51 A 7/2023– 65

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D, ve věci žalobců: a) X, bytem X b) X bytem X c) Obora Pekárkův Mlýn, a. s. sídlem Klisinec 9, Hrazany zastoupeni advokátem JUDr. Jiřím Gajdarusem sídlem Synkovská 1327/6, Praha 6 – Dejvice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice za účasti I) X bytem X II) ArcheVia s. r. o. sídlem Komárkova 1195/21, Praha 4 III) X X IV) obec Hrazany sídlem Hrazánky 7 zastoupena advokátem JUDr. Lubošem Průšou sídlem třída Národní svobody 32/11, Písek o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2023, č. j. KUJCK 21772/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Dne 8. 6. 2018 vydal silniční správní úřad Městský úřad Milevsko rozhodnutí č. j. MM 20341/2018, kterým rozhodl o pevných překážkách na uvedené komunikaci – pevných plotových dílech, vysázených stromků do tělesa komunikace a uměle (účelově) vytvořených příkopů takto: „ I. nařizuje společnosti Obora Pekárkův mlýn, a.s., IČO 28075072, se sídlem K. 9, H., ve lhůtě 20 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, odstranit nepovolené pevné překážky z veřejně přístupné účelové komunikace, která se nachází na pozemcích parc. č. XA v k. ú. XA a parc. č. XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH v k. ú. XB. Pevnou překážku tvoří na hranici obory na cestě směr K. zábrana z kulatiny (kmeny stromů) průměru 15–20 cm vč. 2x Kari sítě průměr drátu 6 mm velikost ok 15 x 15 cm. Pevnou překážku na hranici obory směr K. tvoří zábrana z Kari sítě průměr drátu 6 mm velikost ok 15 x 15 cm. II. nařizuje vlastníkům pozemků, kterými jsou J.M., nar. X, bytem P. (dříve N. M.) 406, Č. a M. M., nar. X, bytem P. (dříve N.M.) 406, Č., ve lhůtě 20 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, odstranit nepovolené pevné překážky z veřejně přístupné účelové komunikace, která se nachází na pozemcích parc. č. XA v k. ú. XA a parc. č. XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH v k. ú. XB. Pevné překážky tvoří stromky výšky cca 2,5 m na parc. č. XA v k. ú. XA a parc. č. XB v k. ú. XB, vysázené do tělesa komunikace a také příkop v tělese komunikace (zaznamenáno v protokolu ze dne 4.11.2011, který je přílohou č. j. MM 06735/2017 ze dne 24.02.2017, kde je tento uveden jako propad v komunikaci v místě mostku) na parc. č. XF v k. ú. XB. Pevné překážky zcela vylučují obecné užívání předmětné veřejně přístupné účelové komunikace.“ 2. Na základě odvolání žalobců změnil žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu výroky prvostupňového rozhodnutí a žádost zamítl.

3. Žalobu obce Hrazany (zde osoba zúčastněná na řízení IV) krajský soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 50 A 78/2019–97, zamítl, neboť se ztotožnil s tehdejším posouzením žalovaného, že se v daném místě veřejně přístupná účelová komunikace nenachází, neboť není naplněn jeden ze znaků takové komunikace, a to existence nutné komunikační potřeby.

4. Rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 10 As 99/2022–56, Nejvyšší správní soud rozsudek zdejšího soudu zrušil, stejně tak zrušil i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (dále také jako „zrušující rozsudek“). Nejvyšší správní soud uvedl, že žalovaný i krajský soud nesprávně dospěly k závěru o nenaplnění nutné komunikační potřeby. Jako alternativní cestu Nejvyšší správní soud odmítl cestu po silnici III. třídy č. 102/42 v úseku z Klisince na křižovatku se silnicí II. třídy č. 102 vedoucí do obce Kovářov, neboť tato cesta může být co do naplnění nutné komunikační potřeby alternativou pro motorová vozidla, nikoli však pro pěší a cyklisty, a to s ohledem na délku cesty a (ne)bezpečnost (oproti lesní cestě). Nejvyšší správní soud dále uvedl, že pokud snad již sporná komunikace v prostoru neexistuje, a to z důvodu jejího protiprávního zahrazení, nelze brát takovou námitku v potaz. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že posuzoval pouze znak nutné komunikační potřeby, nikoli zbývající definiční znaky veřejně přístupné komunikace. Uzavřel, že „[v] dalším řízení, neobjeví–li se žádné nové důkazy (např. jiná, skutečně plnohodnotná alternativní cesta, stejně bezpečná i pro chodce a cyklisty), žalovaný odvolání proti rozhodnutí městského úřadu zamítne a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdí.“ 5. Žalovaný v dalším řízení k námitkám žalobců provedl dne 4. 10. 2022 místní šetření se závěrem, že zde není žádná jiná alternativní cesta. Jelikož shledal žalovaný všechny definiční znaky veřejné účelové komunikace naplněnými, postupoval v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Žalovaný postupem dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, změnil prvostupňové rozhodnutí co do označení hlavních účastníků řízení, ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

6. Včasnou žalobou podanou krajskému soudu dne 7. 3. 2023 žalobci navrhují, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

7. Na prvním místě žalobci s odkazem na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu poukazují na to, že Nejvyšší správní soud se zabýval pouze naplněním znaku nutné komunikační potřeby a není proto pravda, že zbylé definiční znaky nemohly být v řízení před žalovaným přezkoumány. K tomu mají žalobci za to, že alternativní cesta byla v řízení prokázána, je však na jejím vlastníkovi obci Hrazany, aby tuto cestu udržoval a odstranil z ní překážky, které jejímu řádnému užívání brání.

8. Druhým okruhem námitek žalobci namítají nepřezkoumatelnost prvostupňového správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Silniční správní úřad se dle žalobců nevypořádal s jejich námitkami, neuvedl, proč je jejich argumentace nesprávná a nereagoval na všechny myslitelné aspekty vznesených námitek. Tuto vadu nenapravil ani žalovaný.

9. Dle žalobců nebylo prokázáno naplnění ani jednoho z definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace tak, jak ji popisuje judikatura správních soudů.

10. Následně žalobci popisují teoreticko–právní východiska k deklaratorním řízením v kontextu závěru č. 118 zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 5. 10. 2012; § 142 správního řádu a vztahu tohoto typu řízení k řízení spornému podle § 141 správního řádu. Žalobci zde poukazují na rozhodnutí Městského úřadu Milevsko ze dne 26. 9. 2007, č. j. MM 32167/2017 OŽP/Ka, o uznání obory, které dle jejich názoru odpovídá subsidiaritě a preventivnímu charakteru řízení o určení právního vztahu. Podpůrně poukazují i na závěr č. 167 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu a správnímu trestání ze dne 18. ledna 2019 – vztah řízení o určení právního vztahu podle ustanovení § 142 správního řádu a řízení podle ustanovení § 129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích).

11. Třetím okruhem žalobních námitek brojí žalobci proti nedostatečnému důkaznímu projednání věci. Zde se žalobci vrací k naplnění znaku veřejně přístupné účelové komunikace dle § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a odkazují na rozhodnutí o uznání obory, kterým došlo k vytvoření fakticky a právně uzavřeného prostoru obory. „Oplocení Obory Pekárkův mlýn netvořilo v době vydání dotčeného rozhodnutí odborem životního prostředí pevnou překážku dle ustanovení § 29 odst. 3 ZoPK a s danou skutečností, tj. nakolik mělo či mohlo být územní rozhodnutí stavebního úřadu a následně rozhodnutí odboru životního prostředí právně napadeno, se správní orgány ani soudy zákonným způsobem nevypořádaly.“ Žalobci poukazují na neexistenci komunikace v terénu a to, že jediné ověření existence cesty v terénu proběhlo při místním šetření před 12 lety dne 4. 11. 2011. Nebylo tak vycházeno ze skutkového stavu ke dni rozhodování správního orgánu. Žalobci poukazují i na to, že na základě tohoto místního šetření bylo rozhodnutím Městského úřadu Milevsko ze dne 12. 1. 2012, č. j. MM 00972/2012 OD/ZN, pravomocně rozhodnuto, že sporná komunikace procházející oborou není veřejně přístupnou účelovou komunikací. Žalobci rovněž poukazují na to, že i z výroku samotného rozhodnutí silničního správního úřadu plyne, že se na místě samém již komunikace nenachází (viz povinnost pokácet stromy, zasypat příkopy,…). To vnímají žalobci jako faktický pokyn k novému vybudování komunikace.

12. Čtvrtým okruhem žalobních námitek se žalobci zabývají otázkou lesní cesty vs. účelové komunikace se závěrem, že se zde účelová komunikace nemůže nacházet. „Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, tvoří lesní zpevněné cesty pozemky určené k plnění funkcí lesa, a z dikce ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 239/2017 Sb. jednoznačně vyplývá, že lesní cestou je účelová komunikace pro dopravní zpřístupnění lesů a jejich propojení se silnicemi, místními nebo účelovými komunikacemi. Dle ustanovení § 2 odst. 8 citované vyhlášky se připojení lesní cesty na silnici nebo místní komunikaci provádí sjezdem širokým v místě připojení nejméně 6 m, dlouhým nejméně 25 m a opatřeným vozovkou. Připojení lesní cesty na účelovou komunikaci se provádí sjezdem širokým v místě připojení nejméně 6 m, dlouhým nejméně 25 m a opatřeným obdobným zpevněním, jakým je opatřena navazující účelová komunikace.“ K tomu je poukazováno i na § 13, § 15 odst. 1 písm. c), § 184a a § 194 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že jakýkoli záměr týkající se lesních cest musí být realizován pouze s výslovným souhlasem vlastníka. Dále žalobci poukazují na omezení využití lesních cest § 20 zákona o lesích, přičemž státní správu dle § 47 téhož zákona vykonává příslušný úřad obce s rozšířenou působností, nikoli silniční úřad (srov. § 2 odst. 2 správního řádu). Lesním pozemkem je dle žalobců přitom pozemek p. č. XA v k. ú. XA a pozemek p. č. XC v k. ú. XB, jejichž správu má vykonávat nikoli silniční správní úřad.

13. Pátým okruhem žalobních námitek se žalobce zabývá otázkou dopravní cesty na jiných než lesních pozemcích. Žalobci uvádí: „Užívání pozemků parc. č. XB, XD, XE, XH, XG, XF, XE, všechny v k.ú. XB, jako dopravní cesty ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 ZoPK je zapotřebí posuzovat ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 31. ledna 2019, jak bylo uvedeno na str. 8 tohoto vyjádření (viz výše). Rozhodnou je tvar předmětných pozemků Obory Pekárkův mlýn a jejich poloha ve vztahu k sousedním pozemkům (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. dubna 2014, č.j.: 10 As 41/2014–39). Rovněž doktrinální literatura uvádí, že ani v případě v terénu vyjetých kolejí nejde o účelovou komunikaci (neboť například cesta není takto veřejností fakticky užívána s vlastníkovým tichým souhlasem), pokud cesta nebyla užívána za naplnění třetího definičního znaku, tj. souhlasu vlastníka s obecným užíváním.“ (pozn. soudu. v podané žalobě jako takové, ani na její straně 8, se blíže neurčený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2019 neobjevuje).

14. Žalobci namítají, že zde nikdy nebyl souhlas s veřejným užíváním cesty, popisují své námitky vztahující se ke smlouvě o zřízení služebnosti z roku 1948 a zápisu do pozemkových knih, poukazují na restituční nároky dle zákona č. 229/199 Sb., nález Ústavního soudu České republiky spis. zn.: III. ÚS 3804/19 z 5. ledna 2021 a sdělení Ústavního soudu České republiky č. 408/2021 Sb., zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a popisují, že nároky „žadatelů“ jsou postaveny na užívání cesty v době nesvobody. Není přihlíženo k nabytí vlastnického práva žalobců k pozemkům bez přihlédnutí k právu vlastníků na soukromoprávní užívání účelových cest v oboře. K tomu je poukazováno na právní větu nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II ÚS 268/06. Závěrem těchto námitek žalobci poukazují na účel řízení dle § 142 správního řádu a to, že dle jejich názoru nemůže toto řízení „konstituovat žádná práva ani povinnosti, a nemůže jakkoliv napravovat vady či nezákonnosti v předcházejících řízeních, jak se prvoinstanční správní orgán i Žalovaný zřejmě domnívají“.

15. V části šesté podané žaloby popisují žalobci nenaplnění jednotlivých definičních znaků veřejné účelové komunikace, a to: a) stálost v terénu – žádná cesta zde patrna v terénu není, jak plyne částečně i z výroku rozhodnutí silničního správního úřadu; vycházeno z obsoletního místního šetření v roce 2011; b) cesta neslouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích – taková potřeba nebyla prokázána a prvostupňové rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné; c) není dán souhlas vlastníka pozemku s jeho obecným užíváním – realizovaná oprávnění restitučních nároků vylučují souhlas původního vlastníka, případný souhlas právního předchůdce byl dán v době nesvobody a nelze jej považovat za platný souhlas, žalobci sami nikdy takový souhlas nedali, naopak ze smlouvy o zřízení služebnosti z roku 1948 plyne, že se zde jednalo o služebnost cesty pro konkrétní vlastníky; d) není naplněna nutná komunikační potřeba – existují alternativní vhodné trasy, včetně cesty pro pěší a cyklisty přes pozemky v majetku obce Hrazany, konkrétně pozemky p. č. XJ, XI, XL, XM, X,, a to vše v k. ú. XA a dále p. č. XCH, XN a X, a to vše v k. ú. XB. Tyto pozemky jsou dle žalobců v katastru nemovitostí vedeny jako „statní komunikace“. Se závěry místního šetření ze dne 4. 10. 2022 o její neexistenci se žalobci neztotožňují, neboť * cesta zjevně právně existuje a je vedena v katastru jako „ostatní komunikace“; * je na obci Hrazany, aby ji udržovala sjízdnou a nadto v případě pozemku p. č. XL chybí v protokolu zmínka o mostku přes vodoteč, který může být využit pěšími i cyklisty; * zcela shodná argumentace žalovaného o neexistenci by mohla být užita i na údajnou cestu na pozemcích žalobce, kdyby provedení místního šetření nebylo účelově odmítáno; * pokud obec Hrazany neudržuje své pozemky a komunikace sjízdné, nemůže to jít k tíži žalobcům.

16. V rámci sedmého okruhu žalobních námitek poukazují žalobci na § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Dle tohoto ustanovení mají povinnost odstranit pevné překážky jejich vlastníci, přičemž žalobci nejsou vlastníky těchto překážek, vyjma daných stromů. Oplocení bylo realizováno na základě smlouvy o dílo se společností LENSTAV s. r. o. ze dne 15. října 2008, ve které je uvedeno, za jakých podmínek mělo dojít k „přechodu“ vlastnického práva. Prohlášení p. M., žalobce a), učiněná v minulosti o tom, že vlastníkem oplocení je žalobce c) považují žalobci pro zjištění skutkového stavu za nedostatečná. Vlastníkem překážky „kari sítě průměru drátu 6 mm a ok 15 x 15 cm“ je dle žalobců stále společnost LENSTAV a není pravdou, že žalobce c) by se k tomuto oplocení choval jako vlastník.

17. S odkazem na § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích upozorňují žalobci na případnou nevykonatelnost rozhodnutí, neboť odstranit údajnou pevnou překážku na pozemní komunikaci je příslušný případně vlastník pozemku, a to na náklady vlastníka překážky. V případě lesních pozemků jsou k odstranění údajných překážek oprávněni pouze žalobci a) a b); zákon stanovuje dle žalobců oprávnění vlastníka pozemku, nikoli jeho povinnost, odstranit uvedenou překážku na náklady vlastníka překážky.

18. Osmým okruhem žalobních námitek mají žalobci za to, že vzrostlé stromy na lesním pozemku nelze považovat za překážku dle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích a nelze proto ani nařizovat jejich odstranění. Stejně tak nelze za překážku, která by mohla být odstraněna, považovat příkop v komunikaci, neboť se jedná pouze o terénní úpravu či propad zeminy. Správní orgány tak nepřípustně žalobce nutí k opravě či úpravě komunikace, nebo dokonce k jejímu vybudování.

19. Devátým okruhem námitek žalobci poukazují na rozhodnutí Městského úřadu Milevsko ze dne 12. 1. 2012, č. j. MM 00972/2012 OD/ZN, kterým mělo být pravomocně rozhodnuto o „určení charakteru účelové komunikace procházející uznanou oplocenou honitbou zv. Obora Pekárkův mlýn, okr. Písek, kdy se jedná o účelové komunikace na pozemcích parc. č. XB, parc. č. XC, parc. č. XE, parc. č. XH parc. č. X vše v k.ú. XB a parc. č. XA v k.ú. X ve vlastnictví J.M. a M.M. tak, že účelová komunikace nacházející se na pozemku parc. č. XA v k.ú. X., obec X. a pozemcích XB, parc. č. XC, parc. č. XE, parc. č. XH v k.ú. XB, obec X, procházející v délce cca 350 metrů uznanou oplocenou honitbou zv. Obora Pekárkův mlýn mezi čtvrtým a třetím pojezdovým roštem (podle označení v rozhodnutí Městského úřadu Milevsko, odbor životního prostředí pod č.j.: MM32167/2007 OŽP/Ka ze dne 26. září 2007) jako část účelové komunikace vedené mezi obcemi XB a Kovářov není veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 ZoPK.“.

20. Posledním desátým okruhem námitek žalobci odkazují na rozhodnutí o oplocení obory. Správní orgány dle žalobců záměrně nesprávně uvádí, že v místech komunikace by mělo být oplocení přerušeno a nahrazeno pojezdovými rošty. „Obora Pekárkův mlýn byla podle podkladů založených ve spise uznána ke dni 31. prosince 2008, a to rozhodnutím Městského úřadu Milevsko, odborem životního prostředí, ze dne 26. září 2007, pod č.j. MM 32167/2007 OŽP/Ka, honitbou. Obora Pekárkův mlýn byla následně oplocena na podkladě územního souhlasu s umístěním stavby oplocení, který vydal Městský úřad Milevsko, odbor regionálního rozvoje dne 11. února 2008 pod č.j. MM 04799/2008 s tím, že v místech, kde má oplocení obory přetínat cesty, budou umístěny pojezdové rošty.“ K tomu žalobci dále popisují, že z textové části i výkresu souhlasu s umístění stavby oplocení plyne, že oplocení nemělo být nikde přerušeno. Pokud jde o pojezdové rošty, ty byly dle žalobců v rozhodnutí o územním souhlasu uvedeny z důvodu obsluhy pozemků, nikoli zachování přístupnosti tvrzené veřejné účelové komunikace.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení

21. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 6. 4. 2023 navrhl podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Uvedl, že postupoval v souladu s právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu.

22. Žalovaný shledal naplnění veškerých znaků veřejné účelové komunikace na předmětných pozemcích. Co se týče znaku seznatelnosti komunikace v terénu, zde žalovaný odkazuje na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu. Ohledně souhlasu s obecným užíváním komunikace bylo vycházeno ze svědeckých výpovědí, které dokazují, že komunikace byla do roku 2010 užívána veřejností. Správní rozhodnutí dle žalovaného rovněž dostatečně popisují, jak cesta slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí. Argumentace obdobím před rokem 1989 není dle žalovaného na místě, neboť za rozhodné bylo považováno období od roku 1993 do roku 2010, po kterém byl dán konkludentní souhlas vlastníka s veřejným užíváním komunikace. Při posouzení nutné komunikační potřeby vycházel žalovaný ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, přičemž sám prověřil existenci alternativní trasy pro pěší a cyklisty se závěrem, že zde žádná taková alternativní trasa není.

23. Žalovaný vychází z toho, že ani rozhodnutí o uznání obory, ani územní souhlas k jejímu oplocení nevyloučily pohyb veřejnosti po stávajících účelových komunikacích. V rozhodnutí o uznání obory se výslovně uvádí, že v místech procházejících cest budou položeny průjezdové rošty. Z toho lze dovodit, že se zachováním průchodu veřejnosti bylo počítáno. Realizace těchto roštů by postrádala smysl, pokud by měly být doplněny oplocením nebo bránou. Co se týče územního souhlasu se stavbou oplocení, samotný text rozhodnutí o přerušení stávajících cest nic neuvádí a pouze odkazuje na přiloženou situaci. Součástí č. l. 100 správního spisu jsou dvě zdánlivě totožné kopie situačního výkresu, na jedné z nich kdosi dokreslil chybějící oplocení v místech, kudy procházely cesty. Oplocení na druhém výkresu, který byl pořízen přímo ze správního spisu, je v místech křížení stávajících účelových komunikací prokazatelně přerušeno. Právě o tento výkres žalovaný opírá svoji úvahu o tom, že oplocení v místě křížení stávajících cest nebylo nikdy povoleno.

24. Žalobcem poukazované rozhodnutí Městského úřadu Milevsko ze dne 12. 1. 2012, č. j. MM 00972/2012, dle žalovaného nikdy nenabylo právní moci, neboť bylo v rámci odvolacího řízení rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 6. 2012, č. j. KUJCK 10456.3/2012/ODSH/ivmi, zrušeno. Odvolací rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 6. 2012.

25. Žalovaný nepřisvědčuje ani argumentaci žalobců týkající se pozemků plnících funkci lesa. Zákon o lesích a zákon o pozemních komunikacích se nevylučují, ale doplňují. Argumentace vyhláškou z roku 2017 je dle žalovaného pro stávající komunikace nepřiléhá.

26. Co se týče vlastnictví oplocení, žalobce a), ten do protokolu dne 29. 1. 2016 a 24. 2. 2017 prohlásil, že vlastníkem oplocení je žalobce c). Žalobce a) byl a je předsedou představenstva žalobce c). Jaké další dokazování mělo být v tomto směru vedeno není žalovanému zřejmé. Domnělé vlastnictví zhotovitele díla, na které si žalobci vzpomněli po 10 letech užívání, považuje žalovaný za účelové tvrzení.

27. Obec Hrazany se jako osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ze dne 12. 4. 2023 ztotožnila s žalobou napadeným rozhodnutím. Obec poukazuje na rozhodnutí Městského úřadu Milevsko ze dne 23. 7. 2013, č. j. MM 31 3115/2013 OD ZN, kterým byla žalobcům pravomocně uložena povinnost obnovit pokojný stav a umožnit ničím nerušený průchod a průjezd oborou. Tuto svoji povinnost žalobci nikdy nesplnili, a to ani v rámci exekučního řízení. Žalobci mají rovněž opomíjet § 63 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, stejně jako § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti a § 19 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. K otázce přístupnosti obory obec poukazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 412/2020 a usnesení Ústavního soudu III. ÚS 671/22.

IV. Replika žalobce

28. Žalobci ve své replice ze dne 22. 5. 2023 setrvali na podané žalobě a v ní uvedených argumentech.

29. Žalobci zdůraznili, že v rozhodnutí o uznání honitby není uvedeno, že obora by měla být průjezdná pro cyklisty nebo průchozí pro chodce. V tomto rozhodnutí nebylo nutno vylučovat veřejnost z pohybu v oboře, neboť zde nebyla a není žádná veřejná účelová komunikace. Žalobci odmítají poukazy na právo průchodu krajinou dle zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť v tomto případě se jedná o oboru, která je uzavřeným prostorem a do které je z povahy věci nutno vstup veřejnosti omezit tak, jako u všech ostatních obor, např. Lánské obory. Pokud zde měly být pojezdové rošty, bylo tomu z důvodu obsluhy obory, nikoli přístupu veřejnosti. To, že zde nikdy žádná veřejná účelová komunikace nebyla, bylo již rozhodnuto rozhodnutím Městského úřadu Milevsko ze dne 12. 1. 2012 a veškerá další rozhodnutí a opatření jsou tak protiprávní a v rozporu se zásadou předvídatelnosti správních rozhodnutí. Žalobci rovněž setrvávají na tom, že rozhodnutí o umístění oplocení nebylo ve výkresu nikterak přerušováno a předmětné pozemky jsou uvedeny i v tomto rozhodnutí.

30. Žalobci nesouhlasí ani s aplikací obecného principu vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku, že „vychází NSS z principu, dle něhož protiprávní jednání nepožívá právní ochrany. Jestliže snad sporná komunikace přestala být v terénu patrná v důsledku protiprávního zahrazení, nelze tuto námitku vzít v potaz…“, neboť zde žádná veřejná účelová komunikace nikdy nebyla, jak ostatně vyslovil i Městský úřad Milevsko v rozhodnutí ze dne 12. 1. 2012. Nadto je zde jiná alternativní trasa, jak žalobci setrvale uvádí, která je na rozdíl od této zapsána v katastru nemovitostí a je minimálně částečně využívána a měla by být obcí Hrazany udržována ve sjízdném stavu (srov. i citaci zrušujícího rozsudku).

V. Právní hodnocení krajského soudu

31. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.) a závazného právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2022, č. j. 10 As 99/2022–56 (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl bez jednání (§ 51 s. ř.s.).

32. Žaloba není důvodná.

33. V úvodu svého právního hodnocení krajský soud poznamenává, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013–19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, že „vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý dílčí argument účastníka“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–130). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012–50, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013–30, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013–50). Není tak porušením práva na spravedlivý proces, jestliže krajský soud nebuduje vlastní závěr na podrobném vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 6 Afs 386/2017–56). Podaná žaloba je značně repetitivního charakteru. Je zřejmé, že se jedná o kompilát jiných podání, což nikterak její kvalitě nepřidává.

34. Na prvním místě se krajský soud zabýval otázkou (ne)přezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že takovou vadou toto rozhodnutí netrpí. Správní orgány reagovaly na námitky žalobců, žalovaný řádně vypořádal veškeré odvolací námitky. Z prvostupňového správního rozhodnutí a žalobou napadeného odvolacího rozhodnutí je v jejich souhrnu zcela jednoznačně zřejmé, jak bylo rozhodnuto, na základě jakých podkladů bylo rozhodnuto, jsou zde uvedeny úvahy, kterými se správní orgány řídily při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Stejně tak jsou zde vypořádány námitky žalobců, u kterých je zřejmé, z jakých důvodů nebyly shledány důvodnými (srov. náležitosti odůvodnění správního rozhodnutí dle § 68 odst. 3 správního řádu). Nelze souhlasit s žalobci, že žalovaný by byl povinen reagovat na všechny myslitelné aspekty vnesených námitek, neboť jeho úkolem jako odvolacího orgánu nebylo za odvolatele všechny myslitelné aspekty domýšlet (srov. § 82 odst. 2 správního řádu a § 89 odst. 2 správního řádu).

35. Rozhodnou skutečností v této věci je to, zda se na daných pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace či nikoli, což má přímý vliv na to, zda mohla být žalobcům uložena povinnost odstranit pevnou překážku z takovéto veřejné komunikace.

36. Správní orgány postupovaly dle § 142 odst. 2 správního řádu, dle kterého se nevede samostatné řízení o určení právního vztahu, je–li zde řízení, v jehož rámci je tato otázka řešena. Správní orgány v rámci řízení o odstranění pevné překážky z komunikace podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích nejprve posoudily předběžnou otázku charakteru ev. pozemní komunikace (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007–128, č. 1486/2008 Sb. NSS) a poté se zabývaly samotnou pevnou překážkou. Žalobci předkládaný výklad charakteru a významu řízení o určení právního vztahu dle § 142 správního řádu nemá na posouzení důvodnosti žaloby žádný vliv, neboť žádné takové samostatné řízení v tomto případě vedeno nebylo. Stejně tak nebylo vedeno žádné sporné řízení dle § 141 správního řádu.

37. Z právní úpravy zákona o pozemních komunikacích plyne, že komunikace má charakter veřejné účelové komunikace ex lege, bude–li naplňovat vymezené pojmové znaky. Jako taková veřejná účelová komunikace „živelně“ vzniká a zaniká (ne)naplněním stanovených znaků.

38. Definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace shrnuje judikatura správních soudů, viz např. rozsudky 29. 8. 2017, č. j. 7 As 63/2017–48, ze dne 24. 5. 2018, č. j. 7 As 70/2018–60, či ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012–42. Jedná se o následující sadu znaků: a) jedná se stálou a v terénu patrnou dopravní cestu určenou k užití vozidly, chodci a jinými vozidly ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; b) tato cesta slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; k čemuž přistupují další dva judikaturou dovozené znaky: c) vlastník pozemku souhlasil s jeho obecným užíváním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, bod 33); d) je dána nutná komunikační potřeba, takže komunikace představuje nezbytnou spojnici pro vlastníky konkrétních nemovitostí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015–14, publ. pod č. 3371/2016 Sb. NSS). Naplnění těchto definičních znaků je pro veřejně přístupovou komunikaci vyžadováno kumulativně. Pokud by byť i jeden ze znaků scházel, nemůže se jednat o veřejně přístupovou komunikaci (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64, ze dne 29. 8. 2017, č. j. 7 As 63/2017 – 48 či ze dne 10. 4. 2013, č. j. 1 As 3/2013–191).

39. Otázkou naplnění těchto definičních znaků se žalobci zabývají na různých místech podané žaloby. Z tohoto důvodu krajský soud nejprve přikročil k posouzení těchto definičních znaků a poté k vypořádání zbývajících žalobních námitek. ad a)

40. Co se týče znaku stálosti komunikace v terénu, žalovaný vychází ze zjištěné podoby a průběhu komunikace v terénu dle místního šetření ze dne 4. 11. 2011. Tento protokol je ve správním spise založen včetně pořízených fotografií. Žalovaný uzavřel, že provedení nového místního šetření by nemohlo nic změnit, neboť není–li již komunikace v terénu zřetelná z důvodu znemožnění jejího užívání žalobci, nelze k její aktuální podobě přihlížet. To plně koresponduje i s vysloveným názorem Nejvyššího správního soudu ve zrušujícím rozsudku, který v bodě 36 uvedl, že „[i] v případě, že to je pravda, vychází NSS z principu, dle něhož protiprávní jednání nepožívá právní ochrany. Jestliže snad sporná komunikace přestala být v terénu patrná v důsledku protiprávního zahrazení, nelze tuto námitku vzít v potaz (v podobném duchu např. rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2017, čj. 2 As 337/2016–64, bod 89, kde NSS zdůraznil, že první definiční znak, tedy existence účelové komunikace, není dán jen tehdy, pokud cesta zanikne „bez protiprávního zásahu“).“ V takovémto postupu a takovýchto závěrech neshledává krajský soud jakýchkoli vad.

41. Obsah správního spisu bez jakýchkoli pochybností potvrzuje závěry žalovaného o naplnění předpokladů citovaného názoru Nejvyššího správního soudu. Žalovaný na str. 7, odst. 3 žalobou napadeného rozhodnutí popisuje, že nejpozději do roku 2010 se jednalo o stálou a v terénu patrnou cestu, jak plyne z poukazovaných listin ve správním spise – např. zaměření zpevněné cesty ze dne 2. 6. 1975, odůvodnění rozhodnutí MÚ Milevsko ze dne 26. 9. 2007 č.j. MM 32167/2007OŽP/Ka, o uznání obory, konstatující položení pojezdových roštů umožňující volný průjezd, stejně tak je odkazováno i na archivní letecké snímky. K tomu může krajský soud z obsahu správního spisu doplnit i vyjádření obce Hrazany ze dne 9. 6. 2013 opatřené tehdy aktuálními fotografiemi a vyjádřenou domněnkou, že žalobce a) a b) činí vše pro zánik zřetelnosti cesty v terénu. Opomenout nelze ani žalobci nerespektované rozhodnutí o uložení povinnosti obnovit pokojný stav dle § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění – odstranění vrat v místě pojezdových roštů, viz odvolací rozhodnutí žalovaného na č. l. 106 ze dne 10. 10. 2013, č. j. KUJCK/54792/2013/OLVV/2, jakož i usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, č. j. 29 Co 10/2015–132, jako odvolacího soudu v rámci navazujícího exekučního řízení. Je zřejmé, jak poukazuje obec Hrazany jako osoba zúčastněná na řízení, že účelu a smyslu rozhodnutí o ochraně pokojného stavu nebylo dosaženo. Za zmínku stojí i listiny založené na č. l. 100, ev. č. l. 125 správního spisu, kde ve vyjádření ze dne 10. 2. 2010 stavební úřad Městského úřadu Milevsko sděluje, při místním šetření v roce 2008 byly cesty průchozí, v lednu 2010 zde již byly zábrany, které se žalobce a) ústně zavázal odstranit, jakmile opraví poškozený pojezdový rošt. Žalobce a) měl přitom stavebnímu úřadu sdělit, že nikdy nikomu v průjezdu a průchodu po cestách v oboře nebrání, čemuž mělo svědčit i to, že přes oboru byl veden novoroční průvod obce Hrejkovice. Je přitom zřejmé, že k odstranění zábran trvale nedošlo, stejně jako je zřejmé, že přístup veřejnosti na danou cestu nebyl dlouhodobě umožněn. Všechny tyto skutečnosti v kontextu tohoto řízení vedou krajský soud k závěru, že to byli právě žalobci, kteří zjevně vedeni společným zájmem na zahrazení cesty způsobili její postupnou degradaci. To ostatně ani žalobci nerozporují, pokud soustavně argumentují pouze tím, že zde žádná veřejně přístupná účelová komunikace nebyla, přičemž fakticitu existence určité cesty nezpochybňují (srov. např. argumentace žalobců o účelu pojezdových roštů). Zcela jednoznačně v tomto směru vyznívá trestní oznámení žalobce a) ze dne 16. 3. 2016 na č. l. 104/105 správního spisu, kde žalobce a) policejnímu orgánu popisuje, že zde byla polní cesta, kterou zahradil.

42. Krajský soud se plně ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího správního soudu a žalovaného. Námitku žalobců týkající se údajné aktuální (ne)zřetelnosti komunikace v terénu, včetně námitek o neprovedení nového místního šetření, shledává nedůvodnými. Správní orgány nepochybily, konstatovaly–li zřejmost dané komunikace v terénu, a tedy i naplnění této podmínky v návaznosti na výsledky místního šetření z roku 2011. Provedení nového místního šetření by bylo za této situace zcela nadbytečné.

43. Na tomto nic nemění ani žalobcem uplatňovaná argumentace evidence určitého způsobu využití pozemků v katastru nemovitostí, neboť ta nemá na naplnění jednotlivých definičních znaků jakýkoli vliv. ad b)

44. Ohledně naplnění podmínky, že cesta slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, odkázal žalovaný na str. 7, odst. 4 napadeného rozhodnutí na str. 5 prvostupňového rozhodnutí. Zde prvostupňový správní orgán v předposledním odstavci popisuje, že cesta spojuje jednotlivé nemovitosti, domy jednotlivých vlastníků v Klisinci a Dobrošově s dalšími nemovitostmi v obci Kovářov. Příkladmo jsou poté uváděny subjekty užívající cestu k obhospodařování zemědělských pozemků.

45. Ve správním spise je založena řada žádostí místních občanů z roku 2012 o to, aby došlo ke zpřístupnění této cesty, včetně 49 podpisů občanů Hrazánek, Klisince, Hrazan, Dobrošova o zpřístupnění cesty, opětovně poté na č. l. 125 s násobkem počtu podpisů. Ve spise jsou rovněž na různých místech založeny popisy užívání cest, jakož i vyjádření místních dobrovolných hasičů o užívání cesty k zásahům, neboť k některým nemovitostem se jedná o nejkratší trasu (vyjádření ze dne 6. 3. 2013 a 7. 3. 2013).

46. Žalobci naplnění tohoto předpokladu, resp. přezkoumatelnosti toho, jakým způsobem se správní orgány s tímto definičním znakem vypořádaly, rozporují na str. 5 a 12 podané žaloby. Žalobci proti závěrům správních orgánů konkrétně nebrojí, pouze opakují zcela obecné a vágní tvrzení o důkazním neprokázání, nepřezkoumatelnosti apod. Krajský soud dospěl k závěru, že posouzení učiněné správním orgánem prvního stupně koresponduje s obsahem správního spisu, přičemž žádných vad neshledává ani v odkazu žalovaného na posouzení učiněné prvostupňovým správním orgánem.

47. S ohledem na podobu žalobní argumentace krajský soud neshledal jakýkoli důvod pro to, aby se naplněním tohoto definičního znaku více zabýval. Naplnění tohoto definičního znaku bylo v řízení před správními orgány prokázáno. ad c)

48. Co se týče podmínky souhlasu vlastníka pozemku, ani zde neshledal krajský soud argumentaci žalobce důvodnou.

49. Z obsahu spisu plyne, že žalobci, resp. žalobce a) a b), do roku 2010, nebránili široké veřejnosti užívat danou komunikaci – k tomu viz výše v odst. 41 poukaz na listiny ze správního spisu, dále viz i již zmiňované vyjádření stavebního úřadu na č. l. 100 či 125, kde rovněž viz i petiční arch občanů domáhajících se opětovného zpřístupnění cesty, kterou využívají. Obdobně tak i vyjádření pana Kabáta při ústním jednání dne 24. 2. 2017 na č. l. 124, dle kterého měl žalobce a) veřejnost před vznikem obory ujišťovat o zachování komunikačních možností.

50. Takový minimálně konkludentní souhlas projevený tím, že vlastník veřejnosti v užívání cesty nijak nebránil, je přitom postačující. Nesouhlasí–li vlastník s veřejným užíváním, musí takový nesouhlas projevit včas a kvalifikovaně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2942/2010). Následné svévolné jednostranné zamezení užívání komunikace na naplnění podmínky souhlasu nic nemění (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012–42). Jak shrnul Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2023, č. j. 5 As 142/2022–58, „

47. V otázce třetího znaku (souhlasu vlastníka s veřejným užíváním) judikatura vychází z premisy, že vlastník, který nesouhlasí s tím, že na jeho pozemku vzniká veřejná účelová komunikace, se proti tomu brání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2167/2005). Pokud tedy vlastník strpí veřejné užívání komunikace na svém pozemku, lze dovozovat jeho konkludentní souhlas, zatímco v případě nesouhlasu musí vlastník aktivně jednat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2014, č. j. 4 As 163/2013–27). (…)

48. Zároveň platí, že souhlas se nesmí vztahovat toliko na omezený okruh konkrétně určených osob, ale na využití pozemku širokou veřejností. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 1. 2021, č. j. 5 As 57/2019–53, „[j]estliže tedy právní předchůdci stěžovatele mlčky strpěli užívání komunikace dvěma subjekty, tak se jedná maximálně o výprosu, která byla mezi stranami konkludentně uzavřena.“.

51. Zcela nadbytečná je argumentace žalobců týkající se stavu před rokem 1993, resp. jak žalobce uvádí „v době nesvobody“. Stejně tak není podstatná ani smlouva o služebnosti z roku 1948. Důležitý je faktický stav užívání dané cesty, který v devadesátých letech a po roce 2000 zcela jednoznačně svědčí veřejnému užívání cesty širokou veřejností, které žalobci a) a b) konkludentně akceptovali. Ostatně i v trestním oznámení žalobce a) ze dne 16. 3. 2016 na č. l. 104/105 správního spisu žalobce, že zde byla polní cesta, kterou zahradil, a contrario předtím zde byla volně přístupná polní cesta, jak plyne i z petice občanů a podání ostatních účastníků.

52. Žalovaný výslovně uvádí, že co do otázky souhlasu vycházel ze stavu v letech 1993 až 2010, proto ani poukazy žalobců na předchozí období, nejsou v tomto směru relevantní. Zatímco správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí na str. 5 a 6 uvedené myšlenky podrobně rozvádí, na což žalovaný odkazuje, žalobce zde uváděné skutečnosti konkrétní argumentací nevyvrací. Jestliže argumentace žalobce nesměřuje vůči nosným důvodům napadených správních rozhodnutí, není zde nic, čím by se mohl krajský soud zabývat.

53. V obecné rovině krajský soud závěrem tohoto dílčího hodnocení uvádí, že vychází z toho, že „[j]estliže vlastník se zřízením veřejně přístupné účelové komunikace souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace. Obecné užívání pozemní komunikace nemůže být vyloučeno pozdějším jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právního nástupce. Nutno upozornit, že souhlas vlastníka nemusí být projeven výslovně, obvykle totiž půjde o souhlas vyjádřený konkludentně. Pokud vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako veřejně přístupná účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, vzniklou ze zákona. Stačí tedy, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace. Naproti tomu v případě nesouhlasu musí jít o aktivní jednání vlastníka pozemku. Veřejnou cestou se tedy pozemek stává jeho věnováním obecnému užívání, ať již vlastníkem výslovně projeveným souhlasem nebo konkludentním strpěním. Rovněž komunikace, u níž sice již nelze zjistit, zda byla některým z předchozích vlastníků obecnému užívání věnována, jež však byla jako veřejná cesta užívána od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby, je veřejně přístupnou účelovou komunikací (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2009, čj. 5 As 27/2009–66).“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009–60.). Zde popsané předpoklady, zejm. co do konkludentního souhlasu s veřejným užíváním, považuje krajský soud tak, jak uvedl shora, za naplněné. ad d)

54. V rámci hodnocení otázky nutné komunikační potřeby je krajský soud vázán zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který dospěl k závěru, že zatímco v případě motoristů zde není dána nutná komunikační potřeba, v případě chodců a cyklistů tato nutná komunikační potřeba dána je, ledaže by zde byla nějaká jiná, doposud nezvažovaná alternativní trasa.

55. Žalobci v dalším řízení předložili žalovanému takovouto alternativní trasu k posouzení. Žalovaný shromáždil mapové podklady a letecké snímky a dne 4. 10. 2022 proběhlo místní šetření k ověření existence alternativní trasy viz bod 15.d) shora, a to za účasti dvou úředních osob žalovaného, žalobců, občana obce a zástupců obce Hrazany. K protokolu o místním šetření jsou připojeny i pořízené fotografie. Uvádí se, že na pozemcích p. č. XCH a X v k. ú. XB je cesta patrná v podobě vyjetých kolejí, na pozemku p. č. XI v k. ú. XA cesta není; na sousedním pozemku jsou patrny koleje od zemědělské techniky bez viditelných hranic; na pozemku p. č. XJ v k. ú. XA je cesta patrná a místy stabilizovaná sutí; na pozemku p. č. XK v k. ú. XA je zarostlá cesta bez zpevnění s viditelnými vyjetými kolejemi a na tento pozemek nenavazuje žádná cesta, na tomto pozemku je brod s přechodem přes klády. Žalobce a) na místě samém vyjádřil obecný nesouhlas s protokolem. Pořízené fotografie (16 ks) souhlasí s písemným popisem. Vyjádřením ze dne 18. 10. 2022 žalobci pouze obecně setrvali na tom, že zde tato alternativní trasa je. Jak žalovaný popisuje na str. 10 a 11 napadeného rozhodnutí, na dané trase cesta historicky existovala, nicméně v úseku pozemku p. č. XI v k. ú. XA cesta zanikla a není v terénu zřetelná, následně je popisováno, že cesta měla vést skrze lesní enklávu, kde nebyla rovněž zřetelná. Případnou jízdu žalovaný vylučuje, a to i v kontextu přechodu Hrejkovického potoku přes zde položené klády. „Obecně lze konstatovat, že žádná souvislá v terénu patrná a stabilizovaná alternativní cesta neexistuje.“ 56. Namítají–li žalobci, že alternativní cesta právně existuje, neboť dané pozemky jsou v katastru nemovitostí vedeny jako „ostatní komunikace“, je tato námitka nedůvodná, neboť tato evidence nevypovídá nic o naplnění jednotlivých definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace tak, jak jsou popsány shora.

57. Veřejné účelové komunikace jsou charakteristické mj. možností spontánního vzniku a zániku tak, jak se mění nutná komunikační potřeba. Není proto správný ani názor žalobců, že obec Hrazany by měla jimi popisovanou alternativní cestu udržovat sjízdnou. Přestala–li být cesta zánikem nutné komunikační potřeby veřejností užívána a zanikla–li v terénu, není zde žádného důvodu k její údržbě. Žalobci rovněž popisují existenci mostku v místě vodoteče na pozemku XL, který dle nich protokol o místním šetření chybně neuvádí a který by mohl být použit chodci a cyklisty. Pouhé tvrzení žalobců však existenci takového mostku neprokazuje a je–li zde takový mostek, mě–li žalobci jeho existenci namítnout přímo při místním šetření. Sama existence mostku by však na závěrech žalovaného nemohla nic změnit, když ani na zbytku tohoto pozemku a v části lesní enklávy není žádná cesta v terénu zřetelná. Důvodná není ani námitka vztahující se k neprovedení místního šetření na pozemcích žalobců tak, jak soud vyložil shora.

58. Krajský soud proto uzavírá, že žádná plnohodnotná alternativní trasa nebyla v řízení po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu zjištěna. Z tohoto důvodu je nutné vycházet ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu a konstatovat, že v případě posuzované komunikace je naplněn i znak nutné komunikační potřeby.

59. Ze shora uvedeného plyne, že na posuzovaných pozemcích se nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Od tohoto závěru se poté odvíjí povinnost žalobců odstranit v rozhodnutí specifikované pevné překážky.

60. Nedůvodné jsou rovněž námitky pod bodem čtyři a pět žaloby, „lesní cesta vs. účelová komunikace a dopravní cesta na dalších pozemcích“.

61. Žalobci odkazují na vyhlášku č. 239/2017 Sb., o technických požadavcích pro stavby pro plnění funkcí lesa, ke které postačuje uvést pouze to, že nároky této vyhlášky nelze aplikovat na starší (historické) veřejně přístupné účelové komunikace. Dle § 10 je tato vyhláška účinná ode dne 1. 1. 2018. Obdobně bez relevance je v tomto řízení i odkaz na stavební zákon, který se přitom ani nevztahuje na cesty, které nesplňují definici stavby (typicky tzv. vyjeté koleje). Ani argumentaci lesním zákonem nelze přisvědčit, neboť na závěr o existenci veřejně přístupné účelové komunikace dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nemá omezení § 20 lesního zákona jakýkoli vliv. Zda se v místě nachází či nenachází les není pro aktuální rozhodování podstatné, neboť to má vliv pouze na to, jakým způsobem může být daná cesta využívaná (motorovými vozidly, pěšmo, kolmo,…), viz § 7 odst. 1 věta poslední zákona o pozemních komunikacích, včetně přímého odkazu v poznámce pod čarou na lesní zákon. I dle § 20 lesního zákona je stále povolena chůze či jízda na kole po lesních cestách, byť jízda motorovými vozidly a jejich stání je zakázána [písm. g) a j)]. Lze dodat, že „…není vyloučeno, aby les (resp. pozemky určené k plnění funkce lesa) byl současně veřejně přístupnou účelovou komunikací…“ (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, č. j. 55 A 101/2019–100; tento rozsudek byl napaden kasační stížností, o které nebylo doposud rozhodnuto, věc je vedena u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 331/2021).

62. K naplnění jednotlivých znaků veřejné účelové komunikace viz výše.

63. Stejně nedůvodný je i sedmý okruh žalobních námitek rozebírající § 29 zákona o pozemních komunikacích.

64. Dle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích platí, že pevné překážky, na jejichž umístění nebylo vydáno povolení, jsou jejich vlastníci povinni odstranit na svůj náklad ve lhůtě stanovené silničním správním úřadem. Po marném uplynutí stanovené lhůty je vlastník, popřípadě správce dálnice, silnice nebo místní komunikace oprávněn odstranit pevnou překážku na náklady jejího vlastníka.

65. Žalobci namítají, že prvostupňový správní orgán měl provádět ohledně vlastnictví překážek dokazování. Sami žalobci akceptují vlastnictví stromů, jimi se proto krajský soud nezabýval. Stejné závěry jako o vlastnictví stromů vlastníkem pozemku lze však činit i v případě vytvořených příkopů.

66. Vlastnictví kari sítí, plotových dílců, kulatin bylo dle správních orgánů dostatečně zjištěno z prohlášení žalobce a), který byl zároveň předsedou představenstva žalobce c) při místním šetření dne 29. 1. 2016 a ústním jednání dne 24. 2. 2017. Z protokolu o místním šetření ze dne 29. 1. 2016 z řízení před stavebním úřadem Městského úřadu Milevsko (č. l. 99 správního spisu) plyne, že žalobce a) uvedl, že vlastníkem je žalobce c). Z protokolu o ústním jednání ze dne 24. 2. 2017 na č. l. 124 správního spisu plyne, že na dotaz správního orgánu, kdo je vlastníkem oplocení obory, žalobce a) uvedl, že žalobce c). Na otázku, kdo je vlastníkem domnělé překážky, že jejím vlastníkem je žalobce c). Pro úplnost je možné poukázat i na protokol o trestním oznámení ze dne 16. 3. 2016 na č. l. 104/105 správního spisu, ve kterém žalobce a) rovněž uvedl jako vlastníka oplocení a zábran žalobce c).

67. Na těchto závěrech nemění nic ani nové tvrzení žalobců, že vlastníkem oplocení je společnost LENSTAV, s. r.o. Tuto námitku žalobci nově uplatnili ve svém vyjádření ze dne 23. 8. 2022 s odkazem na smlouvu o dílo ze dne 15. 10. 2008. Tato smlouva byla uzavřena mezi žalobcem c) a společností LENSTAV, s. r. o. a je součástí správního spisu. Předmětem smlouvy bylo provedení díla spočívajícího v provedení oplocení pozemků specifikovaných v územním souhlasu ze dne 11. 2. 2008.

68. Jakkoli krajský soud sdílí přesvědčení žalovaného o účelovosti tohoto tvrzení s ohledem na předchozí tvrzení žalobce a) a c), jakož i na okamžik vznesení těchto tvrzení, se samotným tvrzením žalobců o vlastnictví společnosti LENSTAV, s. r. o., se není možné v podobě, v jaké je prezentováno, ztotožnit.

69. Žalobci v podané žalobě pouze zcela vágně poukazují na to, že smlouva o dílo obsahuje podmínky, za kterých mělo dojít k přechodu vlastnického práva. Konkrétní podmínky již neoznačují. Míní–li snad žalobci bod 3.3 smlouvy a sjednanou výhradu vlastnického práva, nejsou z jejich tvrzení zřejmé žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat cokoli o tom, jak a zda (ne)bylo toto ustanovení smlouvy naplněno. Dále nelze opomenout, že předmětem smlouvy o dílo mělo být oplocení dle územního souhlasu ze dne 11. 2. 2008, který však tak, jak krajský soud uvádí níže v bodě 77 a násl., se nevztahoval na vybudování oplocení přes jednotlivé cesty.

70. Z obsahu správního spisu jako celku, zejména jednotlivých listin, na které je v tomto rozsudku odkazováno, plyne, že v řadě situací se právě žalobce c) prostřednictvím žalobce a) choval k daným překážkám jako vlastník (viz např. některé listiny poukazované v bodě 41, zejm. trestní oznámení na č. l. 104/105 správního spisu, rovněž viz následující odstavec). Z tohoto důvodu krajský soud i těmto závěrům správních orgánů přisvědčuje.

71. Již zcela pro úplnost lze konstatovat, že přehlédnout rovněž nejde ani skutečnost, že stavební úřad Městského úřadu Milevsko opakovaně šetřil provedení oplocení tak, jak krajský soud uvedl již v bodě 41 výše. Stavební úřad ve svém sdělení ze dne 10. 2. 2010 (č. l. 100 nebo 125 správního spisu) výslovně popisuje, že na podzim roku 2008 byla stavba oplocení zhotovena v souladu s územním souhlasem (tj. bez zahrazení cesty), což koresponduje s předloženou smlouvou o dílo ze dne 15. 10. 2008 (srov. i lhůty k plnění dle bodu 2.3 – do 5 dnů předání místa, do 10 dnů zahájení prací, dle bodu 2.4 zhotovení díla do 1 měsíce od předání místa). Poté stavební úřad až koncem ledna 2010 zjišťuje, že „v místě veřejné cesty od Kovářova směrem k M. mlýnu je přes tuto cestu postaven jeden kus tzv. KARI sítě, které je na čtyřech místech lehce rozebratelným způsobem (přivázáním drátem) přichycena ke konstrukci stávajícího opatření. Stejné opatření bylo provedeno na cestě směrem ke Klisinci. (…) Dle sdělení majitele obory, který byl následně kontaktován, jsou stejné zábrany učiněny i v těchto směrech.“ Uvádí–li žalobce v trestním oznámení ze dne 16. 3. 2016 rovněž to, že přehrazení provedla firma, není ani v kontextu žaloby zřejmé, kdo konkrétně a kdy tak měl učinit.

72. Závěrečná polemika žalobce o (ne)vymahatelnosti povinnosti vlastníka komunikace, který dle něho může, ale nemusí (nemá povinnost) odstranit pevnou překážku, není v této věci podstatná. Lze pouze uvést, že pokud není uložená povinnost směřující k odstranění překážky dobrovolně splněna, může být přistoupeno k jejímu výkonu či exekuci.

73. Ani námitky týkající se charakteru překážek (osmý okruh žalobních námitek) neshledal krajský soud důvodnými. Uměle vysázené stromky, viz vyjádření obce Hrazany ze dne 9. 6. 2013 opatřené tehdy aktuálními fotografiemi vysázených stromků, do tělesa komunikace tvoří bez dalšího pevnou překážku ve smyslu § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, dle kterého platí, že pevné překážky, na jejichž umístění nebylo vydáno povolení, jsou jejich vlastníci povinni odstranit na svůj náklad ve lhůtě stanovené silničním správním úřadem. Po marném uplynutí stanovené lhůty je vlastník, popřípadě správce dálnice, silnice nebo místní komunikace oprávněn odstranit pevnou překážku na náklady jejího vlastníka. To, že se jedná o pozemek plnící funkci lesa nemá na tento závěr jakýkoli vliv.

74. Co se týče „propadu zeminy“ či „příkopu“, tak, jak plyne i ze samotné výrokové části prvostupňového správního rozhodnutí, se jedná o uměle (účelově) vytvořené příkopy, nikoli o přirozené poškození. Eventuálně se snad může jednat o pozůstatek pojezdových roštů, nicméně pro takovou úvahu nemá krajský soud žádný podklad. Jelikož žalobci výslovně tento explicitní závěr prvostupňového správního orgánu nerozporují, krajský soud jej více nezkoumal. Pevnou překážkou ve smyslu uvedeného ustanovení je z povahy věci nutno vnímat cokoli, co svým statických charakterem znemožňuje veřejné užívání dané komunikace, a to z jakéhokoli důvodu. Charakter takové překážky proto může mít i uměle vytvořený příkop, který brání ve sjízdnosti, obecně řečeno užívání, komunikace. V této věci nelze přehlížet, že žalobci, či někteří z žalobců, vlastní činností přehradili určitým způsobem danou pozemní komunikaci. Vytržením komunikace z jejího běžného užívání žalobci přímo přispěli k jejímu postupnému zániku, jak ostatně popisuje i Nejvyšší správní soud. Veškeré důsledky tohoto protiprávního jednání je však nutno přičítat právě samotným žalobcům, a to i v případě, že by snad došlo k samovolnému propadu zeminy tak, jak žalobci argumentují. Uložené povinnosti proto shledal krajský soud v souladu se smyslem a účelem § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích.

75. Nedůvodné jsou i námitky pod bodem devět – předchozí rozhodnutí o povaze tvrzené účelové komunikace. Žalobci argumentují údajně pravomocným rozhodnutím Městského úřadu Milevsko, odbor dopravy ze dne 12. ledna 2012, č.j.: MM 00972/2012 OD/ZN, spis. zn.: SZ MM 29567/2011/36, kterým bylo deklarováno, že na daném místě se veřejně přístupná účelová komunikace nenachází. Toto rozhodnutí opatřené doložkou právní moci žalobci soudu nepředkládají, není ani součástí správního spisu. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, které bylo žalobcům přeposláno uvádí, že toto rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci, neboť jej žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 6. 2012, č. j. KUJCK 10456.3/2012/ODSH/ivmi, které nabylo právní moci dne 14. 6. 2012, zrušil. Ke svému vyjádření, resp. k předkládanému spisovému materiálu, žalovaný tato rozhodnutí připojil. Žalobci ve své replice na toto tvrzení žalovaného žádným způsobem nereagují a setrvávají na své dosavadní argumentaci. Jelikož žalobce své tvrzení o existenci takového pravomocného rozhodnutí nikterak nedoložil, krajský soud se jím více nezabýval a pouze pro úplnost konstatuje, že řešené rozhodnutí žalovaný zrušil a řízení zastavil. Z takového zrušeného rozhodnutí nelze v této věci činit žádné závěry. V žádném případě pak takové zrušené rozhodnutí nemůže vytvářet jakékoli legitimní očekávání.

76. Nedůvodný je i desátý okruh žalobních námitek týkající se oplocení obory.

77. Na č. l. 99 správního spisu předložil dne 28. 2. 2016 žalobce a) mj. územní souhlas s umístěním stavby oplocení spolu s výkresem oplocení. Oplocení je značeno tečkovaně spolu s červenou linií, která v místě dané komunikace tak, jak žalovaný popisuje, vykazuje odlišnou barvu, intenzitu a svědčí tak úmyslné manipulaci (dokreslení). Tato listina je přitom opatřena razítkem Městského úřadu Milevsko a potvrzením shody s originálem. Jinými slovy, i laickým okem je zřetelná nepřípustná manipulace s veřejnou listinou. Následně na č. l. 100 žádal prvostupňový správní orgán stavební úřad o vyjádření k rozsahu povoleného oplocení, k čemuž je zde v odpovědi založen výkres oplocení s viditelným přerušením v místech dané komunikace. Je zde rovněž založeno vyjádření stavebního úřadu Městského úřadu Milevsko ze dne 29. 7. 2013, dle kterého nebyla tehdejší vrata povolena, k čemuž je uváděno, že bylo zahájeno řízení o odstranění stavby, které je v dané době přerušeno; totožně i vyjádření ze dne 21. 1. 2013; dále je založeno vyjádření téhož stavebního úřadu ze dne 10. 2. 2010, dle kterého se návrh na vydání územního souhlasu netýkal provedení oplocení přes cesty, které obou procházejí, zde měly být dle odboru životního prostředí vodorovné ocelové rošty zamezující úniku chovné zvěře z obory při současném umožnění běžného provozu a průchodu. Je popisováno, že v roce 2008 bylo provedeno místní šetření, při kterém nebyl průchod a průjezd zahrazen, oplocení vždy končilo před cestou u roštu a pokračovalo dále až za cestou. Po instalaci zábran měl žalobce a) stavebnímu úřadu sdělit, že nikomu v průjezdu a v průchodu po cestách v oboře nebrání a že zábrany jsou zde z důvodu poškození pojezdových roštů. Ty měl žalobce a) slíbit opravit. Dle vyjádření stavebního úřadu Městského úřadu Milevsko ze dne 17. 3. 2016 založeného na č. l. 106 správního spisu je výkres předložený žalobcem a) dodatečně upravený.

78. To, že územní souhlas obsahuje i pozemky, na kterých se má sporná komunikace v určitých místech nacházet, neznamená, že přes tyto cesty mělo být vedeno oplocení, když tak, jak plyne z výkresu, jakkoli je jeho měřítko ne příliš vhodné pro podrobné čtení, že oplocení mělo a muselo být přivedeno až k cestě a pojezdovým roštům na daných pozemcích. V opačném případě by oplocení neplnilo svoji funkci ve vztahu k uzavřenosti obory. Tuto uzavřenost však nelze interpretovat tak, jak žalobce činí a zdůrazňuje ve své replice (viz níže bod 80 a násl.).

79. Co žalobce míní tím, když uvádí, že „[d]o správního spisu bylo Žalobci opakovaně založen opis uvedeného územního souhlasu s umístěním stavby oplocení ze dne 11. února 2008 včetně výkresu kde žádné přerušení uvedeno není (a to ani v textové části ani v obrazové části), přesto však Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nepravdivě tvrdí, že oplocení mělo být dle územního souhlasu s umístěním stavby oplocení ze dne 11. února 2008, což ale není pravda.“ (důraz doplněn) není krajskému soudu z důvodu nesrozumitelnosti zřejmé.

80. Poukazují–li žalobci na účel pojezdových roštů (např. str. 8, odst. 2 žaloby), je možno pouze opakovaně odkázat na samotné rozhodnutí o uznání obory, dle kterého měly tyto rošty zamezit úniku chovné zvěře z obory při současném umožnění běžného provozu a průchodu. Orgánu myslivosti přitom v tomto směru nepříslušelo jakkoli zasahovat do stávajícího režimu využití řešení pozemní komunikace. Dle § 2 písm. j) zákona o myslivosti je oborou druh honitby s podmínkami pro intenzivní chov zvěře s obvodem trvale a dokonale ohrazeným nebo jinak uzpůsobeným tak, že chovaná zvěř z obory nemůže volně vybíhat, s čímž korespondují i další ustanovení, např. § 18 odst. 5 či § 31 písm. e) téhož zákona. To však přístup veřejnosti do obory bez dalšího nevylučuje, stejně tak to nevylučuje, aby skrze oboru vedla při dodržení nutného uzpůsobení (zde pojezdové rošty) veřejně přístupné účelové komunikace. V okamžik uznání obory rozhodnutím ze dne 26. 9. 2007 zde ostatně žádné oplocení, ani rozhodnutí stavebního úřadu o něm, nebylo.

81. Ztotožnit se nejde ani s argumentací, že obora je z povahy věci veřejnosti uzavřena, tj. že na jejím území se nemůže nacházet žádná veřejně přístupná účelová komunikace. Samotný status obory nemá na status pozemní komunikace podstatnější vliv, k čemuž lze pro úplnost podotknout, že naopak existence pozemní komunikace může mít vliv na uznání honitby či obory ve smyslu hodnocení možných překážek dle § 17 odst. 5 zákona o myslivosti.

82. Jinými slovy, sama existence obory nevylučuje přístup veřejnosti; to, že obora je honitbou „…s obvodem trvale a dokonale ohrazeným nebo jinak uzpůsobeným tak, že chovaná zvěř z obory nemůže volně vybíhat“ [§ 2 písm. j) zákona o myslivosti] má zamezovat volnému pohybu zvěře, nikoli veřejnosti. Zde je možné poukázat i na obdobný závěr Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, č. j. 55 A 101/2019–100, že „[s]kutečnost, že žalobce svůj pozemek oplotil a vytvořil na něm oboru, sama o sobě neznamená, že lesní cesta nemůže být veřejně přístupnou veřejnou komunikací…“ Ostatně nikde v zákoně o myslivosti, ani v jiném právním předpise, není explicitně, ani implicitně plošné omezení vstupu do obory ze strany veřejnosti zakotveno, jinak by např. i oprávnění státního orgánu myslivosti nařídit zákaz vstupu do honitby dle § 9 odst. 3 mysliveckého zákona bylo nadbytečné; a contrario lze naopak s ohledem na toto ustanovení činit závěr, že obory jsou primárně veřejnosti přístupné. V tomto směru viz i právní větu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2022, č. j. 5 As 412/2020–64, ve sporu o aplikaci uvedeného ustanovení v případě obory Jelenice: „Orgán státní správy myslivosti nemůže opatřením obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, zakázat vstup do honitby plošně na dobu neurčitou; takový absolutní zákaz je v přímém rozporu s právem na volný průchod krajinou (§ 63 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), příp. obecným užíváním lesů (§ 19 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích).“ Z uvedeného bez dalšího plyne, že není správný ani názor žalobců, že právo na volný průchod krajinou je v případě obory z povahy věci vyloučen.

VI. Závěr a náklady řízení

83. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

84. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobci neměli v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

85. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení IV. Replika žalobce V. Právní hodnocení krajského soudu VI. Závěr a náklady řízení