51 A 7/2016 - 52

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a JUDr. Věry Balejové v právní věci žalobce Alzheimercentrum Prácheň, o. p. s., se sídlem Praha 6, Velvarská 1650/11, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 4, proti žalovanému Jihočeskému kraji, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti usnesení Zastupitelstva Jihočeského kraje č. 13/2016/ZK-21 ze dne 25. 2. 2016 a proti sdělení Jihočeského kraje ze dne 3. 3. 2016, č. j. KUJCK 33348/2016, takto :

Výrok

I. Žaloba proti usnesení Zastupitelstva Jihočeského kraje č. 13/2016/ZK-21 ze dne 25. 2. 2016 se odmítá.

II. Sdělení Jihočeského kraje ze dne 3. 3. 2016, č. j. KUJCK 33348/2016, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Usnesením Zastupitelstva Jihočeského kraje ze dne 25. 2. 2016, č. 13/2016/ZK-21, vzalo Zastupitelstvo Jihočeského kraje na vědomí žádosti o poskytnutí dotace a návrhy Dotační komise Jihočeského kraje pro podporu poskytování sociálních služeb pro rok 2016; schválilo poskytnutí dotací podle návrhů Dotační komise na rozdělení finančních prostředků poskytovatelům sociálních služeb v rámci účelové dotace z rozpočtu Jihočeského kraje v roce 2016 podle přílohy č. 2 návrhu č. 43/ZK/16; schválilo uzavření veřejnoprávních smluv o poskytnutí dotace podle Metodiky pro poskytování účelové dotace z rozpočtu Jihočeského kraje poskytovatelům sociálních služeb v roce 2016 (dále jen „Metodika“); nevyhovělo žádostem o poskytnutí dotace podle návrhů Dotační komise uvedených v příloze č. 2 návrhu č. 43/ZK/16 a schválilo změnu č. 2 Metodiky. Sdělením Jihočeského kraje ze dne 3. 3. 2016 bylo žalobci prostřednictvím Krajského úřadu Jihočeského kraje podle § 10a odst. 4 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), oznámeno, že žádosti poskytovatele sociálních služeb o účelovou dotaci z rozpočtu Jihočeského kraje v dotačním programu A pro rok 2016 č. P/2016/30, podané dne 5. 10. 2015, nebylo vyhověno pro druhy služeb: denní stacionář (ID 5778573), denní stacionář (ID 7492138) a domovy pro osoby se zdravotním postižením (ID 7446328), a to usnesením Zastupitelstva Jihočeského kraje ze dne 25. 2. 2016 č. 13/2016/ZK-21. Jako důvod nevyhovění žádosti byl uveden nesoulad služeb se Střednědobým plánem rozvoje sociálních služeb Jihočeského kraje na období 2014 až 2016 (dále jen „Střednědobý plán“). Proti oběma uvedeným aktům podal žalobce včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích a požadoval jejich zrušení, a to v rozsahu, ve kterém nebylo vyhověno jeho žádosti o udělení dotace pro sociální služby: denní stacionář (ID 5778573), denní stacionář (ID 7492138) a domovy pro osoby se zdravotním postižením (ID 7446328). Žalobce v žalobě uvedl, že je provozovatelem zařízení, která jsou řádně zapsána v registru poskytovatelů sociálních služeb. Žalobce uvedl, že pro oba denní stacionáře, které se nachází v Písku a ve Vodňanech, žádal o poskytnutí dotace ve výši 250 000 Kč pro každý z nich, a pro domov pro osoby se zdravotním postižením, který se nachází v Písku, žádal o poskytnutí dotace ve výši 9 196 467 Kč. Žalobci nebyly uvedené dotace poskytnuty. Žalobce má však za to, že všechny podmínky pro udělení dotace splnil, a to ve vztahu ke všem svým zařízením. Neudělení dotace proto považuje za diskriminační a rozporné se samotnými zásadami pro poskytnutí dotace, které jsou stanoveny v Metodice. Pokud jde o přípustnost podané správní žaloby, odkázal žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, č. j. 2 As 52/2010 – 59, publ. pod č. 2133/2010 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz), a na stanovisko Ministerstva financí ze dne 15. 6. 2015, č. j. MF – 22517/2015/1203, dostupné z www.mfcr.cz. Podle § 10a odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech se o neposkytnutí dotace nevydává „klasické“ rozhodnutí, nýbrž se o tom žadatel vyrozumí formou sdělení, ze kterého musí vyplývat důvody pro nevyhovění žádosti. Žalobce byl sice o nevyhovění jeho žádosti vyrozuměn, ovšem nesouhlasí s tím, že jeho žádost nebyla v souladu se stanovenými podmínkami a požadavky, a dále má za to, že důvody pro nevyhovění žádosti nebyly sděleny v takovém rozsahu, aby údajné nesplnění stanovených podmínek bylo přezkoumatelné. Žalobce má za to, že ačkoliv není na poskytnutí dotace právní nárok, musí rozhodování o žádostech o dotace splňovat elementární principy demokratického právního státu. Tj. musí respektovat princip rovnosti, nediskriminace, vyloučení svévole a zneužití uvážení; musí též respektovat pravidla pro poskytnutí dotace stanovená samotným žalovaným. To se podle žalobce nestalo. Podle žalobce mu nebyly sděleny důvody neposkytnutí dotace tak, aby bylo zřejmé, že rozhodující subjekt nevybočil z mezí správního uvážení. Na podporu svého stanoviska odkázal žalobce na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014, publ. pod č. 3324/2016 Sb. NSS. Žalobce je přesvědčen, že podmínky pro poskytnutí dotace stanovené Metodikou splnil (viz čl. IV Metodiky). Žalobce je registrovaným poskytovatelem sociálních služeb, sociální služby poskytuje na území ČR osobám oprávněným podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), podal žádost prostřednictvím určené elektronické aplikace a ve lhůtě podle Metodiky. Žalobce nemá žádné nedoplatky a sociální služba, na kterou má být dotace poskytnuta, není financována formou individuálního projektu. Žalobce splnil podmínky Střednědobého plánu a jeho aktualizací. Neposkytnutí dotace podle žalobce znamená, že byl zvolen nerovný přístup a byla porušena Metodika. Podle žalobce byl porušen čl. VI odst. 1 Metodiky, podle kterého mají být nově vzniklé služby podpořeny pouze za předpokladu jejich jednoznačné deklarované potřebnosti. Žalobce poskytuje své služby již od roku 1995 a registrovaným je od roku 2007. Žalobce předložil seznam poskytovatelů sociálních služeb, kteří byli nově registrováni, a dotace jim byla poskytnuta. Žalobce doplnil, že pokud jde o zařízení pro osoby se zdravotním postižením ID 7446328, tak žalobce aktuálně provozuje jediné zařízení tohoto druhu, a přesto mu dotace nebyla poskytnuta, na rozdíl od jiných zařízení domovů pro osoby se zdravotním postižením. Věcné důvody, pro které nebyla žalobci dotace poskytnuta, ačkoliv všem ostatním žadatelům dotace poskytnuta byla, nejsou žalobci známy. Podle čl. VI odst. 2 Metodiky se každá žádost o dotaci posuzuje samostatně. Neposkytnutí dotace je nutné v každém jednotlivém případě zdůvodnit. Podle Metodiky se provádí formální i věcné hodnocení žádosti, z čehož plyne, že musí být možné uvést, proč nebylo žádosti vyhověno, a to buď z formálních nebo z věcných důvodů. Prosté konstatování, že služby nejsou v souladu se Střednědobým plánem, je proto zcela nedostatečné, neboť postrádá uvedení konkrétních důvodů. Není totiž uvedeno, v čem konkrétně je rozpor shledáván. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že navrhuje její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný namítl, že uvedená žaloba představuje zásah do samostatné působnosti žalovaného v oblasti poskytování dotací na sociální služby. Žalovaný konstatoval, že určuje podobu sítě sociálních služeb v kraji za splnění podmínek zákona o sociálních službách. Na poskytnutí dotace není právní nárok, neboť žalovaný ve spolupráci s obcemi koncipuje nutné sociální služby v kraji. O žádosti žalobce rozhodovala Dotační komise dne 13. 1. 2016, která se usnesla na nedoporučení žalobkyně k zařazení do sítě sociálních služeb v kraji, neboť bylo konstatováno, že daný druh sociální služby je na území kraje zajištěn jinými poskytovateli sociální služby. Žalovaný dále konstatoval údaje o četnosti užívání sociální služby poskytované žalobcem oprávněnými uživateli. Doporučení Dotační komise týkající se sítě sociálních služeb bylo aplikováno do znění akčního plánu pro rok 2016 - změny č. 2, který byl schválen Zastupitelstvem Jihočeského kraje usnesením ze dne 25. 2. 2016, č. 12/2016/ZK- 21. Podle žalovaného se žalobce domáhá zrušení nesprávného rozhodnutí. Rozhodnutí Zastupitelstva o neposkytnutí dotace bylo až následným rozhodnutím, pro nějž je stěžejním, zda byly služby poskytované žalobcem zařazeny do Střednědobého plánu a do sítě sociálních služeb či nikoliv. Žalovaný uvedl, že sociální služby poskytované žalobcem nejsou součástí Střednědobého plánu a jako takové nemohou být podpořeny, neboť s ním logicky nejsou v souladu, pokud do něj nejsou zařazeny. Podle žalovaného žalobce nesplnil podmínky pro poskytnutí dotace pro rozpor se Střednědobým plánem, což mu bylo vyčerpávajícím způsobem sděleno v oznámení ze dne 3. 3. 2016. Rozhodování o zařazení do sítě sociálních služeb předchází důkladné zkoumání potřebnosti sociální služby; žádné rozhodnutí není učiněno svévolně či diskriminačně. Žalovaný podotýká, že sdělení podle § 10a odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech je odmítnutím návrhu na uzavření veřejnoprávní smlouvy, což má za následek, že kontraktační proces skončil. Žalovaný uvádí, že sdělení není správním rozhodnutím ve smyslu § 67 a § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Nemůže mít proto takové náležitosti, které jsou kladeny na správní rozhodnutí. Podle názoru žalovaného byl žalobce přesně zpraven o tom, proč mu dotace nebyla poskytnuta. Zajišťování poskytování sociálních služeb náleží do samostatné působnosti kraje a výkon této pravomoci souvisí s právem na samosprávu. Žalovaný upozornil na restrikci státních zásahů do práva na samosprávu. Pokud jde o žalobcův požadavek na odůvodnění sdělení o neposkytnutí dotace, pak žalovaný poukázal na možné zhroucení celého systému poskytování dotací v případě, že by mělo mít takové sdělení náležitosti správního rozhodnutí. V závěru svého vyjádření žalovaný uvedl, že má za to, že oba citované judikáty Nejvyššího správního soudu nejsou na posuzovaný případ přiléhavé, neboť poskytování sociálních služeb a dotací na poskytování sociálních služeb je poměrně svébytným systémem odvětví poskytování dotací. Žalovaný ke svému vyjádření předložil Střednědobý plán rozvoje sociálních služeb Jihočeského kraje 2014 až 2016, Metodiku pro poskytování účelové dotace z rozpočtu Jihočeského kraje poskytovatelům sociálních služeb v roce 2016, akční plán pro rok 2016 schválený usnesením Zastupitelstva Jihočeského kraje ze dne 25. 6. 2015, č. 177/2015/ZK-17, akční plán pro rok 2016 – změna č. 1 schválená usnesením Zastupitelstva Jihočeského kraje ze dne 17. 12. 2015, č. 381/015/ZK-20, žádost žalobce o účelovou dotaci z rozpočtu kraje v dotačním programu A pro rok 2016 č. P/2016/30 ze dne 5. 10. 2015, zápis z jednání Dotační komise Jihočeského kraje pro podporu poskytování sociálních služeb pro rok 2016 ze dne 13. 1. 2016, akční plán pro rok 2016 – změna č. 2 schválená usnesením Zastupitelstva Jihočeského kraje ze dne 25. 2. 2016, č. 12/2016/ZK-21. Dále bylo předloženo usnesení Zastupitelstva Jihočeského kraje ze dne 25. 2. 2016, č. 13/2016/ZK-21, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na rozdělení finančních prostředků v rámci účelové dotace poskytovatelům sociálních služeb pro rok 2016 spolu s přiloženým přehledem poskytovatelů sociálních služeb s uvedením údaje, o jakou dotaci žádali a jaká částka jim byla schválena. V seznamu je uveden i žalobce, který žádal o poskytnutí dotace na čtyři druhy poskytované sociální služby. Dotace na tři druhy sociální služby byla zamítnuta (denní stacionář – částka 250 000 Kč, denní stacionář – částka 250 000 Kč a domovy pro osoby se zdravotním postižením – částka 3 678 587 Kč). Na sociální službu domovy se zvláštním režimem byla žalobci schválena dotace ve výši 818 400 Kč (žádal o částku 3 616 060 Kč). V seznamu jsou uvedeni i jiní žadatelé, kterým nebyla dotace poskytnuta z důvodu nesouladu se Střednědobým plánem a akčním plánem pro rok 2016 či pro nesplnění jiné podmínky. Sdělením podle § 10a odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech byl žalobce vyrozuměn o tom, že jeho žádosti o poskytnutí dotace nebylo ve vymezeném rozsahu vyhověno z důvodu: „Nesoulad služeb se Střednědobým plánem rozvoje sociálních služeb Jihočeského kraje na období 2014 – 2016 (dále jen „SPRSS JčK“). Dotace se poskytuje jen na sociální služby, které jsou v souladu se SPRSS JčK a s jeho aktualizací formou akčního plánu.“ Předně se krajský soud zabýval pasivní věcnou legitimací. Žalobce v žalobě jako žalovaného označil jednak Jihočeský kraj, jednak Krajský úřad Jihočeského kraje. Uvedl k tomu, že zastupitelstvo přijalo usnesení, kterým žádosti žalobce o dotaci nevyhovělo. Zastupitelstvo je orgánem kraje, a proto je žalovaným Jihočeský kraj. Krajský úřad žalobce označil jako žalovaného, neboť ten rozhodnutí meritorně nevydal, avšak je uveden jako ten, kdo žalobce o nevyhovění žádosti informoval. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalovaným má podle něj být výlučně Jihočeský kraj, neboť ten plní povinnosti v samostatné působnosti podle zákona o sociálních službách. Krajský úřad žádnou vůli netvořil, pouze uvědomil žadatele o výsledku. Podle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), platí, že žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, publ. pod č. 534/2005 Sb. NSS, „v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. SŘS není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Je tedy věcí soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce; zvláštní usnesení o tom soud nevydává (§ 53 odst. 2 SŘS a contrario).“ Krajský soud se zabýval tím, kdo má být v daném řízení žalovaným, a dospěl k závěru, že Jihočeský kraj. O poskytnutí či neposkytnutí dotace rozhodovalo usnesením Zastupitelstvo Jihočeského kraje, což je orgán Jihočeského kraje. Jihočeský kraj tak byl tvůrcem vůle. Pokud jde o sdělení podle § 10a odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech, tak to je důsledkem rozhodnutí Jihočeského kraje. Podle tohoto ustanovení platí, že nevyhoví-li poskytovatel žádosti, sdělí bez zbytečného odkladu žadateli, že jeho žádosti nebylo vyhověno a důvod nevyhovění žádosti. Poskytovatelem dotace je Jihočeský kraj, který žádosti žalobce nevyhověl, a byl proto povinen vyrozumět jej o výsledku posouzení jeho žádosti o dotaci. Tato písemnost byla v záhlaví označena názvem kraje a uvedením orgánu, který písemnost vyhotovil. V tomto případě je nutno vycházet z toho, že o nevyhovění žádosti vyrozumíval žalobce Jihočeský kraj prostřednictvím krajského úřadu, jakožto svého „obslužného“ a administrativního orgánu [§ 66 odst. 1, věta první zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o krajích“)]. Tvůrcem vůle a orgánem, který měl povinnost sdělit výsledek podle § 10a odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech tak byl jedině Jihočeský kraj. Krajský soud proto v řízení jednal s Jihočeským krajem a samostatné usnesení o této skutečnosti nevydával. Vyjádření k žalobě, které bylo podáno dne 30. 5. 2016, bylo podáno za Jihočeský kraj. Žalobce žalobu směřoval jednak proti usnesení Zastupitelstva Jihočeského kraje ze dne 25. 2. 2016, č. 13/2016/ZK-21, a jednak proti sdělení podle § 10a odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech ze dne 3. 3. 2016. Ze soudního přezkumu jsou vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími [§ 70 písm. a) s. ř. s.], tj. nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. vydanými správními orgány ve smyslu definice podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z § 35 a násl. zákona o krajích vyplývá, že zastupitelstvo rozhoduje ve věcech patřících do samostatné působnosti. Ve věcech přenesené působnosti zastupitelstvo rozhoduje, jen stanoví-li tak zákon. Oblast sociálních služeb a poskytování dotací je nepochybně oblastí spravovanou krajem v samostatné působnosti, což plyne i z jednotlivých ustanovení zákona o sociálních službách (§ 95). Dotace na poskytování sociálních služeb poskytuje podle § 101a a násl. zákona o sociálních službách kraj. Podle tohoto ustanovení dostává kraj ze státního rozpočtu účelově vázanou částku, kterou užívá k zajišťování sociálních služeb v kraji. Kraj rozhoduje o veřejné podpoře o poskytnutí finančních prostředků z dotace poskytovatelům sociálních služeb, kteří jsou zapsáni v registru, popřípadě o zadání veřejné zakázky na poskytování sociálních služeb. O poskytnutí finančních prostředků na jednotlivé sociální služby a o jejich výši rozhoduje zastupitelstvo kraje v souladu s podmínkami stanovenými zastupitelstvem kraje. Podle § 4 zákona o krajích platí, že pokud zvláštní zákon upravuje působnost krajů a nestanoví, že jde o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnosti patřící do samostatné působnosti krajů. Poskytování dotací na sociální služby v kraji je tak výkonem samostatné působnosti kraje, přičemž se jedná o nakládání s veřejnými prostředky. Zásahy státu do samostatné působnosti kraje jsou přitom značně omezené. Nejvyšší správní soud v rozsudku publ. ve Sb. NSS pod č. č. 2133/2010 uvedl, že „zcela v souladu s pravidlem zakotveným v čl. 101 odst. 4 Ústavy může stát zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a to jen způsobem stanoveným zákonem. Jistě lze přisvědčit názoru, že nelze podrobit zásahům státu rozhodnutí kraje, kterým je vyčleněno určité množství finančních prostředků za účelem poskytování příspěvků na hospodaření v lesích, kteréžto je utvořeno jako výsledek politických jednání a procesů vedených v orgánech kraje. Zásahům ze strany soudní moci tedy nemůže být podrobeno samotné rozhodnutí o poskytování příspěvků a postup vedoucí k takovému rozhodnutí, vytváření pravidel pro jejich schvalování a podobné procesy. (…) soud důsledně respektuje zásadu zdrženlivosti, vycházející z ústavně zaručeného práva na samosprávu, tedy i práva na rozhodování o způsobu naložení s majetkem kraje. Nespadá proto do kognice soudu hodnocení toho, jakým způsobem má kraj se svým majetkem hospodařit, byť určité limity jsou stanoveny zákonem (viz např. § 10 zákona č. 250/2000 Sb.), a zda má více dotovat např. životní prostředí, školství nebo dopravní obslužnost. Soud tedy vnímá a uznává jako plně autonomní a svojí podstatou politické rozhodnutí kraje, na jaké účely bude vynakládat prostředky, a toto rozhodnutí mu nepřísluší přezkoumávat.“ V posuzovaném případě se jedná o účelově vázanou dotaci poskytnutou ze státního rozpočtu podle zákonných pravidel do dispozice kraje, který v samostatné působnosti a podle nastavených pravidel rozhoduje zastupitelstvem kraje o podpoře poskytovatelů sociálních služeb. Kraj nakládá s prostředky v samostatné působnosti a výsledek rozdělení dotací mezi žadatele je fakticky výsledkem politické vůle kraje. Krajský soud nemůže v souladu se zásadou zdrženlivosti jakkoliv zasahovat do rozhodnutí kraje o tom, jak má konkrétně naložit s prostředky, které má na podporu sociálních služeb v kraji. To je výsledkem striktně politického jednání v orgánech kraje a jde o zcela autonomní postupy. Z uvedeného důvodu má krajský soud za to, že nemůže podrobit soudnímu přezkumu usnesení Zastupitelstva Jihočeského kraje ze dne 25. 2. 2016, č. 13/2016/ZK-21, neboť takové usnesení je rozhodnutím politickým, které nelze podřadit pod § 65 s. ř. s. Krajský soud vycházel především z toho, že kdyby připustil soudní přezkum usnesení Zastupitelstva kraje v této věci, pak by se nemohl vyhnout tomu, aby nezasáhl do práva na samosprávu kraje a hospodaření s rozpočtovými prostředky kraje nad míru přípustnou. Krajský soud skutečně nemůže jakkoliv přezkoumat vyjádřenou vůli zastupitelstva kraje o poskytnutí/neposkytnutí dotace na sociální služby. Jednalo by se totiž o přímý zásah do hospodaření kraje, ke kterému není krajský soud oprávněn. S ohledem na shora uvedené je nutno žalobu směřující proti usnesení Zastupitelstva Jihočeského kraje ze dne 25. 2. 2016, č. 13/2016/ZK-21, posoudit jako nepřípustnou ve smyslu § 68 písm. e) s. ř. s., neboť se v žalobním petitu žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání vyloučeno podle § 70 písm. a) s. ř. s. Ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny akty politické vůle územního samosprávného celku v samostatné působnosti, které nelze pojímat jako rozhodnutí. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže je podle tohoto zákona nepřípustný. Vzhledem ke zjištěné nepřípustnosti žaloby směřující proti usnesení Zastupitelstva Jihočeského kraje ze dne 25. 2. 2016 č. 13/2016/ZK-21, ji krajský soud v této části samostatným výrokem podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl. Krajský soud se následně zabýval přezkumem sdělení podle § 10a odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech o nevyhovění žádosti o poskytnutí dotace, neboť ve vztahu k němu se jedná o žalobu přípustnou a včasnou. Učinil tak v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). V tomto rozsahu je žaloba důvodná. Jak totiž citoval Nejvyšší správní soud v rozsudku publ. pod č. 2133/2010 Sb. NSS, správní soudnictví „nemůže rezignovat na kontrolu toho, zda kraj dodržuje pravidla, která pro rozdělování takto určených přípěvků sám stanovil (…), případně zda mechanismus nakládání s veřejnými prostředky není diskriminační či jinak porušující elementární principy platné v právním státu.“ Tuto přezkumnou pravomoc správních soudů Nejvyšší správní soud koncipoval ve vztahu ke sdělení o neposkytnutí dotace, které vyhodnotil jako rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud konstatoval, že „není (…) rozhodující, jak správní orgán svůj akt označil nebo případně věc vyřídil toliko neformální přípisem (v tomto případě oznámením ve formě dopisu zaslaného stěžovateli). Nezáleží tedy na procesním postupu, kterým byl úkon veden, ani na jeho formální podobě či označení. Výše bylo prokázáno, že oznámení o neposkytnutí příspěvku bylo úkonem učiněným správním orgánem ve smyslu legislativní zkratky dle § 2 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dotýkalo se veřejných subjektivních práv stěžovatele, z čehož vyplývá, že je i rozhodnutím správního orgánu podle ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s a tedy aktem přezkoumatelným ve správním soudnictví.“ Uvedenou judikaturu akceptovalo i Ministerstvo financí, které ve svém Stanovisku k některým dotazům územních samosprávných celků k novele zákona o rozpočtových pravidlech ve spolupráci s Ministerstvem vnitra na str. 9 (toto Stanovisko bylo předloženo krajskému soudu žalovaným jako součást podkladů pro rozhodnutí) uvedlo, že sdělení podle § 10a odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech je rozhodnutím podle § 65 s. ř. s. a lze se proti němu (byť obsahově omezeně) bránit správní žalobou. Krajský soud doplňuje, že rozhodnutí o neposkytnutí dotace má negativní dopady do právní sféry žalobce. Je evidentní, že žalobce s podanou žádostí spojoval své legitimní očekávání, že mu bude dotace udělena, jestliže je poskytovatelem sociálních služeb již od roku 1995 a je registrovaným zařízením od roku 2007. Žalobce je přesvědčen o jednoznačné deklarované potřebnosti jim poskytované sociální služby. Právě z důvodu neoddiskutovatelného dopadu takového rozhodnutí do právní sféry žadatele, připustil Nejvyšší správní soud soudní přezkum sdělení o neposkytnutí dotace. Podle § 10a odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech platí, že sdělení je zasíláno žadateli o dotaci poskytovatelem dotace, přičemž obsahem tohoto sdělení má být informace o nevyhovění žádosti o dotaci a uvedení důvodu nevyhovění žádosti. Žalobce v podané žalobě uvedl, že mu nebyl sdělen věcný důvod neposkytnutí dotace tak, aby bylo zřejmé, že rozhodující subjekt nevybočil z mezí uvážení, nedopustil se diskriminace a nerovnosti vůči žalobci. Ve sdělení ze dne 3. 3. 2016 je uvedeno, že žádosti o poskytnutí dotace nebylo vyhověno pro nesouladu služeb se Střednědobým plánem a že se dotace poskytuje pouze na služby, které jsou v souladu se Střednědobým plánem a s jeho aktualizací formou akčního plánu. Krajský soud se ztotožňuje se žalobcem v tom, že takto uvedený důvod neposkytnutí dotace je naprosto vágní a nic konkrétně neříkající o tom, z jakého důvodu nejsou sociální služby poskytované žalobcem v souladu se Střednědobým plánem a jeho aktualizací. Proti takto vágně uvedenému důvodu neposkytnutí dotace se ani žalobce nemůže relevantně bránit správní žalobou, neboť nemá s čím polemizovat a možné důvody neposkytnutí dotace si může pouze domýšlet. Krajský soud pak v takovém „odůvodnění“ nemá žádný podklad pro to, aby mohl sdělení podle § 10a odst. 4 zákona o rozpočtových pravidel podrobit přezkumu tak, jak jej nastavil Nejvyšší správní soud v rozsudku publ. pod č. 2133/2010 Sb. NSS, tj. z hlediska toho, zda byla dodržena pravidla, která si žalovaný pro poskytování dotací nastavil (podle Metodiky), zda nebylo nakládání s veřejnými prostředky vůči žalobci diskriminační či jinak porušující elementární principy platné v právním řádu. Krajský soud souhlasí se žalovaným v tom, že sdělení podle § 10a odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech nebylo koncipováno jako rozhodnutí podle § 67 a násl. správního řádu a nelze tudíž požadovat, aby takové sdělení mělo veškeré náležitosti správního rozhodnutí, se kterými počítá správní řád. Nicméně zákon o rozpočtových pravidlech jako požadavek na toto sdělení stanoví uvedení důvodu neposkytnutí dotace. Takový důvod či důvody proto musí být uvedeny v takovém rozsahu, aby podávaly konkrétní podklad postupu žalovaného při neschválení dotace. Mělo by být vysvětleno, jak o žádosti o dotaci bylo uváženo, zda jí nebylo vyhověno z důvodů formálních či věcných, jaká kritéria byla brána v úvahu při hodnocení žádosti a poskytované sociální služby a jaká kritéria příp. nebyla naplněna. Jedině takové odůvodnění podá záruku pro to, aby byla vyloučena libovůle při rozhodování o poskytování dotací. Jedině takové odůvodnění pak bude soudem přezkoumatelné. Krajský soud doplňuje, že neklade zvýšené nároky na odůvodnění sdělení, ovšem je nutné trvat na tom, aby důvody neposkytnutí dotace byly žadateli dostatečně konkrétně a srozumitelně sděleny a aby byly opřeny o hodnotící kritéria. Krajský soud podotýká, že důvody pro neudělení dotace, které žalovaný uvádí ve svém vyjádření k žalobě, nemohou být akceptovány, neboť nelze připustit, aby správní orgán napravoval chyby přezkoumávaného sdělení cestou vyjádření k žalobě. Rozhodný je skutkový a právní stav v době vydání sdělení o neposkytnutí dotace. Krajský soud zároveň nemůže ani důvody neposkytnutí dotace sám dohledávat v podkladech, které mu žalovaný předložil, a doplňovat tak chybějící důvody sdělení o neposkytnutí dotace. Krajský soud takto nemůže suplovat činnost správního orgánu. Tímto postupem by totiž nezhojil zásadní vadu, a to nesdělení konkrétních důvodů nevyhovění žádosti žalobce, se kterými by měl posléze žalobce možnost polemizovat. Krajský soud uzavírá, že shledal sdělení ze dne 3. 3. 2016 nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Krajský soud nemůže podrobit soudnímu přezkumu rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť by tím sám zatížil nepřezkoumatelností své vlastní rozhodnutí (srov. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91). Vzhledem k tomu, že krajský soud shledal napadené sdělení o neposkytnutí dotace ze dne 3. 3. 2016 nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, zrušil jej bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu postupu. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. Krajský soud závěrem doplňuje, že poté, co budou žalobci sděleny důvody neposkytnutí dotace, se jistě může se žalobou znovu obrátit na správní soud. Touto cestou se však žalobce nemůže v žádném případě u krajského soudu domoci toho, aby uložil žalovanému povinnost poskytnout dotaci na žalobcem požadované sociální služby a v požadované výši. Rozhodnutí o vynakládání veřejných prostředků z rozpočtu kraje je rozhodnutím politickým souvisejícím s ústavně garantovaným právem na samosprávu, do něhož nepřísluší správnímu soudu zasahovat. Jestliže správní soud nemůže hodnotit, jakým způsobem má kraj hospodařit se svým majetek, tak nemůže ani zasahovat do toho, jakým způsobem mají být rozděleny prostředky na zajištění poskytování sociálních služeb v kraji. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. V dané věci žalobce navrhoval soudní přezkum a zrušení dvou aktů žalovaného. Ve vztahu k usnesení Zastupitelstva Jihočeského kraje byla jeho žaloba odmítnuta, ve vztahu ke sdělení žalovaného ze dne 3. 3. 2016 bylo žalobě vyhověno a toto sdělení bylo soudem zrušeno. Lze tudíž konstatovat, že poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníku řízení je shodný. Každý z nich byl úspěšný z poloviny. Proto krajský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v takovém případě si každý z účastníků nese své náklady sám.

Poučení