51 A 53/2016 - 52

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobkyně I. S., narozené X, státní příslušnost Ukrajina, místem pobytu Větřní, Lužná 5, zastoupené Mgr. Markem Čechovským, advokátem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech cizinců, sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 11. 2016, č. j. MV-123817-6/SO-2016, takto :

Výrok

Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 3. 11. 2016, č. j. MV-123817-6/SO-2016 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 1. 8. 2016, č. j. OAM-9358-119/TP-2012 se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11.228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Marka Čechovského.

Odůvodnění

I. Vymezení věci 1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 24. 11. 2016 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 3. 11. 2016, č. j. MV-123817-6/SO-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 8. 2016, č. j. OAM-9358-119/TP-2012 (dále jen „rozhodnutí I. stupně“), kterým byla žalobkyni dle § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 68 zákona o pobytu cizinců, tedy po pěti letech nepřetržitého pobytu na území. Součástí žaloby byl též návrh na přiznání odkladného účinku žaloby. Krajský soud dne 19. 12. 2016 rozhodl usnesením č. j. 51 A 53/2016 – 32 o nepřiznání odkladného účinku žalobě. 2) Žalobkyně namítala, že žalovaná porušila zásadním způsobem své povinnosti, neboť napadené rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 správního řádu na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a požadavkům na činnost odvolacího orgánu dle § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaná dle žalobkyně nedostatečně a nesprávně přezkoumala na základě podaného odvolání rozhodnutí I. stupně. Žalobkyně dále namítala, že žalovaná nezjistila stav věci tak, aby o něm nevyvstaly důvodné pochybnosti, čímž byla narušena zásada materiální pravdy zakotvená v § 3 správního řádu. 3) Žalobkyně zejména namítala nesprávné právní posouzení, k němuž došlo v důsledku nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Správní orgány vyhodnotily nelegální pobyt žalobkyně v kontextu celého případu za závažné narušení veřejného pořádku, v čemž žalobkyně spatřuje vadu nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Žalobkyně v žalobě upozornila na důvody, pro které setrvávala nelegálně na území České republiky, těmito důvody byly rodinné vazby ke dvěma nezletilým dětem. Žalobkyně projevovala snahu u zlegalizování svého pobytu, když opakovaně žádala o vízum za účelem strpění. Žalobkyně uvedla, že v případě opuštění území by mohla naplnit znaky trestného činu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Přestože žalovaná konstatovala, že výkonem napadeného rozhodnutí nebudou děti žalobkyně nuceny k vycestování z ČR, žalobkyně podotkla, že by jejich přesun byl nevyhnutelný, neboť otec dětí se o ně z důvodu pracovní vytíženosti nemůže starat. Žalobkyně spatřuje v takovém stavu nedozírné následky, které by se projevily na jejích nezletilých dětech, které se v České republice narodily a nyní se připravují na nástup do základní školy. 4) Žalobkyně spatřuje rozpor se základními zásadami správního řízení v postupu správních orgánů zejména v tom, že postupovaly v rozporu s oprávněnými zájmy účastníka řízení a její rodiny, důkazy byly hodnoceny selektivně a bezdůvodně v neprospěch žalobkyně, své pochybnosti nepodložily důkazy a nezjistily stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, tvrzení správních orgánů neměla oporu ve spisovém materiálu. V postupu správních orgánů tak žalobkyně spatřuje porušení § 2 odst. 3 a 4, § 3 a § 4 odst. 1 a 4 správního řádu. Žalobkyně dále namítala, že správní orgány nezohlednily její snahu o zlegalizování svého pobytu na území, existenční závislost nezletilých dětí na žalobkyni a nebyl zohledněn ani rozpor s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 5) Žalobkyně rozporovala závěr správních orgánů, že závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, takové tvrzení s ohledem na ustálenou judikaturu NSS považuje za nezákonné. 6) Žalobkyně dále podotkla překročení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí, neboť podala žádost o povolení k trvalému pobytu již v roce 2012. Žalobkyně si je vědoma skutečnosti, že samotná délka řízení nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, avšak domnívá se, že vytýkaný stav věci vznikl právě nezákonným prodloužením správního řízení. 7) Žalobkyně na podporu svých tvrzení odkazovala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151 a další rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 51/2009, 2 As 4/2012 – 44, atd. 8) Další žalobní bod se týkal přiměřenosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k rodinnému a soukromému životu žalobkyně a její rodiny. V žalobě bylo namítáno, že správní orgány prakticky zcela ignorovaly vazby žalobkyně, které má na území, a soustředily se pouze na nedůležité okolnosti, kterým přikládaly neodůvodněně velký význam. Žalobkyně odkazovala na ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců, který představuje pouze minimální množinu faktorů, které ovlivňují přiměřenost správního rozhodnutí. Pochybení správních orgánů v souvislosti s přiměřeností napadeného rozhodnutí spatřovala žalobkyně také v neprovedení výslechu v kontextu s posouzením přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života. 9) Žalobkyně uvedla, že správní orgán I. stupně i žalovaná se nevypořádaly se všemi posuzovanými faktory, a úvahu o přiměřenosti provedly pouze v omezené míře, čímž byl porušen nejen § 174a zákona o pobytu cizinců ale i § 3 správního řádu, jednaly tak v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. Nesplnění požadavku přiměřenosti rozhodnutí je v rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V tvrzení správního orgánu I. stupně, že zamítnutí žádosti nebylo v hrubém rozporu s mezinárodními závazky ČR, spatřovala žalobkyně nezákonnost rozhodnutí I. stupně. 10) Žalobkyně dále poukázala na bezpečnostní situaci v zemi původu, v důsledku které na toto území nemůže přemístit své nezletilé děti, mimoto uvedla, že na Ukrajině nemá žádné sociální ani ekonomické zázemí. 11) Postup správního orgánu I. stupně shledala žalobkyně v rozporu se zásadou legitimního očekávání, neboť byla opakovaně vyzývána k doložení příjmů, z čehož v dobré víře dovodila, že žádost byla v pořádku a není tedy důvod k jejímu zamítnutí. Žalobkyně spatřovala v opakovaných výzvách k předložení příjmů účelové protahování správního řízení, aby vznikla nová situace, pro kterou bude moci žádost zamítnout. 12) Žalobkyně namítla, že uvedená tvrzení a pochybení správních orgánů zatížila napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Argumentace žalované, která banalizuje význam zamítavého rozhodnutí pro životní situaci žalobkyně a poukazuje na možnost získání jiných druhů pobytového oprávnění, nebyla pro žalobkyni uspokojivá a trvá na tom, že napadené rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno. 13) Žalobkyně na závěr namítala, že na území setrvávala nelegálně z důvodu několika nelegálních zásahů správních orgánů, jako je opakované zamítání žádostí o vízum za účelem strpění, ačkoli je žalobkyně přesvědčena, že splňovala nároky na udělení tohoto víza. Dále žalobkyně uvedla, že po dvakrát byla její žádost nezákonně zamítnuta, což potvrdila i žalovaná, a v důsledku těchto průtahů v řízení setrvávala žalobkyně na území nezákonně, to však bylo zapříčiněno nezákonnými rozhodnutími. 14) Ze všech výše uvedených důvodů bylo žalobkyní navrženo napadené rozhodnutí zrušit pro jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost a věc žalované vrátit k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu 15) Žalovaná navrhla projednávanou žalobu pro její nedůvodnost zamítnout. Žalovaná se ztotožňuje se skutkovými zjištěními a právní kvalifikací uvedenými v rozhodnutí I. stupně a napadeném rozhodnutí. Žalovaná je přesvědčena, že celé řízení probíhalo v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu a postupem správních orgánů byl zajištěn veřejný pořádek. 16) Žalovaná v souvislosti s žalobními námitkami sděluje, že odkazuje na III. část napadeného rozhodnutí, ve které se vypořádala s odvolacími námitkami, jež se obsahově shodují. Žalovaná setrvala na závěru uvedeném v napadeném rozhodnutí a tedy, že pro zamítnutí žádosti žalobkyně byly naplněny důvody dle § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, svůj závěr přezkoumatelným způsobem odůvodnila v napadeném rozhodnutí. Žalovaná neshledala v žalobě žádnou relevantní argumentaci, která by správnost napadeného rozhodnutí zpochybňovala. III. Obsah správních spisů 17) Ze spisů předložených správními orgány soud zjistil následující podstatné skutečnosti. 18) Dne 18. 5. 2012 žalobkyně osobně doručila správnímu orgánu I. stupně žádost o povolení k trvalému pobytu, ke které přiložila fotokopii cestovního dokladu, platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2011 ze dne 16. 4. 2012, oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory ze dne 16. 2. 2011, dohodu o úpravě poměrů nezletilého dítěte ze dne 1. 3. 2011, potvrzení o neexistenci daňových nedoplatků ze dne 19. 4. 2012, potvrzení o neexistenci nedoplatku na pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku v nezaměstnanosti ze dne 18. 4. 2012, smlouvu o nájmu podkrovního bytu na dobu neurčitou ze dne 11. 5. 2012, osvědčení o znalosti českého jazyka pro účely získání povolení k trvalému pobytu na území České republiky ze dne 4. 4. 2012, opis z evidence rejstříku trestů fyzických osob ze dne 18. 5. 2012, v němž nejsou obsaženy žádné informace o odsouzení dotyčné osoby, další listiny vztahující se k pronajímateli bytu, v němž žalobkyně žije. Správní orgán I. stupně si vyžádal dne 22. 6. 2012 provedení pobytové kontroly za účelem zjištění, zda se žadatelka na uvedené adrese zdržuje, jaké osoby s ní tvoří společnou domácnost a jaký typ ubytování je žadatelce poskytován. Dne 27. 6. 2012 proběhlo šetření na místě, avšak žalobkyně nebyla zastižena na uvedené adrese, proto dne 11. 7. 2012 bylo provedeno opakované šetření, a to již byla žalobkyně zastižena, a tvrzené informace byly potvrzeny. Správní orgán I. stupně ověřoval pravdivost tvrzených údajů, a proto byla provedena pobytová kontrola v místě trvalého bydliště otce dětí žalobkyně, za účelem zjištění, zda se otec dětí zdržuje na uvedené adrese, jaké osoby s ním tvoří společnou domácnost a ověření údaje ohledně výše částky výživného uvedeného v Dohodě o úpravě poměrů nezletilého dítěte. Pobytová kontrola byla provedena dne 19. 7. 2012, v rámci které byla osvědčena pravdivost tvrzených údajů. 19) Dne 6. 8. 2012 správní orgán I. stupně vydal vyrozumění č. j. OAM-9358-19/TP-2012 o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Dne 11. 9. 2012 byla žalobkyně předvolána na den 10. 10. 2012 k výslechu, o němž byl proveden protokol č. j. OAM-9358-21/TP-2012. Dne 29. 10. 2012 byla žalobkyně vyrozuměna o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalobkyně svého práva využila dne 14. 11. 2012 a seznámila se s podklady pro vydání rozhodnutí, na závěr uvedla, aby bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že její nezletilá dcera získala povolení k trvalému pobytu na území. Dne 18. 12. 2012 obdržel správní orgán I. stupně prohlášení otce dětí žalobkyně, který sdělil, že od 20. 11. 2012 žije ve společné domácnosti se žalobkyní a společnými dětmi na adrese Lužná 5, Větřní. Dne 21. 1. 2013 byla provedena pobytová kontrola na nově uvedené adresa, v rámci které nevyvstaly žádné pochybnosti ohledně pravdivosti tvrzených skutečností. Správní orgán I. stupně vyzval žalobkyni k doplnění dokladu o zajištění ubytování. Po dobu odstraňování vad žádosti bylo řízení podle § 64 odst. 1 správního řádu přerušeno. Žalobkyně dodala další listiny potřebné k její žádosti osvědčující její tvrzení. Dne 28. 3. 2013 proběhla prověrka v místě bydliště za účelem zjištění skutečného stavu věci. 20) Dne 26. 9. 2013 správní orgán I. stupně vydal vyrozumění č. j. OAM-9358-46/TP-2012 o pokračování v řízení, téhož dne byl proveden výslech žalobkyně ve věci řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu. Žalobkyně se seznámila s podklady pro rozhodnutí dne 15. 1. 2014, což bylo zaprotokolováno, a k předloženým podkladům se dne 20. 1. 2014 písemně vyjádřila. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že nesouhlasí s vadami žádosti, na které byla správním orgánem upozorněna, což odůvodnila. Správní orgán I. stupně opětovně vyzval dne 28. 2. 2014, č. j. OAM-9358-61/TP-2012 žalobkyni k odstranění vad žádosti, k čemuž jí poskytl lhůtu 10 dnů, tato lhůta byla na žádost žalobkyně prodloužena do 3. 4. 2014. Žalobkyně dne 2. 4. 2014 osobně donesla požadovanou písemnost správnímu orgánu I. stupně. Žalobkyně byla opět dne 15. 4. 2014 vyzvána k seznámení s podklady, čehož využila. 21) Dne 6. 5. 2014 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, jímž zamítl podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu. Žalobkyně proti tomu brojila dne 22. 5. 2014 odvoláním, dne 26. 5. 2014 žalobkyně žádala o prodloužení lhůty k doplnění příloh odvolání. Správní orgán I. stupně dne 27. 5. 2014 žádosti o prodloužení lhůty nevyhověl. Žalovaná o předloženém odvolání rozhodla dne 12. 2. 2015 tak, že podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu odvoláním napadené rozhodnutí zrušuje a věc se vrací správnímu orgánu I. stupně k novému projednání, žalovaná shledala postup správního orgánu I. stupně v řízení zmatečným a porušujícím princip předvídatelnosti. 22) Dne 23. 3. 2015 doručila žalobkyně správnímu orgánu I. stupně požadované písemnosti, dne 21. 4. 2015 a dne 27. 4. 2015 byly doručeny správnímu orgánu I. stupně písemnosti týkající se druha žalobkyně nezbytné pro rozhodnutí ve věci žalobkyně. Dne 4. 5. 2015 správní orgán I. stupně vyzval žalobkyni k odstranění vad žádosti. Správní orgán I. stupně poskytl k doložení předmětného dokladu lhůtu 30 dnů a po dobu jejího běhu správní řízení přerušil. Dne 25. 5. 2015 správní orgán I. stupně pod č. j. OAM-9358-80/TP-2012 vyrozuměl žalobkyni o pokračování v řízení. Dne 4. 6. 2015 byly správním orgánem I. stupně ověřovány informace o společnosti, pro níž měl druh žalobkyně pracovat. Dne 6. 5. 2015 obdržel správní orgán I. stupně potvrzení, že je druh žalobkyně zaměstnán u předmětné společnosti sídlící na adrese uváděné v listinách založených ve správním spisu. 23) Dne 8. 7. 2015 oznámil Mgr. Marek Čechovský převzetí zastoupení žalobkyně a předložil plnou moci k jejímu zastupování. Žalovaná vydala dne 26. 8. 2015 opatření proti nečinnosti č. j. MV-105893-3/SO-2015, jímž ve smyslu § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu přikázala správnímu orgánu I. stupně, aby do 30 dnů ode dne doručení vydal rozhodnutí v dané věci. Žalobkyně se v reakci na výzvu ze dne 27. 8. 2015 seznámila s podklady pro vydání rozhodnutí a dne 16. 9. 2015 se k nim vyjádřila. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že splňuje formálně i materiálně podmínky pro vydání povolení k pobytu. 24) Správní orgán I. stupně dne 25. 9. 2015 vydal rozhodnutí č. j. OAM-9358-94/TP-2012, jímž zamítl podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k trvalému pobytu, neboť žalobkyně nepředložila doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně dne 22. 10. 2015 blanketní odvolání, jehož doplnění obdržel správní orgán I. stupně dne 4. 11. 2015. Žalovaná dne 21. 3. 2016 vydala rozhodnutí č. j. MV-184252-4/SO-2015, kterým podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu odvoláním napadené rozhodnutí zrušila a věc vrátila správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Žalovaná v rozhodnutí uvedla, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 25. 9. 2015 bylo nepřezkoumatelné a v rozporu s § 3 správního řádu, neboť byl nedostatečně zjištěn stav věci. 25) Dne 18. 4. 2016 žalobkyně apelovala na správní orgán I. stupně, aby vydal rozhodnutí o žádosti o povolení k trvalému pobytu bez zbytečných průtahů. Správní orgán I. stupně obdržel dne 28. 4. 2016 stížnost adresovanou Veřejné ochránkyni práv, v níž si žalobkyně stěžovala na postup správních orgánů. 26) Správní orgán I. stupně dne 9. 5. 2016 vyzval k doložení dokladu prokazujícího prostředky k trvalému pobytu na území ve lhůtě 30 dnů a po plynutí této lhůty bylo řízení přerušeno. Dne 1. 6. 2016 žalobkyně doplnila v reakci na výzvu správního orgánu I. stupně požadované listiny. Dne 17. 5. 2016 vydala žalovaná opatření proti nečinnosti č. j. MV-65819-2/SO-2016, jímž ve smyslu § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu přikázala správnímu orgánu I. stupně, aby do 30 dnů ode dne doručení vydala rozhodnutí v dané věci. Žalobkyně dne 23. 6. 2016 zaslala správnímu orgánu I. stupně urgenci, v níž zmínila, že prokazatelně odstranila všechny nedostatky své žádosti. 27) Žalobkyně byla vyzvána dne 28. 6. 2016 k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, čehož využila dne 13. 7. 2016. Správní orgán I. stupně požádal žalovanou, aby prodloužila lhůtu k vydání rozhodnutí přikázanou opatřením proti nečinnosti. Žalobkyně dne 28. 7. 2016 sdělila k podkladům, že splnila veškeré podmínky a požadavky k vydání rozhodnutí o povolení k pobytu. 28) Správní orgán I. stupně vydal dne 1. 8. 2016 rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byla žádost žalobkyně zamítnuta podle § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015, neboť cizinec závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Správní orgán I. stupně považuje neoprávněný pobyt žalobkyně na území za natolik intenzivní narušení veřejného pořádku, že s ohledem na porušení základních zásad a závažnost důsledků, musí být označeno za narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Jednání žalobkyně bylo vědomé a opakované, délka jejího neoprávněného pobytu byla v souhrnu 7 měsíců. Správní orgán I. stupně měl za to, že zásah do rodinného a osobního života žalobkyně bude přiměřený zcela v souladu s § 174a zákona o pobytu cizinců. 29) Žalobkyně podala dne 4. 8. 2016proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, přičemž odvolací námitky se v podstatě shodovaly s námitkami uplatněnými následně v žalobě. Žalobkyně uvedla, že nebyl dostatečně zjištěn stav věci, byla nedostatečně vypořádána nepřiměřenost dopadů rozhodnutí I. stupně, byl nesprávně právně posouzen dopad do soukromého a rodinného života, dále shledala absenci nestrannosti správního orgánu a v kontextu celé věci namítala podjatost a odkazovala na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalobkyně v odvolání avizovala doplnění odvolání o stanovisko veřejné ochránkyně práv, správní orgán I. stupně vyzval žalobkyni k doplnění zmíněného stanoviska veřejného ochránce práv. Žalobkyně uvedla, že veřejná ochránkyně práv však prozatím nevydala své stanovisko. Žalobkyně dne 11. 8. 2016 podala stížnost na postup oprávněné úřední osoby a vznesla námitky podjatosti. 30) Žalovaná vydala dne 3. 11. 2016 napadené rozhodnutí č. j. MV-123817-6/SO- 2016, kterým bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto odvolání žalobkyně do rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 1. 8. 2016, č. j. OAM-9358-119/TP-2012. Žalovaná v napadeném rozhodnutí nejprve předestřela genezi projednávané věci a veškeré podstatné souvislosti týkající se projednávané věci. Žalovaná v rozhodnutí dále přednesla veškeré odvolací námitky, k nimž se následně podrobně vyjadřovala. Žalovaná shledala, že správní orgán I. stupně dostatečně určitě zjistil skutkový stav, který jednoznačně prokázal, že žalobkyně pobývala na území bez oprávnění k pobytu, čímž závažným způsobem narušila veřejný pořádek. Žalovaná neshledala rozpor s § 3 správního řádu při zjišťování stavu věci. Důvodná nebyla ani námitka ohledně porušení § 2 správního řádu a § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná popírá rozpor s principem právní jistoty a legitimního očekávání. K překročení stanovených lhůt žalovaná dodává, že bylo způsobeno mimo jiné také postupem žalobkyně, která např. žádala o přerušení řízení, apod. Žalovaná nicméně uvedla, že samotná délka řízení nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Konstatovala závažnost jednání žalobkyně zejména v dlouhodobosti udržování protiprávního stavu a v jeho opakování, přičemž tak žalobkyně činila vědomě a záměrně. Žalovaná v napadeném rozhodnutí odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Dále uvedla, že pro postup podle § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců postačí závažné narušení veřejného pořádku nižší intenzity než u správního vyhoštění. Posouzení správního orgánu I. stupně týkající se přiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalovaná považuje za dostačující. Současně neshledala případný návrat do domoviny za neřešitelný problém, neboť nedošlo k přetrhání jejich vazeb k zemi původu. IV. Právní názor soudu 31) V projednávané záležitosti soud postupoval podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. 32) Žaloba je důvodná. 33) V prvé řadě se krajský soud zabýval obecně uplatněnou námitkou žalobkyně, že napadené rozhodnutí je nezákonné pro rozpor s § 68 odst. 3 správního řádu a § 89 odst. 2 téhož zákona. Dle § 68 odst. 3 správního řádu musí být v odůvodnění uvedeny důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu upravuje postup odvolacího správního orgánu při přezkumu souladu napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí soud přezkoumává pouze v rozsahu námitek uvedených v odvolání jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží. 34) K takto vznesené žalobní námitce krajský soud konstatuje, že ji neshledává důvodnou, neboť žalobkyně neuvedla, v čem konkrétně spatřuje nedostatky napadeného rozhodnutí. Dále k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58: „Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.“ 35) Krajský soud se současně zabýval namítaným porušením základních zásad ovládajících správní řízení. Dle žalobkyně správní orgány postupovaly v rozporu se zásadou materiální pravdy zakotvené v § 3 správního řádu, s čímž se krajský soud ztotožňuje, neboť správní orgány nezjistily stav věci tak, aby o něm nevyvstávaly důvodné pochybnosti. Krajský soud shledal obsah správního spisu za nedostatečný a neposkytující dostatečnou oporu pro vydání rozhodnutí, neboť neobsahuje veškeré odkazované listiny, konkrétně žádosti o vydání dlouhodobého víza nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území. Ve správním spisu dále absentují informace týkající se údajně vedeného řízení o správním vyhoštění. Zmíněné dokumenty byly pro soud důležité z důvodu úplného zjištění věci a vyhodnocení všech okolností případu. Ze správního spisu, který byl soudu předložen, soud nemůže dovodit jednoznačné závěry, k nimž dospěla žalovaná a správní orgán I. stupně. 36) Správní orgány se dostatečně nevypořádaly ani s posunutým právním názorem na posouzení porušení veřejného pořádku závažným způsobem, k čemuž se krajský soud podrobně vyjádří níže. Krajský soud sdílí názor žalobkyně, že žalovaná nezohlednila při rozhodování všechny okolnosti případu a hodnotila jednotlivé důkazy v rozporu se zásadou materiální pravdy. Krajský soud proto shrnuje, že na základě předložených podkladů nelze dospět k vyslovenému názoru správních orgánů, neboť nemají oporu ve spisu. Krajský soud v souvislosti se zásadou materiální pravdy odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017, č. j. 5 Azs 310/2016 – 27. „To se v souladu se zásadou materiální pravdy musí dít tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jedná se o stav, kdy je zjištěn dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný soubor dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru.“ V projednávané věci soud konstatuje, že o stavu věci tak, jak byl předestřen správními orgány, existují důvodné pochybnosti. 37) Krajský soud shledal dále rozpor s § 2 odst. 4 správního řádu, který správním orgánům stanovuje dbát na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalovaná ani správní orgán I. stupně nezohlednily unijní legislativu ani aktuální judikaturu a postupovaly při svém rozhodování v rozporu s těmito instituty, což pochopitelně bylo pro žalobkyni překvapivé a vznikly tím nedůvodné rozdíly mezi skutkově obdobnými případy (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 - 39). 38) Správní orgány totiž nezohlednily skutečnost, že žalobkyně se dlouhodobě snažila zlegalizovat svůj pobyt na území, opakovaně projevovala snahu získat oprávnění k pobytu a žádala o vydání dlouhodobého víza nad 90 dnů za účelem strpění, aby pobývala na území legálně, avšak bezúspěšně. Žalobkyně nebyla v proběhnuvším řízení pasivní, požádala o změnu typu pobytového oprávnění v okamžiku, kdy ještě pobývala na území legálně, a jednotlivé výjezdní příkazy byly žalobkyni vydávány v době, kdy rozhodnutí, která byla podkladem pro jejich vydání, byla nepravomocná a následně odvolacím správním orgánem zrušena, čili jejich právní relevance není v tomto případě na místě. 39) Krajský soud se neztotožňuje se závěrem správních orgánů, které označily nelegální pobyt žalobkyně na území za závažné narušení veřejného pořádku dle § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců. Takový názor považuje krajský soud za příliš přísný a nezohledňující konkrétní okolnosti případu, které s pobytem neoddělitelně souvisely. Soud zdůrazňuje, že při posuzování, jaké konkrétní jednání je závažným narušením veřejného pořádku, musí být zohledněny veškeré okolnosti daného případu a specifika porušeného ustanovení. Správní orgány nevzaly v potaz ani skutečnost, že žalobkyně se do stavu nelegálního pobytu dostala v důsledku nečinnosti právě těchto správních orgánů. Ačkoli nedodržení zákonných lhůt pro vydání rozsudku nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, je zapotřebí zohlednit fakt, že právě díky složitému procesnímu vývoji ve správním řízení se žalobkyně ocitla na území bez platného oprávnění k pobytu, ačkoli v době podání žádosti ještě pobývala na území legálně. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně postupovala obezřetně, když neponechala úpravu svého pobytu na území až na dobu, kdy bude na území pobývat nelegálně. Z postupu žalobkyně soud seznal, že jednala ve snaze pobývat na území čestně a legálně, aby neporušovala platné právní předpisy. 40) Krajský soud poukazuje na podstatnou skutečnost, která byla správními orgány v řízení opomenuta, a to posunutý právní názor v oblasti posouzení nelegálního pobytu jako porušení veřejného pořádku závažným způsobem, který přinesl rozšířený senát NSS. Přestože žalovaná v napadeném rozhodnutí citovala část z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151, zcela opomenula při rozhodování zohlednit samotné jádro tohoto usnesení, jímž byl posunutý právní názor. Žalobkyně naopak odkazovala na tento nově přijatý právní názor již v podaném odvolání, s čímž se však žalovaná v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádala a pouze konstatovala, že při posuzování závažného narušení veřejného pořádku je třeba přihlížet ke kontextu zákona o pobytu cizinců a ke konkrétnímu účelu právní normy, v níž je tento pojem použit. Žalovaná postavila svá tvrzení zejména na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 71/2010 - 112, který nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť se vztahuje ke skutkově odlišnému případu, který upravuje situaci, kdy docházelo k opakovanému porušování platných právních předpisů a účelovému prohlášení o uznání otcovství. Žalovaná se k souvislostem mezi postupem žalobkyně a závažným narušením veřejného pořádku vyjádřila pouze zkratkovitě a nezohlednila konkrétní okolnosti případu. 41) Krajský soud ve shodě s žalobkyní odkazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151, který při svém závěru vycházel z výkladu výhrady veřejného pořádku, jak jej poskytl Soudní dvůr EU. „Soudní dvůr stanovil obecný test použití výhrady veřejného pořádku, který „předpokládá kromě společenského nepořádku, který představují všechna porušení práva, existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.”; tedy, 1) nestačí pouhé porušení práva, ale 2) musí existovat skutečná a dostatečně závažná hrozba, 3) dotýkající se základního zájmu společnosti. (…) Rozšířený senát tak dospěl k závěru, že jednání cizince je narušením veřejného pořádku ve smyslu § 119 odst. 2 písm. b) cizineckého zákona v prvé řadě tehdy, pokud je jeho jednání skutečným, aktuálním a dostatečně závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti. V řadě druhé však rozšířený senát připomíná, že toto kritérium je v souladu se směrnicí 2004/38/ES (srov. čl. 27 odst. 2) stále pouze obecným kritériem posouzení možného použití výhrady veřejného pořádku.“ 42) O porušení práva v důsledku nelegálního pobytu žalobkyně nelze mít pochyb, avšak aby došlo k narušení veřejného pořádku, musela by v takovém jednání být také spatřena skutečná a dostatečně závažná hrozba dotýkající se závažného zájmu společnosti. Krajský soud v postupu žalobkyně takovou hrozbu neshledal a svůj závěr opírá o citaci z usnesení rozšířeného senátu NSS: „Rozšířený senát má pak za to, že skutečným, aktuálním a závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti jistě není např. fakt samotného nelegálního vstupu či nelegálního pobytu na území ČR.“ 43) Narušení veřejného pořádku závažným způsobem je neurčitým právním pojmem, krajský soud proto klade vyšší nároky na odůvodnění takového pojmu, neboť je součástí právní normy, na základě které správní orgán I. stupně rozhodoval. „Soud musí mít možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu je v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění nejsou v logickém rozporu s těmito podklady.“ [POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha: Leges, 2014. Komentátor. ISBN 978-80-7502-024-6.] Krajský soud v projednávané věci dospěl k závěru, že takový přezkum není možný, a proto je napadené rozhodnutí krajským soudem hodnoceno jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Přestože soudu nepřísluší, aby nahrazoval funkci správních orgánů a posoudil, zda jednání žalobkyně naplnilo znaky narušení veřejného pořádku závažným způsobem dle § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, přesto poukázal na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu, která je závazná a nebyla správními orgány respektována. Krajský soud uvádí, že nelze zjistit spolehlivé důvody pro závěr vyslovený správními orgány, a proto označuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jestliže v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu absentují důvody, které vzal správní orgán za podklad pro své závěry zakotvené v rozhodnutí, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 44) Krajský soud z předložených podkladů zjistil, že žalobkyně se po dobu pobytu na území nedopouštěla protiprávního jednání, začlenila se do společnosti, získala osvědčení o znalosti českého jazyka pro účely získání povolení k trvalému pobytu a žila spořádaným životem, proto lze důvodně očekávat, že žalobkyně nebude ohrožovat zájmy společnosti v případě svého trvalého pobytu na území. 45) Krajský soud nezpochybňuje skutečnost, že odepření práva trvalého pobytu má pro cizince jistě nižší intenzitu zásahu než rozhodnutí o správním vyhoštění, dále nepopírá, že podle § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců je formulace „závažným způsobem narušil veřejný pořádek“, myšlena pro minulý čas, čili postačí, že tak bylo učiněno v minulosti. Subsumpci jednání žalobkyně pod narušení veřejného pořádku závažným způsobem však považuje krajský soud vzhledem ke všem okolnostem případu za nepřípadnou. 46) Krajský soud striktně odmítá tvrzení žalované, že žalobkyně „opakovaně a dlouhodobě obcházela právní předpisy“. K tomu krajský soud poukazuje na definici obcházení zákona, jak ji poskytl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 11. 2004, č. j. 22 Cdo 1772/2004: „Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, kterým sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným; představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.“ V jednání žalobkyně krajský soud neshledal ani náznaky obcházení zákona a není mu zřejmé, z jakých skutečností tak žalovaná dovozuje. Postup žalobkyně nenaplňoval znaky jednání „in fraudem legis“, proto považuje krajský soud takové tvrzení žalované za zcela liché. 47) Krajský soud se dále vypořádal s námitkou nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k rodinnému a soukromému životu žalobkyně a její rodiny. Krajský soud posuzoval intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života způsobenou napadeným rozhodnutím a intenzitu porušení zákona, které vedlo k jeho vydání. K tomu odkazuje krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39: „ (…) ze samotné podstaty principu přiměřenosti plyne, že se poměřuje „něco k něčemu“, zde tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život.“ Dle § 174a zákona o pobytu cizinců se při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délka pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povaha a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzita vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. 48) Žalobkyně pobývala na území od 27. 10. 2005 na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, čili přes 11 let již žije na území. Žalobkyně je ve věku 32 let, lze tedy vycházet z předpokladu, že je žalobkyně v produktivním věku, přičemž soudu nejsou známy žádné zdravotní komplikace, se kterými by se potýkala. Ohledně stability rodinných vztahů, žalobkyně je matkou dvou nezletilých dětí v předškolním věku a žije ve společné domácnosti se svým druhem a otcem dětí v jedné osobě. Druh žalobkyně a nezletilé děti pobývají na území na základě povolení k trvalému pobytu, je proto nepochybné, že žalobkyně má na území významné rodinné vazby. Žalobkyně prokázala, že ona i děti jsou výrazně spjaty s územím a neuvažují o návratu do domoviny. Rodiče žalobkyně žijí v její domovině, nelze tedy konstatovat, že by byly zcela zpřetrhány její vazby k domovině, nicméně základní rodina žalobkyně je na území České republiky. 49) V souvislosti se zmíněným krajský soud podotýká, že žalobkyně setrvala na území bez oprávnění k pobytu zejména proto, aby neopouštěla své nezletilé děti, příp. je nestěhovala do domoviny, kde nemají zázemí, zvláště pak za situace, kdy vyčkávala vydání rozhodnutí, jímž bude vyhověno žádosti o povolení k trvalému pobytu. Žalobkyně byla přesvědčena, že splňuje veškeré požadavky pro vyhovění, což lze považovat za oprávněnou domněnku, neboť doložila veškeré potřebné podklady osvědčující splnění požadavků. 50) Krajský soud dospěl ze zjištěných podkladů k závěru, že zásah napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobkyně je takové intenzity, že jej lze označit za nepřiměřený ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Krajský soud posoudil závěry správních orgánů za nedostatečné a nemající oporu ve spisu. Faktory demonstrativně vyjmenované v § 174a zákona o pobytu cizinců musí být správními orgány zváženy a náležitě vypořádány, správní orgán I. stupně však přistoupil k jejich vyhodnocení povrchně, nezjistil dostatečně veškeré okolnosti věci, nezabýval se do hloubky závažností a druhem protiprávního jednání žalobkyně a povahou a pevností rodinných vazeb. Správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobkyně o pobytové oprávnění podle § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, což ještě více umocňuje povinnost detailního a hlubšího posouzení intenzity zásahu do soukromého a rodinného života a vyhodnocení přiměřenosti takového zásahu. Žalovaná ani správní orgán I. stupně se dostatečně nevypořádaly s intenzitou zásahu do života nezletilých dětí, které by byly výkonem napadeného rozhodnutí významně zasaženy. Nezdůvodněný závěr správních orgánů, absentující podklady pro rozhodnutí a neopodstatněná tvrzení správních orgánů vedly krajský soud k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nemá oporu ve spisu. Závěr žalované a správního orgánu I. stupně, že zásah napadeného rozhodnutí do života žalobkyně bude přiměřený, nemá oporu ve správním spisu. Krajský soud konstatuje, že správní orgány pochybily při zjišťování skutkového stavu a při následném utváření skutkových závěrů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí nemá oporu ve správním spisu. 51) Krajský soud v souvislosti s posuzováním přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života současně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39. „Za druhé, při posuzování rozsahu, v jakém by byl rodinný život stěžovatele narušen, je nutné zkoumat nejen vliv na ekonomický, osobní a rodinný život stěžovatele, ale i vliv na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo pobývat v České republice na základě samostatného pobytového oprávnění. „Narušením“ rodinného života se rozumí negativní dopady rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu, které mohou nabývat různých podob; patří sem například nemožnost získat legální příjem na území České republiky (v důsledku ztráty živnostenského oprávnění či pracovního povolení), ztráta nároku na veřejné zdravotní pojištění, či nutnost s nemalými náklady vycestovat na delší dobu z území České republiky za účelem podání žádosti o jiný pobytový status a kvůli absolvování takového řízení.“ V návaznosti na citovaný judikát krajský soud uvádí, že správní orgány měly posuzovat i dopady na ostatní rodinné příslušníky, tedy i děti žalobkyně, které by napadené rozhodnutí jistě významně a ve značné míře zasáhlo. 52) Povinnost zohledňovat zájem dítěte ukládá správním orgánům také čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ze spisu soud zjistil, že nezletilé děti žalobkyně disponují oprávněním k trvalému pobytu, proto soud vyvozuje závěr, že by byl zcela jednoznačně zasažen zájem dětí žalobkyně, které by na území České republiky musela žalobkyně buď ponechat v péči otce, což by však bylo nemyslitelné, neboť se jedná o děti v předškolním věku závislé na péči matky. Nadto je otec pracovně vytížen natolik, že mu nezbývá čas na výchovu dětí, případně by děti musely odcestovat společně s matkou do domoviny, a tím by byly zpřetrhány jejich sociální vazby na území. Děti žijí v České republice, kromě jedné návštěvy Ukrajiny, po celou dobu svého života, nemají proto k domovině rodičů žádný vztah. V září tohoto roku by starší z nezletilých dětí mělo nastoupit na základní školu v České republice, z toho je zjevné, že žalobkyně chce začlenit své děti do dětského kolektivu v České republice, umožnit jim vzdělávání podle českého vzdělávacího programu a plně je tak adaptovat k životu na území. 53) Vzhledem k tomu, že děti disponují oprávněním k trvalému pobytu na území, došlo by jistě k zásahu do jejich zájmů, neboť jsou již přivyklé ke zvyklostem zdejšího života, vytvořily si vazby na území, opustily by otce matky (dědeček), který se o děti také stará a musely by se těsně před nástupem na základní školu adaptovat na zcela nové prostředí, kolektiv a jistě by ihned po návratu neměly dostatečné zázemí, což by se mohlo projevit na jejich psychickém stavu. Krajský soud proto shledal, že k porušení článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte by výkonem napadeného rozhodnutí jistě došlo. Nicméně dopad napadeného rozhodnutí do života nezletilých dětí zohledněn správními orgány nebyl, ačkoli i dle citované judikatury NSS k zohlednění vlivu na život rodinných příslušníků dojít musí. 54) Konstatování žalované v napadeném rozhodnutí, že nevydáním povolení k trvalému pobytu nedošlo k vystavění nepřekonatelné bariéry mezi ní a Českou republiky a může požádat o jiný typ pobytového oprávnění, označuje krajský soud za příliš zjednodušující závěr. Žalovaná nepřihlédla k finančním nákladům, které by žalobkyni vznikly v důsledku přemístění žalobkyně a jejích dětí na Ukrajinu, kde by musela nejen sobě, ale i dětem, zajistit patřičné zázemí, zajistit řádný nástup na základní školu, nezohlednila ani psychický dopad na nezletilé děti, které by byly přestěhovány pro ně na neznámé území a mohlo by dojít i k rozdělení rodiny, pokud by otec dětí setrval na území České republiky z důvodu pracovních příležitostí. V. Závěr, náklady řízení 55) Krajský soud uzavírá, že žaloba byla shledána důvodnou ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů a rovněž proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisu. S ohledem na skutečnost, že stejnými vadami bylo stiženo rozhodnutí I. stupně, zrušil soud postupem podle § 78 odst. 3 s. ř. s. také rozhodnutí I. stupně. Krajský soud z toho důvodu v dané věci rozhodl bez nařízeného jednání ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná je v dalším řízení vázána závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. (56) Vzhledem ke shora uvedenému soud zrušil bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. napadené rozhodnutí a podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí I. stupně. Krajský soud dále v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná i správní orgán I. stupně jsou v dalším řízení podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázáni závazným právním názorem krajského soudu tak, jak byl vysloven shora. 57) O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. 58) V souzeném případě náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

Poučení