51 A 37/2016 - 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a JUDr. Věry Balejové v právní věci žalobkyně I.P., bytem X, zastoupené Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2016, č. j. KUJCK 104239/2016, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 25. 7. 2016, č. j. KUJCK 104239/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 28. 4. 2016, zn. Spr. př. 605/16/Bo, podle kterého se žalobkyně dopustila správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). Skutkovou podstatu uvedeného správního deliktu žalobkyně naplnila tím, že dne 3. 12. 2015 v době kolem 16:23 hod. v ul. Jeronýmova, před domem č. p. 21, v Českých Budějovicích nezajistila, aby při užití vozidla Hyundai iX20, RZ X, jehož provozovatelem je žalobkyně, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích podle zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže nezjištěná osoba odstavila toto vozidlo žalobkyně v úseku platnosti vodorovného dopravního značení V12c „zákaz zastavení“, tedy v rozporu s § 4 písm. c) citovaného zákona. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 26. 9. 2016 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobkyně předně namítá, že prvostupňový správní orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť žalobkyně správnímu orgánu sdělila totožnost řidiče, kterým byl pan N. Prvostupňový správní orgán zaslal udané osobě pouze výzvu k podání vysvětlení, která byla doručena fikcí, přičemž tato skutečnost nemá vliv na možnost zahájení řízení o přestupku s udanou osobou, nicméně prvostupňový správní orgán mohl i tak této osobě ustanovit opatrovníka. Správní orgán měl podle žalobkyně učinit další kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku (pořádková pokuta, opětovný dotaz na žalobkyni, předvolání žalobkyně jakožto provozovatele vozidla k podání vysvětlení). Měl-li případně prvostupňový správní orgán za to, že označení osoby řidiče není pravdivé, měl s žalobkyní vést správní řízení pro porušení povinnosti podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Správní orgán prvního stupně podle žalobkyně neučinil veškeré možné kroky ke zjištění pachatele přestupku, k čemuž odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35. Udaná osoba řidiče měla být prvostupňovému správnímu orgánu známa z úřední činnosti, ze které seznal, že této osobě se nedaří doručovat. Žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 – 129, uvádí, že prvostupňový správní orgán měl ve svém rozhodnutí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti a postupu jsou mu konkrétní skutečnosti známé. Žalobkyně je přesvědčena, že tak nelze učinit pouhým uvedením spisové značky, neboť není oprávněna nahlížet do spisové dokumentace jiných přestupců. S ohledem na trestní povahu řízení o správním deliktu žalobkyně namítá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, k čemuž odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35, ve kterém tento soud uvedl, že i v řízení o správních deliktech je nutné konat ústní jednání. K obdobnému závěru došel i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 56/2014 – 35, a zejména Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Žalobkyně má za to, že za daného stavu mělo být alespoň prováděno dokazování za její osobní přítomnosti, k čemuž namítá porušení § 51 odst. 2 správního řádu, neboť o provádění dokazování mimo ústní jednání nebyla vyrozuměna. Tímto postupem správní orgán podle žalobkyně porušil zásadu bezprostřednosti (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34). Poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu považuje žalobkyně za nedostatečné. Žalobkyně rovněž namítá, že ve správním spise není založen protokol o provedeném dokazování, z čehož usuzuje, že dokazování nebylo vůbec prováděno, byť podle § 50 ve spojení s § 51 správního řádu provedeno být mělo. Uplatňování objektivní odpovědnosti nelze vnímat tak, že není zapotřebí nic dokazovat. Závěrem žalobkyně namítá protiústavnost skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla, neboť § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovuje provozovateli vozidla nesplnitelnou povinnost. Není objektivně v možnostech provozovatele zajistit, aby osoba řidiče dodržovala povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobkyně je přesvědčena, že jí nemůže být k tíži, že řádně proškolená osoba nedodrží pravidla silničního provozu. Stejně jako vlastník střelné zbraně není odpovědný za její zneužití jinou osobou, které zbraň v souladu se zákonem svěřil, nemůže být ani provozovatel vozidla odpovědný za nedodržení pravidel silničního provozu osobou, které vozidlo svěří. Taková zákonná konstrukce je podle žalobkyně v rozporu se zásadami soudního trestání, správního trestání a presumpcí neviny. Žalobkyně je proto přesvědčena, že krajský soud by měl podat návrh Ústavnímu soudu na zrušení předmětných ustanoveních zákona o provozu na pozemních komunikacích pro jejich rozpor s Ústavou ČR. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že má za to, že prvostupňový správní orgán postupoval v souladu s § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Prvostupňový správní orgán žalobkyni poučil o možnosti uvést osobu řidiče vozidla, což žalobkyně učinila a sdělila, že vozidlo řídil L.H.N., zaměstnanec společnosti ODVOZ VOZU, s. r. o. Prvostupňový správní orgán této osobě neúspěšně doručoval předvolání k podání vysvětlení, neboť tato osoba byla na dané adrese neznámá. Správní orgán rovněž provedl lustraci této osoby v registru obyvatel bez kladného výsledku. Žalovanému byla navíc z celé řady případů tato osoba známa, neboť je udávána jako osoba řidiče opakovaně (sp. zn. 1747/2016 Kon, 2234/2016 Kon, 3610/2016 Kon, 3568/2016 Kon, 3268/2016). Skutečnost, že žalobkyně udala tuto osobu, jako řidiče vozidla nelze však podle žalovaného bez dalšího interpretovat jako porušení její povinnosti podle § 10 odst. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích. S ohledem na zjištěné skutečnosti žalovaný odmítá, že prvostupňový správní orgán měl s udanou osobou řidiče zahájit řízení o jeho přestupku, neboť není zřejmé, zda tato osoba vozidlo skutečně řídila, stejně jako odmítá, že s ohledem na průběh doručování měl být této osobě ustanoven opatrovník. K otázce nařízení ústního jednání ve věci žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, s tím, že v dané věci nebylo nařízení ústního jednání nutné pro rozhodnutí ve věci. Námitku neprovedení dokazování a absence protokolu o dokazování považuje žalovaný rovněž za nedůvodnou, neboť ve smyslu § 53 odst. 6 správního řádu není protokol nutné pořizovat při každém dokazování mimo nařízené jednání. Žalovaný uzavřel, že prvostupňový správní orgán postupoval v souladu s § 50 odst. 1 správního řádu a žalobkyni rovněž poučil podle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalovaný taktéž odmítl námitku neústavnosti objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla. Ze správního spisu krajský soud zjistil pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Podle úředního záznamu prováděla dne 3. 12. 2015 hlídka Městské policie České Budějovice kontrolní činnost v ul. Jeronýmova v Českých Budějovicích, kde v 16:23 hod. v blízkosti domu č. p. 21 nalezla odstavené vozidlo žalobkyně v úseku platnosti dopravní značky V12c. Tyto skutečnosti korespondují s ručně sepsaným vyrozuměním o porušení pravidel, které bylo rovněž zanecháno na vozidle žalobkyně a dále i s oznámením o podezření ze spáchání přestupku ze dne 21. 1. 2016. Ve správním spise jsou založeny tři barevné nedatované fotografie zachycující místo, kde bylo vozidlo žalobkyně odstaveno. Na těchto fotografiích je zřetelné vodorovné dopravní značení V12c zákaz zastavení, žlutá čára, stejně jako jedno svislé dopravní značení B28 zákaz zastavení a druhé v pozadí s dodatkovou tabulkou E08b průběh úseku. Dále je založeno celkem deset fotografií vozidla žalobkyně pořízených dne 3. 12. 2015 v čase 16:26 hod. až 16:28 hod. Z fotografií je patrné, že vozidlo žalobkyně je odstaveno na místě, které zachycují nedatované fotografie, přičemž u přední části vozu je jasně zřetelné vodorovné dopravní značení V12c zákaz zastavení, žlutá čára, za vozidlem je rovněž viditelné svislé dopravní značení B28 zákaz zastavení s dodatkovou tabulkou E08b průběh úseku, v jejíž působnosti se vozidlo žalobkyně rovněž nachází. Výzvou ze dne 26. 1. 2016 byla žalobkyně vyzvána podle § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích k úhradě částky 300 Kč, přičemž byla poučena o možnosti podat vysvětlení a sdělit osobu řidiče vozidla. Na tuto výzvu prvostupňový správní orgán obdržel dne 10. 2. 2016 sdělení žalobkyně, že vozidlo řídil v předmětný čas L.H.N., nar. ..., trvale bytem X, Vietnam, doručovací adresa X, zaměstnanec společnosti ODVOZ VOZU, s. r. o., který si poštu přebírá na adrese sídla této společnosti Americká 11, Praha. Žalobkyně rovněž předložila plnou moc pro obecného zmocněnce společnost ODVOZ VOZU, s. r. o. Předvoláním ze dne 11. 2. 2016 byla udaná osoba řidiče neúspěšně předvolána k podání vysvětlení a vypravená poštovní zásilka se vrátila zpět jako nedoručená, podle doručujícího orgánu, poskytovatele poštovních služeb, je adresát na uvedené adrese neznámý. Ověření udané osoby v registru obyvatel bylo dne 11. 2. 2016 bez pozitivního výsledku. Dne 24. 3. 2016 bylo podezření o přestupku spočívajícího v odstavení vozidla žalobkyně v rozporu s právními předpisy odloženo, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Příkazem ze dne 24. 3. 2016 byla žalobkyni za shora uvedený správní delikt provozovatele vozidla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Proti tomuto příkazu podala žalobkyně dne 4. 4. 2016 odpor. Podle záznamu ze dne 27. 4. 2016 žalobkyně po poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu vyrozuměním ze dne 5. 4. 2016 nevyužila možnosti seznámit se s obsahem spisu. Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2016 byla žalobkyni za správní delikt provozovatele vozidla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost úhrady nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí prvostupňový správní orgán shrnul zjištěný skutkový stav, dosavadní průběh řízení a relevantní právní úpravu a uzavřel, že jsou splněny podmínky pro uplatnění objektivní odpovědnosti žalobkyně jakožto provozovatelky předmětného vozidla, které neznáma osoba odstavila v rozporu s právními předpisy. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 11. 5. 2016 odvolání, ve kterém namítla porušení svých práv, neboť nebylo ve věci nařízeno ústní jednání, na kterém by bylo za její osobní účasti provedeno dokazování. Zároveň namítla nesplnění předpokladů pro objektivní odpovědnost provozovatele vozidla, neboť správnímu orgánu udala osobu řidiče. O podaném odvolání žalovaný dne 25. 7. 2016 rozhodl napadeným rozhodnutím. Po shrnutí skutkového stavu, dosavadního průběhu řízení a relevantní právní úpravy žalovaný vypořádal vznesené námitky žalobkyně jako nedůvodné. K námitce nekonání ústního jednání žalovaný konstatoval ustálenou judikaturu a praxi se závěrem, že nařízení ústního jednání nebylo s ohledem na zjištěný skutkový stav nezbytné. K námitce nenaplnění předpokladů pro objektivní odpovědnost provozovatele vozidla žalovaný rozvinul argumentaci prvostupňového správního orgánu, když doplnil, že udaná osoba řidiče je mu známa z celé řady dalších řízení, ve kterých je soustavně udávána jako řidič, a to minimálně v řízeních vedených Magistrátem města České Budějovice, sp. zn. 1747/2016 Kon, 2234/2016 Kon, 3610/2016 Kon, 3568/2016 Kon a 3268/2016, ve kterých společnost ODVOZ VOZU, s. r. o. rovněž vystupovala jako obecný zmocněnec provozovatelů vozidel. Ani v těchto řízeních se nepodařilo udané osobě doručovat. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl při jednání dne 23. 8. 2017. Procesní strany setrvaly při jednání na svých stanoviscích. Žaloba není důvodná. Námitku porušení § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích shledal krajský soud nedůvodnou. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Žalobkyně na výzvu prvostupňového správního orgánu sdělila, že vozidlo v daný čas řídil L.H.N. Za účelem prověření tvrzení žalobkyně se prvostupňový správní orgán udané osobě pokusil neúspěšně doručit předvolání k podání vysvětlení. Žalobkyně uvádí, že toto předvolání bylo doručeno fikcí, s tímto názorem se však nelze ztotožnit, neboť předvolání bylo poskytovatelem poštovních služeb vráceno prvostupňovému správnímu orgánu s tím, že udaná osoba je na doručovací adrese neznámá. Z tohoto důvodu nemohlo být udané osobě zanecháno oznámení podle § 23 odst. 4 správního řádu a nemohlo dojít ani k doručení fikcí podle § 24 odst. 1 správního řádu. Dílčí námitku neustanovení opatrovníka udané osobě řidiče, kterému se nedaří doručovat, považuje krajský soud za nedůvodnou. Ustanovení opatrovníka řidiči vozidla vůbec nepřicházelo v úvahu. Opatrovníka podle § 32 správního řádu by bylo lze ustanovit především ztotožněnému účastníku správního řízení, u něhož nastal některý ze zákonných důvodů vymezených v předmětném ustanovení. Ovšem v nyní posuzovaném případě nebyl řidič vozidla spolehlivě ztotožněn tak, aby s ním vůbec mohlo být zahájeno řízení o přestupku. Přestupková věc byla odložena z důvodu nezjištění totožnosti pachatele. Ustanovení opatrovníka řidiči vozidla podle § 32 odst. 2 písm. d) nebo e) správního řádu by z procesního hlediska nedávalo žádného smyslu, neboť opatrovník by nemohl přispět ke zjištění a ztotožnění řidiče vozidla. Dílčí námitkou žalobkyně, že správní orgán měl při svých pochybnostech o totožnosti udané osoby řidiče vést s žalobkyní eventuálně řízení pro porušení jeho povinnosti podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, se krajský soud s ohledem na předmět tohoto soudního přezkumu nezabýval, neboť krajskému soudu v tomto řízení nepřísluší hodnotit, zda správní orgán měl zahájit s žalobkyní další správní řízení či nikoli. Žalobkyně mylně uvádí, že prvostupňový správní orgán odůvodňoval své závěry o udané osobě řidiče s odkazem na skutečnosti známé z úřední činnosti. Takto činil až sám žalovaný, který své znalosti této osoby ze své úřední činnosti podložil konkrétními spisovými značkami řízení, která vedl jemu podřízený prvostupňový správní orgán. Na tomto postupu neshledává krajský soud žádných vad. Dílčí námitku žalobkyně o nedostatečném vysvětlení znalostí správních orgánů plynoucích z jejich úřední činnosti proto shledal krajský soud nedůvodnou. Krajský soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 – 58, ve kterém tento soud mj. uvedl, „že skutečnosti známé z úřední činnosti, musí (správní orgán) náležitě vyložit v odůvodnění rozhodnutí, ze které své konkrétní úřední činnosti či postupu zná takové skutečnosti, resp. odkud se o nich dozvěděl (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2010, čj. 1 As 100/2009 – 129, publ. pod č. 2038/2010 Sb. NSS, body 27 a 28…).“ K tomuto závěru se přiklonil i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35. Uvedeným povinnostem správní orgány v nyní přezkoumávané věci dostály. Žalovaný specifikoval řízení a uvedl konkrétní spisové značky, v nichž se udaná osoba řidiče opakovaně vyskytovala jako označený přestupce. Touto argumentací žalovaný podpořil svůj závěr o tom, že uvedení dané osoby jako řidiče vozidla je součástí procesní strategie, kterou užívá zvolený obecný zmocněnec i v dalších řízeních. Skutečnosti známé z úřední činnosti byly žalovaným dostatečně konkretizovány a byl označen jejich zdroj. Žalobkyně mohla popř. žádat o nahlédnutí do příslušné spisové dokumentace postupem podle správního řádu. Žalobkyně má v souladu s § 36 správního řádu právo seznámit se se všemi podklady rozhodnutí. Podle § 50 odst. 1 téhož zákona jsou podkladem rozhodnutí mj. i skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, se kterými má žalobkyně z povahy věci právo se v přiměřeném rozsahu seznámit. Podle § 38 odst. 2 správního řádu platí, že jiným osobám než účastníkům umožní správní orgán nahlédnout do spisu, prokáží-li naléhavý právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li tím porušeno právo některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob. Pro úplnost krajský soud poukazuje na právní závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35, podle jehož právní věty lze provozovatele vozidla postihnout za správní delikt „pouze v případě, že správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku podle § 125f odst. 4 téhož zákona; tyto kroky musí být ze správního spisu zřejmé, a to i v případě, že spočívají ve skutečnostech známých z úřední činnosti.“ Tomuto požadavku žalovaný bezpochyby dostál, když označil konkrétní pramen skutečností známých z jeho úřední činnosti. Krajský soud je přesvědčen, že označení osoby L.H.N. jako řidiče vozidla žalobkyně bylo v nyní projednávané věci pouze obstrukční součástí procesní strategie a jednalo se tak o disimulativní úkon ze strany žalobkyně a zjevné zneužití práva nepožívající soudní ochrany. S touto udanou osobou řidiče se v rámci své praxe setkal nejen žalovaný, ale i jiné správní orgány a správní soudy, které konstatovaly, že tato nekontaktní osoba je pravidelně udávána jako osoba řidiče v případech, kdy je obecným zmocněncem provozovatele vozidla společnost ODVOZ VOZU, s. r. o. (viz např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2017, č. j. 57 A 67/2016 – 33, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2017, č. j. 30 A 78/2016 – 26). Krajský soud závěrem k této žalobní námitce odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. (…) Pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona (…) naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ Krajský soud shledal, že prvostupňový správní orgán učinil dostatečné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku. Prvostupňový správní orgán poučil žalobkyni o možnosti podat vysvětlení a sdělit osobu řidiče. Žalobkyně reagovala toliko sdělením osoby, která měla vozidlo na předmětném místě odstavit. Prvostupňový správní orgán pro prověření tvrzení žalobkyně předvolal jí udanou osobu k podání vysvětlení, přičemž se této osobě nepodařilo doručit předvolání na uvedenou adresu. Z evidence obyvatel správní orgán k udané osobě nezjistil žádné údaje. Za této situace nezbylo prvostupňovému správnímu orgánu nic jiného, než podezření ze spáchání přestupku odložit, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. S ohledem na charakter institutu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla by bylo v rozporu s jeho smyslem, aby prvostupňový správní orgán prováděl rozsáhlé prověřování, např. opakovaně se dotazoval žalobkyně, či ukládal pořádkové pokuty atd. Pouhé tvrzení žalobkyně nelze považovat za skutečnost, která by odůvodňovala zahájení řízení o přestupku vůči jí udané osobě. Vzhledem k tomu, že žalobkyně označila za řidiče osobu nekontaktní, má krajský soud v souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu za to, že byla splněna podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu příslušného ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích. Správní delikt tak mohl být projednán. Námitku porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod nekonáním ústního jednání shledal krajský soud nedůvodnou. Krajský soud se neztotožňuje se závěry judikatury, na kterou žalobkyně odkázala, o nutnosti ústního jednání v řízení o tzv. jiných správních deliktech. Prvostupňový správní orgán nebyl povinen nařídit v přezkoumávané věci ústní jednání, k čemuž je možné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, podle něhož „správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu z roku 2004) v řízeních o správních deliktech, není- li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.“ V citovaném rozsudku se dále uvádí, že „soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ Vzhledem k obsahu správních spisů a podkladům rozhodnutí je nutné dospět k názoru, že ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu nebylo nařízení ústního jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka. Krajský soud pro úplnost poukazuje dále na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 - 34, který dospěl k obdobnému závěru jako Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46. Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku mj. uvedl, že „z cit. čl. 6 odst. 1 Úmluvy podle názoru soudu vyplývá, že se vztahuje pouze na jednání před orgánem, který splňuje atributy nezávislosti (tzv. princip plné jurisdikce), tedy v podmínkách českého právního řádu na soud.“ S právním hodnocením citovaných soudů se zdejší krajský soud ztotožňuje, a proto shledal vznesenou námitku žalobkyně nedůvodnou. Žalobkyně dále namítá, že nebyla podle § 51 odst. 2 správního řádu vyrozuměna o provádění důkazů mimo ústní jednání, čímž byla porušena zásada bezprostřednosti. Tuto námitku shledává krajský soud nedůvodnou. Ze správních rozhodnutí ve věci samé je zcela zřejmé, že v přezkoumávané věci proběhlo dokazování. Z toho důvodu se krajský soud neztotožňuje s názorem žalobkyně, že správní orgány nepřistoupily k dokazování. Krajský soud se dále zabýval průběhem samotného dokazování v mezích vznesených žalobních bodů. Krajský soud poukazuje na právní názor uváděný v odborné literatuře: „Z logiky věci se však nelze domnívat, že je nezbytné vyrozumět účastníka, že se bude provádět důkaz listinou spočívající pouze v tom, že si ji správní orgán (přesněji řečeno oprávněná úřední osoba) přečte, resp. učiní o tom podle § 53 odst. 6 záznam do spisu. Nutnost přítomnosti účastníků při tomto přečtení listiny nelze dovozovat ani z § 53 odst. 6, protože ten pouze stanoví, jak postupovat v případě, že přítomni jsou (nestanoví však, že je to nezbytné; svou formulací naopak dokládá, že to nezbytné není).“ (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 200). Obdobně tak „vedle ústního přečtení či sdělení obsahu lze důkaz listinou provést tam, kde to její povaha umožňuje, i tím, že do správního spisu bude založena kopie předmětné listiny. O provedení důkazu tímto způsobem již není nutné účastníka řízení vyrozumívat, neboť tento má možnost seznámit se se všemi podklady pro vydání rozhodnutí.“ (Ondruš R.: Správní řád. Nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami, 1. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2005, 515 s., s. 190.) V tomto duchu rozhodoval Nejvyšší správní soud v řadě případů, viz např. rozsudek ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, a rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51. Pro úplnost krajský soud poukazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012 – 40, byť se v této věci nejednalo o správní trestání, podle jehož právní věty „správní orgán není povinen postupovat dle § 51 odst. 2 správního řádu z roku 2004, tj. vyrozumět účastníka řízení o provádění důkazů mimo ústní jednání, jde-li o provedení důkazu listinou.“ Krajský soud se k uvedeným právním názorům přiklání, neboť při dokazování určitých skutečností, respektive při provádění některých důkazů by doslovné lpění na zákonné dikci mohlo být hodnoceno jako přepjatý právní formalismus, a to zejména v kontextu průběhu řízení jako takového a účelnosti takového postupu. Za zcela zásadní je nutno hodnotit tu skutečnost, že listiny, kterými bylo dokazováno, zůstaly ve správním spise založeny, a žalobkyně měla možnost se s těmito listinami kdykoli při nahlížení do spisu seznámit. Krajský soud poukazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, podle něhož „…o provedení důkazu touto listinou nebyl do spisu učiněn záznam. Jde tedy bezpochyby o vadu řízení před správním orgánem, ale v přezkoumávané věci tuto vadu Nejvyšší správní soud na rozdíl od soudu krajského nepovažuje za natolik intenzivní, aby mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Je totiž nutno přihlédnout k tomu, že není pochyb o tom, že tato listina se ve správním spise nacházela v okamžiku, kdy ve věci proběhlo ústní jednání, v jehož závěru byla obecnému zmocněnci žalobce dána možnost se s kompletním obsahem správního spisu seznámit a vyjádřit se k němu před vydáním rozhodnutí. Pokud by o provedení důkazu výpisem z evidenční karty řidiče byl proveden záznam v souladu s citovaným ustanovením správního řádu, důkazní situace by se nijak nezměnila. K této otázce se ostatně ve stejném duchu (a dokonce ještě shovívavějším) vyjádřila i doktrína. Ve druhém vydání publikace Správní řád – Komentář (JUDr. Josef Vedral, Ph.D., BOVA POLYGON, Praha 2006; 2012) její autor uvádí: „Ustanovení § 53 odst. 6 se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí…… Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam především u „listin“ podle odst. 1 tohoto ustanovení……. Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou „přidanou hodnotu“.“ V nyní projednávané věci sice neproběhlo ústní jednání, nicméně žalobkyně měla po celou dobu správního řízení možnost se s obsahem správního spisu a s podklady rozhodnutí seznámit, což dobrovolně neučinila. Krajský soud si je vědom právních názorů o nedostatečnosti postupu podle § 36 odst. 3 správního řádu a ohledně otázky zhojení případných pochybení v rámci důkazního řízení, viz žalobkyní uváděný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34, nicméně postup správního orgánu nebyl vadou, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí jako takového, k čemuž se odkazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, podle něhož „je (…) nutno posoudit, zda zjištěná procesní vada mohla mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. června 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 18. března 2004, č. j. 6 A 51/2001 - 30, č. 494/2005 Sb. NSS). V tomto případě (…) soud takový vliv neshledal a ani z tvrzení stěžovatelky žádný možný vliv uvedené procesní vady na zákonnost výsledného rozhodnutí nevyplývá. Stěžovatelka měla možnost se s veškerými důkazními prostředky shromážděnými ve spise seznámit a vyjádřit se k nim na základě výzvy magistrátu ze dne 6. listopadu 2014, avšak neučinila tak. (…) Vzhledem k formě důkazů (listiny) a povaze správního orgánu (rozhodoval pověřenou úřední osobou) nevznikla ani žádná relevantní pochybnost o tom, zda a za jakých okolností se magistrát s důkazy bezprostředně seznámil.“ Vzhledem k uvedenému krajský soud neshledal důvodnou ani dílčí námitku žalobkyně směřující vůči absenci protokolu o provedení důkazu, k čemuž pouze pro úplnost dodává, že nebylo-li prováděno dokazování mimo nařízené jednání za účasti žalobkyně, nebyl důvod takový protokol vyhotovit, neboť podle § 53 odst. 6, věty první správního řádu se o provedení důkazu listinou učiní pouze záznam do spisu, je-li to z logiky věci účelné (viz výše). Nepořízení protokolu o provedeném dokazování listinami proto krajský soud jako vadu řízení nehodnotil. Listiny zůstaly součástí spisu, a proto je nepochybné, z jakých důkazů byl zjišťován skutkový stav věci. Námitku neústavnosti § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích shledal krajský soud nedůvodnou. Podle tohoto ustanovení platí, že provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Na prvním místě krajský soud podotýká, že žalobkyně uvádí, že aplikací § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích bylo zasaženo do jejích ústavních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, aniž by blíže uvedla, která její práva byla aplikací tohoto ustanovení dotčena. Žalobkyně sice uvádí, že byla porušena presumpce neviny, neboť jako provozovatelka vozidla byla automaticky shledána vinnou z projednávaného správního deliktu, nicméně je nutné podotknout, že její argumentace se do určité míry s napadanou právní úpravou míjí, neboť odpovědnost provozovatele vozidla je objektivní odpovědností za nastalý protiprávní stav, nikoliv za jeho zavinění. Nadto nelze opomenout, že byla-li by skutečně zjištěna osoba řidiče, kterou je žalobkyně podle § 10 odst. 1 písm. d) téhož zákona povinna znát, subsidiární řízení o objektivní odpovědnosti žalobkyně, jakožto provozovatelky vozidla, by nebylo vedeno. Otázkou ústavnosti tohoto ustanovení se v minulosti zabýval Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, přičemž v rámci jeho právní věty bylo shrnuto, že „ustanovení § 10 odst. 3, resp. § 125f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, o odpovědnosti provozovatele vozidla, založené na objektivní odpovědnosti s možností liberace, za správní delikt spočívající v nezajištění, „aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“ (např. za neoprávněné zastavení nebo stání), není v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. s čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, konkrétně s ústavní garancí principu presumpce neviny, práva nevypovídat a nebýt nucen k sebeobviňování.“ Krajský soud se s tímto právním názorem zcela ztotožňuje, neboť „je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ (rozsudek téhož soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21). Krajský soud pro úplnost dodává, že si je vědom podaného návrhu na zrušení § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, který je Ústavním soudem projednáván pod sp. zn. Pl. ÚS 15/16. Ke dni rozhodování soudu však nebylo o tomto návrhu rozhodnuto. Z tohoto důvodu k této skutečnosti krajský soud nepřihlédl. Analogii užití zapůjčené zbraně ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, a odpovědnosti vlastníka zbraně za její užití jinou oprávněnou osobou nepovažuje krajský soud s ohledem na zcela odlišné právní úpravy užívání těchto věcí za přiléhavou. Žalobkyně ve své úvaze zcela pomíjí zásadní rozdíly jí uváděných skutkových podstat, obvyklého skutkového děje a způsobu řešení nastalého protiprávního stavu. Rovněž tak pomíjí rozdílné podmínky pro přenechání zbraně k užívání jinému. Ad absurdum by žalobkyně mohla tímto způsobem argumentovat příkladem na přenechání zcela libovolné movité věci k užívání jinému. V případě objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla je nutné zdůraznit, že skutečný přestupce nebude za své jednání postižen, pokud jej provozovatel vozidla sám jako osobu řidiče a potencionálního přestupce, řádně neoznačí. Nelze než uzavřít, že následná realizace objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla je způsobena právě vlastním procesním postupem žalobkyně ve věci, který nemůže být kladen k tíži správním orgánům. S ohledem na shora uvedené krajský soud neshledal důvody pro to, aby podal návrh na zrušení patřičných ustanovení zákona o silničním provozu k Ústavnímu soudu. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před krajským soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.