51 Co 47/2025 - 120

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Anny Vrdlovcové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. ledna 2025, č.j. 26 C 63/2024-91, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění jen tak, že výše nákladů řízení činí částku 38 634 Kč.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 30. 4. 2024 do zaplacení (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 39 117,96 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč s přísl. vzniklé jí v důsledku nezákonného rozhodnutí, a to usnesením [orgán], ze dne 17.7.2014, č.j. [číslo] o zahájení trestního stíhání (dále jen „předmětné rozhodnutí“). Trestní řízení bylo vedeno u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a ve vztahu k žalobkyni skončilo zprošťujícím rozsudkem.

3. Soud prvního stupně v řízení vyšel ze skutkových zjištění, která popsal v bodech 4 až 7 napadeného rozsudku, pro stručnost odvolací soud shrnuje následující: Předmětným usnesením bylo dne 17.7.2014 zahájeno trestní stíhání žalobkyně (tehdy pod obchodním jménem [právnická osoba].) pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 4.3.2016, č.j. [spisová značka], byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a byl jí uložen trest zrušení právnické osoby a zároveň uložen trest propadnutí majetku. Rozsudkem Vrchního soudu v [adresa] ze dne 11.10.2016, č.j. [spisová značka], byl uvedený rozsudek ohledně žalobkyně zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k novému rozhodnutí; obžalovaný [jméno FO] byl tímto rozsudkem pravomocně uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let, a ohledně zbylých skutků, o kterých nebylo vrchním soudem rozhodnuto, byla věc obžalovaného [jméno FO] vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 20.3.2023 byla žalobkyně zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 23.5.2023.

4. Soud prvního stupně dále provedl výslech společníka žalobkyně [jméno FO] a její jednatelky [jméno FO]. Z jejich výpovědí dospěl k závěru, že [jméno FO] byl vedoucí osobou žalobkyně, který jednal s obchodními partnery, sjednával veškeré obchody a že dobré jméno žalobkyně bylo poškozeno v souvislosti s trestním stíháním žalobkyně a jejího společníka, v důsledku čehož se žalobkyní přestali někteří partneři obchodovat. [jméno FO] následně založila novou společnost [právnická osoba], s níž se jí podařilo původní obchodní kontakty obnovit, byť ne zcela v původním rozsahu a za ztížených podmínek (platby předem apod.). V rámci trestního stíhání byl též zajištěn majetek žalobkyně, která tak nemohla vyvíjet svou činnost, což však nemohla činit stejnou měrou i proto, že její společník [jméno FO] byl ve vazbě. V souvislosti s trestním stíháním žalobkyně a jejího společníka vyšel v tisku dne [datum] novinový článek.

5. Konečně soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne 29.10.2023, žalovaná pak konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a žalobkyni se omluvila, avšak až po uplynutí šesti měsíční lhůty a po podání žaloby.

6. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem soudu, je třeba považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Žalobkyni tak přísluší právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 1 OdpŠk. Dále soud prvního stupně konstatoval, že, ačkoliv trestní stíhání trvalo celkem 8 let a 10 měsíců, avšak za nepřiměřenou délku tohoto řízení již byla žalobkyně odškodněna, nemohl tak v tomto řízení již k nepřiměřené délce řízení přihlížet. Soud při úvaze o odpovídající formě zadostiučinění dospěl k závěru, že konstatování nezákonného rozhodnutí a omluva jsou dostačující. Předně provedl srovnání s jinými obdobnými případy (sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] vše u Obvodního soudu pro [adresa]), když při srovnání závažnosti vycházel z hrozící trestní sazby pro fyzické osoby, a zjistil, že v citovaných případech vždy postačilo zadostiučinění ve formě konstatování nezákonného rozhodnutí a příp. spolu s poskytnutím omluvy. Soud prvního stupně uzavřel, že dobrá pověst žalobkyně byla poškozena též tím, že její společník, majitel a vůdčí osoba byl pravomocně odsouzen pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody 12 roků. Klienti žalobkyně tak byli osloveni i v souvislosti s trestním stíháním pana [jméno FO], jednatelka žalobkyně pak založila jinou společnost se stejným předmětem podnikání a obnovila obchodní činnost, byť ne v původním rozsahu. Soud prvního stupně tak uzavřel, že odškodnění v penězích není v projednávané věci na místě a postačí již poskytnuté konstatování nezákonného rozhodnutí a omluva.

7. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a jejich náhradu přiznal žalobkyni, neboť žalovaná (byť dostatečnou) satisfakci poskytla žalobkyni až po uplynutí šestiměsíční lhůty dle § 14 a § 15 OdpŠk., žalobkyně tak svou žalobu podala důvodně. Přiznal náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a dále za 5 úkonů právní služby po 3 100 Kč a dále za 2 úkony učiněné po 1.1.2025 po 3 700 Kč, přičemž k úkonům, učiněným po 1.1.2025, připočetl režijní paušál ve výši 450 Kč, k předchozím úkonům pak ve výši 300 Kč. Dále přiznal náhradu vynaložených nákladů na cestu k soudu a zpět v celkové částce 6 276 Kč a náhradu za ztrátu času stráveného na cestě v celkové částce 1 500 Kč. Celkem tak přiznal na náhradě nákladů řízení částku 39 117,96 Kč.

8. Proti tomuto rozsudku, výroku I, podala včasné odvolání žalobkyně, žalovaná pak podala odvolání pouze proti výroku II o nákladech řízení.

9. Žalobkyně se ohradila proti závěru soudu prvního stupně, že by dostatečnou satisfakcí jí způsobené újmy mělo být již poskytnuté konstatování porušení práva a omluva. Zdůraznila, že jí v trestním řízení hrozil trest zrušení právnické osoby a propadnutí majetku, důsledky trestního stíhání pro ni byly likvidační. Žalobkyně odmítla směšování dlouhodobosti řízení s projednávanou újmou. Žalobkyně poukázala na to, že v postupu orgánů činných v trestním řízení byla zjevná snaha vést excesivní vykonstruované trestní stíhání, kterým byla postižena zcela legální obchodní činnost žalobkyně. Žalobkyně ve velmi obsáhlém odvolání uvádí jako konkrétní újmu, která jí vznikla, to, že byla vystavena veřejnému opovržení v důsledku stále veřejně dostupných mediálních výstupů na internetu, též na (jakkoliv nespecifikovaných) sociálních sítích. Soud prvního stupně dle jejího mínění dostatečně nezohlednil dopady nezákonného trestního stíhání do všech sfér činnosti žalobkyně, ztrátu jejího dobrého jména a jejích obchodních příležitostí. Stejně tak došlo k poškození lidského substrátu žalobkyně a jeho vztahu k žalobkyni samotné. Žalobkyně odkázala na řadu rozhodnutí, zejm. Ústavního soudu, jimž se dle jejího mínění rozhodnutí soudu prvního stupně protiví (zejm. sp. zn. IV. ÚS 64205, IV. ÚS 319310, IV. ÚS 318315, I. ÚS 4293/18, IV. ÚS 3183/15, I. ÚS 4293/18, či rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 25182017).

10. Dále žalobkyně poukázala na to, že v historii ČR není srovnatelného případu, s nímž by bylo lze jí vzniklou újmu porovnat. Zdůraznila, že její dobré jméno je nadobro zničeno, její pokojná obchodní činnost mezinárodního rozsahu byla likvidačně narušena. Takovéto újmě pak neodpovídá pouhé poskytnutí omluvy a konstatování nezákonného rozhodnutí. Obchodní činnost byla paralyzována pozastavením výkonu předmětu činnosti a omezením v nakládání s majetkem, což bylo pro žalobkyni likvidační. O trestním stíhání se zároveň dozvídali obchodní partneři žalobkyně, což vedlo ke ztrátě reputace a společenskému opovržení, a to i v souvislosti s medializací.

11. Žalobkyně odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, případně rozsudek zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná se k podanému odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že v meritu (výrok I) považuje napadený rozsudek za správný, a navrhla jej potvrdit. Podle jejího mínění soud prvního stupně provedl veškeré žalobkyní navržené důkazy a dospěl ke správným skutkovým závěrům. Především správně uzavřel, že dobrá pověst žalobkyně utrpěla především pravomocným odsouzením jejího společníka a majitele a osoby, která vystupovala za žalobkyni kompletně navenek, neboť to byl právě on, kdo žalobkyni fakticky vlastnil, vedl a po všech stránkách spravoval.

13. Žalovaná sama podala odvolání proti výroku II napadeného rozsudku. Uvedla, že výše náhrady nákladů řízení byla určena v nesprávné výši. Soud prvního stupně totiž vyšel z nesprávné tarifní hodnoty pro úkony právní služby poskytnuté po 1.1.2025, když ta má být správně určena dle § 9a odst. 2 písm. b) advokátního tarifu, tj. z částky 30 000 Kč, neboť žalobkyni nebyla přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích. Navrhla tak odvolacímu soudu, aby výrok II změnil v části stanovující výši nákladů řízení.

14. Odvolací soud postupem dle § 213 odst. 2 a 4 o. s. ř. zopakoval dokazování novinovými články, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, byť je k důkazu provedl. Pokud jde o ostatní skutkové závěry, přijaté soudem prvního stupně, které se týkaly průběhu trestního řízení a obsahu předmětného rozhodnutí a dále též obchodní činnosti žalobkyně (srov. bod 4 shora), odvolací soud je má za správné a dostatečné a pro stručnost na ně odkazuje.

15. Odvolací soud zopakoval dokazování článkem publikovaným na serveru [www] „[článek]“ dne [datum] (čl. [číslo] spisu) a článkem publikovaným v [Anonymizováno] dne [datum] „[článek]“ (čl. [číslo] spisu), z nichž zjistil, že oba byly ještě k datu [datum] dohledatelné v síti internet. Z jejich obsahu pak zjistil, že oba pojednávají o probíhajícím trestním řízení a referují především o obviněném [jméno FO] a další obviněné fyzické osobě a spolu s nimi též o žalobkyni jako o obviněné právnické osobě. Posléze citovaný článek pak uvádí, že žalobkyně byla obviněna spolu s jejím majitelem [jméno FO], přičemž bylo uvedeno, že samotný obchod s [Předmět] „skutečně není nezákonný“. V obou článcích je žalobkyně pod původním obchodním jménem [právnická osoba]. zmiňována vždy v souvislosti s činností pana [jméno FO], který byl považován za vůdčí osobu žalobkyně a celého jednání, které bylo předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení.

16. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu podaných odvolání, i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně do meritorního výroku I není důvodné a odvolání žalované do výroku II důvodné je.

17. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutímlze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

18. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991, rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).

19. Odvolací soud se tak zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, jež ve smyslu § 8 OdpŠk. zakládá právo žalobkyně na náhradu škody, resp. v řízení uplatněné právo na náhradu imateriální újmy.

20. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

21. Otázkou, zda může vzniknout nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonně zahájeným trestním stíháním, spočívající výlučně v poškození pověsti právnické osoby, se podrobně zabýval Nejvyšší soud v rozsudku z 24.2.2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021. Dovodil zde, že „tato nemajetková újma může právnické osobě vzniknout i v důsledku jiného projevu nesprávného úředního postupu, resp. v důsledku nezákonného rozhodnutí, kdy nepříznivé následky s tím pro právnickou osobu spojené budou zpravidla ještě závaznější (než v případě nepřiměřené délky řízení - pozn. odvolacího soudu).“ Nejvyšší soud dále uvedl, že „u právnické osoby bude přicházet naproti tomu v úvahu následek spíše v podobě porušení práva na ochranu názvu, její dobré pověsti a soukromí (narušení goodwillu), v nejistotě při rozhodování, v zásahu do řízení společnosti apod. (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, nebo ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2116/2021). Poškozeným prokázané nepříznivé následky bude možno reparovat přiznáním zadostiučinění za nemajetkovou újmu právě a jen v tom rozsahu, v němž se neprojeví současně zmenšením jmění poškozeného subjektu, tedy v podobě samostatně odčinitelné škody. […] U právnické osoby lze proto obecně očekávat vznik spíše nižší nemajetkové újmy, než v případě újmy vzniklé za obdobné situace osobě fyzické. Bude však vždy nutno vycházet z prokázaných okolností každého jednotlivého případu a vyvarovat se mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Určujícím pro výši poskytovaného zadostiučinění za prokázanou nemajetkovou újmu bude především povaha dané trestní věci, délka trestního řízení (nepůjde-li o případ, kdy poškozený uplatní nárok na náhradu za nepřiměřenou délku trestního řízení samostatně), rozsah zásahu do sféry právnické osoby a následky jím vyvolané. Rovněž bude třeba zohlednit povahu (strukturu) právnické osoby, její dosavadní pověst, délku její činnosti, zda a jak se promítlo vedení trestního řízení do činnosti statutárních orgánů (s výjimkou situace, kdy takové osoby budou rovněž trestně stíhány, a budou tak přímými nositeli práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu). Je třeba mít současně na paměti, že předmětem zadostiučinění právnických osob za nemajetkovou újmu naopak nemohou být skutečnosti vedoucí k újmě majetkové (tedy ke škodě nebo ušlému zisku).“ (srov. bod 42 cit. rozsudku).

22. Nejvyšší soud tak zdůraznil, že je třeba při odškodňování imateriální újmy důsledně odlišovat újmu vzniklou dlouhotrvajícím řízením na jedné straně, pokud takový nárok byl uplatněn samostatně, a na druhé straně pak imateriální újmu v podobě zásahu do dobré pověsti odlišit od skutečné škody, která se projevila zmenšením jmění poškozeného (v důsledku zásahu do dobré pověsti). Těmto premisám soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zcela dostál, když uvedl, že k nepřiměřené délce řízení nebude přihlížet, neboť za ni již byla žalobkyně odškodněna samostatně (bod 12 napadeného rozsudku). Odvolací námitka žalobkyně, že soud prvního stupně oba nároky směšoval, je tak zcela lichá a nemá oporu v odůvodnění rozsudku. Zároveň soud prvního stupně správně posuzoval pouze zásah do dobré pověsti žalobkyně, který byl v řízení jako jediný uplatněn, a nezabýval se otázkou vzniku majetkové škody.

23. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku poukázal na kritéria, která mají být při posouzení formy a výše přiměřeného zadostiučinění vzata v úvahu. Odvolací soud pak konstatuje, že, byť stručná úvaha soudu prvního stupně těmto kritériím dostojí. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s tím, že újma v podobě ztráty dobrého jména žalobkyně jí byla způsobena v souvislosti s předmětným trestním řízením, resp. v důsledku nezákonného rozhodnutí. Avšak nelze odhlédnout a naopak odvolací soud to zdůrazňuje, že v témže řízení byl stíhán a odsouzen k velmi výraznému trestu (9 let odnětí svobody) pro související skutek též pan [jméno FO], společník, majitel a vůdčí osoba žalobkyně. S ohledem na tato zjištění je zřejmé, že újmu na dobré pověsti by žalobkyně utrpěla v obdobné míře i pokud by sama vůbec stíhána nebyla; obchodní partneři žalobkyně by byly taktéž kontaktováni ze strany orgánů činných v trestním řízení v rámci vyšetřování, pravděpodobně i případná publicita by byla obdobná.

24. Jak zdůraznil Nejvyšší soud v citovaném rozsudku, nemajetková újma za nezákonné rozhodnutí se nepresumuje a je naopak na žalobci, aby její charakter a rozsah řádně tvrdil a prokázal, byť při vědomí všech specifik prokazování takových skutečností. V projednávané věci však žalobkyně ve svých tvrzeních zůstala jen v obecné rovině, když uvedla, že její pověst utrpěla tím, že obchodní partneři, vč. zahraničních byli kontaktováni ze strany [orgán] a že došlo k medializaci celé kauzy. V řízení bylo prokázáno, že obchodní partneři na vyšetřování reagovali dotazy a posléze i obezřetnější formou spolupráce s další společností, kterou paní [jméno FO] (taktéž [funkce] žalobkyně) založila, která ostatně svým názvem jednoznačně odkazovala právě k žalobkyni. Zároveň bylo prokázáno, že v tisku se v letech [datum] a [datum] objevily dva novinové články, které zmiňovaly žalobkyni a pana [jméno FO] v souvislosti s celou kauzou. Odvolací soud však má za to, že oba mediální výstupy se primárně týkaly pana [jméno FO] a žalobkyni zmiňovaly spíše okrajově, zároveň žádný konkrétní dlouhodobý dopad nebyl žalobkyní tvrzen. Odvolací soud si pak může klást otázku, zda skutečně žalobkyně vnímala poškození svého dobrého jména natolik výrazně, když se její jednatelka rozhodla navázat na její obchodní činnost s jinou, nově založenou společností, velmi obdobného názvu. Namítala-li žalobkyně v odvolání, že došlo k zásahu do pověsti prostřednictvím medializace na sociálních sítích, jedná se o tvrzení zcela obecné (neodkazuje na konkrétní sociální síť, konkrétní období, konkrétní zmínky apod.), nepodložené žádným důkazním návrhem, nadto uplatněné až v odvolacím řízení, tedy v rozporu s principem neúplné apelace ve smyslu § 205a o. s. ř.

25. Ve vztahu k dalším kritériím nemajetkové újmy, na která poukázal Nejvyšší soud, žalobkyně netvrdila ničeho, např. dopady do sféry fyzických osob působících v rámci žalobkyně, dopady směrem k zaměstnancům apod. Lze tak uzavřít, že veškerá tvrzení byla natolik obecná, že neospravedlňují satisfakci v míře převyšující již poskytnuté konstatování a omluvu. Poukazovala-li žalobkyně na to, že proti ní bylo vedeno vykonstruované a excesivní trestní stíhání, ničím své tvrzení nepodložila; nadto lze o jeho správnosti pochybovat v situaci, kdy v témže řízení byly jiné osoby pro související jednání odsouzeny k vysokým trestům odnětí svobody. Námitky směřující k likvidačním následkům nezákonného trestního stíhání považuje odvolací soud taktéž za bezvýznamné pro výsledek tohoto řízení, v němž byl uplatněn pouze nárok na náhradu nemajetkové újmy za zásah do dobrého jména žalobkyně, neboť ony likvidační následky, byť žalobkyní nijak nekonkretizované, by mohly směřovat spíše ke vzniku skutečné škody (v tomto řízení neuplatněné).

26. Při ústním jednání odvolacího soudu pak žalobkyně soudu v souladu s § 205a o. s. ř. předložila usnesení Nejvyššího soudu z 19.3.2025, č.j. [spisová značka], na jehož odůvodnění odkazovala na podporu své odvolací argumentace. Odvolací soud po seznámení se s obsahem uvedeného usnesení dospěl k závěru, že pro projednávanou věc z něj nelze dovodit žádné relevantní závěry. Předložené usnesení se týkalo dovolání obviněné fyzické osoby proti odsuzujícímu rozsudku za spáchání zločinu maření spravedlnosti ve stádiu pokusu, pro který jí byl uložen trest 24 měsíců s podmíněným odkladem. Nejvyšší soud v tamní věci řešil otázku naplnění znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu a jeho posouzení výše trestným činem vzniklé škody (bod 32 cit. usnesení), což je zcela bez souvislosti s posouzením výše přiměřeného zadostiučinění za imateriální újmu.

27. Odvolací soud se tak zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že ze strany žalované již poskytnuté konstatování a omluva jsou odpovídající formou satisfakce za vytrpěnou újmu žalobkyně. Z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek ve výroku I potvrdil postupem dle § 219 o.s.ř.

28. Pokud jde o výrok II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, zde odvolací soud shledal důvodným odvolání žalované ohledně částky přisouzených nákladů řízení. Soud prvního stupně správně uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované, neboť sice žalobkyni poskytla přiměřené zadostiučinění, avšak až po uplynutí zákonné lhůty k předběžnému projednání nároku. Žalobkyně tak v tomto smyslu žalobu podala důvodně a dle § 142 odst. 1 o. s. ř. jí přísluší náhrada nákladů řízení. Tu soud prvního stupně určil správně jako náhradu za zaplacený soudní poplatek (2 000 Kč), náhradu za cestovné (6 276 Kč) a náhradu za promeškaný čas na cestě (celkem 1 500 Kč) a konečně připočetl odměnu zástupce žalobkyně, kterou však nesprávně vyčíslil.

29. Výše odměny zástupce žalobkyně sestává z odměny za 5 úkonů právní služby poskytnutých v době před 1.1.2025 (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, 2x písemné vyjádření a účast u jednání soudu) podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (a.t.), včetně paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč za každý z těchto úkonů. Hodnota odměny za jeden úkon je stanovena dle § 9 odst. 4 písm. a) a.t. ve znění účinném do 31.12.2024 z tarifní hodnoty 50 000 Kč a činí částku 3 100 Kč. Pro úkony právní služby poskytnuté po 1.1.2025, tj. po novelizaci advokátního tarifu, je pro jeden úkon právní služby třeba vycházet z § 9a odst. 2 písm. b) a.t., neboť žalobkyni nebylo přiznáno zadostiučinění v penězích a tarifní hodnota tak činí částku 30 000 Kč. Výše odměny tak správně činí 2 300 Kč a k němu přísluší i paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč, a to za každý ze dvou úkonů právní služby poskytnutých v tomto období (2x účast u ústního jednání). Celkem tak odměna za zastupování vč. režijních paušálů činí částku 22 500 Kč.

30. Celková výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně tak správně činí částku 32 276 Kč a dále žalobkyni přísluší náhrada za DPH z částky 30 276 Kč ve výši 6 358 Kč, tj. celkem 38 634 Kč. Odvolací soud tak výrok II změnil, když správná výše náhrady činí částku 38 634 Kč, ve zbytku, tj. co do povinnosti, platebního místa a pariční lhůty výrok II potvrdil.

31. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení zastoupena pověřeným zaměstnancem, a proto při stanovení výše nákladů řízení vyšel z ust. § 151 odst. 3 o.s.ř., podle kterého je výše náhrady nákladů řízení upravena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle uvedeného právního předpisu přísluší nezastoupenému účastníkovi náhrada nákladů řízení ve výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.). Náklady žalované tak sestávají ze čtyř úkonů po 300 Kč, které představují vyjádření k odvolání, podání odvolání, přípravu a účast na jednání odvolacího soudu; celkem tak činí 1 200 Kč.

Poučení