51 Af 27/2017 - 27

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: X bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského Kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2017, č. j. KUJCK 58850/2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 5. 5. 2017, č. j. KUJCK 58850/2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí – platební výměr správce daně Magistrátu města České Budějovice ze dne 26. 4. 2016, číslo 211/2016/Kul, č. j. FO/6957/2016/Kul, kterým byl žalobci vyměřen poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění a odstraňování komunálních odpadů ve smyslu § 10b odst. 1 písm. b) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o místních poplatcích“), za stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterém není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, na adrese N. 821/15, Č. B., a to za období od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2015 v částce 2 040 Kč.

2. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 17. 7. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

3. Usnesením ze dne 2. 5. 2018, č. j. 51 Af 27/2017 – 22, byl žalobce vyzván k upřesnění okruhu účastníků řízení před soudem – žalobců. Dne 7. 5. 2018 obdržel krajský soud reakci na uvedené usnesení, v níž žalobce upřesnil, že přestože na konec žaloby k podpisu uvedl, že žaloba je podávána též za manželku, MUDr. Z. K., učinil tak pouze za účelem zdůraznění návaznosti na zákonné obstaravatelské oprávnění jednoho z manželů s dopady i pro druhého z manželů ve smyslu § 694 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Žaloba je podávána pouze JUDr. V.K., s nímž bylo i v rámci správního řízení výlučně jednáno.

4. Žalobce považuje postup správce daně za systémově nesouladný s § 10b zákona o místních poplatcích. Žalobce je přesvědčen o nesprávném výkladu osoby povinné k poplatku, neboť nesouhlasí se souběhem úhrady poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění a odstraňování komunálních odpadů (dále jen „poplatek za odstraňování komunálních odpadů“) z titulu poplatníka – osoby s trvalým pobytem dle § 10b odst. 1 písm. a) bod 1 uvedeného zákona a osoby mající ve vlastnictví byt podle písm. b) téhož ustanovení.

5. Žalobce je přesvědčen, že poplatek je systémově založen pouze na zpoplatnění osob a pro vznik poplatkové povinnosti stačí naplnit pouze jednu kategorii osoby poplatníka dle § 10b odst. 1 písm. a) uvedeného zákona a není možné vybíraný poplatek násobit, splňuje-li osoba vícero definic poplatníka. Opačný výklad považuje žalobce za nepřiměřeně rozšiřující a v rozporu s úmyslem zákonodárce. Pokud by zákonodárce přistoupil ke kumulaci podmínek vzniku poplatkové povinnosti u jednoho poplatníka, musel by ústavně komfortním způsobem vyřešit dopad osobní kumulace podmínek poplatkové povinnosti a kumulaci poplatkového zatížení. Sám žalobce hradí poplatek za odstraňování komunálních odpadů již na základě svého trvalého pobytu na území statutárního města a z důvodů vlastnického práva k další nemovitosti, ve které není hlášena žádná osoba k trvalému pobytu.

6. Žalobce rovněž argumentuje tím, že předmětný byt není obydlen a není ani jinak využíván, nevzniká zde tedy žádný odpad. S ohledem na konstrukci poplatku za odstraňování komunálních odpadů, který reflektuje i skutečné náklady na provoz systému svozu odpadu má tak žalobce za to, že pro vznik poplatkové povinnosti je nutné vážit i fakticitu vzniku odpadu v nemovitosti. Žalobce je přesvědčen, že je nutno analogicky vycházet z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13, který se zabýval platbami České kanceláři pojistitelů ve vztahu k prokázání faktického provozu motorového vozidla. Zcela analogicky tak žalobce uzavírá, že není-li v rámci bytu produkován jakýkoli odpad, nelze stanovit ani povinnost k úhradě poplatku za svoz komunálního odpadu.

7. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, k čemuž shrnul předpoklady pro zavedení poplatku za odstraňování komunálních odpadů, poukázal na Obecně závaznou vyhlášku statutárního města České Budějovice č. 1/2012, o místním poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování odpadů (dále jen „vyhláška č. 1/2012“) a další vyhlášky z následujících let, které upravují výši poplatku. Žalovaný rovněž shrnul účel tohoto poplatku.

8. Dále žalovaný poukázal na to, že vznik vícenásobné povinnosti úhrady poplatku za odstraňování komunálního odpadu je plně v souladu s dikcí zákona o místních poplatcích, nejedná se o ekvivalentní poplatek za poskytnutou službu v návaznosti na odstranění odpadu o určitém množství, ale o tzv. paušální poplatek za provoz celého systému.

9. Žalovaný na podporu svého právního názoru poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/02 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 5 Afs 175/2016 – 118. Dále žalovaný odkázal na právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 27. 4. 2017, č. j. 6 Afs 24/2016 – 26, který se zabýval osobami povinnými k úhradě předmětného poplatku.

10. Ve vztahu k námitce neužívání nemovitosti žalobcem poukázal žalovaný na to, že jej sám poučil o možnosti požádat o tzv. prominutí. Samu skutečnost, že byt není užíván, nepovažuje žalovaný ve vztahu k meritu věci za podstatnou.

11. Paralelu k zákonné povinnosti úhrady příspěvku České kanceláři pojistitelů považuje žalovaný za mylnou, neboť se na rozdíl od místních poplatků nejedná o daň, ale o cenu.

12. Závěrem žalovaný shrnul, že ve věci bylo postupováno podle platné obecně závazné vyhlášky, jejíž správnost je nutno presumovat. Postup správce daně byl v souladu s § 5 odst. 1 daňového řádu. Žalovaný rovněž neshledal naplnění podmínek nicotnosti napadeného rozhodnutí podle § 105 odst. 2 daňového řádu.

13. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Výzvou ze dne 27. 11. 2013 byl žalobce vyzván ke splnění ohlašovací povinnosti, tj. aby sdělil, zda má na území města České Budějovice ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterých není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, a to na adrese N. 821/15, případně aby sdělil údaje o osobě, která je zde hlášena k pobytu. Ve správním spise je rovněž založena e-mailová komunikace žalobce se správcem daně a potvrzení společenství vlastníků jednotek, že byt žalobce není obyvatelný.

14. Dále je zde založen výpis z katastru nemovitostí osvědčující vlastnické právo žalobce k uvedené nemovitosti – jednotce vymezené podle zákona o vlastnictví bytů, která je využívána jako byt. Tato nemovitost je v SJM žalobce a MUDr. Z. K., manželky žalobce.

15. Dne 26. 4. 2016 vydal správce daně platební výměr k úhradě celkem 2 040 Kč za stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterém není hlášena k pobytu žádná fyzická osob na adrese N. 821/15, Č. B., a to za období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2015.

16. Žádostí ze dne 9. 6. 2016 žalobce požádal o navrácení lhůty k podání odvolání proti platebnímu výměru. Rozhodnutím ze dne 30. 6. 2016 bylo rozhodnuto o navrácení lhůty v předešlý stav.

17. Dále je ve správním spise založena obecně závazná vyhláška č. 1/2012 a další navazující vyhlášky upravující sazbu poplatku za odstraňování komunálního odpadu.

18. Odvoláním ze dne 9. 6. 2016 brojil žalobce proti vydanému platebnímu příkazu, a to obdobnými námitkami jako v podané žalobě.

19. Napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobce zamítl a platební příkaz potvrdil.

20. V rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný předestřel užitou právní úpravu a popsal dosavadní průběh řízení. K samotnému odvolání žalovaný uvedl, že žalobce je poplatníkem poplatku za odstraňování komunálních poplatků podle § 10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích a má za povinnost si sám vypočítat výši své daňové povinnosti a tuto v řádném termínu splnit. Okruh poplatníků obsažený ve vyhlášce č. 1/2012 plně koresponduje se zákonným výčtem poplatníků, jímž je územně samosprávný celek vázán. Rovněž bylo konstatováno, že žalobce má trvalý pobyt v Č. B.

21. Žalovaný dospěl k záběru, že neužívání bytu od roku 2013 není zákonným důvodem pro osvobození žalobce od platby, neboť zákon a na něj navazující vyhláška č. 1/2012 takovýto důvod pro osvobození od úhrady poplatku neobsahuje. Je poznamenáno, že územně samosprávný celek využil možnosti § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích a umožnil pouze osvobození poplatníků, u kterých se sbíhá trvalý pobyt v obci a vlastnictví nemovitosti určené k rekreačním účelům. Závěrem byl žalobce v souladu s § 6 odst. 3 daňového řádu poučen o možnosti požádat o prominutí dle § 16 a zákona o místních poplatcích.

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Rozhodl přitom bez jednání, za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s.

23. Žaloba není důvodná.

24. Žalobce byl vyzván k úhradě poplatku v pozici poplatníka dle čl. 2 odst. 2 vyhlášky č. 1/2012, tj. jako fyzická osoba mající na území města České Budějovice ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterých není hlášena žádná fyzická osoba. Předmětem soudního přezkumu v této věci je to, zda je žalobce povinen k úhradě tohoto poplatku či nikoli. Pro úplnost krajský soud konstatuje, že předmětnou nemovitost vlastní žalobce spolu se svojí manželkou v rámci společného jmění manželů. Je však zřejmé, že žalobce platí předmětný poplatek i za svoji manželku v souladu s § 10b odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 2 zákona o místních poplatcích, stejně jako dle čl. 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 2 vyhlášky č. 1/2012. Tomuto závěru svědčí i to, že jediným účastníkem v proběhnuvším daňovém řízení byl sám žalobce.

25. Krajský soud úvodem poukazuje na základní mechanismus stanovení poplatku za odstraňování komunálních odpadů tak, jak jej vyložil Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 13. 3. 2000, sp. zn. 29 Ca 92/1999 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz): „Obec je oprávněna zavést na svém území místní poplatek za komunální odpad, učiní-li tak prostřednictvím obecně závazné vyhlášky vydané v její samostatné působnosti [§ 10 písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích,, § 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích]. Toto oprávnění obce ke zpoplatnění ‚provozu systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů‘ [§ 1 písm. h) zákona o místních poplatcích] a zároveň stanovení povinnosti poplatníkům hradit místní poplatek za provoz tohoto systému komunálních odpadů vyplývá ze zákona, a to jednak ze zákona o místních poplatcích, konkrétně § 14 odst. 2, a jednak ze zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, konkrétně § 17. (...) Obecně závaznou vyhláškou obec stanoví další podrobnosti týkající se vybírání předmětného poplatku na jejím katastrálním území (výše a splatnost poplatku, poplatníka, sankce za neuhrazení poplatku apod.). Pokud by však obec takovou obecně závaznou vyhlášku nevydala, nemohla by na svém území tento poplatkový systém zavést, neboť výčet poplatků stanovených v zákoně o místních poplatcích má povahu fakultativní a je jen na rozhodnutí obce, zda na svém území některý z těchto místních poplatků uplatní (§ 1 zákona o místních poplatcích). Rovněž zákon o odpadech dává obci na výběr, jaký způsob úhrady za komunální odpad vznikající na jejím katastrálním území zvolí.“ Touto obecně závaznou vyhláškou je v případě statutárního města České Budějovice vyhláška č. 1/2012. Pro posouzení vzniku a rozsahu poplatkové povinnosti žalobce je primárně důležité znění této vyhlášky, neboť právě touto vyhláškou je poplatníkům na území statutárního města České Budějovice ukládána povinnost hradit tento místní poplatek v zákonem stanovených mezích. Jak uvádí sám žalovaný, předpoklady pro úhradu tohoto poplatku dle § 10b zákona o místních poplatcích jsou zákonem pevně dané a sama obec nemůže v případě zavedení tohoto poplatku úpravu obsaženou v tomto ustanovení bez dalšího jakkoli upravovat, vyjma možností stanovených § 14 odst. 2 tohoto zákona (úlevy, osvobození). K tomuto závěru ostatně dospěl i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2017, č. j. 8 Afs 176/2016-46, v němž uvedl, že „obec je oprávněna zavést na svém území místní poplatek za komunální odpad, učiní-li tak prostřednictvím obecně závazné vyhlášky vydané v její samostatné působnosti [§ 10 písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích,, § 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích]. Toto oprávnění obce ke zpoplatnění ‚provozu systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů‘ [§ 1 písm. h) zákona o místních poplatcích] a zároveň stanovení povinnosti poplatníkům hradit místní poplatek za provoz tohoto systému komunálních odpadů vyplývá ze zákona, a to jednak ze zákona o místních poplatcích, konkrétně § 14 odst. 2, a jednak ze zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, konkrétně § 17. (...) Obecně závaznou vyhláškou obec stanoví další podrobnosti týkající se vybírání předmětného poplatku na jejím katastrálním území (výše a splatnost poplatku, poplatníka, sankce za neuhrazení poplatku apod.). Pokud by však obec takovou obecně závaznou vyhlášku nevydala, nemohla by na svém území tento poplatkový systém zavést, neboť výčet poplatků stanovených v zákoně o místních poplatcích má povahu fakultativní a je jen na rozhodnutí obce, zda na svém území některý z těchto místních poplatků uplatní (§ 1 zákona o místních poplatcích). Rovněž zákon o odpadech dává obci na výběr, jaký způsob úhrady za komunální odpad vznikající na jejím katastrálním území zvolí.“ 26. Žalobce první námitkou brojí proti výkladu § 10b zákona o místních poplatcích žalovaným. Tato námitka není důvodná.

27. V rámci uvedeného ustanovení je mj. určeno, které osoby jsou povinny k platbě tohoto poplatku. Poplatková povinnost v jednotlivých normách tohoto ustanovení je navázána na rozdílné situace (hypotézy). V případě žalobce správce daně dospěl dle odůvodnění rozhodnutí k závěru, že žalobce je k platbě poplatku povinen jako fyzická osoba mající v obci trvalý pobyt [§ 10b odst. 1 písm. a) bod 1 téhož zákona] a zároveň jako fyzická osoba mající ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterém není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu (§ 10b odst. 2 téhož zákona). Na tato ustanovení zákona o místních poplatcích navazuje čl. 2 odst. 1 písm. a) bod 1 a písm. b) vyhlášky č. 1/2012, které plně převzaly znění zákona.

28. Podle č. l. 2 odst. 1 vyhlášky č. 1/2012 platí, že poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů platí : a) fyzická osoba, 1. která má na území města České Budějovice trvalý pobyt, 2. které byl podle zákona upravujícího pobyt cizinců na území České republiky povolen trvalý pobyt nebo přechodný pobyt na dobu delší než 90 dnů, 3. která podle zákona upravujícího pobyt cizinců na území České republiky pobývá na území České republiky přechodně po dobu delší 3 měsíců, 4. které byla udělena mezinárodní ochrana podle zákona upravujícího azyl nebo dočasná ochrana podle zákona upravujícího dočasnou ochranu cizinců, b) fyzická osoba, která má na území města České Budějovice ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterých není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu. Má-li ke stavbě určené k individuální rekreaci, bytu nebo rodinnému domu vlastnické právo více osob, jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně (zvýraznění doplněno krajským soudem). Podle odst. 2 pak platí, že za fyzické osoby tvořící domácnost může poplatek platit jedna osoba. Za fyzické osoby žijící v rodinném nebo bytovém domě může poplatek platit vlastník nebo správce. Osoby, které platí poplatek za více fyzických osob, jsou povinny správci poplatku oznámit jméno, popřípadě jména, příjmení a data narození osob, za které poplatek platí.“ (pozn. podtrženo soudem)

29. Vzhledem k rozdílnému vymezení jednotlivých předpokladů pro vznik této poplatkové povinnosti krajský soud nesdílí názor žalobce, že by v jeho případě docházelo ke zdvojení či ztrojení platby v pravém slova smyslu, tj. že by žalobce platil tento poplatek opakovaně na základě téže právní normy. Jednotlivé normy obsažené v ustanovení § 10b odst. 1 zákona o místních poplatcích, resp. čl. 2 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 1/2012 upravují skutkově odlišné situace (obsahují rozdílné hypotézy), za kterých je fyzická osoba povinna k platbě tohoto místního poplatku. Z tohoto důvodu se z povahy věci nemůže jednat o duplicitní úhradu téhož poplatku, neboť předpoklady pro úhradu poplatku jsou na sobě navzájem zcela nezávislé. Každá z předmětných norem cílí na zcela odlišnou situaci, se kterou je spojena z rozhodnutí zákonodárce a zastupitelstva obce povinnost úhrady tohoto poplatku. Názor žalobce, že zde dochází k násobení poplatkové povinnosti je proto lichý, v prvním případě je jeho poplatková povinnost vázána k místu trvalého bydliště, ve druhém případě pak k vlastnictví určitého druhu nemovitosti, ve které není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba. Z uvedených důvodů je nutno dospět k závěru, že se nejedná kumulaci poplatkové povinnosti v pravém smyslu, jak žalobce v rámci své argumentace dovozuje.

30. Tento závěr zdejšího soudu je zcela v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveném v rozsudku ze dne 27. 4. 2016, č. j. 6 Afs 24/2016 – 26, který je citován v bodě 35 tohoto rozsudku, neboť žalobce naplňuje dvě kritéria, se kterými je spjata poplatková povinnost, v obou těchto případech platí nevyvratitelná právní domněnka, že žalobce v obou postaveních produkuje odpad, a proto je v každém svém postavení povinen k úhradě tohoto poplatku.

31. Jak poznamenal žalovaný ve svém rozhodnutí, na žalobce nedopadá ani čl. 6 odst. 2 vyhlášky č. 1/2012, který v souladu s § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích stanovuje osvobození od úhrady tohoto poplatku. Podle uvedeného článku platí, že poplatníci s pobytem na území města, kteří jsou zároveň vlastníky stavby určené k individuální rekreaci, ve které není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, jsou osvobozeni od poplatku u této stavby. Jak plyne z výpisu z katastru nemovitostí založeného ve správním spise, nemovitost žalobce není vedena jako objekt k individuální rekreaci. Z tohoto důvodu nelze na žalobce aplikovat tento důvod osvobození od poplatku. (pozn. podtrženo soudem)

32. Argumentuje-li žalobce úmyslem zákonodárce, má krajský soud za to, že jím vyslovené závěry se i s touto argumentací žalobce implicitním způsobem vypořádávají. Co se týče dopadu poplatkové povinnosti z vícero důvodů, je zjevné, že i na tuto skutečnost zákonodárce pamatoval, když v § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích umožnil obcím stanovit úlevy či osvobození od úhrady tohoto poplatku dle individuálních potřeb obce, k čemuž ostatně v určité podobě přikročilo i statutární město České Budějovice. Rovněž tak nelze odhlédnout i od níže uváděné judikatury a odborné literatury, jež patřičným způsobem dokreslují celkovou podobu posuzované právní úpravy.

33. Druhou žalobní námitkou žalobce namítá, že v jeho nemovitosti, za kterou je správcem daně v této věci nucen platit místní poplatek, nevzniká žádný odpad. Ani tato námitka není důvodná.

34. Podle § 10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích platí, že fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterých není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu; má-li ke stavbě určené k individuální rekreaci, bytu nebo rodinnému domu vlastnické právo více osob, jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně. Obsah tohoto ustanovení tak koresponduje s článkem 2 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 1/2002 tak, jak je uveden v bodě 29 tohoto rozsudku. Již ze samotného znění této normy je zcela zjevné, že zákonodárce v tomto případě hypotézu této normy neváže k produkci odpadu, ale výhradně k vlastnictví určité nemovitosti.

35. Posouzení žalobcem uváděných skutečností se v minulosti zabýval již Nejvyšší správní soud, který ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2016, č. j. 6 Afs 24/2016 – 26, dospěl k závěru, že „u místního poplatku má vymezení poplatníka formální charakter, neboť kritériem je zde trvalý pobyt fyzické osoby v obci, popř. vlastnictví stavby určené k individuální rekreaci, bytu nebo rodinného domu, ve kterých není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba (srov. § 10b odst. 1 zákona o místních poplatcích). Zavádí se zde tedy nevyvratitelná právní domněnka, podle níž systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů obce využívá každá osoba splňující jedno z těchto formálních kritérií“ a tak „rozhoduje výhradně jen formální kritérium trvalého pobytu, resp. vlastnictví nemovitosti (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2008 č. j. 5 Afs 175/2006-116, č. 2473/2012 Sb. NSS a na něj navazující rozsudky č. j. 1 As 116/2014-29 a č. j. 9 Afs 81/2009-48).“ Z uvedených důvodů proto není podstatné, zda žalobce v dané nemovitosti produkuje odpad či nikoli.

36. Podpůrně je možno argumentovat i nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 16/02, 152/2002 USn. (rozhodnutí Ústavního soudu ČR jsou dostupná na webové adrese https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx), ve kterém byla předmětem posouzení vyhláška obce zavádějící poplatek za odstraňování komunálního odpadu. Ústavní soud zde ve vztahu k § 10b zákona o místních poplatcích uvedl, že „ustanovení zákona o místních poplatcích se snaží vytvořit systém placení místních poplatků, jenž by (alespoň do určité míry) spravedlivě rozdělil náklady na provoz systému nakládání s komunálním odpadem, jež mají být hrazeny formou místního poplatku, mezi dvě skupiny poplatníků, tj. fyzické osoby s trvalým bydlištěm v obci na straně jedné, jež poplatek platí „za osobu“, a fyzické osoby – vlastníky nemovitostí určených k individuální rekreaci – na straně druhé, jež poplatek platí „za nemovitost“.“ I Ústavní soud tak dospěl k jednoznačnému závěru, byť to nebylo primárním předmětem jeho posouzení, že tento poplatek není vztažen k faktické produkci odpadu. Žalobce svojí argumentací zcela popírá způsob konstrukce tohoto poplatku, když argumentuje, že poplatek by v případě fyzických osob nepodnikatelů neměl být placen „za nemovitost“, ale za faktickou tvorbu odpadu.

37. K obdobným závěrům ostatně dospěla i odborná literatura, k čemuž lze pouze pro úplnost poukázat na následující: „nezbytné je rozlišovat povinnosti a práva stanovená podle zákona o odpadech a povinnosti a práva stanovená na základě zákona o místních poplatcích. Místní poplatek má totiž jiný charakter než poplatek stanovený podle zákona o odpadech (§ 17 odst. 5 či § 17a odst. 1 OdpZ). Rozdíl spočívá především v tom, že poplatek podle zákona o odpadech je vázán na vyprodukovaný odpad, který je prostřednictvím systému obcí zlikvidován, kdežto poplatek podle zákona o místních poplatcích je paušální poplatek za provoz celého systému, který je vázán na skutečnost existence trvalého pobytu jedince v dané obci, případně na vlastnictví nemovitosti určené nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba. Při variantě poplatku podle zákona o místních poplatcích tedy nejde o poplatek za odvoz určitého množství vyprodukovaného odpadu. Tento poplatek se proto ani na množství vyprodukovaného odpadu neváže. Případné námitky, že osoba odpad likviduje sama v souladu se zákonem o odpadech, přičemž nikoho nepoškozuje a neomezuje, ani nepoškozuje životní prostředí, jsou vzhledem k výše uvedenému zcela liché (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2008, č. j. 5 Afs 175/2006-116). Je zcela na uvážení obcí, kterou z variant si pro úhradu za provoz předmětného systému zvolí; viz též rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 Afs 32/2009-105 (www.nssoud.cz).“ (PELC, Vladimír. 10.2 [Účel poplatku]. In: PELC, Vladimír. Místní poplatky. 1.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s.

96. ISBN 978-80-7400-150-5.). Tento text byl sepsán ještě před nabytá účinností zákona č. 174/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jenž zakotvil současné znění § 10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích a rozšířil tak poplatkovou povinnost i na osoby vlastnící byt či dům, ve kterém není hlášena k pobytu žádná osoba. Tato skutečnost však na platnosti tohoto odborného textu nic nemění. Jak plyne z důvodové zprávy k tomuto zákonu, účelem rozšíření poplatkové povinnosti i na tyto osoby bylo to, „že dosavadní ustanovení neodpovídá současným potřebám obcí rozúčtovat a vybrat poplatek od všech osob, na které jsou obcí vynaloženy finanční prostředky v souvislosti s nakládáním s komunálním odpadem, navrhuje se rozšířit poplatkovou povinnost i na vlastníky bytových jednotek a vlastníky rodinných domů, ve kterých není hlášena žádná osoba k trvalému bydlení.“ 38. Žalobce dále argumentuje analogií k příspěvku České kanceláři pojistitelů v kontextu nálezu Ústavního soudu sp. zn IV. ÚS 2221/13. Zjednodušeně řečeno, stěžovatel v dané věci argumentoval, že příspěvek České kanceláři pojistitelů se hradí pouze u vozidel, které jsou v provozu, tak jak stanovuje příslušné zákonné ustanovení. Stěžovatel rovněž prokázal, že vozidlo v dané době nebylo provozováno a nebylo ani provozu schopné, proti čemuž stál názor obecných soudů, že postačuje, že vozidlo je formálně vedeno v registru vozidel (vozidlo nebylo dočasně vyřazeno). Tato situace je zcela odlišná od nyní posuzované věci, neboť zákon, ani příslušná vyhláška, neváží vznik poplatkové povinnosti k faktické produkci odpadu, ale k vlastnictví nemovitosti jako takové. Obě právní úpravy jsou založeny na zcela jiném principu. Z tohoto důvodu je nutné argumentaci žalobce odmítnout jako nepřiléhavou.

39. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení