51 A 5/2018 - 48

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a JUDr. Věry Balejové ve věci žalobkyně: V. T. M. H., narozena X bytem X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupena advokátem Mgr. Miroslavem Němcem sídlem Borská 13, 301 00 Plzeň proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 1. 2018, č. j. MV – 138641 – 4/SO - 2017 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 24. 1. 2018, č. j. MV – 138641 – 4/SO – 2017 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 11. 228 Kč k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Dne 9. 2. 2018 obdržel Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 1. 2018, č. j. MV – 138641 – 4/SO - 2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 10. 2017, č. j. OAM-1926 - 7/ZR-2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušena platnost povolení k trvalému pobytu a podle § 77 odst. 3 téhož zákona byla stanovena lhůta k vycestování z České republiky v délce 60 dnů, k čemuž byl žalobkyni udělen výjezdní příkaz. Součástí žaloby byl také návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, o němž zdejší soud rozhodl dne 13. 3. 2018 usnesením č. j. 51 A 5/2018-33 tak, že se žalobě odkladný účinek přiznává.

2. Žalobkyně namítala zcela nesprávnou aplikaci § 82 odst. 4 správního řádu, užití předmětného ustanovení bylo dle žalobkyně v rozporu se zákonem. Žalobkyně v podané žalobě odkazovala na právní větu k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 – 48. Žalobkyně dále namítala překročení správního uvážení žalované, když žalovaná bez dalšího konstatovala, že žalobkyní předložené potvrzení o studiu nelze považovat za řádné potvrzení o studiu, a dále zpochybňovala vzdělávací instituci, na níž žalobkyně studovala, tvrzením, že nelze s jistotou prohlásit, že poskytuje vysokoškolské vzdělání.

3. Další žalobní námitkou žalobkyně zpochybňovala postup žalované, která dostatečně podrobně nezkoumala předložené potvrzení o studiu, které potvrzovalo nepřítomnost žalobkyně ze závažných důvodů. Žalobkyně upozorňovala na skutečnost, že správní orgán má sám z moci úřední ověřovat uváděné závažné důvody, kterými žalobkyně zdůvodňovala svou nepřítomnost na území. Žalobkyně označila postup správních orgánů za nepřijatelný a v rozporu s ustálenou judikaturou, když se pouze spokojily se zpochybňováním důkazů jí předložených a laickým překladem názvu instituce, který potvrzoval studium žalobkyně od roku 2010 do roku 2015.

4. Žalobkyně požadovala zrušení napadeného rozhodnutí a namítala porušení § 2 odst. 4 a § 50 odst. 3 správního řádu.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

5. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. V souvislosti s namítanou nesprávnou aplikací § 82 odst. 4 správního řádu žalovaná též odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011-48, nicméně uvedla, že na ni postup uvedený v předmětném judikátu nedoléhá a dospěla k jeho odlišnému výkladu. K předloženému potvrzení o studiu žalovaná uvedla, že nepotvrzovalo studium žalobkyně v předmětném období. V podrobnostech žalovaná odkazovala na napadené rozhodnutí.

III. Replika žalobkyně

6. Žalobkyně v replice uvedla, že vyjádření žalované není přiléhavé, jednání žalované nadále shledává v rozporu s právní větou judikátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 – 48. Žalobkyně setrvala na názoru, že § 82 odst. 4 správního řádu na předmětné řízení nedoléhá. Žalobkyně opětovně zdůraznila, že žalovaná nereagovala na objektivní důvody, pro které žalobkyně nepředložila pro věc relevantní tvrzení a důkazní návrhy. Ke zpochybňování studia na vzdělávací instituci žalobkyně konstatovala, že žalované nic nebránilo v ověření povahy vzdělávací instituce či skutečného studia žalobkyně.

IV. Obsah správních spisů

7. Ze správního spisu vyplynuly pro soud následující skutečnosti. Součástí správního spisu byl podnět na zrušení pobytu nezletilého cizince (syn žalobkyně) ze dne 20. 9. 2016 vydaný Velvyslanectvím České republiky v Hanoji, v němž byly uvedeny následující informace. Žadatel má trvalý pobyt na území ČR od 15. 9. 2010, krátce po narození odjel s matkou do Vietnamu, kde trvale žijí, dne 17. 8. 2016 bylo uděleno razítko potvrzující trvalý pobyt v ČR, přestože v ČR ve skutečnosti nežije, žadatel i jeho matka neplní účel pobytu v ČR.

8. Dne 28. 6. 2017 bylo vydáno oznámení o zahájení správního řízení č. j. OAM – 01926 – 4/ZR – 2017 ve věci řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobkyně podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně zahájil předmětné správní řízení z důvodu zjištěné nepřítomnosti žalobkyně na území v období od 22. 9. 2010 do 30. 8. 2015, čímž došlo k naplnění § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně pobývala mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců bez závažných důvodů. Správní orgán I. stupně vyzval žalobkyni dne 28. 6. 2017 k doložení důvodů nepřítomnosti na území ČR ve lhůtě 30 dnů. Následně dne 24. 8. 2017 vyzval žalobkyni k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení výzvy.

9. Správní orgán I. stupně vydal dne 3. 10. 2017 prvostupňové rozhodnutí, jímž rozhodl tak, že povolení k trvalému pobytu na území České republiky se ruší podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně pobývala mimo území EU nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, přičemž tato nepřítomnost nebyla zdůvodněna závažnými důvody, zejména těhotenstvím a narozením dítěte, závažným onemocněním, studiem nebo odborným školením nebo pracovním vysláním do zahraničí. Z uvedeného důvodu byla žalobkyni určena lhůta pro vycestování z ČR v délce 60 dnů a udělen výjezdní příkaz podle § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

10. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 18. 10. 2017 blanketní odvolání, jejíž doplnění bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno dne 2. 11. 2017 v reakci na výzvu k doplnění odvolání ze dne 24. 10. 2017. Žalobkyně odůvodnila svou nepřítomnost na území studiem na univerzitě FPT v Hanoji, kde cizinka v období od školního roku 2010 do konce školního roku 2015 studovala na Ekonomicko – sociální fakultě, studijní obor hotelnictví, což doložila potvrzením o studiu, včetně jeho překladu do českého jazyka. Uvedené písemnosti jsou součástí správního spisu. Žalobkyně v odvolání uvedla, že požadované písemnosti osvětlující její nepřítomnost na území nepředložila správnímu orgánu I. stupně před vydáním prvostupňového rozhodnutí z toho důvodu, že ji nebylo doručeno oznámení o zahájení řízení ani následující písemnosti, neboť odcestovala na počátku července 2017 do Vietnamu za účelem uložení ostatků jejích dětí, které tragicky zahynuly při dopravní nehodě, a setrvala ve své domovině do dne 28. 9. 2017. Žalobkyně neměla zajištěné dosílání poštovních zásilek na konkrétní adresu v ČR ani mimo území ČR, neboť po tragické záležitosti byla ve špatném psychickém stavu a nebyla schopna si takové záležitosti zavčasu zajistit.

11. Správní orgán I. stupně postoupil odvolání a podkladové materiály žalované dne 8. 11. 2017. Žalovaná vydala napadené rozhodnutí dne 24. 1. 2018 a rozhodla tak, že podle § 90 odst. 5 správního řádu podané odvolání zamítá a napadené prvostupňové rozhodnutí potvrzuje. Žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobkyně osobně převzala dne 11. 7. 2017 oznámení o zahájení řízení obsahující i výzvu k doložení důvodů nepřítomnosti na území a dne 12. 9. 2017 převzala výzvu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalovaná měla za to, že se na žalobkyni nevztahovaly liberační důvody ve smyslu zákona o pobytu cizinců, a proto rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu bylo správné. Žalovaná označila důvod nepřítomnosti žalobkyně na území za novou skutečnost ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu, neboť ji předložila teprve v odvolacím řízení. Dle žalované nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla v natolik závažném zdravotním stavu, aby nemohla požadované materiály včas předložit či zmocnit zástupce k předložení. Nad rámec věci žalovaná uvedla, že listina potvrzení o studiu neprokazuje studium žalobkyně na uvedené instituci. Předložená listina je dle žalované pouhým vyplněným formulářem žádosti o potvrzení o studiu a neobsahuje sdělení vzdělávací instituce, že potvrzuje studium žalobkyně v předmětném období.

V. Právní názor soudu

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

13. Žaloba je důvodná.

14. Na úvod krajský soud poukazuje na právní větu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 – 48, která je hlavním opěrným bodem celé žaloby: „Podle § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu z roku 2004 v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena; toto ustanovení je tak ve vztahu k § 82 odst. 4 téhož zákona lex specialis. Má-li správní orgán povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena i bez návrhu (z logiky věci bez návrhu toho, komu má být povinnost uložena), nemůže se správní orgán ohledně návrhů takové osoby na provedení dalších důkazů současně dovolávat § 82 odst. 4 správního řádu (zásady koncentrace řízení). Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu na řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, nedopadá.“ Krajský soud se ztotožňuje s názorem žalobkyně a závěrem formulovaným v citovaném rozsudku, že předmětné řízení, tedy řízení, v rámci něhož došlo ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu a stanovení lhůty k vycestování z území, je zcela nepochybně řízením o uložení povinnosti, když žalobkyni ukládá povinnost vycestovat z území České republiky. Z uvedeného důvodu byly správní orgány povinny i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobkyně, a to bez ohledu zda se jedná o řízení před správním orgánem I. stupně nebo před odvolacím správním orgánem.

15. Jak bylo již konstatováno, předmětné řízení je řízením zahájeným z moci úřední a došlo v něm k uložení povinnosti žalobkyni, tudíž není možná aplikace § 82 odst. 4 správního řádu, což dokládá značná judikatura v této oblasti. „V přezkoumávané věci se jedná o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu a stanovení lhůty k vycestování z území. Jde tu tedy o uložení povinnosti vycestovat z území České republiky. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán podle § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“ (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2018, č. j- 30 A 156/2017 – 53).

16. Krajský soud neshledal žádná pochybení či rozpor s právními předpisy v postupu správního orgánu I. stupně, neboť ten v době rozhodování vycházel ze zjištěných okolností, a vzhledem k tomu, že žalobkyně neposkytovala v řízení před správním orgánem I. stupně součinnost, nemohl předvídat důvody nepřítomnosti žalobkyně. Nicméně žalované již byly předneseny důvody, pro které žalobkyně pobývala mimo území EU po dobu delší než 12 měsíců, což doložila potvrzením o studiu. Žalovaná tudíž mohla a měla posoudit veškeré okolnosti nepřítomnosti žalobkyně.

17. Odvolávání žalované na ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu je zcela nepřípadné, neboť se toto ustanovení na projednávanou věc nevztahuje. Skutečnost, že aplikace § 82 odst. 4 správního řádu je zcela vyloučena v řízení vedeném z moci úřední, v rámci něhož je ukládána povinnost, je potvrzena v početné judikatuře (rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 – 48, rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2018, č. j. 9 Azs 62/2018 – 24, rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2017, č. j. 2 Azs 353/2017 – 2 a další).

18. V souvislosti s tím krajský soud odkazuje také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 9 Azs 62/2018 -24: „Podle § 36 odst. 1 správního řádu jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. V § 93 odst. 1 téhož zákona pak platí, že není-li v hlavě VIII druhé části stanoveno jinak, použijí se pro řízení o odvolání obdobně ustanovení hlav I až IV, VI a VII této části, tzn. i § 36 odst.

1. Pro odvolací řízení by to znamenalo, že jsou jeho účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu odvolacího řízení až do vydání rozhodnutí o odvolání.“ Z uvedeného jednoznačně plyne povinnost žalované jako odvolacímu orgánu zjišťovat všechny okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobkyně tedy té, které má být stanovena povinnost spočívající v uložení výjezdního příkazu.

19. Krajský soud ve shodě s ustálenou judikaturou konstatuje, že bylo povinností žalované zjišťovat i skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, žalovaná nesla odpovědnost za řádné opatření všech podkladů rozhodných pro vydání rozhodnutí. Skutečnost, že i vyšetřovací zásada má své limity, je zdejšímu soudu známa, avšak v předmětném řízení nedošlo k dosažení těchto limitů. K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2017, č. j. 2 Azs 115/2017 – 45: „Nehospodárným, ba až absurdním, by se ostatně jevil vůči správnímu orgánu požadavek na iniciativní vyhledávání a prokazování skutečností, o kterých by z povahy věci měl spíše mít povědomí účastník řízení a jejichž uplatnění by jemu bylo zjevně ku prospěchu. Na druhé straně to jistě neznamená, že v případě povědomosti o účastníku prospěšné skutečnosti by tuto snad správní orgán byl oprávněn opomenout, zamlčet či upozadit.“ Žalovaná by v předmětné věci nejednala v rozporu se zásadou hospodárnosti, pokud by ověřovala argumenty žalobkyně vztahující se k její nepřítomnosti. Neověřením tvrzeného studia na území domoviny žalobkyně došlo ze strany žalované k upozadění skutečností svědčících ve prospěch žalobkyně, za takové jednání musí nést žalovaná odpovědnost.

20. Krajský soud nerozporuje tvrzení žalované, že žalobkyně osobně převzala dne 11. 7. 2017 zásilku, jejímž obsahem bylo oznámení o zahájení správního řízení v dané věci a výzva k doložení důvodu nepřítomnosti na území. V oznámení byla poučena o svých právech a povinnostech, zejména o právu navrhnout důkazy a činit jiné návrhy, vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, označit důkazy na podporu svých tvrzení, apod. Uvedené však nic nemění na tom, že žalobkyně byla oprávněna i v předmětném odvolacím řízení navrhovat nové důkazy na podporu svých tvrzení a předkládat nové skutečnosti.

21. Krajský soud dále přisvědčuje námitce žalobkyně, že pokud předložené potvrzení o studiu neprokazovalo dle názoru žalované studium žalobkyně na této instituci po dobu její nepřítomnosti mimo území států Evropské unie, měla žalovaná učinit sama kroky k tomu, aby svou pochybnost potvrdila či vyvrátila. Krajský soud poukazuje na nezpochybnitelnou povinnost správních orgánů zjistit stav věci bez důvodných pochybností, aby došlo k naplnění § 3 správního řádu, což se v tomto řízení nestalo. Takový stav byl popsán Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30. 3. 2016, č. j. 10 Azs 274/2015 – 32 takto: „Jedná se o stav, kdy je zjištěn dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný soubor dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru.“ 22. Argumenty žalované, že předložená listina je pouhým vyplněným formulářem žádosti o potvrzení o studiu s předtištěným textem, který žalobkyně doplnila o některé údaje, jsou zcela fádní a nic nevypovídající. Pokud měla žalovaná pochybnosti ohledně pravosti předložené listiny, bylo její povinností takové pochybnosti objasnit. Předložená listina označená podle překladu „Žádost o potvrzení o studiu“ byla opatřena razítkem předmětné instituce a podpisem úřední osoby. Krajský soud shledává určité pochybnosti potvrzení o studiu spíše v tom, že toto potvrzení neobsahovalo specifikaci studijního programu, čili zda žalobkyně studovala prezenčně, dálkově či kombinovaně. Skutečnost, že tato písemnost je označena jako „Žádost o potvrzení o studiu“, je sice zavádějící, nicméně pokud by se skutečně jednalo o žádost v pravém smyslu slova, považuje soud za nepochopitelné, proč by taková žádost byla opatřována razítkem vzdělávací instituce a podpisem pověřené osoby. Pochopitelné by bylo za předpokladu, že by se jednalo skutečně o pouhou žádost, aby byla písemnost opatřena razítkem o přijetí s informacemi, kdy tato žádost byla podána, ale takové informace na žádosti nebyly. Z uvedených důvodů krajský soud považuje závěr žalované za nepodložený a otázka, zda došlo k naplnění liberačního důvodu pro nepřítomnost žalobkyně mimo území EU po dobu delší 12 měsíců, tak nebyla žalovanou jednoznačně zodpovězena.

23. Žalovaná je povinna zjistit v souladu se zásadou vyšetřovací skutkový stav tak, aby o něm nevznikaly důvodné pochybnosti, a tím dosáhnout nezbytného naplnění zásady materiální pravdy, k tomu krajský soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 93/2015 – 41, který, přestože se vztahuje k přestupkovému řízení, je plně aplikovatelný také na projednávanou věc. „V přestupkovém řízení je proto klíčovou povinností správních orgánů postupovat ve shodě se zásadou materiální pravdy (§ 3 správního řádu), jakož i zásadou vyšetřovací (vyhledávací) podle § 50 odst. 3 věty druhé téhož zákona. Obě uvedené zásady jsou přitom úzce spjaty; předpokládá se, že v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, bude správní orgán zjišťovat skutkový stav bez ohledu na aktivitu účastníků řízení a taktéž bez ohledu na to, zda zjišťované skutečnosti a okolnosti osobě, jíž má být uložena povinnost, prospívají či nikoli. Je-li zjištěný skutkový stav nejasný či mezerovitý, musí se správní orgán postarat o odstranění těchto nejasností a mezer.“ 24. Krajský soud má za to, že skutkový stav nebyl zcela objasněn, když tvrzení žalobkyně o studiu ve Vietnamu po dobu let 2010 – 2015 nebylo žalovanou vyvráceno, ale ani prokázáno. Krajský soud shledává napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť nebyl zjištěn stav věci tak, aby o něm nevyvstávaly pochybnosti, a dále lze v postupu žalované shledat porušení povinnosti správního orgánu zjišťovat i skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně.

25. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nezákonné, neboť skutkový stav, který vzala žalovaná za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění. Úkolem krajského soudu není nahrazovat činnost správních orgánů, a proto nepřikročil k rozsáhlému dokazování ve vztahu k prokázání studia žalobkyně po dobu její nepřítomnosti. Pokud ze soustředěných důkazů ve správním spisu plynou rozpory či neúplnosti, které brání potřebnému zjištění skutkového stavu věci, není k doplnění již oprávněn správní soud, nýbrž k takovému podstatnému a rozsáhlému doplnění je již povinen správní orgán. [BLAŽEK, T., JIRÁSEK, J., MOLEK, P., POSPÍŠIL, P., SOCHOROVÁ, V., ŠEBEK, P. Soudní řád správní – online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2016.].

26. Závěrem krajský soud podotýká, že žalovaná způsobila nezákonnost napadeného rozhodnutí nejen neúplným zjištěním skutkového stavu věci, ale dopustila se také podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem spočívalo v aplikaci § 82 odst. 4 správního řádu, přestože aplikace tohoto ustanovení je, jak bylo již mnohokrát zmíněno, v řízení zahájeném z moci úřední, v rámci něhož dochází k uložení povinnosti, zcela vyloučena s ohledem na § 50 odst. 3 větu druhou správního řádu. Žalobkyni bylo postupem žalované zcela odepřeno právo na spravedlivý proces a znemožněno právo obhajoby. Žalovaná způsobila v odvolacím řízení rozpor se zásadou materiální pravdy a porušila zásadu vyšetřovací, která měla být v předmětném řízení uplatněna.

VI. Závěr, náklady řízení

27. Soud ze shora uvedených důvodů uzavřel, že žaloba žalobkyně byla shledána důvodnou, a proto přistoupil ke zrušení rozhodnutí pro vady řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. Soud v dané věci rozhodl ve smyslu citovaného ustanovení bez nařízení jednání.

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o úspěšnou žalobkyni, tak jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta.

29. Žalobkyně byla v řízení úspěšná, a proto jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč. Jednalo se o odměnu zástupci žalobkyně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba), celkem v částce 6.200 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1.428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8.228 Kč. K této částce se připočítává částka 3.000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11.228 Kč je žalovaná povinna zaplatit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Poučení