51 Co 322/2025 - 62

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a Mgr. Anny Vrdlovcové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupena advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozena [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. října 2025, č. j. 19 C 233/2025 – 39, takto:

Výrok

I. Rozsudek prvostupňového soudu se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám advokátky [Jméno advokátky] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 9.6.2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I.), dále rozhodl, že žaloba se ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 4 500 Kč, úroku z prodlení 12 % ročně z částky 15 000 Kč za den 9.6.2025 a smluvní pokuty ve výši 390 Kč zamítá (II.), a současně uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 195,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně (III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 15 390 Kč, sestávající z jistiny 15 000 Kč, kapitalizovaného úroku 4 500 Kč, smluvní pokuty 390 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 15 000 Kč do zaplacení. Žalovaná proti žalobě namítala, že dluh částečně uznává pouze do výše 8 150 Kč, tedy ve výši podle ní nesplacené části jistiny, a v ostatním žalobu popírala s tvrzením, že celková výše RPSN sjednaného úvěru byla extrémně nepřiměřená, odporovala dobrým mravům, že smluvní pokuta je neplatná, že žalobkyně nehodnotila její schopnost úvěr splácet, a že jako spotřebitel byla v nerovném postavení. Dále namítala, že žalobkyně jí poskytla více úvěrů v celkové výši 45 000 Kč, z nichž uhradila 36 850 Kč, a proto je podle ní oprávněna zaplatit pouze uznanou částku 8 150 Kč, a současně poukazovala na probíhající řízení před [orgán].

3. Soud prvního stupně rozhodoval se souhlasem účastníků ve věci postupem dle § 115a o.s.ř., tj. nenařídil jednání, kdy vyšel z listinných důkazů tvořených rámcovou smlouvou o úvěru, smlouvou o úvěru, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, potvrzením o provedené platbě, SMS výzvami, mailovou korespondencí a předžalobní výzvou, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Jako nesporné soud označil, že dne 9.5.2025 strany uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru a že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč. Sporné mezi účastníky bylo, zda je smlouva jako celek platná, zda sjednané úroky a smluvní pokuta odpovídají zákonu a dobrým mravům, a jaká je celková výše povinnosti žalované. Skutkový závěr učinil tak, že strany dne 9.5.2025 uzavřely smlouvu o úvěru č. [číslo], žalované byl poskytnut bezhotovostní úvěr s jistinou 15 000 Kč, žalovaná se zavázala splatit jistinu spolu s kapitalizovaným úrokem 4 500 Kč do 8.6.2025, byla sjednána denní úroková sazba 1 % a RPSN činila 2 334 %, dále že byly sjednány smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně, žalovaná byla opakovaně vyzývána k úhradě SMS zprávami dne 9.6.2025, 11.6.2025 a 14.6.2025, a že jí byla zaslána předžalobní výzva dne 10.6.2025.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem o spotřebitelském úvěru a dále podle § 580 a § 588 občanského zákoníku o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Vyšel přitom z judikatury Nejvyššího soudu, zejména z usnesení sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož je nepřiměřeným úrok zpravidla úrok přesahující obvyklé tržní sazby, a dále z rozhodnutí Městského soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], které označují za nepřijatelnou již čtyřnásobnou výši úroku. Soud se též opřel o statistiku [právnická osoba], podle níž byly v 5/2025 obvyklé spotřebitelské úrokové sazby kolem 7 % ročně. Výslednou roční úrokovou sazbu 365 % posoudil jako extrémně nepřiměřenou a v rozporu s dobrými mravy, a dospěl k právnímu závěru, že smlouva o úvěru je jako celek absolutně neplatná. Z tohoto důvodu žalobě vyhověl pouze ohledně částky, představující bezdůvodné obohacení ve výši 15 000 Kč s úrokem z prodlení od 10.6.2025, v ostatním nárokům žalobce, tj. ohledně 4 500 Kč kapitalizovaného úroku, úroku z prodlení za den 9.6.2025 a smluvní pokuty 390 Kč, nevyhověl.

5. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s tím, že každému z účastníků náleží náhrada nákladů podle míry úspěchu ve věci, přičemž žalobkyně byla úspěšná ze 70 % a žalovaná z 30 %. Soud stanovil povinnost žalované nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 195,60 Kč, vypočtené z celkových nákladů řízení 5 488,75 Kč, jejichž 40 % odpovídá poměru úspěchu žalobkyně.

6. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil věc, neúplně zjistil skutkový stav a nevypořádal se s podstatnou částí její obrany, zejména s námitkou, že skutečný zůstatek jistiny činí 8 150 Kč a že na úkor žalobkyně vznikl přeplatek ve výši 6 850 Kč. Žalovaná namítá, že soud I. stupně uvedl, že „nevznesla žádný návrh“, a proto se touto obranou nezabýval, avšak ona opakovaně tvrdila, že úvěry tvořily jeden ekonomický celek, že byla dlouhodobě v úvěrové spirále a že žalobkyně již dříve obdržela více než 36 000 Kč, což doložila bankovními výpisy, transakční historií a výpočty. Výslovně uvádí, že jako osoba bez právního vzdělání nevěděla, že je nutné použít právní institut započtení podle § 1982 občanského zákoníku, a tuto vadu nyní napravuje, když formálně vznáší námitku započtení přeplatku 6 850 Kč proti částce 15 000 Kč. Žalovaná dále namítá, že soud I. stupně nesprávně dospěl k závěru, že na svůj dluh ničeho neuhradila, přestože předložila důkazy, ze kterých vyplývá, že žalobkyni uhradila během 01/2025 až 05/2025 částky přesahující 36 000 Kč, že úvěry bezprostředně navazovaly a tvořily jednotný řetězec krátkodobých půjček, což je typický znak úvěrové spirály. Žalovaná rovněž tvrdí, že žalobkyně neplnila svoji zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť ač měla k dispozici její bankovní výpisy a informace o předlužení, nijak je nevyhodnotila a opakovaně poskytovala další úvěry; následkem porušení povinnosti žalobkyně podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru pozbývá nárok na úroky a na další plnění. Žalovaná dále uvádí jednání žalobkyně v souvislosti s odmítnutím vrácení poměrné části nákladů při předčasném splacení úvěrů dne 7.5.2025, které považuje za další projev nepoctivého postupu. Žalovaná má za to, že prvostupňový soud správně uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, avšak nesprávně dospěl k závěru, že má uhradit celou jistinu, aniž by zohlednil celkovou ekonomickou realitu vztahu mezi účastníky a přeplatky uhrazené žalobkyni z předchozích úvěrů. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žaloba bude ohledně částky přesahující 8 150 Kč zamítnuta a ve zbývající části bude žalobě vyhověno.

7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že s odvoláním žalované nesouhlasí, neboť žalovaná podle jejího názoru mylně interpretuje závěry soudu I. stupně a přehlíží, že tento správně konstatoval, že žalovaná ve vztahu k pohledávce, která byla předmětem řízení, netvrdila ani neprokázala, že by na tuto pohledávku cokoli uhradila, a proto se soud jejími tvrzeními o údajném přeplatku ve výši 6 850 Kč nemohl zabývat. Žalobkyně považuje tvrzení žalované o „jednotném ekonomickém celku“ za ničím nepodložené a právně neexistující kategorii, odmítá její tvrzení o úvěrové spirále a uvádí, že žalovaná vždy sjednávala jednotlivé úvěry dobrovolně a na základě své volby, přičemž žádná z předchozích smluv nebyla předmětem řízení. Námitku započtení v částce 6 850 Kč považuje žalobkyně za nepřípustnou, neboť řízení již bylo koncentrováno a žalovaná uplatňuje nové skutečnosti a důkazy, k nimž nelze v odvolacím řízení přihlédnout, a dále proto, že tvrzená pohledávka je podle žalobkyně nejistá a neurčitá, a tudíž nezpůsobilá k započtení podle § 1987 odst. 2 občanského zákoníku; k tomu žalobkyně odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, podle něhož je možné k námitce započtení v odvolacím řízení přihlédnout jen tehdy, není-li s ní spojeno nepřípustné uplatnění nových skutečností týkajících se vzniku, výše či splatnosti tvrzené pohledávky, což v tomto případě splněno není. Žalobkyně dále uvádí, že přílohy předložené žalovanou až s odvoláním (úvěrové smlouvy, rámcové smlouvy, žádost o vrácení části nákladů či reakce poskytovatele) jsou procesně nepřípustné, neboť nebyly předloženy před koncentrací řízení, a popírá i tvrzení žalované o nepoctivém postupu či porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost, když podle žalobkyně tento postup soudu I. stupně nebyl rozhodující, neboť soud rozhodl o neplatnosti smlouvy z jiného důvodu. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Žalovaná ve své replice k vyjádření žalobkyně uvedla, že zásadně nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, podle něhož jsou její důkazní návrhy nepřípustné pro koncentraci řízení, neboť podle žalované nejde o žádné nové důkazy, jelikož předmětné bankovní výpisy, dokládající její finanční situaci a tok plateb mezi účastníky, byly soudu I. stupně doručeny již dne 19.8.2025 jako přílohy jejího vyjádření ve věci samé, podaného prostřednictvím datové schránky pod ID zprávy [číslo], a v tomto podání žalovaná již výslovně odkazovala na doloženou historii plateb a navrhovala snížení jistiny na částku 8 150 Kč. Žalovaná zdůrazňuje, že pokud tyto listiny přiložila i k odvolání ze dne 14.11.2025, učinila tak pouze z procesní opatrnosti a pro přehlednost spisu, nikoliv za účelem uplatnění nových skutečností či důkazů ve smyslu § 205a občanského soudního řádu, a proto zdůrazňuje, že soud I. stupně měl tyto důkazy k dispozici již v době rozhodování a odvolací soud by k nim měl plně přihlédnout.

9. Přezkumnou činností odvolacího soudu zůstal nedotčen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, neboť proti němu nebylo podáno odvolání (§ 206 odst. 2 o.s.ř.), nabyl tak samostatně právní moci.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), kdy dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

11. Odvolací soud předně neshledal odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když z obsahu spisu nebyly zjištěny vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.). Žalovaná tento odvolací důvod vymezuje tím, že se prvostupňový soud nezabýval její obranou, kdy namítala, že dluh na jistině činí 8 150 Kč a žalovaná má přeplatek v částce 6 850 Kč, o kterém nevěděla, že je nutné jej započítat. Uvedená procesní pasivita žalované tak nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve věci, neboť za výsledek ve věci nese procesní odpovědnost žalovaná. V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srov. též § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu, zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Námitka žalované ohledně odvolacího důvodu dle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je proto nedůvodná.

12. Žalovaná v odvolání dále uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., když namítla, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně posoudil i po stránce právní. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí soudu, je nesprávné. Musí jít o takové skutkové zjištění, na jehož základě soud věc posoudil po stránce právní a které je nesprávné v tom smyslu, že nemá oporu v provedeném dokazování. Mezi vadami skutkového zjištění a vadami právního posouzení je úzká vzájemná souvislost. Právní posouzení je nesprávné ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, či neaplikuje adekvátní právní normu.

13. Podle § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

14. Podle § 119a odst. 1 o. s. ř. před skončením jednání je předseda senátu povinen účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a. Ustanovení § 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.

15. Podle § 118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2).

16. Podle § 205a písm. e/ o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1.

17. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že smyslem poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. je, ve vazbě na princip neúplné apelace v odvolacím řízení, poskytnout účastníkům ještě „poslední“ možnost ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v řízení před soudem prvního stupně. Při tomto poučení musí předseda senátu respektovat a účastníkům věc takto vysvětlit, že podle § 118b, 118c a 175 odst. 4 věty první o. s. ř. bylo řízení koncentrováno již dříve a že možnost uvést v těchto věcech nové skutečnosti a důkazy vyplývá jen z výjimek v těchto ustanoveních obsažených. Poučovací povinnost podle odstavce 1 směřuje jen vůči účastníkům, kteří jsou u jednání přítomni (osoby, které se jednání nezúčastnily, se toho, že jim nebylo poskytnuto poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. mohou úspěšně dovolávat jen tehdy, kdyby soud jednal v jejich nepřítomnosti v rozporu s § 101 odst. 3 o. s. ř.), a jeho poskytnutí musí být uvedeno v protokolu o jednání. K řádné protokolaci tohoto úkonu soudu zpravidla postačuje, poznamená-li se v protokolu s odkazem na § 119a odst. 1 o. s. ř., včetně údaje o tom, zda a jak účastníci (jejich zástupci) na poučení reagovali. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002.

18. Poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. tak může směřovat jen vůči účastníkům přítomným při jednání (případně prostřednictvím jejich zástupců) a naopak nemůže být poskytnuto účastníkům nepřítomným u jednání, a to ani v případě, rozhoduje-li soud prvního stupně ve věci v souladu se zákonem bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. (k tomu srov. obdobně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2002, sp. zn. 11 Cmo 294/2001, uveřejněný pod číslem 61/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 20 Co 566/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod číslem 50). Pouze v případě, že soud prvního stupně rozhodne ve věci po skončení jednání, aniž splní poučovací povinnost podle § 119a odst. 1 o. s. ř. (kterou splnit měl), může odvolatel (dle § 205a písm. e/ o. s. ř.) v odvolání uplatnit nové skutečnosti a nové důkazy bez jakéhokoliv omezení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4069/2009). Tento závěr přijala i komentářová literatura; srov. např. Šebek, R. § 205a [Omezení odvolacích důvodů]. In: Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 27.

19. Současně platí, že odvolací řízení je založeno na systému neúplné apelace. Ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. obsahuje jednak obecný zákaz uvádění nových skutečností a důkazů v odvolání, a dále stanoví výjimky z tohoto zákazu. Nastane-li některá z výjimek uvedená v tomto zákonném ustanovení, jsou způsobilým odvolacím důvodem – a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají – také skutkové a důkazní novoty (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 1226/2014).

20. Z výše uvedených ustálených judikatorních závěrů nicméně vyplývá, že rozhodne-li soud se souhlasem účastníků ve věci bez nařízení jednání, neuplatní se poučovací povinnost soudu dle § 119a o. s. ř. Absence tohoto poučení v případě postupu podle § 115a o. s. ř. nebrání uplatnění systému neúplné apelace v odvolacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 29 ICdo 146/2023-247 ze dne 31.7.2025).

21. Odvolací soud v projednávané věci k polemice účastníků na téma, zda lze v předmětném odvolacím řízení v projednávané věci uvádět nové skutečnosti a důkazy, uzavírá, že tomu tak není a rozhodl-li soud I. stupně se souhlasem účastníků bez nařízení jednání postupem dle § 115a o.s.ř., systém neúplné apelace bránící zákazu uvádění nových skutečností je zachován.

22. Soud prvního stupně se správně v projednávané věci zaměřil na posouzení otázky, zda v úvěrové smlouvě sjednaná výše úroků obstojí z hlediska dobrých mravů. Soudní judikatura se již ustálila v závěru, že nepřiměřenou, a v tomto smyslu odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud dohodnutá výše úroků téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry úvěrů poskytovaných bankami, je takové ujednání o úrocích v rozporu s dobrými mravy. Zákon č. 89/2012 Sb., - občanský zákoník, v § 588 stanoví, že absolutně neplatné je právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Odvolací soud proto v dalším sdílí závěr prvostupňového soudu o tom, že na úvěrovou smlouvu č. [číslo], uzavřenou účastníky řízení dne 9.5. 2025, je třeba s ohledem na výši sjednaných úroků z peněz, kdy byla sjednána denní úroková sazba 1 % a RPSN činila 2 334 %, hledět jako na neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky sporu je z uvedených důvodů absolutně neplatná jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na plnění ze smlouvy, ale pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 o. z. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaná se obohatila o finanční částku, kterou jí žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla, přičemž vzhledem k tomu, že pak žalobkyně žalované poskytla (vydala) částku 15 000 Kč, činí výše bezdůvodného obohacení 15 000 Kč.

24. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění. Obecně lze o obohacení hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. O takový případ se zde jedná a žalovaná je povinna žalobkyni částku, která snížila její pasiva, vydat. Na uvedeném nemůže změnit ničeho skutečnost, že se žalovaná ocitla v tzv. dluhové pasti či úvěrové spirále. Uvedené je výsledkem svobodné vůle žalované, která se rozhodla svou tíživou situaci, vzdor relativně příznivým výdělkovým poměrům, řešit uzavíráním dalších a dalších úvěrových smluv. I když je spotřebitelům přiznána vyšší právní ochrana pro jejich fakticky slabší postavení, nedochází tím k úplnému potlačení starořímské zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým).

25. Namítá-li žalovaná, že uplatňuje v odvolacím řízení námitku započtení, pak podle ustanovení § 1982 o. z. platí, že dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. (odst. 1). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (odst. 2).

26. Podle § 1987 o. z. k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (odst. 1). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (odst. 2).

27. Započtení pohledávek lze provést dvěma základními způsoby, a to buď jednostranným právním jednáním, nebo dohodou účastníků. K započtení pohledávek jednostranným právním jednání dochází na základě kompenzačního právního jednání, v jehož důsledku pohledávky zaniknou. K započtení dochází rovněž dohodou stran, tedy dvoustranným právním jednáním, jímž strany projevují vůli přivodit zánik vzájemných pohledávek jejich započtením.

28. Soudní praxe vychází z toho, že námitku započtení lze uplatnit v řízení jakožto obranu proti žalobě s tím, že zánik žalobou uplatněné pohledávky způsobí kvalifikovaný kompenzační projev, zánik žalobou uplatněné pohledávky nastane okamžikem, kdy se obě pohledávky (popř. více pohledávek) setkají.

29. Z obsahu příslušné spisové dokumentace odvolací soud podává v kontextu shora uvedeného následující. Žalovaná v písemném odvolání ze dne 14.11.2025 pod bodem 2) namítá, že „výslovně vznáším námitku započtení přeplatku ve výši 6 850 Kč, který vznikl na základě předchozích úvěrů poskytnutých týmž věřitelem. Jedná se tedy o bezdůvodné obohacení podle § 2991 občanského zákoníku, protože jsem v součtu zaplatila více, než kolik mi bylo půjčeno. Přeplatek proto započítávám proti částce 15 000 Kč. Výsledkem je, že čistý zůstatek činí 8 150 Kč. To, že tento přeplatek nevznikl přímo na „„posledním úvěru““, podle mého chápání nehraje roli – všechny úvěry tvořily jeden ekonomický celek a věřitel měl povinnost posoudit situaci jako celek.“.

30. Jednostranný zápočet žalované, inkorporovaný v jejím podání ze dne 14.11.2025, představující kompenzační právní jednání žalované, neuvádí konkrétní způsob jak své vzniklé a snad i splatné (ale spíše nesplatné a nejudikátní) nároky v částce 8 150 Kč započítává proti uplatněné žalované pohledávce, včetně vyčíslení zůstatků, což samo o sobě činí právní jednání žalované nekompenzabilním. Neurčitost právního jednání může být odstraněna výkladem podle § 555 o.z. a násl., avšak výkladem nelze doplňovat to, co právní jednání ve skutečnosti vůbec neobsahuje. Pokud nelze uvedený nedostatek neurčitosti odstranit tímto způsobem, pak platí, že o právní jednání nejde (§ 553 odst. 1 o.z.). Odvolací soud uzavírá, že zápočet žalované je natolik neurčitý, když z jeho obsahu není zřejmé, jaké pohledávky žalované byly započteny vůči pohledávce žalobkyně, že jde o právní jednání zdánlivé, tj. nicotné, které není způsobilé vyvolat účinky zániku pohledávky uplatněné žalobou (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v Soudní judikatuře seš. č. 2/2004, pod označením SJ 20/2004 s jehož závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, jakož i usnesení ze dne 23. února 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, s tím, že posledně uvedené usnesení obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti tomuto Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl).

31. Pokud pak jde o otázku, zda výklad právního úkonu (nyní právního jednání) je právním posouzením věci či skutkovým zjištěním, je třeba odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, v němž vyslovil, že "přijetí závěrů obecného soudu o obsahu právního úkonu (smlouvy) je posouzením právním, představuje autoritativní interpretaci právně relevantního projevu soukromé vůle, není tedy zjištěním skutkovým, nýbrž činěním právních poznatků".

32. Odvolací soud dále předesílá, že za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. S ohledem na smysl a účel § 1987 odst. 2 o. z. je zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 3235/2021 ze dne 12. 10. 2022).

33. Odvolací soud dále uvádí, že k výkladu § 1987 odst. 2 o. z. zaujal Nejvyšší soud stanovisko v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, v němž rozvedl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017. Dovodil (mimo jiné), že „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka tedy nebude jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší i složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. Současně dovolací soud poukázal na to, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahu mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné (zpravidla k okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli, v projednávané věci 1.12.2021). Tyto závěry jsou přitom bez výhrad reflektovány i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, či rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020).

34. Od citované rozhodovací praxe se neodchýlil ani odvolací soud, který shledal, že i pokud by byl kompenzační projev žalované v shora naznačeném smyslu perfektní, její pohledávky se jevily nejistými, neboť žalobknyě jejich exestenci sporuje a předchozí úvěrové smlouvy shledává platnými. Odvolací soud proto uzavírá, že aktivní pohledávky žalované byly objektivně sporné, kdy jejich zjištění (prokázání) co do důvodu a výše naplnilo předpoklad rozsáhlejšího či složitějšího dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Jinými slovy pohledávky, které uplatnila žalovaná k započtení, byly od počátku pohledávkami nejistými, a proto nebyly způsobilé k zápočtu pohledávek uplatněných žalobou.

35. K námitce žalované, směřující k výhradě požadavku na vyhovění žalobě, neboť se jeví žalované v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud uzavírá následující. Samotné poskytnutí peněžních prostředků v částce 15 000 Kč představuje plnění, z něhož měla žalovaná objektivní majetkový prospěch. Absolutní neplatnost smlouvy totiž neruší fakt, že žalovaná peníze skutečně obdržela a mohla je použít; právě tento majetkový prospěch zakládá vznik povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení. Úvaha o rozporu s dobrými mravy se přitom upíná k nepřiměřeným a excesivním podmínkám, jimiž byla smlouva zatížena – typicky k lichvářským úrokům či sankcím. Sankce neplatnosti tak směřuje proti těmto excesům, nikoliv proti samotnému nároku na vrácení poskytnutých prostředků, který je spravedlivý a odpovídá principu, že nikdo se nemá bezdůvodně obohacovat na úkor druhého.

36. Odvolací soud uzavírá, že závěr prvostupňového soudu, který shledal pohledávku uplatněnou žalobou v rozsahu částky 15 000 Kč opodstatněnou, je správný. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně věcně správného nákladového výroku III., který je principiálně správně v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř.

37. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., jejich náhrada byla přiznána v této fázi řízení úspěšné žalobkyni. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou právního zástupce žalobce za dva úkony právní služby spojené s vyjádřením k odvolání a účastí na jednání po 1 700 Kč (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif), ke každému z těchto úkonů ještě náleží paušální náhrada na výdaje advokáta ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 tarifu), dále navýšením o 21 % sazbu DPH k nákladům právního zastoupení ve výši 903 Kč( § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.) náklady žalobkyně v odvolacím řízení představují částku 5 203 Kč. Tyto náklady žalobkyně bylo žalované za užití § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně (výrokem ad II.).

38. Výrok II. rozsudku nebyl odvoláním napaden, a tak samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).