51 A 9/2020– 160

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. Heleny Nutilové, ve věci žalobkyně: K.H. bytem X zastoupena advokátem Mgr. Pavlem Černým společníkem Frank Bold advokáti, s. r. o., sídlem Údolní 33, Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2019, č. j. KUJCK 143404/2019/2, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Rozhodnutím Okresního úřadu Prachatice ze dne 26. ledna 1993 bylo vydáno žadateli ZD Zdíkov povolení k nakládání s vodami spočívající v odběru vod podzemních a rozhodnutí o stanovení ochranného pásma, a to za účelem zásobování pitnou vodou farmy ZD Zdíkov na dobu trvalou, dále bylo stanoveno ochranné pásmo prvního a druhého stupně. Ochranné pásmo druhého stupně, dříve prvního stupně, nyní zasahuje na pozemek ve vlastnictví žalobkyně p. č. XA v k. ú. XA, čímž je její vlastnické právo k tomuto pozemku omezeno.

2. Dne 30. 8. 2019 obdržel Městský úřad Vimperk jako vodoprávní úřad návrh žalobkyně na zrušení ochranného pásma vodního zdroje dle § 30 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb. zákon o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů.

3. Vodoprávní úřad rozhodnutím ze dne 25. 9. 2019 návrh žalobkyně zamítl podle § 51 odst. 3 správního řádu, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně není ve smyslu § 30 odst. 9 ve spojení s § 30 odst. 6 vodního zákona oprávněnou osobou k podání návrhu o zrušení ochranného pásma vodního zdroje prvního a druhého stupně. Vodoprávní úřad popsal, že informace v návrhu uvedené mohou být podnětem pro zahájení správního řízení z moci úřední, nicméně s odkazem na § 30 odst. 1 vodního zákona dospěl k závěru, že ochranná pásma jsou stanovována k ochraně vydatnosti jakosti a zdravotní nezávadnosti zdrojů podzemních nebo povrchových vod; důvod ochrany je třeba vykládat ve vztahu k účelu stanovení ochranného pásma, přičemž v nejobecnější rovině úřad popsal, že pokud by přestal být vodní zdroj využíván či by přestal být využitelný pro zásobování, bylo by možné hovořit o odpadnutí důvodu ochrany vodního zdroje a i důvodů pro zrušení ochranného pásma. K tomu však nedošlo, neboť právo z vodního zdroje má na základě rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 20. 2. 2008 zemědělské družstvo Šumava Zdíkov, které je rovněž vlastníkem vodního zdroje, vodovodního řadu a vodojemu.

4. Téhož dne 25. 9. 2019 vydal vodoprávní úřad sdělení k návrhu žalobkyně, ve kterém popsal, že vodní zdroj je využíván zemědělským družstvem Šumava Zdíkov, které si samo hlídá jakost a kvalitu vody, proto ani odkaz žalobkyně na sdělení Krajské hygienické stanice, že zde není zdroj pitné vody, není relevantní; dále popsal předchozí právní úpravu ochranných pásem se závěrem, že dle aktuální úpravy je nutno na tato ochranná pásma nahlížet jako na ochranná pásma vydaná dle aktuálního vodního zákona. Vodoprávní úřad uzavřel, že ochranné pásmo není stanoveno bezdůvodně, jak žalobkyně uvádí.

5. Žalobkyně podala dne 11. 10. 2019 odvolání proti rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 25. 9. 2019, ve kterém namítla nedostatečné odůvodnění, vypořádání argumentů o odpadnutí důvodu ochrany vodního zdroje a chybnou formu napadeného rozhodnutí (rozhodnutí vs. opatření obecné povahy) a navrhla, aby žalovaný toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil vodoprávnímu úřadu k dalšímu řízení, případně, aby rozhodnutí změnil.

6. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobkyně podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a rozhodnutí vodoprávního úřadu potvrdil. Žalovaný dospěl k závěru, že § 30 odst. 6 vodního zákona neobsahuje pouze demonstrativní výčet subjektů oprávněných podat návrh na stanovení ochranného pásma vodního zdroje (jak se žalobkyně domnívá) a že právě pouze tyto zde vyjmenované subjekty jsou oprávněny podat návrh na zrušení ochranného pásma dle § 30 odst. 9 téhož zákona. K tomuto závěru žalovaný poukázal na jazykový výklad daného ustanovení, související právní úpravu (§ 28 odst. 2 vyhlášky č. 183/2018 Sb.), jakož i na další své úvahy zaměřené na ochranu vodních zdrojů. Jelikož žalobkyně není osobou uvedenou v § 30 odst. 6 vodního zákona, dospěl žalovaný shodně s vodoprávním úřadem k závěru, že návrh žalobkyně byl podán osobou neoprávněnou, proto bylo na místě návrh zamítnout dle § 51 odst. 3 správního řádu rozhodnutím ve věci samé, které vycházelo z obsahových důvodů návrhu (nikoli řízení zastavit).

7. Žalobkyně dne 10. 2. 2020 podala nyní projednávanou žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2019, kterou spojila s návrhem na incidenční přezkum a zrušení opatření obecné povahy – ochranného pásma vodního zdroje, které bylo zřízeno rozhodnutím Okresního úřadu Prachatice dne 26. 1. 1993, č. j. Vod.231/2–163/93.

8. Usnesením ze dne 11. 5. 2020, č. j. 51 A 9/2020–96, krajský soud odmítl návrh žalobkyně na zrušení opatření obecné povahy – ochranného pásma vodního zdroje, a to pro nesplnění podmínek § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s. Zároveň krajský soud deklaroval nicotnost rozhodnutí krajského úřadu a jemu předcházejícího rozhodnutí vodoprávního úřadu, neboť dospěl k závěru, že vodoprávní úřad nedisponuje pravomocí ke zrušení opatření obecné povahy, kterým bylo stanoveno ochranné pásmo vodního zdroje, ale pouze pravomocí, aby novým opatřením obecné povahy zrušil samotné ochranné pásmo.

9. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 2 As 217/2020–45, usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (dále také jako „zrušující rozsudek“). Nejvyšší správní soud poukázal na znění § 30 odst. 1, odst. 6 a odst. 9 vodního zákona v kontextu důvodové zprávy, k čemuž z důvodové zprávy citoval, že „…ke zrušení ochranného pásma může dojít stejně jako k jeho stanovení, z vlastního podnětu VPÚ nebo na návrh osob podle odstavce 6“. Vodoprávní úřad má dle Nejvyššího správního soudu pravomoc zrušit opatřením obecné povahy stanovené ochranné pásmo, pokud odpadl důvod jeho stanovení, a to i na návrh oprávněné osoby. Vodoprávní úřad je dle Nejvyššího správního soudu povinen se zabývat tím, zda byl návrh podán oprávněnou osobou nebo zda se nejedná o návrh zjevně nepřípustný podle § 45 odst. 3 správního řádu. Pokud je tvrzení v návrhu a právních poměrů týkajících se daného ochranného pásma známých správnímu orgánu z úřední činnosti jednoznačně zjevné, že podatel není podle zákona oprávněn navrhnout změnu či zrušení ochranného pásma, jde o návrh zjevně právně nepřípustný a má s ním být naloženo dle § 45 odst. 3 ve spojení s § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Nejvyšší správní soud krajskému soudu uložil, aby znovu posoudil žalobčino tvrzení, že mohla jako vlastnice pozemků dotčených ochranným pásmem žádat jeho zrušení. V závislosti na závěrech tohoto posouzení bylo dále uloženo, aby krajský soud znovu vyhodnotil, zda byly splněny podmínky pro incidenční přezkum ochranného pásma podle § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s.

10. Návrhem ze dne 24. 11. 2022 žalobkyně v návaznosti na svá dosavadní podání navrhla, aby soud určil, že se vodoprávní úřad dopustil nezákonného zásahu tím, že z moci úřední nezahájil řízení o zrušení ochranného pásma vodního zdroje, k čemuž navrhla, aby soud stanovil vodoprávnímu úřadu lhůtu 15 dnů k zahájení takového řízení.

11. Výrokem I. usnesením ze dne 27. 1. 2023, č. j. 51 A 9/2020–155, krajský soud vyloučil návrh na incidenční přezkum opatření obecné povahy k samostatnému projednání; výrokem II. vyloučil k samostatnému projednání žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu.

12. Usnesením ze dne 29. března 2023, č. j. 51 A 3/2023–97, krajský soud incidenční návrh žalobkyně na incidenční přezkum – zrušení opatření obecné povahy – ochranného pásma vodního zdroje, zřízeného rozhodnutím Okresního úřadu Prachatice ze dne 26. 1. 1993, č. j. Vod. 231/2–163/93, odmítl, a to pro absenci prvku akcesority k nyní přezkoumávané žalobě proti rozhodnutí žalovaného.

13. Usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. 51 A 4/2023–76, krajský soud žalobu na ochranu před nezákonným zásahem vodoprávního úřadu odmítl, a to z důvodu nevyčerpání prostředků ochrany před správními orgány (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019–39, ve věci „Žaves“, č. 4178/2021 Sb. NSS).

II. Shrnutí žaloby

14. Žalobkyně popisuje přechod působnosti okresního vodoprávního úřadu v této věci na Městský úřad Vimperk, právní zakotvení řešeného ochranného pásma a to, že dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod lze vlastnické právo omezit pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, a to pouze ve zcela nezbytném rozsahu. K tomu žalobkyně popisuje, že jí, ani jiným vlastníkům sousedních pozemků, neměla být nikdy přiznána náhrada za omezení jejich vlastnického práva předmětným ochranným pásmem vodního zdroje.

15. V rámci okruhu námitek nazvaných jako „nezákonnost ochranného pásma vodního zdroje“ žalobkyně popisuje, že předmětný vodní zdroj není vodním zdrojem dle § 30 odst. 1 vodního zákona. Rovněž ZD Zdíkov, k jehož žádosti bylo vydáno rozhodnutí Okresního úřadu Prachatice ze dne 26. 1. 1993, zaniklo dne 26. 8. 2004. Podle žádosti o povolení k nakládání s vodami ze dne 20. 8. 2007 je účelem nakládání s vodami napájení hospodářských zvířat, z tohoto důvodu dle žalobkyně od okamžiku zániku původního ZD Zdíkov neexistuje důvod ochrany vodního zdroje, resp. že důvod ochrany vodního zdroje odpadl. Jelikož se nejedná o využití vodního zdroje v souladu s § 30 odst. 9 vodního zákona, měl vodoprávní úřad dle žalobkyně postupovat podle tohoto ustanovení a ochranné pásmo vodního zdroje opatřením obecné povahy zrušit. Protože tak vodoprávní úřad neučinil, podala žalobkyně neúspěšně návrh na zahájení řízení o zrušení ochranného pásma vodního zdroje ve smyslu § 30 a násl. vodního zákona a § 171 a násl. správního řádu.

16. Žalobkyně poukazuje na stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 12. 7. 2017, č. j. KVOP–22909/2017, který se věcí rovněž zabýval a uvedl, že vodoprávní úřad měl posoudit, zda ochranné pásmo naplňuje účel dle § 30 odst. 1 vodního zákona, což neučinil. Jelikož ochranné pásmo nesplňuje náležitosti § 30 odst. 1 vodního zákona, žalobkyně navrhla, aby soud ochranné pásmo vodního zdroje zrušil jako nezákonné opatření obecné povahy.

17. V druhém okruhu námitek označených jako „nedostatečné zjištění skutkového stavu pro vydání napadeného rozhodnutí“ žalobkyně namítá, že městský úřad, ani žalovaný, se nezabývali skutkovým stavem věci. Žalobkyně namítá porušení § 2 a 3 správního řádu a poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. PL ÚS 5/2001.

18. Žalobkyně má za to, že pokud nebyla považována za osobu oprávněnou podat návrh na zrušení ochranného pásma, nemělo být takové řízení o jejím návrhu vůbec zahajováno. Správní rozhodnutí jsou v tomto ohledu dle žalobkyně zmatečná a neobsahují řádné odůvodnění.

19. Co se týče zaslaného sdělení, žalobkyně má za to, že tímto sdělením nelze nedostatky odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí vodoprávního úřadu odstranit.

20. Žalovaný i vodoprávní úřad dle žalobkyně ignorují věcnou podstatu problému, neboť pokud důvod ochrany vodního zdroje odpadl, mělo být ochranné pásmo zrušeno. To by měly správní orgány posoudit z vlastní úřední povinnosti, což dle žalobkyně neučinily.

21. Ve třetím okruhu žalobních námitek označeném jako „nesprávné právní posouzení“ žalobkyně namítá, že rozhodnutí obou správních orgánů jsou dle jejího názoru založena na chybné interpretaci § 30 odst. 6 vodního zákona, který podle ní obsahuje pouze demonstrativní výčet subjektů oprávněných podat návrh na stanovení ochranného pásma a zrušení ochranného pásma vodního zdroje. Dle žalobkyně není vyloučeno, aby návrh na stanovení ochranného pásma podali i jiné osoby, jejichž práva mohou být takovým opatřením dotčena. Žalobkyně analogicky dovozuje, že i návrh na zrušení ochranného pásma mohou podat osoby, jejichž práv se vydané opatření obecné povahy dotýká. Žalovaný dle žalobkyně při svém výkladu § 30 odst. 6 vodního zákona nebere v potaz, že podmínky pro omezení jejího vlastnického práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod nebyly splněny, stejně tak nebere v potaz ani samotný zásah do vlastnického práva žalobkyně. Žalobkyně, jako vlastník pozemku dotčeného opatřením obecné povahy, je dle své úvahy nepochybně osobou, jejíž práva byla opatřením obecné povahy dotčena, neboť ochranné pásmo ji v užívání pozemku zásadně omezuje (k ústavně komfortnímu výkladu práva odkazuje žalobkyně na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. III ÚS 929/06).

22. I pokud by dle žalobkyně byl výklad správních orgánů správný, na povinnosti vodoprávního úřadu zrušit ochranné pásmo vodního zdroje to dle jejího závěru nic nemění, neboť v případě odpadnutí důvodu ochrany vodního zdroje nemůže oprávněný z vodního zdroje spravedlivě požadovat, aby bylo ochranné pásmo zachováno.

23. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2013, č. j. 6 Ads 163/2012–24, a ze dne 17. 12. 2010, č. j. 7 As 70/2009–190, je žalobkyně přesvědčena, že žalovaný se měl s jejími námitkami věcného charakteru vypořádat a pokud tak neučinil, postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou správních soudů. Žalovaný nesprávně posoudil naplnění zákonných požadavků § 30 odst. 6 vodního zákona a § 51 odst. 3 správního řádu.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného a repliky žalobkyně

24. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 2. 3. 2020 navrhl podanou žalobu proti jeho rozhodnutí zamítnout jako nedůvodnou. S odkazem na své rozhodnutí žalovaný uvedl, že dle jeho názoru není žalobkyně podle § 30 odst. 6 vodního zákona oprávněnou osobou žádat o zrušení ochranného pásma vodního zdroje. Žalovaný dále shledal, že bylo nutné rozhodovat podle § 51 odst. 3 správního řádu, neboť návrhu nebylo možné vyhovět.

25. Žalovaný uvedl, že nelze akceptovat přesvědčení žalobkyně, že by soud mohl bez dalšího rušit ochranná pásma vodního zdroje bez vstupu odborných správních orgánů, k čemuž popisuje i některé historické souvislosti a zdůrazňuje, že návrh na zrušení ochranného pásma vodního zdroje může podat jen oprávněný nebo vodoprávní úřad z moci úřední. Ke svému vyjádření žalovaný pro úplnost předložil i zprávy Veřejného ochránce práv o šetření v této věci (č. j. KVOP–15448/2017, KVOP–22909/2017, KVOP–19098/2018, vše sp. zn. 2121/2017/VOP/MST) a své sdělení k podnětu k ochraně proti nečinnosti Městského úřadu Vimperk ve věci ochranného pásma vodního zdroje ze dne 15. 6. 2018, č. j. KUJCK 80771/2018/OZZL/4, adresované Veřejnému ochránci práv.

26. Žalobkyně ve své replice ze dne 19. 3. 2020 setrvala na správnosti svého postupu jako jediné možnosti, kterou jí právní úprava dává.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

27. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.) a z vysloveného právního názoru ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

28. Jelikož byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s., rozhodl krajský soud bez jednání.

29. Žaloba není důvodná.

30. Rozhodnou otázkou pro posouzení důvodnosti podané žaloby je to, zda žalobkyni svědčí aktivní procesní legitimace k podání návrhu na zrušení ochranného pásma vodního zdroje, či nikoli. Žalobkyně má za to, že ano, a to z titulu vlastnictví pozemku, na který ochranné pásmo zasahuje, čímž dochází k omezení jejího vlastnického práva. Žalovaný a vodoprávní úřad vychází z toho, že žalobkyně z titulu vlastnice pozemku, na který ochranné pásmo vodního zdroje zasahuje, s ohledem na § 30 odst. 6 vodního zákona takovou legitimovanou osobou není.

31. Vodoprávní úřad stanovuje ochranná pásma k ochraně podzemních nebo povrchových vod podle § 30 odst. 1 vodního zákona. Podle tohoto ustanovení platí, že vyžadují–li to závažné okolnosti, může vodoprávní úřad stanovit ochranná pásma i pro vodní zdroje s nižší kapacitou, než je uvedeno v první větě. Vodoprávní úřad může ze závažných důvodů ochranné pásmo změnit, popřípadě je zrušit. Stanovení ochranných pásem je vždy veřejným zájmem.

32. Podle § 30 odst. 6 vodního zákona platí, že ochranná pásma stanoví vodoprávní úřad na návrh nebo z vlastního podnětu. Nepodají–li návrh na jejich stanovení ti, kteří mají právo vodu z vodního zdroje odebírat, popřípadě ti, kteří o povolení k takovému odběru žádají, u vodárenských nádrží pak ti, kteří vlastní vodní díla sloužící ke vzdouvání vody v takových nádržích nebo jsou jejich stavebníky, může jim předložení tohoto návrhu s potřebnými podklady vodoprávní úřad uložit.

33. Dle § 8 odst. 2 vodního zákona se povolení k nakládání s vodami vydává fyzickým nebo právnickým osobám k jejich žádosti. Fyzická nebo právnická osoba, která má platné povolení k nakládání s vodami podle odstavce 1 nebo podle předchozích předpisů (dále jen "oprávněný") je oprávněna nakládat s vodami v rozsahu a k účelu po dobu uvedenou v platném povolení. Dle odst. 1 se poté jedná mimo jiné o odběr povrchové vody, nejde–li o obecné nakládání a o odběr podzemní vody, vyjma výjimek dle odst. 3 téhož ustanovení (např. čerpací pokusy, hodnocení stavu vod, jednorázový odběr při mimořádné události apod.)

34. Podle § 30 odst. 9 vodního zákona odpadne–li důvod ochrany, vodoprávní úřad ochranné pásmo opatřením obecné povahy zruší.

35. Jak shrnul Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku: „

31. Citované znění § 30 odst. 9 vodního zákona odstranilo původní formulační nepřesnost, jež vedla k nejistotě, zda vodoprávní úřad ruší ochranné pásmo formou opatření obecné povahy. Důvodová zpráva uvádí, že přestože jsou ochranná pásma vodních zdrojů rušena formou opatření obecné povahy, platné znění stanoví, že vodoprávní úřad (VPÚ) „rozhoduje“, což vyvolává dojem vedení správního řízení. Zároveň dochází k jednoznačnému vyjádření, že ke zrušení ochranného pásma může dojít, stejně jako k jeho stanovení, z vlastního podnětu VPÚ nebo na návrh osob podle odstavce 6 [viz důvodová zpráva k zákonu č. 113/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky; zvýraznění doplněno]. (…)

33. Stěžovatelka podala dne 30. 8. 2019 vodoprávnímu úřadu „návrh na zrušení ochranného pásma vodního zdroje dle § 30 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb.“ V návrhu upřesnila, že se domáhá postupu vodoprávního úřadu podle § 30 odst. 9 vodního zákona, tedy zrušení ochranného pásma, jelikož důvod k ochraně vodního zdroje prostřednictvím ochranného pásma odpadl.

34. Vodní zákon stanoví speciální postup rušení opatření obecné povahy. Vodoprávní úřad je povinen zabývat se tím, zda je návrh podán oprávněnou osobou nebo zda se nejedná o zjevně nepřípustný návrh (žádost) podle § 45 odst. 3 správního řádu. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 7. 5. 2008, č. j. 2 As 74/2007 – 55, č. 1633/2008 Sb. NSS, uvedl, že „‚zjevná právní nepřípustnost‘ představuje neurčitý právní pojem, který je však nutno vykládat restriktivním způsobem. Podle ustanovení § 45 odst. 3 správního řádu totiž takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví. Z důvodu ochrany práv účastníků řízení je proto možno k tomuto způsobu rozhodnutí přikročit jen tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žádosti nelze vyhovět. To znamená, že tato nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování. […] Žádost může být kvalifikována jako zjevně nepřípustná, pokud při jejím posuzování nebude správní orgán muset uplatňovat správní uvážení, resp. vykládat neurčité právní pojmy. V takovém případě by podle ustanovení § 45 odst. 3 postupovat nešlo a správní orgán by musel žádost posuzovat meritorně.“ 36. Na prvním místě se krajský soud ve shodě se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu zabýval tím, zda mohla žalobkyně, jako vlastník pozemků dotčených ochranným pásmem, navrhnout zrušení ochranného pásma. Krajský soud dospěl k závěru, že nikoli.

37. Dle věty první § 30 odst. 6 vodního zákona stanoví ochranné pásmo vodoprávní úřad na návrh nebo z vlastního podnětu. Věta druhá upravuje situaci, ve které není takový návrh dle věty první podán, a to tak, že nepodají–li zde konkrétně uvedené osoby návrh na stanovení ochranného pásma, vodoprávní úřad jim uloží povinnost tento návrh podat. Stanovuje–li zákon okruh osob, které jsou oprávněné v zájmu ochrany vodního zdroje podat návrh na stanovení jeho ochranného pásma, resp. tuto povinnost jim lze dokonce uložit správním rozhodnutím, musí se tento okruh osob shodovat s osobami, které mohou z důvodu pominutí důvodů ochrany vodního zdroje podat návrh na jeho zrušení. V případě projednávaného vodního zdroje se jedná o osoby dle § 8 odst. 2 vodního zákona.

38. To koresponduje i s podzákonnou právní úpravou, konkrétně s § 28 odst. 2 vyhlášky č. 183/2018 Sb., o náležitostech rozhodnutí a dalších opatřeních vodoprávního úřadu a o dokladech předkládaných vodoprávnímu úřadu, který na ustanovení § 30 odst. 6 vodního zákona v souladu s učiněným výkladem navazuje. Toto ustanovení vyhlášky upravuje doklady pro stanovení ochranného pásma vodního zdroje a jeho změnu, tj. i zrušení v návaznosti na § 30 odst. 9 vodního zákona. Dle tohoto ustanovení vyhlášky platí, že žadatel předkládá k návrhu změny ochranného pásma podle povahy změny přílohy uvedené ve formuláři podle odstavce 1 a v případě, kdy se nejedná o ochranné pásmo vodárenské nádrže, doklad o tom, že je oprávněným podle § 8 odst. 2 vodního zákona k nakládání s povrchovými nebo podzemními vodami, ke kterým bylo ochranné pásmo stanoveno. Je–li toto oprávnění vyžadováno ke stanovení či změně ochranného vodního pásma, tím spíše je vyžadováno pro jeho zrušení.

39. K obdobnému závěru vede i ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu citovaná část důvodové zprávy k zákonu č. 113/2018 Sb.

40. Ochranné pásmo je stanovováno k vodnímu zdroji, nikoli k pozemku. Ochranné pásmo slouží k ochranně vodního zdroje, a proto je i dispozice s ním umožněna osobě, které svědčí povolení k nakládání s vodami tohoto zdroje, případně vodoprávnímu úřadu z moci úřední. Jelikož podstatná je zde ochrana vodního zdroje, není zde důvodu, aby tato dispozice s touto ochranou zdroje byla dána i vlastníku pozemku, na které ochranné pásmo zasahuje a který zpravidla nemá k vodnímu zdroji žádný právní vztah (vlastnictví, povolení s nakládání s vodami apod.). To, co je ochranným pásmem chráněno, nejsou primárně pozemky, na které ochranné pásmo zasahuje, ale vodní zdroj ve smyslu § 30 odst. 1 vodního zákona, který je užíván osobou dle § 8 odst. 2 vodního zákona, a které proto svědčí právo podat návrh na stanovení, změnu a zrušení ochranného pásma.

41. Z propojenosti věty první a druhé § 30 odst. 6 vodního zákona vychází i sama žalobkyně, která však namítá, že dané ustanovení neobsahuje uzavřený výčet osob, ale výčet demonstrativní. Výklad žalobkyně nemá oporu v jazykové podobě věty druhé tohoto ustanovení, která obsahuje uzavřený výčet osob, ani v účelu úpravy, která směřuje k ochraně vodního zdroje, s čímž pojí i osoby oprávněné „disponovat“ s ochranným pásmem spolu s vodoprávním úřadem. Z tohoto důvodu není otázka vlastnictví pozemku dotčeného ochranným pásmem vodního zdroje rozhodná. Krajský soud zde z uvedených důvodů neshledal ani žalobkyní namítaný rozpor s ústavně konformním výkladem daného ustanovení vodního zákona.

42. To, zda žalobkyně obdržela náhradu za omezení jejího vlastnického práva není pro posouzení podané žaloby podstatné, neboť splňuje–li zákonem stanovené podmínky, má na takovou náhradu nárok. Zda tento svůj nárok uplatní je již pouze na ní. K tomu krajský soud odkazuje na § 30 odst. 11 vodního zákona, který stanovuje, že za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů náleží vlastníkům nebo nájemcům nebo pachtýřům těchto pozemků a staveb náhrada, kterou jsou povinni na jejich žádost poskytnout v případě vodárenských nádrží vlastníci vodních děl umožňujících v nich vzdouvání vody, v ostatních případech oprávnění (§ 8) k odběru vody z vodního zdroje; je–li jich více, poměrně podle povoleného množství odebírané vody. Nedojde–li o poskytnutí náhrady k dohodě, rozhodne o jednorázové náhradě soud.

43. Na tomto základě krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na zákonné vymezení okruhu osob oprávněných k podání návrhu na zrušení ochranného pásma dle § 30 odst. 9 ve spojení s § 30 odst. 6 věty druhé vodního zákona není žalobkyně z titulu vlastnice pozemku dotčeného ochranným pásmem osobou, která by byla oprávněna takový návrh podat.

44. Co se týče naplnění předpokladů § 51 odst. 3 správního řádu, v jehož rozporu měly dle žalobkyně správní orgány postupovat co do namítaného nedostatečného zjištění skutkového stavu, je nutno na prvním místě shodně s Nejvyšším správním soudem konstatovat, že „[p]okud je (z tvrzení v návrhu a právních poměrů týkajících se daného ochranného pásma známých správním orgánům z úřední činnosti) jednoznačně zjevné, že podatel není podle zákona oprávněn navrhnout změnu či zrušení ochranného pásma, jde o návrh zjevně právně nepřípustný. (…) Pokud má správní orgán procesně naložit s návrhem osoby, která k jeho podání podle zákona zjevně není oprávněna, lze přiměřeně použít § 45 odst. 3 ve spojení § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Proces přijímání nového opatření obecné povahy (stanovícího, měnícího nebo rušícího ochranné pásmo vodního zdroje) tak vůbec není zahájen a takový „návrh“ je vyřízen usnesením, jímž se věc končí.“ Ve vztahu ke vzneseným námitkám žalobkyně soud uvádí, že žádné dokazování nebylo správními orgány prováděno. Rozhodná řešená otázka byla otázkou právní, nikoli skutkovou. Proto argumentace žalobkyně týkající se tohoto ustanovení a zásady materiální pravdy není důvodná, když rozhodné skutečnosti potřebné pro posouzení naplnění předpokladů pro věcné projednání podaného návrhu byly zjištěny již z návrhu samotného. Rozporem deklarovaného postupu dle § 51 odst. 3 správního řádu s obsahem spisu (absence dokazování), jakož i faktickou procesní nesprávností tohoto postupu (viz citace ze zrušujícího rozsudku výše v tomto odstavci) se krajský soud více nezabýval, neboť žalobkyně takové procesní námitky nevznesla. Nejedná se přitom o vadu, ke které by byl krajský soud povinen přihlédnout z moci úřední [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], neboť tato vada nebrání v přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů, jakkoli je v obecné rovině zřejmé, že rozhodnutí o zastavení řízení a rozhodnutí o zamítnutí žádosti jsou diametrálně rozdílná (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2013, č. j. 4 As 11/2012–36).

45. Jelikož správní orgány svá rozhodnutí založily na procesním posouzení toho, zda byla žalobkyně oprávněna podat návrh na zrušení ochranného pásma vodního zdroje či nikoli, nemusely se již zabývat tím, zda odpadly důvody pro ochranu vodního zdroje (tj. žalobkyní namítanou nezákonností ochranného pásma vodního zdroje).

46. Co se týče otázky povolení k nakládání s vodami, to, jak žalobkyně uvádí, bylo v roce 1993 rozhodnutím Okresního úřadu Prachatice vydáno ZD XA, které, jak žalobkyně rovněž uvádí, v roce 2004 zaniklo. Eventuální zánik této právnické osoby, které svědčilo povolení k nakládání s vodami, na existenci ochranného pásma vodního zdroje z dnešního pohledu nic nemění. V roce 2008 bylo rozhodnutím vodoprávního úřadu – Městského úřadu Vimperk ze dne 20. 2. 2008 žadateli ZD Šumava Zdíkov povoleno nakládání s podzemními vodami, tj. jejich odběr z kopané studny na pozemku č. XA, a to na základě žádosti ze dne 16. 1. 2008, dle které se mělo jednat o odběr podzemní vody s účelem užití „napájení zvířat, sociální zařízení“. Účel odběru vody s využitím pro sociální zařízení žalobkyně zcela pomíjí. Není proto správné tvrzení žalobkyně, že se jedná pouze o napájení zvířat užitkovou vodou, když tento zdroj slouží i pro sociální zařízení ZD Šumava Zdíkov, tj. pro využití zaměstnanci ZD Šumava Zdíkov, a musí tak, jak žalobkyni sdělila i krajská hygienická stanice ve svém poskytnutí informací ze dne 10. 7. 2019, splňovat požadavky na jakost a kvalitu vody dle příslušné právní úpravy viz – „ZD „Šumava“ jako zaměstnavatel musí zajistit dle § 53 nařízení vlády č. 361/2007 Sb. (…) tekoucí vodu pro zajištění osobní hygieny zaměstnanců a dále § 41 a) zákona č. 258/2000 Sb. (…) aby v této vodě nebyly překročeny hygienické limity ukazatelů stanovené v příloze č. 3 vyhlášky č. 252/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu…“.

47. Nad rámec rozhodného krajský soud pro informování žalobkyně poukazuje na „Sdělení k Podnětu k ochraně proti nečinnosti Městského úřadu Vimperk ve věci ochranného pásma vodního zdroje“ ze dne 15. 6. 2018, č. j. KUJCK 80771/2018/OZZL/4, které předložil spolu se svým vyjádřením žalovaný, ve kterém je mj. citováno vyjádření Zemědělského družstva Šumava Zdíkov, že „mu bylo rozhodnutím č. j. ŽP 231/2–213/217/08/Kub–12 ze dne 16. 1. 2008 vydáno povolení k nakládání s podzemními vodami. Vodovodní systém tohoto družstva jako jediného zdroje pro tento podnik se sestává ze studny kopané umístěné na pozemku č. XA v k. ú. XA čhp X s ochrannými pásmy vodního zdroje, dále vodojemu v XA a vodovodního potrubí (…) do zemědělského areálu v k. ú. XA, čp. XA, kde jsou tři stáje pro skot, administrativní budova a dílny. Tyto objekty jsou závislé na vodě z tohoto vodovodního systému. Další budovy a objekty v areálu jsou bez vodovodní přípojky – posklizňová linka obilí, garáže, seník, čerpací stanice PHM a sklady. Celoročně je nutné zásobování pitnou vodou v areálu pro cca 500 kusů skotu a zázemí a sociální potřeby cca 12 zaměstnanců.“ 48. Rovněž ani šetření a závěry Veřejného ochránce práv nejsou pro soudní přezkum rozhodné a soud se proto nezabýval tím, zda správní orgány postupovaly v souladu se závěry Veřejného ochránce práv či nikoli. Rozhodné s ohledem na předmět žalobou napadeného rozhodnutí (absence aktivní procesní legitimace žalobkyně k podání návrhu na zrušení ochranného pásma vodního zdroje) nejsou ani námitky žalobkyně týkající se toho, jaký postup ex offo měl žalovaný či vodoprávní úřad zvolit.

49. Důkazní návrhy žalobkyně – předložené listiny, jsou vyjma posouzením geologických a hydrogeologických poměrů v lokalitě Albrechtec, Nový Dvůr, k. ú. XA ze srpna 2016, snímku pozemkové mapy ze dne 28. 12. 1992, opatření obecné povahy ze dne 26. 2. 2018, zákresu ochranných pásem, závěrečného stanoviska Veřejného ochránce práv ze dne 12. 7. 2017, součástí správního spisu. Z obsahu správního spisu soud bez dalšího vycházel. Závěry veřejného ochránce práv, které předložila žalobkyně, jakož i jeho další závěry, které předložil žalovaný, stejně tak i zbylé uvedené listiny, soud pro nadbytečnost jako důkaz neprovedl. Řešená otázka v této věci je otázkou právní, nikoli skutkovou, proto i dokazování těmito listinami by nemohlo přinést nic nového.

V. Závěr a náklady řízení

50. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

51. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Náhradu nákladů řízení při jednání ostatně žalovaný ani nepožadoval. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 7 s. ř. s.).

Poučení

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného a repliky žalobkyně IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení