51 A 45/2016 - 43

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobkyně P. T. Q., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupené Mgr. Markem Čechovským, advokátem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech cizinců, sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 10. 2016, č. j. MV-122050-4/SO-2016, takto :

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 27. 10. 2016 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 12. 10. 2016, č. j. MV-122050-4/SO-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 7. 2016, č. j. OAM-2598-17/ZR-2014 (dále jen „rozhodnutí I. stupně“), kterým byla žalobkyni zrušena platnost povolení k trvalému pobytu z důvodu jejího dlouhodobého pobytu mimo území států Evropské unie podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). (2) Žalobkyně předně namítala, že žalovaná porušila zásadním způsobem své povinnosti, neboť napadené rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 správního řádu na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a požadavkům na činnost odvolacího orgánu dle § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaná dle žalobkyně nedostatečně a nesprávně přezkoumala na základě podaného odvolání rozhodnutí I. stupně. (3) Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná nedostatečně zjistila skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž byla porušena zásada materiální pravdy zakotvená v § 3 správního řádu, a správní orgány proto nepostupovaly v intencích § 50 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně tvrdila, že ve správním spisu nebyly obsaženy žádné relevantní důkazy vypovídající o naplnění důvodu pro zrušení trvalého pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Jediným důkazem, na základě něhož bylo dle žalobkyně vydáno napadené rozhodnutí, bylo prohlášení manžela žalobkyně, což shledává za zcela zjevně nedostatečné. (4) Další žalobní námitkou bylo porušení § 36 odst. 3 správního řádu a čl. 36 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina základních práv a svobod“), spočívající v nedostatečném vypořádání se s podaným vyjádřením žalobkyně a s návrhy na provedení dalšího dokazování. Žalobkyně požadovala provedení výslechu své osoby a svého manžela, což považovala za stěžejní důkazní materiál, jak pro zodpovězení otázky údajného naplnění důvodu pro zrušení trvalého pobytu, tak pro zkoumání otázky přiměřenosti dopadů případného rozhodnutí o zrušení pobytu do jejího soukromého a rodinného života. Provedení takových důkazů však shledal správní orgán I. stupně za nadbytečné, neboť skutkový stav považoval nad veškerou pochybnost za prokázaný. V neprovedení navrhovaných důkazů žalobkyně spatřovala porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť nebylo řádně zdůvodněno a v napadeném rozhodnutí nebyl dostatečně vypořádán obsah podaného vyjádření. (5) Žalobkyně dále upozornila na skutečnost, že správní orgán I. stupně vedl řízení bezmála dva roky, aniž by prováděl důkazy či jiná šetření. Taková nečinnost nebyla zaviněna žalobkyní. Žalobkyně uvedla, že v důsledku několikanásobného překročení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí a současně pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a nepřiměřený dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života byla oslabena legitimita vydání prvostupňového i druhostupňového napadeného rozhodnutí. (6) Žalobkyně současně poukázala na nesprávný právní výklad a následnou nesprávnou aplikaci § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, v důsledku čehož byla zatížena napadená rozhodnutí vadou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Podle žalobkyně pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu nepostačuje pouhý nepřetržitý pobyt mimo Evropskou unii po dobu více než 12 měsíců ale i současné nenaplnění žádného z liberačních důvodů demonstrativně vyčtených v předmětném ustanovení. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaná a správní orgán I. stupně nesprávně vyložily pojem závažné důvody a v důsledku toho nesprávně aplikovaly na případ žalobkyně ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně se domnívala, že povinnost absolvovat školní docházku na základním stupni vzdělávání v zemi původu musí být posouzena jako liberační důvod, žalobkyně nepožadovala podřazení absolvování školní docházky pod pojem studium, s nímž operuje § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně upozornila, že výčet jednotlivých liberačních důvodů je pouze demonstrativní, a případ žalobkyně měl být posouzen jako specifický případ, který byl závažným důvodem její nepřítomnosti. (7) Závěrem žalobkyně namítala zcela zjevnou nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Uvedla, že požadavek přiměřenosti rozhodnutí nelze redukovat pouze na případy, kdy je takový požadavek explicitně stanoven u každého jednotlivého důvodu pro rušení pobytového oprávnění. Výklad správních orgánů označila za restriktivní a v neprospěch jednotlivce, který může vést až k fatálním dopadům do života cizince. Žalobkyně podotkla, že požadavek přiměřenosti rozhodnutí plyne také z mezinárodních smluv o lidských právech, které disponují právní silou ústavního zákona, zejména se jedná o čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech či čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. (8) Ze všech výše uvedených důvodů bylo žalobkyní navrženo napadené rozhodnutí zrušit pro jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost a věc žalované vrátit k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (9) Žalovaná navrhla projednávanou žalobu pro její nedůvodnost zamítnout. Žalovaná k žalobkyní uváděnému důvodu pobytu mimo území ČR uvedla, že jej neshledává za závažný důvod nepřítomnosti, neboť dceři žalobkyně bylo též uděleno povolení k trvalému pobytu, a proto bylo povinností dcery žalobkyně absolvovat povinnou školní docházku na území České republiky. Žalobkyni bylo uděleno povolení k trvalému pobytu jako zákonné zástupkyni dítěte, které má splnit povinnou školní docházku v souladu se školským zákonem. (10) Žalovaná uvedla, že napadené rozhodnutí splňuje všechny požadavky na odůvodnění správního rozhodnutí dle § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaná je přesvědčena, že v řízení postupovala vždy v souladu se zákonem, nepřekročila meze správního uvážení a přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, jak se vypořádala s námitkami a návrhy žalobkyně na provedení dalšího dokazování, z jakého důvodu její námitky či vyjádření považovala za mylné či nerozhodné a jakými úvahami se řídila při hodnocení důkazů a výkladu právních předpisů. III. Obsah správních spisů (11) Dne 18. 4. 2014 bylo Velvyslanectvím České republiky v Hanoji provedeno zjištění ke zrušení povolení k trvalému pobytu žalobkyně a byla opatřena kopie jejího cestovního dokladu, která byla založena do správního spisu. Ve zjištění bylo žalobkyní uvedeno, že žije již 4 roky ve Vietnamu společně se svou dcerou, která tam setrvává již 5 let, neboť ve Vietnamu vykonává školní docházku. V reakci na zjištění Velvyslanectví České republiky v Hanoji bylo dne 4. 10. 2014 zahájeno z moci úřední správním orgánem I. stupně správní řízení, a to oznámením č. j. OAM-2598-2/ZR-2014 o zahájení správního řízení podle § 46 odst. 1 správního řádu ve věci řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Téhož dne správní orgán I. stupně žádal Policii ČR o prověření některých informací týkajících se žalobkyně. Policie ČR ze skutečností získaných při místním šetření provedeným dne 8. 10. 2014 zodpověděla otázky položené správním orgánem I. stupně. Dne 19. 4. 2016 vyzval správní orgán I. stupně žalobkyni k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a k případnému vyjádření se k těmto podkladům před vydáním rozhodnutí. Součástí spisu je protokol o seznámení žalobkyně s podklady pro vydání rozhodnutí č. j. OAM-2598-15/ZR-2014 ze dne 28. 4. 2016, žalobkyně do protokolu poznamenala, že se k podkladům vyjádří písemně ve lhůtě 10 dnů. Dne 15. 6. 2016 se žalobkyně vyjádřila k podkladům pro vydání rozhodnutí v řízení o zrušení trvalého pobytu, v němž zejména namítala, že spis neobsahuje žádné relevantní důkazy vypovídající o naplnění důvodu pro zrušení pobytového oprávnění. Žalobkyně ve svém vyjádření dále navrhovala provedení výslechu jí samotné, její nezletilé dcery a jejího manžela. (12) Dne 29. 7. 2016 bylo vydáno správním orgánem I. stupně rozhodnutí č. j. OAM-2598-17/ZR-2014, jímž bylo rozhodnuto ve správním řízení ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, že se povolení k trvalému pobytu žalobkyně na území České republiky ruší a podle § 77 odst. 3 téhož zákona udělil správní orgán I. stupně žalobkyni lhůtu pro vycestování v délce 60 dnů a udělil jí výjezdní příkaz. Správní orgán I. stupně vyhodnotil, že nepřítomnost na území ČR po dobu více než 4 let z důvodu návštěvy školy dcery žalobkyně ve Vietnamu není důvodem, který lze podřadit pod tzv. „závažné důvody“ dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, aniž by tím bylo zpochybňováno právo zákonného zástupce rozhodnout, zda jeho nezletilé dítě bude absolvovat základní školní docházku v domovském státě. Nicméně, pokud se tak rozhodne, je tím v podstatě popřen smysl vydaného pobytového oprávnění a nelze shledat v takovém stavu závažný důvod opravňující k pobytu mimo území. (13) Proti rozhodnutí I. stupně podala žalobkyně dne 11. 8. 2016 blanketní odvolání, k jehož doplnění byla žalobkyně vyzvána správním orgánem I. stupně dne 16. 8. 2016. Dne 23. 8. 2016 žalobkyně doplnila blanketní odvolání, přičemž namítala zejména nedostatečně zjištěný skutkový stav, nedostatečné vypořádání se s podaným vyjádřením žalobkyně a návrhy na provedení dalšího dokazování, překročení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí a nepřiměřenost napadeného rozhodnutí z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života. Dne 31. 8. 2016 bylo postoupeno odvolání společně s podkladovými materiály žalované k projednání. (14) Dne 12. 10. 2016 bylo vydáno napadené rozhodnutí č. j. MV-122050-4/SO-2016, jímž bylo podané odvolání zamítnuto a rozhodnutí I. stupně potvrzeno. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že na základě cestovního dokladu, zjištění Velvyslanectví ČR v Hanoji a oznámení manžela žalobkyně bylo zjištěno, že na území nepobývala od února 2009 do října 2014. Žalovaná se ztotožnila se závěry správního orgánu I. stupně a veškeré námitky žalobkyně shledala jako nedůvodné, kromě námitky vztahující se k nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. K tomu však žalovaná dále dodala, že lhůty pro vydání rozhodnutí jsou pouze pořádkové a jejich nedodržení nemá vliv na zákonnost ani správnost rozhodnutí. Součástí správního spisu je dále výzva ze dne 9. 11. 2016, č. j. OAM-2598-24/ZR-2014 k dostavení se na odbor azylové a migrační politiky pro účely udělení výjezdního příkazu, neboť k datu 13. 10. 2016 skončila platnost pobytu na území a díky němu je žalobkyně oprávněna setrvat na území ČR po dobu 60 dnů. (15) Z cestovního dokladu žalobkyně č. N1246961 platného od 6. 10. 2008 do 6. 10. 2018, jehož kopie je ve spisu založena, vyplývá, že žalobkyně byla ke dni 8. 10. 2008 přihlášena k trvalému pobytu v obci Strážný 66, načež dne 9. 10. 2008 odletěla z České republiky a dne 10. 10. 2008 přiletěla do Vietnamu, odkud dne 23. 11. 2008 opět letecky odcestovala. Poté dne 19. 2. 2009 žalobkyně opustila Francouzskou republiku, konkrétně město Roissy, a následně dne 20. 2. 2009 se vrátila zpět do Vietnamu. V cestovním dokladu jsou dále poznamenána 3 víza do Čínské lidové republiky s platností na dobu 1 roku, kam také dle cestovního dokladu žalobkyně častokrát odcestovala. V cestovním dokladu je dále řada razítek získaných z automobilové přepravy. Správní orgány I. stupně z úkonů řízení zjistily, že žalobkyně se vrátila do České republiky v říjnu 2013 a od 20. 8. 2014 pobývala žalobkyně společně s manželem v České republice na adrese Strážný 19. (16) Součástí spisu je dále výpis z Informačního systému cizinců (dále jen „CIS“), z něhož bylo ověřeno, že žalobkyně měla na území ČR povolen trvalý pobyt ode dne 20. 4. 2006. Podle informací z CIS byla žalobkyně ke dni 21. 8. 2009 hlášena na adrese S. X, vzhledem k tomu, že v období od 23. 10. 2009 do 6. 10. 2013 nedoložila doklad o zajištění ubytování, byla evidována na Odboru azylové a migrační politiky MV ČR, pracoviště v České Budějovice, dále bylo zjištěno, že v období od 7. 10. 2013 do 9. 10. 2013 a od 2. 4. 2014 do 4. 4. 2014 byla přihlášena k ubytování v Hotelovém domě Hlubina, Ostrava – Hrabůvka a od 20. 8. 2014 do 31. 12. 2014 na adrese S. X. IV. Právní názor soudu (17) Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“.) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. (18) Krajský soud ve věci rozhodl při jednání dne 26. 4. 2017. (19) V prvé řadě se zabýval obecně uplatněnou námitku žalobkyně, že napadené rozhodnutí je nezákonné pro rozpor s § 68 odst. 3 správního řádu a § 89 odst. 2 téhož zákona. Dle § 68 odst. 3 správního řádu musí být v odůvodnění uvedeny důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu upravuje postup odvolacího správního orgánu při přezkumu souladu napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí soud přezkoumává pouze v rozsahu námitek uvedených v odvolání jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží. (20) K takové žalobní námitce krajský soud konstatuje, že ji neshledává důvodnou, neboť žalobkyně neuvedla, v čem konkrétně spatřuje nedostatky napadeného rozhodnutí. Krajský soud k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58: „Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.“ (21) Dále soud poukazuje na závěr Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Azs 134/2005 – 44: „(…) prostý výčet paragrafů správního řádu, které údajně žalovaný porušil, ani jejich parafrázi bez jakékoli specifikace, za žalobní bod považovat nelze.“ S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo s citovanými ustanoveními lze přezkoumat pouze v obecném rozsahu. Žádné konkrétní námitky v souvislosti s citovanými ustanoveními nebyly žalobkyní sděleny, přezkum tak soud učinil pouze s ohledem na další v žalobě uvedené námitky. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, jsou v souladu s platnou právní úpravou. Soud neshledal žádná pochybení v postupu žalované ani správního orgánu I. stupně a napadené rozhodnutí označuje v tomto směru za správné a zákonné. (22) Dalším žalobním bodem bylo namítáno, že správní orgány nedbaly zásady materiální pravdy, neboť správní orgán I. stupně nezjistil skutečný stav věci v rozsahu požadovaném v § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Tento žalobní bod soud shledává rovněž nedůvodný. Podle § 3 správního řádu musí správní orgán postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tím je naplněna zásada materiální pravdy. Ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu stanoví povinnost správních orgánů zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Podle žalobkyně neobsahuje správní spis žádné relevantní důkazy vypovídající o naplnění důvodu pro zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně uvedla, že jediným důkazem, s nímž správní orgány disponovaly, bylo prohlášení manžela žalobkyně, což je podle ní zcela nedostatečné pro vydání meritorního rozhodnutí. Krajský soud nemá o obsahu prohlášení manžela jakékoli pochybnosti. Prohlášení manžela žalobkyně, které dne 1. 10. 2014 obdržel správní orgán I. stupně, bylo sepsáno osobou plně způsobilou k právnímu jednání, v němž projevil svou svobodnou vůli vyjádřit se k probíhajícímu řízení. (23) K tomuto žalobnímu bodu soud dále uvádí, že prohlášení manžela žalobkyně nebylo jediným podkladem, na základě kterého správní orgány rozhodovaly. O řádně zjištěném skutkovém stavu svědčí i zjištění Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 18. 4. 2014, v němž sama žalobkyně uvedla, že je ve Vietnamu již 4 roky, a vrátila se tam kvůli dceři, která v domovské státě vykonává školní docházku a žije ve Vietnamu již 5 let. Krajský soud pečlivě prověřil také kopii cestovního pasu, který je součástí správního spisu a z něhož jsou zřejmé údaje o cestování žalobkyně. Veškeré podklady, poskytují shodné závěry o konzumaci žalobkyni uděleného povolení k trvalému pobytu. Podklady tvoří jednotný celek bez jakýchkoli nesrovnalostí, který nabízí celistvý pohled na skutkový stav věci, bylo by proto nadbytečné další dokazování, neboť veškeré podklady jsou ve vzájemné shodě. (24) Skutečnost, že žalobkyně pobývala mimo území České republiky, není žalobkyní ani výrazně zpochybňována, žalobkyně zejména namítá závažnost důvodu, pro který setrvávala v domovském státě. Krajský soud má s ohledem na veškeré zmíněné podklady za prokázané, že žalobkyně setrvávala po dobu více než 12 měsíců mimo území členských států EU, zásada materiální pravdy zakotvená v § 3 správního řádu, proto nebyla porušena. Krajský soud shledává skutkový stav zjištěný správními orgány správný, bez důvodných pochybností a nepřítomnost žalobkyně na území ČR za náležitě prokázanou. Následky z toho plynoucí byly v napadených rozhodnutích dostatečně zdůvodněny, a to v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. (25) K obecné námitce porušení § 50 odst. 3 správního řádu krajský soud konstatuje, že správní orgány zjistily veškeré rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch či neprospěch žalobkyně. Žalobkyně nepřednesla, v čem konkrétně spatřuje porušení citovaného ustanovení, a proto krajský soud nemůže jinak než konstatovat řádné zjištění a posouzení všech rozhodných okolností svědčících ve prospěch i neprospěch žalobkyně, které byly správním orgánům známy. (26) Žalobkyně namítala porušení § 36 odst. 3 správního řádu, který zaručuje účastníkům řízení před vydáním rozhodnutí ve věci možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Krajský soud neshledal porušení předmětného ustanovení, neboť smyslem procesního práva upraveného v § 36 odst. 3 správního řádu je dát účastníkovi k dispozici skutková zjištění správního orgánu a možnost případně poukázat na nesprávnost těchto zjištění či učinit návrh na doplnění. Správní orgán I. stupně žalobkyni umožnil uplatňovat procesní práva zakotvená v § 36 odst. 3 správního řádu, neboť dne 19. 4. 2016 vyzval žalobkyni k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a informoval ji o právu vyjádřit se ke shromážděným podkladům. Postup správního orgánu I. stupně soud shledal zcela v souladu s právními předpisy a námitka porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, nebyla důvodná. (27) Žalobkyně v souvislosti s námitkou týkající se nedostatečného vypořádání se s podaným vyjádřením namítala porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Článek 36 a násl. Listiny základních práv a svobod zakotvují právo na spravedlivý proces, které zahrnuje celý komplex práv jednotlivce, jenž se vážou k procesní ochraně jeho práv a oprávněných zájmů. „Čistě jazykový výklad komentovaného ustanovení by proto vedl k závěru, že pokrývá toliko právo na přístup k soudu či jinému orgánu, jehož posláním je ochrana práv (odst. 1), dále právo na soudní ochranu proti rozhodnutím orgánů veřejné správy (odst. 2) a konečně právo na odškodnění za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup (odst. 3). Ve skutečnosti tomu tak ale není, neboť judikatura Ústavního soudu učinila zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny v podstatě obecnou (či též jakousi sběrnou) klauzuli spravedlivého procesu.“ (Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7357-750-6.) Krajský soud tuto obecně formulovanou žalobní námitku ohledně porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod neshledal důvodnou. Žalobkyně neuvedla, jaké konkrétní právo v konkrétním případě považuje za porušené. Žalobkyni nebylo správními orgány nikterak bráněno v domáhání se ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem ani před jinými orgány, krajský soud namítané porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod považuje za zcela neopodstatněné. (28) Krajský soud neshledal důvodný ani další žalobní bod, v němž žalobkyně namítala nedodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí, a takto vzniklou nezákonnost či nesprávnost napadeného rozhodnutí a rozhodnutí I. stupně. Žalobkyně se domnívala, že současné překročení lhůt, nedostatečné zjištění skutkového stavu a nepřiměřený dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života výrazně oslabuje zákonnost napadeného rozhodnutí a rozhodnutí I. stupně. Nicméně krajský soud přesto s ohledem na judikaturu NSS uvedl, že samotná délka správního řízení není schopna sama o sobě způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. (29) K tomu krajský soud dále uvádí, že žalobkyně měla k dispozici prostředky, jimiž se mohla bránit proti případné nečinnosti správního orgánu, avšak neučinila tak. Správní řád nabízí účastníkům řízení způsob, jakým se proti nečinnosti správního orgánu bránit. Žalobkyně mohla po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí postupovat podle § 80 odst. 3 správního řádu a požadovat uplatnění opatření proti nečinnosti. V případě bezvýsledného vyčerpání procesních prostředků, které měla žalobkyně ve správním řízení k dispozici, se mohla domáhat ochrany podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti podle § 79 s. ř. s. Možnost využít těchto procesních prostředků nebyla žalobkyni nijak odepřena. Krajský soud upozorňuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2006, č. j. 2 Afs 96/2004 – 80: „(…) otázka nečinnosti správního orgánu může být řešena toliko formou samostatné žaloby dle § 79 a násl. s. ř. s., soud se jí tedy nemůže věnovat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, o které v přezkoumávané věci šlo. Samotná délka správního řízení nezpůsobuje nezákonnost výsledného rozhodnutí.“, jakož i skutečnost, že ochranu před nedodržením zákonných lhůt neposkytuje žaloba proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s., nýbrž takovým prostředkem ochrany je žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 a násl. s. ř. s. (30) Krajský soud proto označil námitku překročení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí za zcela irelevantní, nesouvisející s předmětem řízení a nemající vliv na jeho zákonnost. (31) Jako hlavní žalobní námitku označila žalobkyně nesprávný právní výklad a následnou nesprávnou aplikaci § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) předmětného zákona stanoví, že Ministerstvo vnitra ČR zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, pokud nebyla odůvodněna závažnými důvody, zejména těhotenstvím a narozením dítěte, závažným onemocněním, studiem nebo odborným školením anebo pracovním vysláním do zahraničí. (32) Podmínka pro zachování platnosti povolení k trvalému pobytu, spočívající v nepřekročení nepřetržité nepřítomnosti na území členských států Evropské unie dobu delší než 12 měsíců, byla zavedena zákonem č. 161/2006 Sb., kterým se měnil zákon o pobytu cizinců. Ode dne 27. 4. 2006 tak existuje zmiňovaná podmínka, jejíž porušení vede ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, proto o její existenci žalobkyně minimálně měla a mohla mít povědomí a přizpůsobit své cestování tak, aby k naplnění této podmínky nedošlo. (33) Cizinec má možnost liberace od následků, které se k nepřetržité nepřítomnosti dle písm. c) předmětného ustanovení váží, nicméně pouze tehdy, pokud důvod, pro který cizinec odcestoval z EU, lze podřadit pod závažné důvody. Závažné důvody jsou v předmětném ustanovení formulovány pouze demonstrativně, hovoříme proto o neurčitém právním pojmu, který umožňuje flexibilně reagovat na konkrétní případ a náležitě vyhodnotit konkrétní okolnosti, které zapříčinily nepřítomnost cizince na území členských států Evropské unie. Demonstrativní výčet závažných důvodů tvoří těhotenství, narození dítěte, závažné onemocnění, studium, odborné školení nebo pracovní vyslání do zahraničí. (34) V projednávané věci žalobkyně uvedla jako závažný důvod, pro nějž setrvávala po dobu delší než 12 měsíců mimo území členských států Evropské unie, doprovázení nezletilé dcery do domovského státu, kde dcera plnila školní docházku. Krajský soud zastává shodně s judikaturou Nejvyššího správního soudu závěr, že závažné důvody v § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců se nemusí vztahovat výhradně jen k osobě samotného cizince, jehož povolení k trvalému pobytu má být zrušeno, nicméně cizinec musí být vázán setrvat mimo území členských států Evropské unie pro objektivní důvod. K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 306/2014 – 50: „Pojem „závažné důvody“ v rozebíraném ustanovení zcela jistě musí mít souvztažnost k cizinci, o jehož povolení k trvalému pobytu jde. Tuto souvztažnost však Nejvyšší správní soud chápe tak, že zde existuje určitá skutečnost (závažný důvod), která cizinci buď objektivně brání opustit zahraničí (např. povodeň), nebo která pro něj představuje svou povahou velmi silnou vnitřní motivaci setrvat v zahraničí nepřetržitě i po dobu překračující 12 měsíců. Že jde ve druhém zmíněném případě o velmi silnou motivaci, musí být objektivně pochopitelné.“ Krajský soud se v souvislosti s uvedenou judikaturou NSS ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze formulovaného v rozsudku ze dne 4. 9. 2015, č. j. 47A 28/2013 – 52: „Závažné důvody tak mohou mít charakter ryze objektivní (existuje zde objektivní překážka, která znemožňuje návrat cizince bez ohledu na jeho vůli), nebo naopak subjektivní (cizinec nemá po určitou dobu vůli se navrátit, a to z objektivně pochopitelných důvodů). Jejich vymezení a úvaha o možném podřazení skutkových okolností, na něž žalobce v průběhu řízení poukázal, do jejich rámce, je však v tuto chvíli na žalované.“ (35) S ohledem na shora zmíněné krajský soud konstatuje ve shodě se závěry správních orgánů, že školní docházka dcery žalobkyně v domovském státě, která stejně jako žalobkyně disponovala povolením k trvalému pobytu na území České republiky, nebyla závažným důvodem, který by znamenal skutečnost, jež objektivně bránila žalobkyni v opuštění zahraničí, či takovou, která by znamenala pro žalobkyni velmi silnou motivaci setrvat v zahraničí a jako taková by byla objektivně pochopitelná. S ohledem na skutečnost, že dceři žalobkyně byl též povolen trvalý pobyt na území České republiky, neshledal krajský soud žádný důvod, pro který by musela žalobkyně se svou dcerou odcestovat do domovského státu, neboť dcera žalobkyně mohla vykonat povinnou školní docházku na území ČR v souladu s § 36 odst. 2 zákona č. 561/2006 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“). Podle § 36 odst. 2 školského zákona se povinná školní docházka vztahuje také na cizince, kteří jsou oprávněni setrvat na území ČR trvale. Krajský soud se ztotožnil s názorem správních orgánů, které nepodřadily základní školní docházku pod studium, které je liberačním důvodem z § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Výkonu povinné školní docházky v souladu se školským zákonem na území České republiky jsou povinny také osoby pobývající na území ČR trvale, proto i dcera žalobkyně měla vykonat povinnou školní docházku na území České republiky. (36) Přístupem žalobkyně byl popřen smysl povolení k trvalému pobytu, který je nejvyšším pobytovým statusem, jenž může být na území České republiky cizincem získán. Pokud cizinec žádal a následně mu bylo uděleno povolení k trvalému pobytu, pak lze předpokládat, že cizinec usiluje o to, pobývat na území České republiky trvale, minimálně se alespoň zdržovat na území členských států Evropské unie. Dceři žalobkyně nic nebránilo ve výkonu povinné školní docházky na území České republiky. Tím, že se žalobkyně dobrovolně rozhodla pro výkon školní docházky její dcery v domovském státě, prokázala nedostatečné sepětí s územím. Žalobkyně měla v případě vycestování do domovského státu dodržet zákonem stanovenou lhůtu pro pobyt mimo území. (37) Doprovázení nezletilé dcery při výkonu školní docházky do domovského státu nelze považovat za závažný důvod dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. K takovému vycestování a setrvání po dobu delší než 12 měsíců mimo území členských států Evropské unie nebyla žalobkyně donucena pro objektivní překážku ani jinou subjektivní příčinu založenou na objektivně pochopitelných důvodech. Z jednání žalobkyně lze dovozovat, že o trvalý pobyt v České republice nemá dostatečný zájem zvláště proto, že nezajistila své dceři výkon povinné školní docházky v České republice ani členských státech EU, nýbrž v jejich domovině. (38) Krajský soud hodnotí postup správních orgánů při hodnocení existence závažných důvodů na straně žalobkyně pro setrvání mimo území členských států EU po dobu delší než 12 měsíců za řádný, v souladu s právními předpisy a dostatečně odůvodněný. Krajský soud se plně ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně a žalované ohledně naplnění důvodu pro zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Správní orgány nenalezly žádné okolnosti, pro něž by nebylo možné zrušit trvalý pobyt žalobkyně. (39) Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů soud posoudil jako zcela lichou, neboť žalovaná i správní orgán I. stupně dostatečně zdůvodnily, jakým způsobem se vypořádaly s námitkami žalobkyně, jakými úvahy se řídily při hodnocení důkazů a výkladu právních názorů. Napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně proto jsou přezkoumatelná a zákonu odpovídající. (40) Závěrem žalobkyně namítala zcela zjevně nepřiměřený dopad rozhodnutí I. stupně a napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. K této žalobní námitce krajský soud plně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 – 30, s nímž se zcela ztotožnil: „Zákonodárce prostřednictvím § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nastavil podmínky pro povolení k trvalému pobytu tak, že k zachování platnosti daného povolení je nutno jej ve stanoveném rozsahu využívat. Jde o legitimní požadavek, k němuž mohl zákonodárce sáhnout. S ohledem na délku 12 měsíců nepřetržité nepřítomnosti, značně široké území v podobě území členských států Evropské unie, vůči němuž je nepřítomnost posuzována, a korektivu v podobě závažných důvodů pro nepřítomnost na tomto území lze konstatovat, že podmínky pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu v § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nejsou pojaty natolik přísně, aby bylo nutné je doplňovat o zkoumání přiměřenosti dle § 174a daného zákona. (…) Zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle zmíněného ustanovení do soukromého a rodinného není nezbytné ani z hlediska čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Na základě § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je možno platnost povolení k trvalému pobytu zrušit jen v případě faktického nevyužívání takového povolení nepřetržitě po dobu 12 měsíců, a to v situaci, kdy návratu na území členských států Evropské unie cizinci nebrání závažné důvody. (…) Nejvyšší správní soud může shrnout, že správní orgány nemají při rušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců povinnost prověřit přiměřenost dopadů svého rozhodnutí na základě § 174a daného zákona. Ani čl. 8 odst. 1 Úmluvy nevyžaduje posuzování podmínek pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nad rámec kritérií zmíněných v daném zákonném ustanovení. Správní orgán má však povinnost zkoumat všechny podmínky zmíněné v § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tj. i existenci či neexistenci závažných důvodů k nepřítomnosti cizince na území členských států Evropské unie, k čemuž musí poskytnout možnost cizinci uvést tvrzení.“ (41) Žalobkyně namítala také porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, ovšem opět pouze v obecné rovině, k čemuž krajský soud uvádí, že zájem dítěte byl v projednávané věci jednoznačně důležitým hlediskem při posuzování projednávané věci, jak ze strany správních orgánů, tak ze strany soudu. Krajský soud ani správní orgány neohrozily zájem dítěte, když přistoupily ke zrušení povolení k trvalému pobytu na území ČR, neboť žalobkyně jako zákonná zástupkyně své dcery se rozhodla pro splnění povinné školní docházky ve Vietnamu, čímž odmítla absolvování povinné školní docházky své dcery v České republice, ačkoli ta je povinná i pro cizince, kteří jsou oprávněni trvale pobývat na území dle školského zákona, a tím se v podstatě rozhodla, že v zájmu dítěte je setrvávat v domovině, nikoli požívat povolení k trvalému pobytu na území České republiky a členských států Evropské unie. (42) Žalobkyně se dále domnívala, že napadené rozhodnutí a rozhodnutí I. stupně jsou v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Ani této námitce nemohl soud vyhovět, neboť zmíněná rozhodnutí nelze podřadit pod neoprávněný zásah do soukromého a rodinného života. (43) Krajský soud k tomu podotýká, že nepřítomnost cizince na území členských států EU po dobu delší než 12 měsíců je dobrovolným rozhodnutím cizince tak učinit, který byl mimo jiné seznámen s následky takové nepřítomnosti spojené, proto není zapotřebí zkoumat dopad do osobního a rodinného života, neboť ten byl zapříčiněn samotným cizincem. Samotné uplatnění § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je podmíněno naplněním přísných podmínek, které samy o sobě zabraňují nepřiměřeně tvrdým dopadům do soukromého a rodinného života cizince. V případech, kdy je zrušeno povolení k trvalému pobytu právě podle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je tak učiněno z důvodů, u nichž je prakticky vyloučen zásah do rodinného či soukromého života. Žalobkyně pobývala mimo území natolik dlouhou dobu, že lze konstatovat, že v České republice fakticky nežije a nelze proto hovořit o zásahu do rodinného a soukromého života. I tuto žalobní námitku proto soud shledal nedůvodnou. (44) Správní orgány tak nebyly povinny zabývat se přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, neboť pro pobyt mimo území členských států a nevyužívání povolení k trvalému pobytu se dobrovolně rozhodla sama žalobkyně. Ani této žalobní námitce nemohl krajský soud přisvědčit. V. Závěr, náklady řízení (45) Na základě shora uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná i prvostupňový orgán postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost, ani nezákonnost, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. (46) Krajský soud uzavírá, že žalovaná i prvostupňový orgán postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost, ani nezákonnost, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. (47) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byla úspěšná žalovaná, která žádnou náhradu nákladů řízení nepožadovala, neboť nevynaložila žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Z toho důvodu nebyla žalované přiznána náhrada nákladů řízení.

Poučení