zátěže či prašnosti, dojde ke zvýšení bezpečnosti obyvatelstva a zároveň ke zkvalitnění dopravy jak v hlavním městě samotném, tak dopravy tranzitní, která z něj bude odkloněna, veřejný zájem na dané stavbě je proto evidentní.“ Vyvlastnitel dle žalovaného podrobně popsal veřejný zájem v podání ze dne 16. 2. 2024 „kde konkrétně popsal dopad stavby Pražského okruhu v dané lokalitě, ze kterého je veřejný zájem na jejím uskutečnění zřejmý“. Jelikož se jedná o stavbu dálnice, jedná se o veřejně prospěšnou stavbu i dle § 17 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

48. Žalovaný dále vycházel z toho, že dne 20. 6. 2022 žalobce obdržel od vyvlastnitele první návrh na uzavření smlouvy, přičemž kvalifikovaný návrh ve smyslu zákona žalobce obdržel dne 25. 5. 2023. Dne 24. 7. 2023 obdržel vyvlastnitel dopis žalobce, ve kterém žalobce uznal důležitost stavby a vyjádřil výhrady k návrhu kupní smlouvy, zejména vůči znaleckému posudku o kupní ceně. Navrhl uzavření nájemní smlouvy. Dne 1. 8. 2023 vyvlastnitel žalobci sdělil, že daný pozemek bude trvale dotčen stavbou a nelze akceptovat uzavření nájemní smlouvy, vady posudku neshledal, konstatoval uplynutí zákonné lhůty dne 25. 7. 2023 a požádal o zvážení uzavření kupní smlouvy. K dalšímu jednání již nedošlo a dne 18. 9. 2023 byla podána žádost o vyvlastnění. Žalovaný vyšel z toho, že jak vyvlastnitel, tak žalobce, vyvinuli pouze minimální aktivitu za účelem dosažení „smírného“ řešení. Žalovaný dále konstatoval podstatné rozdíly v ocenění pozemku – mezi znaleckým posudkem vyvlastnitele s cenou obvyklou 590 kč/m2 vs. znaleckým posudkem žalobce ze dne 6. 12. 2023 s cenou obvyklou 6 489 kč/m2, což jej vedlo k vydání mezitímního rozhodnutí.

49. Ohledně otázky uzavření nájemní smlouvy žalovaný popsal, že byť tento smluvní typ nelze bez dalšího vyloučit, jedná se o řešení výjimečné a obvykle nemožné tak, jak plyne i z žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013, č. j. 7 As 2/2013–39, který popsal, že „[v]zhledem k zájmu na řádném provozu pozemních komunikací je třeba vždy upřednostnit takové majetkoprávní vypořádání, které bude dlouhodobým řešením vlastnických vztahů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby. Tím nájemní smlouva zpravidla nebude, nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti může být jediným objektivně možným řešením“.

50. Žalovaný poukázal rovněž na úpravu § 17 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, dle kterého platí, že lze odejmout nebo omezit vlastnické právo k pozemku, jestliže byla dálnice, silnice nebo místní komunikace zřízena na cizím pozemku, z čehož učinil závěr o tom, že zákon preferuje sjednocení vlastnictví pozemku a na něm umístěné stavby pozemní komunikace a nepřisvědčil výkladu § 17 odst. 4 téhož zákona tak, jak jej činí žalobce.

51. Dle§ 17 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích ve znění od 1. 1. 2024 platí, že sjednává–li se nájem pozemku nebo stavby potřebných k uskutečnění výstavby, opravy, úpravy, údržby, modernizace nebo rekonstrukce dálnice, silnice I. třídy, jejich součástí, příslušenství nebo staveb souvisejících, nesmí nájemné překročit nejvyšší možnou výši vyplývající z regulace cen stanovené a vydávané podle zákona o cenách pro pozemky veřejné infrastruktury užívané ve veřejném zájmu, je–li uplatněna, a současně nesmí překročit cenu obvyklou; to platí i v případě, sjednává–li se nájem pozemku, na kterém byla zřízena dálnice, silnice I. třídy, jejich součásti, příslušenství nebo stavby související. Dle žalovaného se toto ustanovení „týká těch případů, kdy je k uskutečnění stavby pozemní komunikace nutné využít sousedních pozemků, na nichž samotné těleso komunikace nestojí a není zde potřeba vlastnického práva vyvlastnitele k nim (jedná se tedy o případy řešené tzv. dočasnými zábory)“. VI.B Vypořádání jednotlivých žalobních bodů 52. Krajský soud se na prvním místě zabýval námitkou místní nepříslušnosti žalovaného, když dle žalobce rozhodoval správní orgán pověřený v rozporu s § 131 odst. 4 správního řádu, neboť správní obvod žalovaného nesousedí s obvodem jinak místě příslušného správního orgánu.

53. Ustanovení § 131 odst. 4 správního řádu upravuje změnu příslušnosti správního orgánu delegací z důvodu vyloučení všech úředních osob a stanovuje, že nadřízený správní orgán usnesením pověří k projednání a rozhodnutí věci jiný věcně příslušný podřízený správní orgán ve svém správním obvodu, jestliže podřízený správní orgán není z důvodu vyloučení všech úředních osob (§ 14) tohoto orgánu nebo členů orgánu, který rozhoduje ve sboru (dále jen „kolegiální orgán“), způsobilý věc projednat a rozhodnout; v tomto případě nadřízený správní orgán pověří správní orgán, jehož správní obvod sousedí se správním obvodem nezpůsobilého správního orgánu.

54. Žádost o vyvlastnění byla podána dne 18. 9. 2023 Magistrátu hl. m. Prahy. Nadřízený správní orgán, Ministerstvo dopravy, usnesením ze dne 23. 10. 2023, č. j. MD–35649/2023–930/3, podle § 14 odst. 5 ve spojení s § 131 odst. 4 správního řádu pověřilo Krajský úřad Jihočeského kraje, žalovaného, vedením řízení o žádosti vyvlastnitele pro zajištění práv k danému pozemku žalobce. Magistrát hl. m. Prahy byl z řízení vyloučen pro systémovou podjatost úřadu (usnesení Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 28. 12. 2020, č. j. MMR–61322/202089/2776. Ministerstvo dopravy s odkazem na Ministerstvo pro místní rozvoj poukazuje na memorandum o spolupráci mezi hl. m. Prahou a Středočeským krajem a totožnou systémovou podjatost Krajského úřadu Středočeského kraje, když z tohoto důvodu byl v řízení o umístění stavby pověřen vedením řízení právě Krajský úřad Jihočeského kraje (usnesení Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 23. 2. 2021, č. j. MMR–12708/2021–83).

55. Ministerstvo dopravy ve svém usnesení o delegaci věci popsalo důvody, pro které nebylo možné věc delegovat na Krajský úřad Středočeského kraje a proč i přes výslovné znění zákona byla věc delegována právě na žalovaného. Krajský soud neshledal v tomto směru jakýchkoli vad, které by zasáhly do veřejných subjektivních práv žalobce a žalobce sám v tomto směru více ani neuvádí.

56. Co se týče naplnění předpokladů pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí, krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného. V přezkoumávané věci bylo vyvlastnění nezbytné pro uskutečnění (dosažení) účelu vyvlastnění, veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění převažuje nad zachováním dosavadních práv žalobce jakožto vyvlastňovaného a potřebná práva nebylo možno získat dohodou nebo jiným způsobem. Co se týče rozsahu vyvlastnění, v tomto směru žalobce proti napadenému rozhodnutí nebrojí. Otázka konkrétní výše náhrady za odnětí vlastnického práva není v tuto chvíli s ohledem na povahu mezitímního rozhodnutí relevantní. Soulad vyvlastnění s cíli a úkoly územního plánování není žalobcem rovněž rozporován.

57. Vyvlastnění je možné pouze pro účel, který zákon výslovně připouští. Tak, jak žalovaný popisuje, v tomto případě se možnost vyvlastnění opírá o § 170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, neboť je odnímáno vlastnické právo k pozemku potřebného pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury vymezené ve vydané územně plánovací dokumentaci. Souběžně se rovněž opírá o § 17 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, neboť je odnímáno vlastnické právo k pozemku potřebné k uskutečnění výstavby dálnice. Žalobce při ústním jednání zdůraznil skutečnost, že účelem je zde jen a pouze samotné uskutečnění stavby bez dalšího, které je možné i na základě jím navržené nájemní smlouvy. Jakkoli zákon a napadené rozhodnutí hovoří o uskutečnění stavby, tento pojem zahrnuje nejen samotný akt výstavby, ale i následný provoz a užívání. Je–li jednou odejmuto vlastnické právo pro uskutečnění stavby před samotnou realizací stavby, pak účinky tohoto odnětí přetrvávají i po uskutečnění, dokončení, stavby a při následném provozu. Ostatně vlastnické právo není z povahy věci při vyvlastnění odnímáno pouze pro dobu samotných stavebních prací. Pro úplnost krajský soud dodává, že je–li stavba dálnice, či jiné obdobně zákonem stanovené pozemní komunikace, realizována nebo provozována bez těchto práv potřebných pro uskutečnění stavby, pak lze uvažovat i o vyvlastnění dle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích tak, jak soud popisuje níže v bodě 68 s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2021, č. j. 6 As 270/2020–21, č. j. 4152/2021 Sb. NSS.

58. Krajský soud shodně s vyvlastnitelem dodává, že původně byla nájemní smlouva žalobcem prezentována jako dočasné řešení, což plyne například z dopisu ze dne 11. 7. 2023 (příloha protokolu z jednání, č. l. 11 správního spisu) adresovanému společnosti SATRA, zmocněnci/zástupci vyvlastnitele, ve kterém žalobce popisuje spory ohledně pozemků s hl. m. Praha s tím, že navrhuje nyní uzavřít nájemní smlouvu tak, aby nedošlo k prodlení s realizací stavby „a případné majetkoprávní řešení k pozemku provést v době, kdy bude soudní spor s hl. m. Prahou definitivně skončen“. Právě k tomuto dopisu žalobce rovněž přiložil i samotnou nájemní smlouvu. Její znění se přitom nezměnilo.

59. Převahu veřejného zájmu pak hodnotí žalovaný v rámci popisu podoby stavby samotné tak, jak krajský soud cituje shora v bodě 47, přičemž ani sám žalobce význam stavby v podané žalobě nezpochybňuje. Ve vztahu k otázce převaze vlastního zájmu však žalobce skutečně nic neuvádí. Žalobce v podané žalobě konkrétně namítá, že „neexistuje zákonem požadovaný veřejný zájem na vyvlastnění Předmětného pozemku, protože žalovaným popsaného Veřejného zájmu je evidentně možné efektivně dosáhnout jiným způsobem“ (str. 2, bod III/3 podané žaloby). Tímto jiným způsobem žalobce míní uzavření jím navrhované nájemní smlouvy. To se však netýká naplnění převahy veřejného zájmu nad zájmem vyvlastňovaného (žalobce), ale toho, zda bylo možné potřebná práva získat dohodou nebo jiným způsobem, jak žalobce poté správně shrnuje v další části své žaloby. Právě na tomto leží jádro podané žaloby.

60. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k otázce převaze veřejného zájmu poukazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3138/2010, s tím, že žalobce by měl svůj vlastní zájem proti vyvlastnění specifikovat a samotný zájem vlastnit pozemek bez jakékoli další kvalifikace není dostačující. Jak v tomto usnesení Nejvyšší soud uvedl, „[z]ájem vlastnit pozemek sám o sobě, aniž by byl nějak kvalifikován, však nemůže být tím, co by bránilo vyvlastnění ve prospěch stavby silnice první třídy. Kdyby tomu tak mělo být, nepřicházelo by vyvlastnění pro účely takové stavby vůbec v úvahu.“ To odpovídá i závěrům správních soudů, které zdůrazňují prokázání veřejného zájmu a realizaci konkrétní stavby a poměřování tohoto zájmu se soukromým zájmem vyvlastňovaného (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 6 As 231/2016 – 40). Jak však zároveň správní soudy reflektují, „i toto poměřování se bude odvíjet od individuálních namítaných okolností vyvlastňovaným“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 As 361/2016–75). Žalobce v tomto směru však nic neuvádí.

61. Krajský soud s ohledem na uvedené neshledal vad v závěrech žalovaného o převaze veřejného zájmu na vyvlastnění nad vlastními zájmy žalobce.

62. Krajský soud dále dospěl k závěru, že potřebná práva pro realizaci stavby, účelu vyvlastnění nebylo možné získat žalobcem navrhovanou nájemní smlouvou a žalobce přitom jinou možnost smírného řešení nepřipouštěl (v tomto směru související argumentaci týkající se znaleckého posudku o ceně, kupní ceny, viz níže bod 74 a násl.)

63. Žalobce zcela obecně uvádí, že nájemní smlouva je běžným titulem k realizaci stavby pozemní komunikace. Jedná se však o pouhé tvrzení bez jakékoli opory. Tuto oporu neposkytuje ani účastníky citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013, č. j. 7 As 2/2013–39, viz bod 49 shora. V dané věci se jednalo o zajištění práv k realizaci silnice, vyvlastňovaná navrhovala mj. i uzavření nájemní smlouvy tak, jak nyní činí i žalobce, avšak rovněž neúspěšně. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v daném řízení nebyla prokázána správní praxe v podobě běžného uzavírání nájemních smluv v takovýchto případech, takovou praxi neprokazuje žalobce ani nyní v tomto řízení (ač tak uvádí při ústním jednání soudu, obsahem správního spisu žádné jiné nájemní smlouvy nejsou a žádné jiné nájemní smlouvy ani soudu předloženy nebyly), a konstatoval, jak krajský soud cituje výše, že je nutno upřednostnit takové majetkoprávní řešení, které bude dlouhodobým řešením vlastnických vztahů. Tím nájemní smlouva zpravidla nebude, uvedl Nejvyšší správní soud, a není tomu jinak ani v nyní přezkoumávané věci. Nejsou zde žádné okolnosti tak, jak popisuje Nejvyšší správní soud, pro které by mělo být uzavření nájemní smlouvy jediným možným řešením a žalobce ani žádné takové okolnosti neuvádí. Aniž by krajský soud podrobně hodnotil jednotlivé smluvní podmínky žalobcem předkládané nájemní smlouvy, neboť tak nečinil ani žalovaný v napadeném rozhodnutí, nájemní smlouva žalobce nemůže mít naprosto jasné parametry dlouhodobého řešení vlastnických vztahů, jak se žalobce domnívá, neboť vlastnické vztahy z povahy věci neřeší a řešit ani nemůže.

64. Tak, jako má žalobce za to, že nájemní smlouva je v tomto případě vhodným institutem pro zajištění práv k realizaci stavby, uvádí žalovaný a shodně i zdejší soud, že nájemní smlouva nepřináší finální, dlouhodobé řešení majetkoprávních vztahů. Jakkoli není vyloučeno, aby stavba pozemní komunikace byla realizována na základě nájemní smlouvy, je to právě absence konečného vypořádání majetkoprávních vztahů, pro které nelze považovat uzavření nájemní smlouvy s pouze obligačními účinky za alternativu pro dosažení účelu vyvlastnění. Jakkoli může být nájem sjednán na dlouhou dobu, stále se jedná o omezený časový horizont. To zakládá nejistotu a nestabilitu takového právního vztahu spojenou s hrozbou sporů o výklad smlouvy, o platby, rozsah užívání. Nájem jako obligační vztah je rovněž oproti vlastnictví zranitelný změnou okolností v čase, změnou osobou vlastníka, změnou názoru smluvní strany či výhrady podstatné změny poměrů (clausula rebus sic stantibus); stranou nelze ponechat ani např. otázku vyklizení pozemku při odevzdání pozemku zpět vlastníkovi apod. Pouze na základě vlastnického práva může vyvlastnitel stavbu dálnice nejen realizovat, ale i bez jakýchkoli omezení provozovat, udržovat ji, případně ji v budoucnu rozšířit či upravit, a to bez potřeby souhlasu vlastníka pozemku, jakoby tomu bylo v případě nájemního vztahu. Právní jistotu plynoucí z podstaty institutu vlastnického práva nemůže žádný závazek nahradit. Bagatelizace této právní jistoty ze strany žalobce poukazem na aktuální stav a trvalost nájemního vztahu, pokud každá ze smluvních stran bude plnit své povinnosti, nemění nic na zcela odlišném charakteru vlastnictví a vlastnického práva jakožto absolutního věcného práva oproti obligačnímu závazku přenechání věci k užité jinému.

65. Jak popsal nedávno i Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 25. 3. 2024, č. j. 37 A 14/2023–99, s odkazem na odbornou literaturu, „jestliže se veřejná cesta ve vlastnictví státu, kraje či obce nachází na pozemku jiné právnické či fyzické osoby, pak se jedná o situaci nežádoucí pro obě strany. Vlastník pozemku má prakticky jen holé vlastnictví a nemůže svůj pozemek nijak využívat. Vlastník komunikace zase žije v nejistotě, zda nebude muset svou stavbu jednou odstranit nebo zda se nebude muset s vlastníkem pozemku majetkoprávně vypořádat za podmínek určených soudem.“ 66. Není přitom rozhodná polemika žalobce o tom, zda a jak zákon o pozemních komunikacích chrání provozování pozemní komunikace (dálnice), je však rozhodné, jak popisuje i Krajský soud v Praze, že stavba pozemní komunikace – veřejné cesty v odlišném režimu vlastnictví komunikace a pozemku, na kterém se nachází, vede k absenci stavu právní jistoty, kterou může poskytnout pouze vlastnické právo. Není proto ani relevantní argumentace rychlostí uzavření nájemní smlouvy a možnosti okamžité realizace stavby.

67. Vyvlastnitel ve svém vyjádření k žalobě poukazuje na několik dle jeho názoru problematických aspektů, mj. na možný negativní dopad exekuce či úpadku žalobce. Zatímco exekuce či insolvence žalobce či jeho právního nástupce a nucený prodej daného pozemku by vedlo k přímému ohrožení nájemního vztahu, v opačném argumentu žalobce, že naopak sám vyvlastnitel čelí exekuci, krajský soud relevanci neshledává, když vlastnické právo přešlo na stát jako takový.

68. Dále, jak uvádí sám žalovaný, z § 17 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích zcela jednoznačně plyne vůle zákonodárce zamezovat odlišnému vlastnictví pozemku a pozemní komunikace. Sjednocení vlastnictví pozemku a pozemní komunikace je jedním ze zákonem aprobovaných účelů vyvlastnění. Upřednostňuje–li zákonodárce takovéto sjednocení vlastnictví, pak není účelné budovat významné dopravní stavby v odlišném režimu s rizikem budoucí nutnosti dalšího řešení vlastnických vztahů, například právě prostřednictvím tohoto ustanovení. Již sama skutečnost, že dálnice či jiný pozemní komunikace se nachází na pozemku jiného vlastníka je dle tohoto ustanovení důvodem pro případné vyvlastnění, což žalobce přehlíží. K otázce tohoto vyvlastňovacího titulu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2021, č. j. 6 As 270/2020–21, č. j. 4152/2021 Sb. NSS, dle jehož závěrů dopadá tato úprava na pozemní komunikace zřizované i nyní, a to i v případě nedokončených staveb pozemních komunikací. V tomto kontextu lze pouze dodat, že pokud by došlo k uzavření nájemní smlouvy a poté bylo z nějakého důvodu přikročeno k takovémuto vyvlastnění, neslo by to s sebou dvojí zátěž pro veřejný rozpočet (uhrazené nájemné a náhrada za odnětí či omezení vlastnického práva) a další komplikace (v tomto kontextu srov. i výše bod 58).

69. Na shora uvedeném nemění nic ani § 17 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích, účinný od 1. 1. 2024, který upravuje zastropování výše nájmu pozemku potřebného k uskutečnění výstavby dálnice, a to jak pomocných pozemků pro stavbu (jak argumentuje zejména vyvlastnitel), tak ale i „pozemků, na kterých byla zřízena dálnice či silnice I. třídy nebo stavby související bez majetkoprávního vypořádání.“ (viz Pozměňovací návrh poslance Stanislava Blahy k ST 286. K vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a další související předpisy (sněmovní tisk č. 286), dostupný na https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=9&T=286).

70. Krajský soud se proto ztotožňuje s nosnou myšlenkou napadeného rozhodnutí, která nepovažuje nájemní smlouvu za titul, který by plnohodnotně umožnil realizaci dané stavby a tuto stavbu co do úpravy majetkoprávních vztahů trvale zabezpečil po dobu její existence a jejího veřejného užívání. Nájemní smlouva, byť je žalobce opačného názoru, trvalé řešení majetkoprávních vztahů nepřináší a pro její uzavření zde není žádný rozumný smysl. Zájem žalobce na zachování holého vlastnictví k pozemku a na případném zajištění pravidelného příjmu z nájemní smlouvy nemůže v této věci převážit nad veřejným zájmem na definitivním vypořádám majetkoprávních vztahů pro tuto jinak významnou dopravní stavbu. Touto optikou je pak i nerozhodný veřejnoprávní režim a ochrana pozemních komunikací prostřednictvím zákona o pozemních komunikacích.

71. Argumentuje–li pak nyní vyvlastnitel i ekonomickými faktory, s čímž žalobce nesouhlasí, pak nad rámec nutného je jistě možno s vyvlastnitelem souhlasit v tom, že veřejným zájmem jistě není neúčelné vynakládání veřejných prostředků, existuje–li ekonomicky šetrnější, byť stále v mantinelech zákona spravedlivé, vypořádání majetkoprávních vztahů (zde odejmutí vlastnického práva za ústavně souladnou náhradu).

72. Ani poukaz žalobce na případný zápis nájemního vztahu do katastru nemovitostí nic nemění, neboť takový zápis má pouze informativní charakter vůči třetím osobám.

73. Aktuální existence jiné pozemní komunikace na pozemku je zcela bez významu; existence této komunikace není sporná a vyvlastnitel svůj návrh kupní smlouvy činil při plném vědomí stavu pozemku, když jiný závěr nelze ani rozumně předpokládat (srov. např. již vydané rozhodnutí o umístění stavby či stav plynoucí z katastru nemovitostí – způsob využití pozemku – ostatní komunikace). V tomto směru nelze shledat jakoukoli vadu návrhu kupní smlouvy. Argumentace letitým bezproblémovým provozem stávající pozemní komunikace nic nevypovídá o budoucím stavu; stejně tak je zcela lhostejno, zda zde bylo či nebylo majetkoprávní vypořádání mezi žalobcem a vlastníkem komunikace.

74. Co se týče nesouhlasu žalobce s kupní cenou či znaleckým posudkem žalovaného, podobou vypořádání těchto námitek žalovaným, ani tyto námitky neshledal krajský soud důvodnými. Stanovená cena musí být určitým způsobem odůvodněna (obvyklá cena, cena dle právní úpravy), neboť nabídnutí objektivně nízké ceny by nemuselo být hodnoceno jako skutečný pokus o dohodu.

75. Žalobce v návaznosti na znalecký posudek vyvlastnitele předložil vlastní znalecký posudek. V podání ze dne 31. 1. 2024 přiloženého k protokolu o ústním jednání z téhož dne žalobce přednesl své výtky vůči znaleckému posudku vyvlastnitele a navrhuje, aby vyvlastnění bylo učiněno dle jím předloženého posudku. V podání ze dne 15. 4. 2024 na č. l. 13 správního spisu žalobce v bodě IV. setrvává na svém požadavku uzavření nájemní smlouvy, zároveň i uvádí, že je–li dle jeho názoru cena dle posudku vyvlastnitele stanovena nesprávně, pak nejsou ani splněny zákonné podmínky postupu před vyvlastněním. Ačkoli se jedná o námitku nenaplnění předpokladů § 3 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění, za hlavní považuje krajský soud tu skutečnost, že žalobce setrvale požaduje výhradně uzavření jím navrhované nájemní smlouvy. Odmítá–li žalobce uzavření kupní smlouvy, byť poukazuje na údajně nesprávně stanovenou kupní cenu, opírá se jeho odmítavý postoj primárně nikoli o otázku navržené kupní ceny, ale o jeho požadavek uzavření nájemní smlouvy.

76. Ani nyní v podané žalobě žalobce nenamítá, že by kupní smlouvu uzavřel, byla–li by kupní cena určena dle jím předloženého posudku, resp. nevznáší podrobnější námitky ohledně nenaplnění podmínky pokusu řešení formou dohody z cenových důvodů. Proto konstatuje–li žalobce pouze tuto skutečnost, že nesprávně nízká navržená kupní cena může vést k nenaplnění podmínky získání práv potřebných k dosažení účelu vyvlastnění jiným způsobem, pak ano, avšak nejedná se s ohledem na požadavek žalobce na uzavření nájemní smlouvy o důvod, pro který by mohl krajský soud přikročit ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Je–li v této situaci výše zákonné náhrady za odejmutí vlastnického práva žalobce nevyřešena, jak plyne i ze samotného vydání mezitímního rozhodnutí o vyvlastnění, pak stanovení řádné výše náhrady za vyvlastnění bude předmětem dále vedeného vyvlastňovacího řízení.

77. Žalovaný popisuje, že má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry. Právě proto přistoupil k vydání napadeného rozhodnutí a výše náhrady za odnětí vlastnického práva bude řešena samostatně. Žalobce namítá, že v napadeném rozhodnutí nejsou dostatečně vypořádány jeho námitky proti znaleckému posudku vyvlastnitele, tuto svoji obecnou námitku však již s obsahem žalobou napadeného rozhodnutí blíže nepropojuje, a proto se jí krajský soud nemohl zabývat. Lze pouze dodat, že ukázal–li by se některý z posudků nesprávným, nelze vyloučit následný postih znalce.

78. Ani námitku vůči žádosti vyvlastnitele neshledal krajský soud důvodnou. Žalobce namítá nenaplnění § 18 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění, tj. doložení skutečností naplnění podmínek pro vyvlastnění (§3 až §5 zákona). Námitku však více nerozvádí. Vztahuje–li žalobce tuto svoji námitku opět k možnosti dosažení účelu vyvlastnění skrze navrhovanou nájemní smlouvu, pak již soud vyložil výše nedůvodnost námitek tohoto směru. Související námitkou nedbalého přístupu žalovaného vůči vyvlastniteli se pak krajský soud pro její obecnost, absenci konkrétních podrobností, nemohl více zabývat.

VII. Závěr a náklady řízení

79. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

80. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Náhradu nákladů řízení při jednání ostatně žalovaný ani nepožadoval. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 7 s. ř. s.).