51 A 53/2017 - 56

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobkyně: Metrostav, a. s. se sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8 zastoupené advokátem JUDr. Janem Pechmanem se sídlem Revoluční 724/7, Praha 1 proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce se sídlem Kolářská 451/13, Opava v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. S5-2016-198, čj. 791/1.30/13-3, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 14. 3. 2016 provedl Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) u žalobkyně kontrolu na pracovišti „D-3-Borek-Úsilné“ dle § 3 a § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. Předmětem kontroly bylo zejména dodržování právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce, předpisů k zajištění bezpečnosti provozu technických zařízení se zvýšenou mírou ohrožení života a zdraví, předpisů o bezpečnosti provozu vyhrazených technických zařízení a dodržování pracovněprávních předpisů v souvislosti se vznikem pracovního úrazu zaměstnance žalobkyně J.M.

2. Na základě provedené kontroly správní orgán prvního stupně zahájil správní řízení završené rozhodnutím ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 5S-2016-198, čj. 20489/5.30/16-9, jímž shledal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce dle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce a uložil jí pokutu ve výši 175 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v částce 1 000 Kč.

3. Uvedeného správního deliktu se žalobkyně dle závěru správního orgánu prvního stupně dopustila tím, že dne 19. 2. 2016 při stavbě dálnice D3 u mostu přes Kyselý potok neorganizovala práci tak, aby při demontáži lešení spočívající v jeho přesunutí od pravého 2. pilíře mostu k pilíři levému byli zaměstnanci J.M. a L.R. chráněni proti pádu z výšky; při přemísťování lešení se jeho část včetně výztuže – armovacího koše zřítila, přičemž si J.M. pádem způsobil zranění vyžadující hospitalizaci delší než pět dní. Zaměstnanci neměli k dispozici návod na montáž lešení ve smyslu části VII bodu 1 přílohy k nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky (dále jen „nařízení č. 362/2005 Sb.“), přičemž lešení nebylo demontováno po jednotlivých patrech nebo polích, jak požaduje bod 6.3.1 ČSN 73 8101, nýbrž podélné části lešení byly přemísťovány jako celek; tím žalobkyně porušila povinnost stanovenou v § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci). Výrokem III. svého rozhodnutí správní orgán prvního stupně naopak řízení zastavil v části, v níž shledal, že se skutek spočívající v nezajištění prostorové tuhosti a stability lešení nestal.

4. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

5. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 21. 7. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

6. Žalobkyně namítla, že správní orgán prvního stupně nesprávně zhodnotil skutkový stav, neboť se nezabýval příčinou pádu lešení, čímž se dopustil porušení zásady materiální pravdy. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s argumentací žalovaného, dle níž není oprávněn příčinu pádu lešení vyšetřovat, neboť mu zákon o inspekci práce umožňuje pouze kontrolovat příčiny a okolnosti pracovních úrazů. Není zřejmé, co žalovaný míní tím, že uvádí pojem vyšetřovat v uvozovkách, ani jaký je rozdíl mezi kontrolou příčin a okolností pracovních úrazů a jejich šetření. Skutečnost, že žalovaný nepovažuje úplné zjištění skutkového stavu včetně příčin pádu lešení za podstatné, je v rozporu s tím, že správní orgán prvního stupně řízení v části zastavil právě z důvodu nedostatečného zjištění skutkového stavu. Dle názoru žalobkyně je přitom úplné zjištění skutkového stavu nezbytné jak v případě skutku týkajícího se stability lešení, tak skutku vztahujícímu se k jeho demontáži. Žalobkyně uvedla, že ačkoli žalovaný tvrdí, že protokol o kontrole nepředstavoval stěžejní důkaz a byly z něj čerpány pouze informace, které žalobkyně nerozporovala, tento protokol byl naopak jedním z hlavních důkazů, o něž správní orgán prvního stupně své rozhodnutí opřel; nečerpal z něj přitom jen nesporné informace, nýbrž i informace týkající se příčiny pádu lešení. Taktéž protokol o kontrole přitom musí respektovat zásadu materiální pravdy.

7. Žalobkyně uvedla, že není zřejmé, co jí bylo vytýkáno v souvislosti s návodem k montáži lešení, neboť na počátku správního řízení jí byla vytknuta absence tohoto návodu na pracovišti, zatímco později se již jednalo o výtku absence tohoto návodu obecně. Přestože žalovaný uvádí, že správní orgán prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí srozumitelným způsobem shledal naplnění skutkové podstaty správního deliktu žalobkyně v absenci návodu obecně, dle názoru žalobkyně z tohoto výroku naopak plyne výtka absence návodu při samotné demontáži lešení (to vyplývá též z protokolu o kontrole, jakož i v reakci správního orgánu prvního stupně na námitky žalobkyně ze dne 21. 4. 2016). Rozhodnutí správního orgánu je tudíž nesrozumitelné a rozporuplné. Rozhodnutí žalovaného je pak nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, a to nejen v otázce srozumitelnosti výroku o absenci návodu k montáži lešení, nýbrž i ve vztahu k argumentaci žalovaného ohledně naplnění zásady materiální pravdy, jakož i postavení správního orgánu v rámci vyšetřování pracovních úrazů.

8. Žalobkyně se neztotožnila také se závěrem žalovaného o přezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí spočívající v tom, že ačkoli správní orgán prvního stupně na straně jedné uzavřel, že nebyla prokázána nestabilita lešení, dále na dalších místech svého rozhodnutí s touto otázkou polemizoval. K údajné nestabilitě lešení se vrací například při odůvodnění výše sankce, přičemž přestože na jedné straně správní orgán prvního stupně uvádí, že nedošlo k prokázání příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalobkyně a zraněním zaměstnance, na straně druhé konstatuje, že při splnění veškerých povinností by k jeho pádu z lešení nedošlo (nebo alespoň ne tak devastujícím způsobem). Jako polehčující okolnost sice správní orgán prvního stupně hodnotil, že zaměstnanci byli ohledně návodu na demontáž lešení proškoleni, upozornil však na (i z pohledu laika) zarážející způsob, jakým byla demontáž prováděna. Závěr žalovaného, dle něhož tyto úvahy nejsou ve vzájemném rozporu, přičemž polemika o stabilitě lešení – jakkoli nemá oporu v dokazování – byla provedena pouze pro účely přezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí a komplexnosti posouzení věci, je dle názoru žalobkyně chybný, a to tím spíše, pokud byla použita při stanovení výše sankce; rozhodnutí žalovaného je proto zmatečné. Z prvoinstančního rozhodnutí také není zřejmé, proč nebyli vyslechnuti samotní zaměstnanci žalobkyně a správní orgán prvního stupně se opíral pouze o výpověď pana C. K této námitce se žalovaný nevyjádřil a pouze konstatoval, že tato výpověď byla použita pouze na podporu úvah správního orgánu prvního stupně.

9. Žalobkyně namítala, že se správní orgán prvního stupně nezabýval při stanovení výše sankce způsobem, okolnostmi a následky spáchání správního deliktu. Použil zároveň kritéria, která nemají základ v § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce a nejsou pro stanovení výše sankce relevantní a transparentní (doba, jakou žalobkyně působí v oboru, či žalobcovo ocenění „BEZPEČNÝ PODNIK“). Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný pak pouze stroze konstatoval, že správní orgán hodnotil všechna zákonná kritéria. V této souvislosti žalobkyně poukázala na povinnost řádného odůvodnění výše sankce na základě zákonných kritérií, již ve své judikatuře dovodil i Nejvyšší správní soud (žalobkyně konkrétně citovala rozsudky ze dne 27. 7. 2006, čj. 2 Afs 207/2005-55, č. 1472/2008 Sb. NSS, ze dne 31. 5. 2007, čj. 4 As 64/2005-59, ze dne 26. 9. 2007, čj. 6 As 2/2007-95, a ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 As 51/2007-68).

10. Žalobkyně zopakovala, že není zcela jasné, jakého pochybení se vlastně měla dopustit. V důsledku tvrzeného porušení povinnosti přitom nevznikly žádné negativní důsledky, neboť nestabilita lešení v důsledku jeho demontáže nebyla prokázána, a tudíž ani úraz zaměstnance nemůže být žalobkyni kladen k tíži. Přestože uvedené skutečnosti nebyly prokázány, správní orgán prvního stupně se k nim při stanovení výše uložené sankce neustále vrací. Ačkoli správní orgán prvního stupně uvádí, že k nim nepřihlížel, výše uložené sankce svědčí o opaku. S ohledem na uvedené žalobkyně označila pokutu ve stanovené výši za zjevně nepřiměřenou, neboť několikrát převyšuje sankce ukládané dle zavedené správní praxe v obdobných případech (odpovídá spíše správním deliktům, jimiž byla způsobena újma na zdraví); vytvořenou správní praxí je přitom správní orgán vázán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, čj. 2 Ans 1/2005-57, č. 605/2005 Sb. NSS).

11. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalovaného pouze opakuje argumentaci správního orgánu prvního stupně, trpí obdobnými vadami nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti.

12. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že skutkový stav byl dostatečně a bez důvodných pochybností prokázán. Správní orgány přitom nezjišťovaly příčinu pádu lešení, neboť ta nebyla předmětem řízení a nebyla pro posouzení věci rozhodná. Vyšetřování je v této souvislosti v působnosti orgánů činných v trestním řízení a nikoli orgánů inspekce práce, které vykonávají kontrolu podle zákona o inspekci práce a zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). Povinnost zjišťovat příčiny a okolnosti pracovního úrazu, jakož i povinnost přijímat opatření proti jejich opakování dopadá na samotné zaměstnavatele (§ 105 odst. 1 a 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Žalovaný v napadeném rozhodnutí neoznačil protokol o kontrole za bezvýznamný a byl také proveden jako důkaz. Nelze však jeho informační hodnotu přeceňovat. Správní řízení navíc neslouží (na rozdíl od řízení námitkového) k přezkoumání správnosti kontrolního protokolu. Zkoumána je toliko věrohodnost důkazů, přičemž protokol o kontrole v této souvislosti žádnými vadami netrpěl a nesouhlas žalovaného s některými informacemi v tomto protokolu obsaženými jeho nevěrohodnost nezakládá. Žalovaný uvedl, že z protokolu nebyly čerpány sporné informace, neboť způsob přemísťování lešení popsaný v protokolu potvrdil samotný žalobce; informace o příčině pádu lešení z něj naopak čerpány nebyly, neboť v této otázce dokazování prováděno nebylo.

14. Žalovaný konstatoval, že předmět řízení nebyl v jeho průběhu měněn. Žalobkyně totiž zaměňuje správní řízení s kontrolním šetřením. Ačkoli v protokolu o kontrole je uvedeno, že žalobkyně neměla návod k montáži lešení přímo na stavbě, správní řízení pro takový skutek zahájeno nebylo. Předmět řízení byl formulován až v oznámení o jeho zahájení, a to srozumitelným způsobem; tento předmět tvořilo mimo jiné to, že žalobce neměl návod k dispozici vůbec.

15. K otázce nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí žalovaný konstatoval, že správní orgán prvního stupně v něm sice podrobně popsal své úvahy ohledně nestability lešení, avšak uzavřel, že se v této souvislosti nepodařilo shromáždit dostatek důkazních prostředků; řízení proto v části zastavil. Nadbytečnost těchto úvah přitom nemůže zakládat nezákonnost jeho rozhodnutí. Svědčí naopak o snaze správního orgánu prvního stupně co nejlépe a nejkomplexněji své úvahy popsat. K nadbytečným informacím se přitom jednoduše nepřihlíží a nebyly zohledněny ani při vyměřování sankce. Správní orgán prvního stupně rozhodoval na základě listinných důkazů, které tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí, a nebylo již třeba provádět dokazování svědeckými výpověďmi, což žalobkyně ostatně ani nenavrhovala. Pan C. ve správním řízení proto coby svědek nevypovídal. Jeho vyjádření správní orgán prvního stupně pouze shrnul v rámci skutkového stavu spolu s ostatními listinami opatřenými v rámci kontroly. Správní orgán prvního stupně však prokázání spáchání správního deliktu o toto vyjádření neopíral.

16. Při stanovení výše sankce vzaly správní orgány v úvahu všechna rozhodná kritéria, aniž by vybočily ze zákonem stanovených mezí. Výše uložené pokuty není likvidační, přičemž ocenění žalobkyně v oblasti bezpečnosti práce nepochybně tvoří její osobní poměry. Ke zranění zaměstnance správní orgán prvního stupně v této souvislosti nepřihlížel, což výslovně uvedl. Rozhodnutí žalovaného nemá přinášet rozbor výše pokuty, nýbrž ji pouze přezkoumat s ohledem na rozhodná a zákonem presumovaná kritéria. Prostor pro soudní zásah by v této souvislosti byl dán pouze tehdy, pokud by správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů, hodnocení příslušných kritérií by postrádalo logiku, pokud by nebyla zvážena všechna potřebná kritéria nebo pokud by byla uložená sankce likvidační apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012-36, č. 2671/2012 Sb. NSS). Těmito vadami přitom rozhodnutí správních orgánů v projednávané věci netrpí.

17. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Obsah správních spisů

18. Oblastní Inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu oznámil dne 1. 3. 2016 žalobkyni, že v souladu s plánem kontrolní činnosti Inspektorátu a podle ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“) je u ní zahájena kontrola dodržování povinností vyplývajících z předpisů k zajištění bezpečnosti práce a technických opatření ve vazbě na pracovní úraz zaměstnance J.M., který se stal 19. 2. 2016 na stavbě D3 Borek – Úsilné, SO 202 - most přes Kyselý potok. Ve spise je k události ze dne 19. 2. 2016 přiložena fotodokumentace. Samotná kontrola byla provedena dne 14. 3. 2016, o čemž svědčí protokol o této kontrole, č. j. 7148/5.42/16 – 4. který byl žalobkyni dne 1. 4. 2016 doručen. Protokol obsahuje popis místa úrazu, úrazový děj a kontrolní zjištění, včetně poučení kontrolované osobě ve smyslu § 13 kontrolního řádu. Protokol obsahuje taktéž pořízenou fotodokumentaci ze dne 19. 2. 2016. Žalobkyně podala dne 15. 4. 2016 námitky proti kontrolním zjištěním. Námitky byly vyřízeny dne 22. 4. 2016 pod č. j. 7148/5.42/16-6 tak, že byly zamítnuty.

19. Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu oznámil dne 20. 6. 2016 žalobkyni zahájení správního řízení ve věci podezření ze správního deliktu porušení povinnosti týkající se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce v rozhodném znění (dále jen „zákon o inspekci práce“), neboť dne 19. 2. 2016 při stavbě dálnice D3 u mostu přes Kyselý potok neorganizovala práci tak, aby byli její zaměstnanci chráněni proti pádu, jelikož při demontáži lešení, která spočívala v přemístění lešení od pravého druhého pilíře mostu k levému pilíři, nebyl k dispozici návod na montáž lešení ve smyslu přílohy části VII, bodu 1, přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o vyšších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky, v rozhodném znění a lešení bylo demontováno v rozporu s požadavky ČSN 73 8101, kdy nebylo lešení zajištěno proti překlopení (od 4.5.1.), nebylo demontováno po jednotlivých patrech nebo polích (bod 6.3.1), nýbrž přemísťováno podélné části lešení jako celek a nebyla tak zajištěna prostorová tuhost a stabilita daného lešení. Tímto jednáním účastník řízení porušil kogentní ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, v rozhodném znění. Důvodem tohoto postupu byly skutečnosti zjištěné při kontrole oblastního inspektorátu zahájené u žalobce dne 1. 3. 2016 předmětem kontroly dodržování povinností vymezených v § 3 odst. 1 zákona o inspekci práce se zaměřením zejména na dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce a z právních předpisů k zajištění bezpečnosti provozu technických zařízení se zvýšenou mírou ohrožení života a zdraví a právních předpisů o bezpečnosti provozu vyhrazených technologických zařízení. Současně s tímto oznámením bylo žalobkyni oznámeno datum konání ústního jednání za účelem provedení dokazování s poučením účastníka řízení o možnosti vyjádřit se k věci a uplatnit svá práva.

20. Oblastní Inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu zaslal dne 23. 8. 2016 právnímu zástupci žalobkyně vyrozumění o zpřesnění skutku spojené s usnesením, kterým byla žalobkyni stanovena lhůta k vyjádření se ke zpřesnění skutku předložení důkazních prostředků, návrhů na doplnění dokazování a vyjádření k věci. Jednalo se o lhůtu patnácti dnů. Zároveň byla žalobkyně poučena o možnosti uplatnění svého práva ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně reagovala na vydané usnesení dne 8. 9. 2016. Zde odkázala na své první vyjádření ze dne 8. 8. 2016, v němž uvedla k výtce absence návodu na montáž či demontáž lešení, že žádný zvláštní návod týkající se montáže a demontáže lešení nad rámec dokumentace vypracován nebyl. Žalobkyně vznesla dva hlavní argumenty, a to že nebyl správně zjištěn skutkový stav a nebylo správně posouzeno porušení povinnosti v oblasti bezpečnosti práce.

21. Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu vydal dne 10. 11. 2016 rozhodnutí, kde pod bodem I. vyslovil, že žalobkyně se dopustila správního deliktu porušení povinnosti týkající se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1, písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, v rozhodném znění (dále jen „zákon o inspekci práce“), když dne 19. 2. 2016 při stavbě dálnice D3 u mostu přes Kyselý potok neorganizovala práci tak, aby při demontáži lešení, která spočívala v přemístění lešení od pravého II. pilíře mostu k levému pilíři, kdy nebyl k dispozici návod na montáž lešení ve smyslu přílohy části VII, bodu 1, přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky, v rozhodném znění (dále jen NV č. 362/2005 Sb.), nebylo lešení demontováno po jednotlivých patrech nebo polích, jak požaduje bod 6.3.1 ČSN 738101, nýbrž podélné části lešení byly přemísťovány jako celek. Tímto jednáním účastník řízení neorganizoval práci tak, aby byli jeho zaměstnanci J.M., nar. X a L.R., nar. X, kteří demontáž lešení prováděli, chráněni proti pádu a porušil kogentní ustanovení § 5 odst. 1, písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy v rozhodném znění. Pod bodem II. byla žalobkyni za uvedený správní delikt specifikovaný ve výroku I. rozhodnutí uložena pokuta ve výši 175.000 Kč. Pod bodem III. ve věci podezření ze správního deliktu porušení povinnosti týkající se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce, podle kterého se měl účastník řízení dopustit tím, že dne 19. 2. 2016 při stavbě dálnice D3 u mostu přes Kyselý potok neorganizoval práci tak, aby byli jeho zaměstnanci J.M., narXn L.R., nar. X chráněni proti pádu, když při demontáži lešení, která spočívala v přemístění lešení od pravého II. pilíře mostu k levému pilíři nebylo lešení zajištěno proti překlopení ve smyslu bodu 4.5.

1. ČSN738101 a nebyla zajištěna jeho prostorová tuhost a stabilita, čímž měl účastník řízení porušit § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., bylo řízení zastaveno, neboť se skutek nestal. Pod bodem IV. byla žalobkyni uložena povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč.

22. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně včas odvolala. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 31. 5. 2017 č. j. 791/1.30/17-3, kterým bylo odvolání žalobkyně zamítnuto a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem České Budějovice č. j. 20489/5.30/16-9 ze dne 9. 11. 2016 bylo potvrzeno.

V. Právní hodnocení krajského soudu

23. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

24. Žaloba není důvodná. V.A K námitkám nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí 25. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jakož i rozhodnutí žalovaného, jejichž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedených rozhodnutí; těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil. V.A.1 Obecná východiska v otázce nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí 26. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

27. Pokud jde o otázku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost, lze poukázat na rozsudek ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013-25, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že „že rozsudek by byl nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, pokud by z něj nebylo lze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 80/2009-132 ze dne 22. září 2010), nebo pokud by z něj nevyplývalo, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 28/2008-76 ze dne 21. srpna 2008), pokud by jeho odůvodnění bylo vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 94/2007-107 ze dne 31. ledna 2008), či pokud by jeho výrok byl vnitřně rozporný nebo by z něj nebylo možno zjistit, jak vlastně soud rozhodl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 58/2003 ze dne 4. prosince 2003, 133/2004 Sb. NSS) a v některých jiných speciálních případech. Nicméně, s tímto kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny.“ Jakkoli uvedené závěry Nejvyšší správní soud vyslovil v souvislosti s rozsudkem soudu, lze je nepochybně vztáhnout též vůči rozhodnutí správního orgánu.

28. Krajský soud neshledal, že by napadená rozhodnutí trpěla vadami ve smyslu uvedených kritérií. V.A.2 K námitkám nepřezkoumatelného vypořádání námitek týkajících se porušení zásady materiální pravdy a postavení správního orgánu v rámci vyšetřování pracovních úrazů 29. Rozhodnutí správních orgánů jsou dle názoru žalobkyně nepřezkoumatelná předně z toho důvodu, že se údajně nedostatečným způsobem vypořádávají s námitkami týkajícími se porušení zásady materiální pravdy a postavení správního orgánu v rámci vyšetřování pracovních úrazů; konkrétní namítané pochybení správních orgánů v této souvislosti spočívá v tom, že se nezabývaly otázkou příčiny pádu lešení.

30. Správní orgán prvního stupně v této souvislosti na straně 5 svého rozhodnutí uvedl, že nevedl „správní řízení, jehož cílem by bylo zjistit příčinu pádu lešení a osob či jiných vlivů zodpovědných za jeho zřícení. Správní orgán vede s účastníkem řízení v souvislosti s porušením jeho povinností v pozici zaměstnavatele, bez ohledu na fakt, že došlo ke zřícení lešení. Účastník řízení by se mohl správního deliktu dopustit i ve skutkově shodném případě, i za předpokladu, že by ke zřícení lešení nedošlo. S ohledem na skutkovou podstatu správního deliktu, jejíž objektivní stránku tvoří jednání spočívající v neorganizování práce tak, aby byli zaměstnanci chráněni proti pádu, když nebyly dodrženy povinnosti dále uvedené ve výroku rozhodnutí, není rozhodné zjišťovat příčinu pádu lešení.“ S ohledem na uvedený správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že „rozpory ohledně příčiny pádu lešení nemohou být v daném případě porušením zásady materiální pravdy, neboť netvoří skutkovou podstatu správního deliktu.“ Ve vztahu k namítané nesprávnosti a nepřezkoumatelnosti protokolu o kontrole správní orgán prvního stupně na straně 6 svého rozhodnutí konstatoval, že správní řízení neslouží k přezkumu kontrolních závěrů (k tomuto účelu je určen institut námitek v průběhu kontrolního šetření). Ve správním řízení je prováděno originární dokazování, přičemž protokol o kontrole byl proveden pouze coby jeden z důkazních prostředků; jelikož byl však ze strany žalobkyně zpochybňován, správní orgán prvního stupně své úvahy opíral i o další dokazování, a to především listiny předložené samotnou žalobkyní v průběhu kontroly. Ze samotného protokolu správní orgán prvního stupně čerpal pouze takové informace, o nichž nebylo sporu (jedná se zejména o rozměry lešení, způsob jeho zajištění a demontování). Žalovaný se s těmito závěry na stranách 7 a 8 svého rozhodnutí zcela ztotožnil.

31. Na uvedených úvahách krajský soud neshledal ve smyslu shora uvedených kritérií nic nepřezkoumatelného. Závěru o přezkoumatelnosti napadených správních rozhodnutí ostatně nasvědčuje již sama skutečnost, že žalobkyně s jejich závěry v podané žalobě obsáhle polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelných rozhodnutí nebylo z povahy věci možné. Žalobní argumentace proto v této souvislosti nepředstavuje ani tak námitku nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, jako spíše nesouhlas se způsobem, jakým správní orgány dané otázky posoudily. V.A.3 K námitce nepřezkoumatelnosti v důsledku nesrozumitelného výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně 32. Žalobkyně spatřovala nepřezkoumatelnost napadených správních rozhodnutí v tom, že z nich údajně není patrno, jaký delikt je jí vlastně vytýkán. S touto argumentací se krajský soud neztotožnil. Správní orgán prvního stupně ve výroku I. svého rozhodnutí uvedl, že se účastník řízení (žalobkyně) „dopustil správního deliktu porušení povinnosti týkající se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, v rozhodném znění (dále jen ‚zákon o inspekci práce‘), když dne 19. 2. 2016 při stavbě dálnice D3 u mostu přes Kyselý potok neorganizoval práci tak, aby při demontáži lešení, která spočívala v přemístění lešení od pravého 2. pilíře mostu k levému pilíři, kdy nebyl k dispozici návod na montáž lešení ve smyslu přílohy části VII bodu 1 přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky, v rozhodném znění (dále jen NV č. 362/2005 Sb.), bylo lešení demontováno po jednotlivých patrech nebo polích, jak požaduje bod 6.3.1 ČSN 73 8101, nýbrž podélné části lešení byly přemísťovány jako celek. Tímto jednáním účastník řízení neorganizoval práci tak, aby byli jeho zaměstnanci J. M., nar. ... a L. R., nar. ..., kteří demontáž lešení prováděli, chráněni proti pádu a porušil kogentní ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, v rozhodném znění (dále jen ‚zákon č. 309/2006 Sb.‘).“ 33. Z uvedeného je patrno, že žalobkyně byla shledána vinnou ze spáchání správního deliktu spočívajícím mimo jiné v tom, že návodem na montáž lešení vůbec nedisponovala, neboť správní orgán prvního stupně zde nikterak ani nenaznačil, že by se snad vytýkané pochybení mělo týkat pouze absence tohoto návodu na pracovišti; to ostatně zcela odpovídá i odůvodnění na stranách 7 a 8 jeho rozhodnutí. Nelze přehlédnout, že správní orgán prvního stupně v této souvislosti výslovně poukázal na ustanovení části VII bod 1 přílohy č. 1 k nařízení č. 362/2005 Sb., které požaduje, aby „[d]očasné stavební konstrukce lze použít jen v provedení, které odpovídá průvodní dokumentaci a návodům na montáž a používání těchto konstrukcí. Návod na montáž, včetně potřebných doplňujících nákresů a dokumentů, musí být k dispozici zaměstnancům, kteří konstrukci montují, používají a demontují.“ Citované ustanovení výslovně nestanoví, aby byl návod na montáž lešení zaměstnancům přístupný přímo na pracovišti, nýbrž hovoří o obecné povinnosti návod k dispozici zaměstnancům poskytnout. Právě nesplnění této obecně formulované povinnosti je tudíž žalobkyni v nyní projednávané věci vytýkáno. Jinými slovy kladou správní orgány žalobkyni za vinu, že žádným způsobem návod na montáž lešení svým zaměstnancům (ať již přímo na pracovišti či kdekoli jinde) k dispozici neposkytla. Z formulace „při demontáži lešení “ lze pak dovodit pouze tolik, že návod měl být zaměstnancům k dispozici v průběhu této činnosti a nikoli přesné místo, kde se měl návod nacházet a jakým způsobem by měl být zaměstnancům zpřístupněn. Krajský soud proto na tomto místě uzavírá, že správní orgán prvního stupně popsal ve výroku svého rozhodnutí posuzovaný skutek jednoznačným a zcela srozumitelným způsobem.

34. Prakticky totožné vymezení skutku je obsaženo též v oznámení o zahájení správního řízení a nařízení ústního jednání ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. S5-2016-198, čj. 20489/5.30/16-3, dle kterého „při demontáži lešení, která spočívala v přemístění lešení od pravého 2. pilíře mostu k levému pilíři, nebyl k dispozici návod ve smyslu přílohy části VII bodu 1 přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky, v rozhodném znění “. Ani zde správní orgán prvního stupně neuvedl, že by vytýkané deliktní jednání žalobkyně spočívalo v absenci návodu přímo na pracovišti. Krajský soud proto přisvědčil argumentaci žalovaného, dle níž předmět řízení, které bylo zahájeno právě až v důsledku citovaného oznámení, nebyl v jeho průběhu v této souvislosti měněn. Žalobní argumentace opřená o text protokolu o kontrole, resp. reakci správního orgánu prvního stupně na námitky žalobkyně, dle níž právě takováto změna měla mít za následek nejasné vymezení skutku, za který byla žalobkyně postihována, je proto lichá. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jakož i rozhodnutí žalovaného z uvedených důvodů v této souvislosti nepřezkoumatelností netrpí. V.A.4 K námitce nesprávného posouzení otázky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v otázce prokázání nestability lešení 35. Krajský soud se dále zabýval námitkou, dle níž žalovaný nesprávně posoudil otázku nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí spočívající v tom, že ačkoli správní orgán prvního stupně na straně jedné uzavřel, že nebyla prokázána nestabilita lešení (v této části proto řízení výrokem III. svého rozhodnutí řízení zastavil), dále na dalších místech svého rozhodnutí s touto otázkou polemizoval. Krajský soud tuto námitku vyhodnotil taktéž jako námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného; přezkoumáním případného nepřezkoumatelného rozhodnutí (aniž by takové pochybení sám odstranil) by totiž žalovaný zatížil stejnou vadou i rozhodnutí vlastní (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, čj. 5 Afs 115/2006-91). Této námitce krajský soud nepřisvědčil.

36. Žalovaný v této souvislosti uvedl, že „[v]ýrok, stejně jako odůvodnění, není vnitřně rozporuplný. Stabilita lešení, resp. neprokázání jeho stability, nevylučuje jeho nesprávnou demontáž, neboť se jedná o dva zcela rozdílné skutky. Na straně jedné otázka stability lešení jako takového bez ohledu na příčinu jeho případné nestability, a na straně druhé způsob jeho rozebírání a dispozice návodu na montáž. V uvedeném se jedná o jednotlivé samostatné skutky, které netvoří nedílný celek, zastavení jednoho tedy a priori nezpůsobí zastavení druhého. Z výše uvedeného důvodu dle názoru odvolacího orgánu není napadené rozhodnutí vnitřně rozporuplné, jestliže je dané správní řízení zastaveno pro podezření ze skutku nezajištění lešení proti překlopení a jeho nestability, a ve skutku způsobu jeho demontáže je rozhodnuto o vině účastníka řízení.“ 37. Na uvedeném hodnocení krajský soud nejenže neshledal nic nepřezkoumatelného, ale nadto se s ním zcela ztotožnil. Správní orgán prvního stupně vymezil skutek, za nějž byla žalobkyně sankcionována jednak v samotném výroku svého rozhodnutí a jednak na stranách 8 a 9 jeho odůvodnění. Samotné nezajištění stability lešení však správní orgán prvního stupně žalobkyni nikterak nevytkl, neboť správní delikt spočíval v tom, že žalobkyně neměla k dispozici návod na montáž lešení, který by mimo jiné řešil i způsob jeho demontáže a zajištění jeho stability v každém okamžiku jeho používání. Zda žalobkyně skutečně nezajistila stabilitu lešení či nikoli však již správní orgán prvního stupně v této souvislosti neřešil, neboť to nebylo pro naplnění skutkové podstaty daného deliktu jakkoli relevantní.

38. V témže duchu správní orgán prvního stupně přistoupil též k odůvodnění výše uložené sankce, neboť jak výslovně uvedl, nekladl žalobkyni k tíži zranění zaměstnance, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost tohoto zranění a jejího jednání. Pouze nad rámec nutného dodal, že se lze „důvodně domnívat, že pokud by účastník řízení plnil své zákonné povinnosti a měl návod na montáž lešení, který by obsahoval způsob demontáže za předpokladu zajištění stability lešení, nedošlo by k pádu lešení nebo by k němu nedošlo takovým devastujícím způsobem.“ Z uvedeného je patrno, že ani v této souvislosti nevytkl správní orgán prvního stupni žalobkyni nezajištění stability lešení, nýbrž opět pouze absenci návodu k jeho demontáži, neboť ta je po věcné stránce podstatou projednávaného správního deliktu vedoucí k nesprávnému způsobu demontáže lešení a v důsledku toho nezajištění ochrany zaměstnanců proti pádu z výšky.

39. Nic rozporuplného v této souvislosti krajský soud nespatřuje ani na konstatování správního orgánu prvního stupně, dle něhož byl zvolený způsob demontáže lešení (tj. přemísťování podélných částí lešení jako celku) i pro laika zcela nelogický a život ohrožující, „jak se mj. vyjádřil i pan C., který prováděl na stavbě hutnění.“ Z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán prvního stupně sám považuje způsob demontáže za „zarážející “, přičemž odkaz na vyjádření pana C. využil (opět nad rámec nutného) pouze k potvrzení svého názoru o nestandardním postupu přemísťování lešení a nikoli k prokázání nezajištění jeho stability. Stále však platí, že zajištění stability lešení ani v této souvislosti správní orgán prvního stupně nehodnotil. Vyjádřil se jen ke způsobu demontáže lešení, který byl dle jeho názoru způsoben absencí příslušného návodu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zjištění správního orgánu prvního stupně týkající se způsobu demontáže a přemísťování lešení nikterak nezpochybnila, není zřejmé, proč by v této souvislosti měl být prováděn výslech dalších zaměstnanců žalobkyně (nadto se z obsahu správního spisu nepodává, že by žalobkyně takový důkazní prostředek vůbec navrhla).

40. K takřka totožným závěrům ostatně dospěl i žalovaný na stranách 9 a 10 svého rozhodnutí. Snahu žalobkyně o posunutí významu citovaných části odůvodnění správního orgánu prvního stupně proto krajský soud hodnotí jako ryze účelovou. V.A.5 K námitce nepřezkoumatelnosti odůvodnění výše uložené sankce 41. Nedůvodná je též námitka údajně nepřezkoumatelného odůvodnění výše uložené sankce.

42. Žalobkyně v této souvislosti správně poukázala na shora citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, jejíž závěry lze stručně shrnout tak, že správní orgány jsou povinny důkladně odůvodnit výši stanovené sankce, a to při zohlednění veškerých zákonem předpokládaných kritérií. Krajský soud však neshledal, že by správní orgány v nyní posuzovaném případě uvedeným požadavkům nedostály.

43. Podle § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce „[p]ři určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k jejím poměrům, k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.“ Správní orgán prvního stupně se odůvodněním výše uložené pokuty ve světle uvedených kritérií podrobně zabýval na stranách 9 a 10 svého rozhodnutí.

44. Nejprve přistoupil k hodnocení majetkových poměrů žalobkyně. Správní orgán prvního stupně uvedl, že vzhledem k téměř pětadvaceti letům působení v oboru stavebnictví coby jedna z největších stavebních společností v České republice a ocenění „BEZPEČNÝ PODNIK“ by si žalobkyně měla být vědoma svých zákonných povinností. Krajský soud na rozdíl od žalobkyně neshledává na zahrnutí těchto kritérií mezi její majetkové poměry nic protizákonného. Jedná se naopak přesně o ten druh údajů, který je způsobilý přispět k vytvoření konkrétní obrazu o situaci pachatele správního deliktu a stanovení individualizované sankce. Je proto oprávněný i závěr správního orgánu prvního stupně, dle něhož by se žalobkyně s ohledem na uvedené skutečnosti neměla dopouštět takových zjevných excesů v oblasti bezpečnosti práce, jakým byl zvolený způsob demontáže a přesunu lešení.

45. Naopak nepřípadný je v této souvislosti odkaz žalobkyně na shora citovaný rozsudek čj. 2 Afs 207/2005-55, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „[z]ákladní pohled na správní uvážení musí být proto v moderním právním státě nutně restriktivní, či, chceme-li, ‚podezíravý‘ v tom smyslu, aby se správní uvážení nestalo zástěrkou pro aplikaci nelegitimních (a ostatně zpravidla i protiprávních, a proto vágně a neupřímně formulovaných) kritérií zavánějících např. xenofobií či odvislých od tlaku určitých zájmových skupin“. Z uvedeného je totiž patrno, že Nejvyšší správní soud svůj apel na „podezíravost“ směřoval vůči takovým kritériím uplatněným v rámci správního uvážení, která zastírají jiný (nelegitimní) cíl. Hledisko doby působení žalobkyně v oblasti stavebnictví, jakož i skutečnost, že v minulosti byla dokonce oceněna v souvislosti se svým přístupem k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, jsou však zcela příhodné pro závěr správního orgánu prvního stupně, dle něhož si žalobkyně musela být dobře vědoma svých zákonných povinností. Není proto zřejmé, jaký nelegitimní (či snad diskriminační) záměr by mohl být volbou těchto kritérií sledován. Ostatně ani sama žalobkyně v této souvislosti nic konkrétního neuvedla.

46. Správní orgán prvního stupně dále při stanovení výše pokuty přihlédl též k hospodářským výsledkům žalobkyně dle její výroční zprávy za rok 2015. Dospěl přitom k závěru, že pokuta ve výši 175 000 Kč není pro žalobkyni likvidační, avšak zároveň bude znatelná v její finanční sféře.

47. K otázce závažnosti správního deliktu správní orgán prvního stupně poukázal na jeho typové zařazení umožňující uložení pokuty až do výše 1 000 000 Kč. V konkrétní rovině zdůraznil, že žalobkyně svým jednáním ohrozila bezpečnost svých zaměstnanců, a to rizikem pádu z výšky až 11,7 m, který byl způsobilý smrtelných následků. Vzhledem k neprokázání příčinné souvislosti mezi jednáním žalobkyně a zraněním jejího zaměstnance již však správní orgán prvního stupně úraz zaměstnance žalobkyni k tíži nekladl (pouze nad rámec nutného upozornil, že při splnění zákonných povinností by k pádu lešení pravděpodobně nedošlo).

48. Polehčující okolnost správní orgán prvního stupně spatřoval ve skutečnosti, že ač nedostatečným, tak alespoň základním návodem na montáž lešení zaměstnanci disponovali, jakož i to, že zaměstnanci byli pro práci na dané stavbě proškoleni v otázce bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

49. Naopak výrazně přitěžující shledal správní orgán prvního stupně skutečnost, že žalobkyně byla za správní delikty související s nedostatečným zajištěním práce ve výškách v posledních pěti letech již třikrát trestána. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že dříve uložené pokuty (ve výši 40 000 Kč, 250 000 Kč a 107 000 Kč) nesplnily svou preventivní funkci, a přistoupil proto k pokutě relativně vyšší.

50. Krajský soud proto v této souvislosti uzavírá, že správní orgán prvního stupně se odůvodněním výše uložené sankce zabýval zcela dostatečně, neboť hodnotil na jedné straně individuální (osobní i majetkové) poměry žalobkyně a na straně druhé i závažnost správního deliktu (typovou i konkrétní). Správní orgán prvního stupně zohlednil jak způsob spáchání správního deliktu (nezajištění ochrany zaměstnanců proti pádu z velké výšky s možností smrtelných následků), tak i okolnosti, za nichž byl spáchán (dispozice s obecným návodem k lešení, proškolení zaměstnanců a sankcionované porušení povinností v minulosti). Výslovně se vyjádřil i k následku správního deliktu (zranění zaměstnance ovšem pro neprokázání příčinné souvislosti s jednáním žalobkyně, nekladl žalobkyni k tíži). V.B K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu 51. Krajský soud se dále zabýval námitkou, dle níž správní orgány nedostatečným způsobem zjistily skutkový stav věci, neboť se nezabývaly příčinou pádu lešení. Této námitce krajský soud nepřisvědčil.

52. Pro posouzení uvedené námitky je zcela klíčová povaha správního deliktu, který je v nyní projednávané věci žalobkyni kladen za vinu.

53. Podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce platí, že se právnická osoba dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že „poruší povinnost týkající se organizace práce a pracovních postupů stanovenou v zákonu o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci související s chovem zvířat, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky, nařízení vlády o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích a nařízení vlády, kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě“.

54. Podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je zaměstnavatel povinen organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci „byli chráněni proti pádu nebo zřícení “.

55. Podle části VII bod 1 přílohy č. 1 k nařízení č. 362/2005 Sb., platí, že „[d]očasné stavební konstrukce lze použít jen v provedení, které odpovídá průvodní dokumentaci a návodům na montáž a používání těchto konstrukcí. Návod na montáž, včetně potřebných doplňujících nákresů a dokumentů, musí být k dispozici zaměstnancům, kteří konstrukci montují, používají a demontují.“ 56. Lze tedy ve stručnosti shrnout, že uvedený správní delikt spočívá již v samotném porušení zákonné povinnosti na úseku bezpečnosti práce. Svým charakterem se tedy jedná o tzv. ohrožovací delikt, jehož škodlivost spočívá již v samotném vytvoření nebezpečné situace, aniž by muselo dojít ke škodlivému následku (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014, čj. 3 Ads 42/2014-34). Konkrétně se žalobkyně dopustila pochybení tím, že neměla k dispozici návod na montáž lešení, v důsledku čehož došlo k nesprávnému postupu při jeho demontáži (ve smyslu příslušné technické normy) a tím i ohrožení zaměstnanců žalobkyně pádem z výšky. Za této situace bylo jakékoli dokazování vztahující se k příčině pádu lešení, resp. zajištění jeho stability ve vztahu k posuzovanému správnímu deliktu nadbytečné, neboť správními orgány učiněný závěr o jeho spáchání by za daného skutkového stavu byl stejný i tehdy, pokud by k pádu lešení vůbec nedošlo. Krajský soud proto neshledal, že by se správní orgány v této souvislosti dopustily porušení zásady materiální pravdy, jak namítla žalobkyně.

57. Je proto zcela nerozhodné, zda orgány inspekce práce jsou povolány k tomu, aby případné příčiny pádu lešení vyšetřovaly či nikoli, neboť tuto otázku nebylo zapotřebí ve vztahu k projednávanému skutku jakkoli řešit. Stejně tak v této souvislosti nehraje žádnou roli skutečnost, že správní orgán prvního stupně v části týkající se stability lešení řízení zastavil, zcela v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Ačkoli tato otázka mohla být významná z pohledu druhého původně prošetřovaného skutku, v jehož rozsahu bylo řízení zastaveno, ve vztahu ke správnímu deliktu, za něj byla žalobkyně sankcionována, případné nezajištění stability lešení postrádá relevanci. Z týchž důvodů je nepřípadná i námitka, dle níž správní orgán prvního stupně čerpal z protokolu o kontrole též sporné informace týkající se skutkového děje a příčiny pádu lešení, resp. že i tento protokol musí respektovat zásadu materiální pravdy. Ani případná důvodnost této námitky by totiž nemohla mít na zákonnost napadených správních rozhodnutí vliv. V.C K námitkám nepřiměřené výše uložené sankce a postupu v rozporu se zavedenou správní praxí 58. Nedůvodná je i námitka nepřiměřené výše uložené pokuty. Žalobkyně směřovala převážnou část argumentace k namítané nepřezkoumatelnosti odůvodnění její výše. K samotné otázce nepřiměřenosti uložené pokuty žalobkyně uvedla pouze tolik, že správní orgány nedostatečně přihlédly k povaze posuzovaného správního deliktu, přičemž v důsledku jejího tvrzeného pochybení nedošlo k žádným nepříznivým důsledkům (příčinná souvislost tohoto pochybení a zranění zaměstnance nebyla prokázána). Výši uložené pokuty dle názoru žalobkyně nelze odůvodnit ani její recidivou a je navíc v rozporu se zavedenou správní praxí.

59. Krajský soud v této souvislosti předně poznamenává, že stanovení výše správní sankce podléhá správnímu uvážení, v důsledku čehož jsou možnosti přezkumu ze strany správních soudů v této souvislosti značně omezené. Žalovaný správně poukázal na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 1/2012-36, dle něhož se ukládání pokut za správní delikty „děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo správního uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena. To by mohl soud učinit podle § 78 odst. 2 s. ř. s. jen na návrh žalobce, pokud by dospěl k závěru, že pokuta byla správním orgánem uložena ve zjevně nepřiměřené výši (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62, publikovaný pod č. 225/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz).“ Vzhledem k tomu, že žalobkyně moderační návrh ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. neuplatnila, přistoupil krajský soud k posouzení této otázky pouze v tom rozsahu, zda správní orgán prvního stupně zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, resp. zda uložená pokuta není likvidační.

60. Jak již krajský soud shora uvedl, správní orgán prvního stupně odůvodnil výši uložené sankce zcela dostačujícím způsobem, a to při zohlednění všech relevantních kritérií; na základě provedené úvahy žalobkyni uložil pokutu ve výši 17,5 % horní zákonné sazby, která dle § 30 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce činí až 1 000 000 Kč. Krajský soud neshledal, že by správní orgány svým postupem jakkoli vykročily mimo zákonný rámec, přičemž v průběhu dosavadního řízení nebyla zjištěna jakákoli skutečnost nasvědčující tomu, že správní orgány svého správního uvážení zneužily. Úvahy správního orgánu prvního stupně o výši pokuty jsou zcela racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky. Krajský soud zároveň neshledal, že by uložená pokuta mohla být pro žalobkyni představující jednu z největších stavebních společností v České republice hospodařící v roce 2015 se ziskem 493 018 000 Kč brutto likvidační. Ostatně ani sama žalobkyně v této souvislosti nic konkrétního neuvedla. Její argumentace v otázce údajné nepřiměřenosti uložené pokuty totiž nepředstavuje takřka nic jiného než pouhou polemiku s posouzením věci ze strany správních orgánů, do níž krajskému soudu nepřísluší vstupovat. Pouze v obecné rovině krajský soud poznamenává, že samotná závažnost správního deliktu majícího potenciálně fatální následky ve spojení s opakovaným pácháním deliktů podobné povahy jsou nepochybně dostatečnými a legitimními důvody pro přísnější postup při stanovení sankce.

61. Krajský soud konečně nepřisvědčil ani námitce údajného nerespektování zavedené správní praxe. Uvedenou námitku přitom žalobkyně nejenže nikterak blíže neodůvodnila (pouze uvedla, že pokuta odpovídá spíše sankci za správní delikt, jímž byla způsobena značná újma na zdraví), nýbrž ani neoznačila žádná rozhodnutí správních orgánů, která by její argumentaci podpořila. Nelze přehlédnout, že posuzování existence správní praxe je otázkou skutkovou, která podléhá dokazování, a žalobkyni proto v této souvislosti tížilo důkazní břemeno, které tak zůstalo neuneseno. Opět proto krajský soud pouze obecně uvádí, že z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že správní praxe sama o sobě nepředstavuje právní rámec pro ukládání pokut, ale slouží jako referenční hledisko ve vztahu k dodržování zásad rovného zacházení a zákazu libovůle. Na jedné straně je tak významným vodítkem bránícím neodůvodněným excesům při správním trestání, na straně druhé však nepředstavuje překážku pro jakékoli změny a rozdíly stanovování výše pokut v jednotlivých případech, které vždy vyžadují individuální posuzování ve vztahu ke konkrétnímu skutkovému stavu (srov. například rozsudky ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 Afs 58/2009-541, č. 2119/2010 Sb. NSS, ze dne 4. 7. 2012, čj. 6 Ads 129/2011-119, a ze dne 15. 7. 2016, čj. 9 As 60/2016-156). Krajský soud přitom neshledal, že by se správní orgány dopustily v tomto ohledu jakéhokoli pochybení. VI . Závěr a náklady řízení 62. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

63. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení