51 A 52/2021 – 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobce: X.X. bytem X zastoupen JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha proti žalovanému: Policejní prezident sídlem Strojnická 27, 170 89 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2021 č. j. PPR–30914–5/ČJ–2021–990131 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 21. 12. 2021 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen „služební funkcionář“) ve věcech služebního poměru ze dne 20. 7. 2021, č. j. ŘKŘ–3474/2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce podle § 40 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) zproštěn výkonu služby a bylo stanoveno, že mu náleží služební příjem podle § 124 odst. 6 zákona o služebním poměru ve výši 50 % průměrného služebního příjmu ode dne zproštění výkonu služby, který nastal okamžikem doručení prvostupňového rozhodnutí.

2. Žalobce v prvé řadě nesouhlasil se svým zproštěním až po uplynutí téměř celého roku od incidentu, pro který byl trestně stíhán. Důvodem zproštění z funkce se stalo jednání žalobce učiněné dne 5. 8. 2020, pro něž byl důvodně podezřelý ze spáchání zločinu zabití podle § 141 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“ nebo též „TrZ“) v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Jednání žalobce mělo spočívat v úmyslném usmrcení jiného v silném rozrušení ze strachu a zmatku, tedy jako úřední osoba v úmyslu způsobit jinému jinou závažnou újmu vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu (zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). Zproštění žalobce z výkonu služby bylo zdůvodněno obavou z ohrožení důležitého zájmu služby, přičemž v odůvodnění bylo označeno jako preventivní opatření zamezující negativním dopadům, které by mohly nastat, pokud by byl ve službě ponechán. Žalobce s takovým závěrem majícím za následek jeho zproštění výkonu služby nesouhlasí, neboť k tomu došlo teprve po roce od události, během něhož službu vykonával. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí označil žalobce za spekulativní a jako nepochopitelné shledal tvrzení, že by jeho ponechání ve službě mohlo mít vliv na zadávání úkolů ze strany žalobcových nadřízených. V prvostupňovém rozhodnutí podle žalobce absentují úvahy, které vedly k vyslovenému závěru o jeho zproštění, a rovněž má za to, že služební funkcionář postupoval v rozporu s § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru.

3. Žalobce dále rozporoval závěry žalovaného, který zproštění z výkonu služby teprve po takřka roce od incidentu zdůvodňoval tím, že stěžejním podkladem pro takový postup bylo usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť teprve tím vyvstalo důvodné podezření ze spáchání předmětného trestného činu. Žalobce k tomu namítal, že od samotného okamžiku, kdy použil střelnou zbraň, nebylo nejmenších pochyb, že důvodně podezřelým ze spáchání trestného činu byl právě on (žalobce). Žalobce uvedl, že zproštění by splňovalo preventivní charakter, na nějž správní orgány odkazovaly, pouze tehdy, pokud by k němu bylo přistoupeno neprodleně. Podle žalobce byla rozporuplná argumentace žalovaného, který po dobu jednoho roku od události na případ žalobce neaplikoval § 40 zákona o služebním poměru, ale shledal jej za přiléhavý teprve po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. Dále namítal, že napadené i prvostupňové rozhodnutí jsou zatížena vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, neboť v nich sice bylo konstatováno, že byly zvažovány argumenty pro i proti jeho ponechání ve výkonu služby, ale nebylo již rozvedeno, o jaké argumenty se jednalo.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

4. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a v podrobnostech odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný uvedl, že stěžejní při posuzování splnění první hmotněprávní podmínky pro zproštění výkonu služby podle § 40 odst. 1 zákona o služebním poměru bylo usnesení o zahájení trestního stíhání, které poskytlo důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Služební funkcionář vyčkával kvalifikovaného posouzení orgánem činným v trestním řízení, následně bezprostředně po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce přistoupil ke zproštění výkonu služby. Žalovaný setrval na svém tvrzení, že neexistuje žádná konkrétní lhůta, v níž by muselo dojít ke zproštění výkonu služby. Zároveň je přesvědčen, že prvostupňové i napadené rozhodnutí jsou přezkoumatelná a jsou v nich zachyceny důvody a úvahy, které vedly k vydání rozhodnutí, obsahují vyjádření k podkladům rozhodnutí i výklad právních předpisů. Žalovaný zdůraznil, že ke kumulativnímu splnění podmínek podle § 40 odst. 1 zákona o služebním poměru pro zproštění výkonu služby došlo až vydáním usnesení o zahájení trestního řízení. Rovněž byla upřesněna nepřesná interpretace žalobce z rozhodnutí žalovaného učiněná v žalobě ohledně přidělování služebních úkolů. Žalovaný zdůraznil, a tím potvrzoval obsah znění napadeného rozhodnutí, že pouze po dobu vedení řízení o zproštění výkonu služby v návaznosti na usnesení o zahájení trestního stíhání, nebyl žalobce velen do standardního výkonu služby. K odůvodnění prvostupňového rozhodnutí žalovaný konstatoval, že je přesvědčen, že dostálo požadavkům na odůvodnění rozhodnutí o zproštění výkonu služby dle § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru a ve všech směrech bylo dostatečně odůvodněné.

III. Obsah správního spisu

5. Do správního spisu bylo založeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 19. 4. 2021, č. j. GI–2918–257/TČ–2020–842050 pro spáchání zločinu zabití dle § 141 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Dne 27. 4. 2021 bylo žalobci oznámeno zahájení řízení o zproštění výkonu služby. Žalobce se dne 14. 5. 2021 vyjádřil k zahájenému řízení a uvedl, že ve věci absentuje ohrožení důležitého zájmu služby, a tak nejsou splněny podmínky pro zproštění výkonu služby, rovněž se vyjádřil k celému inkriminovanému incidentu, pro který s ním bylo zahájeno trestní stíhání.

6. Dne 15. 7. 2021 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž byl žalobce podle § 40 zákona o služebním poměru zproštěn výkonu služby dnem doručení rozhodnutí. Služební funkcionář v rozhodnutí mimo jiné uvedl, že zproštění výkonu služby je preventivním opatřením, které má zamezit negativním vlivům, jež by mohly nastat v případě jeho dalšího ponechání ve výkonu služby, čímž by docházelo k ohrožování důležitého zájmu služby. Žalobce se proti prvostupňovému rozhodnutí dne 18. 8. 2021 odvolal, jednotlivé odvolací námitky se do značné míry shodují s žalobními body. O odvolání bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím tak, že se odvolání zamítá a prvostupňové rozhodnutí se potvrzuje.

IV. Právní názor soudu

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„s. ř. s.“). Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

8. Žaloba není důvodná.

9. Podle § 40 odst. 1 zákona o služebním poměru musí být příslušník zproštěn výkonu služby na dobu, po kterou je důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu, kázeňského přestupku nebo jednání, které má znaky přestupku, jestliže by jeho ponechání ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho jednání. (pozn. podtrženo soudem)

10. Předně bylo žalobcem zpochybňováno, že důvodné podezření ze spáchání trestného činu existovalo od počátku, resp. ihned po inkriminovaném incidentu bylo zřejmé, že je to právě žalobce, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu. Vzhledem k tomu, že žalobce byl celý rok po incidentu ponechán ve službě, přestože byla splněna podmínka důvodného podezření ze spáchání trestného činu, neměl jej služební funkcionář a následně žalovaný zprostit výkonu služby, neboť to bylo již bezpředmětné. Krajský soud s tímto tvrzením nesouhlasí a shoduje se se závěry žalovaného, že podmínka důvodného podezření dle § 40 odst. 1 zákona o služebním poměru byla naplněna teprve okamžikem vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalobce si nesprávně vykládá, že pro konstatování důvodného podezření ze spáchání trestného činu postačuje povědomí o tom, kdo by se mohl stát potencionálním pachatelem trestného činu.

11. Krajský soud ani správní orgány nerozporovaly, že jediným, kdo teoreticky mohl spáchat předmětné trestné činy, byl žalobce, nicméně až do okamžiku vydání usnesení o zahájení trestního stíhání neexistoval relevantní předpoklad, že jednáním žalobce došlo ke spáchání trestného činu. Orgány činné v trestním řízení hodnotily všechny skutečnosti, které byly ve věci zjištěny, prověřovaly získané důkazy, podklady a četná vysvětlení, která byla opatřena, aby bylo možné vycházet z co možná nejpřesnějších skutkových závěrů.

12. Podle § 160 odst. 1 věty první trestního řádu, nasvědčují–li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je–li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného.

13. Jak plyne přímo ze slovního výkladu § 40 odst. 1 zákona o služebním poměru, je nezbytné důvodné podezření ze spáchání trestného činu, které v předmětné věci zcela nepochybně nastalo až vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání. Orgány činné v trestním řízení zvažovaly, zda se ze strany žalobce nejednalo např. o nutnou obranu či oprávněné použití zbraně, než přistoupily k zahájení trestního stíhání, a proto bylo nutné ze strany služebního funkcionáře vyčkat jejich závěrů. Obdobně jako ve věci žalobce bylo v řadě případů přistoupeno ke zproštění výkonu služby také až na základě usnesení o zahájení trestního stíhání, pro představu krajský soud na některé poukazuje (rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2018, č. j. 5 As 35/2017–52, rozsudek NSS ze dne 8. 10. 2015, č. j. 10 As 123/2014–41 a další).

14. Krajský soud odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č. j. 3 Ad 12/2014 – 72, z něhož lze rovněž dovozovat, že naplnění podmínky důvodného podezření ze spáchání trestného činu ve smyslu § 40 odst. 1 zákona o služebním poměru se zpravidla opírá o usnesení o zahájení trestního stíhání. „Okolnost, že s příslušníkem bylo zahájeno trestní stíhání, bez dalšího neznamená jeho automatické zproštění výkonu funkce, neboť tato skutečnost je toliko prvotní podmínkou pro případné zproštění výkonu funkce. Další nutnou podmínkou vyplývající z § 40 odst. 1 služebního zákona je, aby služební funkcionář v rámci správního uvážení na základě konkrétních skutkových okolností dospěl k závěru, že ponechání příslušníka ve výkonu služby bude ohrožovat důležitý zájem služby nebo prošetřování jeho jednání. […] řízení o zproštění výkonu služby musí být ze své povahy rychlé a účinné (srov. § 174 odst. 2 služebního zákona), a to především v případě, kdy příslušník bezpečnostního sboru je podezřelý z kvalifikovaného protiprávního jednání v souvislosti s výkonem služby. […] Ačkoli usnesení o zahájení trestního stíhání je procesním úkonem trestního řízení, jedná se o kvalifikovaný úkon, jehož imanentní součástí jsou již první skutková zjištění, která odůvodňují zahájení trestního stíhání (srov. § 160 odst. 1 trestního řádu „Nasvědčují–li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je–li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání […]). Usnesení o zahájení trestního řízení tak není pouhým úkonem, který by byl vydán na základě subjektivní úvahy orgánu činného v trestním řízení, ale jedná se úkon vycházející z doposud zjištěného skutkového stavu, jenž ve své míře pravděpodobnosti zakládá důvody pro zahájení trestního stíhání. […] Soud neshledává žádný rozumný důvod, aby skutková zjištění vyjádřená dle § 160 odst. 1 trestního řádu v usnesení o zahájení trestního stíhání a nasvědčující tomu, že příslušník bezpečnostního sboru spáchal trestný čin, nezakládala ve smyslu § 40 odst. 1 služebního zákona důvodné podezření o spáchání trestného činu. Jak již bylo výše uvedeno, na základě trestního stíhání není možné automaticky považovat první podmínku týkající se důvodného podezření ze spáchání kvalifikovaného protiprávního jednání za splněnou. Služební funkcionář je povinen přistupovat ke každému případu individuálně a skutkově se vypořádat s existencí důvodného podezření, v konkrétním případě však může být dostatečným skutkovým podkladem právě i usnesení o zahájení trestního stíhání. […] Soud k danému závěru dodává, že dle § 180 odst. 5 služebního zákona není služební funkcionář oprávněn k tomu, aby si učinil závěr o tom, zda byl spáchán trestný čin. Předmětem dokazování v řízení o zproštění výkonu služby je tedy pouze důvodné podezření příslušníka bezpečnostního sboru ze spáchání kvalifikovaného protiprávního jednání, nikoli samotné kvalifikované protiprávní jednání, které přísluší k posouzení pouze trestnímu soudu.“ (pozn. podtrženo soudem) Na tento rozsudek Městského soudu v Praze odkazoval též žalobce v žalobě v souvislosti s nezbytností jednat v řízení o zproštění výkonu služby rychle a účinně. S tímto závěrem se krajský soud ztotožňuje, nicméně žalobce opomenul zohlednit závěr užité citace „Při naplnění podmínek § 40 odst. 1 služebního zákona je proto nutné postupovat bez zbytečných prodlev.“ (pozn. podtrženo soudem) Z uvedeného plyne, že bez zbytečných prodlev je zapotřebí postupovat tehdy, jsou–li naplněny podmínky dle § 40 odst. 1 zákona o služebním poměru, v projednávané věci však došlo k naplnění podmínek teprve okamžikem vydání usnesení o zahájení trestního stíhání.

15. Krajský soud kvituje postup žalovaného i služebního funkcionáře, který vyčkal vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. Lze samozřejmě předpokládat, že služební funkcionář měl jisté informace o jednání žalobce, které bylo prověřováno orgány činnými v trestním řízení, nicméně shoda panuje o skutečnosti, že veškerými podklady, informacemi a důkazy o jednání žalobce disponovaly orgány činné v trestním řízení, a proto bylo namístě vyčkat jejich závěrů. Takovému postupu nelze nic vytknout, naopak v něm lze spatřovat snahu služebního funkcionáře žalobce nepoškodit zproštěním výkonu služby, aniž by vzniklo skutečně reálné důvodné podezření ze spáchání trestného činu. V odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí nebyly shledány žádné rozpory a rovněž nelze souhlasit s žalobcem v tom, že by se žalovaný pokoušel omluvit skutečnost, že ke zproštění výkonu služby došlo až po uplynutí jednoho roku od inkriminovaného incidentu. V odstavcích výše byly podrobně osvětleny okolnosti, které vedly ke zproštění žalobce výkonu služby po uplynutí jednoho roku od incidentu, přičemž tím nebylo porušeno žádné zákonné ustanovení. Krajský soud souhlasí s postupem služebního funkcionáře, který vyčkával, až budou postaveny najisto skutečnosti odůvodňující naplnění první hmotněprávní podmínky ustanovení § 40 odst. 1 zákona o služebním poměru, přičemž zákon nestanoví žádné lhůty pro vydání rozhodnutí o zproštění výkonu služby, jak se pokouší navodit dojem žalobce.

16. Druhá podmínka, která musí být kumulativně splněna, aby došlo k naplnění podmínek dle § 40 odst. 1 zákona o služebním poměru, a bylo možné žalobce zprostit výkonu služby, spočívá v tom, že ponechání v tomto případě žalobce ve výkonu služby by způsobilo ohrožení důležitého zájmu služby. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 10 As 123/2014 – 41. „(…) ohrožení důležitého zájmu služby musí být zcela konkrétní. Správní uvážení služebního funkcionáře zde představuje spíše předběžnou rizikovou analýzu, kdy je v každém jednotlivém případě potřeba pečlivě zvážit, zda setrvání ve službě představuje riziko, a to nejen s ohledem na plnění konkrétních služebních povinností, ale i v obecném rámci ochrany dobrého jména, pověsti a řádného fungování služby jako takové. Služební funkcionář o zproštění rozhoduje v situaci informační nejistoty, tedy v době, kdy dosud není objasněno a autoritativně rozhodnuto, zda byl trestný čin spáchán. Musí tedy dočasně poměřovat a vyvažovat princip presumpce neviny a zásah do profesní či osobní sféry příslušníka na straně jedné, a důležitý zájem služby a její možné ohrožení, potažmo zájem veřejnosti na kvalitním fungování bezpečnostního sboru na straně druhé. Posouzení těchto rizik by tedy mělo usilovat o spravedlivou rovnováhu mezi zájmy služby, občanů a příslušníka. Jako výkladová pomůcka může sloužit důležitý zájem služby, definovaný v § 201 zákona o služebním poměru jako zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Základním východiskem pro takové předběžné posouzení je zejména povaha trestného činu (případně přestupku či jiného správního deliktu) a také souvislost mezi trestným činem a služebním poměrem. V úvahu lze vzít zejména to, zda jde o trestný čin nedbalostní či úmyslný; povahu a způsob spáchání trestného činu; zda je dána souvislost časová a místní; zda byl čin spáchán v souvislosti s pracovní činností, v pracovní době či na pracovišti; zda mohl ovlivnit další spolupracovníky nebo svěřené osoby; zda existuje i nadále možnost ovlivnění svědků a ohrožení průběhu vyšetřování, pokud by příslušník i nadále zůstal ve službě, ale např. i vnější vlivy jako mediální pozornost a zveřejnění informace o trestním stíhání či jiném vedeném řízení.“ Také žalovaný v napadeném rozhodnutí odkazoval na citaci z tohoto rozsudku, což soud považuje za zcela správné ve vztahu k projednávané věci. Okolnosti v rozsudku Nejvyššího správního soudu vyjmenované jako významné při poměřování, zda ponecháním ve službě dojde k ohrožení důležitého zájmu, svědčí o správnosti postupu služebního funkcionáře a žalovaného, resp. prvostupňového a napadeného rozhodnutí.

17. Žalobce argumentoval tím, že důležitý zájem musel být ohrožen po dobu celého roku od incidentu, během kterého službu nadále vykonával. K tomu krajský soud sděluje, že, jak bylo již opakovaně zmiňováno, podmínky pro zproštění výkonu služby dle § 40 odst. 1 zákona o služebním poměru musí být splněny kumulativně. Vzhledem k tomu, že služební funkcionář nemohl konstatovat až do zahájení trestního stíhání, že je žalobce důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu, nemohl jej zprostit výkonu služby dříve, třebaže se domníval, že podmínka ohrožení důležitého zájmu byla naplněna.

18. Nutnosti zprostit žalobce výkonu služby přispívalo také jeho zařazení na služební místo inspektora obvodního oddělení Třeboň KŘP–C, které je součástí pořádkové policie a často zasahuje v akci, což se za nastalé situace nejeví jako žádoucí. Žalobce nesouhlasil s hodnocením, že jeho zproštění je preventivním opatřením. Krajský soud k tomu dodává, že se mu může jevit preventivnost za situace, kdy po dobu takřka celého roka setrvává ve službě jako neadekvátní, avšak to bylo již vysvětleno v odstavcích výše. Ve věci nebylo možné postupovat jinak, služební funkcionář nejednal ukvapeně, což soud hodnotí pozitivně, a vyčkal do chvíle, kdy bylo možné v souladu se zákonem skutečně pohlížet na žalobce jako na osobu důvodně podezřelou ze spáchání trestného činu.

19. Závažnost jednání, jehož se žalobce měl svým jednáním dopustit, byla vysoká, a tak ohrožení důležitého zájmu se jeví jako nezpochybnitelné. Objektem trestného činu zabití je život, jenž je základní hodnotou chráněnou mj. ústavním a trestním právem. Dalším objektem, který měl žalobce svým jednáním porušit je zájem státu na řádném výkonu dané pravomoci bez nežádoucích vlivů. Společenská škodlivost jednání, pro které měl být žalobce zproštěn výkonu služby je vysoká, není proto prostor k polemice nad existencí ohrožení důležitého zájmu. Žalobce zdůrazňoval, že zproštění mělo být učiněno neprodleně, aby bylo účinné, což se v předmětné věci nestalo, a tak se patrně žalobce domnívá, že k němu nemělo dojít vůbec. Krajský soud s takovým tvrzením žalobce nesouhlasí a dodává, že v nyní posuzované věci bylo přistoupeno ke zproštění žalobce z výkonu služby neprodleně poté, jakmile byly pro takový postup naplněny zákonné podmínky. Z postupu služebního funkcionáře vyčkávajícího závěrů orgánů činných v trestním řízení je zřejmé, že nedošlo k jednání založenému na libovůli, jak se domnívá žalobce, naopak. Služební funkcionář nejednal pouze na základě kusých informacích, které měl k dispozici, na osobních dojmech a závěrech, k nimž dospěl po svém vlastním posouzení, ale vyčkal závěrů orgánů činných v trestním řízení, což bez dalšího potvrzuje, že služební funkcionář rozhodoval podle správního uvážení, jehož meze nebyly překročeny.

20. Ve vztahu k posouzení ohrožení důležitého zájmu soud opětovně odkazuje na judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 10 As 123/2014 – 41: „[I]nstitut zproštění výkonu služby podle § 40 [služebního zákona] slouží k ochraně zájmů bezpečnostního sboru, ale i zájmů veřejnosti v případě, že je příslušník podezřelý ze spáchání protiprávního jednání. […] Jedná se tedy o dočasný institut, který lze aplikovat u příslušníků důvodně podezřelých ze spáchání trestného činu, kázeňského přestupku nebo jednání, které má znaky přestupku nebo jiného správního deliktu, a to pouze za splnění dalších podmínek § 40 odst. 1 zákona o služebním poměru. […] Pro zproštění služby je nutno splnit jak formální podmínky, tak materiální podmínku, dle které by ponechání ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho jednání. Zproštění služby není ani v případě trestního stíhání příslušníka automatické a je třeba šetřit princip presumpce neviny.“ V zájmu zachování důvěry veřejnosti v bezpečnostní sbor či zajištění řádného chodu sboru, shledává krajský soud postup služebního funkcionáře za logický a opodstatněný. Z jakých důvodů nebylo možné přistoupit ke zproštění žalobce výkonu služby dříve, bylo již podrobně rozebráno v odstavcích výše. Otázky žalobce, zda by se nejednalo o projev kolegiality a lidskosti v případě, že by žalobce byl po určitou dobu vynechán z rizikových zásahů, ponechá soud bez reakce, neboť to mu nepřísluší hodnotit. Krajský soud pouze přezkoumává zákonnost napadeného a prvostupňového rozhodnutí. Rovněž nemá pro soudní přezkum v dané věci význam, zda žalobci byla projevena podpora policejního prezidenta na sociální síti.

21. Krajský soud ve vztahu k naplnění podmínek v § 40 odst. 1 zákona o služebním poměru uzavírá, že souhlasí s žalovaným a služebním funkcionářem, že teprve v důsledku vydání usnesení o zahájení trestního stíhání byly kumulativně naplněny obě podmínky zmíněného ustanovení. Skutečnost, že ze strany služebního funkcionáře nedošlo k prodlení, dokládá, že usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno dne 20. 4. 2021 a k zahájení řízení ve věci zproštění výkonu služby došlo již dne 27. 4. 2021. Po dobu jednoho roku od incidentu byla ctěna presumpce neviny žalobce, jednalo se o velice složitý případ, který vyžadoval rozsáhlé dokazování, byla zvažována i aplikace institutů, které by vylučovaly protiprávnost jednání žalobce, a proto nebylo možné žalobce zprostit výkonu služby dříve, neboť jednoduše neexistovalo důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Pochopitelně presumpce neviny platila i nadále až do pravomocného rozhodnutí v trestní věci, avšak usnesením o zahájení trestního stíhání již pro služebního funkcionáře vyvstalo důvodné podezření. Žalobce dezinterpretuje celou situaci a snaží se navodit dojem, že vůči jeho osobě se stalo účinné ustanovení § 40 zákona o služebním poměru až po uplynutí jednoho roku od incidentu, takové tvrzení však plyne z absolutního nepochopení odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí a zejména pak znění samotného ustanovení. Ustanovení § 40 zákona o služebním poměru bylo vůči žalobci účinné od počátku, avšak nebyly bezprostředně po inkriminovaném jednání kumulativně splněny podmínky nezbytné pro jeho aplikaci.

22. Na závěr se krajský soud vypořádává s námitkou tvrzené nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, která dle žalobce spočívala v absenci úvah, jimiž byl služební funkcionář veden při hodnocení důkazů. Podle žalobce nebylo odůvodnění prvostupňového ani napadeného rozhodnutí v souladu s § 181 odst. 5 věty první zákona o služebním poměru, který stanoví, že v odůvodnění služební funkcionář uvede důvody vydání rozhodnutí, z jakých podkladů vycházel při rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při jejich hodnocení a při výkladu právních a služebních předpisů, jakož i způsob, jakým se vypořádal s návrhy a námitkami účastníka a s jeho vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

23. Krajský soud je přesvědčen, že napadené i prvostupňové rozhodnutí byla dostatečným způsobem zdůvodněna a nedošlo k porušení § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru. Žalovaný podrobně vysvětloval, z jakého důvodu nemohlo být přistoupeno ke zproštění žalobce výkonu služby dříve a v čem by jeho ponechání ve službě ohrožovalo veřejný zájem. Služební funkcionář v prvostupňovém rozhodnutí objasňoval definici důležitého zájmu služby ve smyslu § 201 odst. 1 zákona o služebním poměru, zabýval se též konkrétní situací žalobce a obav v případě jeho ponechání ve službě. Na stranách 3 až 5 prvostupňového rozhodnutí jsou rozebrány úvahy služebního funkcionáře, které ho vedly k rozhodnutí ve věci. Rovněž žalovaný se v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval odvolacími námitkami žalobce ale i spisovou dokumentací. Úvahy, zjištěné skutečnosti i právní předpisy, jimiž se žalovaný a služební funkcionář ve věci řídili, byly v rozhodnutích podrobně popsány, krajský soud nemá pochyb, že odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí bylo v souladu s § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru.

V. Závěr, náklady řízení

24. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.