51 A 7/2022 – 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobců: a) nezletilá N.T. G. H., narozena dne X bytem v ČR X b) nezletilý N. G. H., narozen dne X bytem v ČR X oba zastoupeni advokátem Mgr. Vratislavem Polkou, sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 26. 5. 2022, č. j. MV–70761–4/SO–2022 a žalobě proti rozhodnutí ze dne 26. 5. 2022, č. j. MV–70777–4/SO–2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byly dne 30. 6. 2022 doručeny žaloby žalobců, k jejichž spojení došlo usnesením č. j. 51 A 7/2022–35 dne 11. 1. 2023 a dále již byly projednávány v rámci jednoho řízení pod sp. zn. 51 A 7/2022. Žalobci se domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí žalovaného, jimiž byla zamítnuta jejich odvolání a potvrzena rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 1. 2022, č. j. OAM–9333–20/TP–2021, a č. j. OAM–9334–17/TP–2021, kterými byly podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuty žádosti žalobců o povolení k trvalému pobytu na území.

2. Žalobci v prvé řadě pouze ve zcela obecné rovině bez bližšího odůvodnění svých tvrzení namítají porušení § 68 odst. 3, § 89 odst. 2, § 3 a § 2 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle žalobců nebyla zohledněna skutečnost, že jsou nezletilí, a tudíž odkázáni na jednání rodičů. Žalobci nerozporují, že zákonní zástupci nedoložili včas veškeré potřebné dokumenty k jejich žádostem, ale již v rámci odvolacího řízení chybějící doklady doloženy byly, a tak se domnívají, že měl být zohledněn zájem na zachování rodinné integrity a respektování rodinného a soukromého života žalobců.

3. Napadená rozhodnutí považují žalobci za nepřiměřená, významně zasahující do jejich soukromého a rodinného života a považují je za přepjatě formalistická. Žalobci se domnívají, že výsledky jejich správních řízení májí za následek porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Žalobci upozorňují na skutečnost, že jejich samostatné odcestování do domoviny je vyloučené, vzhledem k jejich nezletilosti, a tak by s nimi musel vycestovat za účelem legalizace jejich pobytů některý z rodičů, což by znamenalo odloučení manželů (rodičů žalobců). Žalobci jsou přesvědčeni, že napadená rozhodnutí nezohledňují nejlepší zájmy dítěte, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Námitka porušení nejlepšího zájmu dítěte nebyla žalovaným dostatečně vypořádána, a proto žalobci považují napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Závěrem žalobci brojí proti přepjatému a neúčelnému formalismu, který v postupu žalovaného spatřují a absenci veřejného zájmu na zamítnutí jejich žádostí.

II. Vyjádření žalovaného správního orgánu

4. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žalob a uvedl, že trvá na zákonnosti a správnosti napadených rozhodnutí. Žalobní námitky se dle žalovaného shodují s námitkami odvolacími, a proto odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se se vznesenými námitkami podrobně vypořádal.

III. Obsah správních spisů

5. Ze správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné skutečnosti:

6. Žalobci podali dne 31. 5. 2021 ke správnímu orgánu I. stupně žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Správnímu orgánu I. stupně žalobci předložili platební výměr otce nezletilých žalobců N. V. N. (dále jen „otec“) na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2019, k němuž nebylo připojeno vyúčtování záloh na pojistné na důchodové pojištění ani vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění, a tak se přihlíželo pouze k dokladům o příjmech za rok 2020. Z období roku 2020 byl předložen platební výměr otce na daň z příjmů fyzických osob s doloženým vyúčtováním pojistného na veřejné zdravotní pojištění za rok 2020. Dne 25. 11. 2021 správní orgán I. stupně vyzval oba žalobce k doložení dokladu o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území a detailně je poučil o konkrétních kritériích kladených na požadované doklady. Kromě předložení dokladu prokazujícího minimální úhrnný měsíční příjem, což v případě příjmů zaměstnance znamenalo „potvrzení zaměstnavatele o výši průměrného čistého měsíčního výdělku za předchozí kalendářní čtvrtletí (§ 356 zák. č. 262/2006 Sb. zákoník práce) případně za poslední tři kalendářní měsíce“, tak byli rovněž vyzváni k předložení dokladu prokazujícího skutečné odůvodněné náklady vynakládané na bydlení své a osob společně posuzovaných, současně byli poučeni, že v případě nepředložení budou započteny nejvyšší normativní náklady na bydlení dle počtu osob. Dne 2. 12. 2021 obdržel správní orgán I. stupně potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti otce žalobců za období roku 2020. Žalobci byli dne 14. 12. 2021 vyrozuměni o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Dne 20. 12. 2021 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno potvrzení o výši příjmu ze závislé činnosti otce žalobců poukazující výši příjmů v měsících říjen až prosinec 2020.

7. Dne 14. 1. 2022 vydal správní orgán I. stupně prvostupňová rozhodnutí, jimiž byly zamítnuty žádosti žalobců podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť nepředložili v řádné podobě doklady o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území. Správní orgán I. stupně konstatoval, že na základě předložených dokladů nebylo možné s jistotou zjistit průměrný měsíční čistý příjem otce žalobců, současně nebyly předloženy doklady o skutečných odůvodněných nákladech vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob.

8. Dne 31. 1. 2022 podali žalobci odvolání proti prvostupňovým rozhodnutím, které doplnili o nájemní smlouvu, v níž bylo sjednáno nájemné a částka určená na úhradu služeb spojených s užíváním bytu na celkovou částku 3 500 Kč. Dne 10. 2. 2022 společně s doplněním odvolání žalobci doložili vyúčtování záloh otce na pojistné na důchodové pojištění za rok 2020 a 2021 a přehled pohledávek k 9. 2. 2022. Žalovaný setrval na závěrech učiněných správním orgánem I. stupně, prvostupňová rozhodnutí potvrdil a podaná odvolání zamítl. V napadených rozhodnutích bylo konstatováno, že příjmy otce žalobců nejsou a nebyly aktuální, neboť prokazovaly příjmy za rok 2019 a 2020. Potvrzení o výši příjmů ze závislé činnosti otce neposkytovalo informace o příjmech v předcházejících 3 kalendářních měsících, jak byl poučen ve výzvě ze dne 25. 11. 2021.

IV. Právní názor soudu

9. Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„s. ř. s.“). Krajský soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

10. Žaloba není důvodná.

11. Krajský soud se v prvé řadě zabývá obecně formulovanou žalobní námitkou porušení zákonných ustanovení. Podle žalobců odůvodnění napadených rozhodnutí nesplňuje nároky na něj kladené § 68 odst. 3 správního řádu, které definuje požadavky na odůvodnění správního rozhodnutí. Žalobci blíže nespecifikovali, co konkrétně v odůvodnění napadených rozhodnutí postrádají či v čem přesně spatřují nesplnění nároků na odůvodnění stanovené ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu. Také údajné porušení § 89 odst. 2 správního řádu upravující postup odvolacího správního orgánu ze strany žalovaného v rámci odvolacího řízení nebylo blíže vysvětleno. Žalobci namítají, že správní orgány nezjistily stav věci tak, aby o něm nevyvstávaly důvodné pochybnosti, čímž došlo k porušení § 3 správního řádu. Ani v tomto případě však žalobci nespecifikovali, co konkrétně nebylo ze strany správních orgánů řádně zjištěno a objasněno. V neposlední řadě žalobci poukazují na porušení zásady ochrany práv nabytých v dobré víře a zásady subsidiarity a proporcionality ve smyslu § 2 odst. 3 správního řádu, rovněž mělo dojít k porušení zásady ochrany veřejného zájmu dle § 2 odst. 4 správního řádu. Ani v jednom z tvrzených porušení zákonných ustanovení nedošlo k bližší specifikaci domnělého jednání nebo opomenutí, v čemž by žalobci spatřovali porušení příslušných ustanovení. Zcela vágní tvrzení o porušení zákonných ustanovení bez bližšího odůvodnění není způsobilé věrohodně zpochybnit zákonnost a správnost přezkoumávaných napadených rozhodnutí. Krajský soud neshledal porušení žádného ze zmíněných zákonných ustanovení a nezjistil žádnou jinou vadu, pro níž by nebylo možné napadená rozhodnutí přezkoumat.

12. Krajský soud v souvislosti s vysloveným odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 29. 5. 2019, č. j. 6 As 58/2019–35: „Není úkolem soudů ve správním soudnictví, aby nahrazovaly činnost žalobce při formulaci žalobních, popř. kasačních námitek a samy je dotvářely (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 164/97, a ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 432/98).“ Krajský soud nemůže nedomýšlet jednotlivé žalobní body, které mnohdy nebyly dostatečně provázány s projednávanou věcí, ale pouze obecně konstatovaly porušení zákonného ustanovení bez dalšího vysvětlení.

13. Žalobci dále namítají, že při rozhodování nebylo přihlédnuto k jejich nejlepšímu zájmu jako nezletilých dětí. Žalobci zdůrazňují, že k pochybení došlo ze strany jejich zákonných zástupců, kteří včas nedoložili potřebné podklady k jejich žádostem a své pochybení zhojili až v odvolacím řízení.

14. Podle § 70 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen k žádosti o povolení k trvalému pobytu předložit doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území (§ 71 odst. 1). Podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže cizinec nepředloží doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území.

15. Správní orgán I. stupně vyčíslil částku určující životní minimum v případě žalobců podle § 4 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu ve výši 11 940 Kč. Vzhledem k tomu, že nebyly doloženy žádné dokumenty, z nichž by byla zřejmá skutečná výše odůvodněných nákladů na bydlení, došlo k započítání nejvyšších normativních nákladů na bydlení 4 osob v nájemním bytu ve výši 20 541 Kč. Minimální úhrnný měsíční příjem, který žalobci měli doložit, byl vypočten na částku 32 481 Kč.

16. Žalobci však doklad o příjmu otce ani po výzvách správního orgánu I. stupně nedoložili. Správní orgán I. stupně žalobce vyzval k odstranění vad podání, a to výzvou ze dne 25. 11. 2021, v níž specifikoval doklady, které nebyly k žádostem doloženy a jejichž doložení je nezbytné pro posouzení žádostí. Ve výzvách správní orgán I. stupně žalobce poučil o následcích v případě nedoložení požadovaných dokladů. Žalobci však přesto vytčené nedostatky nezhojili, o čemž není mezi stranami sporu. Není proto účelné, aby se krajský soud více zabýval samotným posouzením nedostatečnosti dokumentů předložených v řízení před správních orgánem I. stupně, neboť to již bylo dostatečně zhodnoceno správními orgány a ani sami žalobci to nijak nerozporují. Žalobci nevysvětlili, z jakého důvodu nepředložili včas požadované doklady, které jsou dle § 70 a § 71 zákona o pobytu cizinců nezbytnou součástí žádosti o povolení k trvalému pobytu, či, v případě dokladu o příjmech za poslední 3 kalendářní měsíce, proč jej nedoložili vůbec. Žalobci sice uvedli, že se pochybení dopustili jejich zákonní zástupci, to však samo o sobě není dostatečně vážným a relevantním důvodem, aby správní orgány netrvaly na zákonných náležitostech., či se rozhodly nahlížet na bezdůvodně pozdě doložené doklady jako na nové skutečnosti ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu.

17. Podle § 82 odst. 4 správního řádu se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, přihlédne jen tehdy, jde–li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá–li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.

18. Krajský soud má za to, že žalovaný postupoval zcela v souladu s § 82 odst. 4 správního řádu a judikaturou Nejvyššího správního soudu, když neposoudil doklad o ubytování, resp. nájemní smlouvu doloženou v odvolacím řízení, jako novou skutečnost. Žalobci sami neuvedli, že by se jednalo o skutečnost, kterou v řízení v I. stupni neměli k dispozici, proto krajský soud shledává lpění na dodržení zásady koncentrace za zcela správné. Nepředložení zákonem stanovených náležitostí je takovou podstatnou vadou žádostí, která znemožnila prvostupňovému orgánu žádosti obsahově posoudit.

19. S ohledem na shora uvedené považuje krajský soud za vhodné citovat z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2018, č. j. 2 Azs 413/2017–29, v němž byla řešena obdobná situace, v níž také nejprve nebyl doložen mj. doklad o zajištění ubytování a doklad prokazující minimální úhrnný měsíční příjem, a teprve v odvolacím řízení došlo ke zhojení absence dokladů nezbytných pro rozhodnutí ve věci žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. V odkazované věci však přistoupil správní orgán v řízení v I. stupni k zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců z důvodu nedoložení potřebných dokladů v poskytnuté lhůtě. „

37. Jak již konstatoval krajský soud, zásada koncentrace řízení není neomezená. V určitých typech řízení je prolomena zásadami uvedenými zejména v § 2 a § 3 správního řádu. Typicky se jedná o řízení o přestupcích a správních deliktech (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008–115, č. 1856/2009 Sb. NSS, a ze dne 27. 11. 2012, č. j. 1 As 136/2012–23, č. 2786/2013 Sb. NSS, bod 14). Koncentrační zásada se neuplatní obecně též v řízeních, v nichž má být z moci úřední uložena povinnost (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011–48, č. 2412/2011 Sb. NSS). Výjimka z uplatnění zásady koncentrace řízení se ovšem v nynějším případě nemůže uplatnit. Řízení se vedlo o žádosti stěžovatele, tedy nebylo zahajováno z moci úřední. Nebylo rozhodováno ani o uložení povinnosti, ani o správním trestu.“ I v tomto případě Nejvyšší správní soud vycházel ze svého dřívějšího rozhodnutí ze dne 4. 11. 2009, č. j. 2 As 17/2009–60: „(…) smyslem tohoto ustanovení je nepochybně zefektivnění správního řízení a je bezesporu případné u řízení zahajovaných na návrh, tedy řízeních o žádosti. V nich je koncentrace řízení plně na místě; je totiž v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady. Nemožnost přinášet nová tvrzení a návrhy důkazů v odvolání je tak jen důsledkem žadatelovy nečinnosti a nedostatečného poskytování součinnosti správnímu orgánu prvého stupně.“ (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012, č. j. 1 As 114/2012–27, ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015–38 nebo ze dne 3. 3. 2016, č. j. 10 Azs 95/2015–36). Citované závěry Nejvyššího správního soudu potvrzují správnost postupu správních orgánů v projednávané věci. Argumentaci založenou na zachování rodinné integrity a respektování rodinného a soukromého života neshledává krajský soud důvodnou, žalovaný postupoval zcela v souladu s právními předpisy, správní praxí a judikaturou Nejvyššího správního soudu při znalosti okolností konkrétního případu. Krajský soud nemá pochyb, že postup žalovaného spočívající v nezohlednění dokladu předloženého prvně teprve v odvolacím řízením byl zcela správný.

20. Krajský soud považuje za nutné na tomto místě zdůraznit, což ostatně plyne i ze správních spisů a s žalobou napadených rozhodnutí, že žalobci v řízení nedoložili kromě dokladu o zajištění ubytování, také doklad prokazující minimální úhrnný měsíční příjem. Navzdory tomu, že žalobci byli k doložení obou zákonem stanovených listin řádně vyzváni dne 25. 11. 2021 a poučeni o následcích nedoložení, nedbali konsekvencí, které se s tím vázaly. Krajský soud podotýká, že i kdyby bylo teoreticky konstatováno, že doklad o zajištění ubytování doložený v odvolacím řízení zhojil nedostatek žádosti konstatovaný správním orgánem I. stupně, tak nadále žádosti žalobců postrádají doklad prokazující minimální úhrnný měsíční příjem, jímž mělo být potvrzení zaměstnavatele o výši průměrného čistého měsíčního výdělku za poslední 3 kalendářní měsíce. Žalobci předložili potvrzení o výši přijmu otce ze závislé činnosti za měsíce říjen až prosinec 2020, avšak žádosti byly podány až dne 31. 5. 2021. Nadále tak platí, že žádosti nesplnily zákonné požadavky a stále jsou splněny podmínky pro zamítnutí žádostí podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců.

21. Nepředložení zákonem stanovených dokladů je takovou podstatnou vadou žádostí, která znemožnila prvostupňovému orgánu žádosti věcně posoudit.

22. Další žalobní argumentace je založena na tvrzené nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobců, rozporu s nejlepším zájmem nezletilých, rozporu s Úmluvou o právech dítěte nebo Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud nerozporuje, že správní orgány byly povinny zvážit zásah do soukromého a rodinného života, třebaže se obecně na hodnocení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince pro případ neudělení povolení k pobytu nekladou tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení. Takový závěr má oporu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012–39, v němž bylo uvedeno: „přezkum rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu (či rozhodnutí o správním vyhoštění) je z povahy věci intenzivnější než přezkum rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu (či rozhodnutí o neudělení vstupu na území), neboť v prvním případě jde o daleko závažnější zásah do práv jednotlivce (k tomu srov. blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, čj. 7 As 112/2011–65; či nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11)“ Krajský soud má za to, že citované závěry jsou aplikovatelné též na nyní projednávanou věc, čili k hodnocení intenzity zásahu dojít musí, aby bylo posouzeno, zda se nejedná o zásah nepřiměřený.

23. Předně je zapotřebí zohlednit konkrétní situaci žalobců, v níž musí být zdůrazněno, že žalobci dosud nepředložili požadované aktuální doklady prokazující příjmy otce ze závislé činnosti, k čemuž byli řádně vyzváni již správním orgánem I. stupně a poučeni, že „jde–li o příjmy zaměstnance – potvrzení zaměstnavatele o výši průměrného čistého měsíčního výdělku za předchozí kalendářní čtvrtletí (§ 356 zák. č 262/2006 Sb. zákoník práce) případně za poslední tři kalendářní měsíce.“ Žalobci nezkompletovali požadované doklady ani v odvolacím řízení, v rámci, něhož předložili pouze doklad prokazující odůvodněné náklady na bydlení. Krajský soud s ohledem na setrvalou nedostatečnost předložených dokladů konstatuje, že tím je zcela popřena argumentace žalobců tvrdící nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života založená na tom, že veškeré potřebné předložili v odvolacím řízení předložili, a tak považují rozhodnutí správních orgánů za nepřiměřená, neboť již nic nebrání kladnému vyřízení jejich žádostí. Onu nepřiměřenost spatřují v tom, že jsou, navzdory dodatečnému doložení všech dokladů v odvolacím řízení a splnění tak veškerých podmínek pro posouzení žádostí, nuceni vycestovat do domoviny za účelem osobního podání týchž žádostí o trvalý pobyt, přičemž s ohledem na jejich věk, tak musí učinit společně se zákonným zástupcem. Taková argumentace je v přímém rozporu se závěry žalovaného v napadených rozhodnutích, které ovšem mají oporu ve správních spisech. Žalobci skutečně doposud nepředložili požadovaný doklad prokazující příjmy otce, a tak jsou nadále splněny zákonné podmínky pro zamítnutí jejich žádostí. Za takové situace postrádá na významu tvrzená nepřiměřenost.

24. Nepřiměřenost napadených rozhodnutí žalobci opírali o čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod musí být v případech týkajících se dětí vykládán zejména s ohledem na Úmluvu o právech dítěte a veškerá rozhodnutí týkající se dětí musí v prvé řadě zohledňovat jejich nejlepší zájmy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 7. 2010 ve věci č. 41615/07 – Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku). Ani při zohlednění zmiňovaných Úmluv však nemohlo dojít ke zvrácení závěrů žalovaného. Žalobci námitku staví na jakési zbytečnosti opětovného podání žádostí v domovině za situace, kdy nedostatky jejich původních žádostí již byly zhojeny. Nicméně takový závěr je nesprávný, žádosti žalobců nadále nesplňují zákonné požadavky, zrušení napadených rozhodnutí pro nepřiměřenost z důvodu dodatečného doplnění chybějících podkladů by bylo v rozporu se skutkovým stavem, neboť chybějící doklady stále nebyly doloženy. Nejedná se tudíž o domnělý přepjatý formalismus, nýbrž zcela zákonný postup odpovídající zjištěnému skutkovému stavu. Krajský soud shodně s žalobci považuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2021, č. j. 3 Azs 4/2020– 41 za přiléhavý. „Nejvyšší správní soud proto souhlasí se stěžovatelkou, že nejlepší zájem dítěte je způsobilý prolomit zásadu koncentrace správního řízení, pokud však z obsahu správního spisu je zřejmé, že nic nebrání tomu, aby stěžovatelce bylo vydáno nové povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny po podání žádosti na zastupitelském úřadu v zemi původu. Nebrání–li nic vydání nového povolení, pak trvání na tom, aby stěžovatelka za takového stavu opustila území České republiky a přerušila tak kontakt s jedním z rodičů a školní docházku jen pro to, aby podala novou žádost, postrádá racionální opodstatnění. Stěžovatelka však ani v rámci odvolacího řízení k žádosti nepředložila všechny předepsané doklady, a proto nelze na základě obsahu správního spisu důvodně předpokládat, že by její žádosti podané na zastupitelském úřadu bylo vyhověno. Pokud by stěžovatelka spolu s odvoláním předložila žalované nejen doklad o ubytování po dobu pobytu na území, ale i doklad prokazující požadovaný minimální úhrnný příjem rodiny po sloučení, zkompletovala by tím požadavky zákona pro náležité posouzení věci. Pouze za těchto okolností by správní orgány a následně i soud byly povinny zkoumat, zda zastavení řízení o žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu bylo z hlediska nejlepšího zájmu nezletilé stěžovatelky přiměřené.“ Žalobci zcela izolovaně poukazovali na závěry o prolomení zásady koncentrace vyslovené v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu a opomenuli souvislosti vyslovených závěrů. Krajský soud v citaci rozsudku Nejvyššího správního soudu poskytuje závěry o prolomení zásady koncentrace a přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života v ucelené podobě. Z citovaného rozsudku jasně plyne, že v případě stálého nedoložení veškerých nezbytných dokladů, respektive nedostatečného poskytnutí součinnosti ze strany žalobců v řízení o jejich žádostech, nemůže postup správních orgánů učiněný v souladu se zákonnými ustanoveními způsobit nepřiměřený do soukromého a rodinného života.

25. Nadto lze zmínit, že žalobci mohou využít možnosti požádat o upuštění od povinnosti osobního podání podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení umožňuje zastupitelskému úřadu v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.

26. Rovněž je třeba upozornit na § 69 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle kterého platí, že žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. d) lze podat též ministerstvu, pokud cizinec, jemuž má být povolení k trvalému pobytu vydáno, pobývá na území v rámci přechodného pobytu, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území uděleného podle § 33 odst. 1 písm. e). Podle tvrzení žalovaného na straně 6 napadených rozhodnutí žalobci pobývají na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu, čili se jeví jako možné využít též této možnosti, aby žalobci nemuseli vycestovat do své domoviny za účelem pouhého podání žádosti o trvalý pobyt.

27. Krajský soud má za to, že žalovaný se dostatečně vypořádal se všemi odvolacími námitkami, úvahy žalovaného byly řádně odůvodněné a pro vyslovené závěry měl žalovaný oporu ve správním spise. Obecně formulovanou námitku nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí tak shledává krajský soud nedůvodnou.

28. Rovněž námitka žalobců, že neexistuje žádný veřejný zájem na zamítnutí jejich žádostí, byla nedůvodná. Žalobci staví tento žalobní bod na zájmu žalobců jako nezletilých dětí na společném soužití rodiny, současně namítají přepjatý a neúčelný formalismus. V souvislosti s tvrzením žalobců o přepjatém a neúčelném formalismu odkazuje krajský soud na odstavec 24 tohoto rozsudku, z něhož vyplývá, že se o přepjatý a neúčelný formalismus nejednalo. Dále se krajský soud shoduje s žalovaným v tom, že bylo postupováno v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu. Dbáno bylo i na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, odpovídalo okolnostem daného případu a současně nedocházelo ke vzniku nedůvodných rozdílů ve skutkově shodných a obdobných případech.

V. Závěr, náklady řízení

29. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobci neměli v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Vyjádření žalovaného správního orgánu III. Obsah správních spisů IV. Právní názor soudu V. Závěr, náklady řízení