51 A 58/2017 - 44

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Věry Balejové ve věci žalobkyně: X, bytem X proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/ 57, Jihlava, za účasti: X, bytem X, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2017, sp. zn. OUP 163/2017-DI-2, čj. KUJI 49 377/2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osobě zúčastněné na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení ze dne 21. 11. 2016 umístil Městský úřad Pelhřimov, odbor výstavby (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 22. 3. 2017, čj. OV/34/2017-12, stavbu označenou jako „Výstavba dvou rybníků Pod Hájkem“ na parcelách č. 58 (trvalý travní porost), č. 59/1 (ostatní plocha) a č. 59/2 (ostatní plocha) v katastrálním území Služátky u Pelhřimova; zároveň stanovil podmínky pro umístění a projektovou přípravu uvedené stavby.

2. Žalobkyně podala proti uvedenému rozhodnutí odvolání, v němž namítala – stručně řečeno – jeho nepřezkoumatelnost, neuskuteční ústního jednání s ohledáním hranic pozemků a nevypořádání uplatněných námitek.

3. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 8. 8. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Jmenovaný soud věc následně usnesením ze dne 23. 8. 2017. čj. 31 A 243/2017-18, z důvodu místní nepříslušnosti postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích, kterému byla žaloba spolu se spisem doručena 4. 9. 2017.

5. Žalobkyně namítla, že se žalovaný nevypořádal s tím, že správní orgán prvního stupně vydal své rozhodnutí, aniž by předmětné objekty byly polohově a výškově určeny v souladu s nařízením vlády č. 430/2006 Sb., o stanovení geodetických referenčních systémů a státních mapových děl závazných na území státu a zásadách jejich používání (dále jen „nařízení č. 430/2006 Sb.“). Koordinační situační výkres v měřítku 1:500 v příloze C.3 (dále jen „výkres C.3“) předložené dokumentace je pouze okótován. Kóty jsou přitom vztaženy k v terénu neexistujícím hranicím. Žalobkyně správní orgán prvního stupně dne 10. 2. 2015 upozornila, že geodetická kancelář vytyčila hranice pozemků v řádu polohových metrů dovnitř hranice lesů, které jsou v jejím vlastnictví.

6. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal také s tím, že ve výkresu C.3 chybí v závazných referenčních systémech především hranice sousedních pozemků zhmotnělé až stoletými stromy; chybí tudíž také řešení vegetace. V plánu dále absentuje vytyčení dohodnuté vlastnické hranice mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení, jakož i geodetické údaje o určení souřadnic vytyčovací sítě. Poloha a tvar projektované koruny hráze jsou nadto ve výkresu C.3 zaznamenány nejen spojnicemi kótovaných bodů (úsečkami), nýbrž i křivkami neznámých tvarů a parametrů, které nelze v systému S-JTSK (pozn.: jedná se o systém jednotné trigonometrické sítě katastrální) matematicky vypočítat a jejichž dodržení v průběhu stavby kontrolovat.

7. Žalovaný se nevypořádal ani s tím, že hráze obou rybníků jsou ve výkresu C.3 umístěny od hranic pozemkových parcel a nikoli od nesporných vlastnických hranic pozemků osoby zúčastněné na řízení. Souřadnice S-JTSK určené digitalizací katastrální mapy v měřítku 1:2880 mají dle bodů 13.2 a 15.6 přílohy vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška) přípustnou chybu ±1,00 m, resp. ±2,00 m. Užitím těchto nepřesných souřadnic umístila geodetická kancelář vytyčené značky dovnitř lesů žalobkyně za hranici vzrostlých smrků.

8. Žalovaný se nevypořádal také s okolností, že zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ani katastrální vyhláška nestanoví, aby katastrální mapa představovala závazný podklad pro umístění staveb. Umístění rybníků a navazujících staveb je tak zcela neurčité a věcný rozsah rozhodnutí o umístění stavby nepřezkoumatelný. Ze stejných důvodů jsou nepřezkoumatelné též číselné hodnoty parametrů uvedených v tabulkách výkresu C.3. a parametrů navržené stavby v tabulce na straně 2 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

9. V rozporu s § 76 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), se žalovaný nevypořádal s povinností žadatele o územní rozhodnutí být šetrný k zájmům vlastníka sousedních pozemků.

10. Žalovaný dále opomenul vypořádat se s nepravdivým tvrzením správního orgánu prvního stupně, dle něhož jsou mu známy poměry v řešeném území. Správní orgán prvního stupně se na místo nedostavil, přestože jej žalobkyně dne 10. 2. 2015 upozornila, že považuje vzrostlé lesní smrky za nespornou hranici svých lesů, které zdědila po předcích; odmítla proto umístění železných trubek několik metrů dovnitř svého lesa podle vytyčovacího náčrtu Geodetické kanceláře Pelhřimov (dále též jen „geodetická kancelář“) ze dne 12. 12. 2014, č. 115-283-2014. Žalovaný tak toleroval nesplnění zákonné povinnosti konání ústního jednání na místě samém, neboť mu již 2 roky byly známy územní rozpory mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení; žalobkyně v této souvislosti opět poukázala na povinnost šetřit zájmy vlastníků sousedních pozemků dle § 87 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 2 stavebního zákona.

11. Žalovaný se dle názoru žalobkyně nevypořádal ani s tím, že protokol geodetické kanceláře ze dne 29. 9. 2016, č. S-299/2016, o porovnání přesnosti mapového podkladu pro projekt vodního díla, vyhotovený Geodetickou kanceláří Pelhřimov nemůže nahradit závazný geodetický podklad E.4 dle přílohy č. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění do 31. 12. 2017 (dále jen „vyhláška o dokumentaci staveb“), který je povinně vyhotovován v závazných referenčních systémech S-JTSK a BpV (pozn.: jedná se o výškový systém baltský – po vyrovnání) ve smyslu nařízení č. 430/2006 Sb., a to dle podmínek stanovených v § 12 a § 13 zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením (dále jen „zákon o zeměměřictví“); tyto podmínky však dokumentace územního řízení nesplňuje, neboť v ní chybí ověření úředně oprávněného zeměměřičského inženýra o tom, že geodetická část dokumentace odpovídá náležitostmi a přesností právním předpisům.

12. Nepoužitelnosti katastrální mapy si musela být vědoma i geodetická kancelář, která nedostála své povinnosti stanovené v § 9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, tj. povinnosti informovat spotřebitele o charakteru poskytovaných služeb; téhož si pak musely být vědom i správní orgán prvního stupně i žalovaný. S poukazem na § 1 odst. 2 katastrálního zákona žalobkyně konstatovala, že katastr nemovitostí, resp. katastrální mapa neslouží pro účely stavebnictví.

13. Žalobkyně namítla, že soukromí či státní geodeti nemohou určovat průběh vlastnické hranice pozemku v terénu. Shoda na těchto hranicích je výlučně v soukromoprávní působnosti vlastníků pozemků, případně ve veřejnoprávní působnosti soudu. Bylo výlučnou povinností osoby zúčastněné na řízení doložit, že hodlá stavbu umístit výhradně na svých pozemcích. V případě sporu o vymezení hranic mezi pozemky tak neměl správní orgán prvního stupně v řízení pokračovat.

14. Správní orgán prvního stupně nesplnil své povinnosti plynoucí z § 2 odst. 3, § 3, § 5, § 7, § 50 odst. 3 a § 54 odst. 1 správního řádu a spolu s osobou zúčastněnou na řízení nesplnili své povinnosti stanovené v § 76, § 86 odst. 2 písm. a), § 89 odst. 6 a § 90 písm. e) stavebního zákona.

15. Žalobkyně namítla též nicotnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť ten nemohl v případě neshody osoby zúčastněné na řízení a žalobkyně o poloze vlastnických hranic pozemků o umístění stavby rozhodnout. Jeho rozhodnutí je také zatíženo vnitřními rozpory a právní či faktickou neuskutečnitelností.

16. Žalobkyně dále uvedla doslovný přepis argumentace uplatněné v odvolání týkající se údajného nevypořádání námitek z 29. 1. 2017. Ve stručnosti lze shrnout, že žalobkyně považovala za nedostatečné podklady obsažené v dokladové části dokumentace, přičemž shora specifikovaný protokol č. S-299/2016 představuje nesrozumitelný a nepřezkoumatelný doklad o skutečném stavu území. Celkový situační výkres C.2 v měřítku 1:500 (dále jen „výkres C.2“) neobsahuje přezkoumatelné hranice lesních pozemků, samostatné stromy rostoucí mimo les, hranice polohopisu a výškopisu navržených hrází a břehů budoucích rybníků; nepoužitelné jsou proto i navazující výkresy podélného profilu a příčných řezů. Správní orgán prvního stupně vyložil § 58 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), účelově a nad rámec své zákonné působnosti. Ochranné pásmo projektovaných rybníků má svými rozměry a polohou zasahovat do práv vlastníků okolních pozemků a neexistuje žádný důvod neupravit tato práva ještě před započetím stavby. Do působnosti správního orgánu prvního stupně také nepatří výklad obsahu projevu vůle účastníků územního řízení. Jeho konstatování, že musí vycházet ze stavu existujícímu v době rozhodování, přičemž se nemůže opírat o domněnky a úvahy, které by v budoucnu mohly nastat, označila žalobkyně za neetické. Žalobkyně žádné domněnky neuvedla, přičemž správní orgán prvního stupně existující skutkový stav prokazatelně nezná. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas se závěrem, dle něhož nebylo prokázáno, že by umístěním stavby došlo k porušení právních předpisů, přičemž lze těžko předpokládat zasažení do práv vlastníků sousedních pozemků. Žalobkyně naopak uvedla řadu důkazů o narušení práv, které správní orgán prvního stupně ignoroval, a uvedla mnohá ustanovení porušených právních předpisů (nad rámec již shora citovaných ustanovení žalobkyně citovala též na § 152 a § 153 stavebního zákona). Závěrem této části žalobní argumentace žalobkyně poukázala na odpovědnost projektanta za řádné zpracování projektové dokumentace (§ 159 odst. 2 stavebního zákona). Žalobkyně připomněla též dikci § 1 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, dle něhož je uplatňování soukromého práva nezávislé na uplatňování práva veřejného.

17. Žalobkyně shrnula, že správní orgán prvního stupně nepostupoval v souladu s právními předpisy, neboť opomíjel ochranu jejího vlastnictví i lesa coby významného krajinného objektu a opomíjel též právní předpisy upravující prostorové umisťování staveb v předkládané územní dokumentaci; umístění stavby je tak zcela nepřezkoumatelné. Správní orgán prvního stupně také nezjistil skutkový stav věci, neboť se neseznámil se stavem území. S dvouletým předstihem měl přitom důvodnou pochybnost o tom, zda hranice rybníků bude umístěna výlučně na pozemku osoby zúčastněné na řízení; v důsledku jeho postupu je tak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nicotné ve smyslu § 77 správního řádu. Správní orgán prvního stupně neuvedl veškeré důvody výroků rozhodnutí a právní předpisy citované žalobkyní buď vynechal, nebo hodnotil tak, že neukládají osobě zúčastněné na řízení, aby jím předložená dokumentace obsahovala výše uvedené požadavky. Správnímu orgánu prvního stupně však nepřísluší rozhodovat, které právní předpisy bude uplatňovat a které nikoli; § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), je přitom pro stavební úřady nepochybně závazný.

18. Je povinností správního orgánu prvního stupně i osoby zúčastněné na řízení, aby stavba byla umístěna výlučně na jejím pozemku, což musí být zajištěno právě územní dokumentací souladnou s vyhláškou o dokumentaci staveb. Žalobkyně zopakovala, že určování hranic pozemků pro účely občanskoprávní či výstavby není v pravomoci soukromých či státních geodetů. Správní orgány se proto neměly spokojit s tím, že osoba zúčastněná na řízení nechala zeměměřičskou společností vytyčit hranice pozemku až dodatečně po koupi, a to očividně v rozporu s fyzickými hranicemi žalobčina lesa. Žalobkyně nebyla povinna prokazovat, kudy vedou hranice jejích pozemků; ty jsou nepochybně ohraničeny až stoletými smrky a nebylo potřeba je vytyčovat podle nepřesné katastrální mapy. Výkres C.3 a výkresy podélného a příčných profilů nejsou prostorově vymezeny v závazných referenčních systémech. Je přitom zcela nepodstatné, že se jedná o stavbu vodního díla, jak uvádí žalovaný. Žalobkyně označila za důvodné, aby dotčené orgány posoudily ochranná pásma budoucího vodního díla a lesa ještě před započetím stavebních prací. Úvahy žalovaného na straně 5 a 6 jeho rozhodnutí jsou pak srozumitelné pouze natolik, že pokud by dokumentace předložená osobou zúčastněnou na řízení nevyhovovala požadavkům na ni kladeným, měl správní orgán prvního stupně její žádost o umístění stavby zamítnout.

19. Žalobkyně coby důkazy označila výkresy C.2 (včetně na něm obsaženého vyjádření Ing. Sukdoláka o možnosti využití tohoto výkresu pro určení prostorové polohy stavebního objektu) a C.3, výkresy podélných profilů (v měřítku 1:500, resp. 1:100) a příčných řezů, zákres ochranného pásma lesa v měřítku 1:1000, katastrální situační výkres v měřítku 1:2000 a nesouhlas žalobkyně obsažený v protokolu geodetické kanceláře č. 115-283-2014, vytyčujícím hranice pozemků (pozn.: všechny tyto listiny jsou obsaženy ve správním spisu).

20. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného a repliky žalobkyně

21. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vedle odkazu na odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že správní orgán prvního stupně se skutkovým stavem věci zabýval dostatečně, přičemž z jeho rozhodnutí je zřejmý i způsob, jakým se vypořádal s námitkami žalobkyně, jimiž se domáhala, aby dokumentace pro územní rozhodnutí vycházela i z katastrálních a geodetických předpisů. Žalovaný tyto námitky odmítl s tím, že podklady územního rozhodnutí musí vycházet z předpisů stavebního práva.

22. Ve vztahu k výkladu § 58 odst. 3 vodního zákona nad rámec své působnosti žalovaný uvedl, že pouze reagoval na odvolací námitky, což je jeho povinností. K údajnému opomenutí ochrany lesa žalovaný poukázal na souhlasné stanovisko příslušného dotčeného orgánu ze dne 12. 1. 2016, čj. OŽP/1686/2015-8.

23. Žalovaný uvedl, že je povinností stavebníka umístit stavbu na pozemcích, pro něž bylo vydáno územní rozhodnutí, resp. stavební povolení. Hranice pozemku není dána stoletými smrky, nýbrž vychází z geodetických a mapových podkladů (součástí spisu je pak protokol geodetické kanceláře ze dne 12. 12. 2014, č. 115-283-2014, na který navazoval protokol č. S- 299/2016 sloužící k posouzení přesnosti doplnění hranic parcel do mapového podkladu ve vztahu k vytyčení obvodu hranic). Podklady předložené osobou zúčastněnou na řízení jsou zcela v souladu se stavebně právními předpisy a postačují k posouzení záměru v územním řízení. Za správnost, úplnost a celistvost dokumentace stavby přitom odpovídá projektant a nikoli oprávněný zeměměřičský inženýr, jak dovozuje žalobkyně. Předpisy stavebního práva neukládají správnímu orgánu prvního stupně, aby vyžadovaly po zeměměřičských inženýrech ověřování mapových podkladů.

24. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

25. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že činnost správního orgánu prvního stupně musí vycházet ze všech právních předpisů souvisejících s uplatňováním jednotlivých ustanovení územního plánování a stavebního řádu. Geodetický podklad E.4 zcela určitě a srozumitelně poznámkou pod čarou upravuje, které právní předpisy zavazují stavebníka (§ 152 odst. 1 stavebního zákona), projektanta (§ 159 stavebního zákona) a [§ 90 písm. c) a e) stavebního zákona]. Žalobkyně uvedla, že ačkoli orgán ochrany životního prostředí s umístěním stavby souhlasil, neodpovídá za úplnost dokumentace předložené žadatelem; tuto odpovědnost nese správní orgán prvního stupně. Žalobkyně zopakovala své přesvědčení, dle něhož hranici jejích pozemků skutečně označují až stoleté smrky a nikoli hranice katastrálních parcel. K podpoře své argumentace žalobkyně citovala nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2006 (pozn.: žalobkyně patrně omylem uvedla datum 1. 8. 2008), sp. zn. II. ÚS 349/03, dle něhož – stručně řečeno – má skutečný stav přednost před stavem evidovaným v katastru nemovitosti. Z důvodu neoprávněného zásahu do jejího vlastnického práva označila žalobkyně rozhodnutí žalovaného za nicotné.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

26. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání podle § 51 s. ř. s.

27. Žaloba není důvodná. IV.A K námitce nicotnosti rozhodnutí o umístění stavby 28. Krajský soud se zabýval nejprve námitkou nicotnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V případě její důvodnosti by totiž krajský soud dle § 76 odst. 2 s. ř. s. pouze vyslovil nicotnost tohoto rozhodnutí a na něj navazujícího rozhodnutí o odvolání, neboť jakýkoli jejich přezkum by byl již z povahy věci vyloučen. Této námitce krajský soud nepřisvědčil.

29. Dle § 77 odst. 1 správního řádu „[n]icotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.“ Nejvyšší správní soud k tomu pak například v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Afs 61/2008-60, dodal, že „[t]ypicky jsou takovými vadami neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či neexistence vůle.“ Jinými slovy jedná se o vady natolik zásadní a intenzivní, že „rozhodnutí“ jimi trpící nelze než považovat za paakt neschopný způsobit účinky s rozhodnutím správního orgánu jinak spojované.

30. V projednávaném případě spatřuje žalobkyně nicotnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v nedostatku jeho věcné příslušnosti rozhodnout o umístění stavby za situace, kdy dle jejího názoru existuje neshoda o průběhu vlastnických hranic dotčených pozemků mezi ní a osobou zúčastněnou na řízení.

31. Posouzení vlastnických vztahů k těmto pozemkům představuje z pohledu správního orgánu prvního stupně nepochybně předběžnou otázku. Dle § 57 odst. 1 správního řádu přitom platí následující: „[j]estliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán a) může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci; v případech stanovených zákonem je správní orgán povinen takový podnět dát, nebo b) může vyzvat účastníka, popřípadě jinou osobu, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správní orgán určí, nebo c) si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu.“ V případě probíhajícího řízení o takovéto předběžné otázce [ve smyslu písm. a) a b) citovaného ustanovení] může správní orgán řízení na řešení předběžné otázky závislé přerušit (§ 57 odst. 2 ve spojení s § 64 správního řádu). Pokud pak bylo o předběžné otázce již příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, je správní orgán tímto rozhodnutím vázán (§ 57 odst. 3 správního řádu).

32. Dle § 89 odst. 6 stavebního zákona pak „[n]ámitku, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad posoudí na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence nebo rozsahu vlastnických nebo jiných věcných práv.“ 33. Jakkoli posledně citované ustanovení v zásadě vylučuje, aby si o otázkách existence nebo rozsahu vlastnického práva učinil správní orgán vlastní úsudek, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2008, čj. 9 As 61/2007-52, č. 1602/2008 Sb. NSS, dovodil, že „i v případě námitek, které svým charakterem pravomoc stavebního úřadu překračují, nelze vzhledem k zákonné dikci § 137 odst. 1 stavebního zákona pouze bez dalšího konstatovat, že pravomoc stavebního úřadu zde vůbec není dána. Jinými slovy tyto námitky svým charakterem pravomoc stavebního úřadu zcela doslova vzato jen ‚přesahují‘, tzn. že pravomoc stavebního úřadu zabývat se jimi dána sice a priori je, a vyplývá přímo ze zákona, ale není-li zde vůle účastníků řízení k dohodě, pak pravomoc autoritativně o námitkách tohoto typu rozhodnout patří soudu (a to pouze tehdy, využijí-li účastníci této možnosti a návrh k civilnímu soudu ve lhůtě stavebním úřadem jim k tomu určené sami podají). Neučiní-li tak, pak se pravomoc opět ‚vrací‘ stavebnímu úřadu, a to již v plné míře, tzn. že stavební úřad je již oprávněn o těchto námitkách sám rozhodnout. Tento souběh pravomocí, resp. jejich ‚přelévání‘, či dalo by se také říci jistá elasticita je vysvětlitelná tím, že účelem stavebního řízení je dospět vždy co nejhospodárnější a nejrychlejší cestou k vyřešení všech námitek a sporů, a tím i k efektivitě tohoto řízení.“ Vzhledem k tomu, že dřívější úprava obsažená v § 137 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) se od aktuálního znění § 89 odst. 6 stavebního zákona liší v daném ohledu v podstatě jen výslovným zakotvením povinnosti stavebního úřadu stanovit lhůtu pro předložení důkazu o podání návrhu soudu na rozhodnutí ve sporné věci, považuje krajský soud citovaný závěr za použitelný i ve vztahu k současné úpravě.

34. K obdobnému závěru přitom dospěla i recentní komentářová literatura k § 89 odst. 6 stavebního zákona, dle níž nevyužijí-li „účastníci svého práva uplatnit civilní žalobu ve lhůtě stanovené stavebním úřadem, je pak stavební úřad nadán pravomocí o nich rozhodnout sám. Je to logická cesta k efektivnímu završení řízení, neboť v opačném případě by došlo k jeho ‚zablokování‘. Pokud by se dovodilo absolutní vyloučení pravomoci stavebního úřadu rozhodovat o ‚klasických‘ občanskoprávních námitkách, vedlo by to pravděpodobně v mnohých případech k jejich obstrukčnímu uplatňování, v zájmu zabránit realizaci záměru. Zcela dostatečnou garancí práv, kterých se účastník podáním těchto námitek domáhá, je vytvoření podmínek pro jejich uplatnění u soudu“ (Průcha, P. a kol. Stavební zákon: Praktický komentář. Praha: Leges, 2017, 880 s., citováno dle ASPI). S tímto závěrem se krajský soud bezezbytku ztotožnil, přičemž ani dikce § 1 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, na niž poukazuje žalobkyně, na něm ničeho nemění.

35. Správní orgán prvního stupně v této souvislosti žalobkyni přípisem ze dne 14. 2. 2017, čj. OV/34-2017-7, vyzval, aby ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení předložila „doklad o podání návrhu na zahájení řízení (žaloby) před příslušným orgánem – civilním soudem o určení vlastnické hranice mezi výše uvedenými pozemky.“ Upozornil dále na možnost podání téže žaloby i ze strany osoby zúčastněné na řízení, jakož i na možnost předložení oboustranného souhlasného prohlášení o průběhu těchto hranic. Žalobkyně na citovanou výzvu reagovala podáním ze dne 17. 2. 2017, v němž mimo jiné uvedla, že žalobu podávat nehodlá, neboť jí to žádný zákon neukládá a rozsah svých pozemků dobře zná.

36. Za této situace je tedy zřejmé, že o shora uvedené předběžné otázce žádné řízení před orgánem k tomu příslušným neprobíhalo, přičemž žalobkyně jej ani neměla v úmyslu sama vyvolat. Nelze tedy správnímu orgánu prvního stupně vytýkat, že si postupem podle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu ve spojení s § 89 odst. 6 stavebního zákona o dané otázce učinil úsudek sám. Konstatuje-li žalovaný, že musí vycházet ze stavu existujícímu v době rozhodování, přičemž se nemůže opírat o domněnky a úvahy, které by v budoucnu mohly nastat, pak se jedná o konstatování zcela odpovídající právě vyloženým závěrům. Je přitom samozřejmé, že povinností osoby zúčastněné na řízení je, aby zamýšlenou stavbu realizovala výhradně na svých pozemcích, a to v souladu s předloženou dokumentací.

37. Krajský soud proto v této souvislosti uzavírá, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo vydáno orgánem k tomu (věcně) nepříslušným, neshledal přitom ani existenci jiných vad zakládajících nicotnost tohoto rozhodnutí; ostatně žalobkyně sama v této souvislosti svou argumentaci nikterak blíže nekonkretizovala, a není tak zřejmé, v čem údajnou zjevnou vnitřní rozpornost nebo právní či faktickou neuskutečnitelnost spatřuje. IV.B K námitkám nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí 38. Krajský soud se dále zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jakož i rozhodnutí žalovaného, jejichž důvodnost by také sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedených rozhodnutí; ani těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil.

39. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Krajský soud předesílá, že ačkoli odůvodnění napadených rozhodnutí je v některých ohledech na samé hraně přezkoumatelnosti, shora vytyčeným požadavkům jako celek odpovídá.

40. Krajský soud k tomu poznamenává, že jako námitky nepřezkoumatelnosti vyhodnotil předně všechny námitky vytýkající žalovanému nevypořádání některé z žalobkyní uvedených otázek; jedná se tak o podstatnou část žalobní argumentace obsaženou v části II žaloby označené písmeny a) až g); viz shora odstavce 5 až 11.

41. Žalobkyně spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že se žalovaný nevypořádal s otázkou dostatečného polohového a výškového určení umisťovaných staveb v projektové dokumentaci v souladu s nařízením č. 430/2006 Sb. (konkrétně žalobkyně v této souvislosti poukazovala na údajné nedostatky výkresu C.3 popsané shora v odstavcích 5 a 6).

42. Uvedenou otázkou se však žalovaný zabýval na stranách 4 a 5 napadeného rozhodnutí. Žalovaný předně vyjmenoval, jaké konkrétní podklady je oprávněn od žadatele o vydání územního rozhodnutí dle vyhlášky č. 503/2006 Sb. a vyhlášky o dokumentaci staveb požadovat. Součástí předložené územní dokumentace je pak mimo jiné i výkres C.2 v měřítku 1:500 s výškovým systémem BpV a souřadnicovým systémem S-JTSK, výkres C.3 s okótováním stavby od hranic pozemku, katastrální situační výkres v měřítku 1:2000 a podélné a příčné řezy rybníků. Vyhláška o dokumentaci staveb přitom na tuto územní dokumentaci neklade takové požadavky, jaké uvádí žalobkyně. Žalovaný dále konstatoval, že dle citované právní úpravy nemůže po žadateli požadovat předložení protokolu o vytyčení hranic, ani nařizovat jeho vyhotovení. Je odpovědností osoby zúčastněné na řízení, aby stavba byla provedena pouze na jeho pozemcích. Na tomto hodnocení krajský soud nespatřuje v intencích shora uvedených kritérií nic nepřezkoumatelného.

43. Za nevypořádané považovala žalobkyně též námitky, dle nichž hráze obou rybníků jsou ve výkresu C.3 umístěny od hranic pozemkových parcel a nikoli od nesporných vlastnických hranic pozemků osoby zúčastněné na řízení, souřadnice S-JTSK určené digitalizací katastrální mapy v měřítku 1:2880 mají dle bodů 13.2 a 15.6 přílohy katastrální vyhlášky přípustnou chybu ±1,00 m, resp. ±2,00 m a katastrální vyhláška ani katastrální zákon nestanoví, aby katastrální mapa představovala závazný podklad pro umístění staveb (umístění rybníků a navazujících staveb je tak zcela neurčité a nepřezkoumatelné; totéž platí i ve vztahu k číselným hodnotám parametrů uvedených v tabulkách výkresu C.3 a parametrům navržené stavby v tabulce na straně 2 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně).

44. K těmto námitkám se žalovaný vyjádřil na stranách 4 a 5 svého rozhodnutí. Žalovaný – zjednodušeně řečeno – konstatoval, že jelikož žalobkyně nevyužila možnosti obrátit se určovací žalobou k soudu, vycházel ze shora citovaného protokolu geodetické kanceláře č. S-299/2016 potvrzující dříve provedené měření ze dne 12. 12. 2014 s tím, že odpovídá i požadavkům katastrální vyhlášky. Ověřování vlastnických hranic přitom nepatří do kompetence stavebního úřadu. Správní orgán prvního stupně k tomu na straně 8 svého rozhodnutí vedle shora uvedeného konstatoval, že katastrální mapa je úředním podkladem, přičemž katastrální situační výkres v měřítku podle použité katastrální mapy tvoří dle přílohy č. 1 vyhlášky o dokumentaci staveb součást dokumentace pro vydání územního rozhodnutí. Taktéž tyto úvahy i přes svou stručnost požadavkům na přezkoumatelnost rozhodnutí odpovídají.

45. Nepřezkoumatelným je dle názoru žalobkyně i způsob vypořádání námitky, dle níž protokol geodetické kanceláře č. S-299/2016 nemůže nahradit závazný geodetický podklad E.4 dle přílohy č. 1 vyhlášky o dokumentaci staveb, přičemž v dokumentaci chybí ověření úředně oprávněného zeměměřičského inženýra o tom, že geodetická část dokumentace odpovídá náležitostmi a přesností právním předpisům.

46. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zřejmé, že oba považovaly uvedený protokol za zcela postačující podklad stvrzující přesnost měření provedeného 12. 12. 2014, jakož i soulad tohoto měření s katastrální vyhláškou. Správní orgán prvního stupně v této souvislosti na straně 8 svého rozhodnutí uvedl, že součástí územní dokumentace je též polohopis a výškopis zpracovaný společností e3 – projektování ekologických staveb, s .r. o., jakož i výkres C.2 potvrzený oprávněným geodetem a předložený spolu s upravenou technickou zprávou. Přes značnou stručnost vypořádání uvedených námitek, krajský soud neshledal, že by některý ze shora uvedených požadavků na odůvodnění správního rozhodnutí nebyl naplněn. Nad rámec nutného k tomu krajský soud poznamenává, že z protokolů geodetické kanceláře č. 115-283-2014 a č. S-299/2016 je patrno, že oba byly zpracovány za použití závazného referenčního systému S-JTSK, a není proto zřejmé, proč by v této souvislosti musel být vyhotovován další geodetický podklad.

47. Žalovaný se dále údajně nevypořádal s námitkou neuskutečnění ústního jednání.

48. Správní orgán prvního stupně v této souvislosti na straně 8 svého rozhodnutí uvedl, že je ze své činnosti s poměry v dané lokalitě seznámen, upustil ve smyslu § 87 odst. 1 stavebního zákona od ústního jednání. Žalovaný k tomu na straně 5 napadeného rozhodnutí ve shodě se správním orgánem prvního stupně dodal, že stavebnímu úřadu nepřísluší ověřovat vlastnické hranice, a to ani při ohledání na místě samém. Taktéž tuto námitku tudíž správní orgány obou stupňů vypořádaly zcela přezkoumatelným způsobem. Žalobkyně nadto svou argumentaci, dle níž je tvrzení správního orgánu prvního stupně o znalosti dané lokality „přezkoumatelně nepravdivým“, nikterak relevantně nedokládá, neboť ji v podstatě tautologicky dovozuje z prostého tvrzení, že správní orgán prvního stupně „místo samé dokazatelně nenavštívil“.

49. Konečně spatřuje žalobkyně nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného také v tom, že se údajně nevypořádal s otázkou povinnosti žadatele o územní rozhodnutí být šetrný k zájmům vlastníka sousedních pozemků.

50. Správní orgány obou stupňů v této souvislosti shodně uvedly, že je povinností stavebníka (osoby zúčastněné na řízení), aby stavba byla provedena na jeho pozemcích, přičemž z územní dokumentace plyne, že stavba nebude zasahovat na pozemky žalobkyně. Vyjádřily se zároveň k otázce ochranného pásma, které dle § 58 odst. 3 vodního zákona k žádosti vlastníka vodního díla může (nikoli musí) stanovit vodoprávní úřad, to však až po dokončení vodního díla samotného. Vlastníci nemovitostí v tomto ochranném pásmu mají vůči vlastníkovi vodního díla nárok na přiměřenou náhradu za vzniklá omezení (v případě neshody určí její výši soud). Konkrétními dopady vodního díla na sousední pozemky (odtokové poměry a vzdálenost hrázových těles a vodní hladiny od okolních pozemků) se správní orgán prvního stupně zabýval na straně 9 svého rozhodnutí. Ani v této souvislosti proto krajský soud námitce nepřezkoumatelnosti nepřisvědčil.

51. Ze shora uvedeného je tak zároveň patrno, že se žalovaný dostatečně vypořádal též s námitkami ze dne 29. 1. 2017, které shora uvedené (údajně nevypořádané) námitky v podstatě kopírují či parafrázují. IV.C K námitkám týkajícím se využitelnosti katastru nemovitostí pro účely územního rozhodování 52. Nedůvodná je též námitka, dle níž katastrální mapa není relevantním podkladem pro vypracování dokumentace pro účely vydání územního rozhodnutí.

53. Podle § 1 odst. 2 písm. a) katastrálního zákona slouží katastr nemovitostí „k ochraně práv k nemovitostem, pro účely daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, k ochraně životního prostředí, k ochraně nerostného bohatství, k ochraně zájmů státní památkové péče, pro rozvoj území, k oceňování nemovitostí, pro účely vědecké, hospodářské a statistické “ (důraz doplněn). Otázka rozvoje území je přitom nedílně spjata s procesy územního plánování, které zahrnují mimo jiné i rozhodování o umístění stavby ve smyslu § 79 stavebního zákona.

54. K tomuto závěru ostatně dospěla i komentářová literatura, dle níž „[k]atastr je důležitý pro rozvoj území. Na podkladě katastrální mapy se vypracovávají různé dokumenty související s rozvojem území. Rozvojem území se zabývá především zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který kromě jiného upravuje cíle a úkoly územního plánování, nástroje územního plánování a vyhodnocování vlivů na udržitelný rozvoj území. Mezi cíle územního plánování patří i vytváření předpokladů pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích. Úkolem územního plánování je i stanovování koncepce rozvoje území. Mapovými podklady pro zpracování územně analytických podkladů a územně plánovací dokumentace jsou katastrální mapa, Státní mapa, Základní mapa České republiky a Mapa České republiky; mapovým podkladem pro pořízení regulačního plánu může být též polohopisné a výškopisné zaměření řešeného území (§ 3 vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti)“ (Barešová, E, Šandová, H. In Barešová, E. a kol. Katastrální zákon: Komentář. Praha: Walters Kluwer, 2015, 472 s., citováno dle ASPI).

55. Podle bodu C.4 přílohy č. 1 vyhlášky o dokumentaci staveb je žadatel o vydání rozhodnutí o umístění stavby povinen předložit též katastrální situační výkres obsahující „a) měřítko podle použité katastrální mapy, b) zákres stavebního pozemku, požadovaného umístění stavby, c) vyznačení vazeb a vlivů na okolí.“ Citovaný předpis tedy s využitím katastrální mapy dokonce výslovně počítá.

56. Za této situace krajský soud neshledal jediný důvod, který by znemožňoval využití katastrální mapy pro přípravu dokumentace nezbytné pro vydání rozhodnutí o umístění stavby ve smyslu § 86 odst. 2 písm. e) stavebního zákona.

57. Krajský soud posoudil jako nedůvodnou též námitku, dle níž soukromí či státní geodeti nemohou určovat průběh vlastnické hranice pozemku v terénu.

58. Podle § 49 odst. 1 katastrálního zákona platí, že „[v]ytyčování hranic pozemků je zeměměřickou činností, při které se v terénu vyznačí poloha lomových bodů hranic pozemků podle údajů katastru o jejich geometrickém a polohovém určení.“ Dle odstavce 2 citovaného ustanovení pak „[p]řesnost vytyčení je dána přesností dosavadních údajů katastru o geometrickém a polohovém určení pozemků.“ Vytyčování provádí úředně oprávněný zeměměřický inženýr ve smyslu zákona o zeměměřictví.

59. Jinými slovy uvedené osoby jsou oprávněny k vytyčování hranic pozemků podle údajů obsažených v katastru nemovitostí o jejich geometrickém a polohovém určení, přičemž přesnost vytyčení hranice odpovídá přesnosti dosavadních údajů. Není proto pravdou, že by snad tito zeměměřiči k uvedené činnosti oprávněni nebyli. V posuzované věci byly hranice mezi pozemky žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení na podkladě katastrální mapy vytyčeny protokolem geodetické kanceláře č. 115-283-2014 a následně ověřeny protokolem č. S-299/2016; obě listiny stvrdil svým podpisem a otiskem razítka úředně oprávněný zeměměřický inženýr Ing. V.S.

60. Žalobkyni lze přisvědčit potud, že hranice pozemků nemůže být v katastru nemovitosti na podkladě samotného vytyčení hranic pozemků změněna. Podle § 50 katastrálního zákona totiž „[z]měna údajů o geometrickém a polohovém určení pozemku na podkladě vytyčení nebo zpřesnění hranice pozemků, upřesnění nebo rekonstrukce přídělů, nebo určení hranice pozemků se zapisuje na podkladě žádosti vlastníka nebo jiného oprávněného, jejíž přílohou je a) listina dokládající shodu vlastníků na průběhu hranice pozemků, nebo b) rozhodnutí soudu o určení hranice pozemků.“ V projednávané věci však k takovéto změně nedošlo, neboť hranice byly vytyčeny právě na základě stavu v katastru nemovitostí evidovaného, a to katastrálním zákonem předvídaným způsobem.

61. Je to naopak žalobkyně, kdo tuto hranici vycházející z údajů obsažených v katastru nemovitostí rozporuje a fakticky tak usiluje o její změnu. Právě z toho důvodu ostatně správní orgán prvního stupně žalobkyni vyzval k předložení dokladu o podání žaloby k civilnímu soudu na určení hranice svých pozemků, popř. souhlasného prohlášení vlastníků (hypoteticky by bylo možné využít též institutu opravy katastrálního operátu dle § 36 katastrálního zákona). Jelikož tak neučinila, správní orgán prvního stupně nikterak nepochybil, pokud při svém rozhodování vycházel z hranic vytyčených právě shora uvedenými protokoly geodetické kanceláře vycházejícími z aktuálně evidovaného stavu v katastrální mapě. Nelze mu proto vytýkat, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci.

62. Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 349/03 je v této souvislosti zcela nepřípadný, neboť Ústavní soud v tehdejší věci posuzoval otázku nabytí nemovitosti od nevlastníka, který však byl coby vlastník evidován v katastru nemovitostí. V této souvislosti dovodil, že dobrá víra nabyvatele „není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Jinými slovy, pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem.“ Aniž by krajský soud uvedený závěr jakkoli zpochybňoval (byť aktuální právní úprava postavení vlastníka v této souvislosti částečně oslabuje; srov. § 984 až § 986 občanského zákoníku), nelze přehlédnout, že v nyní projednávané věci je však situace zcela odlišná. Nejedná se totiž o konflikt dobré víry nabyvatele vůči vlastnickému právu jiné osoby, neboť k žádnému zcizení (převodu vlastnického práva) pozemku žalobkyně nedošlo. Žalobkyně pouze svým ničím nepodloženým tvrzením, dle něhož hranici jejího pozemku tvoří vzrostlé smrky, zpochybňuje vytyčení hranic provedené geodetickou kanceláří na základě údajů obsažených v katastrální mapě, aniž by přitom (opět na rozdíl od případu řešeného Ústavním soudem) využila dostupných prostředků obrany. Za dané situace krajský soud ani správní orgány nemohly dojít k závěru, že skutečný průběh dané hranice neodpovídá evidenčnímu stavu v katastru nemovitostí.

63. Z týchž důvodů krajský soud neshledal nic závadného (nepřezkoumatelného) na číselných hodnotách parametrů uvedených v tabulkách výkresu C.3. a parametrů navržené stavby v tabulce na straně 2 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. IV.D K námitkám týkajícím se vad dokumentace pro vydání rozhodnutí o umístění stavby 64. Krajský soud dále přikročil k posouzení námitek zpochybňujících naplnění požadovaných náležitostí dokumentace pro vydání rozhodnutí o umístění stavby. Těmto námitkám krajský soud, taktéž nepřisvědčil.

65. Předně krajský soud v této souvislosti uvádí, že na rozdíl od žalobkyně nepovažuje protokoly geodetické kanceláře č. 115-283-2014 a č. S-299/2016 za nesrozumitelné či nepřezkoumatelné doklady o skutečném stavu území. Jak již krajský soud shora vyložil, katastr nemovitostí, z něhož tyto protokoly vycházely, představuje relevantní podklad pro účely územního plánování. Z uvedených protokolů je přitom patrno, že k vytyčení hranice pozemků osoby zúčastněné na řízení byl využit závazný referenční systému S-JTSK ve smyslu nařízení č. 430/2006 Sb.; tyto hranice tak byly pro účely územního rozhodnutí vytyčeny s dostatečnou přesností a určitostí.

66. Jakkoli v části E dokumentace předložené osobou zúčastněnou na řízení skutečně absentuje dokument označený jako „E.4 Geodetický podklad pro projektovou činnost zpracovaný podle jiných právních předpisů“ podle přílohy č. 1 vyhlášky o dokumentaci staveb, protokoly č. 115-283-2014 a č. S-299/2016, které jsou taktéž obsahem správního spisu, tento fakticky nahrazují. Jejich zpracováním za použití systému S-JTSK jsou totiž naplněny požadavky pro tento typ dokumentu dle nařízení č. 430/2006 Sb., na něž příslušná poznámka pod čarou vyhlášky o dokumentaci staveb odkazuje.

67. Z týchž důvodů nepovažuje krajský soud za nepřezkoumatelné ani zanesení hranic pozemku osoby zúčastněné na řízení do výkresu C.2, které v návaznosti na vytyčení hranic uvedenými protokoly taktéž využívá souřadnicového systému S-JTSK, resp. výškového systému BpV (pozn.: pro upřesnění je vhodné uvést, že v samotném výkresu, jakož i ve výkresech navazujících jsou jednotlivé body označeny pouze nadmořskou výškou; součástí předložené dokumentace je však též dokument ze dne 15. 5. 2015 nazvaný „Technická zpráva Polohopis a výškopis – k. ú. Služátky“ obsahující jednak seznam použitých souřadnic a jednak grafický plán, na jehož základě lze jednotlivé body obsažené ve výkresu C.2 i dalších výkresech jednoznačně identifikovat). Není přitom pravda, že by tento výkres neobsahoval hranice polohopisu a výškopisu navržených hrází a břehů budoucích rybníků. Z prostého porovnání legendy tohoto výkresu s příslušnými křivkami a souřadnicemi S-JTSK opatřenými body zanesenými ve výkresu samotném je polohopisné určení hrází rybníků i jejich břehů dostatečně patrné. Z uvedeného výkresu je i jednoznačně seznatelné, kudy jsou vedeny jednotlivé podélné profily a příčné řezy zobrazené na navazujících výkresech, neboť tyto lze definovat za pomoci křivek či souřadnicemi opatřených bodů, které podélné profily a příčné řezy ve výkresu C.2 protínají. Krajský soud proto neshledal, že by výkres C.2 nebyl pro navazující výkresy použitelný, jak uvádí žalobkyně. Pokud žalobkyně tomuto výkresu (a ostatně i výkresu C.3) vytýká absenci zanesení samostatných stromů rostoucích mimo les, nelze přehlédnout, že uvedenou výtku ponechává pouze v rovině ničím nepodloženého tvrzení. Ačkoli výkres C.2 skutečně nezachycuje polohu mimo les rostoucích stromů, z podkladů obsažených ve správním spisu není vůbec patrno, že se zde takovéto stromy vůbec nacházely. Žalobkyně sama v této souvislosti žádné dokazování nenavrhla.

68. Ve vztahu k výkresu C.3 žalobkyně namítla, že absentuje vytyčení dohodnuté vlastnické hranice mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení, jakož i geodetické údaje o určení souřadnic vytyčovací sítě. Ve vztahu k vytyčení hranice mezi pozemky žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení krajský soud opětovně odkazuje na již shora uvedené, neboť by již jednou vyložené závěry pouze opakoval. Lze sice s žalobkyní souhlasit v tom, že výkres C.3 skutečně postrádá vymezení jednotlivých bodů prostřednictvím souřadnic S-JTSK, přestože to příloha č. 1 vyhlášky o dokumentaci staveb v bodě C.3 písm. n) vyžaduje, avšak v projednávané věci se jedná o pochybení zcela formální povahy, které není způsobilé zapříčinit nezákonnost rozhodnutí o umístění stavby. Nelze totiž přehlédnout, že výkresy C.2 i C.3 jsou vyhotoveny ve shodném měřítku 1:500 a z pohledu zanesených křivek a bodů jde navíc o výkresy takřka totožné. Ačkoli ve výkresu C.3 chybí souřadnicové určení jednotlivých bodů, lze jejich přesnou polohu prostým srovnáním s výkresem C.2, který naopak vymezení jednotlivých bodů pomocí souřadnic S-JTSK obsahuje, jednoduše identifikovat. Není přitom pravdou, že by vymezení v závazném referenčním systému S-JTSK postrádaly též výkresy podélných profilů a příčných řezů, jak je patrno z dokumentů obsažených v části D předložené dokumentace. I kdyby však ani tyto výkresy vymezení souřadnic S-JTSK neobsahovaly, bylo by možno postupovat obdobně jako v případě výkresu C.3 a polohu jednotlivých bodů relativně jednoduše dovodit z výkresu C.2.

69. Žalobkyni lze přisvědčit též v tom, že poloha a tvar projektované koruny hráze jsou ve výkresu C.3 zaznamenány nejen spojnicemi kótovaných bodů (úsečkami), nýbrž i křivkami neznámých tvarů a parametrů. Tato skutečnost nicméně nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nezakládá. Územní rozhodnutí ve formě rozhodnutí o umístění stavby dle § 79 odst. 1 věty první stavebního zákona „vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu.“ Jedním z cílů tohoto typu územního rozhodnutí je tak umístění stavby jako celku v prostoru, na něž teprve navazuje zpracování konkrétní projektové dokumentace pro účely stavebního řízení. S tím zcela koresponduje i relativně obecná povaha výkresových dokumentů požadovaných přílohou č. 1 vyhlášky o dokumentaci staveb. Krajský soud neshledal, že by dokumentace předložená osobou zúčastněnou na řízení neumožňovala naplnění shora uvedeného cíle. Za klíčové v této souvislosti považuje především to, že výkresy C.2 a C.3 v souhrnu dostatečně určitě zaznamenávají jednak mezní body jednotlivých částí zamýšlené stavby, resp. jejích jednotlivých součástí, a jednak vzdálenosti této stavby od hranic sousedních pozemků. Skutečnost, že průběh některých křivek nelze v posuzované věci z uvedených výkresů vypočítat s naprostou přesností, proto není v daném ohledu významná. Uvedené platí tím spíše, že z výkresů C.2 a C.3 je jednoznačně patrno, že tyto křivky nikterak nezasahují za nejzazší vnější okraje umísťované stavby vymezené body popsanými pomocí souřadnic S-JTSK a neovlivňují ani okótované (nejbližší) vzdálenosti této stavby od sousedních pozemků; jejich relativní neurčitost proto nemůže významněji ovlivnit vztahy v řešeném území.

70. Namítá-li žalobkyně absenci řešení vegetace spočívající v nezohlednění stoletých smrků tvořících údajně hranice jejího pozemku, nelze přehlédnout, že uvedené obecně formulované tvrzení nikterak nedokládá. Krajský soud tak v podstatě nemá postaveno najisto ani to, zda se skutečně takovéto vzrostlé stromy na pozemku osoby zúčastněné na řízení (případně v které jeho části) nachází a nemohl se touto námitkou blíže zabývat.

71. Poukaz žalobkyně na odpovědnost projektanta za řádné zpracování projektové dokumentace (§ 159 odst. 2 stavebního zákona) je zcela nepřípadný, neboť projektová dokumentace je zpracovávána až pro účely stavebního řízení [§ 110 odst. 2 písm. b) stavebního zákona]. Nadto – jak plyne ze shora uvedeného – krajský soud neshledal, že by dokumentace předložená osobou zúčastněnou na řízení pro účely vydání rozhodnutí o umístění stavby (sic!) trpěla vytýkanými vadami. IV.E K námitce týkající se (ne)vymezení ochranného pásma 72. Nedůvodná je též námitka, dle které správní orgán prvního stupně vyložil § 58 odst. 3 vodního zákona účelově a nad rámec své zákonné působnosti.

73. Předně krajský soud konstatuje, že námitku chybějícího vymezení ochranného pásma žalobkyně uplatnila podáním ze dne 29. 1. 2017; bylo tedy povinností správního orgánu prvního stupně na tuto námitku v odůvodnění svého rozhodnutí reagovat, což ostatně také učinil.

74. Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona stanoví, že „[v]odoprávní úřad může na návrh vlastníka vodního díla v zájmu jeho ochrany opatřením obecné povahy stanovit ochranná pásma podél něho a zakázat nebo omezit na nich podle povahy vodního díla umísťování a provádění některých staveb nebo činností. Vlastníci pozemků a staveb v ochranném pásmu mají vůči vlastníkovi vodního díla nárok na náhradu majetkové újmy, která jim uvedeným zákazem nebo omezením vznikne. Nedojde-li mezi vlastníkem pozemků a staveb v ochranném pásmu a vlastníkem vodního díla k dohodě o výši náhrady, rozhodne o její výši soud.“ 75. Z dikce citovaného ustanovení je tak patrno, že vymezení ochranného pásma je pouze možností (nikoli tedy povinností) vodoprávního úřadu, a to navíc podmíněnou žádostí vlastníka (existujícího) vodního díla. K témuž závěru přitom dospěly i správní orgány obou stupňů. Krajský soud proto nepřisvědčil žalobní námitce, dle níž neexistuje žádný důvod neupravit tato práva ještě před započetím stavby, neboť právě existence této stavby je nezbytným předpokladem k podání žádosti o stanovení ochranného pásma; ani v takovém případě však není jisté, zda příslušný správní orgán k vymezení ochranného pásma vůbec přistoupí. Posouzení této otázky ze strany správních orgánů proto krajský soud považuje za zcela přiléhavé.

V. Závěr a náklady řízení

76. Obecně tak lze shrnout, že z vyložených důvodů krajský soud neshledal, že by správní orgán prvního stupně či žalovaný postupovali v rozporu s žalobkyní citovanými § 2 odst. 3, § 3, § 5, § 7, § 50 odst. 3 a § 54 odst. 1 správního řádu, § 76, § 86 odst. 2 písm. a), § 89 odst. 6, § 90 písm. e), § 152 a § 153 stavebního zákona, resp. § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb. Na základě shora uvedeného proto dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

77. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Osobě zúčastněné na řízení taktéž nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soud neuložil žádnou povinnost, jak vyžaduje ustanovení § 60 odst. 5 s.ř.s. jako podmínku pro případné přiznání práva na náhradu nákladů řízení. Ostatně v dané věci osoba zúčastněná na řízení takový požadavek ani neuplatnila.

Poučení