51 Ad 2/2023–59

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobce: X, narozený dne X sídlem X proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížova 1292/25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 4. 2023, č. j. X, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 12. 4. 2023, č. j. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 000 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Strakonice (dále jen „OSSZ“) ze dne 30. 11. 2022, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto, že žalobci nevznikl za rok 2021 přeplatek na pojistném na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „přeplatek na pojistném“).

2. Žalobce podal na OSSZ dne 26. 4. 2022 jako osoba samostatně výdělečně činná (dále jen „OSVČ“) „Přehled o příjmech a výdajích“ za rok 2021, ke kterému doplnil „Čestné prohlášení“ o tom, že v roce 2021 vykonával vedlejší samostatnou výdělečnou činnost ve smyslu ustanovení § 9 odst. 6 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „ZDP“), neboť naplnil podmínky dle § 30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „ZSSP“), tj. měl nárok na rodičovský příspěvek, když celodenně a řádně pečoval o dítě, které je nejmladší v rodině (dcera žalobce E. M. Š.). Z vyúčtování záloh na důchodové pojištění za rok 2021 plyne, že žalobce uhradil na zálohách částku 30 748 Kč, kterou požadoval vrátit, neboť v roce 2021 vykonával vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, která nezakládala jeho účast na důchodovém pojištění. OSSZ ve vyúčtování přeplatek na pojistném žalobci nepřiznala a současně mu vyúčtovala doplatek pojistného ve výši 301 Kč.

II. Shrnutí žaloby

3. Žalobce ve své žalobě nejprve rozsáhle popisuje průběh správního řízení. V bodech 7) a 8) části VI. žaloby odkazuje na jiná svá podání (odvolání a vyjádření ze dne 6. 9. 2022). Teprve v VI. části žaloby se žalobce dostává k vymezení žalobních bodů.

4. Žalobce předně namítá, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci, z čehož vyplývá nesprávné právní posouzení věci, spočívající v zodpovězení právní otázky, zda měl žalobce nárok na rodičovský příspěvek a lze na něho nahlížet jako na osobu, která v období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 vykonávala vedlejší činnost ve smyslu ustanovení § 9 odst. 6 písm. c) ZDP.

5. Správní orgány dle žalobce nerozlišovaly mezi nárokem na dávku a nárokem na výplatu dávky (odkázal na závěry v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2009, č. j. 7 Afs 103/2008–71, č. 2691/2012 Sb. NSS a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2010, č. j. 2 Afs 31/2010–216). Žalobce je přesvědčen, že nárok na výplatu dávky rodičovského příspěvku vznikl jeho manželce, jemu oproti tomu vznikl nárok na rodičovský příspěvek, když po celý kalendářní měsíc v období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 osobně celodenně a řádně pečoval o dítě, které je nejmladší v rodině. Doplnil, že přiznání dávky rodičovského příspěvku jeho manželce neznamená pozbytí jeho nároku na rodičovský příspěvek.

6. Žalobce brojil proti tvrzení žalované, že nebyl prokázán skutkový stav, ze kterého lze dovodit, že žalobce byl OSVČ vykonávající vedlejší činnost. Namítl, že ve správním řízení bylo provedeno dostatečně důkazů, prokazujících, že splňoval hmotněprávní podmínky pro přiznání nároku na rodičovský příspěvek dle § 30 ZSSP. Odkázal na protokoly o výpovědích svědků a protokol o účastnickém výslechu.

7. Žalobce upozornil na nestandartní úřední postup správních orgánů. Nesouhlasil s tvrzením žalované, že nesplnil ohlašovací povinnost vůči správnímu orgánu, když neohlásil výkon vedlejší činnosti v roce 2021. Uvedl, že mu žalovaná uložila nesplnitelnou povinnost, když ho vyzvala k předložení rozhodnutí jiného správního orgánů za účelem prokázání svého nároku na rodičovský příspěvek, přitom právě v předmětném správním řízení mělo být dle žalobce rozhodnuto o takovém nároku. Žalovaná tímto přenesla důkazní břemeno na něho.

8. Z výše uvedeného žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované spolu s prvostupňovým rozhodnutím zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

9. Žalovaná navrhla projednávanou žalobu pro její nedůvodnost zamítnout. Ve svém vyjádření odkázala na obsah napadeného rozhodnutí.

10. Žalovaná k žalobním námitkám uvedla, že údaj o tvrzeném nároku na rodičovský příspěvek měl žalobce doložit, příp. prokázat, neboť údaje tvrzené žalobcem se liší od údajů, které si mohla obstarat v elektronické podobě způsobem umožňující dálkový přístup. Náhledem do registru rodičovského příspěvku Ministerstva práce a sociálních věcí nebyl zjištěn nárok žalobce na rodičovský příspěvek (srov. § 48d odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „ZOPSZ“)). Doplnila, že OSSZ provedla ve správním řízení všechny žalobcem tvrzené důkazy a následně je postoupila Úřadu práce České republiky – krajská pobočka České Budějovice (dále jen „úřad práce“) s žádostí o stanovisko, čímž plnila povinnost o doložení potřebných dokladů za žalobce. Povinnost doložit rozhodnutí jiného správního orgánu přitom žalobci ukládá zákon (srov. § 15 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, dále jen „ZOP“). Připomněla, že ustálená praxe napříč všemi OSSZ je jednotná a v obdobných případech je vždy vyžadováno doložení podkladů potvrzující nárok na rodičovský příspěvek. Žalovaná připomněla, že OSSZ nepřísluší rozhodovat o dávkách sociální podpory, kam patří rodičovský příspěvek, o těchto dávkách rozhodují krajské pobočky Úřadu práce České republiky. Žalovaná souhlasila s tím, že je nutné rozlišovat nárok na dávku a nárok na výplatu dávky, proto vyžadovala od úřadu práce stanovisko o tom, zda žalobce měl nárok na rodičovský příspěvek s odkazem na § 30 ZSSP.

11. Doplnila, že i přes nadbytečnost správní orgány provedly a hodnotily důkazy (výslechy svědků), přitom bylo zjištěno, že žalobce nedoložil takové důkazy, které by prokazovaly, že se o nejmladší dítě v rodině staral jako jediný či v převážné míře. Přitom nárok na rodičovský příspěvek má pouze jeden rodič – tento nárok byl přiznán manželce žalobce. Žalobcem odkazované závěry Nejvyššího správního soudu nelze aplikovat na daný případ, neboť v tamní věci péči zajišťoval jen otec, poté co manželka byla plně pracovně vytížena, přitom v předmětném řízení se žalobce a jeho manželka o dítě starali společně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2009, č. j. 7 Afs 103/2008–71, č. 2691/2012 Sb. NSS, který s ohledem na skutkové okolnosti neshledává přiléhavým). Připomněla, že pokud o dítě pečují oba rodiče stejnou měrou, náleží rodičovský příspěvek pouze jednomu rodiči (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2015, č. j. 9 Ads 278/2014–73).

12. K námitce ohledně ohlašovací povinnosti uvedla, že takovou povinnost OSSZ nestanovila, neboť pouze upozornila na zákonnou lhůtu uvedenou v ustanovení § 15 odst. 1 ZOP.

IV. Replika žalobce

13. V replice ze dne 9. 8. 2023 žalobce doplnil, že pro účely rozhodování dle § 9 odst. 6 písm. c) ZDP musí OSSZ sama zkoumat obsah spisu, zabývat se tím, zda z obsahu spisu lze prokázat, zda žalobce měl nárok na rodičovský příspěvek. Upozornil, že krajské pobočky úřadu práce mohou pouze zahájit správní řízení, jehož předmětem bude přiznání/nepřiznání výplaty dávky státní sociální podpory (srov. § 66 odst. 1 ZSSP), nikoliv poskytnout žalobci příslušné potvrzení o nároku žalobce na rodičovský příspěvek, které OSSZ od žalobce požadovala.

14. Dodal, že žádná norma ani judikatura navíc nestanoví, že žalobce se musí o nejmladší dítě v rodině starat jako jediný rodič, či v převážné míře. Naopak zákon předpokládá, že se o dítě mohou starat oba rodiče (srov. § 30a ZSSP).

15. Připomněl, že předmětné správní řízení bylo zahájeno z úřední povinnost a platí tak zásada vyšetřovací. Správní orgány měly zjistit dostatečně skutkový stav věci podle zásady materiální pravdy, což neučinily a zcela opačně vyžadovaly od žalobce doložení dalších důkazů. Zdůraznil, že lhůtu dle § 15 odst. 1 ZOP splnil, když tomu nasvědčuje zahájené správní řízení.

V. Právní hodnocení krajského soudu

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

17. Žaloba je důvodná.

18. Úvodem krajský soud uvádí, že v žalobě v části šesté v bodech 7) a 8) žalobce odkazoval na jiná svá podání (odvolání). Tímto způsobem není možné formulovat žalobní námitky. Uvedení konkrétních žalobních námitek nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání, či snad pouhým odkazem na takové podání (jak do značné míry učinil žalobce). Žalobce je povinen jím spatřované důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí správního orgánu v žalobě explicitně uvést a vymezit tak rozsah soudní kontroly správního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005–74, rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz).

19. Předmětem přezkumu napadeného rozhodnutí je posouzení nároku žalobce na rodičovský příspěvek ve smyslu § 30 ZSSP, a to v návaznosti na § 9 odst. 6 psím. c) ZDP, když právě o tyto otázky žalobce opírá svoji žádost o vrácení přeplatku na pojistném.

20. Podle § 9 odst. 6 písm. c) ZDP platí, že samostatná výdělečná činnost se považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, pokud osoba samostatně výdělečně činná v kalendářním roce měla nárok na rodičovský příspěvek… 21. Podle § 30 odst. 1 věty první ZSSP poté platí, že rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, má nárok na rodičovský příspěvek nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte, a to nejdéle do doby, kdy byla na rodičovském příspěvku vyplacena z důvodu péče o totéž nejmladší dítě v rodině celková částka 300 000 Kč, není–li dále stanoveno jinak.

22. Podle § 30a odst. 2 ZSSP platí, že při péči o totéž dítě zakládající nárok na rodičovský příspěvek nebo splňují–li podle § 30b odst. 1 podmínku péče o dítě pro nárok na rodičovský příspěvek v jednom kalendářním měsíci oba rodiče tak, že každý ji splňuje po část měsíce, náleží rodičovský příspěvek jen jednou, a to rodiči určenému na základě dohody rodičů. Nedohodnou–li se rodiče, určí krajská pobočka Úřadu práce, která o rodičovském příspěvku rozhoduje, kterému z rodičů se rodičovský příspěvek přizná.“ (důraz doplněn).

23. Dle § 49 odst. 1 ZSSP dále platí, že nárok na dávku vzniká dnem splnění všech podmínek stanovených tímto zákonem, oproti tomu nárok na výplatu dávky vzniká splněním podmínek stanovených tímto zákonem pro vznik nároku na dávku a na její výplatu a podáním žádosti o přiznání dávky (odst. 2).

24. OSSZ v rámci řízení nejprve vedla dokazování za účelem zjištění, zda žalobce naplnil předpoklady pro vznik nároku na rodičovský příspěvek, vyslechla žalobcem navržené svědky, poté však dospěla k závěru, že posouzení otázky nároku na rodičovský příspěvek přísluší úřadu práce. Uvedla, že „na základě písemného vyjádření Úřadu práce České republiky ze dne 10. 11. 2022 nebyl nárok na rodičovský příspěvek Ing. J. Š. potvrzen.“ Na tomto základě dospěla k závěru, že jelikož žalobce neměl nárok na rodičovský příspěvek, samostatná výdělečná činnost žalobce byla vykonávána jako hlavní a přeplatek žalobci nevznikl. Žalovaná zaujala totožný postoj, fakticky popsala nadbytečnost vedeného dokazování: „Provedené důkazy výslechem svědků nemohla OSSZ Strakonice vzhledem k ZSSP hodnotit, neboť jí tímto zákonem není svěřena působnost…“ (str. 15). Dále popsala, že „[n]árok na rodičovský příspěvek v případě, že nebyl uplatněn, nemůže OSSZ zjistit, proto je třeba, aby účastník řízení předložil OSSZ potvrzení o vzniku nároku na rodičovský příspěvek. (…) Účastník řízení se namísto toho, aby OSSZ Strakonice doložil potvrzení Úřadu práce ČR, že měl v roce 2021 nárok na rodičovský příspěvek (tj. požadoval u příslušného Úřadu práce ČR potvrzení této skutečnosti, ať už v rámci správního řízení v této věci či bez něj), se rozhodl dokazovat OSSZ Strakonice, že byl rodičem, který se osobně a celodenně staral o dítě, které bylo nejmladší v rodině, přičemž jak bylo již uvedeno, OSSZ/ČSSZ není kompetentní k tomu rozhodnout, kdo má i nemá nárok na rodičovský příspěvek ve smyslu ustanovení § 30 ZSSP“ (str. 16). K tomu žalovaná dále na téže straně vyložila, že ani prokázání osobní celodenní měsíční péče v daném období o nejmladší dítě v rodině „nelze považovat za důkaz existence nároku na rodičovský příspěvek coby důvodu pro posouzení samostatné výdělečné činnosti účastníka řízení jako vedlejší.“ Žalovaná vycházela z toho, že zákon požaduje, aby osoba měla nárok na rodičovský příspěvek, nikoli aby prokázala, že byla rodičem, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečoval o dítě, které je nejmladší v rodině.

25. S těmito závěry se krajský soud neztotožnil.

26. Je nutno rozlišovat mezi nárokem na dávku příspěvku státní sociální podpory (rodičovský příspěvek) a nárokem na výplatu takové dávky tak, jak vyložil Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 19. 2. 2009, č. j. 3 Ads 93/2008–55, jak ostatně rozeznává i shora citovaný § 49 ZSSP, v jehož kontextu Nejvyšší správní soud rovněž popsal, že „nárok na dávku státní sociální podpory vzniká dle § 49 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře dnem splnění všech zákonem stanovených podmínek, a to přímo ze zákona, nezávisle na provedení dalších úkonů“.

27. Na tento rozsudek poté Nejvyšší správní soud navázal ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2009, č. j. 7 Afs 103/2008–71, ve které pro účely zákona o daních z příjmů odmítl přístup finanční správy obdobný přístupu správních orgánů v této věci. Od závěrů Nejvyššího správního soudu v uvedené věci neshledal krajský soud důvod se odchýlit, skutkové odlišnosti tak, jak na ně upozorňuje žalovaná ve svém vyjádření k žalobě, v tomto případě na použitelnosti právních závěrů nic nemění, neboť skutkové odlišnosti nemají na popisované povinnosti správních orgánů vliv.

28. Nejvyšší správní soud řešil otázku minimálního základu daně z příjmů u osoby, které náleží rodičovský příspěvek. „Zákon o daních z příjmů hovoří v ustanovení § 7c odst. 4 písm. b) o osobě, které náležel rodičovský příspěvek, nikoliv o osobě, které byl vyplácen rodičovský příspěvek. Smyslem citovaného ustanovení bylo umožnit uplatnit výjimku z povinnosti stanovit minimální základ daně v případech, kdy rodič nedosáhne určité zákonem stanovené hranice příjmu právě z toho důvodu, že se věnuje celodenní a řádné péči o dítě.“ V dané věci matka uplatnila nárok na výplatu rodičovského příspěvku z pragmatických důvodů, když zároveň bylo prokázáno, že to byl otec, kdo o dítě celodenně pečoval tak, jak zákon předpokládá.

29. S odkazem na § 30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře Nejvyšší správní soud uvedl, že „Z obsahu i smyslu tohoto ustanovení vyplývá, že rodičovský příspěvek jako dávka státní sociální podpory je v prvé řadě nárokem rodiče, a nikoliv nárokem dítěte, o něž rodič pečuje. Účelem dávky rodičovského příspěvku je ve formě peněžitého plnění sanovat rodiči náklady na péči o malé dítě s tím, že nárok na rodičovský příspěvek vzniká ex lege již okamžikem poskytnutí takové péče dítěti, nezávisle na provedení dalších úkonů. Naproti tomu nárok na výplatu dávky vzniká splněním podmínek stanovených zákonem o státní sociální podpoře pro vznik nároku na dávku a na její výplatu a podáním žádosti o přiznání dávky na základě dohody rodičů, neboť citovaný zákon v ustanovení § 30 odst. 5 stanoví, že nárok na rodičovský příspěvek náleží při péči o totéž dítě jen jednou. Nejvyšší správní soud neshledává důvod se od tohoto právního názoru odchýlit. Vzhledem k tomu, že není pochyb o tom, že to byl stěžovatel, kdo poskytoval dítěti péči ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 písm. a) zákona o státní sociální podpoře, byl to také stěžovatel, kterému ex lege vznikl nárok na rodičovský příspěvek. (…) Úlohou finančního úřadu bylo především zjistit, zda stěžovatel splňoval zákonné podmínky pro vznik nároku na rodičovský příspěvek, tedy zda celodenně a řádně o dítě pečoval, což se v dané věci stalo. (důraz doplněn). 30. „Z hlediska aplikace právní úpravy rodičovského příspěvku je zcela nerozhodné, zda je to žena či muž, který pečuje osobně, řádně a celodenně o dítě ve věku do 4 let, a je zcela na rozhodnutí rodiny, zda a který z rodičů a z jakých důvodů se hodlá, nebo je i nucen okolnostmi, např. vrátit do zaměstnání. Dohodou ve smyslu ustanovení § 30 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře je pouze dohoda o tom, který z rodičů bude nárok na rodičovský příspěvek uplatňovat, tj. který bude uplatňovat vůči státu nárok na výplatu dávky, neboť rodičovský příspěvek na základě zákona náleží rodině jen jednou.“ Co se týče poslední citované věty, i zde se žalovaný mýlí, uvádí–li na str. 22 v 6. odstavci, že takováto dohoda je jak dohodou o nároku na dávku, tak nároku na výplatu dávky.

31. Jakkoli se nyní řešená věc netýká daně z příjmů fyzických osob (ale jiné daně v širším smyslu), smysl a účel této úpravy zohledňující celodenní péče o nejmladší dítě v rodině je obdobný, ve svém celku korespondující se samotným účelem rodičovského příspěvku (k účelu rodičovského příspěvku viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 6 Ads 21/2017–23, bod 25).

32. Z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 103/2008–71 plyne, že tak jako ve zde řešeném případě, i nyní zde byly správní orgány povinny zkoumat naplnění hmotněprávních předpokladů vzniku nároku na rodičovský příspěvek dle § 30 odst. 1 ZSSP bez ohledu na to, komu je dávka reálně vyplácena, a to na základě zjištěného skutkového stavu plynoucího z dokazování. To však správní orgány neučinily a v tomto směru je podaná žaloba důvodná.

33. Úkolem správních orgánů zde není autoritativně rozhodovat o existenci nároku na výplatu dávky, nejedná se proto o jakékoli zasahování do pravomoci či působnosti úřadu práce.

34. Zjištěným skutkovým stavem a tím, zda žalobce naplnil hmotněprávní podmínky pro vznik nároku na rodičovský příspěvek včetně souvisejících námitek se nemohl krajský soud v tento okamžik zabývat, neboť by tím nepřípustně zasáhl do pravomoci správních orgánů. Takové posouzení krajskému soudu nepřísluší, neboť jeho rolí je přezkoumávání závěrů správních orgánů, nikoli nahrazení jejich činnosti. Správní orgány takové hodnocení doposud neučinily, když zcela nedostatečně, s ohledem na individuální okolnosti této věci, vycházely ze sdělení úřadu práce. Sdělení úřadu práce ze dne 11. 10. 2022 a 10. 11. 2022 se však dle svého obsahu vyjadřovaly pouze k otázce nároku na výplatu dávky, s čímž koresponduje i vyjádření ze dne 30. 1. 2023, které žalobce předložil spolu s odvoláním a ve kterém úřad uvedl, že požadované potvrzení vydat nemůže, stejně jako bez žádosti o výplatu dávky nemůže hodnotit splnění hmotněprávních podmínek pro nárok na dávku. Ani závěr žalovaného na str. 22, poslední odstavec, že z dokazování neplyne, že by to byl žalobce, který by se o nejmladší dítě v rodině staral jako jediný či v převážné míře, takovým hodnocením není, neboť již neodpovídá na to, zda dle žalovaného žalobce nárok na dávku měl či nikoli – rovněž srov. bod 24, věta poslední a předposlední výše.

35. Nelze přehlížet, že může nastat situace, ve které byť nárok na tuto dávku může být dán, nemusí být výplata dávky žádným z rodičů nárokována. Přesto se však může takový rodič domáhat například toho, co žalobce.

36. Co se týká námitky přenesení důkazního břemene na žalobce, tak lze odkázat na § 15 věty čtvrté ZOP, § 13a odst. 8 ZOP a § 48d odst. 2 ZOPSZ.

37. Podle § 15 věty čtvrté ZOP platí, že uvedla–li osoba samostatně výdělečně činná v přehledu údaje o vedlejší samostatné výdělečné činnosti, je povinna tyto údaje též doložit, a to nejpozději do konce kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž tento přehled podala; ustanovení § 13a odst. 8 věty třetí platí zde obdobně.“ 38. Podle § 13a odst. 8 ZOP dále platí, že ke skutečnostem uvedeným v odstavci 7 se přihlíží na základě oznámení osoby samostatně výdělečně činné. K oznámení osoby samostatně výdělečně činné o výkonu vedlejší samostatné výdělečné činnosti podle odstavce 7 se pro účely placení záloh na pojistné přihlíží, pokud bylo učiněno nejpozději v přehledu podle § 15 odst. 1 za příslušný kalendářní rok a doloženo nejpozději do konce kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž byl přehled podán. Doložení se nevyžaduje v případech, kdy potřebné údaje má územní správa sociálního zabezpečení nebo Česká správa sociálního zabezpečení ve své evidenci nebo má možnost si je obstarat v elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup; jde–li o osobní péči o dítě do 4 let věku, rodný list dítěte se nepředkládá, lze–li údaj o vztahu k dítěti zjistit z informačního systému veřejné správy. Česká správa sociálního zabezpečení je povinna zveřejnit, které důvody, pro které je samostatná výdělečná činnost vedlejší, není osoba samostatně výdělečně činná povinna dokládat.“ 39. Podle § 48d odst. 2 ZOPSZ pak osoba samostatně výdělečně činná není povinna dokládat důvody, pro které je samostatná výdělečná činnost považována za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, pokud Česká správa sociálního zabezpečení údaj o těchto důvodech vede ve své evidenci nebo má možnost si tento údaj obstarat v elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup; Česká správa sociálního zabezpečení je povinna tyto důvody zveřejnit.“ 40. Zákon upravuje povinnost doložit údaje prokazující důvod, pro který by se žalobce mohl považovat za OSVČ vykonávají vedlejší samostatnou výdělečnou činnost. Jak uvedl již Nejvyšší správní soud v právní větě ke svému rozsudku ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 Ads 38/2011–52, č. 2661/2012 Sb. NSS, „[o]soba samostatně výdělečně činná se považuje za osobu s hlavní samostatnou výdělečnou činností, dokud kvalifikovaným způsobem neoznámí skutečnosti a údaje, způsobilé posoudit samostatnou výdělečnou činnost jako samostatnou výdělečnou činnost vedlejší.“ 41. Nakonec k námitce nesplnění ohlašovací povinnosti dle § 15 odst. 1 ZOP, nejednalo se o výzvu splnění ohlašovací povinnosti, ale o výzvu k doložení potřebných údajů v zákonné lhůtě dle posledně citovaného ustanovení. Údaje o vedlejší samostatné výdělečné činnosti bylo možné doložit i po podání přehledu o příjmech a výdajích OSVČ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 4 Ads 114/2009–49, č. 2665/2012 Sb. NSS). Upozornění na lhůtu neznamenalo, že by OSSZ k později předloženým důkazům nepřihlížela.

VI. Závěr a náklady řízení

42. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost dle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení žalovaná v návaznosti na § 9 odst. 6 písm. c) ZDP přikročí k posouzení toho, zda žalobce naplnil předpoklady § 30 odst. 1 ZSSP pro vznik nároku na rodičovský příspěvek, a to na základě zjištěného skutkového stavu (ať už na základě dosavadního dokazování, či na základě doplnění dokazování). Poté žalovaná dále zhodnotí, zda přeplatek žalobci vznikl, či nikoli. Vysloveným závazným právním názorem v tomto rozsudku je žalovaná v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. dle procesního úspěchu ve věci. Žalovaná neměla v řízení procesní úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalobce jsou náklady tvořeny uhrazeným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna žalobci uhradit ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Replika žalobce V. Právní hodnocení krajského soudu VI. Závěr a náklady řízení