51 A 46/2016 - 63

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce A.Z., bytem X, zastoupeného Mgr. Michalem Postlem, advokátem se sídlem Český Krumlov, Za Tiskárnou 327, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti osoby zúčastněné na řízení E.ON Distribuce, a. s., se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2016, č. j. KUJCK 127030/2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Včas podanou žalobou se žalobce domáhá zrušení výroku 1. rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2016, č. j. KUJCK 127030/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto jeho odvolání proti výroku I. a II. rozhodnutí Městského úřadu Kaplice (dále jen „vyvlastňovací úřad“) ze dne 18. 5. 2016, č. j. MěÚK/12717/2016, a tyto výroky byly potvrzeny. Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí vyvlastňovací úřad rozhodl podle § 24 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vyvlastnění“), o omezení vlastnického práva žalobce k pozemkům v k. ú. Kaplice parc. č. 1692/2, 1706/2, 1708, 1710/6, 1710/7, 1724/3, 1724/5 a 1724/6, za účelem zřízení práva odpovídajícímu věcnému břemeni – služebnosti spočívající v právu oprávněného – společnosti E.ON Distribuce, a. s. (osoba zúčastněná na řízení, dále též jako „vyvlastnitel“) umístit a provozovat distribuční soustavu - venkovní vedení VVN 110 kV, včetně všech jeho součástí a příslušenství na shora uvedených pozemcích (dále jen jako „stavba“). Tato služebnost byla zřízena jako věcné břemeno in personam na dobu neurčitou. Rozsah věcného břemene byl vymezen v geometrickém plánu č. 2213-269/2014 ze dne 8. 4. 2014. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu byla stanovena lhůta podle § 24 odst. 3 písm. c) zákona o vyvlastnění k zahájení uskutečňování účelu vyvlastnění, a to nejpozději do dvou let od nabytí právní moci rozhodnutí. Výrokem III. prvostupňového rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu bylo podle § 24 odst. 4 písm. a) zákona o vyvlastnění rozhodnuto o náhradě za vyvlastnění ve výši 966 000 Kč a náhradě nákladů žalobci ve výši 3 000 Kč. Pro úplnost krajský soud dodává, že výrok III. tohoto rozhodnutí v části určení náhrady za omezení vlastnického práva, byl napadeným rozhodnutím podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena k novému projednání, a to na základě odvolání vyvlastnitele. Náhrada za vyvlastnění není předmětem tohoto soudního řízení. Výrok o výši náhrady lze případně projednat před krajským soudem v občanském soudním řízení (§ 28 odst. 1 zákona o vyvlastnění). V řízení bylo postupováno za použití § 3 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o urychlení výstavby“). Žalobce předně namítá, že nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění podle § 3 až 5 zákona o vyvlastnění, a to konkrétně podmínka podle § 3 odst. 1, věty druhé zákona, který stanovuje, že vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro účel vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem. Žalobce uvádí, že vyvlastniteli nabízel konkrétní možnosti řešení, kterými by bylo možné získat práva k pozemkům dohodou, nicméně žalobce měl být vyvlastnitelem „nucen“ přistoupit na jím připravený návrh bez jakékoli možnosti kompromisu a změny. Žalobce uvádí, že aktivně reagoval na všechny podněty vyvlastnitele a opakovaně s vyvlastnitelem jednal, snažil se aktivně ve spolupráci s dalšími orgány (Městský úřad Kaplice) a s dalšími dotčenými vlastníky nemovitostí nalézt řešení, které by umožnilo realizaci záměru vyvlastnitele a přitom zasáhlo do práv žalobce co nejméně. Nicméně tyto snahy žalobce byly marné a žalobce je přesvědčen, že od zahájení jednání s vyvlastnitelem v květnu 2013 je jediným důvodem nedosažení dohody právě přístup vyvlastnitele, který neučinil, pokud se jedná o trasu vedení a technické řešení vedení, a tedy míru zásahu do práv dotčených vlastníků, jediný ústupek či vstřícný krok. Žalobce dále uvádí, že navrhoval změnu technického řešení stavby (podzemní vedení) a změnu trasy stavby. V případě setrvání vyvlastnitele na předloženém návrhu usiloval žalobce o pro něj přijatelné majetkoprávní vypořádání. Prioritou žalobce vždy byla změna trasy vedení. Správní orgány byly povinny zkoumat, zda bylo v silách vyvlastnitele dosažení dohody se žalobcem. Žalovaný i vyvlastňovací úřad však akceptovali pouze formální postup vyvlastnitele spočívající v tom, že vyvlastnitel zaslal žalobci návrh na uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene a více nereagoval či reagoval zástupnými důvody na případné návrhy žalobce. Vyvlastnitel nedoložil žádné objektivní skutečnosti, které by bránily změně trasy stavby nebo změně jejího stavebně technického řešení (umístění pod zem). Žalobce namítá, že přitom zcela běžně dochází ke změně tras nadzemních vedení a jejich přesunu pod zem, a to tím spíše, když realizace stavby ještě nezačala. Žalobce poznamenává, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že změna trasy je možná, že lze např. požádat o částečnou změnu územního rozhodnutí, tj. že lze dosáhnout dohody, nicméně k takové dohodě nelze vyvlastnitele nutit. Uvedené však podle žalobce neznamená, že by byly splněny podmínky vyvlastnění. Naopak se z uvedeného podle žalobce podává, že bylo možné práva potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou či jiným způsobem. Žalobce dále namítá, že není prokázáno, že veřejný zájem v této věci převažuje nad zájmem jednotlivce. Správní orgány nevážily veřejný a soukromý zájem, neporovnávaly je, proto nelze a priori uzavřít, že veřejný zájem zde převažuje nad soukromým. Žalobce považuje za zásadní stanovenou trasu stavby, která je podle jeho názoru v rozporu s veřejným zájmem, je nevhodná, zasahuje do blízkosti rodinných domů a nereflektuje budoucí vývoj města Kaplice, rozvoj bydlení a nelogicky nereflektuje jiné liniové stavby, čímž vznikají nová ochranná pásma omezující rozvoj celého území. Žalobce rovněž poukazuje na to, že žalovaný výslovně uvedl, že vyvlastňovací úřad se převahou veřejného zájmu nad soukromým zájmem žalobce nezabýval. Podle žalobce tato vada nebyla žalovaným odstraněna, přestože byla jednoznačně identifikována, a že byla pouze nedostatečným způsobem překlenuta obecným vyjádřením o převaze veřejného zájmu nad zájmem žalobce. Z uvedených důvodů je proto žalobce přesvědčen, že správní orgány měly veřejný zájem zjišťovat, poměřit jej se zájmem soukromým a náležitě odůvodnit, který zájem převažuje. Tomu správní orgány nevyhověly, a proto mají být jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Žalobce v žalobě dále tvrdí, že navrhl ve správním řízení k prokázání negativního zásahu do svého vlastnického práva další dokazování, přičemž správní orgány tyto důkazy podle jeho názoru opomněly, neprovedly je a v rozhodnutích se s nimi žádným způsobem nevypořádaly. Žalobce dále namítá, že umístěním stavby bude omezen v hospodářském využívání svých pozemků, jeho hospodářství ztratí celistvý charakter a bude přeťato elektrickými sloupy, ztratí na majetkové hodnotě a využitelnosti a čistotě. Tento žalobní bod žalobce následně rozvedl v podání ze dne 8. 12. 2016, kterým primárně žádal o přiznání odkladného účinku žalobě. Vzhledem k obsahu tohoto podání však krajský soud naznal, že některé z uváděných skutečností mají charakter žalobních námitek. Z tohoto důvodu tyto nově uváděné skutečnosti posoudil z pohledu § 72 odst. 2, věty poslední s. ř. s. a dospěl k závěru, že tyto skutečnosti jsou přípustným doplněním již vzneseného žalobního bodu. Žalobce doplnil, že předmětné pozemky užívá ke své podnikatelské činnosti, k ekologickému hospodaření, kterým se zabývá, přičemž stavba sama a její ochranné pásmo bude zasahovat do biotopu pro drobná divoká zvířata a ptáky, do výběhu pro drůbež, do výběhu pro farmový chov daňků, stejně jako do výběhu pro ovce a do zimoviště s výběhem pro skot. Ochranné pásmo rovněž zasáhne do stavby seníků na pozemku p. č. 1707/2. Dále žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, neboť jejich odůvodnění je nedostatečné a neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Odůvodnění má podle žalobce obsahovat důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy správního orgánu, kterými se při vydání rozhodnutí a výkladu právních předpisů řídil, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřeními k podkladům, což však žalovaný neučinil, resp. tak učinil nedostatečně. Závěrem žalobce namítl, že podle napadeného rozhodnutí je předmětem vyvlastnění „zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu - služebnosti spočívající v právu vyvlastnitele umístit a provozovat zařízení distribuční soustavy, a to venkovního vedení 2 x 110 kV zahrnující vodič venkovního vedení 2 x 110 kV v rozsahu, jak je vymezeno v příslušném geometrickém plánu č. 2213-269/2014 ze dne 8. 4. 2014“, nicméně výrok rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu opravňuje vyvlastnitele „k umístění a k provozování distribuční soustavy - venkovní vedení VVN 110 kV včetně všech jeho součástí a příslušenství“, což se podle žalobce týká jiného účelu, resp. jiné stavby a jiného technického zařízení, než bylo předmětem vyvlastňovacího řízení. Tato vada rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu nebyla podle žalobce žalovaným odstraněna. Dne 21. 11. 2016 obdržel krajský soud návrh žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě, který žalobce na základě usnesení k odstranění vad podání ze dne 24. 11. 2016, č. j. 51 A 46/2016 - 25, doplnil dne 12. 12. 2016. Usnesením ze dne 23. 12. 2016, č. j. 51 A 46/2016 - 47, nebyl odkladný účinek žalobě přiznán, neboť nebylo ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o urychlení výstavby prokázáno, že by výkon napadeného rozhodnutí nebo jeho jiné právní následky znamenaly pro žalobce závažné ohrožení jeho práv. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že setrvává na napadeném rozhodnutí. Dále poukázal na to, že vyvlastnitel disponuje pravomocným rozhodnutím o umístění stavby a není povinen jednat o změně tohoto rozhodnutí a ani prokazovat objektivní skutečnosti, které by bránily změně trasy. Námitky týkající se umístění stavby a jejího stavebně technického řešení měl žalobce uplatňovat v průběhu územního řízení, příp. v procesu územního plánování. V tomto směru nelze podle žalovaného tvrdit, že vyvlastnitel nebyl ochoten uzavřít dohodu nebo že jeho postup byl ryze formální. Žalovaný je toho názoru, že vyvlastnitel prokázal, že nebylo možné získat potřebná práva k pozemkům dohodou. Žalovaný dále setrval na názoru, že byť se vyvlastňovací úřad převahou veřejného zájmu výslovně nezabýval, nemá tato skutečnost vliv na správnost nebo zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce svůj zvláštní zájem nijak nespecifikoval a namítal pouze omezení svého vlastnického práva, nicméně zájem žalobce vlastnit pozemek bez závad nemůže sám o sobě převažovat nad veřejným zájmem na dané stavbě. Námitky žalobce směřující vůči umístění stavby z hlediska zájmů města Kaplice nepovažoval žalovaný za předmět vyvlastňovacího řízení. Co se týče námitek směřujících k narušení hospodaření žalobce na dotčených pozemcích, žalovaný uvedl, že je žalobce v průběhu vyvlastňovacího řízení nevznesl, nicméně žalovaný je přesvědčen, že dosavadní užívání pozemků žalobcem k zemědělským účelům není dotčeno. K věci se v soudním řízení vyjádřila taktéž osoba zúčastněná na řízení s tím, že považuje žalobu za nedůvodnou. Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že žalobce v rámci územního řízení nevznesl žádné požadavky ani námitky. Osoba zúčastněná na řízení má za to, že veřejný zájem byl v řízení prokázán a že je dán již samotným charakterem stavby. Distribuce elektřiny je obecně prospěšným zájmem, který převažuje nad zájmem konkrétního jednotlivce, neboť svým významem přispívá k rozvoji a fungování společnosti. Stavba přesahuje délku 15 km a je převážně umístěna v nezastavěném území. Jedná se o zásadní distribuční stavbu, jejímž účelem je posílení distribuce elektřiny pro celé Kaplicko, kde v současné době je zcela naplněna kapacita stávající sítě a není zde žádný rezervní výkon. V návaznosti na tuto stavbu bude na okraji města Kaplice vybudována nová rozvodna pro trafostanici vysokého napětí. Požadavek žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva ve výši cca 4 500 000 Kč osoba zúčastněná na řízení odmítla akceptovat z důvodu jeho extrémnosti. Podle znaleckého posudku je hodnota omezení vlastnického práva stanovena částkou 19 980 Kč. Osoba zúčastněná na řízení navrhla žalobu zamítnout a vznesla požadavek na přiznání náhrady nákladů řízení podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Ze správního spisu krajský soud zjistil následující rozhodné skutečnosti: Dne 31. 8. 2015 obdržel vyvlastňovací úřad žádost vyvlastnitele o zahájení vyvlastňovacího řízení pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby „Přídolí - Kaplice přívodní venkovní vedení 2 x 110 kV“. Z žádosti se podává, že vyvlastnitel žádá o zahájení vyvlastňovacího řízení podle § 25 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“). Vyvlastnitel měl ve své žádosti za to, že jsou splněny podmínky vyvlastnění podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění, neboť je provozovatelem distribuční soustavy, přičemž jeho záměrem je uskutečnění veřejně prospěšné stavby podle § 2 odst. 1 písm. l) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánovaní a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a podle § 2 odst. 2 a § 3 odst. 2 energetického zákona. Na tuto stavbu vyvlastnitel disponuje pravomocným územním rozhodnutím Městského úřadu Kaplice ze dne 23. 1. 2013, č. j. MěÚK/21913/2012. Předmětná stavba je vymezena jako veřejně prospěšná stavba v Zásadách územního rozvoje Jihočeského kraje, které nabyly účinnosti dne 7. 11. 2011. Tato stavba má sloužit k zajištění distribuce elektřiny na vymezeném území, včetně systémů měřicí, ochranné, řídící, zabezpečovací, informační a telekomunikační techniky včetně elektrických přípojek ve vlastnictví vyvlastnitele. Vyvlastnitel měl za to, že jsou splněny podmínky vyvlastnění podle § 5 zákona o vyvlastnění. Žalobce od vyvlastnitele převzal dne 4. 9. 2013 návrh smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni i s návrhem smlouvy samotné, a to za navrženou náhradu ve výši 57 160 Kč. Tento návrh žalobce vyvlastniteli vrátil s nesouhlasným stanoviskem. Dne 30. 5. 2014 byl žalobce opět kontaktován, přičemž mu byl dne 27. 8. 2014 doručen návrh smlouvy na zřízení věcného břemene s upozorněním na možnost vyvlastnění věcného břemene ve veřejném zájmu, geometrický plán věcného břemene a znalecký posudek s oceněním věcného břemene na 19 980 Kč. Vůči tomuto návrhu zaujal žalobce nesouhlasné stanovisko. K žádosti vyvlastnitel doložil geometrický plán č. 2213-269/2014 ze dne 8. 4. 2014, zpracovaný Ing. Ch., kopii katastrální mapy, žádost o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení práva věcného břemen ze dne 29. 8. 2013, žádost o souhlas s umístěním energetického zařízení ze dne 22. 8. 2014, žalobcem nepodepsanou smlouvu o zřízení věcného břemene č. VVN-014330025756/069, dvě doručenky, prokazující doručení listin žalobci dne 4. 9. 2013 a 27. 8. 2014, znalecký posudek č. 1727-7/2014, územní rozhodnutí Městského úřadu Kaplice ze dne 23. 1. 2013, č. j. MěÚK/21913/2012 o umístění stavy „Přídolí – Kaplice přívodní venkovní vedení 2 x 110 kV“, sdělení o nabytí právní moci územního rozhodnutí dnem 5. 3. 2013 a výpisy z katastru nemovitostí. Sdělením ze dne 5. 10. 2015 vyvlastňovací úřad vyrozuměl účastníky vyvlastňovacího řízení, že má záměr ustanovit znalce pro vypracování znaleckého posudku Ing. I.V., CSc., k čemuž se mohou účastníci řízení vyjádřit ve lhůtě deseti dnů. Ve správním spise je dále založeno vyjádření žalobce ze dne 16. 10. 2014, jehož obsahem je zejména nesouhlas s ustanovením znalce a nesouhlas se znaleckým posudkem předloženým vyvlastnitelem. Přílohou je dopis žalobce ze dne 24. 9. 2015 adresovaný vyvlastniteli, ve kterém žalobce zejména vyjadřuje nesouhlas s umístěním předmětné stavby na pozemcích ve svém vlastnictví. Oznámením ze dne 11. 11. 2015 sdělil vyvlastňovací úřad zahájení vyvlastňovacího řízení. V tomto oznámení bylo dáno poučení o procesních právech a o hmotné právní úpravě vyvlastnění. Usnesením z téhož dne bylo rozhodnuto o tom, že žalobce má doložit v termínu šedesáti dnů od převzetí usnesení znalecký posudek k ocenění náhrady ve výši ceny odpovídající věcnému břemeni za omezení vlastnického práva. Dne 21. 12. 2015 se žalobce vyjádřil k věci a předložil znalecký posudek Ing. Lukeše č. 1354/317/2015. K meritu věci žalobce uvedl, že se snažil o dohodu s vyvlastnitelem, nicméně nebyl úspěšný. Žalobce podle svého vyjádření vyvlastniteli sdělil, že jím stanovenou výši náhrady považuje za neadekvátní a navrhl mu možné změny umístění stavby (trasy vedení) a změnu jejího stavebně technického provedení, přičemž konstatoval nevhodnost jejího umístění ve vztahu k rozvoji daného území a města Kaplice. Závěrem žalobce uvedl, že je ochoten uzavřít dohodu, pokud bude náhrada za právo zřízení věcného břemene ujednána ve výši pětinásobku obvyklé ceny tak, jak byla určena znaleckým posudkem Ing. M.L., č. 1354/317/2015, která činí 966 000 Kč (tj. 4 830 000 Kč – pozn. krajského soudu). Dne 12. 4. 2016 proběhlo ústní jednání za účasti vyvlastnitele a žalobce, přičemž žalobce předal své námitky formou samostatného písemného dokumentu, stejně tak učinil vyvlastnitel s tím, že spolu s žalobcem nedospěli k dohodě. Podle písemného vyjádření vyvlastnitele nebyly akceptovány finanční požadavky žalobce, které jsou neadekvátní, přičemž znalecký posudek Ing. L. považoval vyvlastnitel za věcně nesprávný. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že není splněna podmínka podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Žalobce brojil proti umístění stavby a jejímu stavebně technickému provedení. Předložený znalecký posudek Ing. L. považoval žalobce za věcně správný. Žalobce navrhl provést dokazování znaleckým posudkem Ing. L., fakturou za vypracování posudku, výpisem z katastru nemovitostí obsahujícím pozemky dotčené vyvlastněním, územním plánem města Kaplice a výpisem z registru ekonomických subjektů. Na tomto ústním jednání k dohodě nedošlo. Dne 18. 5. 2016 rozhodl vyvlastňovací úřad pod č. j. MěÚK/12717/2016 o omezení vlastnického práva žalobce. Vyvlastňovací úřad konstatoval splnění podmínek pro vyvlastnění podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění, stejně jako podmínek podle § 5 a § 3 odst. 2 téhož zákona. K námitkám žalobce vyvlastňovací úřad uvedl, že samotné umístění stavby a trasa vedení není předmětem vyvlastňovacího řízení, stejně tak jako stavebně technické řešení této stavby. Co se týče možné dohody, vyvlastňovací úřad uvedl, že vyvlastnitel splnil svoji zákonnou povinnost, nadto byli vyvlastnitel i žalobce marně vyzváni vyvlastňovacím úřadem při ústním jednání k dohodě. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, přičemž jednotlivé odvolací námitky vůči meritu věci korespondují s žalobními body podané žaloby. Vyvlastnitel ve svém vyjádření ze dne 29. 6. 2016 k podanému odvolání žalobce opětovně uvedl, že byly splněny všechny podmínky pro vyvlastnění. Vyvlastnitel uvedl, že tvrzení žalobce považuje za nepravdivá s tím, že je s ním již od roku 2013 vedeno jednání o možné dohodě, přičemž za celou dobu nedošlo k oboustranně přijatelnému návrhu. Vyvlastnitel uvedl, že v průběhu územního řízení nebyly vzneseny žádné požadavky ani žádné námitky. V rámci územního řízení proběhlo i porovnání jednotlivých variant stavby (podzemní, nadzemní). Co se týče těchto jednotlivých variant, vyvlastnitel je popsal a uvedl jejich hodnocení a důvody, pro které tyto varianty nelze realizovat nebo je jejich realizace nevhodná, a to včetně důsledků takové případné realizace. Vyvlastnitel se vyjádřil ke změně trasy vedení blíže k obchvatu města Kaplice, k nadzemní variantě, ke kabelové podzemní variantě a ke kombinované variantě. Vyvlastnitel rovněž poukázal na to, že pro stavbu již proběhlo zjišťovací řízení EIA, a to pro nadzemní i kabelovou variantu. Jako vhodnější varianta byla vybrána nadzemní realizace. Žalovaný vydal dne 27. 9. 2016 napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce do výroku o vyvlastnění zamítl a potvrdil v tomto rozsahu rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Výrok o náhradě za vyvlastnění byl k odvolání osoby zúčastněné na řízení zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí k odvolání žalobce proti výrokům I. a II. rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu žalovaný uvedl, že výrok I. odpovídá žádosti vyvlastnitele. K námitkám směřujícím vůči umístění stavby žalovaný uvedl, že tyto námitky se míjí s předmětem vyvlastňovacího řízení. K námitce nedostatečného odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že není důvodná s výjimkou nedostatečného vypořádání otázky veřejného zájmu a odůvodnění neprovedení navrhovaných důkazů. Tyto vady však podle žalovaného neměly vliv na zákonnost řízení. Co se absence zhodnocení převahy veřejného zájmu nad zájmem soukromým týká, žalovaný odkázal na své hodnocení splnění předpokladů pro vyvlastnění s tím, že daná stavba je vymezena jako veřejně prospěšná stavba a je zakotvena v územně plánovací dokumentaci jako stavba energetické infrastruktury. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud o žalobě rozhodl ve lhůtě 90 dnů podle § 2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby. Krajský soud rozhodl při jednání dne 25. 1. 2017. V rámci jednání setrvaly procesní strany na svých stanoviscích. Předmětem soudního přezkumu je zejména posouzení, zda omezení vlastnického práva žalobce bylo v souladu s právní úpravou vyvlastnění, a to v návaznosti na vznesené žalobní body, v jejichž rámci žalobce namítá především to, že nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění, resp. pro omezení jeho vlastnického práva, neboť práva k pozemku potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění bylo lze získat dohodou nebo jiným způsobem, kterým je podle žalobce zejména změna umístění stavby. Institut vyvlastnění představuje nucený zásah do vlastnického práva a možnosti vyvlastnění jsou vymezeny čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož platí, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Na toto ustanovení navazuje § 1038 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého lze na základě zákona vlastnické právo omezit ve veřejném zájmu, který nelze uspokojit jinak. Podmínky pro odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku poté upravuje zákon o vyvlastnění a v přezkoumávané věci i zvláštní zákon o urychlení výstavby, neboť účelem omezení vlastnického práva žalobce je realizace energetické infrastruktury - zařízení distribuční soustavy podle energetického zákona. Veřejnoprávní úpravu vyvlastnění lze nalézt v § 170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, podle kterého platí, že práva k pozemkům a stavbám, potřebná pro uskutečnění staveb nebo jiných veřejně prospěšných opatření podle tohoto zákona, lze odejmout nebo omezit, jsou-li vymezeny ve vydané územně plánovací dokumentaci a jde-li o veřejně prospěšnou stavbu dopravní a technické infrastruktury, včetně plochy nezbytné k zajištění její výstavby a řádného užívání pro stanovený účel. Ustanovení odstavce třetího citovaného ustanovení odkazuje na zákon o vyvlastnění, který upravuje podmínky vyvlastnění a řízení o něm. Podle § 2 odst. 1 písm. l) stavebního zákona se rozumí veřejně prospěšnou stavbou stavba pro veřejnou infrastrukturu určená k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu, vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci. Ustanovení § 3 zákona o urychlení výstavby stanovuje, že pro omezení práv k pozemkům potřebným pro uskutečnění energetické infrastruktury se použije zákon o vyvlastnění, nestanoví-li tento zákon jinak. Ve vztahu k vyvlastňovacímu řízení pak tento zákon obsahuje zvláštní úpravu jednoho z předpokladů vyvlastnění, a to zejména učinění návrhu na získání potřebných práv k pozemku dohodou a způsob jeho doručování. Podle důvodové zprávy je účelem zákona o urychlení výstavby zjednodušit a uspíšit jednání o majetkoprávním vypořádání s vlastníky nemovitostí dotčených výstavbou, jakož i racionalizace příslušných správních řízení, při maximálním zachování oprávněných zájmů vlastníků dotčených nemovitostí i třetích osob. Stát totiž potřebuje právní nástroj k tomu, aby získal v co nejkratším časovém úseku pozemky a potřebná povolení pro realizaci veřejně prospěšné stavby veřejné infrastruktury. Podle § 2 odst. 1 zákona o vyvlastnění se rozumí vyvlastněním odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem. Tímto zvláštním zákonem je zde energetický zákon, který v § 3 odst. 2 stanoví, že přenos elektřiny, přeprava plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu, uskladňování plynu, výroba a rozvod tepelné energie se uskutečňují ve veřejném zájmu. Pro provádění stavby sloužící k vyvedení výkonu z výrobny elektřiny zřizované a provozované ve veřejném zájmu nebo stavby, která je součástí přenosové soustavy, přepravní soustavy, distribuční soustavy, zásobníku plynu, rozvodného tepelného zařízení nebo zdroje tepelné energie připojeného k rozvodnému tepelnému zařízení, lze vlastnické právo ke stavbě, pozemku a zařízení vyvlastnit podle zákona o vyvlastnění. Podle § 25 odst. 3 písm. e) téhož zákona lze v souladu se zvláštním právním předpisem zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení distribuční soustavy, přetínat tyto nemovitosti vodiči a umísťovat v nich vedení. Podle § 25 odst. 4 energetického zákona je provozovatel distribuční soustavy povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely uvedené v odstavci 3 písm. e), a to smluvně s vlastníkem nemovitosti; v případě, že vlastník je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního právního předpisu, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh příslušného provozovatele distribuční soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části. Na tomto místě krajský soud pouze podotýká, že odkaz žalovaného v napadeném rozhodnutí na str. 6 na § 24 energetického zákona byl mylný. Toto ustanovení se totiž týká přenosové soustavy, zatímco v posuzovaném případě bylo zřizováno věcné břemeno za účelem provozování distribuční soustavy, což vyplývá jednak ze žádosti samotné, jednak z výroku I. rozhodnutí o vyvlastnění. Toto pochybení spočívající v chybném uvedení zákonného ustanovení však nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění je vyvlastnění přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem. Podle § 3 odst. 2 tohoto zákona platí, že sleduje-li se vyvlastněním provedení změny ve využití nebo v prostorovém uspořádání území, včetně umísťování staveb a jejich změn, lze je provést, jen jestliže je v souladu s cíli a úkoly územního plánování. Ustanovení § 4 zákona o vyvlastnění upravuje, že vyvlastnění lze provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem. Zároveň stanoví v odstavci druhém, že veřejný zájem na vyvlastnění musí být prokázán ve vyvlastňovacím řízení. Vzhledem k tomu, že účelem omezení vlastnického práva žalobce je stavba energetické infrastruktury, je nutné zdůraznit, že podle § 2 odst. 2 písm. a) bod 1 energetického zákona platí, že distribuční soustava je zřizována a provozována ve veřejném zájmu, přičemž, přenos elektřiny se podle § 3 odst. 2 téhož zákona rovněž uskutečňuje ve veřejném zájmu. Z obsahu správních rozhodnutí se podává, že předmětná stavba je zanesena v Zásadách územního rozvoje Jihočeského kraje (účinných od 7. 11. 2011) jako veřejně prospěšná stavba. Tuto skutečnost ostatně žalobce v žalobě nerozporuje. Krajský soud shrnuje, že vyvlastnění je podle § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění možné pouze v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu podle zvláštního zákona, přičemž podle § 3 odst. 1 a § 5 odst. 1 téhož zákona je vyvlastnění možné jen tehdy, není-li možné potřebná práva získat dohodou či jiným způsobem a jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Jak již bylo uvedeno, účelem omezení vlastnického práva žalobce je zřízení a provozovaní zařízení distribuční soustavy podle energetického zákona. Tento zákon výslovně stanovuje povinnost provozovateli distribuční soustavy zřizovat věcná břemena k provozování distribuční soustavy, která je přímo ze zákona zřizována a provozována ve veřejném zájmu. Žalobce především tvrdí, že nebyl naplněn předpoklad pro vyvlastnění podle § 3 odst. 1, věty druhé zákona o vyvlastnění, neboť tvrdí, že vyvlastnitel mohl získat práva k pozemku potřebná pro účel vyvlastnění dohodou nebo jiným způsobem. Žalobce je toho názoru, že se aktivně snažil dospět s vyvlastnitelem k dohodě. V této snaze však nebyl žalobce pro postoj vyvlastnitele úspěšný. Žalobce dílčí námitkou brojí vůči postupu vyvlastnitele s tím, že vyvlastnitel ignoroval všechny jeho návrhy a svoji zákonnou povinnost pokusit se získat práva k realizaci účelu vyvlastnění dohodou či jiným způsobem splnil pouze formálně. Z podané žaloby plyne, že vyvlastnitel zahájil s žalobcem jednání v květnu 2013. Dne 4. 9. 2013 obdržel žalobce první návrh dohody, kterou neakceptoval. Na základě dalšího jednání byl žalobci poté dne 27. 8. 2014 doručen návrh smlouvy o zřízení věcného břemene. Z vyjádření obou stran uskutečněných ve správním řízení vyplývá, že spolu v roce 2014 a 2015 jednaly ústně. Předmětem jednání byla mj. i cena za omezení vlastnického práva žalobce. Jednání o výši náhrady bylo završeno již ve vyvlastňovacím řízení návrhem žalobce na zaplacení pětinásobku obvyklé ceny podle znaleckého posudku Ing. L. , tj. celkem 4 830 000 Kč. Tento návrh nebyl vyvlastnitelem akceptován a až do okamžiku rozhodnutí o omezení vlastnického práva žalobce nedospěly obě strany kontraktačního procesu k oboustranně přijatelné dohodě. Během této doby žalobce uplatnil řadu návrhů, které lze tematicky zařadit do tří oblastí, a to umístění stavby - změna trasy elektrického vedení; změna stavebně technického provedení stavby - umístění pod zem; a výše náhrady za omezení vlastnického práva - úplata za zřízení věcného břemene. Krajský soud předně poukazuje na ustálenou judikaturu a praxi vážící se k podmínce vyvlastnění podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění, respektive § 5 odst. 1 téhož zákona, který na § 3 odst. 1 uvedeného zákona navazuje. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 174/2014 - 44, publ. pod č. 3188/2015 Sb. NSS (citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), je tato podmínka shrnuta následovně: „Závěr o tom, zda je podmínka dle ust. § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění splněna, je tak nutno činit vždy v závislosti na konkrétních okolnostech případu. Zejména je rozhodující, zda vůbec vyvlastňovaný na návrh kupní smlouvy nějak reaguje, a pokud ano, zda jsou jím vyslovené požadavky vyvlastnitelem reálně splnitelné a bude jejich splněním zajištěna možnost realizace účelu vyvlastnění. To platí bez ohledu na to, zda se jedná o případ spadající do působnosti zákona č. 416/2009 Sb. I v takovém případě je nutno zkoumat, zda bylo v silách vyvlastnitele dosažení dohody s vyvlastňovaným a zda pro to něco učinil. Ani zde nemůže jít pouze o formální snahu o uzavření dohody spočívající v tom, že vyvlastnitel toliko zašle vyvlastňovanému návrh na uzavření kupní smlouvy a na jeho případné alternativní požadavky (jako např. na uzavření směnné smlouvy) nikterak nereaguje či reaguje zástupnými důvody, které svědčí spíše o neochotě vyjít vyvlastňovanému vstříc. Jestliže ten vysloví reálné požadavky umožňující dosažení kompromisního řešení, může být po vyvlastniteli legitimně požadováno, aby s vyvlastňovaným skutečně (nikoliv pouze formálně) o takovém řešení jednal. V opačném případě nelze považovat podmínku dle ust. § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění za splněnou. Ovšem zásadně platí, že míra aktivity vyžadované po vyvlastniteli se mimo jiné odvíjí od aktivity vyvlastňovaného a od toho, zda jeho požadavky svědčí o jeho skutečném zájmu předejít rozhodnutí o vyvlastnění uzavřením dohody.“ Krajský soud se nejprve zabýval otázkou průběhu jednání žalobce s vyvlastnitelem se zaměřením na návrhy žalobce tak, aby mohl posoudit snahu vyvlastnitele o uzavření dohody a předejití rozhodnutí o vyvlastnění. Vzhledem ke shromážděným podkladům má krajský soud za prokázané, že žalobce a vyvlastnitel vedli jednání o možném „smírném“ zajištění práv vyvlastnitele nutných pro realizaci účelu vyvlastnění. Sám žalobce uvedl, že s vyvlastnitelem opakovaně aktivně jednal. Krajský soud se však vzhledem k povaze návrhů žalobce neztotožňuje s jeho hodnocením aktivity vyvlastnitele, kterou žalobce shledal nedostatečnou a ryze formální. Žalobce v průběhu jednání navrhoval změnu umístění stavby a jejího stavebně technického řešení, přičemž námitky tímto směrem uplatnil i v podané žalobě s tím, že bylo možné, aby vyvlastnitel realizoval svůj záměr jiným způsobem, který by do práv žalobce nezasáhl, či do nich zasáhl podstatně méně. Námitky žalobce se však v tomto bodě míjí s předmětem vyvlastňovacího řízení, neboť otázka umístění stavby a její podoba spadá jednak do územního řízení, stejně jako do procesu pořizování územně plánovací dokumentace. Nadto otázka možného umístění stavby nebo změny jejího stavebně technického provedení byla okrajově, pro vyvlastňovací řízení však dostatečně, řešena i během vyvlastňovacího řízení, když vyvlastnitel předestřel důvody, z jakých nelze stavbu realizovat jiným vhodným způsobem - viz stanovisko vyvlastnitele k odvolání žalobce ze dne 29. 6. 2016, ve kterém vyvlastnitel na stranách 3 až 6 shrnuje možnosti umístění stavby a jejího stavebně technického provedení s tím, že uváděné skutečnosti byly předmětem územního řízení a byly řádně projednány a vybrané řešení je objektivně nejschůdnější variantou. Ze správního spisu sice již neplyne, že žalobce byl s tímto vyjádřením seznámen, což však podle názoru krajského soudu na podstatě věci nic nemění. Vyvlastnitel totiž nebyl, jak se domnívá žalobce, povinen ve vyvlastňovacím řízení prokázat objektivní důvody, které brání změně trasy vedení či změně jejího technického provedení. Vyvlastnitel zcela oprávněně vycházel z obsahu pravomocného územního rozhodnutí. Lze se ztotožnit se žalovaným, že vyvlastnitel by na takový návrh přistoupit mohl (a mohl by požádat o změnu územního rozhodnutí), ovšem to by bylo zcela na jeho dobré vůli a neexistuje zákonný mechanismus, kterým by bylo možné vyvlastnitele k takovému postup přimět. Za situace, kdy existuje pravomocné územní rozhodnutí, které umisťuje stavbu na pozemku žalobce a které svědčí vyvlastniteli jako žadateli o jeho vydání, tak žalobce nemá v rámci vyvlastňovacího řízení žádné legální možnosti, jak dosáhnout změny umístění stavby či jejího jiného technického provedení. Bez povšimnutí nemůže zůstat ani skutečnost, že podle vyvlastnitele pro projednávanou stavbu již proběhlo zjišťovací řízení EIA, a to pro nadzemní i kabelovou variantu, přičemž jako vhodnější varianta byla vybrána nadzemní realizace. Návrhy, které žalobce činil vyvlastniteli směřující do technického provedení a do umístění stavby, měl tedy žalobce uplatňovat v územním řízení vůči stavebnímu úřadu, který toto řízení vedl, a v dalších předcházejících řízeních, např. při pořizování územního plánu města Kaplice. To, že tak žalobce zřejmě nečinil, nelze nyní suplovat ve vyvlastňovacím řízení a klást požadavky vyvlastniteli na změnu již schválené trasy stavby nebo na změnu jejího schváleného technického provedení. Proto se krajský soud ztotožňuje s hodnocením uvedeným v napadeném rozhodnutí na str. 8 shora, kde se žalovaný vyjádřil k podstatě odvolacích námitek žalobce ve vztahu k pravomocně skončenému územnímu řízení. Krajský soud též poukazuje na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 5 As 125/2015 - 86, ve kterém tento soud konstatoval, že předmětem vyvlastňovacího řízení nemůže být samotné umístění stavby. Umístění stavby jako takové není předmětem vyvlastňovacího řízení, a tudíž nemůže být ani předmětem tohoto soudního přezkumu. Předmětem dohody pro získání potřebných práv k pozemkům má být umožnění realizace záměru vyvlastnitele na daných pozemcích se souhlasem vyvlastňovaného tak, aby realizace takového záměru v souladu s vydanými správními rozhodnutími zasáhla do práv vyvlastňovaného co nejméně, resp. pro vyvlastnitele přijatelným způsobem. Zpravidla se tedy v rámci uzavírání dohody jedná o případných menších úpravách záměru vyvlastnitele, o uzpůsobení určitých aspektů záměru potřebám vyvlastňovaného, o smluvním zajištění vzniku věcného břemene za přijatelnou úplatu, příp. o vykoupení potřebných pozemků za adekvátní cenu nebo o směně pozemků. Plnění, které vyvlastnitel v rámci dohody poskytne je čistě jen na ujednání obou smluvních stran. Zákon o vyvlastnění v tomto směru nestanovuje žádné limity. Možnost dohody nebo jiného zajištění potřebných práv k realizaci stavby však primárně nespočívá v úplné změně záměru, v hledání zcela nových tras či způsobů realizace záměru vyvlastnitele. Je nutno vycházet z toho, že záměr samotný již vychází z proběhnuvších řízení, ve kterých byla jeho realizace a podoba podrobně řešena. Z uvedených důvodů krajský soud shledal námitku žalobce, že měl být nucen přistoupit na vyvlastnitelem navržený návrh bez možnosti jakékoli změny, za neopodstatněnou, neboť drtivá většina návrhů žalobce se týkala otázek, které nebyly předmětem vyvlastňovacího řízení jako takového, a kterými se žalobce zjevně snažil napravit svoji nečinnost v přecházejících řízeních. Aktivita vyvlastnitele v tomto směru podle názoru krajského soudu korespondovala s povahou požadavků žalobce, které se míjely s předmětem vyvlastňovacího řízení. Z toho důvodu nelze podle krajského soudu říci, že by vyvlastnitel reagoval pouze formálně, pouze zástupnými důvody nebo neochotně. Vyvlastnitel v průběhu vyvlastňovacího řízení, byť v rámci svého vyjádření k odvolání žalobce, uvedl, proč považuje požadavky vyvlastnitele za nereálné nebo obtížně splnitelné a poukázal na výsledek zjišťovacího řízení EIA. Krajský soud dále hodnotil průběh jednání v návaznosti na žalobcem uplatňované požadavky na adekvátní výši náhrady za omezení jeho vlastnického práva. Vyvlastnitel poprvé žalobci nabídl náhradu cca 50 000 Kč stanovenou interním odhadem. Tu žalobce odmítl. V další fázi si nechal vyvlastnitel zpracovat ocenění věcného břemene, které znělo na cca 20 000 Kč. Žalobce si nechal následně ve vyvlastňovacím řízení zpracovat vlastní ocenění věcného břemene, které znělo na 966 000 Kč. Žalobce přesto požadoval pětinásobek této ceny výměnou za dohodu o zřízení věcného břemene. Tento návrh vyvlastnitel neakceptoval a vyvlastňovací úřad v rozhodnutí o vyvlastnění stanovil náhradu podle posudku opatřeného žalobcem ve výši 966 000 Kč. Krajskému soudu nepřísluší v tomto řízení hodnotit užitý znalecký posudek Ing. Lukeše ani výši náhrady jako takové, nicméně vyvlastnitel během vyvlastňovacího řízení namítl nesprávnost tohoto posudku a následně proti způsobu vyčíslení hodnoty předmětného věcného břemene úspěšně brojil odvoláním, na jehož základě žalovaný výrok o výši náhrady za vyvlastnění zrušil, neboť shledal, že zpracovaný posudek stanovil hodnotu věcného břemene v rozporu se zákonem. Na základě uvedeného průběhu jednání o výši náhrady za omezení vlastnického práva žalobce má krajský soud za to, že žalobce a vyvlastnitel aktivně jednali o výši náhrady a vzájemně reagovali na své návrhy. To, že vyvlastnitel nepřistoupil na žalobcem požadovanou výši náhrady nelze hodnotit negativně, neboť poslední požadavek žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva ve formě věcného břemene ve výši více než 4,5 milionů Kč byl zjevně nepřiměřený, a proto neakceptovatelný. Vzhledem k uvedenému proto krajský soud shledal námitku žalobce o nenaplnění podmínky vyvlastnění podle § 3 odst. 1, věty druhé zákona o vyvlastnění za nedůvodnou, neboť se podle § 5 odst. 1 téhož zákona vyvlastniteli nepodařilo získat práva k pozemkům potřebná k realizaci účelu vyvlastnění dohodou, příp. jiným způsobem. Vyvlastnitel před zahájením vyvlastňovacího řízení a v jeho průběhu vyvinul spravedlivě po něm požadovanou snahu o uzavření dohody za účelem získání práv k pozemkům žalobce a dostatečným způsobem v řízení prokázal, že práva k pozemkům žalobce se nepodařilo získat dohodou či jiným způsobem. Žalobce dále namítal nedostatečné prokázání veřejného zájmu a jeho převahy nad zájmy žalobce. Žalobce tudíž namítá porušení zásady podle § 3 odst. 1, věty první zákona o vyvlastnění, stejně jako podle § 4 odst. 2 téhož zákona. Krajský soud opětovně poukazuje na rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 5 As 125/2015 - 86, podle kterého „§ 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „veřejný zájem“ a vlastní možnost rozhodnutí správního orgánu vyjádřená slovy „vyvlastnění je přípustné“, pokud zároveň vyplývá i ze zvláštních zákonů definujících jednotlivé účely vyvlastnění, představuje správní uvážení. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve zmiňovaném rozsudku ze dne 24. 3. 2005, č. j. 5 As 11/2003 - 66, „[v]odítkem pro zjištění, zda je dán veřejný zájem na omezení vlastnických práv jedněch vlastníků ve prospěch vlastníků druhých, musí spočívat v naléhavosti veřejného zájmu v relaci k právu na ochranu vlastnictví vlastníka pozemku ve smyslu principu nedotknutelnosti vlastnictví. […] Veřejný zájem je z tohoto pohledu třeba zjišťovat pro každý konkrétní případ, přičemž veřejný zájem je nutno chápat jako zájem, který by bylo možno označit za obecně prospěšný.“ Veřejný zájem v případě energetické infrastruktury plyne z § 2 odst. 2 písm. a) bod 1 energetického zákona, podle kterého platí, že distribuční soustava je zřizována a provozována ve veřejném zájmu. Podle § 2 odst. 1 písm. l) stavebního zákona je stavba pro veřejnou infrastrukturu veřejně prospěšnou stavbou. Z toho důvodu krajský soud konstatuje, že v přezkoumávané věci nebyl vyvlastňovací úřad povinen prokazovat veřejný zájem v takovém rozsahu, v jakém by tak činil v jiných případech, neboť zřizování distribuční soustavy je ex lege ve veřejném zájmu. Vyvlastňovací úřad otázku veřejného zájmu definoval odkazem na Zásady územního rozvoje Jihočeského kraje, v nichž je stavba definována jako veřejně prospěšná stavba, ovšem zcela opomněl posoudit vztah tohoto veřejného zájmu na provedení stavby se soukromým zájmem žalobce na nerušeném výkonu jeho vlastnického práva. Nicméně toto opomenutí bylo žalovaným dostatečným způsobem napraveno. Žalovaný se otázkou veřejného zájmu a jeho poměřováním se soukromým zájmem žalobce zabýval na str. 7 napadeného rozhodnutí. Žalovaný shledal, že žalobce se domáhá pouze zcela obecným způsobem svého soukromého zájmu na výkonu vlastnického práva k předmětným pozemkům, resp. že se dovolává „zájmu na vlastnictví pozemku bez vad“. V protikladné pozici poté identifikoval veřejný zájem na realizaci účelu, pro který má být vlastnické právo žalobce omezeno, neboť se jedná o stavbu, která je vymezena jako veřejně prospěšná v Zásadách územního rozvoje Jihočeského kraje, účinných od 7. 11. 2011. Žalovaný se též při hodnocení veřejné prospěšnosti stavby odvolal na § 2 odst. 1 písm. l) stavebního zákona a § 2 odst. 2 a § 3 odst. 2 energetického zákona. Krajský soud se s uvedeným hodnocením žalovaného ztotožňuje a dodává, že stavbu distribuční soustavy lze obecně chápat jako veřejně prospěšnou, jejíž realizace je vzhledem k významu elektrické energie pro společnost ve veřejném zájmu. To vyplývá z citované výslovné právní úpravy v energetickém zákoně. Žalobce v podané žalobě svůj zájem na zachování svého vlastnického práva konkretizoval hospodářským chovem zvířat a výkonem ekologického hospodaření. Podle žalobce stavba a její ochranné pásmo budou zasahovat do výběhů pro chovaná zvířata. Předmětem vyvlastňovacího řízení však není samo ochranné pásmo, které navíc již podle § 46 odst. 1 energetického zákona vzniklo dnem nabytí právní moci územního rozhodnutí o umístění stavby. V tomto směru tedy krajský soud shledal žalobcem namítané narušení jeho vlastnického práva ochranným pásmem jako neopodstatněné, neboť ochranné pásmo stavby bylo již ex lege zřízeno a jeho existence souvisí s pravomocným územním rozhodnutím, které není a ani nemůže být předmětem tohoto soudního přezkumu. Žalobce brojí proti zásahu do jeho vlastnického práva zřízením věcného břemene z rozhodnutí správního orgánu proti jeho vůli. V tomto bodě se však žalobce v podstatě míjí s účelem vyvlastňovacího řízení, které je obvykle vedeno z důvodu neshody mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovaným, který nesouhlasí s omezením svého vlastnického práva. Pokud by krajský soud přistoupil na žalobcovu argumentaci směřující k ochraně jeho „bezvadného a neomezeného“ vlastnického práva ztratil by institut vyvlastnění v této konkrétní věci smysl. Nadto je potřeba zdůraznit, že zásah do vlastnického práva bude žalobci peněžitě kompenzován. Otázka náhrady za vyvlastnění však překračuje zákonem přípustný rámec soudního přezkumu podle soudního řádu správního. Skutečnost, že žalovaný se s veřejným zájmem v dané věci vypořádal pouze stručně, nelze považovat za vadu, neboť takové vypořádání bylo vzhledem k charakteru stavby dostačující. Krajský soud je nucen opětovně konstatovat, že žalobce měl nerušený a nikým neomezovaný výkon vlastnického práva chránit především v předcházejících řízeních, ve kterých bylo rozhodováno o trase předmětné stavby v terénu a v jejichž rámci bylo naprosto zřejmé, že v budoucnu může dojít či dojde k omezení vlastnického práva žalobce. Právo svědčí bdělým a žalobce svá práva, zájem na ničím neomezeném užívání jeho pozemků, v předchozích řízeních dostatečným způsobem nestřežil. Uvádí-li žalobce, že stavba jako taková není ve veřejném zájmu, její umístění je nesprávné a je snížena možnost rozvoje města Kaplice, jsou to námitky, které si žalobce nemůže osobovat. Veřejný zájem na umístění této stavby je osvědčen v existující územně plánovací dokumentaci. Územní rozhodnutí osvědčuje, že stavba, která je veřejně prospěšnou podle Zásad územního rozvoje, byla umístěna do koridoru pro trasu tohoto vedení Ee3 a že je umístěna v souladu s územními plány dotčených obcí (tj. i města Kaplice). Žalobce nemůže uplatňovat roli obránce „veřejného zájmu na rozvoji města Kaplice“. Žalobce může ve vyvlastňovacím řízení hájit toliko svůj vlastní soukromý zájem. Žalobce dále namítl faktické omezení hospodářského využití svých pozemků. Tato námitka reprezentuje soukromý zájem žalobce na zachování nerušeného výkonu jeho vlastnického práva. Ovšem jak konstatoval i žalovaný, veřejný zájem na realizaci distribuční soustavy, která je prováděna ve veřejném zájmu, což je osvědčeno příslušnými zákony a územně plánovací dokumentací, převažuje v tomto konkrétním případě nad zachováním dosavadních práv žalobce. Omezení vlastnického práva se uskutečňuje podle geometrického plánu pouze v nezbytném rozsahu tak, aby žalobce byl omezen co nejméně. Za omezení, které musí žalobce snášet, mu přináleží náhrada. Krajský soud zhodnotil, že v rámci vyvlastňovacího řízení byla převaha veřejného zájmu nad zachováním dosavadních práv žalobce dostatečným způsobem prokázána, a to především již povahou plánované výstavby ve veřejném zájmu, jež povede k posílení distribuční soustavy elektrické energie v oblasti Kaplicka. Jak se podává z vyjádření osoby zúčastněné na řízení, žalobce je jediný z cca stovky vlastníků pozemků, který realizaci této veřejně prospěšné stavby brání. Žalobce dále namítl, že správní orgány opomenuly jím navržené důkazy. Žalobce však v žalobě pouze obecně uvedl, že navrhoval provést dokazování, nicméně již neuvedl, které důkazy navrhoval provést a které z nich měly správní orgány podle jeho názoru opomenout. Z obsahu správního spisu se podává, že jediné návrhy na dokazování žalobce vznesl ve svém písemném vyjádření při ústním jednání. Konkrétní skutečnosti, které mají být jednotlivými důkazními návrhy prokázány, žalobce v tomto vyjádření neuvedl. Vyvlastňovací úřad se ve svém rozhodnutí důkazními návrhy nezabýval. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 5 tuto vadu prvostupňového rozhodnutí odstranil s tím, že rozpoznal relevantní návrhy žalobce na dokazování a uvedl, že vyvlastňovací úřad se s nimi nevypořádal dostatečně. Žalovaný dále v odůvodnění na str. 9 napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobcem navrhovaný důkaz výpisem z katastru nemovitostí je součástí správního spisu a územní plán města Kaplice byl jedním z podkladů vyvlastňovacího řízení, se kterým mj. pracoval i znalec, jehož znalecký posudek žalobce předložil. Žalovaný hodnotil žalobcem navržené důkazy ve vztahu k vyvlastňovacímu řízení a dospěl k závěru, že listiny, které žalobce požadoval provést jako důkazy, jsou obsahem správního spisu nebo slouží jako podklad rozhodnutí. Takové zhodnocení věci považuje krajský soud za dostačující. Je nutné přisvědčit žalovanému, že až na žalobcem požadovaný důkaz výpisem z rejstříku ekonomických subjektů tvořily veškeré listiny podklady pro rozhodnutí, a to nezávisle na návrzích žalobce. Územní plán tvořil podklad rozhodnutí zprostředkovaně prostřednictvím územního rozhodnutí. Žalobce navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. L. Znalecký posudek je podle § 20 zákona o vyvlastnění podkladem pro stanovení náhrady za vyvlastnění. Znalecký posudek byl jako zákonný podklad řízení opatřen a s jeho obsahem byli účastníci řízení řádně seznámeni. Pokud jde o fakturu za zhotovení uvedeného znaleckého posudku, tak tato faktura sloužila pouze k doložení účelně vynaložených nákladům žalobcem za účelem jejich refundace. Nejde tedy o důkaz, který by mohl jakkoliv přispět ke zjištění skutkového stavu věci. Výpisy z katastru nemovitostí jsou součástí správního spisu jako příloha č. 10 žádosti o zahájení řízení o vyvlastnění. Z uvedeného důvodu nelze tyto výpisy považovat za opomenutý důkaz. Nadto je nutno konstatovat, že vlastnická či jiná práva žalobce nebyla v průběhu vyvlastňovacího řízení jakkoli zpochybněna. Co se týká územního plánu, žalovaný uvedl, že územní plán byl jedním z podkladů vyvlastnění. Z prvostupňového rozhodnutí poté plyne, že předmětná stavba je vymezena v Zásadách územního rozvoje Jihočeského kraje a v jednotlivých územních plánech příslušných obcí. To, že stavba je v souladu s platným územním plánem, je osvědčeno prostřednictvím rozhodnutí o umístění stavby, které je součástí správního spisu. Současně tato skutečnost nebyla žalobcem výslovně rozporována. Soulad stavby s územně plánovací dokumentací je dostatečně osvědčen pravomocným územním rozhodnutím. Zvláštní dokazování územním plánem by bylo nadbytečné. K navrženému důkazu výpisem z rejstříku ekonomických subjektů nelze než uvést, že jej mohl žalobce sám předložit, pokud jím hodlal něco prokazovat. Krajský soud doplňuje, že samotná podnikatelská činnost žalobce nebyla ve vyvlastňovacím řízení vůbec řešena ani zpochybňována. Proto důkaz touto listinou nemohl přinést žádného zjištění, které by bylo rozhodné pro posouzení skutkového stavu věci. Je obecně pochybením, že se vyvlastňovací úřad k uvedeným důkazům nikterak nevyjádřil, ovšem žalovaný tento nedostatek rozhodnutí částečně odstranil. Zbytek doplnil krajský soud, přičemž uzavřel, že pokud došlo k dílčímu pochybení při nakládání s důkazy, pak se nejedná o vadu, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalobce navrhoval provést důkazy, které buď již obsahem správního spisu byly, nebo které byly z hlediska zjištění skutkového stavu zcela irelevantní. Žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Tuto námitku shledal krajský soud neopodstatněnou. Správní řízení v prvním a druhém stupni tvoří jeden celek. Z tohoto důvodu nelze ani prvostupňové, ani druhostupňové rozhodnutí posuzovat zcela samostatně. Má-li prvostupňové rozhodnutí vady, které byly druhostupňovým orgánem v rámci odvolacího řízení napraveny, je nutno hledět na tato rozhodnutí v jejich souhrnu jako na perfektní. Tato situace nastala i v nyní přezkoumávané věci (viz žalobcem namítané opomenuté důkazy a nedostatek poměřování veřejného a soukromého zájmu vyvlastňovacím úřadem). V kontextu námitky nepřezkoumatelnosti žalobce pouze obecně uváděl, že rozhodnutí obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, neboť jsou nedostatečně odůvodněna. K tomuto závěru pouze obecně konstatoval náležitosti odůvodnění správního rozhodnutí podle § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce přitom neuvedl, které jeho konkrétní námitky měly zůstat nevypořádány. Vzhledem k tomu, že žalobce nevymezil meze žalobního přezkumu ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí z hlediska jeho přezkoumatelnosti z úřední povinnosti. K vadě řízení, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů nebo pro nesrozumitelnost totiž krajský soud podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přihlíží i z úřední povinnosti. V této souvislosti krajský soud konstatuje, že neshledal, že by vydaná správní rozhodnutí byla stižena vadou řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti. Krajský soud zhodnotil, že z hlediska formálních a obsahových požadavků § 68 správního řádu napadené rozhodnutí v souvislosti s rozhodnutím prvostupňovým obstojí. Závěrečnou námitku žalobce o nesprávném výroku rozhodnutí ve vztahu k předmětu vyvlastňovacího řízení shledal krajský soud nedůvodnou. Označení stavby "Přídolí - Kaplice přívodní venkovní vedení 2 x 110 kV" je v návětí prvostupňového rozhodnutí užito jako označení celkové stavby, pro jejíž účel je vyvlastňováno; toto označení odpovídá žádosti, projektové dokumentaci i územnímu rozhodnutí. Ve výroku I. na str. 2 prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že se omezuje vlastnické právo žalobce "k umístění a k provozování distribuční soustavy - venkovní vedení VVN 110 kV včetně všech jeho součástí a příslušenství", a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem. Takto je formulováno zřizované věcné břemeno, přičemž tato formulace zcela odpovídá návrhu vyvlastnitele v závěru jeho žádosti. Je evidentní, že stavba, pro jejíž účel je vyvlastňováno, má svůj podklad v územním rozhodnutí. Krajský soud neshledal žádný rozpor, pokud jde o předmět řízení a účel vyvlastnění. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. V případě osoby zúčastněné na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejím případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení. Osobou zúčastněnou na řízení odkazovaná vyhláška č. 254/2015 Sb. se pro soudní řízení správní nepoužije. Soudní řád správní má svébytnou úpravu náhrady nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení a jak již bylo konstatováno, osobě zúčastněné na řízení žádné náklady tohoto soudního řízení nemohly vzniknout, neboť jí soud neuložil v řízení žádnou povinnost.

Poučení