51 A 4/2017 - 22

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce SEPA CREDIT s. r. o., se sídlem Praha - Horní Počernice, Náchodská 762/65, proti žalovanému 1. Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2 a 2. Městského úřadu Stod, se sídlem Stod, nám. ČSA 294, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívající ve vydání usnesení č.j. KUJCK 163062/2016 ze dne 21.12.2016, takto:

Výrok

Žaloba se odmítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou označenou jako žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle ustanovení § 82 s.ř.s. doručenou dne 16. 1. 2017 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá postupem podle § 51 odst. 1 s.ř.s., aby soud vydal rozsudek, kterým by postup žalovaného č. 2 (správně má být žalovaného č. 1) spočívající ve vydání usnesení č.j. KUJCK 163062/2016 z 21.12.2016 prohlásil za nezákonný a žalovaným č. 1 a 2 zakázal pokračovat v tomto nezákonném zásahu a v další úřední činnosti a uložil jim, aby znovu rozhodly o vznesených námitkách podjatosti způsobem podle ustanovení § 14 správního řádu. Současně navrhl, aby soud žalovaným č. 1 a 2 zakázal vycházet z nezákonného usnesení č.j. KUJCK 163062/2016 z 21.12.2016 a nařídil obnovit stav před nezákonným zásahem. K žalobě žalobce přiložil písemnost ze dne 30. 4. 2015, na základě které vznesl námitku podjatosti úředních osob P.F., Mgr. Z.M., Ing. P.P. a Bc. J.V. Dále přiložil usnesení Městského úřadu Stod, starosty města ze dne 14. 9. 2016 č.j. 5648/16/OKS, sp. zn.: ZN/282/OKS/16, kterým bylo rozhodnuto o tom, že Ing. P.P., tajemnice Městského úřadu Stod není vyloučena jako úřední osoba z projednávání a rozhodování ve správním řízení, vedeném odborem správním a dopravním Městského úřadu Stod sp. zn. ZN/973/OSD/12 (ve věci zřízení věcného břemene k pozemkům v k.ú. Dobřany, které jsou ve vlastnictví žalobce. Dále přiložil usnesení Městského úřadu Stod, odboru kancelář starosty ze dne 16. 9. 2016 č.j. 5649/16/OKS, sp. zn.: ZN/283/OKS/16, kterým bylo rozhodnuto tak, že Mgr. Z.M., vedoucí odboru správního a dopravního Městského úřadu Stod není vyloučen jako úřední osoba z projednávání a rozhodování ve správním řízení vedeném odborem správním a dopravním Městského úřadu Stod pod sp. zn. ZN/973/OSD/12. dále přiložil usnesení Městského úřadu Stod, odbor správní a dopravní ze dne 19.9.2016 č.j. 11159/16/OSD sp. zn. ZN/2076/OSD/16, kterým bylo rozhodnuto tak, že Bc. P.F., referentka odboru správního a dopravního Městského úřadu Stod, není vyloučena jako úřední osoba z projednávání a rozhodování ve správním řízení vedeném odborem správním a dopravním Městského úřadu Stod pod sp. zn. ZN/973/OSD/12. V příloze žaloby je připojeno i dílčí vyjádření žalobce ze dne 14. 11. 2016 v řízení o návrhu na zřízení věcného břemene pod sp. zn. ZN/973/ODS/12, č.j. 1234/16/OSD/Fi a usnesení Krajského úřadu Jihočeského kraje, ředitele krajského úřadu ze dne 21. 12. 2016 č.j. KUJCK 163062/2016, kterým byla zamítnuta odvolání žalobce proti výše označeným usnesením a tato usnesení byla potvrzena. Žalobce v žalobě popsal přehled vývoje věci a uvedl, že je účastníkem řízení o vyvlastnění věcného břemene, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě vedeného podle § 17 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích zahájeného na návrh Plzeňského kraje a vedeného před správním orgánem žalovaným č. 1 pod sp. zn. ZN 973/OSD/12 (správně má být uvedeno žalovaným č.

2. Žalobce uvedl, že nezákonným zásahem žalovaných 1 a 2 je úřední činnost podjatých osob a zamítnutím námitky podjatosti bylo nepřípustně zasaženo do jeho vlastnického práva užívat pozemky. K příslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobce uvedl, že je dána ve smyslu § 7 odst. 2 s.ř.s., ačkoli je řízení velmi nestandardní, neboť je vedeno nepříslušným odvolacím orgánem, krajským úřadem se sídlem v Českých Budějovicích, zatímco prvostupňový správní orgán sídlí v Plzeňském kraji (žalobce nesprávně zaměňuje žalovaného č. 1 a č. 2). Podle žalobce je žaloba ve smyslu § 84 odst. 1 s.ř.s. včasná a současně je podle jeho názoru přípustná. Aktivní legitimaci žalobce opírá o ustanovení § 82 s.ř.s. se současným tvrzením, že nezákonný zásah žalovaných jakož i jeho účinky průběžně trvají. Zároveň uvedl, že vyhovění žalobě je v souladu s veřejným zájmem, neboť bylo vydáno usnesení č.j. KUJCK 163062/2016 z 21. 12. 2016 a byla zamítnuta námitka podjatosti, přestože k tomu neexistoval zákonný důvod. Žalobce uvedl, že je mu známa judikatura správních soudů, že rozhodnutí správního orgánů o námitce podjatosti úřední osoby nepodléhá samostatnému soudnímu přezkumu podle § 65 s.ř.s. Žalobce citoval z ustanovení § 82 s.ř.s., jaký je požadavek na naplnění pojmových znaků nezákonného zásahu. K tomu připojil, že probíhá řízení o vyvlastnění věcného břemene vedeného podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích před Městským úřadem Stod, kde vyvlastnitelem a vlastníkem pozemních komunikací je Plzeňský kraj, to je poskytovatel dotací a příspěvků do rozpočtu zaměstnavatele oprávněných úředních osob, kterým je Město Stod zastoupené starostou J.V. Zaměstnanci Města Stod jsou závislí na svém zaměstnavateli a přitom všechny námitkou podjatosti dotčené osoby jsou nejen úředními osobami Silničního správního úřadu Městského úřadu Stod, ale i zaměstnanci Města Stod. Za takové situace je těžko představitelné, že jejich rozhodování by bylo nestranné a objektivní. Vzhledem k tomu, že se jedná o řízení s mimořádným rozsahem zasažených pozemků a výsledek může zasáhnout právní sféru účastníka řízení závažným způsobem, je namístě vyloučit jakékoli pochybnosti o možné podjatosti úředníků oprávněných úředních osob vyvlastňujícího orgánu. Žalobce odkázal na rozsudek NSS č.j. 1 As 89/2010, z něhož citoval, dále poukázal na výklad ustanovení § 14 správ. řádu a k tomu navazující rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 7/2009, z něhož vyplývá nutnost aplikace třífázového algoritmu k posouzení toho, zda je úřední osoba podjatá či nikoliv. V případě, že podmínky jsou splněny, je možné úřední osobu z úkonů v konkrétním řízení vyloučit. Krajský soud před meritorním posouzením věci se v prvé řadě musel zabývat otázkou splnění podmínek řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a následující zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou, žalobu tudíž nelze věcně projednat, neboť je nepřípustná. Žalobce ve svém žalobním petitu navrhuje soudu, aby usnesení Krajského úřadu Jihočeského kraje č.j. KUJCK 163062/2016 ze dne 21. 12. 2016 prohlásil za nezákonné a zakázal jak Krajskému úřadu Jihočeského kraje, tak Městskému úřadu Stod vycházet z tohoto usnesení a současně požaduje, aby soud nařídil obnovení stavu před nezákonným zásahem, který spatřuje ve vydaných usneseních ohledně jím vznesených námitek podjatosti a zároveň žádá, aby správní orgány o těchto vznesených námitkách podjatosti rozhodly znovu podle § 14 správního řádu. Takový postup a požadavek žalobce na rozhodnutí soudu je nepřípustný z toho důvodu, že žalobce se neztotožnil, jak uvádí a zároveň i přikládá v příloze své žaloby rozhodnutí jak prvostupňového, tak druhostupňového správního orgánu s jejich rozhodnutími, která byla vydána ve věci jím vznesených námitek podjatosti. Jak vyplývá z textu žaloby, je žalobci známo, že z ustálené judikatury správních soudů vyplývá závěr o tom, že rozhodnutí správního orgánu o námitce podjatosti úřední osoby nepodléhá samostatnému soudnímu přezkumu dle § 65 s.ř.s., a proto zvolil žalobu proti nezákonnému zásahu. Žalobce sice správně uvedl, že rozhodnutí o námitce podjatosti nepodléhá samostatnému soudnímu přezkumu dle § 65 s.ř.s., ale již neuvedl, což je mu jistě při znalosti judikatury Nejvyššího správního soudu taktéž známo (kupříkladu s odkazem na rozsudek NSS sp. zn. 7 As 29/2015), že takové rozhodnutí lze napadnout spolu s meritorním rozhodnutím ve věci. Vyloučením rozhodnutí o námitce podjatosti ze samostatného soudního přezkumu nedochází k porušení práva na soudní ochranu proti rozhodnutím správních orgánů (článek 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť přezkum rozhodnutí o námitce podjatosti není vyloučen úplně, nýbrž pouze koncentrován do řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o věci samé. Žalobce, přestože brojí proti zákonnosti usnesení Krajského úřadu Jihočeského kraje č.j. KUJCK 163062/2016 ze dne 21. 12. 2016, kterým byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutím prvostupňového správního orgánu Městského úřadu Stod ve věci jím uplatněných námitek podjatosti proti jím označeným úředním osobám, volí však cestu žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu, který spatřuje právě ve vydání oněch označených rozhodnutí. Žalobce přitom nemá na výběr za situace, kdy ohledně jím uplatněného podnětu či námitky bylo vydáno rozhodnutí, aby volil způsob, který je pro něho výhodnější. Podle § 82 s.ř.s. platí, že „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen “zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku, bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“. Ochrana poskytovaná podle § 82 a následující s.ř.s. má totiž subsidiární povahu. Použije se za situace, jestliže není k dispozici jiný prostředek ochrany. Navíc, jak uvedl Nejvyšší správní soud, zákon nedává na výběr, jakými právními prostředky proti zásahu brojit. Žaloba podle § 82 a následující s.ř.s. je takovým právním prostředkem pouze tehdy, pokud správní řád jiné právní prostředky neposkytuje. Zákon tak jednoznačně upřednostňuje jiné formy ochrany před protiprávním konáním správních orgánů a tato soudní ochrana se uplatní jen tam, kde jiná ochrana není. K tomu lze odkázat na rozsudek NSS č.j. 1 Afs 16/2004-90 pub. pod č. 1541/2008 Sb., NSS, kde Nejvyšší správní soud dále uvedl, že institut žaloby proti nezákonnému zásahu nemůže být vykládán jako jakási náhražka žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, a proto není v procesní dispozici účastníka řízení volit, kterou z těchto žalob bude pro sebe považovat za vhodnější a které řízení bude iniciovat. Určujícím kritériem pro podání žaloby totiž není procesní taktika žalobce, nýbrž povaha napadeného úkonu. Přitom platí, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu má před žalobou proti nezákonnému zásahu přednost v tom smyslu, že lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky, je tak účastník řízení povinen učinit a teprve po vyčerpání těchto prostředků si zároveň otevírá procesní prostor pro případné podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Žalovat nezákonný zásah je možné jen za situace, jestliže ochrana jinými právními prostředky není možná. Vztah obou žalobních typů lze označit za primát žaloby proti rozhodnutí, kdy sekundární možnost k podání úspěšné žaloby proti nezákonnému zásahu nastupuje teprve tehdy, pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu, a to ani po zprocesnění zásahu jinými právními prostředky ve smyslu § 85 s.ř.s. Žalobce bez konkrétní souvztažnosti k předmětu řízení v žalobě uvádí, že rozdíl mezi žalobou proti správnímu orgánu a zásahovou žalobou je ve formě aktů, kdy u žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dovozuje, že chrání proti aktům majícím obecně povahu individuálního správního aktu, zatímco zásahová žaloba podle názoru žalobce slouží proti jakýmkoli aktům či úkonům, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a nejsou pouhými procesními úkony technicky zajišťujícími průběh řízení. V souzeném případě vydáním rozhodnutí (procesní usnesení) o námitkách podjatosti správní orgány sice nezaložily, nezměnily, nezrušily, ani závazně neurčily žádná práva ani povinnosti žalobce. Došlo však nepochybně k vydání individuálního správního aktu, byť se jednalo o procesní rozhodnutí a na právech žalobce ani na jeho povinnostech ničeho nezměnilo. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 67/2013 „ rozhodnutí o námitkách podjatosti je svým charakterem rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Jestliže v průběhu určitého procesu účastník tohoto procesu uplatní ve vztahu k orgánu, který tento proces vede či řídí, námitky podjatosti, musí příslušný orgán o těchto námitkách rozhodnout ještě předtím, než je učiněn konečný úkon, resp. než je rozhodnuto ve věci samé. O samotných právech či povinnostech určitého subjektu je však rozhodnuto až následně. Pokud je výsledkem tohoto procesu rozhodnutí, které zakládá, mění, ruší či závazně určuje práva, může se takový subjekt bránit proti tomuto konečnému rozhodnutí ve věci samé samostatnou žalobou a v jejím rámci může namítat i vady řízení spočívající v nesprávném posouzení námitek podjatosti. Samotné rozhodnutí o námitkách podjatosti nepodléhá samostatnému soudnímu přezkumu.“ Nejvyšší správní soud dále v citovaném rozsudku uzavřel „usnesením o námitce podjatosti, tedy o vyloučení, resp. nevyloučení úřední osoby ze správního řízení, je rozhodováno toliko o tom, zda ta která osoba bude či nebude dále participovat na probíhajícím správním řízení. Podle svého charakteru jde pouze o rozhodnutí o vedení řízení, jímž se upravují poměry ve správním řízení, resp. vytvářejí se předpoklady pro to, aby mohlo být ve věci meritorně rozhodnuto. Usnesení starosty o námitce podjatosti podané stěžovatelem, ani rozhodnutí žalovaného proti tomuto usnesení, tedy nejsou konečnými rozhodnutími o věci samé, ale pouze rozhodnutími dílčími, která by měla rozhodnutí ve věci samé předcházet. Výrok předmětného usnesení (ve spojení s rozhodnutím odvolacího orgánu (tedy svým charakterem přímo nezasahuje do subjektivních práv účastníka řízení (hmotně- právní pozice stěžovatele). Takové rozhodnutí nespadá pod definici § 65 odst. 1 s.ř.s., podle nějž se lze správní žalobou domáhat zrušení pouze takových rozhodnutí správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší, nebo závazně určují práva nebo povinnosti, nestanoví-li soudní řád správní nebo zvláštní zákon jinak. Na tom ničeho nemění, že proti usnesení o námitce podjatosti je přípustné odvolání. Nejvyšší správní soud rovněž dodává, že z jeho citované judikatury vztahující se k otázce soudního přezkoumávání rozhodnutí o námitce podjatosti vyplývá, že ačkoli je takové rozhodnutí vyloučeno ze samostatného soudního přezkumu, lze je napadnout spolu s meritorním rozhodnutím ve věci, kde může být případně shledána vada řízení spočívající v nesprávném posouzení námitky podjatosti. Ve své judikatuře NSS dovodil, že vyloučením rozhodnutí o námitce podjatosti ze samostatného soudního přezkumu nedochází k porušení práva na soudní ochranu proti rozhodnutím správních orgánů (článek 36 odst. 2 LZPS), neboť přezkum rozhodnutí o námitce podjatosti není vyloučen úplně, nýbrž pouze koncentrován do řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o věci samé.“ Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že v konkrétním případě byla vydána procesní rozhodnutí ve věci žalobcem vznesených námitek podjatosti, kterými byly tyto námitky hodnoceny jako nedůvodné a úřední osoby nebyly vyloučeny z konkrétního řízení. Žalobce tento závěr neakceptoval a vzhledem k tomu, že je mu známa judikatura správních soudů, podle které samotné rozhodnutí o námitce podjatosti úřední osoby nepodléhá samostatnému soudnímu přezkumu, zvolil jako svou obranu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem a jako tento nezákonný zásah označil vydání usnesení Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 21. 12. 2016, kterým bylo zamítnuto odvolání proti prvostupňovovým rozhodnutím ve věci vznesených námitek podjatosti. Žalobce se v případě podané žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nedomáhal pouze určení, že zásah byl nezákonný, ale zároveň žádal, aby soud zakázal Krajskému úřadu Jihočeského kraje i Městskému úřadu Stod pokračovat v nezákonném zásahu tím, že jim měl uložit, aby znovu rozhodly o vznesených námitkách podjatosti podle § 14 správního řádu. Současně požadoval, aby soud zakázal vycházet z nezákonného usnesení Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 21. 12. 2016 a nařídil obnovit stav před nezákonným zásahem. Žalobce jinými slovy požadoval, aby soud zrušil vydaná rozhodnutí, pokud navrhl, aby bylo znovu rozhodnuto o vznesených námitkách podjatosti podle ustanovení § 14 správního řádu, neboť vadu nezákonnosti rozhodnutí lze řešit pouze zákonnými prostředky, kterými je podle správního řádu zrušení nezákonného rozhodnutí. Podle platné právní úpravy a obecné teorie není přípustné, aby soud pouze prohlásil, čili deklaroval nezákonnost rozhodnutí a uložil či nařídil bez ohledu na právní moc takového rozhodnutí správnímu orgánu, aby ve věci znovu rozhodl. Vadu nezákonnosti rozhodnutí lze napravit pouze zrušením rozhodnutí (v oblasti veřejné správy v rámci řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích) případně jeho změnou a nikoliv prohlášením nezákonnosti takového rozhodnutí, neboť deklarování tohoto stavu takovou vadu nezákonnosti nemůže zhojit ani za situace, že by nezákonnost měl prohlásit soud. Soud nemá kompetenci prohlašovat nezákonnosti rozhodnutí. Jiná by byla situace v případě zjištění, že se jedná o nicotné rozhodnutí, které nemá žádné účinky do práv a povinností účastníků řízení, neboť právě pro absenci těchto účinků v případě nicotného rozhodnutí lze tuto vadu rozhodnutí deklarovat a lze tak učinit i bez návrhu účastníků řízení. To ale na daný případ nedopadá. V konkrétní věci bylo o námitkách podjatosti žalobce rozhodnuto, a to pravomocně a jak soud výše vysvětlil, toto rozhodnutí nelze samostatně napadnout správní žalobou. Žalobce se může proti tomuto procesnímu rozhodnutí správních orgánů bránit podáním žaloby proti konečnému rozhodnutí ve věci samé, v jejímž rámci může namítat i vady spočívající v nesprávném posouzení námitek podjatosti. Rozhodnutí o námitkách podjatosti napadené žalobou nepodléhá samostatnému soudnímu přezkumu a podle ustanovení § 70 písm. c) s.ř.s. jsou takové úkony správního orgánu, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, ze soudního přezkumu vyloučeny. Žaloba by podle § 68 písm. e) s.ř.s. byla nepřípustná, pokud by se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Soud by musel takovou žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. usnesením odmítnout. Žalobce však svou žalobu označil jako žalobu proti nezákonnému zásahu, byť rozporoval pravomocné rozhodnutí správních orgánů o jím vznesených námitkách podjatosti. Soud proto vzhledem k tomu, že se žalobce nedomáhal pouze určení, zda zásah byl nezákonný, posuzoval přípustnost žaloby podle věty první ustanovení § 85 s.ř.s. Podle tohoto ustanovení je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky. Tato situace přímo dopadá na souzenou věc. Vzhledem k tomu, že žalobce prostředky ochrany podle správního řádu využil, to znamená, podal opravný prostředek (odvolání) proti prvostupňovým rozhodnutím (usnesením) ve věci jím vznesených námitek podjatosti, je žaloba nepřípustná, neboť se lze domáhat ochrany v rámci žaloby proti konečnému rozhodnutími o věci a žaloba na ochranu před nezákonným zásahem tudíž není jediným možným prostředkem ochrany. S ohledem na subsidiaritu zásahových žalob nelze připustit procesní taktiku žalobce, která by oproti dosavadnímu judikatornímu trendu připustila rozšiřování okruhu zásahových žalob ve smyslu § 82 s.ř.s. Soud zdůrazňuje, že účelem žaloby proti nezákonnému zásahu je ochrana proti porušování práv účastníků správního řízení za situace, kdy jim není umožněno, aby dosáhli nápravy jiným způsobem. V dané věci bylo vysvětleno, že žalobce má možnost dosáhnout nápravy v rámci podání žaloby proti meritornímu rozhodnutí, kdy může namítat vady řízení spočívající v případném nesprávném posouzení námitek podjatosti. Tento postup není v rozporu s článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť přezkum rozhodnutí o námitce podjatosti není vyloučen úplně, ale jen koncentrován do řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve věci samé. Soud k tomu odkazuje i na rozsudek NSS sp. zn 8 Azs 144/2015, kde NSS uvedl, že „výraz“ „zásah“ použitý v § 85 s.ř.s. je tedy nadále nutno vnímat optikou legislativní zkratky v § 82 s.ř.s., to je jako „zásah a pokyn nebo donucení správního orgánu, který není rozhodnutím. Domáhá-li se žalobce určení nezákonnosti zásahu, avšak za zásah považuje procesní situaci, ve které právní předpis předpokládá vydání rozhodnutí, nelze takovou žalobu meritorně projednat s poukazem na subsidiaritu zásahových žalob. Smyslem soudního přezkumu nezákonných zásahů je totiž mimo jiné možnost vyslovit zákaz pokračovat v porušování práv. Závěr o nezákonnosti správního rozhodnutí skrze řízení o určení nezákonnosti zásahu by narážel na zásadu presumpce správnosti správních aktů, podle které vyvolává pravomocné správní rozhodnutí účinky a považuje se za správné a zákonné, dokud není zrušeno zákonem stanoveným způsobem. Efektivní ochranu proti účinku správních rozhodnutí soud může poskytnout výhradně řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, v němž je možné pravomocně napadené rozhodnutí zrušit. Na tom nic nemění, pokud není rozhodnutí vyhrazeno k samostatnému přezkumu, ale jeho spornost je případně přezkoumávána až v řízení o rozhodnutí o věci samé“. V souzeném případě žalobce požadoval, aby soud vyslovil závěr o nezákonnosti vydaných rozhodnutí o námitkách podjatosti prostřednictvím řízení a určení nezákonnosti zásahu, což naráží na závadu presumpce správnosti správních aktů, které vyvolává pravomocné rozhodnutí, které se považuje za správné a zákonné, dokud není zákonem stanoveným způsobem zrušeno. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavřel, že se jedná o nepřípustnou žalobu. Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže je podle tohoto zákona nepřípustný. Jak bylo výše vysvětleno, žaloba na ochranu před nezákonným zásahem v dané věci není přípustná, neboť žalobci svědčí jiné právní prostředky, kterými se může účinně domáhat ochrany svých práv. Soud proto uzavřel, že v případě žaloby žalobce na ochranu před nezákonným zásahem se jednalo o nepřípustný návrh ve smyslu § 85 s.ř.s. Soud proto postupoval podle § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. a žalobu odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže žaloba byla odmítnuta.

Poučení