51 A 66/2017 - 51

Rubrum

V rámci obnoveného stavebního řízení nemůže být zahájeno řízení o odstranění stavby a na ně navazující řízení o dodatečném povolení stavby dle § 129 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006, neboť stále existuje původní pravomocné stavební povolení a nejsou splněny zákonné podmínky pro zahájení řízení o odstranění stavby.

Výrok

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobců: 1) X bytem X, 2) X bytem X, 3)X, bytem X, 4) X bytem X, všichni zastoupeni advokátem JUDr. Pavlem Brachem, se sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti: E.ON Česká republika, s. r. o., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného datovaného (pozn.: den neuveden) 9. 2017, sp. zn. KUJCK 105319/2017, čj. KUJCK 105319/2017/ODSH, takto:

Odůvodnění

I. Rozhodnutí Městského úřadu Kaplice ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. MěÚK/21701/2016, čj. ODSH-40/2012/Lu-18853-280.13, a rozhodnutí žalovaného datovaného 9. 2017 (pozn.: den neuveden), sp. zn. KUJCK 105319/2017, čj. KUJCK 105319/2017/ODSH, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 20 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. III. Osobě zúčastněné na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci 1. Městský úřad Kaplice (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. MěÚK/21701/2016, čj. ODSH-40/2012/Lu-18853-280.13, dodatečně povolil stavebníkovi městysu Besednice stavbu označenou jako „ZTV BESEDNICE - x“ na pozemcích parc. č. x, x, x, x, x, x, x, x, 2694/6, xaxv katastrálním území Besednice, a to dle § 115 a § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon“). Správní orgán prvního stupně tímto rozhodnutím zároveň stanovil podmínky provedení stavby.

2. Krajský soud k tomu poznamenává, že správní orgán prvního stupně rozhodoval ve věci opětovně poté, co se žalobci – stručně řečeno – domohli obnovy řízení ve vztahu k původnímu stavebnímu povolení ze dne 19. 11. 2008, přičemž následně vydané stavební povolení ze dne 27. 12. 2011 žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 4. 2012 zrušil; správní orgán v návaznosti na to zahájil řízení o odstranění stavby, které přerušil v důsledku podání žádosti o její dodatečné povolení. Dodatečné stavební povolení ze dne 9. 7. 2014 přitom žalovaný taktéž k odvolání žalobců zrušil rozhodnutím ze dne 11. 5. 2015 a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Odvolání proti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 5. 9. 2016 žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl. II. Shrnutí žaloby 4. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci dne 1. 11. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobci předně vyjádřili svůj dojem, dle něhož úkolem správních orgánů bylo primárně za každou cenu vyhovět stavebníkovi, čemuž dle názoru žalobců odpovídá i právní a věcná kvalita rozhodnutí žalovaného. Pochyby o nestrannosti správních orgánů a vyváženosti posuzování veřejného zájmu vůči zájmům soukromých osob vyjadřovali žalobci ve svých podáních konzistentně již v předcházejících správních řízeních. Je proto nutno přihlédnout též k obsahu spisů, které se k těmto řízením vztahují, pročež žalobci navrhli provedení příslušných správních spisů coby důkazu.

6. Žalobci namítli nedostatečné vymezení stavby ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť z něj údajně není patrno, o jakou stavbu se jedná. To platí obzvláště, pokud je komunikace označena funkčně jako D1, současně není stanoven materiál, z něhož má být vyhotovena, a správní orgán prvního stupně komunikaci označuje jako novou, ačkoli je již osm let vybudována. Nejasně je též definováno odvodnění komunikace do kanalizační vpusti do příkopu podél komunikace (o jaké odvodnění má jít, kde se má nacházet a jak má vypadat). Výkres stavby, který je přílohou dodatečného stavebního povolení, v tomto ohledu nepostačuje (rozhodnutí musí být čitelné a pochopitelné objektivně a nikoli pouze pro odborníky). Dle názoru žalobců tak stavebník může na daných pozemcích postavit prakticky cokoli, kdekoli a z čehokoli.

7. Není tak zřejmé, jak bude stavba po svém vyhotovení, resp. dopracování vlastně vypadat, zda bude vyhovovat zákonu a zda nakonec nebude její konečná podoba bezprostředně ohrožovat vlastnický vztah žalobců k sousedícím pozemkům. Vlastně tak neplatí, že se stavba musí přizpůsobit obsahu dodatečného stavebního povolení, nýbrž jeho obsah se naopak přizpůsobuje aktuální podobě stavby; pokud má být stavba ještě upravována, mělo toto rozhodnutí ukládat stavebníkovi povinnost něco konat. Nelze se tvářit, že stavba nestojí a její parametry se teprve stanovují. Stavba je fakticky užívána, ačkoli nikdo neví, zda splňuje právní a technické náležitosti, neboť v dodatečném stavebním povolení popis jejího aktuálního stavu ve srovnání se stavem zamýšleným chybí. Z dodatečného stavebního povolení není zřejmé, jak komunikace skutečně vypadá a zda to, co se k jejímu dalšímu povolení vyžaduje, je skutečně nejen právně, ale i fakticky, možné. Nápravu nedostatků měl správní orgán prvního stupně uložit stavebníkovi v podmínkách provedení stavby. Absence těchto náležitostí představuje vadu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, který jednoznačně straní stavebníkovi. „Plastičnost“ vymezení stavby nevylučuje, že v budoucnu dojde k bezprostředním zásahům do vlastnických práv žalobců k jejich pozemkům. Z dodatečného stavebního povolení není patrno ani to, že se jedná o stavbu vybudovanou.

8. Žalobci označili za zarážející, pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí k uvedenému uvádí, že „pro futoro nelze předjímat, jak bude provoz na této komunikaci vypadat v budoucnu, tj. zda bude rušnější, anebo nebude rušnější.“ Při každém místním setření, jehož výsledky byly dokumentovány ve správním spisu, bylo zjištěno, v jakém stavu se stavba nachází. Že by stavba měla „nějak vypadat“ a že na nějaký způsob užívání byla dimenzována (k čemuž by tedy mělo náležet zjištění, jaký provoz na ní bude, neboť to je komunikace), je snad základním předpokladem k tomu, aby správní orgán vlastnosti stavby dodatečně posoudil a její „dovybudování“ i povolil.

9. Žalobci namítli též chybné zařazení stavby coby komunikace s funkčním zařazením D1. Z účelu a způsobu využívání této komunikace je totiž vyloučeno, aby byla použita jen pro pěší účely, s výjimečným vjezdem motorových vozidel, ale naopak, od počátku byla míněna jako komunikace, kde prioritou je vjezd motorových vozidel a pohyb pěších osob je výjimkou, což musela potvrdit uskutečněná místní šetření. Důvod funkčního zařazení komunikace do skupiny D1 pak neplyne ani z dodatečného stavebního povolení, ale zřejmě i ze samotného spisu jako takového. Způsob užívání stavby může mít bezprostřední dopad na sousedící pozemky žalobců.

10. Šířka komunikace 2,5 m je dle žalobců nedostatečná k zajištění plné bezpečnosti. Není přitom zcela jasné, z jakého důvodu nyní policejní orgán souhlas s uvedenou šíří komunikace dal, přestože již za nezměněného skutkového stavu dvakrát před tím tento souhlas dát odmítl. V odůvodnění rozhodnutí absentuje sdělení, jak se správní orgán prvního stupně vypořádal s takto vzájemně rozdílnými stanovisky a proč předchozí stanoviska policejního orgánu nebyla vzata na zřetel. Takový postup zavdává pochybnosti o transparentním výkonu veřejné správy a vedou žalobce k závěru o stranění stavebníkovi. Žalobci jsou konsternováni sdělením žalovaného, dle něhož souhlasné stanovisko policejního orgánu bylo vyvoláno odvoláním žalobců ze dne 17. 5. 2011. Pokud mělo odvolání žalobců vyvolat takovou změnu projektové dokumentace, že policejní orgán změnil za nezměněného faktického stavu stavby svůj názor na bezpečnost, je tedy otázkou, v čem taková změna dokumentace nastala a jak se promítne do faktické – konečné podoby stavby. Otázka bezpečnosti komunikace byla „problematická“ z důvodu toho, že stavba neměla např. dostatečné otáčiště pro vozidla IZS, a šířkou celá komunikace v několika částech neodpovídá rozměrům 3 m dle obecně závazných právních předpisů. Jiné důvody pro změnu stanoviska policejního orgánu nejsou z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů seznatelné a tato rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná.

11. Na stranách 10 až 17 žalobci obsáhle popisují způsob, jakým se správní orgán prvního stupně vypořádal s jejich námitkami uplatněnými v průběhu správního řízení; podrobně žalobci uvedli též konkrétní důvody, pro něž vypořádání svých námitek nepovažují za dostačující. Prakticky tytéž námitky přitom byly obsaženy též v doplnění odvolání proti dodatečnému stavebnímu povolení ze dne 5. 2. 2017. Žalovaný se s těmito námitkami takřka vůbec nevypořádal.

12. Pokud má podle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně obsahovat stavba svislé dopravní značení, pak je otázkou, jaké značky mají být osazeny, jelikož současně s tímto v podmínkách pro vybudování komunikace některé z nich výslovně vylučuje, aniž by bylo jasné proč. Sdělení správního orgánu prvního stupně o tom, že se původní rozhodnutí ruší, dle názoru žalobců mělo být obsaženo ve výroku rozhodnutí a nikoli až v závěru jeho odůvodnění.

13. Není také zřejmé, proč se žalovaný dovolává § 129 odst. 2 stavebního zákona [zejména písm. c) citovaného ustanovení], jelikož postupem správních orgánů nemůže být ani dílem naplněn veřejný zájem chráněný zvláštním právním předpisem za současného nenaplnění požadavku, aby výstavba nebyla v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu, mezi něž je třeba řadit i ochranu jiných osob a jejich majetku. Neurčitým způsobem jsou též vymezeny podmínky pro „dodatečné“ dokončení stavby.

14. Žalobci navrhli, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, popřípadě též rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 15. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že snahou správních orgánů není porušovat platné zákony, nýbrž na jejich základě vycházet vstříc žadatelům ve správním řízení. Případnou systémovou podjatost mohli žalobci v průběhu správního řízení namítnout, což však neučinili. Tuto námitku stejně jako námitku nekonzistence spisových značek žalobci vznesli až v řízení před soudem; žalovaný se jimi proto nemohl ve svém rozhodnutí zabývat. Popis stavby obsažený v dodatečném stavebním povolení označil žalovaný za dostatečný. Stavba je v něm označená jako nová z toho důvodu, že se nejednalo o opravu či úpravu původní komunikace, nýbrž o komunikaci novou. Žalobci neustálým napadáním stavebního řízení vzbuzují dojem šikanózního jednání vůči stavebníkovi. S otázkou zařazení typu komunikace se žalovaný vypořádal již ve svém rozhodnutí, a to odkazem na § 3 odst. 3 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, dle něhož „[m]ístními komunikacemi III. třídy jsou obslužné místní komunikace ve městech a obcích umožňující přímou dopravní obsluhu jednotlivých objektů, pokud jsou přístupné běžnému provozu motorových vozidel.“ Žalobci přitom nejsou osobami kompetentními k technickému posouzení typu komunikace, neboť to přísluší projektantům, kteří se k této otázce vyjádřili formou projektové dokumentace, která je součástí správního spisu. Změna stanoviska policejního orgánu vůči posuzované stavbě byla způsobena právě změnou projektové dokumentace.

16. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. IV. Právní hodnocení krajského soudu 17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

18. Žaloba je důvodná. IV.A K námitkám nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvního stupně 19. Krajský soud se předně zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jakož i rozhodnutí žalovaného, jejichž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedených rozhodnutí; těmto námitkám krajský soud přisvědčil, byť částečně z jiných než v žalobě namítaných důvodů.

20. Důvodná je především námitka, dle níž se žalovaný zcela nedostatečně zabýval způsobem, jakým se správní orgán prvního stupně vypořádal s námitkami žalobců uplatněnými v průběhu správního řízení.

21. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Těmto požadavkům žalovaný nedostál.

22. Žalobci na stranách 6 až 11 doplnění odvolání ze dne 5. 2. 2017 proti dodatečnému stavebnímu povolení uvedli zcela konkrétní výhrady vůči způsobu vypořádání jednotlivých námitek vznesených v průběhu správního řízení. Na tyto námitky však žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval pouze následujícím paušálním konstatováním: „Odvolatelé na několika místech svého odvolání konstatují, že se prvoinstanční orgán s jejich námitkami korektně nevypořádal. Odvolací orgán přezkoumal rozhodnutí prvoinstančního orgánu, zejména jeho výrokovou část, kde prvoinstanční orgán na tyto námitky reagoval a i když by měly být tyto námitky a vypořádání se s nimi, z formálního hlediska spíše součástí odůvodnění rozhodnutí (k tomu zároveň odvolací orgán dodává prostřednictvím judikatury Nejvyššího správního soudu, že ‚skutečnost, že výrok obsahuje i úvahy, které správně patří do odůvodnění rozhodnutí, nečiní samy o sobě výrok nepřezkoumatelným ani nesrozumitelným‘, NSS 9 Ads 228/2015-29), lze konstatovat, že námitky byly zodpovězeny dostatečně a v souladu s platnými právními předpisy.“ 23. Jakkoli povinnost odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11), žalovaný důvody, proč považuje námitky žalobců za liché, neuvedl ani náznakem; jeho rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

24. Zároveň nelze přehlédnout ani skutečnost, že toto rozhodnutí není v rozporu s § 69 odst. 1 správního řádu řádně datováno (v záhlaví napadeného rozhodnutí je v kolonce datum uvedeno pouze „9.2017“), byť tato vada by sama o sobě ke zrušení napadeného rozhodnutí nepostačovala.

25. Důvodná je též námitka, dle níž měl správní orgán prvního stupně vymezit vedle dodatečně povolované stavby též stav stavby již realizované, byť částečně z jiných důvodů, než které uvedli žalobci.

26. Krajský soud k tomu především poznamenává, že považuje vymezení dodatečně povolované stavby, jak je obsaženo v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, za zcela adekvátní. Správní orgán prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí konkrétně uvedl, že „Stavba obsahuje: - Novou obslužnou komunikaci (funkční skupiny D1) o proměnné šířce od 2,75m do 6,8m s živičným povrchem a sjezdy pro výstavbu rodinných domů. Komunikace je neprůjezdná s úvraťovým obratištěm a jednou výhybnou o šířce 7m, kterou tvoří dva sdružené sjezdy na pozemky parc. č. xaxk. ú. Besednice a napojením na stávající místní komunikaci. - Odvodnění komunikace je do kanalizační vpusti a do příkopu podél komunikace. - Svislé dopravní označení.“ V podmínkách provedení stavby, které jsou taktéž součástí výroku dodatečného stavebního povolení, pak správní orgán prvního stupně stanovil, že „[s]tavba bude provedena podle projektové dokumentace ověřené ve stavebním řízení, kterou vypracoval architektonický ateliér ARSPRO, Domoradická 87, 381 01 Český Krumlov, datum: 01.2016, archiv č. 03-2008; případné změny nesmí být provedeny bez předchozího povolení správního orgánu.“ Přílohou dodatečného stavebního povolení je též situační výkres stavby v měřítku 1:250, z něhož je patrno umístění stavby v terénu.

27. Takovéto vymezení stavby je naprosto dostačující. Ačkoli v samotném výroku dodatečného povolení jsou uvedeny pouze obecné charakteristiky dodatečně povolované stavby, její konkrétní parametry obsahuje projektová dokumentace založená ve správním spisu, jejímž sledováním správní orgán provedení stavby výslovně podmínil. V žádném případě nelze konstatovat, že by na základě přezkoumávaného dodatečného stavebního povolení mohl stavebník postavit prakticky jakoukoli stavbu, jak sugerují žalobci, neboť její parametry jsou v tomto rozhodnutí, potažmo v projektové dokumentaci stanoveny zcela exaktně.

28. Správní orgán prvního stupně přitom nepochybil, pokud ve výroku svého rozhodnutí nevymezil zároveň aktuální stav již existující stavby, neboť na dodatečné stavební povolení jsou v zásadě kladeny stejné obsahové náležitosti jako na řádné stavební povolení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007, čj. 1 As 46/2006-75, č. 1202/2007 Sb. NSS); žádný právní předpis přitom vymezení již existující stavby ve výroku dodatečného povolení stavby nepožaduje. Je pak zcela odpovědností stavebníka, aby výsledná stavba byla provedena v souladu s dodatečným stavebním povolením stanovujícím zamýšlenou podobu stavby, k čemuž vymezení dosavadního stavu stavby není zapotřebí.

29. Přesto se však správní orgán prvního stupně stavem existující stavby v posuzované věci zabývat měl, a to v odůvodnění svého rozhodnutí. Nelze totiž přehlédnout, že správní orgán prvního stupně na základě žádosti stavebníka o dodatečné povolení stavby ze dne 29. 9. 2012 vydal dodatečné stavební povolení dle § 129 odst. 2 stavebního zákona (pozn.: obsahově obdobné ustanovení je v aktuálním znění obsaženo v § 129 odst. 3 téhož zákona), dle něhož „[s]tavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, zejména s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území, b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem.“ Právě pro posouzení naplnění uvedených podmínek pro vydání dodatečného stavebního povolení je přitom nezbytné, aby správní orgán prvního stupně zhodnotil též stav existující stavby.

30. Nelze přehlédnout ani to, že řízení o dodatečném povolení stavby dle § 129 odst. 3 stavebního zákona přímo navazuje na řízení o odstranění stavby, přičemž již v něm je třeba posuzovat nikoli formální stav vyplývající z původního stavebního povolení, nýbrž to, jaká stavba fakticky vznikla (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2012, čj. 22 A 37/2010-61).

31. Správní orgán prvního stupně však nejenže existující stavbu ve svém rozhodnutí nikterak nespecifikoval, ale dokonce se prakticky ani nezabýval splněním uvedených podmínek pro vydání dodatečného stavebního povolení; svou pozornost totiž věnoval takřka výhradně vypořádání námitek žalobců (strany 2 až 11) a následně zevrubně shrnul dosavadní průběh správního řízení (strany 11 až 19). Na straně 19 správní orgán prvního stupně uvedl, že „[p]rojektová dokumentace splňuje obecné technické požadavky na stavbu a podmínky územního rozhodnutí o umístění stavby. Správní orgán v průběhu řízení neshledal důvody, které by bránily povolení stavby.“ Následně správní orgán prvního stupně na straně 20 velice stručně uzavřel, že zajistil soulad závazných stanovisek dotčených orgánů, zahrnul je do podmínek svého rozhodnutí a dále že rozhodl, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí za použití v něm citovaných ustanovení. Taktéž toto rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

32. Vzhledem k tomu, že již tato pochybení odůvodňují zrušení rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvního stupně pro přezkoumatelnost, krajský soud se již zbylými námitkami zabývat nemohl. IV.B K vadám dosavadních správních řízení 33. Krajský soud považuje za nezbytné dále obiter dictum upozornit žalovaného na skutečnost, že dosavadní řízení předcházející řízení o dodatečném povolení stavby jsou stižena takovými vadami, které ve svém důsledku taktéž způsobují nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného, resp. předcházejícího dodatečného stavebního povolení.

34. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že v posuzované věci nemělo být vůbec zahájeno řízení o odstranění stavby a na ně navazující řízení o dodatečném povolení stavby dle § 129 odst. 3 stavebního zákona, dle něhož „[u] stavby prováděné či provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním, stavební úřad zahájí řízení o jejím odstranění. Pokud půjde o stavbu uvedenou v odstavci 2 [pozn.: tedy o stavbu provedenou bez příslušného povolení nebo v rozporu s ním ve smyslu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona], stavebník nebo vlastník požádá o její dodatečné povolení a předloží podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti; v tomto řízení postupuje podle § 111 až 115. Bude-li stavba dodatečně povolena, řízení o odstranění stavby zastaví.“ 35. Správní orgán prvního stupně v této souvislosti následoval právní názor vyjádřený v rozhodnutí ze dne 12. 4. 2012, čj. KUJCK/3562.5/2012/ODSH/ivmi, jímž žalovaný zrušil stavební povolení správního orgánu prvního stupně ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. MěÚK/25546/2011, čj. ODSH-32/10/Lu-9626-280.

13. Žalovaný v citovaném rozhodnutí sice na jedné straně dovodil, že na posuzovanou věc nedopadá § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, neboť stavebník postupoval v souladu s platným stavebním povolením, avšak zároveň s odkazem na obecně uznávané – avšak v rozhodnutí blíže nekonkretizované – právní zásady dospěl k závěru, že posledně citované ustanovení je nutno pro zachování spravedlnosti aplikovat analogicky.

36. Uvedený závěr však postrádá jakoukoli právní oporu. Ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, jakož i na něj navazující odst. 2 a 3 totiž dopadají na situace, kdy stavba byla provedena zcela bez příslušného povolení nebo v rozporu s ním, a jedná se tedy o stavbu nepovolenou. Nejvyšší správní soud pak v rozsudku ze dne 28. 1. 2009, čj. 8 As 31/2007-165, č. 2722/2012 Sb. NSS, vztáhl obsahově obdobný § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), i na situace, kdy bylo původní rozhodnutí o povolení již realizované stavby pravomocně zrušeno. Nejvyšší správní soud pro tyto situace přistoupil k analogii, neboť v opačném případě by bylo vytvořeno právní vakuum, v němž by nebylo jasné, jak mají účastníci řízení postupovat. Jakkoli je pak tento závěr možno použít i ve vztahu k právní úpravě aplikované v nyní projednávané věci, stále platí, že § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona míří na situace, kdy potřebné rozhodnutí buď vůbec nebylo vydáno, nebo bylo pravomocně zrušeno a nemůže tak nadále způsobovat jím zamýšlené právní účinky.

37. V projednávané věci je však situace odlišná, neboť stavebník postupoval v souladu se stavebním povolením správního orgánu prvního stupně ze dne 19. 11. 2008, čj. ODSH- 17/08/Lu-2769, které přitom doposud nebylo pravomocně zrušeno. Správní orgán prvního stupně ve vztahu k tomuto stavebnímu povolení rozhodnutím ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. ODSH-21/09/Lu-9626, čj. ODSH-21/09/Lu-9626, pouze obnovil řízení (pozn.: vzhledem k tomu, že povolení obnovy nebylo předmětem přezkumu v nyní projednávané věci, krajský soud se splněním podmínek pro tento postup nezabýval). Dle § 102 odst. 9 správního řádu se přitom původní rozhodnutí v případě obnovy řízení ruší až vydáním rozhodnutí nového. K tomu však v projednávané věci nedošlo, neboť přestože správní orgán prvního stupně v důsledku obnovy řízení vydal shora citované stavební povolení ze dne 27. 12. 2011, žalovaný toto stavební povolení v odvolacím řízení zrušil taktéž shora citovaným rozhodnutím ze dne 12. 4. 2012. Nové stavební povolení tudíž nikdy nenabylo právní moci a původní stavební povolení ze dne 19. 11. 2008 proto zrušeno nikdy nebylo.

38. Pro úplnost krajský soud dodává, že správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. MěÚK/02101/2013, čj. ODSH-32/10/Lu-9626-280.13, obnovené stavební řízení zastavil. Citované rozhodnutí však žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. ODSH 21528/2013/ivmi SO 3, čj. KUJCK/26439/2013/ODSH/ivmi, zrušil. Správní orgán prvního stupně dále vydal dodatečné stavební povolení ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. MěÚK/18977/2014, čj. ODSH-40/2012/Lu-18853-280.13, avšak i to žalovaný v odvolacím řízení zrušil rozhodnutím ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. ODSH 64683/2014/ivmi SO 5, čj. KUJCK/33994/2015/ODSH/ivmi. Až teprve poté vydal správní orgán prvního stupně dodatečné stavební povolení ze dne 5. 9. 2016, které je spolu s žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného předmětem přezkumu v nyní projednávané věci.

39. Ani vydáním dodatečného stavebního povolení ze dne 5. 9. 2016 však nebylo původní stavební povolení ze dne 19. 11. 2008 zrušeno, neboť toto dodatečné stavební povolení nebylo vydáno v rámci obnovy řízení dle § 100 správního řádu, nýbrž v paralelně vedeném správním řízení o dodatečném povolení stavby, které navazuje na řízení o jejím odstranění dle § 129 odst. 3 stavebního zákona. Ostatně fakt, že ve věci byla vedle sebe vedena dvě správní řízení (obnovené stavební řízení a řízení o dodatečném povolení stavby) je evidentně zřejmý i žalovanému, který na tuto skutečnost poukázal ve shora citovaném rozhodnutí ze dne 20. 5. 2013, jímž zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 1. 2013, kterým bylo obnovené stavební řízení zastaveno. Konstatování správního orgánu prvního stupně na straně 20 dodatečného stavebního povolení ze dne 5. 9. 2016, dle něhož tímto rozhodnutím došlo ke zrušení původního stavebního povolení ze dne 19. 11. 2008, je tak věcně nesprávné.

40. Krajský soud proto v daném ohledu uzavírá, že v posuzované věci se neuplatní § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Nehrozí přitom, že by v této situaci mohlo dojít k vytvoření právního vakua odůvodňujícího použití analogie, neboť pokud správní orgán prvního stupně stavební řízení obnovil, měl dále postupovat způsobem předvídaným příslušnými ustanoveními správního řádu týkajících se právě obnovy řízení. Nic pak nebrání tomu, aby správní orgán prvního stupně (neshledá-li důvody pro jiný postup) ve věci vydal nové stavební povolení, a to i přesto, že stavba byla již realizována. I v takovém případě je totiž zcela odpovědností stavebníka, aby stavba vyhovovala podmínkám takovéhoto rozhodnutí, resp. aby byla v souladu s tímto rozhodnutím též užívána. V obnoveném řízení se pak správní orgán znovu zabývá meritem věci, a je proto též možné, aby na straně jedné v reakci na uplatněné námitky či nové skutečnosti stanovil oproti původnímu stavebnímu povolení i jiné podmínky provedení stavby, resp. podmínky jejího užívání, nebo aby na straně druhé v krajním případě žádost o vydání stavebního povolení dokonce zamítl. Z obsahu správního spisu přitom není patrno, že by obnovené stavební řízení bylo doposud jakkoli ukončeno. V. Závěr a náklady řízení 41. S ohledem na konstatované vady napadených rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil (§ 78 odst. 1 a 3 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

42. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

43. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

44. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce, v jejich případě jsou náklady řízení představovány zaplacenými soudními poplatky ve výši 4 × 3 000 Kč, celkem tedy 12 000 Kč, a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a repliky k vyjádření žalovaného) po 3 100 Kč, celkem 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do 30. 6. 2018] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč v celkové částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, přistoupil krajský soud ke zvýšení jeho odměny o tuto daň ve výši 1 928 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 22 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců. Osobě zúčastněné na řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 60 odst. 5 s.ř.s., neboť jí soud neuložil žádnou povinnost, a tudíž jí žádné náklady řízení nevznikly.